IV. O smyslu pro proporce

IV. On a Sense of Proportion
Ti z nás, kdo s náležitou pozorností studují parlamentní tisky a projevy musí už touhle dobou mít docela dobrou představu o povaze zla socialismu. Je do vzdálený utopický sen, který se nemůže naplnit a současně ohromně praktické nebezpečí, které nás neustále ohrožuje. Je to jen cosi vzdáleného jako konec světa a blízkého jako konec ulice. To je vše dostatečně jasné, ale moji pozornost zrovna teď obzvláště  poutá utopický aspekt. Jeden člověk, který psával do Daily Mail tomuto aspektu věnoval jistou pozornost a představil tento sociální ideál, a vlastně téměř jakýkoliv sociální ideál, jako jakýsi ráj zbabělců. Tvrdil, že „slaboši“chtějí být ochráněni od tíhy a tlaku našeho vitálního individualismu a tak se dovolávají ochrany této paternalistické vlády a babičkovské legislativy. A když jsem zrovna s hlubokým a nepřestávajícím potěšením jeho poznámky četl, vyvstal přede mnou obraz individualisty, člověka, který takové texty asi píše a který je určitě čte. 
Čtenář složí Daily Mail a vstane od svého silně individualistického stolu, kde právě spořádal svou smělou a dobrodružnou snídani, se slaninou vyrvanou z divokého prasete, jež se teprve objevilo v chlívku na jeho zadním dvorku, s vajíčky troufale sebranými z kymácejícího se hnízda mezi poletujícími ptáky na vršku těch strmících stromů, které daly jeho domu odpovídajíc název Borový vršek. Nasadí si svůj zvídavý a tvořivý klobouk, založený na nějakém smělém vzoru, který vzešel čistě z jeho  zvídavé a tvořivé hlavy. Vyjde ze svého jedinečného domu, který nemá obdoby a je též postavený z jeho náležitě získaného jmění podle  jeho dobře uváženého architektonického návrhu a už jen svým obrysem proti obloze jako by vyjadřoval jeho vášnivou osobnost. Vykračuje si ulicí a přes hory a doly míří tam, kde si sám našel svou oblíbenou práci, do dílny jeho imaginativního řemesla. Cestou se tuhle zastaví, aby utrhl květinu, támhle spočine, aby složil báseň, protože je pánem svého času, je jedinec a svobodný člověk a ne jak tihle komunisti. Když chce, může se věnovat svému řemeslu  a pracovat může dlouho do noci, aby nahradil lenošné dopoledne.  Takový je život úředníka  ve světě soukromého podnikání a praktického individualismu, tak si volně vykračuje z domu. Zlehka  vyšlapuje cestou dál a dál, až v dáli zahlédne barvitou a poutavou věž oné dílny, kde bude, jako by s tvůrčím dotykem božím….
Vidí, jak říkám, z velké dálky. Neříkám to jen tak nahodile. Tohle je totiž vada celé té žurnalistické filosofie individualismu a podnikání, že totiž jsou tyhle věci ještě vzdálenější a nepravděpodobnější než vize společenství. Hrůzná bolševická republika není daleko. Socialistický stát není Utopií. V tomhle smyslu dokonce ani Utopie není utopická. Socalistický stát může být v jedno ohledu popsán jako něco hrozně a děsivě blízkého. Socialistický stát se čím dál víc podobá kapitalistickému, v němž úředník čte a novinář píše. Utopie je přesně to samé, jako přítomný stav věcí, jen horší.
Pro úředníka by bylo zcela jedno, kdyby se jeho práce zítra stala součástí nějakého vládního úřadu. Kdyby ta vzdálená osoba ve stínech v čele úřadu byla vládním činitelem, on by byl pořád stejně civilisovaný a stejně hrubý. Pro něj je vlastně skoro jedno, jestli je on nebo jestli jsou jeho synové a dcery zaměstnáni na poštovním úřadě podle smělých a revolučních socialistických principů nebo pracují v obchodech podle nespoutaných a dobrodružných principů individualistických. Neslyšel jsem nikdy o tom, že by došlo někdy k občanské válce mezi dcerou z poštovního úřadu a dcerou z obchodu. Pochybuji o tom, že by mladá dáma z pošty byla tak nasáklá bolševickými principy, že by  považovala za věc vyšší morálky znárodnit něco z regálů obchodního domu bez placení. Pochybuji o tom, že by se mladá dáma z velkého obchodu otřásla hrůznou, kdyby by míjela červenou poštovní schránku a viděla v ní předvoj rudé hrozby.
To, co je velmi, velmi daleko je individualita a svoboda, kterou Daily Mail tak velebí. Z dálky se díváme na věž, kterou si člověk postavil pro sebe. Utopické je soukromé vlastnictví, v tom smyslu, že je právě tak daleko jako Utopie. Pro nás je soukromé vlastnictví ideálem, pro naše kritiky nemožností. Právě je lze  skutečně rozebírat skoro přesně tak, jako autor v Daily Mail rozebírá kolektivismus. Právě soukromé vlastnictví někteří lidé považují za cíl a jiní za přelud. Právě je jeho přátelé považují za naplnění všech moderních nadějí a tužeb a jeho nepřátelé o něm mluví jako o něčem, co odporuje zdravému rozumu a běžným lidským podmínkám. Všichni polemici, kteří si uvědomili skutečný problém, už o našem ideálu říkají přesně to, co se říkávalo o ideálu socialistickém. Říkají, že soukromé vlastnictví je příliš ideální na to, aby nebylo nemožné. Říkají, že soukromé podnikání je příliš dobré, než aby to mohla být pravda. Říkají, že představa, že běžní lidé  mají běžný majetek odporuje zákonům politické ekonomie a vyžaduje změny lidské přirozenosti. Říkají, že všichni praktičtí byznysmeni vědí, že to nemůže nikdy fungovat, právě tak jako jsou ti samí ochotní lidé vždy připraveni vědět, že státní řízení nemůže nikdy fungovat. Mají totiž onu prostou a dojemnou víru, že nemůže fungovat nikdy nic, leda to, co řídí oni sami. Tomuhle oni říkají přírodní zákon, a každého, kdo si o tom odvažuje pochybovat označují za slabocha. Je ale zapotřebí si tu uvědomit, že  i když  normální řešení soukromého vlastnictví není ani teď příliš chápáno, pokud jde o pochopení vládců moderního trhu (a tedy i moderního světa), tak právě na tuto normální představu vlastnictví používají stejnou kritiku, jakou obracejí proti abnormální ideji komunismu. Říkají, že je utopická a mají pravdu. Říkají, že idealistická a mají pravdu. Říkají, že je donkichotská a mají pravdu. Zaslouží si každé jméno, které ukáže, jak je vzdálená jim i jejich standardům počestného života, je hodna každého jména, které zdůrazní a zopakuje fakt, že  vlastnictví a svoboda jsou od nich, a těch, kdo se se k nim hlásí, odděleny propastí mezi nebem a peklem.
To je skutečný problém, nad kterým se musíme střetnout s našimi kritiky a já zde předkládám články, v nichž se s ním příměji vypořádávám. Jde o otázku, zda tento ideál může být něčím jiným než ideálem, ne o to, zda ho máme plést a zaměňovat se současnou opovrženíhodnou realitou. Jde prostě o otázku, zda je tato dobrá věc příliš dobrá na to, aby byla skutečná. Zatím řeknu jen tolik, že pokud jsou pesimisté přesvědčeni o svém pesimismu, pokud skeptici skutečně zastávají názor, že náš ideál je nyní jednou provždy zavržen kvůli mechanickým potížím nebo materialistickému osudu, pak alespoň dospěli k zvláštnímu závěru, který stojí za zmínku. Bylo by jen sotva podivnější říkat, že člověk se nadále, kvůli čím dál lepším kolům musí obejít bez rukou a nohou, než prohlašovat, že musí dát jednou provždy sbohem dvěma tak přirozeným oporám jako je vlastní volba a vlastnění něčeho svého. Tihle kritici, ať už se prezentují jako kritici socialismu nebo distributismu, velmi rádi mluví o výstředním namáhání představivosti nebo  zátěži pro lidskou přirozenost. Přiznám se, že svou vlastní lidskou představivost a přirozenost musím hodně namáhat a protahovat, když si mám představit něco tak pokřiveného a divného, jako lidské plémě, které dopadne tak, že zapomene na zájmeno přivlastňovací.
Nicméně, jak jsme už řekli, právě s těmito kritiky vedeme spor. Distribuce je možná sen, tři akry a kráva je možná vtip, krávy mohou být pohádková zvířata, svoboda může být jen slovo, soukromé podnikání jen honění vody, se kterým se tenhle svět nikam dál nedostane. Pokud jde ale o lidi, kteří mluví tak, jako by  vlastnictví a soukromé podnikání nyní fungovalo—ti jsou tak slepí, hluší a mrtví k všem skutečnostem jejich každodenní existence, že je můžeme z diskuse vynechat.
V tomto smyslu jsme opravdu utopisté v tom, že náš úkol je možná vzdálenější a a jistě náročnější. Jsme revolučnější v tom smyslu, že revoluce znamená zvrat, obrat směru, i kdyby ho provázelo zpomalení tempa. Svět, který chceme, se od současného světa liší víc, než se ten současný liší od světa socialismu. Jak jsme vlastně už řekli, mezi současným světem a socialismem valného rozdílu není, až na to, že jsme vynechali některé méně důležité a ozdobnější prvky socialismu,  takové dodatkové vymyšlenosti jako je spravedlnost, občanství, vymýcení hladu a tak dále. Přijali jsme už všechno, co se komu rozumnému kdy na socialismu nelíbilo. Máme všechnu utilitaritu a jednotu pro které si kritici stěžovali na ohlížení zpět. Pokud byl svět pánů Wellse nebo Webba kritizován jako centralisovaný, neosobní a monotonní civilisace, pak je to přesný popis stávající civilisace. Nechybí nic, než jakési neužitečné sny o sycení hladových a dávání práv lidem. Ve všem ostatním je sjednocení a podrobení pořádku již úplné. Utopie udělala to nejhorší. Kapitalismus udělal vše, čím socialismus hrozil. Úředník má právě ty pasivní funkce a potěšení, které by měl v té nejobludnější vzorové vesnici. Nešklebím se na něj, protože navzdory civilisaci jíž se těší, má v mnohém inteligentní vkus a domácké ctnosti. Je to týž vkus a stejné ctnosti, jaké by měl jako nájemník nebo státní zaměstnanec. Jenže od chvíle, kdy procitne, do chvíle, kdy jde zase spát, běží jeho život v kolejích, které mu vytyčili druzí lidé, a často druzí lidé, které nikdy nepozná. Žije v domě, který mu  nepaří, který nepostavil, který nechce. Vždycky jede tam, kam vedou koleje, do práce jezdí vždy vlakem. Už zapomněl, co mysleli jeho otcové, lovci, poutníci a potulní minstrelové, když mluvili o tom, že si někam našli cestu. Uvažuje v pojmech mezd, to znamená, že už nezná skutečný smysl bohatství. Jeho nejvyšší ambicí je dosáhnout na to či ono podřízené postavení v podniku, tak by tomu ale bylo v každé byrokracii. To je věc, která apologetům monopolů často uniká. Někdy tvrdí, že i v takovém systému bude pořád ještě soutěživost mezi služebníky, možná se budou předhánět v servilitě. Tak tomu ale může být i po znárodnění, kdy budou všichni ve vládních službách. Pokud je to odpověď na námitku, pak se celá námitka proti státnímu socialismu vytrácí. Pokud by byl jeden každý obchod znárodněn stejně důkladně jako policejní stanice, pak by nebránil tomu, aby mezi nimi kvetly a rozmáhaly se roztomilé ctnosti žárlivosti, pletichaření a sobeckých ambicí zrovna tak, jako tomu někdy nezabrání ani mezi policisty.
Nicméně takový svět existuje a rozhodnutí postavit se mu může někdo označit za utopismus a vůli jej změnit za šílený utopismus. V tomhle smyslu lze tohle označení použít pro mě a lidi, kteří se mnou souhalsí a my se pro to  nebudeme přít. V dalším smyslu je to ale označení velmi zavádějící a obzvláště nepřípadné. Slovo Utopie totiž vedle obtížnosti dosažení naznačuje i další vlastnosti, které se k ní, třeba v Utopii pana Wellse, pojí. A je nutné hned vysvětlit, proč se nepojí k té naší, pokud to tedy utopie je.
Existuje něco, co bychom mohli označit za ideální distributismus, i když bychom  v tomto slzavém údolí neměli očekávat, že ideální bude. Ve stejném smyslu jistě existuje jakýsi ideální komunismus. Žádný ideální kapitalismus ale neexistuje, ani žádný kapitalistický ideál. .Jak jsme si už všimli, (i když na to není poukazováno dostatečně často), pokaždé, když se z kapitalisty stane idealista a vůbec, když se z něj stane sentimentalista, mluví vždycky jako socialista. Mluví vždycky o službě společnosti a o našem společném zájmu v celé obci. Z toho plyne, že nakolik lze od takového člověka očekávat, že bude mít Utopii, pak to bude Utopie více méně socialistická. Úspěšný finančník může nějak vyjít s nedokonalým světem, bez ohledu na to, zda má nebo nemá tolik křesťanské pokory, aby uznal, že je sám jednou z takových nedokonalostí. Pokud je ale volán k tomu, aby vytvořil dokonalý svět, pak se bude nějak podobat vzoru státu podle Fabiánů nebo I.L.P. Bude hledat něco systematického, něco zjednodušeného, něco podle jednoho plánu. A nic nenajde, aspoň to nenajde u mě. Právě od takového zjednodušení a stejnosti chci být, a vroucně se o to modlím, osvobozen, a byl bych hrdý, kdybych od toho kohokoliv osvobodit mohl. Právě pro osvbození od takového řádu a jednoty vzývám jméno svobody.
Nenabízíme dokonalost, ale přiměřenost. Chceme napravit proporce moderního státu, proporce ale existují mezi různými věcmi a sotva kdy jim lze dát vzorek nebo vzorec. Je to něco takového, jako bychom kreslili obrázek živého člověka a oni si mysleli, že rýsujeme diagram kol a tyčí pro konstrukci robota. Nenavrhujeme ani netvrdíme, že by ve zdravé společnosti měla být všechna půda vlastněna jedním a tím samým způsobem, nebo že by veškerý majetek měl být vlastněn podle stejných podmínek, nebo že by všichni občané měli mít stejný vztah ke státu. Celý náš argument stojí na tom, že ústřední moc má mít méně moci, aby ji bylo možné kontrolovat a vyvažovat  a že to se musí dít mnoha způsoby, některé mají mít v rukou jednotlivci, jiné obce, další úřady a tak podobně.  Někteří svá privilegia nejspíš zneužijí, raději však budeme riskovat tohle, než to, aby stát nebo trust zneužívali svou všemocnost.
Mně se kupříkladu někdy vyčítá, že nevěřím ve svou dobu, a ještě víc se mi jindy vyčítá, že věřím ve své náboženství. Říkají, že jsem středověký, a někteří u mně dokonce vysledovali nadržování katolické církvi, k níž patřím. Představme si ale, že bychom na tomhle měli založit nějaké podobenství. Kdyby někdo tvrdil, že středověcí králové nebo moderní rolnické státy nesou vinu za to, že tolerují enklávy zarytého bolševismu, asi by nás poněkud překvapilo, že měl ve skutečnosti na mysli tolerování klášterů. A přece je v jistém smyslu docela pravda, že kláštery jsou oddány komunismu a že všichni mniši jsou komunisté. Jejich ekonomický a ethický život je výjimkou z obecné civilisace feudalismu či rodinného života.  A přece bylo jejich privilegované postavení vnímáno spíše jako opora společenského řádu. Jistým ideám  pospolného života dávají ve státě jejich náležité a přiměřené místo. Něco podobného  platilo o obecní půdě. Měli bychom přivítat příležitost dopřát každém cechu nebo skupině podobného stylu jejich správné a přiměřené místo ve státě, měli bychom být také naprosto ochotni vymezit určitou část pozemků jako obecní půdu. Tvrdíme, že toliko znárodňovat znamená něco podobného jako prostě udělat mnichy ze všech lidí, tedy dávat těmto ideám víc než je jejich náležité a přiměřené místo ve státě. Pod komunismem se běžně rozumí že komunisty jsou všichni lidé a ne jen někteří. Neměli bychom ale tvrdit, že distributismus znamená, že všichni lidé jsou distributisty. Rozhodně bychom neměli tvrdit, že rolnický stát znamená, že všichni lidé budou rolníky. Měli bychom tím myslet, že má obecnou povahu rolnického státu, že půda v něm byla obecně držena tímto způsobem a zákony se obecně řídily tímhle duchem a že každá jiná instituce se vyjímala jako rozpoznatelná výjimka, jako nápadný prvek v oné vysoké náhorní planině rovnosti.
Pokud je tohle nekonsistetní, pak není konsistentní nic, pokud je tohle nepraktické, pak je nepraktický celý lidský život. Pokud chce člověk to, čemu říká květinová zahrada, pak  zasází květiny, kde může a zejména tam, kde budou určovat obecnou povahu krajinářské tvorby zahrady. Květiny ale nezaplní celou zahradu, jen ji positivně obarví. Nečeká, že by růže vyrazily z komína, nebo že by se sedmikrásky pnuly po plotě a ještě méně čeká, že by tulipány rozkvetly na borovci, nebo, že  by se opičí strom osypal květy jako rododendron. Naprosto přesně ale ví, co se rozumí pod květinovou zahradou a stejně tak tomu rozumí všichni ostatní. Pokud by nechtěl zahradu květinou ale zelinářskou postupoval by jinak. I když mu zelinářská zahrada slouží k zásobování kuchyně, nečeká, že zahrada bude úplně stejná jako kuchyně. Nevykope všechny brambory kvůli tomu, že  to není květinová zahrada a brambory kvetou. Ví, čeho se hlavně snaží dosáhnout, ale protože není od narození hloupý, tak ví, že se mu toho nepodaří dosáhnout všude ve stejné míře nebo způsobem stejně nesmíseným s čímkoliv ostatním. Zahradník z květinové zahrady nevykáže řeřichy k zelinářům jen proto, že se ví o divných lidech, kteří je pojídají. Právě tak nebude zelinář dělat z květáku okrasnou květinu, jen kvůli tomu, jak se jmenuje. Proto bychom z naší společenské zahrady nemuseli nutně vyhnat všechny moderní stroje, právě tak jako bychom nemuseli vylučovat každý středověký klášter. A věru je taková apologie sdostatek příhodná, protože tohle je elementární  lidský rozum, který lidé neztrácí, dokud nepřijdou o své zahrady: a stejně je tomu s oním vyšším a víc než lidským rozumem, který byl ztracen spolu se zahradou kdysi dávno.

Reklamy

III. Šance obnovy

Bylo bylo nebylo, žil byl jednou jeden člověk a ten si takhle jednou a dost možná víckrát než jednou zašel do hospody a objednal si sklenku piva. Z různých a očividných důvodu nebudu zmiňovat jeho jméno: ono by se to už mohlo brát za pomluvu, když tohle o někom řeknete a taky by ho to podle našich nynějších humánnějších zákonů mohlo vystavit policejnímu stíhání. Pokud jde o první takhle zaznamenané počínání, mohl se ten chlapík jmenovat jakkoliv: William Shakespeare nebo Geoffrey Chaucer, nebo Charles Dickens, nebo Henry Fielding, nebo kterékoliv z běžných jmen, která se mezi lidmi objevují. Důležité je na něm to, že si objednal sklenici piva. Ještě důležitější je, že ji vypil a vůbec nejdůležitější je, že (nerad to říkám) ho zase vyplivl a cínový korbel hodil po hostinském. Ti pivo bylo totiž děsivě hnusné.

Je pravda, že ho ještě neposlal na chemický rozbor, ale jen co se ho trochu napil, pocítil niterné, velmi niterné, přesvědčení, že s tím pivem není něco v pořádku. Když byl pak už týden nemocný a bylo mu čím dál hůř, donesl trochu toho piva k úřednímu rozboru. Učený muž v onom úřadě pivo povařil, zmrazit, obarvil na zeleno, modro, žluto a tak dál a potom mu řekl, že to pivo skutečně obsahuje značné množství smrtelného jedu. „Pít je i nadále,“ pravil muž vědy zamyšleně, „bude nepochybně spojeno s risikem, ale život se s risiky nerozlučně spojen. A než se rozhodnete pití zanechat, musíte se rozhodnout, čím je nahradíte, čím v sobě chcete nahradit ten nápoj, který ve vás (více čí méně )je. Pokud mi přinesete seznam svých návrhů v této složité věci, rád vám pak připomenu vědecké námitky, které lze ke každému k nich vznést. “

Ten muž odešel a bylo mu čím dál hůř, ba všímal si, že všichni ostatní vypadali, jako by jim nebylo úplně nejlíp. Když procházel kolem hostince, všiml si najednou několika svých přátel, jak se v bolestech svíjí na zemi, ba věru nemálo jich leželo mrtvých a ztuhlých na hromadách kolem cest. Jeho prosté mysli se to jevilo jako věc, která by mohla poněkud znepokojovat celou obec, proto se spěšně vydal k policejnímu soudu a tamnímu sudímu předložil stížnost na hostinec. „Skutečně by se zdálo,“ řekl smírčí soudce, „že v domě, o kterém mluvíte, jsou lidé systematicky vražděni za použití jedu. Než však předložíte tak krajní požadavky, že by měl být stržen, nebo dokonce uzavřen, musíte se zamyslet na velmi vážným problémem. Zvážil jste skutečně důkladně, jakou budovou byste jej nahradil, zda…“ s lítostí musím povědět, že v tu chvíli muž hlasitě zařval a byl od soudu násilím odveden se sdělením, že zešílel. A věru, toto přesvědčení o duševní nemoci jen prohloubilo jeho tělesný neduh natolik, že navštívil význačného doktora psychologie a psychoanalýzy. Ten mu důvěrně řekl: „Pokud jde o diagnosu, není sporu o tom, že trpíte Binkovou poruchou. Ohledem léčení musím ale velmi upřímně říct, že je velmi těžké najít něco, co by tohle postižení mohlo nahradit. Uvažoval jste už o tom, co je alternativou k šílenství…?“ Na to muž vyskočil a mávaje rukama, rozkřikl se: „Není, není, žádná není. Šílenství nemá alternativu. Je nevyhnutelné. Je universální. Musíme si s ním poradit, jak to jde nejlépe.“ A tak si poradil jak mohl nejlépe a zabil doktora, pak se vrátil a zabil soudce a muže, který dělal rozbory a teď je v blázinci, šťastný a spokojený od rána do večera.
Ve výše uvedené pohádce je pojednána věc, kterou si musíme uvědomit na prvním místě, když začínáme náčrt obnovy společnosti. Jde o gentlemana, který se ptal, čím nahradí jed, který požil, nebo jaký stavební projekt má vyrůst na místě vražedného doupěte, kde ho otrávili. Podobné požadavky slýcháme my, kteří považujeme plutokracii za jed nebo současný plutokratický stát za lupičské doupě. Je možné, že v podobenství o jedu sdílel čtenář něco z hrdinovy netrpělivosti. Řekl by, že nikdo nebude takový blázen, aby se nezbavil kyseliny kyanovodíkové, nebo profesionálních zločinců jen proto, že tu jsou jisté názorové rozdíly ohledně toho, jakým způsobem postupovat nejlépe, abychom se jich zbavili. Prosím však čtenáře, aby měl ještě trochu trpělivost jak se mnou, tak sám se sebou a sám sebe se zeptal, proč v případě jedu a vězení postupujeme tak promptně. Není to proto, ani v tomhle případě ne, že by nám na náhradě nezáleželo. Nemůžeme jeden jed pokládat za protijed jiného jedu, pokud nemoc jen zhoršuje. Nemůžeme poslat zloděje, aby chytal zloděje, pokud kvůli tomu jen naroste počet krádeží. Princip, podle něhož jednáme, i kdybychom jednali příliš rychle na to, abychom mohli myslet, nebo myslíme příliš rychle, abychom mohli definovat, je nicméně principem, který definovat můžeme. Pokud člověku, který požil jed dáme prostě jen dávidlo, neděláme to v domnění, že na dávidlech může žít lépe, než na jedu. Děláme to proto, že si myslíme, že poté, co se zotaví z jedu a pak z dávidla, přijde chvíle, kdy si on sám řekne, že by si dal trochu normálního jídla. To je, pokud se nás týče, východisko celé úvahy. Pokud jsou odstraněny jisté překážky, pak nejde ani tak o to co uděláme my, ale co podnikne on. Pokud tedy zachráníme životy mnoha lidí v travičském doupěti, neptáme se v tu chvíli, co si počnou se svými životy. Předpokládáme, že udělají něco trochu rozumnějšího, než že by si vzali jed. Jinými slovy, velmi prostým prvním principem, na kterém každá taková reforma stojí, je přesvědčení, že v každé živé bytosti je jistá tendence k zotavení, pokud ji zbavíme tlaku bezprostředního ohrožení nebo bolesti. Zde na počátku celého tohoto hrubého nárysu sociální reformy, který tu chci načrtnout objasním tento generální princip zotavení, bez kterého by celý náčrt zůstal nesrozumitelný. Věříme, že pokud budou věci uvolněny, zotaví se, věříme však také (a to je velmi důležité v otázce praxe), že se začnou zotavovat už tehdy, když se začnou uvolňovat. Když člověk prostě přestane pít mizerné pivo, dá si jeho tělo jistou práci a pokusí se obnovit svůj běžný stav. Pokud člověk prostě jen unikne těm, kdo se ho pokouší pomalu otrávit, pak už i jen vzduch, který dýchá bude působit jako protijed.

Jak doufám ukážu v následujících esejích, dělí se otázka skutečné sociální reformy do dvou různých stadií, ba idejí. Jednak je to zastavení šíleného monopolisačního závodu, který se už rozběhl, zvrácení oné revoluce a návrat k čemusi více méně normálnímu, rozhodně však ne ideálnímu, jednak je to snaha onu normálnější společnost inspirovat čímsi v reálném smyslu ideálním, i když ne nutně utopistickým. První, co je ale potřeba pochopit je to, že každá úleva od nynějšího tlaku bude mít větší morální účinek, než si většina z našich kritiků představuje. Všechny dosavadní triumfy patřily plutokratickému monopolu, všechny porážky utrpělo soukromé vlastnictví. Troufám si odhadnout, že jedna skutečná porážka monopolu by měla okamžitý a nevypočitatelný účinek, daleko přesahující sebe samu, podobně jako zapůsobila první porážka v poli v případě vojenské říše, která se jako Prusko, chlubila svou nepřemožitelností. Když každá skupina nebo rodina znovu pozná reálnou zkušenost soukromého vlastnictví, stane se to střediskem vlivu a posláním. Nezabýváme se tu otázkou všeobecných voleb, které by se daly spočítat na počítacím stroji. Je to záležitost lidového hnutí, které nikdy nezávisí na pouhých počtech.
To je i důvod, proč jsme tolikrát použili, i kdyby jen jako funkční model, rolnictvo. Jde tu o to, že rolnictvo na rozdíl od prakticky každého ideálního sociálního státu, není stroj, tedy není věcí, která by fungovala jen podle předepsaného vzorce. Pro Utopii musíte napsat zákony a jen jejich dodržováním zůstává Utopie Utopií. Pro venkovany a rolnictvo zákony nepíšete. Založíte rolnictvo a rolníci sestaví zákony. Jak se ukáže, až přejdu k podrobnějším věcem, nemyslím, že zákona vůbec nelze užít k ustavení rolnictva nebo i k jeho ochraně. Míním tím, že charakter rolnictva není závislý na zákonech. Charakter rolnictva závisí na rolnících. Lidé žili po staletí na svých samostatných a vcelku vzájemně rovných farmách, aniž by většina z nich přicházela o svou půdu, aniž by kdokoliv z nich vykoupil většinu půdy. A přece velmi často neexistovaly zákony proti skoupení většiny půdy. Rolníci ji nemohli nakupovat, protože ji rolníci neprodávali. To značí, že jakmile tahle forma uměřené rovnosti existuje, není jen právní formulí, je to také morální a filosofický fakt. Když se lidé ocitnou v tomto postavení jednají tak, jak jsou zvyklí jednat, když jsou doma. Tedy zůstanou tam, nebo se tam alespoň chovají normálně. Žádná abstraktní logika nedokazuje, že se lidé tedy nemohou cítit doma v socialistické Utopii. Ovšem socialisté, kteří Utopie popisují, jakýsi takový matný pocit mají a to je důvod, proč své obyčejné zákony ekonomické kontroly dělají tak promyšlené a jasné. Svou armádu úředníků a činitelů používají jako armádu, která lidi přesouvá jako zástup otroků ze starých příbytků do nových, nesporně lepších. My ale věříme, že otroci, které osvobodíme budou za nás bojovat jako vojáci.
Jinými slovy, jediné, co v této úvodní poznámce žádám je, aby čtenář pochopil, že se pokoušíme udělat něco, co by fungovalo samo o sobě. Stroj sám od sebe fungovat nebude. Člověk bude, i když se přitom zaplete do spousty věcí, jimž by bylo moudřejší se vyhnout. Poté, co bude zbaven jistých nevýhod, může od jisté míry převzít odpovědnost. Všechna schémata kolektivního soustředění má povahu ovládání člověka i tehdy, když je svobodný, chcete-li, ovládají ho, aby mu zachovaly svobodu. Mají představu, že člověk se neotráví, když za ním při obědě bude stát lékař, který bude kontrolovat sousta a odměřovat víno. Naše představa je taková, že člověk lékaře potřebuje, když utrpí otravu, ale už ho nepotřebuje poté, co je z ní vyléčen. Na rozdíl od toho, co možná tvrdí oni, my neříkáme, že bude vždy naprosto šťastný nebo dokonale dobrý, protože život má i jiné složky než ekonomiku a dokonce i ekonomika je poznačena důsledky dědičného hříchu. Netvrdíme, že jelikož ten člověk nepotřebuje lékaře, nepotřebuje ani kněze, ženu, přítele nebo Boha, nebo že jeho vztah k čemukoliv z toho lze zajistit nějakou organisací společnosti. Tvrdíme ale, že existuje něco mnohem skutečnějšího a spolehlivějšího než jakákoliv organisace, jakýkoliv projekt společnosti, a to je společnost sama. Lidé dokáží najít společenský život, který jim vyhovuje a umožňuje jim vzájemně spolu rozumně vycházet. Nemusíte čekat, až se vám takovou společnost podaří zřídit všude. Změny dosáhnete už tím, že ji ustavíte vůbec někde. Když mi tedy někdo hned na začátku říká: „Nemyslíte si, že socialismus nebo reformovaný kapitalismus zachrání Anglii, myslíte si tedy doopravdy, že ji zachrání distributismus?“ Moje odpověď zní: „Ne. Myslím, že Anglii zachrání Angličané, pokud dostanou aspoň poloviční šanci.“
V tomhle smyslu tedy mám naději a věřím, že kdyby nastal kolaps zhroutily by se stroje a ne lidé. A jak jsme zrovna vysvětlil, plně souhlasím s tím, že nechat člověku práci je něco velmi odlišného od zanechání plánu na stroj. Žádám čtenáře, aby si ten rozdíl uvědomil v této fázi popisu, před tím, než začnu konkrétněji popisovat některé možné směry reforem. Vůbec se nestydím, že jsem připraven naslouchat rozumu, vůbec se nebojím nechat věci otevřené dalšímu upřesnění a vůbec mě neotravuje představa, že ti, kdo tyhle principy budou naplňovat se budou také ve svých programech v mnohém odlišovat. Leží mi to na srdci příliš mnoho, než abych svůj vlastní program pokládal za stranický program, nebo předstíral, že můj návrh zákon musí projít parlamentem a být schválen bez jakýkoliv změn a doplňků. V tomhle konkrétním případě mám ale konkrétní důvod k tomu, abych v této kapitole trval na tom, že máme rozumnou šanci na únik a žádat, aby tato rozumná šance byla přijímána s rozumnou radostí. Nijak dvakrát mi nezáleží na té americké ctnosti, jíž se nyní říká optimismus. Na to, aby z ní křesťanovi bylo dobře je až moc cítit po křesťanské vědě. Domnívám se však, že na základě faktů tohoto konkrétního případu je rozumné varovat před příliš ukvapeným projevováním pesimismu a pýchy bezmoci. Každého vybízím, aby svobodně a otevřeně uvážil, zda něco takového, jako tu doporučuji nelze provést, i kdyby se to provedení mělo v detailech lišit, protože tu jde o porozumění lidem. Je to posice, která je natolik vážná, že ji lidé nemohou brát jinak, než vesele. A v téhle souvislosti si dovolím pronést varování.
Člověk se nechal bláhovým průvodcem nebo sebevědomým společníkem dovést k okraji srázu, ze kterého by se za tmy mohl docela dobře zřítit. Dalo by se docela dobře říct, že se tu nešlo dělat nic jiného, než se posadit a vyčkat, až bude světlo. A přece by mohlo být dobré využít hodiny tmy k nějaké debatě o tom, jak by bylo nejlepší vrátit se zpět do bezpečnější oblasti. Rozpomenutí se na jakákoliv fakta a sestavení nějakého obstojného plánu cesty nebude marnění času, vůbec pokud není, co jiného podnikat. Je tu ale ještě jedna rada, kterou bychom asi chtěli dát průvodci, který takhle svedl z cesty prostého cizince—zejména pokud je to opravdu prostý cizinec, tedy člověk s hrubým vzděláním a elementárními emocemi. Velmi důrazně mu nedoporučujeme, aby marnil čas tím, že by se snažil nade vší pochybnost dokázat, že vrátit se zpět je nemožné, že žádný bezpečnější terén cestou zpět neexistuje, že kroky které nedávno podnikli jsou nezvratné a že pokrok musí pořád pokračovat a nikdy se nesmí obrátit zpět. Pokud je, navzdory své předchozí chybě, taktním člověkem, tomuto tónu se v konversaci vyhne. Pakliže to není taktní člověk, je veskrze možné, že něž takový hovor skončí, kdosi doopravdy z útesu poletí, a nebude to prostý cizinec.
Pochodovala armáda pustinou, s kolonou, po vojensku řečeno, ve vzduchu. Velel jí velitel, který si byl jist, že najde nové cesty, které budou mnohem lepší než ty staré. Když už byli vojáci téměř umoření pochodem a všichni trpěli velkým strádáním z hladu a počasí, zjistili, že bez podpory postoupili na nepřátelské území a že jediné známky vojenské přítomnosti všude kolem jsou rychle se blížící nepřátelé, kteří je obkličují. Pochod je náhle zastaven a velitel mluví ke svým vojákům. Může jim říct velmi mnoho různých věcí. Mnozí mají za to, že čím méně bude mluvit, tím lépe. Druzí mohou, velmi správně, zdůrazňovat, že v ústupu je udatnosti ještě více zapotřebí, než v postupu vpřed. Lze mu radit, aby své zklamané muže roznítil hrozbou ještě dramatičtějšího zklamání pro nepřítele, když jim řekne, že oni ho ještě porazí, že z hozené sítě uniknou a že jejich únik bude ještě mnohem vítěznější, než jeho vítězství. Je tu ale jedna řeč, se kterou se velitel na své muže neobrátí pokud není mnohem větší hlupák, než ukazovala jeho původní chyba. Neřekne: „Zaujali jsme postavení, které vám nyní může připadat hodně depresivní, ale já vás ujišťuji, že to není nic ve srovnání s depresí, kterou pocítíte, pokud se pustíte do řady nutně marných pokusů ji vylepšit nebo ustoupit tam, kde bláhově myslíte, že najdete silnější postavení. Vaše rady vrátit se k našim starým komunikačním liniím mě velmi baví, protože jsem si o těch vašich krásných starých cestách stejně nikdy nic moc dobrého nemyslel. “ I dříve docházelo v pustinách ke vzpourám a je možné, že generál nebude zabit v boji s nepřítelem.
Velký národ a velká civilisace se sto let a možná déle ubírali cestou pokroku, který se považoval za nezávislý na jistých starých komunikacích v podobě starodávných tradic o zemi, krbu nebo oltáři. Postupoval vpřed v čele s vůdci, kteří si byli jistí, nechceme-li říci příliš jistí. Byli si docela jisti, že jejich ekonomická pravidla jsou zcela pevná, že jejich politická theorie je naprosto správná, že jejich obchod a podnikání přináší prospěch, že jejich parlamenty jsou populární, tisk osvícený a věda lidská. V této důvěře podrobili své národy jistým novým a ohromným experimentům, jimiž své vlastní nezávislé státy učinily věčnými dlužníky několika málo boháčů, soukromé vlastnictví vršili na hromady spoléhaje na důvěru finančníků, své země pokryli železem a kamenem a zbavili je trávy a obilí, zbavili svou zemi potravy v naději, že si ji koupí z nejvzdálenějších končin světa, naložili svůj malý ostrov železem a zlatem, až byl těžký jako potápějící se loď, nechali bohaté bohatnout, až jich bylo čím dál méně a chudých bylo stále víc a víc, celý svět nechali rozpoltit ve dví válkou pouhých pánů a pouhých sluhů, přišli o jakoukoliv uměřenou prosperitu a upřímný patriotismus, až nakonec nebylo nezávislosti bez přepychu a práce bez ošklivosti, miliony lidí se dřely k smrti, aniž by věděly proč a zůstaly závislé na nepřímé a vzdálené disciplíně a nepřímé a vzdálené obživě a prostředky k obživě jim dodávali neznámo odkud a všichni viseli na vlákénku cizího obchodu, jež byla čím dál tím tenčí. Lidem přivedeným do takového postavení lze pořád ještě říct spoustu věcí. Je správné jim říct, že pouhá divoká vzpoura všechno jenom ještě víc pokazí a ne napraví. Může být správné tvrdit, že jisté složitosti je nutné nějakou dobu tolerovat, protože odpovídají jiným složitostem, a že obojí je nutno pečlivě zjednodušit společně. Pokud ale mohu knížatům a vladařům takového lidu, kteří ho zavedli do takové soutěsky, něco povědět, pak jim s veškerou vážností s jakou kdy mluvil člověk k lidem, říkám: „Při Bohu, při nás, a hlavně při vás samých, nespěchejte tak slepě jim říct, že není jiné cesty ven, než cesty po níž jste ve své bláhovosti do téhle pasti zavedli, že není jiné cesty než té, po níž jste je dovedli ke zkáze, že není jiného pokroku, než toho, který je dovedl sem. Mírněte svou horlivou snahu dokázat vašim nešťastným obětem, že co je nešťastné je i beznadějné. Nesnažte se je tak naléhavě přesvědčit, že teď, když jste na konci svého pokusu, jste také na konci svých možností. Nebuďte tak výmluvní, tak důkladní, tak velmi racionální a zářivě přesvědčiví v dokazování, že je váš omyl ještě nezvratnější a nenapravitelnější, než ve skutečnosti je. Nesnažte se průmyslovou nemoc umenšovat tím, že ji předvedete jako nemoc nevyléčitelnou. Nesnažte se vnášet do problému uhelného dolu světlo tím, že dokážete, jak je bezedný. Neříkejte lidem, že žádná jiná cesta není, protože to mnozí ani teď nesnesou. Neříkejte lidem, že tohle je jediná možnost, protože mnozí si už myslí, že tohle není možné snášet. A někdy později, někdy za pět minut dvanáct, až sudby potemní a konce se budou jevit jasněji, lidská masa možná pochopí, do jaké slepé uličky je váš pokrok zavedl. Pak se možná v pasti obrátí proti vám. A pokud snesli všechno ostatní, možná už nesnesou poslední provokaci, totiž to, že nic nedokážete, že se ani o nic nepokusíte. „Co jsi člověče a proč si zoufáš,“ napsal básník. „Bůh ti odpustí vše, až na tvé zoufalství“. I vám může člověk odpustit omyly, ale ne zoufalství.“

II. Naše nynější hrozba

Když zrovna skončíme se čtením, nebo máme právě dost, čtení posledních zpráv z nejvznosnějších společenských kruhů, nebo těch nejpřesnějších záznamů od těch nejodpovědnějších soudů, obrátíme se přirozeně k novinovému seriálu nazvanému „Otrávil svou matku“ nebo „Tajemství šarlatového snubního prstýnku“, abychom našli něco klidnějšího a tišeji přesvědčivějšího, poklidnějšího a podobnějšího reálnému životu. Jak tak ale listujeme stránkami od neuvěřitelných faktů k poměrně věrohodnější fikci, narazíme nejspíš na jednu jistou větu  na obecné téma sociální degenerace. Je to jedna z vět, které asi v novinových tiskárnách mají předem vysázené a po ruce. Jako většina podobných solidních předem připravených prohlášení má uklidňující povahu. Je to jako titulek „Naděje na urovnání“, který nám sděluje, že je tu cosi neurovnaného, nebo ono téma „Oživení podnikání“, které novináři, jako součást svého podnikání, z času na čas oživují. Věta, o které mluvím má asi tenhle smysl:  obavy ze sociální degenerace nás nemusí zneklidňovat, protože se objevovaly v každé době a vždycky se najdou nějaké romantické a zpět se ohlížející osoby, básnící a podobná chátra, která pořád hledí zpět k imaginárním „starým dobrým časům“.
Známkou takových prohlášení je, že jakoby uspokojí naši mysli, nebo řečeno jinak,  známkou takových myšlenek je, že nám zabrání myslet. Když člověk takhle chválí pokrok, má za to, že nemusí nikam dál pokračovat. Člověk, který mávl nad námitkou rukou s tím, že je stará, nemyslí, že by mohl sám říct něco  nového. Spokojí se s tím, že bude opakovat tuhle obranu stávajících věcí a vypadá to tak, že k nemá, co by dalšího k věci řekl dalšího.  Nu je to tak, že by s věci dalo říct docela dost dalších věcí. Je samozřejmě vcelku pravda, že o úpadku státu se mluvilo v mnohých dobách a mnoha lidmi, z nichž někteří byli, bohužel básníky. Notoricky náladovému a melodramatickému Byronovi tak kupříkladu vlezlo tak či onak do hlavy, že řecké ostrovy byly v posledních dnech turecké vlády jaksi méně slavné v umění i ve zbrani, než za dnů bitvy u Salaminy nebo Platovnovy Republiky. Podobně i Wordsworth jako by stejně sentimentálně naznačoval, že  benátská repulika nebyla zrovna tak silná, když ji Napoleon zašlápl jak hasnoucí uhlík ve srovnání s  dobou, kdy její obchod a umění plnil světová moře planoucí barevnou záplavou. Mnoho spisovatelů zašlo v osmnáctém a devatenáctém století tak daleko, že naznačovalo, že moderní Španělsko sehrávalo méně význačnou roli, než ve dnech objevení Ameriky nebo vítězství u Lepanta. A byli tu i tací, kteří ještě víc postrádali optimismus, který je duchem obchodu a dopouštěli se stejně zvrácených závěrů ohledně rané a pozdní situace holandské obchodní aristokracie. Někteří dokonce tvrdili, že Týr a Sidon už nejsou tak módní,jak bývaly a kdosi kdysi řekl dokonce cosi o „troskách Karathaga.“
Poněkud prostší řečí bychom mohli říct, že  celý tenhle argument má jednu velkou díru. Když někdo řekne: „Lidé byli zrovna tak pesimističtí jako vy ve společnostech, která neupadaly a dokonce postupovaly vpřed,“  dá se mu odpovědět: „Ano ve společnostech, které doopravdy upadaly, byli lidé nejspíš právě tak optimističtí jako vy. “ Protože ony byly společnosti, které nakonec doopravdy upadly.  Je pravda, že Horace řekl, že každá další generace jako by byla horší, než ta předchozí a naznačoval, že Řím je na tom pod psa ve chvíli, kdy byl celý vnější svět podrobován pod římské orly. Je ale docela pravděpodobné, že poslední zapomenutý dvorský básník velebící na strnulém byzantském dvořeposledního zapomenutého Augustula odporoval všem podvratným pomluvám o společenském úpadku, zrovna tak, jak to dělají naše noviny, když říkají, že koneckonců Horace říkal přesně to samé. Je také možné, že měl pravdu, že zrovna v jeho době přišel zákrut, který vedl od Horatia na mostě k Herakleiovi v paláci a pokud pokud na tom hned tehdy nebyl Řím pod psa, psi mířili k Římu a jejich vzdálené vytí bylo možno poprvé zaslechnout v oné hodině zdvižených orlic. Je možné že tam začal dlouhý pokrok, který byl též dlouhým úpadkem, ale skončil nakonec dobou temna. Řím se vrátil k vlku.
Tento názor je, jak říkám, přinejmenším udržitelný, i když ve skutečnosti nereprezentuje moje vlastní mínění. Je ovšem zcela rozumné nepřijmout jeho odmítnutí za doprovodu levného optimisu  současných maxim. Taková věc jako společenský úpadek existovala a existovat může a v každé dané chvíli je tu jediná otázka: zda Byzanc upadla nebo zda Británie upadá. Jinak řečeno, musíme každý takový případ údajné degenerace společnosti posuzovat jí vlastními měřítky. Říkat, že někteří lidé mají k takovému pesimismu přirozené sklony, je sice naprosto pravda, ale není to žádná odpověď. Nesoudíme je, ale posuzujeme situaci, kterou oni posoudili dobře nebo špatně. Můžeme říkat, že školáci vždycky chodili do školy neradi. Jenže existuje i špatná škola. Můžeme říkat, že sedláci skuhrají kvůli počasí vždycky. Jenže existuje i taková věc, jako je špatná úroda. A my máme uvážit, na základě faktů  případu a ne dojmů sedláka, zda je pravděpodobné, že se morálnímu světu moderní Anglie může přihodit, že ho potká špatná úroda.
Nuže důvody k tomu, abychom současný problém Evropy a zejména Anglie považovali za nanejvýš  hrozivý a tragický jsou zcela objektivní  nemají nic společného s touhle údajnou náladou nebo melancholickou reakcí. Současný systém, ať už mu říkáme kapitalismus nebo jakkoliv jinak, zejména v té podobě, v níž existuje v průmyslových zemích se již stal nebezpečím a velmi rychle se stává smrtící pastí. To zlo je zjevné jak v nejprostší soukromé zkušenosti, tak v nejchladnější ekonomické vědě. Abychom nejprve užili praktickou zkoušku: netvrdí to jen nepřátelé systému, ale potvrzují to  i jeho zapřisáhlí obhájci. Ve sporech o zaměstnanosti v naší době nemluví o špatném byznysu zaměstnanci, ale zaměstnavatelé. Úspěšný podnikatel se nepyšní úspěchem, ale naříká nad bankrotemn. Obrana kapitalisty je obžalobou kapitalismu. Ještě podivnější je, že se jeho přední činitel musí uchylovat k socialistické rétorice. Říká prostě jen tolik, že horníci nebo železničáři musí pokračovat v práci „v zájmu veřejnosti“. Stojí za povšimnutí, že kapitalisté nyní nikdy nepoužívají argument soukromého vlastnictví. Omezují se výlučně na sentimentální versi obecné sociální odpovědnosti podobného druhu. Je zábava číst v kapitalistickém tisku o socialistech, kteří sentimentálně hájí lidi, kteří „ztroskotali“. Dnes je hlavním argumentem téměř každého kapitalisty při každé stávce, že je samém prahu ztroskotání.
Proti tomuhle prostému argumentu o stávkách a socialistické hrozbě mám jednu prostou námitku. Moje  námitka zní, že jejich argumentace vede přímo k socialismu. Sama o sobě k ničemu jinému vést nemůže. Pokud mají dělnicí pokračovat v práci proto, že jsou služebníky veřejnosti, pak z toho nelze dovodit nic jiného, než to mají být služebníky veřejné autority. Pokud má vláda postupovat v zájmu veřejnosti a nic víc se k tomu nedá říct, pak  musí celý ten podnik převzít a nic jiného se nedá dělat. Já si nemyslím, že by celá věc byla takhle jednoduchá, oni ano. Nemyslím si, že by tenhle argument pro socialismus byl přesvědčivý a úplný. Jenže podle antisocialistů docela přesvědčivý a úplný je. Je třeba brát v potaz toliko veřejnost a vláda může udělat, co se jí zlíbí, pokud a dokud se to týká veřejnosti. Dá se předpokládat, že může nedbat svobody zaměstnanců a donutit je k práci, možná v okovech. Asi může nedbat i vlastnictví zaměstnavatelů a platit proletariát místo nich, v případě nezbytí ze svých kapes. Všechny tyhle důsledky plynou z vysoce bolševické doktríny, hulákané na nás každý den ráno v kapitalistickém tisku. To je vše, co mohou říct, a pokud lze říct jen tohle, pak to druhé je to jediné, co lze udělat. 
  V předchozím odstavci si všímáme, že kdybychom se měli držet jen logiky pisatelů úvodníků o socialistickém nebezpečí, dovedlo by nás to přímo k socialismu. A protože někteří z nás z přesvědčení a horlivě odmítáme být vedeni k socialismu osvojili jsme si již před dlouhým časem tvrdší alternativu zvanou pořádně si věci promyslet. A v socialismu, nebo v něčem horším, čemu se říká socialismus, nebo taky docela jednoduše v chaosu a zmaru docela jistě skončíme, pokud se nepodíváme na naši situaci v celku a bez ohledu na naše okamžité a bezprostřední důvody k rozčilování. Nuže kapitalistický systém, ať už je dobrý nebo zlý, správný nebo špatný, stojí na dvou idejích: že bohatí vždy budou dost bohatí na to, aby si mohli najímat chudáky, a že chudáci budou vždy dost chudí na to, aby se chtěli nechat najmout. Předpokládá to ovšem také to, že obě strany vyjednávají mezi sebou a ani jedna nemyslí primárně na veřejnost. Majitel omnibusu jej neprovozuje pro dobro všeho lidstva, navzdory universálním bratrství žhnoucímu z latinského jména vozu. Provozuje ho, aby z toho měl pro sebe zisk a chudší člověk přivoluje, že ho bude řídit, aby získal pro sebe mzdu. Podobně ani průvodčí omnibusu nedělá svou práci z abstraktní altruistické touhy pěkně vést nacpaný omnibus namísto zamračeného rákosí. Nedohlíží na pořádek v omnibusu proto, že dobré chování jsou tři čtvrtiny života. Vyjednává o co nejvyšší mzdu, jakou může dostat. Nu a ve prospěch kapitalismu mluvilo to, že skrze tohle soukromé dohadování veřejnost získává skutečné služby. A nějakou dobu tomu tak i bylo. Jenže jediná skutečně originální obrana kapitalismu se zcela hroutí, pokud musíme jednu či druhou stranu žádat, aby pokračovala ve své práci pro dobro veřejnosti. Pokud kapitalismus nedokáže lidi zaplatit tak, aby je to ponoukalo k práci, pak podle podle kapitalistických měřítek jednoduše zkrachoval. Pokud nemůže obchodník s čaji zaplatit účetní a bez účetních nedokáže čaj importovat, pak jeho byznys prostě zbankrotoval a tím to končí. Za starých kapitalistických podmínek by nikdo netvrdil, že účetní musí pracovat za nižší mzdu jen proto, aby chudák stará paní nezůstala bez svého šálku čaje.
Je to tedy ve skutečnosti kapitalistický tisk, který kapitalistickými principy dokazuje, že kapitalismus dospěl ke svému konci. Kdyby tomu tak nebylo, nemuseli by vznášet takové sociální a sentimentální apely. Nemuseli by volat po vládních zásazích zrovna tak, jak to dělají socialisté. Kdyby tomu tak nebylo nemuseli by se dožadovat nepohodlí pro cestující jako sentimentalisté nebo altruisté. Pravda je taková, že dnes už všichni opustili argumentaci, na níž stál celý starý kapitalismus, totiž argument, že pokud necháme lidi samostatně vyjednávat a dohadovat podmínky, bude z toho mít veřejnost automatický prospěch .Musíme najít nějaký nový základ a běžní konservativci nevědomky sahají po komunistické posici. To já tedy ve vší slušnosti a při vší úctě odmítám. Jsem si ale jist, že vracet se zpět k starému kapitalistickému základu je dokonale nemožné. Ti, kdo se o to pokoušejí se zaplétají do docela nemožných spletí. Ty nejpraktičtější a nynějších nejnaléhavější záležitosti tento rozpor odhalují den co den. Kdykoliv například dojde v nějakém velkém podniku ke stávce či nucenému zastavení práce jsme vždy ujišťováni, že krácením soukromých zisků nelze dosáhnout žádných významných úspor, protože tyto soukromé zisky jsou nyní zanedbatelné a příslušné odvětví těch pár vlastníků jen stěží obohacuje. Bez ohledu na to, jakou má tento konkrétní argument hodnotu, zjevně naprosto likviduje argument obecný. Obecný argument pro kapitalismus či individualismus zní, že lidé se nebudou pouštět do dobrodružství, pokud nelze v loterii vyhrát významnou cenu. Ve všech socialistických diskusích je to dobře známo jako „pobídka ziskem“. Jenže pokud není co získat, pak tu jistě není žádná pobídka. Pokud si podílníci a akcionáři šmelinou přijdou jen na poněkud nejistý nebo pochybný zisk, pak se zdá, že to už se rovnou mohou snížit k pokleslému stavu vojáků nebo služebníků společnosti. Mimochodem, nikdy jsme nechápal proč si toryovští diskutéři vždycky dávají tak záležet na tom aby proti socialismu dokazovali, že „služebníci státu“ musí být nutně nekompetentní a neteční. Jistě by mohli nechat někomu jinému, aby poukázoval na Nelsonovu letargii nebo na tupé Gordonovy rutiny.
Ale toto zhroucení industriálního individualismu, které není jen zhroucením, ale i rozporem (protože musí protiřečit všem svým nejběžnějším maximám) není jen nahodilost naší situace, i když je v naší zemi nejnápadnější. Každý, kdo dokáže myslet v těch vysoce praktických věcech zvaných theorie, dříve nebo později pozná, že toto ochromení je nevyhnutelné. Kapitalismus je rozpor, dokonce rozpor v pojmech. Označit všechny body na kompasu trvá dlouho, a ještě déle, než se to ověří, ale kruh se už uzavřel. Kapitalismus se stane rozporným, jakmile je úplný a to proto, že s masou lidí nakládá dvěma způsoby současně. Když většina lidí pracuje za mzdu je pro ně čím dál těžší být spotřebiteli. Kapitalista se snaží, co nejvíce pokrátit, co jeho sluha požaduje a tím také zmenšuje sumu, kterou může utratit jeho zákazník. Jakmile se jeho byznys ocitne v nějakých potížích, jako třeba teď uhelný průmysl, snaží se ušetřit na tom, co musí utratit na mzdách, a tím na druhé straně šetří na tom, co mohou druzí utratit za uhlí. Chce, aby jeden a ten samý člověk byl současně bohatý i chudý. Tenhle rozpor se v kapitalismu neprojevuje v dřívějších stadiích, protože v těch ještě existují populace, které dosud nebyly zredukovány do jedné a té samé proletářské podoby. Jakmile však bohatí jako celek zaměstnávají námezdníky jako celek, vztyčí se tento rozpor před nimi jako ironický osud a soud. Zaměstnavatel a zaměstnanec jsou zjednodušeni a tuhnou ve vztahu Robinsona Crusoe a Pátka. Robinson Crusoe může říct, že má dva problémy: zdroj levné pracovní síly a vyhlídky obchodu s domorodci. Jelikož se ale chová k jednomu a témuž člověku dvěma různými způsoby, čeká ho zmatek. Bílý muž vlastnící všechny zbraně může Pátka donutit, aby pracoval zadarmo, vyjma nejzákladnější obživy. Podobně jako Geddes může sekat úspory sekyrou. Nemůže, ale zkrátit Pátkovu mzdu na nulu a pak čekat, že mu Pátek za rum a zbraně bude dávat zlato, stříbro a perly. Nu a v poměru k tomu, jak kapitalismu pokrývá celou zemi, propojuje velké populace a je spravován centralisovanými systémy, se více a více blíží oněm dvěma osamělým postavám na odlehlém ostrově. Jestliže obchod s domorodci doopravdy upadá a to si vynucuje pokles mezd domorodců, můžeme k tomu říci jen tolik, že s pravdivou výmluvou namísto lživé vytáčky je to jen o to tragičtější případ. Můžeme říct jen tolik, že Crusoe je nyní opravdu sám a že Pátek má nesporně smůlu.
Považuji za důležité, aby lidé chápali za současnými průmyslovými problémy v Anglii stojí jistý princip a že bez ohledu na to, kdo má pravdu nebo se mýlí v kterémkoliv konkrétním sporu, není za to, že náš ekonomický experiment čelí kolapsu, zodpovědná žádná konkrétní osoba. Jde o zhoubný kruh, do kterého se propadá námezdná společnost, když začne ztrácet zisky a snižovat mzdy a třebaže některé průmyslové země jsou dost bohaté na to, aby o tomto napětí nic nevěděly, je to jen proto, že jejich pokrok je dosud neúplný. Až dospějí do cíle, s hádankou se setkají. V naší zemi, na níž většině z nás záleží nejvíc, již do zlověstného kruhu klasajících mezd a propadající se poptávky padáme. A já zde chci předložit, jakkoliv skicovitě, návrh, jak z téhle pomalu se svírající pasti uniknout. Protože znám něco z toho, co se o všech takových návrzích občas říká, mám své důvody k tomu, abych už teď tohle všechno čtenáři připomněl.
„Bezpečné! Jistěže to není bezpečné! Je to ubohá šance, jak ošidit šibenici,“ tak zněl neurovnaný výkřik kapitána Wickse ve Stevensonově romanci, a tentýž romanopisec vložil podobný projev upřímnosti do úst Alana Brecka Stewarta. „Jen pomyslete, tohle není maličkost! Se vám může stát bude ležet na holý zemi, na tvrdym…a spát budete s puškou v ruce. Jo, řikám vám to radši hned, že vás můžou pěkně bolet nohy. Řikám vám to radši teď, páč o životě už vim svý. Ale jestli se mně ptaj, jako jinou šanci maj, hned jim řikám – žádnou.“
Sám mám někdy chuť mluvit stejně zprudka, když musím poslouchat dlouhé a zamyšlené výklady, které zpochybňují detaily dokonalosti distributivního státu ve srovnání s bohatým štěstím a konečným spočinutí, které korunují současný kapitalistický a průmyslový stát. Lidi se nás ptají, co bychom udělali s nekvalifikovanými dělníky v docích, nebo čím chceme nahradit zářivou popularitu lorda Devonporta a a trvalý průmyslový smír v londýnském přístavu. Ti, kdo se nás ptají, co bychom si počali v docích se sami podle všeho zřídka ptají, co si počnou samotné doky, pokud náš obchod bude upadat tak, jak upadlo tolik obchodních měst v minulosti. Jiní se nás ptají, co bychom dělali s dělníky, kteří mají akce podniků, které by mohly případně zkrachovat. Máme se zabývat těmi nejmenšími a nejvzdálenějšími možnostmi naší prostší prostší a statičtější společnosti, zatímco oni se nezabývají těmi největšími a nejvíc do očí bijícími fakty o tom jejich složitém a hroutícím se. Jsou velmi zvědaví a bádaví a rádi by předem dali dohromady veškerou vědeckou kasuistiku pro všechny výjimky. Nemají ale odvahu se postavit tváří v tvář svému vlastnímu systému, kde se zkáza stala pravidlem. Další lidé chtějí vědět, zda bude v naší utopii v tom či onom postavení smět existovat stroj, jako exponát v museu, jako hračka v dětském pokoji, nebo jako „mučící nástroj dvacátého století“ vystavený vsalonu hrůzy. Jenže ti, kdo se nás tak naléhavě ptají, jak mají lidé pracovat bez strojů nám neříkají, jak mají fungovat stroje, když na nich nebudou pracovat lidé, nebo jak mají pracovat ať lidé nebo stroje, když pro ně není žádná práce. Tak horlivě se věnují odhalování slabin v našem návrhu, že dosud nenašli žádnou přednost své vlastní praxe. Je zvláštní, že by naše vize měly být pro tyhle realisty tak vydatné, aby v nich viděli každý detail, a že by jejich realita měla být tak neurčitá, že by ji vůbec nedokázali vidět, že nejsou schopni vidět ani ten nejočividnější a nejdrtivější fakt o něm, totiž že už neexistuje.
To je totiž jeden z nejchmurnějších, ba nejdrsnějších vtipů o celé situaci, že právě námitka, kterou pořád vznášejí proti, platí obzvlášť a konkrétně o nich. Pořád o nás říkají, že si myslíme, že můžeme vrátit minulost, nebo barbarskou prostoduchost a pověry minulosti, zjevně to říkají v domnění, že se chceme vracet do devátého století. Jenže oni si vážně myslí, že mohou vrátit devatenácté století. Pořád nám vykládají že ta či ona tradice je jednou provždy minulostí, že to či ono řemeslo či vyznání patří jednou provždy minulosti, netroufají si však postavit se čelem faktu, že jednou provždy pryč je i jejich vulgární a kšeftařké podnikání. Když my mluvíme o oživení víry nebo obrodě katolictví říkají o nás, že jsme reakcionáři. Zato oni docela klidně polepí své noviny odshora dolů titulky hlásajícími oživení obchodu. Jaká to ozvěna dávné minulosti! Jaký to hlas z hrobu! Nemají vůbec žádný důvod, aby věřili v oživení obchodu, až na to, že pro jejich prapradědy by bylo nemožné věřit v úpadek obchodu. Nejde si ani jen představit, na čem by založili předpoklad, že zbohatneme, leda snad na tom, že nás naši předkové nikdy a nijak nepřipravili na vyhlídku, že bychom mohli chudnout. A přece nám právě oni vždy vyčítají závislost na sentimentální tradici moudrosti našich předků. Právě oni vždy sociální ideály odmítají jen proto, že byly sociálními ideály nějaké dřívější doby. Pořád nám vykládají, že voda, která odtekla už mlýnským kolem neotočí, aniž by si všimli, že jejich vlastní mlýny už ztichly a nemelou vůbec nic—podobné nějakým troskám mlýnů na nějaké raně viktoriánské krajinomalbě scenérie u vody, která by se hodila k jejich na vodě postaveným raně viktoriánským citacím. Pořád nám vykládají, že se brodíme proti proudu času, podobně jako paní Partington bojovala mopem proti mořskému přílivu. A sami si ani nedokáží všimnout, že sám čas udělal z paní Partington zrovna tak staromódní postavičku jako z matky Shipton. Pořád nám vykládají, že vzdorování proti kapitalismu a nadvládě obchodu se podobáme Canutovi kárajícímu vlny a vůbec přitom neví, že Cobdenova Anglie je zrovna tak mrtvá jako Anglie Canutova. Snaží se nás pořád utopit ve vodních zátopách, spláchnout nás těmihle utahanými a obnošenými metaforami přílivu a času a staví se před celým světem tak, jako by mohli povolat zpět řeky, které nechaly naše města tak daleko za sebou, nebo nařídit sedmeru moří návrat zpět pod vládu jejich trojzubce, nebo znovu, zlatem pro hrstku pouhou, železem pro mnohé, nasadit uzdu bouřící řece Clyde.
Docela by nás to mohlo svádět k výkřiku kapitána Wickse. Nevolíme mezi možným rolnictvem a úspěšným obchodem. Volíme mezi venkovským lidem, které může uspět a obchodem, který již selhal. Nesnažíme se lidi odlákat z prosperujících podniků na jakousi dovolenou v Arkadii nebo Utopii venkovského typu. Snažíme se navrhnout, jak začít znovu poté, co zkrachovalý podnik už doopravdy zbankrotoval. Nevidíme vůbec žádný důvod k tomu, abychom mohli předpokládat, že by se anglický obchod mohl vrátit na nejpřednější místo, které mu patřilo v devatenáctém století, vyjma pouhého viktoriánského sentimentalismu, o toho konkrétního druhu lhaní, kterému se v novinách říká „optimismus“. Utahují si z nás, že pokoušíme zavést zpět středověké poměry, jako bychom se pokoušeli obnovit luky a středověká brnění. Nu, přílby už tu máme zpět, a brnění se může ještě vrátit, a luky a šípy se budou muset vrátit dlouho předtím, než se bude moci vrátit onen šťastný okamžik z jehož štěstí oni žijí. Je asi tak stejně pravděpodobné, že luk se nějakou náhodou ukáže lepší než puška, jako to, že bitevní loď ještě kdy bude vládnout mořím bez jakéhokoliv zřetele k letadlům. Obchodní systém předpokládal, že naše obchodní trasy jsou bezpečné, a to zas předpokládalo nadřazenou moc našeho námořnictva. Každý kdo se dokáže postavit faktům ví, že létání celou theorii námořní bezpečnosti změmilo. Celý ohromný a hrozný problém velké populace na malém ostrově, závislé na nezajištěném importu je problémem jak pro kapitalisty a kolektivisty, tak pro distributisty. Nevolíme mezi vzorovými vesnicemi jako částmi poklidného systému územního plánování. Podnikáme výpad z obleženého města, s mečem v ruce, výpad z trosek Karthaga „Bezpečné! Jasně, že to není bezpečné!“ řekl kapitán Wicks.
Myslím, že návrat prostšího společenského života není vůbec nepravděpodobný, i kdyby to měl být návrat způsobený zkázou. Myslím, že duše najde znovu prostotu, i kdyby to mělo být v temném věku. Jenže my jsme křesťané a záleží nám na těle stejně jako na duši. Jsme Angličané a nechceme, pokud se o to můžeme nějak přičinit, aby se z anglického národa stal pouhý národ žijící v troskách. A co nejnaléhavěji si přejeme vážné zamyšlení nad tím, zda by nebylo možné provést přeměnu ve světle rozumu a tradice a zda přece jen nemůžeme cíleně a dobře udělat to, co nemesis spáchá ničivě a bez slitování, zda nemůžeme postavit most z těchto kluzkých a šikmých ploch na pevnější půdu před námi a nepřivolit ještě k tomu, aby náš ušlechtilý národ musel sestoupit do onoho údolí pokoření, kde se národy vytrácívají z dějin. S tímto cílem a velkou důvěrou v naše principy a bez ostychu k otevřenosti vůči debatě o jejich aplikaci jsme svolali naše společníky k poradě.

I. Počátek sporu

Poznámka:
Tato kniha není uspořádána tak, aby se podobala politickému programu. Je totiž obecnou polemikou s těmi, kdo oponují ideám stojícím za takovým programem. Přehled konkrétních návrhů bude v krátké době vydán v podobě pamfletu v nakladatelství Basis na 20&21 Essex Street Ligou pro obranu svobody distribucí vlastnictví

Byl jsem vyzván, abych znovu vydal tyto poznámky—které se objevovaly v jednom týdeníku—jako hrubý náčrt jistých aspektů instituce soukromého vlastnictví, které jsou dnes, vprostřed novinářského jásání nad soukromým podnikáním, docela zapomenuty. Sama skutečnost, že publicisté tolik mluví o tom druhém a tak málo o tom prvním je měřítkem morálního tónu doby. Kapsář je velmi nápadným mistrem soukromého podnikání. Bylo by ovšem asi přeháněním tvrdit, že kapsářství je vynikající ukázkou soukromého vlastnictví. To oč jde v kapitalismu a podnikání, tak jak je poslední dobou provozováno, je že skutečně káží rozšiřování podnikání spíše než ochranu vlastnictví a vybírání kapes se přinejlepším snaží maskovat jistými ctnostmi pirátství. Pokud jde o komunismus, jeho reformy směřují pouze k tomu, že kapsářství napravuje zákazem kapes.

Obecně si myslím, že kapsy a vlastnictví mají nejen normálnější, ale také důstojnější obranu, než poněkud špinavý individualismus hovořící o soukromém podnikání. S nadějí, že to může pomoci jiným k pochopení, jsem se rozhodl přetisknout tyto studie, tak jak jsou, místy i uspěchané a jen tematisující. Je jistě velmi těžké je takto reprodukovat, protože se jednalo o redakční poznámky k polemice vedené převážně jinými lidmi, nicméně obecná myšlenka je alespoň přítomná. Tak či tak, „soukromé podnikání“ není příliš ušlechtilou cestou jak vyjádřit pravdu jednoho z přikázání Desatera. Přesto však bývala doba, kdy to bylo alespoň více či méně pravda. Manchesterští radikálové hlásali poněkud hrubou a krutou podobu konkurence, ale alespoň dělali, co hlásali. Noviny velebící dnes soukromé podnikání hlásají pravý opak toho, co by se komu mohlo snít skutečně dělat. Praktické směrování všeho obchodu a podnikání se dnes obrací k velkým podnikatelským spojením, často imperiálnějším, neosobnějším a mezinárodnějším než nějaké komunistické společenství, které je alespoň kolektivní, když ne kolektivistické. Je velmi dobré opakovat rozrušeně: „Kam to spějeme, s tímhle bolševismem?“ Stejně na místě je dodat: „Kampak to spějeme, i bez bolševismu?“. Odpověď je nasnadě: monopol. Rozhodně to není soukromé podnikání. Americký trust není soukromé podnikání. To už by bylo správněji říkat španělské inkvisici soukromé mínění či soukromý soud. Monopol není ani soukromý, ani podnikavý. Existuje, aby soukromé podnikání znemožnil. A tento systém trustů či monopolu, tato naprostá zkáza vlastnictví, bude cílem všeho našeho pokroku i tehdy, i kdyby už na světě nebylo jediného bolševika.

Nu a a já patřím k těm, kdo věří, že lékem na centralisaci je decentralisace. Bylo to označováno za paradox. Zjevně je cosi skřítčího a fantastického na tvrzení, že když se kapitál příliš soustředil v rukách hrstky je správné navrátit do rukou mnohých. Socialisté by ho svěřil do rukou ještě menší hrstky lidí, ale ti lidé by byli politici, kteří by ho (jak víme) vždy spravovali v zájmu mnohých. Než ale předložím čtenáři to, co jsem napsal přímo v první linii současné polemiky, myslím, že je zapotřebí vložit úvodem těchto pár odstavců, abych vysvětlil některé pojmy a zdůraznil některé předpoklady. V týdeníku jsem se přel s lidmi, kteří znali zkratky téhle konkrétní diskuse, ale abychom si jasně rozuměli, musíme začít několika definic nebo aspoň popisů. Ujišťuji čtenáře, že slov užívám v docela jasném smyslu, je ale docela možné, že on je užívá v nějakém jiném významu a takový zmatek a nedorozumění ani nedosahují důstojnosti názorové odlišnosti.

Kapitalismus je kupříkladu velmi nepříjemné slovo. Je to taky veskrze nepříjemná záležitost. A přece je to, co mám na mysli, když takhle mluvím docela konkrétní a definovatelné, jen to jméno je špatně k použití. Očividně ale nějaké slovo používat musíme. Když říkám kapitalismus, myslím tím obyčejně něco, co lze formulovat asi takto: „Je to takový ekonomický systém v němž existuje zhruba rozeznatelná a relativně malá třída kapitalistů, v jejichž rukou je soustředěno vlastnictví tak velkého množství kapitálu, že velká většina občanů musí z nezbytí těmto kapitalistům sloužit za mzdu.“ Tento konkrétní stav věcí může existovat a existuje a musíme pro něj mít nějaké slovo a nějaký způsob jak o tom diskutovat. Ovšem tohle slovo je velmi špatné, protože různí lidé je užívají pro velmi rozdílné věci. Pro jedny to podle všeho prostě znamená soukromé vlastnictví. Další mají za to, že kapitalismus je cokoliv, co zahrnuje používání kapitálu. Jenže pokud je tohle použití příliš doslovné, je také příliš volné a dokonce je i příliš velké.

Pokud kapitalismus znamená použití kapitálu, pak je kapitalismus všechno. Bolševismus je kapitalismus a anarchický komunismus je kapitalismus, a kapitalismem je i každý revoluční plán, ať už jakkoliv divoký. V to, že dnešní ekonomické operace musí něco nechat pro ekonomické operace zítřejší věří zrovna tak Lenin a Trocký jako Lloyd George a Thomas. A to je vše, co kapitalismus znamená ve svém ekonomickém smyslu. V tom případě je to slovo k ničemu. Moje užití je možná svévolné, ale bez užitku není.

Pokud se pod kapitalismem rozumí soukromé vlastnictví, pak jsem kapitalista.

Pokud se pod kapitalismem rozumí kapitál, pak jsou kapitalisté všichni. Pokud ovšem kapitalismus znamená tento konkrétní systém kapitálu, vypláceného masám toliko ve formě mezd, pak to cosi znamená, i kdyby to mělo znamenat cosi jiného.

Pravda je taková, že to co nazýváme kapitalismem by se mělo jmenovat proletarianismem. Nejde tu o to, že někteří lidé mají kapitál, ale o to, že většina lidí má jen mzdu, protože nemají kapitál. Ve své době jsem vynaložil hrdinské úsilí, chodil po světě a vždy říkal proletarianismus místo kapitalismu. Moje cesta ale byla trnitá a plná strázní a nepochopení. Zjišťuji, že když kritisuji vévodu z Northumberlandu pro jeho proletarianismus, lidi moc nechápou, co tím míním. Když říkám, že bych se kolikrát shodl s Morning Post jen kdyby nebyl tak zoufale proletariánský zdá se, jako by tu byla jaká náhlá překážka bránící úplnému vzájemnému porozumění myslí. A přece by to bylo zcela přesné. To hlavní co mi totiž vadí na obraně nyní existujícího kapitalismu, je obrana udržování většiny lidí v námezdní závislosti, tedy udržování většiny lidí bez kapitálu. Není mi vlastní ten druh přesnosti, který raději správně sdělí, co na mysli nemá, než by nesprávně sdělil, co na mysli má. K pojmu ve srovnání s významem jsme zcela lhostejný. Je mu úplně jedno jestli nazývám tu či ono věc toliko tímhle tištěným slovem začínajícím na K, pokud a dokud je aplikováno na jednu a ne na druhou věc. Nevadí mi používat pojem stejně libovolný jako matematická značka, pokud bude jako matematická značka přijat. Klidně mohu vlastnictví označit x a kapitalismus y, pokud a dokud nebude někdo považovat za nutné říkat, že x=y. Nevadí mi říkat kočka místo kapitalismus a pes místo distrubutismus, pokud budou lidé chápat, že jsou to věci ta odlišné, že by se mohly rvát jako pes s kočkou. Návrh na širší distribuci kapitálu zůstává stejný, ať už mu říkáme jakkoliv a bez ohledu na to, jak jmenujeme jeho současný do očí bijící opak. Zůstává stejný ať už říkáme v jednom smyslu, že je kapitalismu příliš, nebo že je ho v jiném smyslu příliš málo. A je už opravdu kus pořádné pedanterie tvrdit, že kapitál je nutno užívat kapitalisticky. To už bychom stejně dobře mohli tvrdit, že vše sociální, ba společenské, musí být socialistické, že socialismus lze ztotožnit se společenským večerem nebo společenskou sklenkou. S lítostí musím říct, že tak tomu není.

Kolem socialismu je tu nicméně tolik verbální neurčitosti, že to volá nějaké definici. Socialismus je systém, který činí sjednocenou a zorganizovanou společnost odpovědnou za všechny její ekonomické procesy, nebo za všechny, které ovlivňují její život a základní živobytí. Pokud se prodává cokoliv důležitého, prodává to vláda, pokud se něco důležitého dává, dává to vláda, pokud je něco důležitého i jen tolerováno, zodpovídá za toleranci vláda. Je to pravý opak anarchie, krajní nadšení pro autoritu. V mnoha ohledech je to hodné morální důstojnosti mysli, je to kolektivní přijetí velmi úplné odpovědnosti. Je ovšem od socialistů velmi přihlouplé, že si stěžují, když tvrdíme, že to musí zničit svobodu. Skoro stejně hloupě mluví antisocialisté, když si stěžují na nepřirozenou a nevyváženou brutalitu bolševické vlády při ničení politické oposice. Je totiž přirozeností právě socialistické vlády, že netoleruje žádnou pravou a skutečnou oposici. Vláda se totiž o vše stará a vše zajišťuje a je absurdní po ní žádat, aby zajistila oposici.

Nemůžete se vydat za sultánem a káravě mu říci: „Neudělal jste nic pro to, aby tě tvůj bratr svrhl z trůnu a zmocnil se kalifátu.“ Nemůžete předstoupit před středověkého krále a říct mu. „Půjč mi laskavě dva tisíce kopí a tisíc lučišníků, protože chci proti tobě vyvolat povstání.“ A ještě méně můžete kritisovat vládu, která tvrdí, že se o vše stará a vše zřizuje, za to, že se nepostarala a nezřídila nic, co by svrhlo vše, co ona zřídila. Oposice a vzpoura závisí na majetku a na svobodě, Mohou být tolerovány jen tam, kde směla zapustit kořeny i jiná práva, než ústřední právo vladařovo. Tato práva musí být chráněna morálkou, jíž se i vladař bude zdráhat vzdorovat. Kritik státu může existovat jen tam, kde náboženský smysl pro právo chrání jeho nárok na jeho vlastní kopí a jeho vlastní luk, nebo přinejmenším na jeho vlastní pero a jeho vlastní tiskařský lis. Je absurdní domnívat se, že by si mohl půjčit královské pero aby jím obhajoval kralovraždu nebo užíval vládní tiskařské lisy k odhalování vládní zkorumpovanosti. A přece celý smysl socialismu, celé zdůvodnění socialismu je v tom, že pokud nepatří všechny tiskárny vládě mohou být tiskaři utiskováni. Všechno stojí na spravedlnosti státu, všechna vajíčka se sbírají do jednoho košíku. Mnohá z nich budou zkažená, ale ani tak je nebudete smět použít v politických volbách.

Před nějakými patnácti let nás pár začalo, jak jsme tehdy měli říci, dvěma krajnostem kapitalismu a komunismu, ve starém New Age a New Witness hlásat politiku malého distribuovaného vlastnictví (která od té doby dostala nešikovné ale odpovídající jméno distibutismus). První kritiku nám adresovali ti nejbrilantnější fabiáni, zejména pan Bernard Shaw. Forma, jíž tato kritika nabyla, bylo prostě to, že nám tvrdili, že náš ideál je nemožný. Byl to prostě jen projev katolické důvěřivosti v pohádky. Zákon renty spolu s dalšími ekonomickými zákony nevyhnutelně, že malé pramínky a potůčky vlastnictví musí stékat do jezera plutokracie.

Popravdě řečeno, byl to fabiánský chytrák a ne jen tak nějaký toryovský hlupec, kdo proti naší vizi postavil ona slavná úvodní slova: „Kdyby mělo být zítra vše rozděleno–“

Nicméně odpověď jsme měli i tehdy a třebaže jsme od té doby našli mnoho dalších, pokud tu ten princip zopakuji, napomůže to celou otázku vyjasnit. Je pravda, že věřím pohádkám—v tom smyslu, že se tomu, co existuje podivuji natolik, že jsem o to připravenější připustit, co by existovt mohlo. Rozumím člověk, který věří v mořského hada proto, že v moři je mnohem víc ryb, než z něj kdy bude vyloveno. Věřím mu ale ještě víc kvůli dalšímu člověku, který ve své horlivé snaze existenci mořského hada vyvrátit vždy argumentuje ne tím, že na nejsou žádní hadi na Islandu, ale že nejsou žádní nikde po celém světě.

Představme si, že by pan Bernard Shaw, komentujíc tuto důvěřivost, by mi vyčítal, že věřím (kvůli tomu, že mi to nakukal nějaký prolhaný kněz), že je možné kameny hodit do vzduchu tak, že tam zůstanou zavěšeny jako duha. Představme si, že by mi laskavě říkal, že bych přece nemohl věřit v takové papežencké báchorky o kouzelných kamenech, kdyby by mi někdo vědecky vysvětlil gravitační zákon. A předpokládejme dále, že bych po tom všem nakonec zjistil, že mluvil jen o tom, že je nemožné postavit oblouk. Většina z nás by myslím dospěla ke dvě závěrům o něm a jeho škole. Za prvé bychom si museli myslet, že jsou velmi špatně informovaní, pokud jde o o to, co se skutečně rozumí pod uznáním přírodních zákonů. Přírodní zákon lze uznat vzdorem proti němu, jeho překonáním, nebo i tím, že jej použijeme proti němu samému, což je zrovna případ oblouku. A za druhé, a mnohem silněji, bychom si museli myslet, že jsou jsou mimořádně neinformovaní pokud jde o to, co se na této zemi již udělalo.

.Podobně je v diskusi o tom, zda může existovat malý majetek, první skutečností fakt, že takový majetek existuje. Téměř stejně nezaměnitelným faktem je, že nejen existuje, ale i přetrvává. Pan Shaw v jakémsi abstraktním hněvu prohlásil „malý majetek malý nezůstane“. Nu je zajímavé, že odpůrci čehokoliv jako je několikero forem vlastnictví proti tomu vznášejí dvě velmi rozporná obvinění. Říkají nám pořád dokola, že rolnický život v latinských či jiných zemích je monotónní, není v něm pokroku, je zarostlí bílím a hložím pověr a je to vůbec jakýsi přežitek z doby kamenné. Na jedné straně se nám pošklebují, co je to za přežitek, na druhé tvrdí, že to prostě nemůže přežít. Na vesnické rolníky ukazuji jako na věčné nekňuby a balíky, trčící z venkovského bahna a pak ho odmítnou strčit kamkoliv právě s tím, že by tam stejně nevydržel ani trčet. Nu, na první druh kritiky se dá docela dobře odpovědět, ale k tomu, aby kritikové mohli venkovany vůbec odsuzovat, musí nejprve uznat, že nějací venkovné existují. A pokud by bylo pravda, že mají vždy sklon velmi rychle zmizet, pak by zas nemohlo platit, že se vyznačují těmi primitivními obyčeji a konservativními názory, kterými se nejen doopravdy vyznačují, ale za jejichž projevování je kritici také odsuzují. Zdravý rozum dá, že nemohou jednu věc současně obviňovat, že je staromódní a zastaralá i prchavá a efemérní. Suchý fakt, viditelný za bílého dne je samozřejmě takový, že drobný rolnický majetek není efemérní. V každém případě ale pan Shaw a jeho škola nemohou tvrdit, že oblouky nelze stavět a pak si stěžovat, jak hyzdí krajinu. Distributivní stát není hypotéza, kterou by měl rozmetat, ale fenomén, který by měl vysvětlit.

Pravda je taková, že představa, že se malý majetek postupně vyvine v kapitalismus je přesným obrazem toho, co se prakticky nikde neděje. O pravdě svědčí dokonce i zeměpisná fakta, dosud jak se mi zdá, podivně přehlížená. Bez ohledu na to, kde by všude mohla vzniknout nevyroste v devíti případech z deseti průmyslová civilisace moderního kapitalistického typu tam, kde dosud byla civilisace distributivní, například rolnická. Kapitalismus je netvor vyrůstající na poušti. Industriální otrokářství se téměř vždy rozrostlo v oněch prázdných místech, kde byla starší civilisace přítomná jen řídce nebo vůbec. Snadno se proto vzmohla spíš na na severu Anglie, než na jihu, právě proto, že sever byl během celých věků relativně pustý a barbarský, zatímco na jihu byla civilisace cechů a rolnictva. Proto také snadněji vyrůstalo spíš na americkém než evropském kontinentě, protože v Americe nenahrazovala nic než pár divochů, kdežto v Evropě musela nahradit kulturu mnohapočetných farem. Všude byl jen krok od chýše z bláta k městu manufaktur. Všude tam, kde se blátěná chýše chýše opravdu proměnila ve svobodnou farmu, nehnula se pak ani o krok blíž manufakturnímu městu. Všude tam, kde byl jen pán a jen pouhý nevolník, bylo možné je téměř ihned proměnit na pouhého zaměstnavatele a pouhého zaměstnance. Všude tam, kde žil svobodný člověk působila už sama jeho paměť, byť by třeba i byl relativně méně bohatý a mocný, že úplný průmyslový kapitalismus byl nemožný. Tenhle koukol zasel nepřítel, ale i coby nepřítel je to zbabělec. Může ho totiž sít jen v pustinách, kde nemůže vzejít žádné obilí, které by ho zadusilo.

Abychom se vrátili k našemu podobenství, říkáme v první řadě, že oblouky existují a nejen existují, ale i trvají. Jsou tu stovky římských akvaduktů a amfiteátrů, které dokazují, že mohou přetrvat tak dlouho jako cokoliv jiného, ne-li déle. Pokud nám nějaká pokroková osoba bude tvrdit, že se každý oblouk nakonec promění v tovární komín, nebo snad, že každý oblouk nakonec spadne, protože je slabší než tovární komín, nebo dokonce, že pokud spadne, tak i lidé vždy uvědomí, že místo něj musí postavit tovární komín—proč bychom pak měli být tak smělí, že bychom zpochybnili všechna tři tvrzení. Jediné co bychom snad mohli připustit j fakt,že princip podepírající komín je jednodušší než princip oblouku a že přesně a právě proto může tovární komín, podobně jako feudální věž, vyrůst snáz v kvílející pustině.

.Tento obraz má ale ještě další využití. Jestliže jsou nám dnes latinské země převážně modelem, pokud jde o malé vlastnictví, pak je to jen v tom smyslu, ve kterém by v jistých historických obdobích byly naším jediným vzorem oblouku. Byly časy, kdy všechny oblouky byly římské a kdy o nich člověk žijící u Liffey nebo u Temže věděl právě tak málo, jako ví pan Shaw o rolnických vlastnících. To ale neznamená, že bychom bojovali za cosi toliko cizího, že bychom oblouk prosazovali jako nějaký italský znak či zástavu o nic víc, než bychom chtěli, aby byla Temže právě tak žlutá jako Tibera, nebo měli nějaké zvláštní zalíbení v makarónech nebo malárii. Princip oblouku je lidský, lze ho použít na všechny a všichni ho mohou používat. S principem dobře rozloženého soukromého vlastnictví je to stejné. To, že v Británii stojí trosky pár římských oblouků není dokladem, že oblouky nelze stavět, ale naopak důkazem, že to možné je.

A abychom teď analogii nebo shodu okolností dovedli do konce: jaký je princip oblouku? Můžete tomu říkat, pokud chcete, urážka gravitace, správnější bude, když to označíte za apel na gravitaci. Princip dotvrzuje, že pokud spojíme samostatné kameny určitého tvaru určitým způsobem, pak zajistíme, že sama jejich tendence padat jim v pádu zabrání. A třebaže je můj obraz jen ilustrací, obstojí do značné míry i pokud jde o úspěch rovnějšího vlastnictví. Oblouk drží pohromadě rovnost vzájemného tlaku jednotlivých kamenů. Rovnost je současně vzájemnou pomocí i překážením si navzájem. Není těžké dokázat, že ve zdravé společnosti působí morální tlak rozmanitých soukromých majetků přesně stejně. Pokud ale druhá škola shledává klíč či srovnání nedostatečnými, pak musí najít nějaký jiný. Je zřejmé, že fakt žádná přirozená síla zmarnit nemůže. Tvrdit, že se proti němu staví jakýkoliv zákon, třeba zákon renty, platí jen v tom smyslu, že se mnohé zákony přírody staví proti vší morálce a samým základům lidství. V tomhle smyslu jsou vědecké argumenty proti naší obhajobě vlastnictví stejně irelevantní, jak o nich pan Shaw mluvíval, když šlo o jeho odpor proti vivisekcím.

Je nakonec pravda, že oblouk vlastnictví nejen stále stojí, ale budování podobných oblouků se stále rozrůstá, jak co do kvality, tak co do kvantity. Kupříkladu francouzský rolník byl již před francouzskou revolucí vlastníkem na neurčitou, to činilo jeho vlastnictví soukromějším a absolutnějším, ne naopak. To, že by Francouzi tento systém opustili je méně pravděpodobné, než kdykoliv dříve, poté co se podruhé, pokud ne po sté, osvědčil jako nejstabilnější forma prosperity pod tlakem války. Stejně heroická, a ještě nezdolnější, revoluce již v Irsku odmítla jak socialistický sen, tak kapitalistickou skutečnost s energií, jejíž meze se ještě nikdo neodhodlal ani předvídat. Když tedy římský a normanský kulatý oblouk přetrval věky jako jakási relikvie, našlo pro ni znovuzrození křesťanstva další použití a cíl. V okamžiku se vymrštil do titánských rozměrů gotiky, kde člověk vypadal jako bůh, který svůj svět zavěsil na ničem. Pak bylo znovu rozpečetěno cosi z onoho dávného tajemství, jež kněze tak podivně označovalo za stavitele mostů. A když se dnes podívám na některé z mostů, které postavil ve vzduchu, dokážu to, že je někdo pořád označuje za nemožné, pochopit jako jejich jedinou možnou chválu.

Co rozumíme onou „rovností tlaku“ jako u kamenů v oblouku? Ještě si o tom řekneme víc podrobně, ale obecně máme na mysli to, že moderní vášeň pro neustálé a neutuchající nakupování a prodávání jde ruku v ruce s krajní nerovnosti lidí, kteří jsou buď příliš bohatí nebo příliš chudí. Trvání rolnictev je vysvětleno tím (jejich oponenti jsou nuceni je nechat bez vysvětlení), že tam, kde tahle nezávislost existuje má tutéž váhu a vážnost jako každá jiná důstojnost považovaná za normální pro člověka a nikdo se nenechává najmout k tomu, aby chodil nahý nebo se nechal tlouct holí.

Theorie, že ti, kdo začínají rozumně navzájem rovni nemohou takoví i zůstat je omyl založený výlučně na společnosti, kde začínají krajně nerovní. Je docela pravda, že poté, co kapitalismus překonal jistý bod jsou rozbité zlomky vlastnictví snadno požrány. Jinak řečeno, je to docela pravda, když existuje malé množství malého vlastnictví, je to ale docela nepravdivé, pokud je malého vlastnictví velké množství. Dovozovat z toho, co se stalo při prudkém nástupu velkých podniků, po kterém rozbité malé podniky spěšně vyklidily bojiště, že se totéž musí stát vždycky, i tehdy, když jsou obě strany více vyrovnané je dost nelogické. Je to jako bychom Niagarou dokazovali, že neexistuje nic takového jako je jezero. Nakloňte jezero na jednu stranu a voda prudce vyteče jedním směrem zrovna tak jako celá ekonomická tendence kapitalistické nerovnosti míří jedním směrem. Nechte jezero jezero nebo úroveň úrovní a není nic, co by jezeru bránilo zůstat až do soudného dne—zrovna tak, jako mnohé úrovně rolnictva vypadají, že mohou docela dobře vydržet rovněž do skonání světa. Je to fakt dokázaný zkušeností, i kdyby nebyl zkušeností vysvětlený, ve skutečnosti je ale možné naznačit nejen zkušenost, ale i vysvětlení. Pravda je taková, že ekonomická tendence k vymizení drobného vlastnictví vůbec neexistuje, dokud se vlastnictví nezmenší natolik, že se stane tak titěrným, že přestane vůbec jako vlastnictví fungovat. Pokud má jeden člověk sto akrů a druhý akru půl, pak je docela dobře možné, že z půl akru nevyžije. Pak u něj nastane ekonomická tendence svou půdu prodat a udělat toho druhého hrdým vlastníkem sto a půl akru. Pokud ale bude jeden mít třicet akrů a ten druhý čtyřicet, pak tu není žádná ekonomická tendence jakéhokoliv druhu, která by prvního muže nutila prodat půdu druhému. Jen prostě lež tvrdit, že první muž si nemůže být na svých třiceti akrech jistý a druhý, že se nemůže se čtyřiceti spokojit. Je to úplný nesmysl, něco jako kdybychom tvrdili, že pokud někdo vlastní bullteriéra bude nucen ho prodat někomu, kdo má mastifa. Je to něco takového jako tvrdit, že nemohu vlastnit koně, protože mám výstředního souseda, který vlastní slona.

Není ani třeba mluvit o tom, že ti, kdo trvají na tom, že zhruba rovné vlastnictví nemůže existovat svůj celý argument zakládají představě, že existovalo. K tomu, aby dokázali své tvrzení musí předpokládat, že lidé v Anglii začínali v rovnosti a velmi rychle dospěli k nerovnosti. A komičnost celé jejich posice jen dokonává, že existenci toho, co označují za nemožnost , předpokládají právě v tom jednom případě, kdy k ničemu takovému nedošlo. Mluví tak, jako kdyby si deset horníků dalo závod a ten, který byl první se stal vévodou z Northumberlandu. Mluví tak, jako kdyby první Rotschild byl prostě sedlák, který trpělivě sázel lepší zelí, než ostatní sedláci. Pravda je taková, že Anglie se stala kapitalistickou zemí proto, že už dlouho byla zemí oligarchickou. Bylo by mnohem těžší ukázat, jak se má stát oligarchií taková země jako třeba Dánsko. Naše tvrzení ale ještě zesílí, když k ekonomickému zdravému rozumu přidáme ethický. Tam, kde se etablovalo široce rozptýlené vlastnictví, existuje veřejné míněné, jež je silnější, než jakýkoliv zákon a velmi často (což je v moderní době ještě pozoruhodnější) i zákon, který je skutečně výrazem veřejného mínění. Pro moderní lidi může být velmi obtížné představit si svět, kde lidé nejsou obyčejně obdivování pro svou žádostivost a deptání svých bližních, ale ujišťuji je, že na zemi pořád ještě zůstávají takové podivné stopy pozemského ráje.

Pravda je taková, že tato první námitka o nemožnosti přímo protiřečí všem faktům zkušenosti a lidské přirozenosti. Není pravda, že morální obyčej nemůže udržet většinu lidí spokojených a náležitě pečujících o rozumný status. To je, jako kdybychom tvrdili, že s ohledem na to, že někteří muži jsou pro ženy přitažlivější než jiní, je vyloučené, aby lidé v Balhamu za královny Viktorie žili podle monogamního modelu s jedním manželem a jednou manželkou. Dalo by se tvrdit, že dřív nebo později by se ženy shromáždily ve skupinkách kolem těch pár atraktivních mužů a té nepřitažlivé většině by nezbylo nic než staromládenectví. Předměstské čtvrti musí dříve nebo později sestávat ze stovek pousteven a tří harémů. Jenže tak to není. Není to tak nyní, bez ohledu na to, co se může stát v Balhamu, pokud se tam morální tradice manželství opravdu ztratí. Dokud je morální tradice naživu, dokud je kradení cizích manželek odsuzováno a věrnost manželskému protějšku obdivována, pak má rozsah narušení a rozruchu, který může v rovnováze pohlaví v Balhamu způsobit i ten nejnevázanější prostopášník, své meze. Právě tak zjistí každý pozemkový spekulant velmi rychle, že existují meze, pokud jde o to, kolik půdy může nakoupit v irské, španělské nebo srbské vesnici. Tam, kde je zabrání Nábotovy vinice skutečně považováno za něco odpornému, jako tomu bylo u Uriášovy ženy, nebude nic těžkého najít nějakého místního proroka, který by vynesl Hospodinův soud. V atmosféře kapitalismu se člověku, který hromadí jedno pole vedle druhého lichotí, ale v atmosféře vlastnictví se dočká výsměšků a možná kamenování. Výsledkem je to, že se vesnice nepropadne do plutokracie nebo předměstí do polygamie.

Vlastnictví je věcí cti. Pravým opakem slova „vlastnictví“ je slovo „prostituce“. A není pravda, že lidská bytost vždy to, co je svaté onomu smyslu vlastnictví sebe sama, vždy prodá, ať už je to tělo nebo hranice pozemku. Pár jich obojí dělá a výsledkem je, že se vždy stávají vyvrheli. Není ale pravda, že většina to musí dělat a každý, kdo to říká nic neví, ne pokud o naše plány či návrhy, ne pokud jde o vize a ideály kohokoliv, ne pokud se týká distributismu nebo rozdělení kapitálu tím či oním postupem, ale pokud jde o historická fakta a podstatu lidskosti. Je to barbar, který nikdy neviděl oblouk.

Z poznámek, které jsem tu načrtal bude ovšemže zřejmé, že jakkoliv je tento vzorec prostý, jeho obnova bude v komplikované společnosti mnohem komplikovanější. Zde jsem ho jen naznačil v té nejprostší formě, v níž stál a pořád stojí na počátku naší diskuse. Názor, že taková „reakce“ je nemožná, neberu na zřetel. Zastávám staré mystické dogma, že člověk vykonal, může vykonat. Moji kritici očividně zastávají dogma mystičtější, totiž to, že není možné, aby člověk něco udělal, protože to udělal. To alespoň má asi podle všeho znamenat tvrzení, že drobné vlastnictví je „zastaralé“. To ve skutečnosti znamená, že veškeré vlastnictví je mrtvé. Současným směrem nelze dospět k ničemu jinému, než k tomu, že všichni budou vlastnictví čím dál víc ztrácet s tím, jak bude pohlcováno do systému, který je stejně nelidský a neosobní, ať už mu říkáme komunismus nebo kapitalismus. Jestliže nemůžeme jít zpět, pak jít vpřed jen sotva stojí za to.

Vepředu není nic než plochá pustina standardizace buď bolševické nebo velkoprůmyslové. Je ale podivné, že někteří z nás zahlédli cosi zdravého a rozumného, i kdyby jen ve vidění, zatímco zbytek kráčel v okovech vpřed k rozšiřování bez svobody a pokroku bez naděje.