IV. Tyranie trustů

Většina  z nás se v literatuře, ba i v životě, setkala s jistým druhem starého gentlemana. Velmi často  to bývá starý duchovní. Je to takový ten druh člověka, který má hrůzu ze socialistů, aniž by pořádně věděl, co jsou zač. Ostatní o něm říkají, že to myslí dobře, což znamená, že si myslí, že nestojí za nic. Takový názor je ale vůči tomuhle společenskému typu poněkud nespravedlivý. Ve skutečnosti je na něm víc, než že by měl jen dobrou vůli, možná bychom mohli zajít až tak daleko, že bychom řekli, že pokud by kdy myslel, asi by myslel správně. Jeho principy by byly nejspíš docela zdravé, kdyby se podle nich skutečně začal řídit. V tom, aby rozeznal jejich použitelnost mu brání jeho praktická nevědomost. Mohl by docela dobře mít pravdu, jen prostě nemá ponětí, co je špatně. Ti, které tenhle starý gentleman učil vědí, že má ve zvyku své příkré odsouzení tajemných socialistů zmírnit tím, že připomene, že je samozřejmě křesťanskou povinností majetku náležitě užívat, mít na paměti, že jej máme od Prozřetelnosti svěřený k dobru druhých lidí i našemu vlastnímu a dokonce (není-li ten starý gentleman tak starý, aby byl modernista), že nám mohou být jednou položeny nějaké ty otázky ohledně toho, jak jsme nedostáli důvěře vložené do nás svěřením onoho majetku. Nu, tohle všechno je v náležité míře naprostá pravda, ale shodou okolností to dosti zvláštním způsobem ilustruje prazvláštní a dokonce neobyčejnou nevinnost starého gentlemana. Už samo tvrzení, že majetek je nám svěřený Prozřetelností, je takové povahy, že když je slyší svět kolem něj, zní mu to jako  hrozný a odporný vtip. Jeho malá směšná větička se vrací ve stovkách  ječících ozvěn a opakuje pořád dokola jako sto rozesmátých pekelných ďasů „Vlastnictví je svěřeno…svěřeno…vlastnictví je trust.“ (těžko přeložitelná hra s vícerým významem slova trust.  )
Nemohu nyní shrnout to, co míním touto první částí příhodněji, než tak, že vezmu našeho drahého konservativního duchovního a zamyslím se nad tím, jak byl podivně nejprve nejprve přistižen, když  zrovna klimbal a a pak byl jako by vzat něčím po hlavě. První, co mu musíme vysvětlit vyjadřuje ta děsivá hříčka s trusty, svěřeným majetkem a důvěrou.  Zatímco co křičel varování před imaginárními zloději, které nazýval socialisty, chopili se ho a silou odvlekli skuteční lupiči, které si pořád ještě ani neumí představit. Tlupy hazardních hráčů, kteří provádějí velká slučování, jsou totiž opravdové bandy lupičů v  tom smyslu, že mají mnohem méně citu než kdokoliv jiný pro onu odpovědnost jednotlivce za osobní Boží dary, již onen starý gentleman správně nazývá křesťanskou povinností. Zatímco vplétal do vzduchu slova o bezvýznamných idejích, byl lapen do sítě ze slov a pojmů představujících pravý opak: slov neosobních, nezodpovědných, bezbožných. Ekonomické síly, jež ho obklopují jsou vzdálenější než cokoliv jiného od domácké ideje vlastnictví od níž, abychom k němu byli spravedliví, sám vyšel. A tak, zatímco on bude dál dál slabě blekotat „Vlastnictví je svěřené“ my musíme pevně odpovědět. „Trust není žádný majetek.“
Došel jsem teď k jedné věci, která je na starém gentlemanovi opravdu mimořádná. Tím chci říct, že jsem dospěl k nejdivnějšímu faktu ohledně konvenčního nebo konservativního typu v moderní anglické společnosti. A ten spočívá v tom, že ta samá společnost, která na začátku tvrdila, že žádnému takovému nebezpečí se není třeba vyhýbat, protože neexistuje, nyní tvrdí, že se mu vyhnout nelze. Celé naše kapitalistické společenství přešlo jedním obrovským krokem od krajního optimismu ke krajnímu pesimismu. Nejdřív říkali, že v této zemi žádné trusty být nemohou. Nakonec tvrdí, že v téhle době nemůže existovat nic než trusty. A zatímco jednu a tutéž věc v pondělí označili za nemožnou a v úterý za nevyhnutelnou, stihli dvakrát zachránit život velkého hazardního hráče či zloděje. Poprvé proto, že ho označili za netvora z pohádek a podruhé tím, že ho ukázali jako všemocný osud. Když jsem o trustech mluvil před dvanácti lety, říkali lidé, že Anglii žádné trusty nejsou. Když o nich mluvím teď, říkají ti samí lidé: „Jenže jak by podle vás mohla Anglie trustům uniknout? “ Mluví tak, jako by trusty byly vždy součástí britské ústavy, o sluneční soustavě ani nemluvě. Vtip a podobenství, jimiž jsem začal tento článek se stávají přesně a ironicky skutečností. Chudák starý duchovní je dnes veden k tomu, aby mluvil tak, jako by mu Prozřetelnost dala zrovna ten konkrétní trust, ten konglomerát podniků. Tlačí ho to k tomu, aby opustil vše, co původně mínil svým zvláštním druhem křesťanského individualismu a spěšně se smířil s čímsi, co se víc podobá jakémusi plutokratickému kolektivismu. Poněkud zmateně mu začíná docházet, že nyní musí říkat, že součástí přirozeného pořádku je nejen soukromé vlastnictví, ale i monopol. Zatímco spal, padla na něj síť, protože na síť nikdy ani nepomyslel, protože by popřel i to, že by někdo mohl takovou síť splétat. Jenže teď musí ten starý nešťastník mluvit tak, jako by se v síti narodil. Možná, jak jsem už řekl, dostal ránu do hlavy, možná, jak říkají jeho nepřátelé, měl vždycky hlavu trochu slabší. V každém případě ale teď, když má hlavu v oprátce nebo v síti, k nám často začne mluvit o tom, že z oprátek či sítí utkaných nebo vhozených do kol osudu není úniku a je příliš beznadějné se o to snažit.
Svoje dosavadní obecné poznámky bych stručně shrnul tak, že hlavní nebezpečí, kterému se nyní musíme vyhnout a první nebezpečí, které teď musíme posoudit je nebezpečí předpokladu, že kapitalistické tažení dosáhlo větších úspěchů a dospělo dál, než tomu ve skutečnosti je. Pokud mohu použít pojmy šestákového katechismsu o dvou hříších proti naději, pak nám dnes už nehrozí nebezpečí opovážlivého spoléhání, jako spíš nebezpečí zoufalství. Není to jen obyčejná drzost těch, kdo nám bez mrknutí okem, říkali, že v Anglii nebyly žádné trusty. Je to spíš obyčejná bezmoc těch, kdo nám říkají, že Anglii musí co nevidět pohltit zemětřesení jménem Amerika. Nu, tento druh kapitulace před moderním monopolem jen nejen nepočestný, ale taky panikářský a předčasný. Není pravda, že nic nemůžeme a nezmůžeme. To, co jsem zatím napsal, mělo pochybujícím a vystrašeným ukázat, že není pravda, že se nedá nic dělat. Dokonce i teď lze něco dělat, i když se může zdát, že věci, které je potřeba udělat jsou různého druhu ba i stupňů účinnosti. I kdybychom jen zachránili krámek v naší ulici nebo zabránili spiknutí v našem oboru, nebo museli nechat návrh zákona trestajícího taková spiknutí prosazovat vlastním poslancem, pořád ještě můžeme v poslední chvíli přijít včas a změnit úplně všechno.
Když změníme metaforu a sáhneme po vojenském přirovnání,  pak to, oč se pokusili monopolisté je obkličovací manévr. Ale obklíčení ještě není úplné. Pokud něco neuděláme, obklíčeni budeme, ale není pravda, že proti tomu nemůžeme udělat nic. Dáváme přednost útoku, podnikli bychom nějaký výpad nebo úder, pokusili se proniknout nějakými body v linii nepřítele (dostatečně vzdálenými a vybranými pro jejich slabost), prolomit se dírou v neuzavřeném kruhu. Většina lidí by raději ze samého překvapení kapitulovala, právě proto, že to pro ně bylo tak naprosté překvapení. Včera popírali, že by je nepřítel mohl obklíčit. Předevčírem popírali i to, že by jen mohl existovat. Jsou ochromeni jako by zázračným znamením. Jenže právě tak jako jsme nikdy nesouhlasili, že by to bylo něco nemožného, tak dnes nesouhlasíme, že by tomu nešlo vzdorovat. Jednat se mělo už dávno, ale i teď lze ještě začít něco dělat. Proto je užitečné zamyslet se nad různými již předloženými příklady. Řetěz je právě tak silný jako jeho nejslabší článek, bojová linie je právě tak silná, jako nejslabší muž v ní, obklíčení je tak silné, jako jeho nejslabší místo, právě v něm lze kruh ještě pořád prolomit. Když se mně tedy někdo hned zkraje ptá, co v téhle věci teď může dělat, odpovídám: „Udělejte cokoliv, jakoukoliv maličkost, která zabrání dokonání díla kapitalistického slučování. Udělejte cokoliv, co jeho završení i jen oddálí. Zachraňte jeden obchod ze sta. Zachraňte jedno políčko ze sta. Postarejte se o to, aby zůstaly otevřeny jedny dveře ze sta. Dokud totiž zůstanou aspoň jedny dveře otevřené nejsme ve vězení. Postavte jim do cesty jednu barikádu a brzy zjistíte, zda je tohle cesta, kterou se svět ubírá. Vložte jeden paprsek do jejich kola a brzy uvidíte, jestli je to kolo osudu. “ Podstatou jejich ohromného a nepřirozeného úsilí totiž je, že malá chyba je stejně velká jako velká chyba. Velké moderní obchodní konglomeráty mají mnoho společného s velkými balony. Jsou nafouknuté a přece jsou nafouknuté pýchou, stoupají a přece se potácí, a především jsou plné plné a to obyčejně jedovatého plynu. Ta nejvýznačnější podobnost je ovšem v tom, že i ten nejmenší špendlík splaskne i ten největší balon. Kdyby byla tahle tendence naší doby byla podrobena jakémukoliv racionálnímu zkoumání, myslím, že by začala velmi rychle slábnout ve své směšně přemrštěné vážnosti. Dokud nemá monopol monopol, nemá nic. Dokud měl Nábot svou vinici, neměl Achab své království. Dokud seděl Mordechej u brány, nebyl Haman ve svém paláci šťastný. Stovka příběhů z lidské historie ukazuje, že tendence lze zvrátit a že jeden kámen úrazu může být bodem zlomu. Písčiny času jsou plné jednotlivých kůlů, které označují místo, kde se obrátil příliv. Prvním krokem ke končenému vítězství je postarat se, aby nepřítel nevyhrál, i kdyby to mělo být jen tím, že se postaráme, aby nevyhrál všude. Když pak zastavíme jeho prudký postup a možná vybojujeme i nerozhodné postavení, může začít celkový protiútok. Povaze protiútoku se budu ještě vzápětí.  Pokusím se, jinými slovy řečeno, vysvětlit onomu starému duchovnímu chycenému do sítě (jehož utrpení mám stále před očima) něco, co ho jistě potěší, že se totiž od začátku pletl, když myslel, že žádná síť nemůže existovat, že se mýlí teď, když si myslí, že ze sítě není úniku a že nikdy nepochopí jak moc se plete, dokud nepochopí, že má svou síť a že je opět rybářem lidí.
Začal jsem hlásáním paradoxu, že způsob, jak podporovat malé obchody je podporovat je. To může dělat každý, nikdo si ale nedokáže představit, že by se to dalo  dělat. V jednom smyslu není nic jednoduššího, a v jiném zas nic náročnějšího. Dále jsem ukázal, že bez jakékoliv prudké změny pouhá úprava současných zákonů může pravděpodobně  povolat k životu a aktivitě tisíce malých obchodů. Možná se k malým obchodům ještě vrátím podrobněji, teď jen zběžně a rychle probírám jisté jednotlivé příklady, abych ukázal, že i ještě nyní lze citadelu plutokracie  napadnout z mnoha různých směrů. Lze se jí postavit koordinovaným úsilím na poli volné soutěže. Lze jí bránit vytvoření či třeba i opravou mnoha malých zákonů. Za třetí na ni lze napadnout  na širší frontě většími zákony. Když se ale dostaneme k nim, dokonce i teď,  střetneme se současně s větší otázkou.
Zdravý rozum křesťanstva, a trvalo to celé věky, předpokládal, že skupování zboží za účelem zvyšování cen je možné trestat právě tak, jako lze trestat padělání peněz. A přece to dnešním čtenářům připadne jako jakýsi základní rozpor, který zní ozvěnou ve slovním rozporu v úsloví „Nedůvěřujte trustům“. A přece by to našim otcům neznělo ani tak paradoxně jako  úsloví „Neskládejte v mocných naději“ ale spíš jako rčení „neskládejte naději v piráty“. Když to ale aplikujeme na moderní podmínky, musíme se nejdřív  vypořádat s velmi moderním sofistikou.
Když tvrdíme, že zvyšování cen skupováním zásob by mělo být považováno za spiknutí, vždycky slyšíme, že je to spiknutí příliš složité, než aby se dalo odhalit. Jinak řečeno dozvídáme se, že tajené pletichy jsou příliš utajené, než abychom je mohli lapit. Nu a právě tady se moje prostá a dětská důvěra v ekonomické experty naprosto zhroutila. Můj přístup ještě před chvílí plný spolehnutí a důvěry je teď posměšný a neuctivý. Mohu připustit, že o podrobnostech podnikání toho moc nevím, ale ne, že je vyloučené, aby kdykoliv kdokoliv mohl o nich cokoliv poznat. Jsem ochoten věřit, že jsou na světě lidé, kteří mají pocit, že jejich živobytí závisí na konkrétním hulvátovi, který nejspíš začínal tak, že hodně vydělal na šizení na váze. Dokázal bych uvěřit, že někteří lidé jsou tak podivně ustrojeni, že se jim libí, když vidí, jak velký národ ovládá malá tlupa těch, kdo jsou větší vyvrhelové než lupiči, ale nemají takovou odvahu. Jsem zkrátka ochoten připustit, že jsou tací lidé, kteří jsou schopni důvěřovat trustům.  Připouštím to se slzami v očích, jako ten dobromyslný kapitán v Bábových baladách, který řekl:
„It’s human nature p’raps; if so,
Oh, isn’t human nature low?“  (Možná to je v lidské povaze, pakliže ano/ nepropadla se ta povaha až na samé dno?)
Osobně pochybuji, že by klesla až tak nízko, ale možnost tak hlubokého poklesnutí připouštím. Připouštím to s nářkem a lkáním. Pokud mi ale budou vykládat, že je zcela nemožné zjistit, zda člověk dává dohromady trust, to je něco docela jiného. Mé chování se změní. Můj duch ožije. Když mi někdo povídá, že pokud by překupnictví mělo být zločinem, nebylo by možné z něj nikoho usvědčit, pak se směji, ne, vysmívám se a šklebím.
Mohli bychom dospět k úvaze, že ke spáchání vraždy zpravidla dochází, když se jednomu gentlemanovi znelíbí v jedenáct hodin dopoledne na Piccadilly Circus vzhled nějakého jiného gentlemana a on pak přistoupí k předmětu své nelibosti a obratně mu podřízne krk. Pak přejde na druhou stranu k laskavému policistovi, který tam řídí dopravu,  upozorní ho na mrtvolu ležící na chodníku a bude se s ním radit, jak se obtíže zbavit. Takhle nějak si tihle lidi očividně představují, že mají být páchány finanční zločiny, pokud mají být odhaleny. Jistěže jsou někdy páchány skoro stejně drze a v komunitách, kde je snadné je odhalit. Ovšem, když uvážíme, jaké věci policie dokáže odhalit, začne theorie právní bezmoci vyhlížet poněkud výstředně. Podívejte se na to, jaké druhy vražd objasňuje. Naprosto obyčejný a neznámý člověk v nějakém zapadlém domě nebo bytě stejném jako desetitisíce ostatních si umyje ruce v nějakém zastrčeném umyvadle, což mu zabere dvě minuty. Na to policie přijde, ale nemůže odhalit schůzku nebo rozesílání zpráv, které postaví ekonomický svět vzhůru nohama. Člověka, o kterém nikdy nikdo neslyšel, dokáže vystopovat na místo o kterém nikdo nevěděl, že tam půjde, aby tam provedl věc, o níž podnikl všechny představitelná opatření k tomu, aby ji nikdo neviděl. Nedokáže ale sledovat člověka, o kterém každý slyšel, aby zjistila, zda komunikuje s dalšími lidmi o kterých všichni slyšeli, aby provedl něco, o čem skoro všichni vědí, že se snaží celý život udělat.  Dokáže nám říct všechno o pohybu člověka, o kterém ani jeho žena či společník, nebo bytná netvrdí, že by věděli, kudy a kam chodí, ale nemůže nám říct nic o tom, že se pracuje na velkém slučování podniků, které se týká půlky zeměkoule. Je policie opravdu takhle hloupá, nebo jsou současně takhle hloupí i chytří? Nebo, jestliže je je policie tak bezmocná, jak si o ní myslel Sherlock Holmes, co Sherlock Holmes? Co tenhle horlivý detektiv amatér, o kterém jsme všichni četli a někteří i (žel!) psali. Což není žádný osvícený čmuchal, který by uspěl tam, kde celá policie selhává a z mastné skvrny na ubruse jednoznačně dokázal, že pan Rockefeller se zajímá o ropu? Není tu žádný muž s bystrou tváří, který by z toho, že zesnulý lord Leverhulme skupoval spousty malovýrobců mýdla, dovodil, že měl zájem o mýdlo? Mám chuť sám napsat novou sérii detektivních povídek o odhalování těchto skrytých a utajených věcí. Pojednávaly by o Sherlocku Holmesovi, jak se svou ohromnou lupou zkoumá noviny a postupně, písmenko po písmenku, dává dohromady jeden z titulků. Setkali bychom se v nich s Watsonem jak užasle hledí na objev existence Bank of England. Moje povídky by nesly tradiční tituly jako třeba: „Případ znamení na obloze“, „Tajemství megafonu“ nebo „Dobrodružství přehlíženého hamounění“.
To, co chtějí tihle lidé říct, je ve skutečnosti to, že si ani nedokáží představit, že by se umělé zvyšování cen považovalo za něco podobného padělání peněz. Oni si nedokáží představit, že by šlo nějaké počínání bohatých zmařit, nebo že by vlastně cokoliv z toho, co dělají, mohlo vůbec zasahovat do sféry trestního práva. Pomyšlení, že by mohli být takoví lidé podrobeni těmhle zkouškám by jim způsobilo šok. Dám jeden očividný příklad. Daktyloskopickou vědu nám kriminologové pořád dokola předvádí, když prostě jen chtějí oslavit svou nijak slavnou vědu. Otisky prstů by právě tak jednoduše prokázaly, zda milionář použil své pero jako  to, zda lupič užil páčidla. Právě tak snadno by dokázaly, že finančník užil telefonu, jako by dokázaly, že zloděj použil žebřík. Jakmile ale začneme o snímání otisků finančníkům, všichni si budou myslet, že je to vtip. Ano, je to velmi hořký vtip. Smích, který taková úvaha vyvolá je sám o sobě  důkazem, že ji nikdo nebere vážně, ani neuvažuje, že by vzal vážně ideu, že bohatí a chudí si jsou před zákonem rovni.
To je důvod, proč s magnáty trustů a monopolisty nezacházíme tak, jak by se s nimi zacházelo podle starých zákonů lidové spravedlnosti. A je to i důvod, proč se jejich případu věnuji teď a v této části mých poznámek, vedle takových navenek jednoduchých a lehkých věcí jako  je přesun zákazníků od jednoho obchodu k jinému. Je to proto, že v obou případech záleží zcela a výlučně na morální vůli a vůbec a v žádném smyslu ne na ekonomickém zákonu. Jinak řečeno, je lež tvrdit, že nemůžeme udělat takové zákony, které by poslaly monopolisty do vězení, na pranýř nebo na šibenici, kdybychom se tak rozhodli, a jak se rozhodli i naši otcové před námi. A ve stejném smyslu  je lež, že si nemůžeme pomoci a musíme kupovat zboží, které má nejlepší reklamu, chodit do největšího obchodu nebo  v našich obecných společenských zvyklostech propadnout obecnému společenskému trendu. Můžeme pomoci stovkami způsobů, od velmi prostého odchodu z obchodu po velmi ceremoniální pověšení člověka na šibenici. Pokud máme za to, že nijak pomáhat nechceme, může to být čistá pravda a  někdy to může být i velmi správné. Ovšem zavřít spekulanta je to nejjednodušší, zrovna tak jako vyjít z obchodu. Zavřít někoho za kšeftíky pro kamarády není o nic nemožnější, než odejít z obchodu a  pro zdraví téhle diskuse bude velmi prospěšné, když si to uvědomíme hned ze začátku. Dobrá polovina zvyklostí v dnešním světě velkopodnikání byla v některé z dřívějších společností považována za zločin, a stejně tak může být označena i v nějaké budoucí společnosti. Zde se o nich mohu zmínit je velmi stručně. Jedním z nich je postup, proti kterému státníci té nejvážnější strany horlí dnem i nocí, pokud a dokud mohou předstírat, že to dělají jen cizinci. Říká se tomu dumping. Je to politika záměrného prodávání se ztrátou s cílem zničit někomu druhému trh. Další je proces, proti kterému se dokonce titíž státníci téže strany pokusili prosadit zákony, pokud a dokud by se týkaly jen těch, kdo půjčují peníze. Bohužel je to věc, která se vůbec neomezuje na poskytovatele půjček. Je to trik, jímž je chudší člověk zamotán do spleti povinností, jimž v konečném důsledku nemůže dostát, leda by prodal svůj krámek nebo podnik. Jeden ze způsobů, jak se to dělá, je ten že se zoufalcům půjčuje po částech nebo na dlouhý úvěr. Všechna tato spiknutí bych poslal před soud, tak jak soudíme spiknutí za účelem státního převratu nebo atentátu na krále. Nepředpokládáme, že by někdo králi poslal korespondenční lístek sdělující, že bude zastřelen, nebo že by v novinách vyšla výstraha o dni revoluce. Taková spiknutí byla vždy souzena jediným možným způsobem, jakým je lze soudit: totiž použitím zdravého rozumu ohledně existence záměru a zjevné existence plánu. Nenabudeme ale znovu skutečného občanského smyslu, pokud nebudeme opět cítit, že spiknutí třech občanů proti jednomu je právě tak zločinem, jako jím je úklad jednoho občana proti třem. Jinak řečeno, soukromé vlastnictví je nutno chránit proti soukromému zločinu právě tak, jako je veřejný pořádek chráněn proti soukromému úsudku. Ovšem soukromé vlastnictví je nutno chránit proti mnohem větším věcem, než jsou domovní nebo kapesní zloději. Je nutno je chránit proti úkladům celé plutokracie. Potřebuje ochranu před bohatci, kteří jsou nyní obyčejně vládci povinnými ho hájit. Nemělo by být těžké vysvětlit, proč je nehájí. Každopádně spočívá ve všech těchto případech  problém v tom, aby si lidé dokázali představit, že by to chtěli, ne v tom představit si lidi, jak to dělají. Samozřejmě, rozhodně lidi nechte, ať říkají, že si nemyslí, že by idea distributivního státu stála za to riziku, nebo i jen za tu námahu. Nedovolte jim ale tvrdit, že nikdy žádný člověk v minulosti nebyl s to podstoupit riziko, nebo že žádné z Adamových dětí nebylo schopné jakékoliv námahy. Pokud by podstoupili k dosažení svobody i jen polovičního rizika, které je přivedlo k ponížení, pokud by vynaložili na to, aby cokoliv dovedli ke kráse i jen poloviční námahu, jako věnovali tomu, aby všechno zohavili, kdyby svému Bohu sloužili tak, jak sloužili svému naftovému nebo vepřovému králi, pak by úspěch naší distributivní demokracie  čněl nad světem jako jedna z jejich reklamních cedulí a strměl k obloze jako některá z jejich bláznivých věží.

III. Jeden příklad

III. A Case in Point
To, že naši obchodní kritikové argumentují kruhem je stejně přirozené, jako cestovat po vnitřním okruhu. Není to jen obyčejná hloupost, ale jen obyčejný zvyk a není snadné z toho železného kruhu ani uniknout ani do něj proniknout. Když říkáme, že něco jde udělat, pak tím zpravidla myslíme, že to může udělat buď masa lidí nebo vladař státu. Dal už jsem příklad něčeho, co může docela snadno udělat masa lidí a teď dám příklad něčeho, co může docela snadno udělat vladař. Musíme být ale připraveni na to, že naši kritikové začnou argumentovat kruhem a tvrdit, že současná populace nebude nikdy souhlasit, nebo že současný vládce nikdy takhle jednat nebude. Tahle stížnost je ale zmatená. Odpovídáme lidem, kteří se dovolávají ideálu, který je sám o sobě nemožný. Když ho nebudete chtít, nebudete se snažit ho dosáhnout, netvrďte ale, že z toho, že ho nechcete plyne, že byste toho nemohli dosáhnout, kdybyste chtěli. Jen tím, že o něco usiluje dav lidí, se ta věc ještě nestává sama o sobě nemožnou, ani něco nepřestává být praktickou politikou jen proto, že žádný politik není dost praktický na to, aby to udělal.
Začnu malým a dobře známým příkladem. Abychom našemu ohromnému proletariátu zajistili sváteční volno máme zákon, který všem zaměstnavatelům nařizuje jednou týdně na půl dne zavřít krám. Podle proletářského principu je to pro proletářský stát zdravá a nutná věc, zrovna tak, jako jsou saturnálie zdravé a nutné pro otrocký stát. Praktický člověk si s ohledem na tuhle proletářskou vymoženost řekne: „Ono to má i jiné výhody, bude to příležitost každého, kdo si chce svou vlastní špinavou práci udělat sám, pro člověka, který se obejde bez sluhů.“ Nakonec se někdo podívá dokonce i na tu degenerovanou bytost, která doopravdy něco sama umí udělat. Ten osamělý potrhlo, který si skutečně dokáže pracovat, aby se uživil, bude mít nakonec možná šanci žít. Na to, aby tohle člověk řekl ani nemusí být distributista, je to běžná a očividná věc, kterou může říct každý. Člověk, který má sluhy je musí přestat využívat. Samozřejmě, ten kdo je nemá je přestat využívat nemůže. Jenže ten zákon je ve skutečnosti postavený tak, že  nutí dát volno sluhům i člověka, který žádné nemá. Vyhlašuje saturnálie, které se nikdy nekonají davu přizračných otroků, kteří nikdy neexistovali. Nuže v tomto uspořádání není ani stopy po rozumu. V každém smyslu, od bezprostředně materiálního k abstraktnímu a matematickému, je docela šílené. Žijeme v čase nebezpečného rozdělení zájmů zaměstnavatele a zaměstnance. Proto i tehdy, když ti dva nejsou ve skutečnosti rozděleni, ale spojeni v jedné osobě, musíme je opět rozdělit na dvě strany. Donutíme člověka, aby si dal něco, oč nestojí, protože by to mohl chtít kdosi jiný, kdo neexistuje. Varujeme ho, aby raději přijal sám svou vlastní delegaci a jednal s ní, jinak by se mu mohlo stát, že by mohl čelit stávce sám proti sobě. Možná by se mohl dokonce stát bolševikem a vrhat po sobě bomby. V takovém případě by mu jeho strohý smysl pro právo a pořádek nedovolil nic jiného, než aby  vůči sobě zavedl stanné právo a zastřelil se. Tvrdí o nás, že jsme nepraktičtí, ale takovouhle akademickou fantasii jsme tedy ještě nevytvořili. Někdy tvrdí, že vymizení sedláků a učňů litujeme toliko ze sentimentu. Sentimentu! Ještě jsme nepoklesli do tak hlubokého sentimentalismu, abychom litovali tovaryšů, kteří nikdy ani neexistovali. Ještě jsme nedosáhli takového bohatství romantických emocí, abychom dokázali prolévat více slzí pro neexistujícího hokynářského příručího, než pro skutečného hokynáře. Nejsme ještě takoví uplakánci, abychom při pohledu na náš oblíbený malý krámek viděli dvakrát, nebo abychom jeho majitele nutili bojovat s vlastním stínem. Nechme tyto tvrdohlavé a praktické podnikatele slzet nad strádáním neexistujícího kancelářského poslíčka a pokročme po naší vlastní divoké a křivolaké cestě, která alespoň shodou okolností vede zemí živých.
Kdyby aspoň tak malá změna nastala zítra, byl by to rozdíl a to rozdíl značný a rostoucí. A pokud by nějaký ukvapený apologeta velkých podniků chtěl tvrdit, že taková maličkost může udělat jen velmi malý rozdíl, pak ať se má na pozoru. Dopouští se totiž něčeho, čemu se podobní apologeti obyčejně snaží ponejvíce vyhnout: protiřečení svým pánům. Mezi tisíci zajímavými věcmi, skrytými mezi milionem nezajímavých věcí v novinových zprávách o parlamentních a veřejných záležitostech, byla i jedna roztomilá komedie, která se týkala téhle záležitosti. Nějaký člověk s normálním rozumem a lidovým instinktem, který jakýmsi omylem zabloudil do parlamentu dokonce poukázal na tenhle prostý fakt: že tam, kde žádný proletariát není ho není třeba ani chránit a že tedy osamělý majitel obchodu může ve svém osamělém krámku zůstat. Ministr, který měl záležitost na starosti pak doopravdy, s děsivou nevinností, odpověděl, že to je nemožné, protože by to nebylo fér vůči velkým obchodům.  V patřičných kruzích se očividně nezadržitelně řinuly slzy, právě tak jako kanuly z očí lorda Lundyho, politika na vzestupu, a v tomhle případě ho dojalo už jen pomyšlení na možný strádání milionářů. Představil si agonii pana Selfridge, sténání pana Woolwortha z Woolworth Tower, a jeho laskavé srdce k němuž žádný nářek bohatců nedolehne marně se zachvělo. Ať už si ale myslíme o tom, jaké cítění je třeba k tomu, aby někdo mohl považovat za předmět sympatií, v každém případě to jedním rázem vyřizuje všechen oblíbený fatalismus, který v jejich úspěchu vidí cosi nevyhnutelného. Je absurdní tvrdit, že náš útok musí selhat a pak říkat, že by na jejich bezprostředním úspěchu bylo něco docela bezohledného. Velké firmy očividně musíme přijímat, protože jsou nezranitelné a ušetřit, protože jsou zranitelné. Nelze si ani jen představit, že by tahle velká absurdní bublina nemůže nikdy prasknout a že by ji mohl splasknout malý špendlíček konkurence je prostě kruté.
Nevím, zda jsou velké obchody opravdu tak slabé a roztřesené, jak tvrdí jejich obhájce. Ale ať už bezprostřední důsledek pro velké obchody jakýkoliv,  jsem si jist tím, jaký bude dopad na malé krámky. Jsem si jist, že pokud by mohly mít o všeobecných svátcích otevřeno, pak by to pro ně znamenalo nejen větší tržby, ale i to, že by jich mohlo být více. Mohlo by to znamenat, že bychom konečně měli velkou třídu maloobchodníků a to je právě jedna z věcí, které znamenají celou politickou změnu a stejně tak je tomu i s podobně velkou a početnou třídou rolníků. Není to jen v mechanickém smyslu věc počtů a čísel. Je to věc přítomnosti a tlaku konkrétního sociálního typu. Nejde jen o to, kolik napočítáme nosů, ale ve skutečnějším smyslu jde o to, zda se ty nosy počítají. Kdyby tu bylo cokoliv, co by se dalo označit za rolnickou třídu, nebo třídu drobných obchodníků, pak by dali v legislativě najevo svou přítomnost i kdyby to měla být tak řečená třídní legislativa. A už sama existence této třetí třídy by znamenala konec toho, čemu se říká třídní boj, alespoň natolik, nakolik jeho theorie dělí všechny lidi na zaměstnavatele a zaměstnance. Nechci tím samozřejmě říct, že je tohle jediná právní změna, kterou mohu navrhnout. Zmiňuji ji jako první, protože je nejvíce nasnadě. Mluvím o ní ale i proto, že velmi jasně ilustruje, co rozumím dvěma fázemi: povahu negativní a positivní reformy. Pokud malému obchodu začne zákazníků přibývat a velký o ně začne přicházet, může to znamenat dvě věci, obě jistě předběžné, ale obě praktické. Znamenalo by to, že jen dostředivý spěch se zpomalil, pokud ne zastavil, a že by se konečně mohl měnit v odstředivý pohyb. Znamenalo by to taky, že by ve státě bylo množství nových občanů, na které by se nevztahovaly obyčejné socialistické či otrocké argumenty. Když byste měli rozptýlený značný počet malých vlastníků, lidí s psychologií a filosofií malého vlastnictví, mohli byste k nim pak začít mluvit o něčem, co by se víc podobalo nějakému všeobecnému uspořádání, které by bylo víc po jejich, které by se víc podobalo zemi, dobré k tomu, aby v ní žili křesťané. Jim můžete vysvětlit, zatímco plutokratům a proletářům ne, že stroje nesmí existovat jinak, než jako sluhové člověka, proč jsou věci, které sami vyprodukujeme stejně drahocenné jako naše vlastní děti, a proč bychom za přepych mohli zaplatit příliš draze ztrátou svobody. Jakmile se lidská těla začnou i jen odpoutávat od od zotročujících podmínek začnou tvořit těleso našeho veřejného mínění. Malému člověku lze poskytnou ještě mnoho výhod, které můžeme posoudit na vhodném místě. U všech vycházím z předpokladu politiky záměrného zvýhodnění malého člověka. V prvním příkladu, který jsem tu předložil, ale o nějakém upřednostňování můžeme sotva mluvit. Když vydáte zákon, že otrokář má svým otrokům dát na den svobodu, člověka, který vůbec nemá otroky se to naprosto netýká. Zákon se na něj právně nevztahuje proto,  že se ho netýká logicky. Byl do něj zavlečen záměrně, ne proto, aby všichni otroci byli na den svobodní, ale proto, aby všichni svobodní lidé byli po celý život otroky. I když některé výhody jsou jen obyčejnou spravedlností vůči malému vlastnictví a další jsou jeho záměrnou ochranou, nám tu jde nyní o to, že na počátku bude prospěšné vytvořit malé vlastnictví i kdyby to mělo být jen v malém měřítku. Zas budou existovat angličtí občané a sedláci a to, že budou existovat se bude počítat. Bude ještě mnoho způsobů, krátce je popíšeme, jak lze na straně práva a legislativy rozdrobování vlastnictví podporovat. Některým se budu věnovat později a zejména se budu věnovat skutečné odpovědnosti, kterou vláda může rozumně přijmout za  finančních a ekonomických okolností, které začínají být  absurdní a směšné.  Z hlediska jakékoliv rozumné osoby je problém současné koncentrace kapitálku věcí nejen práva, ale trestního práva, o zločinném šílenství ani nemluvě.
O té monstrosní megalomanii velkých obchodů s jejich vulgární reklamou a pitomou standardizací je něco řečeno jinde. Hodilo by se snad dodat, pokud jde o malé obchody, tak jakmile existují, obyčejně mají svou vlastní organisaci, která má mnohem větší sebeúctu a je mnohem méně primitivní. Jak každý ví, tou dobrovolnou organizací je cech a dělá všechno, co je doopravdy potřeba udělat, pokud jde o svátky a populární slavnosti. Dvacet holičů se docela dobře dokáže dohodnout, jak si o konkrétním svátku nebo konkrétním způsobem nekonkurovat.  Je legrační povšimnout si že zrovna ti lidé, kteří tvrdí, že cech je mrtvá středověká záležitost, která nemůže nikdy fungovat, si obyčejně stěžují na moc cechu jako živé moderní záležitosti tam, kde opravdu funguje. Kupříkladu v případě lékařského cechu se mu v novinách vyčítá, že tato konfederace odmítá „zpřístupnit lékařské objevy široké veřejnosti“ Když se zamyslíme nad divokými a vyšinutými nesmysly, které široké veřejnosti zpřístupňuje veřejný tisk, vzniknou v nás možná jisté pochyby, zdali naše těla a duše nejsou v rukou cechu přinejmenším stejně bezpečné, jako by byly v rukou trustu. To hlavní co tu chci teď říct je, že malé obchody se mohou řídit i tehdy, pokud jim vláda neříká, co mají a nemají dělat. Dnešním demokratickým idealistům to může připadat hrůzné, ale ony se o sebe umí postarat samy.

II. Nedorozumění o metodě

Jak vidím, musím se před tím, než v tomto náčrtu postoupím kamkoliv jinam, odbočkou dotknout povahy mého úkolu, protože jinak by všechno následující mohlo být špatně pochopeno. Aniž bych předstíral nějakou úřední nebo obchodní zkušenost, dělám tu vlastně mnohem víc, než kdy bylo požadováno po většině pouhých literátů (pokud se na okamžik mohu za literáta označovat), když s důvěrnou provozovali sociální hnutí nebo dávali dohromady sociální ideje. Slibuji, že na konci těchto poznámek bude čtenář o tom, jak postavit distributivní stát vědět mnohem víc, než Carlylovi čtenáři kdy věděli o tom, jak se pustit do hledání hrdinského krále nebo skutečného vyššího člověka. Myslím, že dokážeme vysvětlit, jak udělat z malého obchodu či dílny nebo malé farmy běžný rys naší společnosti a že to dokážeme lépe, než Matthew Arnold dokázal vysvětlit, jak učinit stát orgánem našeho nejlepšího já. Myslím, že farma bude na nějaké hrubé mapě vyznačena lépe než zemský ráj na navigačních plánech Williama Morrise  a myslím si též, že v porovnání s jeho Novinkami Odnikud se tohle dá docela férově označit za Zprávy Odněkud.  Rousseau a Ruskin bývali často mnohem neurčitější a visionářštější než já, třebaže Rousseau býval mnohem strnulejší v abstrakcích a Ruskin byl někdy velice vzrušený z konkrétních detailů. Nemusím ani říkat, že se nepřirovnávám k těmto velkým mužům, jen poukazuji na to, že ani od nich, kteří ovládali mnohem širší pole a jejichž postavení coby publicistů bylo mnohem váženější a odpovědnější, nebylo vlastně žádáno víc, než obecné principy, z jejichž předkládání jsme obviňováni my. Poukazuji jen na to, že velmi malému básníkovi taková úloha připadla, zatímco po velkých prorocích nikdo nechtěl, aby provedli a dokonale naplnili svá vlastní proroctví. Zdálo by se, že naši otcové si tak docela nemysleli, že mít jasnou vizi cíle s podrobnou mapou nebo bez ní je tak docela marná věc, nebo že je k ničemu popsat skandál, aniž bychom popsali náhradu. Tak či tak a ať už je to čímkoliv, je docela jisté, že kdybych byl skutečně dost velký na to, abych si zasloužil výtku utilitarismu, kdybych skutečně byl tak idealistický nebo imaginativní, jak si o mně myslí, kdybych se skutečně omezoval na popisování směru, aniž bych měřil cestu, na ukazování k domovu či k nebi a jen lidem říkal, aby se tam dostali podle svého rozumu—kdyby tohle bylo skutečně všechno, co bych svedl, pak to bylo právě tolik, kolik se čekalo od mužů mnohem větších než já, od Platona a Isasiáše po Emersona a Tolstého. 
To však není všechno co dokážu, a to i přesto, že ti, kdo to nedokázali dělali mnohem víc. Dokážu ještě i něco jiného, mohu to však udělat jen tehdy, když bude pochopeno, co dělám. Jsem si současně dobře vědom, že když člověk vysvětluje vylepšení tak složité společností , často zjistí, že dokud není hotov, je velmi těžké přesně vysvětlit, co dělá. Uvážil jsem a zamítl půl tuctu problémů, jak se k tomu postavit, jak různými cestami dospět k téže pravdě. Uvažoval jsem, že začnu prostým případem rolníka a pak jsem si uvědomil, že by hned stovka lidí psala do novin a vinila mně, že se z  nich všech pokouším udělat venkovany. Přemýšlel jsem, že bych začal popisem slušného distributivního státu už existujícího s celou rovnováhou všech rozmanitých věcí, právě tak jako socialisté již představují své Utopie jako již existující a soustředěné na jednu věc. Pak mi došlo, že by stovka lidí psala do novin, že jsem utopista a že je zřejmé, že můj plán nemůže fungovat, protože  ho dokážu popsat jen až když už funguje. Ve skutečnosti by ale měli na mysli, že dokud ten plán nefunguje, není co dělat. Nakonec jsem se ke společenskému řešení rozhodl přistoupit následujícím způsobem: nejprve poukázat, že pohybu směrem k monopolům se dá vzdorovat, že dokonce i teď a tady se dá udělat mnoho pro jeho úpravu, že to může udělat kdokoliv a že prakticky každý může udělat cokoliv. Poté budu tvrdit, že odstraněním tohoto konkrétního plutokratického tlaku chuť po přirozeném vlastnictví ožije a nabude vážnosti, jako každá jiná přirozená věc. Myslím, že pak bude vhodné lidem, kteří se takhle začnou jakkoliv sporadicky vracet k zdravému uspořádání, vysvětlovat zdravou a rozumnou společnost, která dokáže držet vlastnictví v rovnováze a mašinerie pod kontrolou. Popisem té konečné společnosti, jejích zákonů a omezení, pak skončím.
Nu, tohle může a nemusí být dobré uspořádání nebo pořádek idejí, ale je srozumitelné a ve vší skromnosti si dovolím tvrdit, že mám právo svůj výklad takhle uspořádat  a žádný kritik nemá právo si stěžovat, že je neskládám nepořádně tak, abych na ně odpovídal jinak, než jdou po sobě. Jsem s to mu napsat celou Encyklopedii distributismu, kdyby měl dost trpělivosti, aby ji přečetl, ale musí mít dost trpělivosti, aby ji přečetl. Je nerozumné, aby si stěžoval, že jsem se dostatečně nevěnoval Zoologii, státní podpoře, pod písmenem B, nebo že jsem popsal ctihodné sociální postavení Cechu xylografů, zatímco jsme se podle abecedního pořádku věnoval stále ještě Cechu architektů. Jsem ochoten být stejně protivný a nezáživný jako Euklid, ale to si pak kritik nesmí stěžovat, že  osmačtyřicáté tvrzení druhé knihy není součástí Pons Asinorum. Starobylý cech stavitelů mostů bude muset postavit řadu takových mostů.
 Nu, z komentářů, kterých se mi dostalo usuzuji, že tvrzení, která jsem již přednesl nevysvětlují tak docela své vlastní místo a cíl v tomto plánu. Poukazuji toliko na to, že monopol není ani teď a tady všemohoucí a každého může z okamžitého podnětu napadnout mnoho způsobů, jak jeho konečný triumf oddálit a možná odrazit. Představme si, že monopolista, můj nepřítel na život a na smrt, se snaží mě  zničit tím, že mi brání prodávat vajíčka sousedům. Mohu mu říct, že se budu živit svou vlastní řípou ze své zelinářské zahrady. Tím nechci říct, že se budu k tuřínům přivazovat, ani nebudu přísahat, že se nikdy ani nedotknu svých brambor nebo fazolí. Chápu bulvy řepy jako příklad, jako něco, co po něm mohu házet. Předpokládejme, že onen proradný milionář přijde a  bude se na mně přes zahradní zídku šklebit: „Z vašeho vychrtlého a vyhladovělého vzhledu usuzuji, že nutně potřebujete pár šilinků, ale nemáte, kde byste je vzal. To by mně možná vyprovokovalo k odpovědi. „Ale ano, mám. Prodám své první vydání Martina Chuzzlewita.“ Nemusím tím nutně myslet, že se už  vidím v chudinském hrobě, pokud Chuzzlewita neprodám, ani nemyslím, že bych neměl co jiného navrhnout, než prodat to první vydání, ani se nehodlám jako obyčejný politik vychloubat, že jsem všechno vsadil na politiku Martina Chuzzlewita. Chci tím urážlivému pesimistovi říct, že nejsem u konce svých možností a sil, že pořád ještě mohu prodat knížku, nebo, pokud by věc byla už doopravdy zoufalá, knížku napsat. Mohu toho udělat ještě hodně, než dojdu k jednoznačně protispolečenskému jednání, jako že bych třeba vyloupil banku, nebo ještě hůře, začal v bance pracovat. Mohu udělat velkou spoustu věcí velmi rozmanitého druhu a dám pro začátek příklad jen proto, abych ukázal, že je jich tu mnohem více, ne že žádné další nejsou. Vedle výtisku Martina Chuzzlewita je v mém domě velmi mnoho velmi rozmanitých věcí. Jen málo z nich má velkou cenu pro kohokoliv mimo mě, ale některé z nich mají nějakou cenu pro kohokoliv. Celý smysl domova je přece v tom, že je poskládaný páté přes deváté. Ten můj v každém případě tohoto přísného ideálu dosahuje. Celý smysl domova je v tom, že je to nejen velké množství naprosto odlišných věcí, které nicméně dohromady tvoří jednotu, ale také že v oné jednotě si ceníme i věcí, na které jsme už zapomněli. Kdyby někdo můj dům spálil na popel, nebylo by moje spravedlivé rozhořčeni nad tím že mi spálil vše co mám o nic menší kvůli tomu, že bych si v první chvíli ani nedokázal vzpomenout, co všechno spálil. Právě tak jako s domácími bůžky je tomu i s celým domácím náboženstvím, nebo tím, co z něj zbylo, aby se mohlo postavit proti ničivé disciplíně průmyslového kapitalismu. V prostší společnosti bych vyběhl z trosek, volal na pomoc město nebo krále a křičel „Slyšte, slyšte. Zloděj mi vypálil dům!“ Mohl bych se samozřejmě rozběhnout ulicí a jedním rozvášněným dechem křičet: „Slyšte, slyšte! Zloděj spálil moje vchodové dvoře z tvrzeného dubu s obvyklými úpravami, čtrnáct oken, devět záclon, pět a půl koberce, 753 knih, z toho čtyři v luxusním vydání, jeden  portrét mé prababičky,“ a tak dál vyjmenovávat všechny věci, ale oproti  onomu prostému feudálnímu výkřiku by tu něco chybělo. Právě tak bych tento nárys či osnovu mohl začít výčtem všech změn, které bych rád viděl v zákonech s cílem ustanovit v Anglii jakousi ekonomickou spravedlnost. Pochybuji ale o tom, že by z toho čtenář získal nějakou lepší představu o tom, k čemu nakonec mířím a to není přístup, který bych nyní chtěl zvolit. Ještě bude příležitost, abych se těmto věcem trochu podrobněji věnoval, příklady, které to dávám jen ilustrují moji první obecnou  thesi, že totiž ani teď neděláme vše, co bychom mohli proti spěšnému nástupu monopolů a tomu, když lidi mluví, jako by se ani nic dělat nedalo, že je to tvrzení od počátku mylné a člověka na ně hned napadají všechny možné odpovědi.
Kapitalismus se rozpadá a my v jednom smyslu nepředstíráme, že by nám to bylo líto. Vlastně bychom naše tvrzení mohli docela správně podtrhnout tím, že bychom řekli, že mu s tím rozpadáním pomůžeme, ale že nechceme, aby se jen tak obyčejně rozsypal. První ale co si musíme uvědomit je právě to, že tu jde i o  volbu mezi tím, že něco rozebereme nebo, že se to rozsype. Je to volba mezi tím, že se dobrovolně rozloží na své skutečné složky, z nichž si každá vezme zpět, co jí patří, nebo, že se nám prostě zřítí na hlavy ve zmatku všeho z čeho byl složen, což jedni označují za komunismus a jiní tomu říkají chaos. To první je postup, který by se snažili zařídit všichni rozumní lidé. To druhé je něco, čemu by se všichni rozumní lidé měli snažit zabránit. To je důvod proč jsou tak často počítáni dohromady.
Omezil jsem se převážně na to, abych odpověděl na to, co jsem vždy považoval za první otázku, totiž „Co máme udělat právě teď,“ a já na to odpovídám: „Právě teď musíme lidi zastavit, aby přestali dělat to, co zrovna dělají.“ Iniciativa je na straně nepřítele. On už věci dělá a bude je mít hotové dávno před tím, než my s něčím začneme, protože on má peníze, mašinerii, poněkud mechanickou většinu a další věci,které my musíme nejdřív získat a pak využít. Své mopolisační tažení už skoro vyhrál, ale ještě nezvítězil docela, a pořád je možné ho brzdit a překážet mu. Svět procitl velmi pozdě, ale to není naše vina. Je to chyba všech hlupáků, kteří nám posledních dvacet let tvrdili, že, že žádné trusty nikdy nemohou být a dnes nám stejně tvrdí, že nemůže být nic jiného.
Žádám čtenáře, aby měl na mysli i další věci. V první řadě to, že tenhle náčrt je jen osnovou, obrysem, i když jsem se jen těžko mohl vyhnout jistým zákrutám a smyčkám. Netvrdím, že dokážu odstranit všechny překážky, které se v této záležitosti mohou objevit. Co by si asi kriticky smýšlející čtenář řekl, kdybych hned na samém začátku tohoto návrhu  odbočil k dlouhému pojednání o zákonu o pomluvě? A přece bych ho, přísně prakticky vzato, mohl považovat za jednu z nejpraktičtějších překážek. Jde o současnou směšnou posici, že monopolu není odporováno jako sociální síle, ale je pořád možné jej považovat za právní vnucení. Když se pokusíte zastavit člověka, který skupuje tolik mléka, že může diktovat ceny, první co přijde bude žaloba, která vás bude chtít umlčet tím, že vás obviní z pomluvy. Je to očividně obyčejný zdravý rozum, že pokud něco není hřích, pak to ani není pomluva. Jak dnes věci stojí, není pro člověka, který to dělá žádný trest, ale toho, kdo na to ukáže trestat lze. Nevěnuji se tu (i když jsem docela připraven pustit se do toho jinde) všem těmto detailním problémům, které by společnost, tak jak dnes stojí vznesla proti takové společnosti, jakou chceme postavit my. Kdyby byla založena na principech, které tu překládám vypořádávaly by se ony detaily podle těchto principů, tak jak by se objevovaly. Skoncovalo by to například s tím nesmyslem, kdy člověk mocnější než císařové předstíral, že je jen soukromý obchodník  stíhaný soukromou zlobou. Potvrdilo by se,  že lidé, kteří jsou prakticky veřejně činní musí být veřejně posuzovaní jako potenciální veřejné zlo. Zničilo by to absurditu, podle níž jsou „důležité případy“ posuzovány „zvláštní porotou“, čili jinými slovy, že jakýkoliv vážný spor mezi bohatými a chudými rozsuzují bohatí. Čtenář ale uvidí, že zde nemohu vyloučit všech deset tisíc věcí, o které můžeme klopýtnout. Musím předpokládat, že lidé připravení přijmout větší risika budou také připraveni přijmout risika menší.
Nu tento náčrt je je jen obrys, jinými slovy, je jen návrh, a každý, kdo si myslí, že můžeme mít praktické věci bez theoretického návrhu se mohou jít hádat s prvním inženýrem nebo architektem, kterého potkají a vyčítat jim, že čárají tenké linky na tenký papír. Je tu ale ještě jeden, poněkud zvláštnější smysl, ve kterém jsou mé návrhy obrysem a to proto, že jsou záměrně načrtnuty jako velké vymezení v jehož rámci jsou mnohé rozmanitosti. Už dávno znám, a nemálo se bavím, typem praktického člověka, který jistě řekne, že zobecňuji proto, že nemám žádný praktický plán. Pravda je taková, že zobecňuji kvůli tomu, kolik praktických plánů je. Sám znám čtyři nebo projektů, které byly navrženy pro více či méně drastické rozložení kapitálu. Ten z kapitalistického pohledu nejobezřelejší počítá s postupným rozšiřováním dělení zisku. Přísněji demokratickou formou téhož je správa každého podniku (pokud to nemůže být malý podnik) cechem nebo skupinou, která sdruží přispěvatele a podělí jejich výsledky. Některým distriburistům se myšlenka člověka, který má svůj podíl jen tam, kde pracuje nelíbí. Myslí, že by byl nezávislejší, pokud by svůj malý kapitál investoval jinde, všichni se ale shodují, že musí mít kapitál k investování. Jiní si dál říkají distributisté proto, že by dávali každému občanovi dividendu z mnohem většího státního systému výroby. Záměrně jsem své obecné principy navrhl tak, aby pokrývaly pokud možno co nejvíce z těchto alternativních ekonomických plánů. Musím se ale ohradit proti tomu, když slyším, že jich pokrývám tolik, protože tu žádné nejsou. Pokud někomu řeknu, že je příliš výstřední a dopřává si příliš velkého přepychu, nejsem povinen mu překládat seznam toho přepychu. A jde mi tu o to, že moderní společnost by si hodně pomohla, kdyby omezila a dělila vlastnictví kterýmkoliv z těch způsobů. To neznamená, že bych nějaké formě nedával přednost; osobně preferuji ve shora uvedeném přehledu příkladů druhou formu rozdělování. Chci ale především ukázat, že současný stav věcí zlepší jakýkoliv obrat od prudké koncentrace vlastnictví. Pokud někomu řeknu, že mu v Putney hoří dům, možná i poděkuje, i když mu k tomu nedám seznam všech vozů jezdících do Putney, s čísly všech taxíků a jízdními řády všech tramvají. Stačí, že vím, že si  může vybrat z velkého množství vozů před tím, než by se musel uchýlit k příslovečnému dobrodružství cestování do Putney na praseti. Stačí, že každé z těch vozidel je celkem vzato méně nepohodlné, než dům v plamenech nebo hromada popela. Připouštím, že kdyby mezi námi a Putney ležely neprostupné pralesy a ničivé záplavy, mohl bych být označován za nepraktického, bylo by právě tak toliko idealistické velebit Putney jako oslavovat ráj. Nepřipouštím však, že bych byl nepraktický, protože vím, že je tu půl tuctu praktických způsobů, jež jsou praktičtější, než současný stav věcí. Z toho ale ve skutečnosti neplyne, že bych nevěděl, jak se dostat do Putney. Zde je kupříkladu půl tuctu věcí, které by postupu distributismu napomohly, vedle těch, jichž se ještě dotknu coby principů. Ne všichni distriburisté budou se všemi souhlasit, všichni se ale shodujeme, že míří k distributismu. (1) zdanění smluv, které by majitele malých majetků odrazovalo prodávat je velkým vlastníkům a podporovalo by drobení velkého majektu mezi drobné vlastníky. (2) Něco podobného napoleonským zákonům o závětích a likvidace primogenitury. (3) Ustavení právního zastoupení pro chudé zdarma, aby tak malé vlastnictví bylo vždy hájeno proti velkému. (4) Záměrná ochrana jistých experimentů v oblasti malého vlastnictví, pokud by to jinak nešlo, tak i daněmi či poplatky, včetně místních. (5) Podpory a dotace pro rozběh takových pokusů. (6) Svazy dobrovolného odevzdání a mnoho dalších věcí stejného druhu. Vložil jsem však tuto kapitolu sem, abych vysvětlil, že tohle je náčrt prvních principů distributismu a ne jeho posledních principů, o kterých se dokonce i distributisté mohou přít. V takovém prohlášení jsou příklady předkládány jako příklady a ne jako přesný a vyčerpávající seznam všech případů pokrytých pravidlem. Pokud nebude tento elementární princip výkladu pochopen, pak se musím smířit s tím, že  budu oním praktickým člověkem označen za nepraktického. A věru že v jeho smyslu na jeho obvinění cosi je. Ať už jsem nebo nejsem praktický člověk, nejsem to, čemu se říká praktický politik, což znamená profesionální politik. Nemohu si nárokovat žádný podíl na tom, že bych pomáhal naši zemi přivést do jejího současného slibného a nadějného stavu. Prosperitu uhlí založily tvrdší hlavy, než je ta moje. Muži činu, hrubší energie než je ta moje, nás přivedli do příjemného stavu, kdy žijeme ze svého kapitálu. Nijak jsem se nepodílel na velké a slavné průmyslové revoluci, která zmnožila krásy přírody a smířila třídy společnosti, ani mi příliš nadšený čtenář nemůže děkovat za tuto osvícenější Anglii, v níž zaměstnanec žije na podpoře od státu a zaměstnavatel z přečerpaného účtu v bance.
 

I. Jak blufují velké obchody

Dvakrát v životě se mi stalo, že mi nějaký redaktor dlouze vysvětloval, že si netroufne otisknout, co jsem napsal, protože by to urazilo inzerenty jeho novin. Přítomnost podobného tlaku se projevuje všude, jemnějšími a subtilnějšími formami. Upřímnosti tohoto konkrétního redaktora si ale vážím, protože to zjevně bylo nejblíž, kam se redaktor významného týdeníku mohl přiblížit úplné upřímnosti. Řekl pravdu o lži, kterou musel říct.

V obou případech mi upřel svobodu vyjádření kvůli tomu, že jsem řekl, že široce propagované velké obchody a obchodní domy jsou ve skutečnosti horší, než malé obchůdky. Je možná zajímavé si všimnout, že tohle je jedna z věcí, které dnes člověk nesmí říkat, možná to jediné, co má doopravdy zakázané říkat. Kdyby to byl útok na vládu, byl by tolerován. Kdyby to byl útok na Boha, dočkal by se zdvořilého a taktního aplausu. Kdybych napadal manželství, patriotismus, nebo veřejnou slušnost, hlásaly by to titulky a rozmázly by mně přes celé stránky nedělních novin. Od velkých novin se ale nedá moc čekat, že by se obuly do velkého obchodu, protože se mu svým vlastním způsobem podobají a čím dál víc jsou pomníkem monopolu. Bude však dobré, když v této knize zopakuji, co jsem shledal nemožným zopakovat v článku. Myslím, že velký obchod je špatný obchod. Považuji ho za špatný nejen v morálním, ale i ekonomickém smyslu, tedy myslím, že nakupovat tam je nejen špatný nápad, ale i špatný nákup. Myslím, že obludný obchodní dům je nejen vulgární a neomalený, ale i neschopný a nepohodlný a popírám, že by jeho velká organizace byla efektivní. Velká organizace je organizace rozvolněná. Ba ne, skoro by se hodilo říct, a byla by to málem pravda, že organisace znamená vždy zmatek. Dokonale organický je jen organismus, jako třeba ten groteskní a málo známý organismus zvaný člověk. Jedině on sám si může být docela jist tím, že dělá, co chce a mimo něj každý další člověk může být také jen další omyl navíc. A aplikovat něco takového třeba právě na obchody je holý nesmysl. Armáda, a takové podobně věci, organisovaná být musí a proto dělá, co může, aby se náležitě zorganisovala. Abyste mohli střežit hranici musíte mít dlouho pevnou linii, proto ji budete vést hodně ztuha. Není ale pravda, že musíte mít dlouho pevně srovnanou řadu lidí, kteří zastřihují klobouky nebo váží kytice květů, kvůli tomu, aby je zastřihávali nebo vázali pěkně. Je mnohem pravděpodobnější, že práce bude odvedena pěkně , pokud ji udělá konkrétní řemeslník pro konkrétního zákazníka s konkrétními stuhami a květinami. Když někomu řekneme, aby zastřihl klobouk to nikdy neudělá dost dobře pro toho, kdo ho chce zastřihnout a když to řekne stému člověku, ten to udělá zrovna tak špatně. Kdybychom od všech domácích a od všech žen v domácnosti sebrali všechny historky o tom, jak jim velké obchody poslaly špatné zboží, správné zboží rozbily, jakékoliv zboží jim poslat zapomněly uviděli bychom hotové doupě neschopnosti a neefektivnosti. Ve velkém obchodě se nadělá víc omylů, než se kdy přihodí v malém obchodě, kde konkrétní zákazník může vynadat konkrétnímu prodavači. Konfrontován s s moderní efektivitou zůstává zákazník zticha, protože si moc dobře uvědomuje, jaký talent má organisace k tomu, aby vyhodila nesprávného člověka.

Otevřel jsem tyto poznámky zmínkou o velkých obchodech protože jsou nám blízko a všichni je známe. Nemusím se ani moc rozepisovat o dalších a ještě zábavnějších tvrzeních snášených ve prospěch ohromného nahromadění různých oddělení. K nejveselejším patří to, že je pohodlné sehnat všechno v jednom obchodě. Míní se tím, že je pohodlné projít celou ulicí, pokud se tedy procházíte pod střechou, nebo častěji pod zemí, místo toho, abyste tutéž vzdálenost ušli na čerstvém vzduchu z jednoho malého obchodu do druhého. Pravda je taková, že monopolistovy obchody jsou velmi pohodlné, pro monopolistu. Skýtá to všechny výhody soustředění podnikání současně se soustředěním bohatství v rukou čím dál méně občanů. Jejich jmění jim někdy dovoluje platit snesitelné mzdy, dovoluje jim také kupovat lepší podniky a nabízet v reklamě horší zboží. Nikdo ale ani nezačal ukazovat, že by jejich zboží bylo lepší a mnozí z nás z nás znají mnoho konkrétních příkladů, kdy bylo zcela jistě horší. Nu svůj osobní názor (tolik šokující pro pro editora inserenty magazínu) jsem vyjádřil nejen proto, že je příkladem mé obecné these, že by mělo být oživeno drobné vlastnictví, ale také proto, že je zcela podstatné si to uvědomit kvůli pochopení další a mnohem podivnější pravdy. Týká psychologie toho všeho: pouhé velikosti, pouhého bohatství, pouhé reklamy a arogance. A ukazují nám první funkční model toho, jak se věci dělají dnes, a jak je bude možné (dá-li Bůh) zítra napravit.

Než se začneme zabývat zákony nejvíce potřebnými k obnově státu musíme si povšimnout jednoho očividného, ohromného a obecně přehlíženého faktu. A to je fakt, že jednu značnou revoluci lze provést beze všech zákonů. Netýká se žádného existujícího zákona, ale spíše existující pověry. A zvláštní je, že ti, kdo jej zastávají se tím, že jde o pověru chlubí. Onehdy jsem viděl, a dobře se bavil, populární hru Reklama se vyplatí, která je o jednom mladém byznysmanovi, který se pokouší rozbít mýdlový monopol svého otce, staromódnějšího byznysmana, využitím těch nejdivočejších amerických theorií psychologie reklamy. A jedna věc mi připadla docela zajímavá. Byla docela pěkná komedie fandit střídavě starému a mladému muži. Byla docela dobrá fraška dělat z nich střídavě hlupáky. Zdálo se ale že nikdo nevnímal to, co jsem já vnímal jako nápadné a očividné projevy bláhovosti. Ošklíbali se nad starým pánem, protože byl starý, protože byl staromódní, protože byl dost zdravý na to, aby se uškliboval nad jejich reklamními opičárnami. Nikdo mu ale ve skutečnosti nevyčítal zkratky, kterými si pomáhal a které by ho mohly dřív přivést na pranýř. Nikdo jako by neměl dostatek instinktu pro nezávislost a lidskou důstojnost k tomu, aby se cítil pobouřen představou, že jeden stařík pyšný na svůj měšec by nám mohl zabránit potěšení z jistého běžného lidského zboží, kdyby se mu zachtělo. A s mladým pánem tomu bylo zrovna tak. Jeho americký přítel ho naučil, že reklama může hypnotisovat lidský mozek, že smrtelná fascinace může lidi přivléct do dveří obchodu jako do hadí tlamy, že opakování ovládne podvědomí a ochromí vůli, že když yankejský chlapík od reklamy řekne „Udělejte to teď“ přinutí nás to všechny pohybovat se mechanicky jako loutky. Nikoho ale podle všeho ani nenapadlo si to hnusit. Nikdo nevypadal, že by byl dostatečně naživu, aby ho to naštvalo. Z mladíka si dělali legraci, že byl chudý, že krachoval, že byl dohnán k dalším krachům a tak dál. Jenže mu podle všeho nedocházelo, že je něco horšího než podvodník, totiž čaroděj. Neví, že se sám chlubí tím, že je hyponotisér a mystagog, ničitel rozumu a vůle, nepřítel pravdy a svobody.

Myslím, že tihle lidé přehání to, do jaké míry se reklama vyplatí, i kdyby měli nakonec jen platit čertu. V jednom smyslu má ale tohle psychologické vysvětlování a obhajoba reklamy velký praktický význam pro jakýkoliv praktický program reformy. Ti, kdo v Americe vymýšlí a zadávají reklamy chytili hůl za špatný konec, ale je to hůl, s níž lze tlouci i do něčeho jiného, než do jejich absurdně velkého bubnu. Je to i hůl, kterou lze napřáhnout proti jejich absurdní filosofii podnikání. Pořád nám tvrdí, že úspěch moderního podnikání záleží ve vytvoření atmosféry, vyrobení mentality, zaujetí názoru. Trvají zkrátka na tom, že jejich jejich obchod a podnikání, není je obchod a podnikání, dokonce ani ekonomika či politika, ale čistá psychologie. Doufám, že to budou říkat dál, protože by jednou náhle mohlo každém dojít, že je to pravda.

Úspěch velkých obchodů a podobných věcí je skutečně záležitost psychologie, nemluvě o psychoanalýze nebo jinak řečeno zlého snu. Není skutečný a proto na něj není spolehnutí. Tohle se týká jen našeho bezprostředního postoje v daném místě a v danou chvíli k celému plotokratickému zaměstnání, jehož je taková publicita pestře zbarveným praporcem. Vůbec první co musíme udělat, než se dostaneme k jakémukoliv z našich politických a právních návrhů, je cosi veskrze (abychom užili naše milované slovo) psychologického. První, co musíme udělat, je říct těm americkým hráčům pokeru, že poker hrát neumí. Oni totiž nejen blufují, ale oni se tím zrovna i chlubí. Pokud jde o okamžitou psychologickou methodu, musí tu být a také je bezprostřední psychologická odpověď. Jinak řečeno, protože neskrývají, že blufují, můžeme na to jejich blufování ukázat.

Nedávno jsme řekl, že praktický program obnovy normálního vlastnictví pozůstává ze dvou částí, které by se podle nynější hantýrky označovaly za destruktivní a konstruktivní, ale které bychom mohli správněji označit za defensivní a ofensivní. První je zastavení obyčejného šíleného pádění k monopolu, než přijdeme o poslední tradice vlastnictví a svobody. Právě tímhle předběžným problémem vzdoru světovému trendu směřujícímu k čím dál větší monopolisaci se zde zabývám na vůbec první místě. Nu a když se ptáme, co můžeme, teď a tady, proti současnému růstu monopolu, dostáváme vždy velmi prostou odpověď. Tvrdí se nám, že nemůžeme udělat nic. Velké věci požírají malé v přirozeném a nevyhnutelném dění, jako když velké ryby pohltí malé ryby. Trust může pojmout co se mu zlíbí, jako drak žere, co se mu zamane, protože už tak je největším tvorem, který na zemi ještě žije. Někteří lidé jsou tak definitivně rozhodnuti tenhle výsledek přijmout, že se sníží dokonce i k tomu, aby nad ním vyjádřili politování. Jsou tak přesvědčeni, že je to osud, že připustí, že je to fatální. Fatalisté skoro propadnou sentimentu, když sledují, jak velká firma skupuje malé obchody. Jsou připraveni to oplakat, pokud se jim tedy přizná, že pláčí proto, že pláčí nadarmo. Jsou ochotni připustit, že ztráta malého hračkáčství jejich dětství nebo malé kavárny jejich mládí je v pravém smyslu tragedií. Tragedie totiž vždy znamená lidský zápas s něčím, co je silnější něž člověk. A naše tradice tu vskutku pošlapávají nohy bohů, sama smrt a zkáza rozlámala naše hračky jako dřívka, protože proti hvězdám osudu se nikdo nemůže postavit. Je podivuhodné, co všechno dokáže ve světě způsobit jeden malý bluf.

Když říkají , že velké ryby požerou malé ryby neptají se už, zda malé rybky k těm velkým připlavou a žádají, aby byly sežrány. Berou na vědomí hltavého draka, aniž by se zamýšleli nad tím, zda zástup pohledných princezen draka nahání, aby je mohl požrat. Nikdy neslyšeli o módě a neví, jaký je rozdíl mezi módou a osudem. Hlasatelé nezbytnosti si tu vybrali jeden příklad čehosi, co jistě není nezbytné, ať už je jinak nezbytné cokoliv. Vybrali si jednu věc, která je náhodou ještě svobodná a uvádějí ji jako důkaz neporušitelných okovů, které svazují všechny věci. V moderním světě toho zůstalo svobodného jen velmi málo, ale soudí se, že soukromé prodávání a nakupování ještě pořád svobodné je, pokud ještě někdo má dost svobodnou vůli k tomu, aby svou svobodu využil. Děti mohou být silou donuceny vybrat si konkrétní školu. Muže lze silou vyhnat z hospody. Kdekoho lze, z kdejakých nových a nesmyslných důvodů, silou zahnat do vězení. Nikdo ale ještě není silou donucen nakupovat v konkrétním obchodě.

Později se budu věnovat některým praktickým opatřením k nápravě a proti spěchu k prstenům a rohům. Ale ještě i před tím, než se jim budeme věnovat, bude užitečné zastavit se na chvíli u morálního faktu, který je tak elementární a tak naprosto ignorovaný. Pádění k velkým obchodům je vůbec nejjednodušší věc na zastavení, lidmi, kteří do nich ozlomkrk uhání. Nevíme, co přijde později, ale zatím je tam nikdo nežene pod bajonety. Americký podnik, který už britské vojáky použil pro účely reklamy by je jistě jednou mohl použít pro účely donucení. Zatím nás ale žádné vojsko nemůže kanóny a šavelmi hnát nakupovat do yankejských nebo mezinárodních obchodů. Něco docela jiného je údajná ekonomická přitažlivost, jíž se budu ještě náležitě zabývat. Zde jen poukazuji na to, že pokud bychom dospěli k závěru, že musíme velké obchody bojkotovat, mohli bychom je bojkotovat stejně snadno, jako bychom (doufám) bojkotovali krámy, kde by se prodávala mučidla či jedy k soukromému domácímu užití. Jinak řečeno, první a základní otázkou není otázka nutnosti, ale vůle. Pokud se rozhodneme dát slib, pokud de rozhodneme založit ligu, dělat obchody jen s malými krámky a nikdy s žádnými velkými obchody, pak by to byla kampaň stejně praktická jako pozemková kampaň v Irsku. Byla by asi skoro stejně úspěšná. Určitě se bude tvrdit, že lidé budou chodit do nejlepších obchodů. To popírám, protože irští bojkotující nepřijímali nejlepší nabídky. Popírám, že velký obchod je nejlepší a zejména popírám to, že by tam lidi chodili proto, že je nejlepší. A kdyby se někdo ptal proč, pak nakonec odpovím skutečností, na niž už není odpověď a kterou jsem zde začal na samém začátku. Vím, že to není jen věc podnikání a to z prostého důvodu, že sami podnikatelé mi říkají, že je to jen blufování. Oni sami tvrdí, že nic nenese větší úspěch, než pouhé zdání úspěchu. Oni tvrdí, že publicita nás ovlivňuje bez vlivu naší vůle nebo vědomí. Oni tvrdí, že „reklama se vyplatí“, tedy že se vyplatí lidi hrubě donutit, že „musí udělat něco teď hned“, i když to vlastně vůbec nepotřebují.