III. Skutečný život na půdě

Předkládáme jeden z mnoha návrhů na odstranění zla kapitalismu a překládáme jej na základě toho, že je jediný který skutečně nabízí jeho odstranění. Všechny ostatní jen nabízí jeho zvětšení. Zlý postup je přirozené obrátit, Když vlastnictví upadne do příliš malého počtu rukou je přirozené je obnovit do držení mnoha rukou. Pokud chytá dvacet rybářů ryby v řece v takovém chumlu, že se jim všechny vlasce spletou do jednoho je přirozené je rozplést tak, aby každý rybář měl svůj vlastní vlasec. Kolektivistický filosof stojící na břehu by mohl nepochybně poukázat, že spletené vlasce tvoří nyní už prakticky síť a tu že by bylo možné společným úsilím vláčet korytem. Ovšem vedle toho, že takový nápad je pochybný prakticky uráží intelektuální instinkty už v principu. Když využijeme pochybné výhody, že věci jsou v nepořádku nedáme je tím do pořádku a dokonce ani nevypadá jako rozumný nápad rozmnožovat následky nehody. Socialismus není nic jiného než završení kapitalistické koncentrace a přece ona koncentrace se děla zaslepeně jako omyl. Nuže, domnívám se, že tato idea odstranění toho, co je choré by mohla oslovit mnoho přirozených lidí svou přirozeností, kteří mají dojem, že mnohamluvná sociologická schémata jsou nepřirozená. Proto v tomto oddíle tvrdím, že mnoho obyčejných lidí, majitelů domů i dělníků, toryů i radikálů nám pravděpodobně v tomto úkolu pomůže, pokud bude oddělen od stranické politiky a od pýchy a pedanterie intelektuálů.
Je tu ale ještě jeden aspekt, ve kterém je to úkol současně jednoduší i obtížnější. Je jednodušší, protože ho nemusí drtit složitosti kosmopolitního podnikání. Je tvrdší, protože život mimo ně je tvrdší. Distributista, jehož dílu (v malém tisku, žel, zohaveném mými inciálami) jsem zavázán velmi živou vděčností jednou poukázal na často zanedbávanou pravdu. Řekl, že živit se na půdě je něco docela jiného, než z ní něco odvážet. Mnohem jasněji, než bych to svedl já, dokázal, o jak praktický ekonomický rozdíl jde. Já bych tu ale rád doplnil pár slov o odpovídající ethické odlišnosti. V prvním případě je zřejmé, že většina argumentů o nevyhnutelném neúspěchu chlapíka pěstujícího tuříny v Sussexu se se bude týkat toho, že se mu nepodaří je prodat, ne toho, že by je nedovedl sníst. Nuže, jak jsem už vysvětlil, nechci ze všech občanů udělat jedno a to samé a v žádném případě ne jednoho pojídače řepy. Ve větší či menší míře, podle toho, jak si budou žádat okolnosti, tu nepochybně budou lidé, kteří budou jiným lidem prodávat řepu. Možná dokonce i ten nejnáruživější pojídač tuřínu bude nějaké prodávat dalším lidem. To,co mám na mysli, by ale nebylo náležitě zřejmé. Kdyby měl vzniknout dojem, že bych měl za to, že není třeba žádných jiných společenských zjednodušení, než jsou ty, které předpokládá prodej řepných bulev z pole oproti prodeji cylindrů v obchodě. Mám za to, že velmi mnoho lidí by s největší radostí hledalo obživu v půdě, kdyby zjistilo, že jedinou alternativou je hladovět na ulici. A jistě by značně umenšilo ohromnou moderní nezaměstnanost, kdyby větší počwt lidí doopravdy žil na půdě, nejen ve smyslu, že by spali na zemi, ale že by z půdy získávali živobytí. Mnozí budou tvrdit, že by to byl velmi nudný život v porovnání umíráním v chudobinci v Liverpoolu, zrovna tak jak mnozí tvrdí, že průměrná ženu musí dřít doma, aniž by se ptali zda si průměrný muž libuje v dřině v kanceláři, I když ale přejdeme fakt, že brzy můžeme čelit problému přinejmenším stejně praktickému jako je hladomor, nepřipouštím, že by takový život byl nutně nebo zcela prosaický. Venkovanské populace, převážně soběstačné, se dokázaly bavit velmi mnoha mythologiemi, tanci a ozdobnými uměními a nejsem vůbec přesvědčen, že by pojídač tuřínu měl hlavu jako řepnou bulvu nebo, že cylindr vždy kryje mozek filosofa. Když se ale problém podíváme z hlediska komunity jako celku všimneme si jiné a ne nezajímavé věci. Systém založený na zcela na dělbě práce je v jednom smyslu doslova pologramotný. Chci říct, každý kdo dělá půlku nějaké činnosti používá ve skutečnosti jen polovinu svých schopností. Nejde o věc intelektu v běžném slova smyslu a už vůbec ne ve smyslu intelektualismu. Je to ale otázka integrity v přísném slova smyslu. Rolnici žijí ne jen prostý, ale úplný život. Může být ve své úplnosti velmi prostý, ale komunita bez té úplnosti není úplná. Nyní je komunita velmi porušená, protože v jejím jádře není žádné takové prosté vědomí, nikdo, kdo by dvěma stranám předkládal smlouvu k podpisu. A dokud tomu tomu tak nebude, nebude ani žádného porozumění pro tyto pojmy: soběstačnost, sebeovládání, samospráva. Je to jediný jednomyslný dav a jediný universální člověk. Je to ta půle světa, která ví, jak žije ta druhá polovina.
Mnozí museli citovat okřídlená Vergilova slova „Šťasten, kdo může poznat příčiny věci,“ ani by si uvědomili, v jakém kontextu zazněla. Mnozí je asi citovali, protože je citovali jiní. Kdyby museli z neznalosti hádat, v jakém kontextu se objevují, hádali by nejspíš špatně. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Homér, si troufal směle popisovat nejtajnější úradky bohů. Všichni ví, že Vergilius, podobně jako Dante, zavedl svého hrdinu do Tartaru a labyrintu posledních a nejnižších základů vesmíru. Všichni ví, že se zabývá pádem Troje a vzestupem Říma, zákony říše schopnými řídit životy všech dětí člověka, ideály, které mají stát jako hvězdy před lidmi, jimž je svěřeno tak ohromné správcovství. A přece to není žádná z těchto souvislostí, žádná z těchto pasáží, kde pronáší onu zvláštní poznámku o lidském štěstí spočívajícím v poznání věcí. Mluví o tom, zdá se mi, v mile didaktické básni o tom, jak správně chovat včely. V každém případě patří k sérii elegantních esejů o venkovských činnostech, která je v jednom smyslu, věru, triviální, v jiném ale téměř technická. Právě vprostřed těchto tichých leč rušných činností básník najednou pronese ta velká slova o šťastném člověku, kterého ani králové ani davy nemohou zastrašit, který poté co viděl kořen a příčinu všech věcí může dokonce, beze strachu, slyšet jak mu pod nohama burácí pekelná řeka.
Tím co řekl básník znovu s jistotou potvrzuje dvě velké pravdy: že je básník prorok a že prorok je praktický člověk. Právě tak jako byla jeho tužba po vysvoboditeli národů nevědomým proroctvím o Kristu, tak byla jeho kritika města a venkova nevědomým proroctvím úpadku, který světu přinese odpadnutí od křesťanství. Dalo by se hodně mluvit o obludnosti moderních měst, je snadné ji vidět a možná až příliš jednoduché o ní mluvit. Mám veškeré porozumění pro nějakého rozcuchaného proroka, který by pozdvihl v ulicích svůj hlas a zvěstoval břímě Bromptonu podobně jako břímě Babylonu. Podpořím (až do sixpence, jak by řekl Carlyle) každého vousatého starce, který bude mávat rukama a svolávat oheň z nebe na Bayswater. Docela souhlasím, že na paddingtonských výšinách budou výt lvi a naprosto souhlasím s tím, aby šakalové a supi vychovávali své mladé v troskách Albert Hall. Je ale možné, že v tomhle je prorok méně explicitní než básník. Neříká nám, co přesně je s městem v nepořádku,spíš ponechává naší jemné intuici, aby seznala z náhlého výskytu divokých jednorožců podupávajících naše zahrady nebo spršky ohnivých hadů přelétající na našimi hlavami obloho jako salva šípů, nebo nějakého takového významného detailu, že něco pravděpodobně je v nepořádku. Pokud ale v jiném rozpoložení intelektuálně poznat, co je v nepořádku s městem a proč to na nás přivolává pohromy, které jsou právě tak nepřirozené a ještě ošklivější, poznáme to jistěv v oné hluboké a pronikavé bezvýznamnosti oné latinské věty.
S člověkem v moderním městě je v nepořádku to, že nezná příčiny věcí a to je důvod, proč může být, jak říká básník, příliš ovládán despoty a básníky. Neví, odkud se věci berou, patří k těm kultivovaným cockenyům, kteří říkají, že mají rádi mléko z čistého obchodu a ne od špinavé krávy. Čím propracovanější je městská organisace, čím důkladnější je i městské vzdělávání, tím méně je městský člověk oním šťastným Vergiliovým člověkem znalým příčin věcí. Městská civilisace to je prostě množství provozů, jimiž putuje mléko od krávy ke člověku, jinými slovy je to množství příležitostí, jak mlékem plýtvat, ředit je vodou, otrávit je a člověka ošidit. Pokud si někdy bude vůbec stěžovat, že byl ošizen nebo okraden, dozví se jistě, že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, či jinými slovy, že pokoušet se zvrátit, co se už stalo nebo obnovit zaniklé je reakcionářský sentiment. Příliš si ale nestěžuje, protože nemůže, a nemůže, protože neví dost o příčinách věcí—o prvotních formách vlastnictví a produkce, nebo o tom, kde je člověk nejblíže svým přirozeným počátkům.
Základní fakt je dostatečně jasný a tahle strana pravdy je už teď i celkem důvěrně známá. Je ještě pár lidí, kteří jsou tak nevědomí, že mluví o nevědomých rolnících. V podstatném slova smyslu by ale očividně bylo mnohem blíž pravdě mluvit o nevědomých lidech z měst. I tehdy, když je městský člověk stejně dobře zaměstnán, není stejně dobře informován. Vlastně bychom tuhle prostou skutečnost měli vidět velmi zřetelně, pokud by šlo o cokoliv jiného, než o nejzákladnější věci našeho života. Kdyby nějaký geolog oklepával geologickým kladívkem cihly zpola postaveného domu a vykládal zedníkům, co je za hlínu a odkud pochází, mohli bychom ho považovat za otravu, ale asi bychom si mysleli, že je to učený otrava. Možná bychom dali přednost dělníkovu kladivu před geologovým kladívkem, ale měli bychom přiznat, že v geologově hlavě se dají najít věci, které bychom v dělníkově hlavě jaksi hledali marně. A přece by venkovský balík, či mladý muž ze vsi, skutečně věděl něco o původu naší snídaně, podobně jako profesor o původu našich cihel. Kdybychom viděli onu středověkou příšeru zvanou prase visící hlavou dolů z řeznického háku jako nějaký obrovský netopýr, byl to právě onen venkovský mladík, kdo by uklidnil naše obavy a utišil naše vytříbené výkřiky sdělením o neškodných zvycích tohoto pohádkového tvora a vystopováním tajuplného spojení mezi ním a plátky šunky a slaniny na našem talíři se snídaní. Kdyby před námi na ulici udeřil hrom nebo spadl meteorit, měli bychom víc porozumění pro policistu, který by se to snažil odstranit ze silnice, než pro pro profesora, který by chtěl stát vprostřed rušné cesty a přednášet o tom, z čeho se skládá kometa nebo mlhovina jíž byla ta věc létajícím zlomkem. Policista by sice mohl (v řeckém originále) zvolat: „K čemu jsou mi Plejády?“, ale i on by připustil, že o půdě a stratigrafii Plejád se lze více dozvědět od profesora, než od policisty. Kdyby nás jako úder hromu překvapila podivná a odulá obludnost zvaná tykev nepředstavujme si, že by pro člověka který je pěstuje byla tak divná jako pro nás jen proto, že se nám jeho pole i práce zdají stejně daleko jako Plejády. Uznejme, že je to koneckonců na tyhle tajuplné tykve a prehistorická prasata specialista a chovejme se k němu jako k člověku ze zahraniční university. Anglie je dnes tak daleko od Londýna, že její vyslanci by zasloužili alespoň s takovým respektem, se kterým jsou vítáni návštěvnici z Číny nebo Kanibalských ostrovů. Tak či onak o nich ale nemáme dál mluvit jako o pouhých ignorantech, když mluvíme právě o věci, o níž my sami nevíme nic. Jeden člověk může považovat rolníkovy znalosti za bezvýznamné, druhý si právě to samé může myslet o profeserových vědomostech, ale v obojím případě jde o vědění, protože jde o znalost příčin věcí.
Většina z nás si v jistém smyslu uvědomují, že tohle je pravda, mnozí jsme si ale ještě neuvědomili, že i opak je pravdou. A právě ta druhá pravda, jakmile ji pochopíme, vede k dalšímu nutnému bodu ohledně plného statutu rolníka. Jde o tohle: rolníkova zkušenost bude toliko částečná také tehdy, pokud bude na venkově hospodařit jen proto, aby své produkty prodával do města. Městskou či venkovskou nevědomost lze samozřejmě tak groteskně, jak jsem tu pro příklad ukázal, převádět jen žertem. Městský člověk si samozřejmě nemyslí, že by mléko pršelo z mraků nebo slanina rostla na stromech, i když s tykvemi se tolik jistý není. Něco o tom ví, ne ale dost na to, aby mohl dát nějakou prakticky užitečnou radu. Venkovan si nemyslí, že se mlékem natírají stěny nebo že tykve slouží jako podhlavníky, i kdyby je nikdy neviděl. Pokud by ale byl jen producentem a ne spotřebitelem, pak by jeho postavení bylo stejně neúplné jako u cockneyského úředníka, skoro stejně zúžené a ještě otročtější. S ohledem na úžasnou tykvovou romantiku je zlé, že by měl rolník znát jen počátek příběhu, zrovna tak jako je špatné, že by úředník měl znát jen jeho konec.
Tuto obecnou úvahu vkládám sem z konkrétního důvodu. Než postoupíme k praktickému užitku rolníka, který spotřebovává, co vypěstuje (a k důvodům, proč to považovat, jak naléhal pan Heseltine, za mnohem proveditelnější, než kdyby jen prodával, co vyprodukuje) bude myslím prospěšné, abych poukázal, že tento postup je sice příhodnější, ale neznamená jen kapitulaci před praktickou užitečností. Je myslím velmi dobré, theoreticky i prakticky, aby existovalo těleso občanů, kteří se budou v první řadě starat o produkci a spotřebu a ne o směnu. To, aby komunita měla ve svém jádře nejen prostotu, ale i úplnost se mi jeví jako část našeho ideálu a ne jen část našeho kompromisu. Směna a variace pak mohou dostat své odpovídající místo, jak tomu bylo ve starém světě trhů a tržnic. Ve středu civilisace by tu ale byl druh člověka, který by byl vskutku nezávislý v tom smyslu, že by produkoval a spotřebovával ve svém sociálním okruhu. Netvrdím, že takový úplný lidský život odpovídá celému lidstvu. Netvrdím, že stát potřebuje jen člověka, který nepotřebuje nic od státu. Tvrdím ale, že tohoto člověka, který si obstará své vlastní potřeby je velice zapotřebí. Říkám to hlavně kvůli jeho nepřítomnosti pozbyla moderní civilisace svou jednotu. Nikoho nezajímá celý proces, odkud věci přišly a kam jdou. Nikdo nesleduje celou zakroucenou řeku mléka jak teče od krávy k dítěti. Ať už se o smrt prasete postaral kdokoliv, není zodpovědný za to, aby si uvědomil, že důkaz prasete je v tom, že se sní. Člověk hází tykvemi po druhých jako dělovými koulemi, ale ty se k němu nevrací jako bumerang. Potřebujeme sociální okruh, kde se věci okamžitě budou vracet k těm, kdo jimi hodili a lidi, kteří budou znát konec, počátek a běh našeho malého života.

II. Sliby a dobrovolníci

Občas se nás ptají proč neobdivujeme lidi od reklamy tak, jako oni obdivují sebe. Jedna odpověď je, že obdivovat se patří k jejich povaze. A je zase přímo v povaze naší práce, učit lidi, aby byli k sobě kritičtí, nebo spíš, aby si (raději) nakopali. Mluvím o pravdě v reklamě, ale nic takového nemůže existovat v onom ostrém smyslu, v němž potřebujeme pravdu v politice. V rozverných pojmech „publicity“ nelze vyložit ani pravdu o tom, jak špatně se věci mají, ani pravdu o tom, jak těžké je bude napravit. Nikdo do reklamy nebude dost pravdomluvný na to, aby řekl: „Poraďte si jak dovedete s tím vaším starým rozbitým psacím strojem, protože nic lepšího zrovna nemáme.“ My ale musíme doopravdy říct: „Dělejte co umíte s vaším pokaženou výrobní mašinerií, ať se vám jen tak najednou nerozpadne.“ Málokdy vidíme veselý a nápadný reklamní poutač s nápisem: „Náš nový kuchyňský sporák, ten vám dá zabrat.“ Našim přátelům ale musíme vážně říct: „Pokud se rozhodnete sami začít farmařit, dostanete pořádně zabrat, náš ideál nemůžeme nabídnout jako stroje šetřící pracovní sílu. O pohodlí tu jde zrovna tak málo, jako v ohni, v boji nebo při ztroskotání lodi. Z nebezpečí nevede jiná cesta, než nebezpečná
Výzva, kterou je třeba adresovat moderním Angličanům je z těch, které se pronášejí před velkou válkou nebo velkou revolucí. Aťsi trumpeta vydá nejistý zvuk, ale musí to být nezaměnitelný zvuk trubky. Megafon pouhého obchodnického sebeuspokojení je jen hlučný, ale vůbec nezní jasně. K jeho povaze patří, že říká hladké věci, i kdyby je burácel. Je už takový že šepotá sladké nesmysly, i kdyby je šepotal hrůzným řevem. Jak může reklama lidem pomoci, aby se připravili k boji? Jak může řečnění za účelem publicity užívat jazyka veřejného ducha? Nemůže říct: „Kupte si půdu v Blinkingtonu-on-Sea a připravte se bitvu s kamením a bodláčím.“ Nemůže vydat jistý zvuk, jako staré poplašné zvonění, které oznamovalo požár a povodeň a varovalo lidi v Puddletonu, že jim hrozí hladomor. Buďte k lidem spravedliví, nikdo přece nebude potřebu Kitchenerovy armády oznamovat stejně jako pohodlí kuchyňského sporáku. Rekrutům neříkáme: „Užijte si prázdniny na Mons“ (jedno z bojišť první světové války pozn. překl.) Nepobízíme jim: „Vyzkoušejte si zákopy, je to zážitek.“ Snažili jsme se jaksi poukazovat na něco vyššího, lepšího. Musíme to udělat znovu a tváří v tvář něčemu horšímu. Právě tohle je kvůli celému tónu reklamy mnohem složitější. Další věcí , kterou musíme uvážit je potřeba nezávislého jednání jednotlivce ve velkém měřítku. Chceme tuto potřebu dát najevo tak, jak byla dána ve známost potřeba rekrutů. Vzdělávání bylo původně příliš komerční a nechalo se utopit v komerční reklamě. Až příliš vycházelo z města, až je z něj dnes téměř vyhnáno. Vzdělávání ve skutečnosti znamenalo učit městské věci lidi z venkova, kteří o ně vůbec nestáli. Myslím, že teď by vzdělávání mělo znamenat učit lidi z města, kteří o to stojí, venkovským věcem. Vážně připouštím, že by bylo mnohem lepší začít přinejmenším s těmi, kdo o to doopravdy stojí. Současně ale tvrdím, že ve městě i na venkově je velmi mnoho lidí, kteří o to doopravdy stojí.
Ať už se těšíme na zákon a zemědělství nebo ne, ať už je naše představa rozdělování tuhá nebo zběžná, ať už věříme k kompensace nebo konfiskace, ať už vkládáme naděje v tenhle nebo v tamten zákon, myslím, že si zkrátka nesmíme sednout a čekat na jakýkoliv zákon. Zatímco tráva roste, kůň musí ukázat, že chce trávu, musí vysvětlit, že je doopravdy travožravý čtvernožec. Naplnění parlamentních slibů roste poněkud pomaleji než tráva a pokud se nestane něco dřív, než bude dokončen takzvaný ústavní postup budme distributismu asi tak blízko, jako labouristický politik socialismu. Považuji pro začátek oživit středověkou či morální methodu a volat po dobrovolnících.
Angličané mohou udělat to, co udělali Irové. Mohou stanovit zákony tím, že je budou poslouchat. Pokud máme podobně jako původní členové Sinn Fein, předjímat změnu zákonů společenskou shodou, chceme dva druh dobrovolníků, aby mohli experimentovat na místě samém. Chceme zjistit, kolik existuje, reálně a potenciálně, rolníků, kteří by převzali odpovědnost za malé farmy kvůli soběstačnosti, reálnému vlastnictví a záchraně Anglie v hodině tísně. Chceme vědět, kolik majitelů půdy by dalo nebo levně prodalo svou půdu, aby se rozdělila na množství malých farem. Upřímně řečeno si myslím, že vlastník z toho obchodu vyjde nejlépe. Přesněji řečeno, myslím si, že rolníkovi zbude ta nejtvrdší a nejhrdinštější stránka smlouvy. Někdy se vlastníkovi prakticky vyplatí prostě se té půdy úplně vzdát, protože dává peníze do něčeho, co mu žádné peníze nenese. V každém případě ale všem dojde, že tohle je případ, který bez všech planých frází, volá po hrdinské nápravě. Je nemožné zastírat, že ten kdo, získá půdu, bude ještě víc, než ten, kdo se jí vzdá, muset být jakýmsi hrdinou. Budou nám říkat, že hrdina neroste na každé mezi, že jich nemůžeme najít dost k tomu, abychom chránili všechny naše meze. Na zaznění polnice jsme před několika málo lety posbírali tři miliony hrdinů a polnice, která z ní teď je v děsivějším smyslu polnicí osudu.
Chceme lidovou výzvu o dobrovolníky k záchraně půdy právě tak, jak bylo v roce 1914 potřeba dobrovolníků k záchraně země. Nechceme ale, aby onu výzvu oslabovala ona slabomyslná, únavná, zoufalá a opovrženíhodná věc, které v novinách říkají optimismus. Nechceme po dětičkách, aby se tvářily mile při fotografování, chceme po dospělých mužích, aby se postavili krisi stejně vážné jako byla velká válka. Nechceme po lidech, aby z novin vystřihovali kupony, ale aby vyorali farmu v holé pustině. Pokud mají mít úspěch, pak se k tomu musí postavit s čímsi ze starého zarputilého ducha naplnění slibu. Sv. František ukázal svým následníkům cestu k většímu štěstí, ale netvrdil jim, že potulný život bez střechy nad hlavou bude jako doma u maminky, ani tomu na reklamních cedulích neříkal „U nás jako doma“. Žijeme ale v době, kdy je pro svobodného člověka těžší najít domov, než bylo středověkého člověka žít bez něj.
Funkčním modelem takového problému byl spor o slumy v Limehouse—pokud můžeme mluvit o funkčním modelu něčeho, co nefunguje a cokoliv by podle takového vzoru zbudoval jen šílenec. Obyvatelé slumů opravdu a rozhodně tvrdí, že svým slumům dávají přednost před obytnými bloky, nabízenými jako útočiště místo slumů. Říká se, že jim dávají přednost, protože jejich stará obydlí nají dvorky, kde se mohou věnovat „svým koníčkům, odchovu ptáků a chovu drůbeže.“ Když dostanou jinou nabídku založenou na nějakém systému přídělu políček, jsou tak hnusně zvrácení, že si dovolí tvrdit, že by kolem svých soukromých dvorků měli rádi plot. Tak děsivý a drtivý je rudý příval komunismu bouřící myšlením dělnické třídy.
Nu, lze si představit, že by mohlo být nezbytné v jakési divokém tlaku a zmatku vršit jeden lidský dům na druhý pořád dál a dál v podobě jakési věži z bytových bloků. A může být i zapotřebí, aby si lidé vzájemně šplhali na ramena při povodni, nebo aby se dostali z průrvy vyvolané zemětřesením. A je logicky myslitelné, a dokonce matematicky správné, že kdybychom lidi poskládali vertikálně místo horisontálně davy na londýnských ulicích by prořídly. Kdyby jen byla nějaká šikovná pomůcka, aby se člověk mohl procházet a na něm stál další a něm zas další a tak dál, ušetřilo by to spoustu spěchu. Lidé tak bývají poskládáni v akrobatických kreacích a kurs takové akrobacie by mohl být povinně vyučován na všech školách. Je to obrázek, který se mi náramně líbí, jako obrázek. Chovám (v duchu umění pro umění) naději, že jednou uvidím jednu takovou majestátní věž, jak kráčí dolů po Strandu. Těším se, až nadejde čas pravé sociální organisace, až všichni úředníci z podniku páně Boodle & Bunkhama nebudou ráno chodit do práce v současném nahodilém stylu, courat se jeden po druhém každý ze vily na předměstí. Nebudou ani, jako v bezprostřední a dočasné fázi otrokářského státu, pochodovat v dobře secvičených útvarech z nocležny v jedné části Londýna do obchodního centra v jiné. Ne. Vyvstala přede mnou ušlechtilejší vize až do samé výšiny nebes. Kymácející se pagoda úředníků, jednoho balancujícího nad druhým se šine ulicí, možná mezitím rýsuje ve vzduchu akrobatické vzorce, aby předvedla dokonalou kázeň své sociální mašinerie. Všechno by to bylo velmi působivé a opravdu by to, mimo jiné, ušetřilo místo. Kdyby ale některý z lidí blízko vrcholu té rozkývané věže řekl, že doufá, že se ještě někdy dostane na zem, měl bych porozumění pro jeho pocit vyhnanství. Kdyby měl říci, že je pro člověka přirozené chodit po zemi, byl bych se ocitl v souladu s jeho filosofickou školou. Kdyby mluvil o tom, že je v takové akrobatické výšce a postoji těžké starat se u kuřata, měl bych za to, že má opravdové potíže. Na první dojem by se možná dalo odtušit, že na vysokém bidýlku mu to s ptáky půjde ještě lépe, pravda je ale taková, že takhle vysoko člověk narazí leda tak na pěkné ptáčky. A konečně, pokud by řekl ,že pěstovat slepice, které snáší vejce je záslužná a důležitá práce pro společnost, mnohem záslužnější a důležitější než sloužit podniků pánů Boodle & Bunkhama s nejdokonalejší disciplínou a organisací, pak bych takovou úvahou souhlasil ze všeho nejvíc.
Nu celý náš moderní problém je velmi těžký, a i když je jeho zemědělská část v jednom ohledu zdaleka nejjednoduší, v jiném ohledu vůbec nejjednoduší není. Jenže tahle záležitost z Limehouse je živým příkladem toho, jak si potíže ještě komplikujeme. Pořád dokola nám někdo říká, že obyvatele slumů z velkých měst nemůže jen tak vypustit na půdu, že se na půdě nebudou chtít usadit, že nemají žádné sklony ani úvahy s jejich pomocí by je bylo možné jakýmkoliv postupem z nich udělat lidi, které by půda zajímala, že si nelze ani představit, že by užívali jiných potěšení, než těch městských, nebo že projevili i jakoukoliv jinou nespokojenost, než tu městskou, bolševickou. A když pak celý jejich zástup chce chovat slepice, donutíme je bydlet v bytovém bloku. Když všichni chtějí mít ploty, vysmějeme se jim a rozkazem je pošleme do společných kasáren. Když si celá populace přeje zachovat ploty a závěry a tradici soukromého vlastnictví, úřady jednají, jako by potlačovaly rudou vzpouru. Když tihle beznadějní obyvatelé slumů složí všechnu svou naději do zemědělské práce, které se mohli věnovat dokonce i ve slumech, vyrveme jim ji a ještě tvrdíme, že vylepšujeme jejich podmínky. Vezmete člověka, který má hlavu v kurníku pro slepice, silou ho vysadíte na obrovské sto stop vysoké chůdy, kde nemůže dosáhnout na zem a pak mu řeknete, že jste ho zachránili z nouze. A dodáte, že člověk jako on může žít jen na chůdách a slepice ho nikdy nemohou zajímat.
Nuže, první otázka, kterou vždy dostávají ti, kdo hájí náš druh zemědělské obnovy je tahle, která je zcela základní protože je psychologická. Ať už pro rolníky potřebujeme nebo nepotřebujeme cokoliv ostatního, určitě potřebujeme rolníky. V současné směsi, změti a zmatku více či méně urbanisované civilisace, máme vůbec tenhle první prvek či prvotní možnost? Máme rolníky, třeba jen potenciální rolníky? Podobně jako u všech otázek tohoto druhu nám nemůže odpověď statistika. Statistiky jsou umělé dokonce i tehdy, když nejsou smyšlené, protože vždy předpokládají právě ten fakt, který morální odhad musí odmítnout, předpokládají, že každý člověk je jeden člověk. Zakládají se na jakési atomické theorii, že každý jedinec je skutečně individuální v tom smyslu, že je nedělitelný. Zabýváme-li se ale záměrně a cíleně poměrem a proporcemi různých lásek či nenávistí nebo nadějí či pachtění, má to tak daleko k faktu, který lze dovodit a předpokládat, že je první, který musíme popřít. Popírají jej všechny ty hlubší úvahy, která moudří muži nazývali duchovními, ale které se hlupáci tak báli označit za duchovní tak dlouho dokud se neosmělili pojmenovat je řecky a mluvit o nich jako o psychických nebo psychologických. Nejvyšší spiritualita samozřejmě trvá na tom, že člověk je jeden. Ve smyslu o který zde ovšem jde, byl duchovní pohled vždy takový, že jeden člověk byl vždy alespoň dvojí a psychologický pohled projevil jisté sklony proměnit ho v alespoň půl tuctu lidí. Je proto k ničemu debatovat o tom, kolik je rolníků, kteří nejsou nic než rolníci. Takoví nejsou nejspíš vůbec žádní. Nemá smyslu se ptát kolik sedláků a venkovských balíků čeká v halenách nebo blůzách, s rýči a vidlemi v rukou, připravených někde kolem Bromptonu nebo Brixtonu, kde čekají až jim dáme signál, aby se spěšně vrátili na pole. Pokud je někdo takový hlupák, aby něco takového čekal, pak v naší malé politické straně ho nenajdete. Když se zabýváme takovými věcmi, zabýváme se různými prvky v jedné třídě, dokonce v jednom člověku. Zabýváme se prvky, které je třeba povzbudit, vzdělat nebo (pokud musíme to slovo někde použít) vyvinout. Musíme uvážit, máme-li materiál, ze kterého bychom mohli udělat rolník, abychom mohli vytvořit rolnictvo, pokud bychom se rozhodli to doopravdy zkusit. Nikde v těchto poznámkách není ani ta nejmenší zmínka o to, že by se to mohlo stát, pokud se nerozhodneme to zkusit.
Když tedy používáme slova v jejich rozumném smyslu, měl bych uvést, že v Anglii pořád ještě pořád existuje velmi mnoho těch, kdo by se rádi vrátil k prostší podobě Anglie. Někteří tomu rozumí lépe než jiní, někteří rozumí lépe sobě než druhým, někteří by na to byli připraveni jako na revoluci, někteří k tomu jen slepě lnou jako k tradici, někteří o tom nesmýšleli nikdy jinak, než jako o koníčku, někteří o tom nikdy ani neslyšeli a jen to cítí, jako cosi, co jim chybí. Ale věřím, že počet lidí, kteří by se rádi vymanili ze změti samého větvení a komunikace ve městě a vrátit se blíž ke kořenům, kde jsou věci přímo získávány z přírody, musí být velmi velký. Možná to nebude většina, ale domníval bych se, že už teď to bude velmi velká menšina. Člověk tohle nemusí chtít v každém okamžiku svého života víc, než cokoliv jiného. Nikdo příčetný nečeká, že by jakékoliv hnutí pozůstávalo jen ze samých takových monomaniaků. Ale opravdu hodně lidí to chce opravdu hodně. Nabyl jsem toho dojmu ze zkušenosti, která je tou nejhůře reprodukovatelnou věcí v polemice. Domnívám se tak na základě toho, jak nespočet lidí z předměstí mluví o svých zahrádkách. Dohaduji se o tom, podle toho, co doopravdy závidí boháčům, nejnápadnější je přitom prostě prázdné místo. Vidím to ve všech těch, kdo touží po venkovu, i když jej zohavují. Rozeznávám to v hlubokém populárním zájmu všude, a zejména v Anglii, v chovu nebo výcviku jakéhokoliv druhu zvířat. A kdybych chtěl svrchovaný, symbolický, triumfální příklad všeho, co mám na mysli, pak bych ho našel v už citovaném případu lidí z Limehouse žijících v těch nejubožejších slumech a přece váhajících je opustit, protože by to znamenalo nechat tam v kotci králíka nebo v kurníku slepici, který jsem už citoval.
Nuž, kdybychom opravdu udělali, co navrhuji, nebo kdybychom doopravdy věděli, co děláme, pak bychom se měli těchto obyvatel slumů držet jako by to byly zázračné děti nebo (což je lukrativnější) obludy k vystavení na poutích. Měli bychom si všimnout, že tihle lidé mají pro takové věci přirozený talent. Měli bychom je v tom povzbuzovat Měli bychom je v tom vzdělávat. Měli bychom v nich vidět símě a živý princip skutečně spontánní obnovy venkova. Opakuji, že by to byla věc proporcí a tedy taktu. Měli bychom ale být na jejich straně, důvěřovat, že oni jsou na naší straně a na straně venkova. Naše lidové vzdělávání bychom měli upravit tak, aby podporovalo takové koníčky. Měli bychom považovat za prospěšné učit lidi věci, které se sami s potěšením chtějí učit. Měli bychom je učit, mohli bychom dokonce, ve výbuchu křesťanské pokory příležitostně dovolit jim, aby učili nás. A děláme to, že je sbalíme z jejich domů, kde tyhle věci dělají jen s obtížemi a a kvílející je odvlečeme na nová a neznámá místa, kde je už nemohou dělat vůbec. Už jen tento příklad ukazuje, kolik doopravdy děláme pro venkovskou obnovu Anglie.
Třebaže dobrovolníci svedou mnoho a mnohého lze dosáhnout dobrovolnou dohodou mezi člověkem, který chce doopravdy pracovat s člověkem, který často nemůže získat rentu, nic v naší sociální filosofii nám nebrání užít státní moci tam, kde ji užít lze. A mám za to, že státními dotacemi nebo nějakým velkým dobrovolným fondem lze ještě pořád tomu druhému dát něco stejně dobrého jako je renta, kterou nedostává. Jinak řečeno, dávno před tím, než naši komunisté dospějí ke kontroversní ethice konfiskací bude myslím v možnostech civilisace umožnit Brownovi, aby do Smithe koupil něco, co má nyní pro Smithe jen malou hodnotu a pro Browna tu bude velice cenné. Znám současnou stížnost proti dotacím a obecný argument, který se rovnou měrou vztahuje i na subskripce, myslím ale, že dotace do obnovy zemědělství se v budoucnu vrátí víc než dotace na vylepšení pozice uhlí, právě tak jako se domnívám, že je to mnohem obhajitelnější, než půl sta mezd , které platíme bandě ničemů, kteří škodí chudým falešnou vědou a malichernou tyranií. Jak jsem ale už naznačil, jsou tu ještě i jiné cesty, jimiž může dokonce i stát této věci napomoci. Nakolik a dokud máme státem řízené vzdělávání zdá se smutné, že je není možné určovat podle potřeb státu. Pokud je bezprostřední potřebou státu věnovat určitou pozornost zemi, pak se zdá, že není skutečně žádný důvod k tomu, aby oči učitelů a žáků upřené ke hvězdám, nebylo možné nasměrovat právě k této planetě. Naše nynější vzdělávání není skutečně určeno pro anděly, ale spíše pro letce. Ti ani nerozumí přání člověka zůstat připoutaný k zemi. Jejich ideál v sobě má šílenost, kterou lze opravdu označit za nezemskou.
Svoje rolnictvo dobrovolníku navrhuji jako jádro či zárodek, ale myslím, že bude jádrem přitažlivosti. Myslím, že bude stát nejen jako skála, ale i jako magnet. Jinak řečeno, jakmile se připustí, že je to možné, bude to důležité, jakmile nebude možné dělat řadu jiných věcí. Když půjde podnikání čím dál hůř, bude tohle považováno za lepší i těmi, kdo to považují až za druhou nejlepší věc. Když mluvíme o lidech, kteří opouštějí venkov v zástupech utíkají do měst, neposuzujeme celou věc férově. Můžeme připustit, že existuje určitý společenský typ, který bude vždy dávat přednost kinům a obrázkovým pohlednicím, dokonce i před vlastnictvím a svobodou. To, že lidé jsou raději, když mají kino, když jsou bez majetku a svobody, než když zůstanou bez kina, majetku a svobody ještě nic nedokazuje. .Někteří lidé mají město rádi tolik, že se raději nechají odírat ve městě, než by žili svobodně na venkově. Ovšem to, že se raději nechají odírat ve městě než na vsi ještě nic nedokazuje. Jsem proto přesvědčen, že kdybychom vytvořili i jen oblast rolnictva, která by stála za řeč, bude se rozrůstat. Přešli by k ní lidé opouštějící upadající podniky. V současné době tato sféra neroste, protože tu není nic, co by mohlo růst, lidé ani nevěří v její existenci a jen těžko mohou věřit v její rozmach.
Prozatím chci tvrdit jen tolik, že mnozí rolníci budou dnes ochotni pracovat sami na půdě, i když to bude oběť, že mnozí velkostatkáři jim budou ochotni přenechat půdu, i když to bude oběť, že lze žádat po státu (nebo po jakékoliv patriotické organizaci, když na to přijde), aby jedněm, druhým či oběma pomohla, tvrdím, že by to nemusela být oběť nemožná nebo nesnesitelná. Při tom všem čtenáři připomínám, že se věnuji jen věcem, které lze bezprostředně začít dělat a ne konečné nebo úplné situaci, mám ale z to, že něco takového jako tohle lze začít prakticky ihned. Další věci, kteoru se budu zabývat, jsou nedorozumění o tom, jak se může skupina rolníků na půdě uživit.

I. Prostá pravda

Každý z nás, alespoň z naší generace, slyšela za mlada jednu anekdotu o Georgi Stephensonovi, vynálezci parní lokomotivy. Říkalo se, že jakýsi venkovský ubožák vznesl námitku, že by bylo velmi nepříjemné, pokud by se železniční trať zatoulala nějaká kráva. Vynálezce odpověděl: „Pro tuto dobu a školu je nanejvýš příznačné, že jaksi nikomu ani na mysl nepřišlo, že by to mohlo být poněkud nepříjemné pro venkovana, jemuž ta kráva patřila.“

Dávno předtím, než jsme slyšeli tuhle anekdotu jsem ale asi slyšeli jinou a vzrušivější anekdotu zvanou „Jack a fazolový stonek“ Příběh začíná podivnými a zneklidňujícími slovy „Žila byla jedna chudá žena a ta měla krávu.“ V moderní Anglii by byl šílený paradox, představit si chudou ženu, která by mohla mít krávu, ale v hrubších a pověrečnějších časech bývaly věci jinak. Tak či tak by ale evidentně neměla krávu dlouho v sympatické atmosféře Stephensona a jeho parního stroje. Vlak vyje, kráva byla jaksepatří zabita a stav mysli staré ženy byl popisován jako zemědělská deprese. Všichni ovšem s takovou chutí cestovali vlakem a dělali krávám nepohodlí, že si nikdo nevšiml, že tu zůstaly jiné potíže. Když nás války nebo revoluce odřízly od krav, zjistili průmyslníci, že mléko nepochází původně z konví. Někteří z nás na tom založili myšlenku, že kráva (a dokonce ubožák z venkova) má ve společnosti své místo a svůj užitek a byli jsme připraveni jí postoupit až tři akry půdy. Bude ale dobré zde zopakovat, že nenavrhujeme postavit krávu na každý akr a nechceme zlikvidovat městské lidi tak, jak by oni chtěli zničit venkovany. V mnoha drobnějších věcech bychom museli asi přistoupit na kompromis se stávajícími podmínkami, vůbec zpočátku. Ale i můj ideál, pokud bych ho nakonec našel, by někteří považovali za kompromis. Já bych to ale raději označil za rovnováhu. Nemyslím si totiž, že slunce a déšť dělají kompromisy, když společně tvoří zahradu, nebo že růže, která v ní roste je kompromisem mezi červenou a zelenou. Mám ale za to, že dokonce i moje Utopie by obsahovala různé věci různých druhů, které by měly různé trvání. Podobně jako ve středověkém státu byly nějací rolníci, nějaké kláštery, nějaká společná půds, nějaká půda soukromá, nějaké městské cechy a tak dále, tak by v mém moderním státě byly některé věci znárodněné, některé stroje by byly ve společném vlastnictví, některé cechy by sdílely společný zisk a tak dále a současně právě tolik absolutně individuálních vlastníků tam, kde jsou tihle jednotliví vlastníci nejmožnější. Těmi druhými je ovšem lepší začít, protože mají dávat a skoro vždy i dávají, standard a tón celé společnosti.

K tvrzením, která jsme slyšeli tisíckrát patří i to, že Angličané jsou lidé pomalí, opatrní, konservativní a tak dál. Když něco posloucháme tolikrát, buď to přijmeme jako triviální pravdu, nebo si najednou všimneme, že je hotová nepravda. Skutečnou zvláštností Anglie je, že je jedinou zemí na světě, která nemá konservativní třídu. Je tu mnoho lidí, možná dokonce většina, kteří si říkají konservativci. Čím víc jsou ale zkoumáni, tím méně konservativně se jeví. Obchodní třída, která je ve zvláštním smyslu kapitalistická je svou povahou pravým opakem konservativnosti. Už samou svou profesí se hlásí k tomu, že užívá pořád nové methody a hledá pořád nové trhy. Některým z nás přijde celá tahle novota mimořádně vyčpělá. Za to ale může typ mysli, která vynalézá, ne to, že by vynalézat neměla. Jedna a táž myšlenka bere vrch od největšího finančníka, který se pokouší prodat nějakou společnost po nejmenšího pouličního kramáře, který se snaží udat šicí stroj. Vždycky to musí být nová společnost, vůbec po tom, co se obyčejně přihodilo té staré. A šicí stroj musí být vždy mašinou úplně nového druhu, i kdyby to měl být druh, který nešije. Jenže pokud je tohle zřejmé pokud jde o pouhého kapitalistu, rovným dílem to platí i o čistém oligarchovi. Ať už je jinak aristokracie čímkoliv, nikdy není konservativní. Ze samé své povahy se řídí spíš módou než tradicí. Lidé žijící v zahálce a přepychu vždy dychtili po nových věcech a mohli bychom spravedlivě říct, že by byli bláhoví, kdyby nedychtili. A angličtí aristokraté bláhoví rozhodně nejsou. Mohou se hrdě hlásit k tomu, že měli velký podíl na každé fázi velkého intelektuálního pokroku, který nás přivedl až k současnému zmaru.

První fakt o ustavení anglického rolnictva je ten, že je ustavením, poprvé po mnoha stoletích, tradiční třídy. Absence takové třídy bude seznána jako něco velmi hrozného, pokud dojde ke skutečnému přetahování mezi bolševismem a historickým ideálem vlastnictví. Ale i opak je pravdou a mnohem útěšnější. Tato odlišnost v kvalitě znamená, že změna začne působit už jen kvantitou. Chci tím říct, že nám nedělala až tak starost síla či slabost rolnictva, jako jeho existence či neexistence. Tak jak společnost trpěla už jeho prostou nepřítomností, tak se společnost začne měnit už jen tím, že bude přítomno. Anglie v níž se bude vůbec zapotřebí rolnictvem zabývat a myslet na ně, bude poněkud odlišná. Začne se tím měnit pohled na věci, už když jen politici začnou o rolnících uvažovat stejně často jako o lékařích. Ví se o nich, že mysleli dokonce i na vojáky.

Prvotní argument ve prospěch rolnictva je strohý a téměř divošsky prostý. Člověk může v Anglii žít z půdy, pokud nemusí platit rentu majiteli a mzdy dělníkům. Dokonce i v malém měřítku na tom tedy bude lépe, pokud bude svým vlastním pánem na své vlastní půdě a bude zaměstnávat sám sebe. Jsou tu ale očividně i další úvahy, a dle mého běžné omyly, jimž se následující poznámky věnují zhruba v jejich pořadí. Na prvním místě je samozřejmě jedna věc tvrdit, že je to věc žádoucí a jiná, že je to věc žádaná. A jak se ukáže, já na první místě nepopírám, že pokud je to žádoucí, pak to nemůže být žádoucí v tom smyslu, jako když si chceme něco jen tak dopřát. Pokud budeme chtít po pronajímatelích půdy, aby se obešli bez renty a po farmářích, aby se obešli bez pomoci bude to jistě vyžadovat jistého ducha úsilí a oběti ve prospěch naléhavé národní nutnosti. Jenže když nic jiného, pak tu skutečně máme krisi a nutnost v takové míře, že velkostatkář bude jen promíjet dluh, který už odepsal jako nedobytný a zaměstnavatel obětuje jen služby lidí, kteří už stejně vyhlásili stávku. I tak budeme ale pořád ještě potřebovat ctnosti , jež se pojí s časem krise a bude dobré to dát jasně najevo. Dále, i když vezmeme veškerý rozdíl mezi žádaným a žádoucím, poukázal bych na to, že dokonce i nyní je tento normální život více žádaný, než by si mnozí mysleli. Je možná žádaný podvědomě, ale považuji za užitečné nadhodit několik úvah, které by takovou tužbu mohly vyvolat na povrch. Nakonec je tu neporozumění tomu, co se rozumí pod slovy „žít z půdy“–a k tomu jsem dodal několik podnětů o tom, jak mnohem více žádoucí to je, než by mnozí předpokládali.

Tyhle jednotlivé aspekty zemědělského distibutismu proberu víceméně v pořadí, v jakém jsem je právě označil, v této úvodní poznámce se soustředím jen na primární skutečnost. Dokážeme-li vytvořit rolnictvo, dokážeme vytvořit konservativní populaci a byl by by smělý ten, kdo by si nám troufal vysvětlovat, jak by mohla konservativní populace vzejít z nynějšího mrtvého průmyslového bodu ve velkých městech. Jsem si dobře vědom toho, že mnozí by měli pro konservatismus hrubší jména a mluvili by o tom, že venkované jsou pitomí, nekňubové a že jsou připoutaní k tupé a bezútěšné existenci. Vím, že se říká, že pro člověka musí být monotonní dělat těch dvacet věcí, které se dělají na farmě, kdežto samozřejmě ta jediná věc, kterou hodinu za hodinou a den po dni dělá v továrně je pro něj náramně zábavná a veselá. Vím, že ti samí lidé mívají i přesně opačný komentář a tvrdí, že je od rolníka velmi sobecké a hamižné, když se tak intensivně stará o svou farmu, místo toho, aby projevil, jako proletáři moderního industrialismu, nesobeckou a romantickou loyalitou k fabrice kohosi jiného a s asketickým sebeobětováním vydělávali na někoho jiného. I když každému z těchto nároků moderního kapitalismu přiznáme náležitou váhu stále můžeme říct, že nakolik je rolnický vlastník jistě houževnatý pokud jde o rolnické vlastnictví a může být soustředěný na svůj zájem či spokojený s nudou, tvoří pevný blok soukromého vlastnictví, na který se lze spolehnout, že bude odporovat komunismu, cože je nejen víc, než lze říct o proletariátu, ale i mnohem víc, než o nic říká kterýkoliv kapitalista. Nevěřím, že by v proletariátu bylo tolik komunismu jako medu v plástvích (pokud je tedy med příhodnou metaforou téhle nauky), ale pokud je něco pravdy na novinových obavách, pak by se jistě zdálo, že velké majetky jim, na rozdíl od malých, předejít a zabránit nemohou. Všechna zkušenost ovšem ve skutečnosti mluví proti tomu, že by rolníci byli chmurní a degenerovaní divoši, ploužící se světem po čtyřech a krmící se trávou jako polní dobytek. Všude po celém světě kupříkladu jsou vesnické tance a tance rolníků jsou podobné tancům králů a královen. Lidový tanec je mnohem slavnostnější, obřadnější a plnější lidské důstojnosti, než tanec aristokratický. V mnoha moderních venkovských končinách můžeme stále najít venkovany, kteří při velkých svátcích nosí čepice jako koruny a používají gesta jako při náboženských obřadech, kdežto hrady a zámky pánů a dam jsou již plné lidí, kteří se kymácejí jako opice na hluk, který produkují černoši. Všude po celé Evropě vytvářeli rolníci výšivky a řemeslné výrobky, které s nadšením objevili umělci poté, co je dlouho přehlíželi urozenci. Tihle lidé nejsou konservativní jen v negativním smyslu, i když i ten má velkou hodnotu, když je současně i obranou. Jsou konservativní i v positivním smyslu, zachovávají a uchovávají obyčeje, které nepomíjí jako módy a řemesla méně efemérní, než ona umělecká hnutí, která se velmi brzy přestávají hýbat. Mám za to, že bolševici vymysleli cosi, čemu říkají proletářské umění, nechápu na jakém principu je založili, leda snad, že jsou jakýmsi tajuplným způsobem hrdí na to, že si říkají proletariát, když o sobě tvrdí, že proletářští už nejsou. Myslím si spíš, že je to jen váhání polovzdělanců rozloučit se s dlouhým slovem. Tak či tak, žádné proletářské umění v tomhle světě nikdy neexistovala. Zcela jasně a zřetelně ovšem existovalo něco jako umění venkova.

Předpokládám že ve skutečnosti měli na mysli komunistické umění, a už jen to označení mnohé odhaluje. Domníval bych se, že opravdu komunitní umění by tvořila stovka lidí visících na jednom obrovském štětci jako na beranidle a kreslila jím po ohromném plátně s kudrlinkami, rozmachy a majestátním váháním, jež by v temně rámovaných tvarech vyjadřovaly složenou mysl obce. Venkovští rolníci tvořili umění, protože tvořili komunitu, ale nebyli komunisty. Obyčej a tradice obce dávaly jejich umění jednotu, ale každý člověk byl samostatným umělcem. Právě uspokojení kreativního instinktu v jednotlivci dává rolnictvu jako celku jeho spokojenost a tedy konservativnost. Množství lidí, kteří všichni stojí každý na svých nohách, protože stojí na své vlastní půdě. Žel v naší zemi ovšem vlastníci půdy nestáli na ničem, než na tom, co podupali a zašlapali.