IV. Svobodný člověk a fordka

IV. The Free Man and the Ford Car

Nejsem fanatik a taky si myslím, že stroje mohou být notně užitečné ke zničení mechanisace. Velkoryse jim přiznávám význačnou roli v likvidaci všeho, co představují. Ovšem vyjádřit pravdu v těchto pojmech znamená mluvit o vzdáleném závěru naší pomalé a rozumné revoluce. V naší nynější bezprostřední situaci lze tutéž pravdu formulovat uměřenějším způsobem. Ke všem typickým věcem naší doby musíme přistupovat s racionální dobrou vůlí. Mechanisace není špatná, je jen absurdní. Možná bychom měli říct, že je jen dětinská, a že ji dítě může pochopit ve správném duchu. Pokud tedy zjistím, že nám některé stroje dovolují uniknout z pekla mechanisace, pak se můžeme dopustit hříchu, může jen vypadat hodně pitomě, třeba jako dragoun, který se ke svému regimentu vrátí na starém bicyklu. Podstatné je uvědomit se, že na současné posici je něco absurdního, něco bláznivějšího než Utopie. Budu zde kupříkladu mít příležitost zaznamenat návrh na centralisovanou elektřinu a její používání můžeme obhajovat pokud a dokud chápeme, v čem je vtip. Ve skutečnosti ale nechápeme ani vtip vodovodních potrubí a vodárenské společnosti. Je téměř až moc široce komické, že něco tak nezbytného pro život jako je voda se k nám dostává čerpáním nikdo neví odkud, nikdo neví kým, někdy z míst skoro sto mil vzdálených. Je to skoro stejně legrační, jako kdyby k nám byl na mílovou dálku čerpán vzduch a my všichni chodili po světě jako potápěči po mořském dně. Jediný rozumný člověk, je venkovský rolník se svou vlastní studnou. My ale máme před sebou velmi dlouhou cestu, než začneme myslet na to, že bychom mohli být rozumní.

Máme nyní některé příklady centralisace, jejíž důsledky by mohly napomáhat decentralisaci. O jednom očividném příkladu se nedávno diskutovalo v souvislosti se společnou výrobou elektřiny. Myslím, že kdyby bylo možné snížit ceny elektřiny velmi by to prospělo vyhlídkám velkého počtu malých nezávislých provozoven, zejména výrobních. Současně není pochyb o tom, že taková závislost na nezbytné energii z centrální elektráně je skutečnou závislostí a proto také vadou jakéhokoliv projektu úplné nezávislosti. Dokážu si představit, že v tomto bodě se názory jednotlivých distributistů budou značně lišit, ale pokud budu mluvit za sebe, pak jsem spíš připraven držet se uměřenější a dočasné politiky, jak jsem tu ostatně již vícekrát naznačil. Myslím, že první nezbytností je dosáhnout toho, aby jakékoliv drobné vlastnictví dosáhlo jakéhokoliv úspěchu v jakékoliv rozhodné či určující míře. A především myslím, že je zcela zásadní vytvořit zkušenost drobného vlastnictví, psychologii drobného vlastnictví, druh člověka, který bude soukromým vlastníkem. Jakmile budou lidé takového druhu existovat, rozhodnou a to způsobem velmi odlišným od moderního davu, do jaké má centrální elektrárna ovládat jejich vlastní dům, neb zda ho vůbec ovládat má. Možná přijdou i na to, jak takovou energii rozdrobit a individualisovat. V hladu po vlastnictví, obětují, pokud taková oběť bude nezbytná i pomoc vědy. Proto jsem nyní ochoten přijmout všechnu pomoc, kterou nám věda a mechanisace může dát pro vytváření vlastnictví, aniž bych těm pověrám v nejmenším ustupoval tam, kde je jen ničí. Musíme ale mít na paměti rolnický ideál jako motiv a cíl, zdá se ovšem, že většina z těch, kdo nám nabízí pomoc mechanisace si patrně vůbec neuvědomuje, co považujeme za pomoc. Dobře známé jméno bude ilustrovat jak to co se děje, tak člověka, který netuší, co se děje.

Ocitl jsem se jednoho dne ve fordce, podobné té na kterou si vzpomínám, že mně vozila po Palestině a v níž by si (předpokládám) pan Ford s chutí zajezdil po Palestincích. V každém případě mi auto připomnělo pana Forda a ten mi zas připomněl pana Pentyho a jeho názory na rovnost a mechanickou civilisaci. Fordův vůz (pokud se dopustím jedné z těch nových myšlenek, které nám pořád nabízí noviny) je typickým produktem našeho věku. Nejlepší je na něm to, kvůli čemu je nejvíc opovrhován, totiž že je malý. Nejhorší je na něm to, kvůli čemu je vychvalován, totiž, že je standardizovaný. To, že je malý je samozřejmě terčem nekonečných amerických vtipů o tom, jak někdo chytil fordku jako mouchu a možná jako blechu. Vypadá to ale, že si nikdo ani nevšiml, že tato propagace motorismu (jakkoliv je svým motivem nebo metodou špatná) je ve skutečnosti v naprostém rozporu se všemi fatalistickými řečmi o nevyhnutelnosti slučování a koncentrace. Železnice nám upadá před očima, ptáci tak říkajíc staví hnízda na semaforech podél tratí a vlci málem vyjí v čekárnách.

A to byla železnice doopravdy společným a soustředěným druhem dopravy, podobným těm ze Utopií socialistů. Přímo před našima očima se vrací svobodný a osamělý pocestný, pravda ne vždy vybavený mošnou či mušlí, který ale přece jen do jisté míry obnovil svobodu králových cest po způsobu staré dobré Anglie. Není to starobylá věc, kterou takové cestování oživilo. Zatímco na Mugby Junction, přestupní stanici, jsou občerstvovny zanedbané, v Hugby-in-the-Hole otevřeli znovu své hostince. V této omezené míře je už fordka obratem ke svobodnému člověku. Pokud nemá tři akry a krávu, má velmi neadekvátní náhražku v podobě tří set mil a auta. Nemyslím tím, že by tento vývoj uspokojoval mé theorie. Tvrdím ale, že ničí theorie jiných lidí, theorie o tom jak kolektivním věcem patří budoucnost zatímco věci individuální patří do minulosti. Dokonce i podle toho jejich velmi zvláštního a podezřelého hlediska vědy a mašinerie jdou ve velké většině fakta proti jejich theoriím.

Přesto jsem ještě nikdy neviděl, že by se kvůli tomu dočkal pan Ford a jeho malý vůz nějaké opravdové a rozumné chvály. Často jsem samozřejmě viděl, že je chválen kvůli tomu, co se nazývá standardizace. Důvody k tomu jsou podle všeho asi následující. Když se vám z hlučným třesknutím rozbije auto kdesi vprostřed salisburských plání je sice poměrně značně nepravděpodobné, že by se zbytky nějakého jiného rozbitého vozidla válely v troskách Stonehenge, ale kdyby tam náhodou ležely, pak je velmi dobře možné, že budou stejného vzoru a vy byste je mohli použít k opravě svého vozu. Tentýž princip platí pro osoby cestujícího motorovým vozem po Tibetu, které se těší myšlenkou, že kdyby snad náhodou stejnou cestou jel jiný motorista ze Spojených států, pak by si na znamení přátelství mohli vyměnit volanty nebo pedály brzd. Je možné, že jsem nepochopil celý jejich argument, ale obecně jde o to, že pokud se nějaká část stroje pokazí, lze ji nahradit identickým dílem. A třebaže lze tyhle argumenty dovést mnohem dál a lze je použít k vysvětlení mnoha jiných věcí, nejsem si jist, zda to není nápověda k mnoha tajemstvím naší doby. Začínám kupříkladu docela rozumět tomu, proč proč jsou všechny příběhy v magazínech tak moc vzájemně podobné. Je to proto, abyste, pokud v jednom železničním vagonu odložíte časopis s příběhem „Nivé oči“ mohli pokračovat v jiném časopise v témže příběhu pod názvem „Pampeliškové kadeře“.Vysvětluje se tím, proč jsou úplně stejné všechny úvodníky o budoucnosti církve, to abychom mohli začít jedním článkem v Daily Chronicle a pak ho dočíst v Daily Express. Vysvětluje to, proč všechna veřejná prohlášení vybízející nás, abychom dávali novým věcem přednost před starými neříkají nikdy ani náhodou nic nového, jde o to, že můžeme přejít k nové trafice a přečíst si to v nových novinách. Tohle je důvod proč se všechny americké karikatury opakují jako matematický vzorec, míní se tím, že pokud utrhneme část obrázku, abychom si do něj zabalili sendviče, můžeme si utrhnout kousek jiného obrázku, a vždycky to bude pasovat. Je to taky důvod, proč všichni američtí milionáři vypadají úplně stejně, to proto, aby když nás jasný a rozhodný výraz na jedné tváři přivede k tomu, abychom řečené tváři přivodili vážnou škodu tvrdou ránou pěstí, je vždycky možné ji opravit pomocí nosů nebo čelistních kostí jiných milionářů, kteří jsou zcela stejné konstituce.

To jsou tedy výhody standardizace, ale jak se lze domnívat, já je považuji za přehnané a souhlasím s panem Pentym v jeho pochybnostech o tom, zda všechno tohle opakování opravdu odpovídá lidské přirozenosti. Ovšem páně Fordovy poznámky o vzájemné odlišnosti mezi lidmi a jeho tvrzení, že většina lidí dává přednost mechanické činnosti nebo se jen po ni hodí, vyvolaly vyvolaly velmi zajímavou otázku, Ze všech těchto argumentů kolem lidské rovnosti jsem měl vždy jeden dojem, který lze vyjádřit jedním malým testem, který jsem si sám vymyslel. Tahle třídění nadřazenosti a podřazenosti začnu brát vážně, až najdu člověka, který se zatřídí jako podřadný. Někdo mi jistě připomene, že pan Ford netvrdí, že je je jediný, kdo se může obsluhovat stroje, sám připouští, že je pro takovou příliš svobodný, jemný a zhýčkaný, Začnu té nauce věřit, až uslyším někoho říkat: „Ale já dovedu leda tak točit volantem.“ To by bylo reálné, to bylo realistické, to by bylo vědecké. To by bylo nezávislé svědectví, které by se nedalo snadno zpochybnit. Naprosto stejné je to samozřejmě i s dalšími nadřazenostmi a upíráními lidské rovnosti, které jsou tak obzvláště charakteristické pro vědeckou dobu. Platí to stejně o lidech, kteří mluví o nadřazených a podřazených rasách. Neslyšel jsem nikdy nikoho říkat „Antropologie ukazuje, že náležím k podřadné rase“. Pokud by to řekl, mluvil by jako antropolog, takhle mluví jako člověk, a nezřídka jako hlupák. Choval jsem dlouho naději, že bych mohl jednoho dne slyšet, jak někdo na základě vědeckých principů vysvětluje svou vlastní nezpůsobilost pro jakékoliv vyšší postavení či privilegium, řka: „Svět má patřit svobodným a bojovným rasám a ne osobám toho otrockého ustrojení, kterého si můžete povšimnout u mě. Inteligentní člověk by věděl, jak formulovat své názory, ale slabost intelektu, jíž tak očividně trpím činí mé názory od podívání zjevně absurdními. Existují ovšem vznešené a božské rasy—ale podívejte se na mně! Pohleďte na mé beztvaré a čtvrtořadé rysy. Pohlédněte, pokud to snesete, na mou všední a odpudivou tvář!“ Kdybych slyšel, jak někdo vede vědecký výklad v tomhle stylu, pak bych mohl připustit, že je opravu vědecký. Jakousi podivnou shodou okolností se to ale vždy přihodí tak, že nadřazenou je právě jeho rasa, nadřazený je právě jeho typ, a nadřazenou volbou práce je vždycky shodou okolností ta, jíž dává přednost on—proto jsem dospěl k závěru, že tu bude prostší vysvětení.

Nu, pan Ford je dobrý člověk, nakolik to jde dohromady s tím, aby jeden byl dobrým milionářem. Ale už on sám může velmi dobře ilustrovat, kde je chyba jeho argumentu. Je pravděpodobně vcelku pravda, že pokud jde o konstrukci motorových vozů, je sto lidí, kteří je mohou montovat a jen jeden, který je dovede projektovat. Jenže mezi tou stovkou, kteří mohou montovat motorové vozy je velmi pravděpodobně jeden, který umí navrhnout zahradu, další dokáže připravit šarádu, jiný vymyslí kanadský žertík nebo uštěpačný portrét pana Forda. V ničem co tu povídám samozřejmě nechci samozřejmě popírat odlišnosti v inteligenci, nebo že rovnost (věc zcela náboženská) závisí na nějakém takovém nesmyslném popření. Myslím ovšem, že lidé jsou stejné úrovni blíž, než by kdokoliv objevil tím, že by je všechny nechal dělat jednu konkrétní úlohu na čas. Sám pan Ford je ostatně člověk vzdorující omezením. Je kupříkladu natolik neznalý historii, že když svědčil před soudem klidně přiznal, že nikdy neslyšel o Benedictu Arnoldovi. Američan, který nikdy neslyšel o Benedictu Arnoldovi je něco jako křesťan, který nikdy neslyšel o Jidáši Iškariotském. Je ojedinělý. Mám dojem, že pan Ford obecně naznačoval, že má dojem, že si myslel, že Benedict Arnold byl to samé co Arnold Bennett. Nejenže to tak není, ale je i omyl myslet si, že kde o bezvýznamný omyl. Kdyby v zápalu nějaké polemiky pana Arnolda Bennetta obvinil, že zradil amerického presidenta a s nepřátelskou armádou plenil na Jihu, pan Bennett by si to nemusel nechat líbit. Kdyby se pan Ford domníval, že dáma, která psala odhalení do Daily Expressu je dost stará, aby mohla být vdovou po Benedictu Arnoldovi, ani ta dáma by to nemusela jen tak přejít. Nu a není nemožné, že mezi lidmi, které pan Ford (asi docela oprávněně) považuje ta vhodné jen k tomu, aby se věnovali mechanické části konstruování mechanických věcí, že tedy mezi nimi bude někdo se zálibou ve čtení každé historie, která se mu dostane do rukou a který cestou postupného a bolestivého sebevzdělávání dospěl až tak daleko, že mu rozdíl mezi Benedictem Arnoldem a Arnoldem Bennettem byl docela zřejmý. .Pokud je jeho zaměstnavateli tenhle rozdíl lhostejný, pak se ho na něj samozřejmě nebude vyptávat a dotyčný člověk zůstane od pohledu pouhým kolečkem v soustrojí, nebude důvodů zjišťovat, že tohle kolečko má svá vlastní kolečka pěkně pohromadě. Každý, kdo ví něco o moderním podnikání, ví také, že je tu mnoho takových lidí, kteří zůstávají v podřízených a přehlížených postaveních proto, že jejich soukromý vkus a talenty nemají nic společného s velmi hloupým provozem, ve kterém pracují. Pokud pan Ford rozšíří své podnikání po celé sluneční soustavě a bude své vozy dodávat Marťanům a Muži na Měsíci ani o píď ho to nepřiblíží mysli člověka, který pro něj montuje jeho stroje a přemýšlí u toho o něčem rozumnějším. Nu všechny lidské věci jsou nedokonalé, ale okolnosti, za kterých takové koníčky a druhotné talenty do jisté míry vycházejí najevo jsou podmínkami malé nezávislosti. Rolník na venkově téměř vždy dělá bokem tak dvě tři další věci a živí se různými řemesly a tím, co se zrovna naskytne. Vesnický hokynář bude holit pocestné, vycpávat lasičky, pěstovat zelí a dělat půl tuctu podobných věcí. Bude tak ve svém životě zachovávat asi takovou rovnováhu, jako je rovnováha, která zachovává rovnováhu v jeho duši. Není to dokonalá methoda, je to ale rozumnější, než z něj udělat stroj kvůli tomu, abychom zjistili, zdalipak má duši, která by stroj překonávala.

Pokud tedy jde o bezprostřední kompromis s mechanisací, jsem nakloněn takovému závěru, že je docela správné používat stávající stroje do té míry do té míry nakolik vyvolávají psychologii, kteráý vede k opovržení stroji, pokud ovšem netvoří psychologii, která by je měla ve vážnosti. Fordka je výtečnou ilustrací této věci, ještě lepší než tu, kterou jsem nabídl v podobě elektřiny pro malou dílnu. Pokud vlastnictví fordky znamená radost z fordky, pak je to dostatečně melancholické a nedovede nás to o moc dál než do Tootingu či jásotu nad tootingskou tramvají. Pokud ale vlastnictví fordky přináší radost z pole obilí nebo jetele ve svěží krajině a na čerstvém vzduchu, pak to může být počátek mnoha věcí—ba i konec mnoha věcí. Může to kupříkladu být konec vozidla a začátek venkovského příbytku. Mohli bychom tedy téměř říci, že konečným triumfem pana Forda není, když člověk sedne do jeho vozu, ale když z něj s nadšením vypadne. Nastává tehdy, když kdesi, v odlehlých a venkovských končinách, kam by se normálně nedostal, najde dokonalý klid a kombinaci plotu, stromu a louky v jejichž přítomnosti začíná každý moderní stroj vyhlížet absurdně, ba přímo starožitně absurdně. Možná ten šťastný člověk, který právě našel místo svého pravého domova, začne s radostí svůj rozbíjet velkým kladivem a jeho železné troskám dá konečně nějaké praktické využití v jako kuchyňského náčiní nebo zahradního nářadí. To je správné využití vědeckých nástrojů, protože to z nich dělá nástroje. Ten člověk použil moderní mechanisaci, aby unikl z moderní společnosti a důvody a oprávněnost takového postupu se hned samy doporučují naší mysli. Tak tomu není s našimi slabšími bratřími, kterým nestačí jen spoléhat na páně Fordův vůz, ale spoléhají i na páně Fordovo vyznání. Pokud přijmout vůz znamená také přijmout filosofii, již jsem právě kritisoval, představu, že někteří lidé se rodí k tomu, aby montovali vozy, či spíše jen jejich malé části, pak bude pro filosofa mnohem vhodnější říci upřímně, že lidi vozy nikdy vůbec nepotřebovali. Jen proto, že byl člověk poslán vlakem do exilu, potřeboval vůz k tomu, aby se vrátil domů. Jen proto, že byla všechna mechanisace použita k tomu, aby ve věcech nadělala nepořádek, může nyní být některá mechanisace po právu potřeba k tomu, aby dala věci do pořádku. Celkem ovšem uzavírám, že ji tak lze použít a své důvody jsem uvážil na předchozí stránce v oddíle Možnosti obnovy. Poukázal jsem, že náš ideál je tak rozumný a prostý, tak v souladu s dávnými a obecnými lidskými instinkty, že všude tam, kde dostane příležitost zvýší tyhle možnosti svou vnitřní vitalitou, protože všude tam, kde jde odstraněna nemoc se projeví jistá reakce směrem ke zdraví. Člověk, který použil svůj vůz, aby našel svou farmu se bude víc zajímat o svou farmu, než o svůj vůz, rozhodně víc, než o obchod, kde kdysi vůz koupil. Ani se panu Fordovi nepovede ho vždy nalákat do obchodu zpět, i kdyby mu laskavě a jemně řekl, že není uzpůsobený k tomu, aby byl pánem své půdy, jezdil na koni a, vládl dobytku, protože ho jeho nedostatečná inteligence a degenerovaný antropologický typ činí způsobilým jen pro podřadné a mechanické činnosti. Pokud se tohle někdo (samozřejmě citlivě) pokusí říct většímu počtu větších farmářů, kteří nějaký čas žili a živili se na svých vlastních farmách se svými vlastními rodinami, pak pozná nedostatky svého přístupu.

III. Otrok na dovolené

Občas jsem říkal, že industrialismus amerického typu, se svou mechnisací a strojovým spěchem, bude jednoho dne uchováván jako skutečný americký model, tím chci říct, že bude uchováván stejně jako indiánské reservace. Tak jak necháváme divochům kus lesa, aby měli kde lovit a rybařit, tak může vyšší civilisace oblast továren pro ty, kdo jsou pořád ještě v takovém stadiu intelektuálního dětství, že chtějí opravdu vidět, jak se kola točí. A tak jak, předpokládám, mohou rudí Indiáni pořád vykládat své zvláštní staré legendy o rudém bohu, který kouřil dýmku, nebo rudém hrdinovi, který ukradl slunce a měsíc, tak i prostí lidé v průmyslových reservacích se modou dál bavit o svých Nárysech dějin a debatovat o evoluci ethiky, zatímco všude kolem nich se zralejší civilisace bude zabývat skutečnou historií a vážnou filosofií. Váhám nad tím, jestli zde mám tu fantasii opakovat, protože koneckonců mechanisace je jejich náboženstvím nebo v každém případě aspoň pověra a oni nemají rádi, když se s nimi jedná přehlíživě. Myslím ale, že by se dalo říct něco ve prospěch pro myšlenku, jíž je tato fantasie může být jakýmsi symbolem, protože je to idea, že moudřejší společnost bude nakonec se stroji zacházet tak, jak zachází se zbraněmi, tedy jak s čímsi zvláštním a nebezpečným a možná čímsi, co podléhá přímější ústřední kontrole. Ať už je to ale jakkoliv pořád si myslím, že nejdivočejší fantasie o továrníkovi drženém v šachu jako by byl pokreslený barbar je mnohem příčetnější, než jsou vážně míněné vědecké alternativy, které jsou nám nyní často předkládány. Mám na mysli to, co čemu příznivci říkají stát pohodlí, kde všechno obstarávají stroje. Je jen správné něco říct o tomto návrhu ve srovnání s naším vlastním.

V praxi už víme, co se rozumí pod prázdninami ve světě mechanisace a masové výroby. Rozumí se tím, že když člověk skončí s točením kličkou, má na výběr z jistých potěšení, která se mu nabízí. Pokud chce může si přečíst noviny a se zájmem se dozvědět, že fontarabijský korunní princ přistál s úžasnou jachtou Atlantis za pozdravů shromážděného zástupu, že jistí velcí američtí milionáři provádějí velké finanční konsolidace, že moderní děvče je roztomilé stvoření, přestože (nebo kvůli tomu), že má mikádo nebo krátkou sukni a že pravé náboženství, které všichni hledáme v církvích spočívá v sympatii, společenském pokroku a sezdávání, rozvádění a pohřbívání všech bez vztahu ke přesnému významu obřadu. Pokud na druhé straně dává přednost jiným rozptýlením, může jít do kina, kde uvidí v živých barvách a pohybu jak dav zdraví fontarabijského korunního prince poté, co připlul se svou jachtou Atlantis, uvidí tam americký film o amerických milionářích doprovázený všemi jejich rozhodnými grimasami, které provázejí jejich provádění velkých finančních konsolidací a ve kterém nebude chybět okouzlující a svěží hrdinka, již lze podle krátkých vlasů a krátké sukně možno rozeznat jako moderní děvče, možná tam bude i nějaký laskavý a dobrý duchovní (pokud vůbec), který v pantomimě a s pomocí několika vytištěných vět vysvětlí, že pravé náboženství pozůstává ze sociálního porozumění, pokroku a nahodilého sezdávání a pohřbívání lidí. Předpokládejme však, že by záliby našeho člověka byly vzdáleny dramatu a příbuzným uměním, možná raději čte beletrii. To pak lehko najde populární román o pochybách a obtížích dobrého a laskavého duchovního, který postupně poznává, že pravé náboženství pozůstává z pokroku a sociálního porozumění, pomáhá mu v tom moderní děvče, jejíž mikádo a krátké sukně ohlašují její lhostejnost ke všem jemným rozdílům kolem toho, kdo má být pohřben a kdo sezdán, v příběhu nejspíš nebude chybět ani nějaký americký milionář pracující na velkém finančním uspořádání, jistě tam bude jachta a nejspíš i nějaký korunní princ. Jsou tu ale ještě i další záliby obhospodařované v podmínkách moderní publicity a hledání potěšení. Je tu velká instituce rozhlasového vysílání a rekreant, který už má dost beletrie, novin a filmového dramatu bude raději naslouchat rozhlasovému pořadu, který bude obsahovat nejnovější zprávy o velkých finančních vyrovnáních prováděných americkými milionáři, velmi pravděpodobně tam zazní i malé přednášky o tom, jak si moderní děvče může zastřihnout vlasy a přistřihnout sukni a může tam také zaslechnout každý přízvuk nějakého velmi populárního kazatele zvěstujícího světu zjevení, že pravé náboženství pozůstává ze sympatie a sociálního pokroku, spíš než z dogmat a vyznání, v témže vysílání zcela jistě uslyšíme hromový aplaus, který přivítal Jeho Královskou Výsost, korunního prince fontanbrijského, když přistál se svou úžasnou jachtou Atlantis. Náš člověk tedy před sebou má tedy před sebou, pokud jde o druhy zábavy, propracovaný a dobře uspořádaný výběr.

Jenže jak se zdá dokonce i bohatá rozmanitost method a přístupů , která se před námi rozestřela skrývá jisté tajemství a nenápadný prvek jednotvárnosti. I tady může mít člověk hledající zábavu jakýsi podivný psychologický dojem, že už něco takového viděl, slyšel nebo četl. Zdá se, že v tématech se cosi jakoby opakuje, cosi co naznačuje cosi o ztuhlém druhu mysli. Nu a já vážně pochybuji, že by to byla mysl nadřazená. Kdyby ten, kdo hledá potěšení si sám opravdu nějaké potěšení připravil, kdyby byl donucen se bavit, místo aby se nechával bavit, jinak řečeno, kdyby se musel posadit do staré taverny a povídat si, pak velmi pochybuju o tom, že by svou konversaci omezil jen na korunního prince fontarabijského, mikáda, na to, jak bohatí jsou někteří Yaneejové a tak dále a pak, že by to samé začal znovu. Jeho zájmy sice možná budou poněkud lokálnější, ale budou živější, jeho zkušenost s lidmi osobnější, ale smíšenější, jeho záliby a nelibosti sice libovolnější, ale ne tak snadno uspokojitelné. Abychom použili přirovnání, moderní děti si musí hrát hry svých veřejných škol a brzy budu jistě muset poslouchat vychvalování milionářů v rozhlase a v novinách. Když jsou ale děti ponechány samy sobě vždycky si vymýšlí vlastní hry, vlastní dramata, často si ve své imaginaci vytvoří celá království a státy. Jinak řečeno, vytváří, vytváří, dokud konkurence monopolů to, co tvoří, nezničí. Když se kluk, který si hraje na lupiče dozví o amerických banditech nijak ho to neosvobodí, ale naopak zmrazí, protože jsou všichni stejní, podle jednoho vzoru, který je navíc méně barvitý, než ten jeho vlastní. Takový kluk je psychlogicky podtržen, prodán pod cenou, vyhozen, zamrazen, zaplaven a utopen a zničen, není ale emancipován.

Vynálezy zničily vynalézavost. Velké moderní stroje se podobají velkých kanónům, které ovládají a zastrašují celé oblasti země a v jejich dostřelu si nic netroufá zvednout hlavu. Na čtverečním metru lidstva je víc vynalézavosti, než se kdy může objevit po tímhle monopolistickým terorem. Myšlení lidí se příliš nepodobá jejich motorovým vozům, jejich raním novinám, ani mechanisovaným továrnám, které vyrábí jejich oděvy a klobouky. Jinak řečeno, nedostáváme, co je v lidech nejlepšího. Rozhodně nedostáváme, co je v nich nejindividuálnějšího a nejzajímavějšího. A je pochybné, zda to kdy dostaneme, dokud se nezbavíme toho ohlušujícího burácení megafonů v němž zanikají jejich hlasy, té smrtící záře světel lamp v nichž se ztrácejí barvy jejich tváří, toho dorážejícího řevu banalit, který ochromuje a zastavuje jejich mysli. Tohle všechno vyrůstající myšlenky zabíjí zrovna tak, jako velký bílý paprsek smrti zabíjí vyrůstající rostliny. Když mi proto lidi tvrdí, že pokud z velké části Anglie uděláme soběstačný venkov, uděláme z něj oblast nevědomé tuposti, pak s nimi nesouhlasím a myslím, že nerozumí ani alternativě ani problému. Nikdo ani v normálních časech nechce, aby všichni lidé byli venkovany, je docela dobře možné, že někteří z těch nejinteligentnějších by se do měst vydali i v normálních časech. Tvrdím ale, že i v těch dobách jsou města nepřáteli inteligence a tvrdím, že samotní venkované budou mít víc rozmanitosti a živosti, než tahle města podněcují. Tvrdím, že lidské mysli se začnou hýbat a růst jen pokud vypneme ten nepřirozený hluk a světlo. Zrovna tak jak dlažební kameny klademe na různé půdy bez toho, abychom přemýšleli o tom, jaké rozmanité polní plodiny by na ní mohly růst, tak rozhazujeme programy banalitní plutokracie mezi duše, které Bůh stvořil rozmanité a kterým prostší společnosti daly svobodu.

Pokud se mechanisací, která šetří práci a množí pohodlí rozumí mechanisace, která nyní dosahuje toho, čemu se říká hromadná výroba, pak v tom pohodlí nemohu vidět žádnou zásadní hodnotu, protože v něm není svobody. Člověk může pracovat je hodinu se svými strojově vyrobenými nástroji a pak běžet a třiadvacet hodin si hrát se svými strojově vyrobenými hračkami. Vše s čím zachází musí pocházet z obrovského stroje, se kterým zacházet nemůže. Vše musí pocházet z čehosi, čemu podle současné kapitalistické fráze může jen propůjčit sílu svých paží. Nu a protože se to vztahuje na intelektuální a umělecké hračky právě tak, jako na hračky toliko materiální, tak se mi zdá, že ho stroj bude ovládat mnohem více času, než bude jeho ruka otáčet jeho pákou. Mechanický kolektivista na to odpoví, že i když stroj dává práci jen pár lidem, jídlo může dát lidem mnoha. Jenže jim jídlo může poskytnout jen operací, kterou ovládá jen pár lidí. Dokonce i kdybychom předpokládali, že by nějakou práci, rozdělenou na malé části, dostalo hodně lidí, muselo by systém jejich rotace řídit několik málo zodpovědných a nějaká pevně stanovená autorita by musela rozdělovat právě tak práci jako jídlo. Jinak řečeno, představení by zcela rozhodně byli představení trvalí. My všichni ostatní můžeme být v jistém smyslu přechodní či příležitostní nadřízení. Zůstává však obecná povaha systému a ať už se podobá čemukoliv, nic ho nemůže připodobnit populaci, která se stará o svých pár políček, nebo se věnuje tvořivým řemeslům ve svých vlastních dílničkách. Člověk, který nám pomohl vyrobit konkrétní strojem vyrobený díl mohl opravdu ustat v práci v tom smyslu, že přestal otáčet konkrétním kolem. Mohl mít příležitost dělat si, co se mu zachtělo do té míry, že si mohl vybrat co se mu zachtělo z toho, čeho se zachtělo systému produkovat. Měl možnost volby v tom smyslu,že si mohl vybrat mezi jednou věcí, kterou systém vyrábí a jinou věcí, kterou systém vyrábí. Mohl si vybrat jestli své volné hodiny stráví v sedě na strojově vyráběné židli, nebo ležíc strojově vyráběné posteli, nebo zda se bude houpat ve strojově vyráběné síti nebo hopsáním na strojově vyráběné trampolíně. Nebude ale ve stejném postavení, jako člověk, který si vyřeže vlastního houpacího koně ze svého vlastního dřeva, nebo si vymyslí svého vlastního koníčka podle své vlastní vůle. To totiž zavádí jiný princip či účel o kterém nemáme žádnou záruku, že bychom mohli předpokládat, že bude koexistovat s principem či záměrem využít všechno dřevo k tomu, aby se ušetřila práce nebo zjednodušit všechny vůle tak, aby se ušetřilo na pohodlí. Pokud je naším ideálem vyrábět věci jak to jde nejrychleji a nejjednodušeji, pak se současně nesmíme snažit je produkovat co nejrychleji. Považuji za nejpravděpodobnější, že výsledkem šetření námahy a práce pomocí strojů bude to, co nyní, jen ve větším, totiž omezení typu produkovaných věci, standardizace.

Nu je možné, že někteří z těch, kdo podporují stát pohodlí mají vymyšlený nějaký systém rozdělované mechanisace, který by opravdu každého člověka učinil pánem svého stroje, a v tom případě bych souhlasil, že tu máme jiný problém a že jeho velká část je vyřešena. Zůstává tu pořád otázka, zda člověk se svobodnou duší bude chtít používat stroj na tři čtvrtiny věcí, na které se používá nyní. Jinak řečeno, zůstane tu celý problém řemeslníka jako tvůrce. Ovšem souhlasil bych, že pokud malý člověk zjistí, že jeho malá mechanická dílna pomáhá uchování jeho malého majetku, pak by to byl velmi vážný nárok. Je ale důležité jasně říct, že pokud bude mechanik dostávat dovolenou tak mechanicky jako dosud a jen s těmi mechanicky nabízenými alternativami, které má dosud, pak myslím, že dokonce i jeho otročení v práci bude lehčí, když je srovnáme s drtivou otročinou jeho volného času.

II. Romantika mechanisace

Opakovaně jsem čtenáře žádal, aby měl na paměti, že se můj obecný pohled na naši potenciální budoucnost dělí na dvě části. Za prvé je tu politika obracení nebo i jen odporu proti moderní tendenci k monopolu a koncentraci kapitálu. Poznamenejme, že politika je to proto, že je to směr, pokud se jím v jakékoliv míře vydáme. Je věru pravda, že v jednom smyslu ten, kdo není s námi je proti nám, protože pokud nenarazí ona tendence na odpor, zvítězí. V jiném smyslu je ale s námi kdokoliv jí v jakémkoliv smyslu vzdoruje, i tehdy, pokud by v jejím obracení nezašel tak daleko jako my. Tím, že se vůbec pokouší zvrátit koncentraci nám pomáhá dělat něco, co dosud nikdo nedělal. Sám se postaví proti trendu doby, přinejmenším poslední doby. A stejným směrem jako my a ne současným a opačným směrem může pracovat i člověk se stávající a možná protikladnou mechanisací. I pokud budeme zůstávat průmysloví, můžeme se přičiňovat o průmyslové rozdělování a ustupovat od průmyslového monopolu. I když bydlíme v městských domech, mohou to být domy, které vlastníme. I když jsme národem kramářů, můžeme se snažit, aby ty krámy byly naše vlastní. I když jsem dílnou světa, můžeme se snažit, abychom pracovali našimi vlastními nástroji. I když je naše město celé polepené reklamami, může být polepeno rozmanitými reklamami. Pokud je známkou celé naší společnosti ochranná obchodní známka, nemusí to být jedna jediná známka. Existuje zkrátka naprosto udržitelná a praktikovatelná politika vzdoru proti podnikatelskému monopolu dokonce i v podnikatelském státu. A tvrdím, že nás v tom mám podpořit velmi mnoho lidí, kteří třeba nesouhlasí s naším konečným ideálem státu, který podnikatelský nebude—nebo spíš nebude podnikatelský zcela. Nemůžeme Anglii vyzvat jako stát rolníků, tak jak je rolnickým státem třeba Francie nebo Srbsko. Můžeme ale vyzvat Anglii, která bývala národem kramářů, aby ze sebe nenechala udělat jeden velký yankeejský obchodní dům.

Proto jsem zde na začátku své rozpravy o mechanisaci poukázal, že za prvé jsme vposledku svobodni stroje zničit a za druhé, že je v bezprostředním smyslu možné rozdělit jejich vlastnictví. A sám bych řekl ,že dokonce i ve zdravém státě může být nějaké vlastnictví mechanizace k rozdělení. Když jsme ale dospěli k tomuto širšímu testu, musíme povědět něco o definici strojů, ba i o ideálu mechanisace. Nuž, mám mnoho pochopení pro to, co bych mohl označit za sentimentální obhajobu mechanisace. Ze všech lidí, kteří nás zahrnuli výčitkami se nejvíc líbil inženýr, který řekl: „Ale já mám stroje rád—zrovna tak, jak vy máte rád mythologii. Proč bych měl o své hračky přijít já a vy ne? “ A ze všech různých postojů se kterými jsem se setkal, začnu tímhle. Na předchozí stránce jsem řekl, že souhlasím s panem Pentym, že by bylo lidským právem zcela stroje opustit. Zde dodám, že se s panem Pentym neshodnu v tom, že bych o mechanisaci uvažoval jako o magii—jako o pouhé zlovolné moci či zdroji zel. Jestli budu strojem zatracen nebo zachráněn, to mi přijde obojí stejně materialistické. Přijde mi stejně modloslužebné se strojům klanět i se jim rouhat. Ale i pokud bychom předpokládali, že se z nich někdo těší imaginativně a v jistém smyslu mysticky, aniž by se jim přitom klaněl a uctíval je, věc pořád stojí tak, jak jsme ji formulovali.

Nikdo by se do věku strojů nehodil méně, než ten, kdo stroje doopravdy obdivuje. Moderní systém předpokládá lidi, kteří budou mechanismy brát mechanicky, ne lidi, kteří je budou brát mysticky. Dal by se napsat veselý příběh o vědci, který si skutečně vážil vědeckých pohádek a který zjistil, že ve vědecké civilisaci překáží víc, než kdyby ji opožďoval vyprávěním dětských pohádek. Představme si, že pokaždé, když by šel k telefonu ( cestou se třikrát poklonil svatyni odtělesněného orákula a mumlal přitom nějaké příslušné formule jako třeba vox et praeterea nihil) by se měl chovat tak, jako kdyby si významu toho nástroje skutečně vážil. Představme si, že by měl měl upadnout do rozechvělé extáze po zaslechnutí vzdáleného hlasu neznámé mladé ženy na ústředně v dalekém městě, že by prodléval ve skutečném úžasu nad letmým vzdušným setkáním s lidským duchem, s nímž by se na zemi nikdy nesetkal, pustil se do spekulací o jejím životě a osobnosti, tak skutečné a přece mu tak vzdálené, zastavil se, aby jí položil pár osobních otázek, které by jen zdůraznily její lidskou cizost, vyptával se jí, zda také nemá dojem jakéhosi divného psychického tete-a-tete, které v okamžiku vzniká a zaniká, byl zvědavý, zda také myslela na ty nepředstavitelné míle údolí a lesů ležících mezi hýbajícími se ústy a naslouchajícím uchem—představme si zkrátka, že by tohle všechno měl říct slečně na ústředně, která ho chce zrovna spojit na 666 Upper Tooting. Pocit „Krásná věc, tenhle telefon“ by vyjadřoval skutečně a pravdivě a na rozdíl od tisíců lidí, kteří to říkají by to i myslel vážně. On on by skutečně a vážně ospravedlňoval velké vědecké vynálezy a vzdával čest velkým vědeckým vynálezcům. Byl by skutečně řádným synem vědeckého věku. A přece se bojím, že je možné, že by byl ve vědeckém věku nepochopen a dokonce strádal nedostatkem porozumění. Obávám se, že by v praxi byl protivníkem všeho toho, co by toužil zastávat. Byl by horším nepřítelem mechanisace než nejhorší luddita rozbíjející stroje. Práci telefonní ústředny by blokoval velebenín požehnání telefonu víc, než kdyby si jako normálnější a tradičnější básník sedl a všem těm spěchajícím podnikatelům kolem vyprávěl o kráse kvítku u cesty.

S každým jiným dobrodružstvím nešťastného obdivovatele by to bylo stejné. Kdyby filosof, kterého poprvé vzali na vyjížďku motorovým vozem upadl do takového nadšení pro ten div, že by se pevně rozhodl na místě porozumět celému mechanismu, je pravděpodobné, že by se do svého cíle dostal rychleji, kdyby šel pěšky. Kdyby ve svém prostém zápalu a nadšení trval na tom, že vůz rovnou na ulici rozebere do poslední součástky, aby se mohl těšit z nejniternějších tajemství jeho struktury, mohl by dokonce pozbýt obliby u taxikáře nebo řidiče. Všichni známe kupříkladu děti, které opravdu chtějí, aby se právě takhle takhle točila kola. Ale i když je tenhle přístup může přivést nejblíže nebeskému království, nevede je nutně blíž konci jejich cesty. Obdivují vozy, ale nevozí se jimi—tedy nutně se nehýbají. Neslouží účelu, ke kterému má ježdění motorovými vozy být určeno. Tenhle rozpor nyní prakticky skončil ucpanou silnicí a jakýmsi stojatým stavem ducha, v němž je jaksi méně uznání pro úžas nad podivuhodnými vynálezy člověka, než kdyby se básník omezil na to, že by si vyrobil šestákovou píšťalku (na níž se píská v lesích Arkádie) nebo dítě, kdyby si vystačilo s tím, že by si vyrobilo luk nebo katapult na hraní. Dítě se doopravdy raduje krásným štěstím pokaždé, když vypustí z luku šíp, který vylétne. Není vůbec jisté, že obchodník se kochá krásným štěstím pokaždé, když odešle telegram. Už samo jméno telegramu je báseň, ještě magičtější než šíp, protože se jím míní šipka a to šipka, kteráý píše

Now we have all known children, for instance, who did really in this fashion want to see wheels go round. But though their attitude may bring them nearest to the kingdom of heaven, it does not necessarily bring them nearer to the end of the journey. They are admiring motors; but they are not motoring–that is, they are not necessarily moving. They are not serving that purpose which motoring was meant to serve. Now as a matter of fact this contradiction has ended in a congestion; and a sort of stagnant state of the spirit in which there is rather less real appreciation of the marvels of man’s invention than if the poet confined himself to making a penny whistle (on which to pipe in the woods of Arcady) or the child confined himself to making a toy bow or a catapult. The child really is happy with a beautiful happiness every time he lets fly an arrow. It is by no means certain that the business man is happy with a beautiful happiness every time he sends off a telegram. The very name of a telegram is a poem, even more magical than the arrow; for it means a dart, and a dart that writes. Think what the child would feel if he could shoot a pencil-arrow that drew a picture at the other end of the valley or the long street. Yet the business man but seldom dances and claps his hands for joy, at the thought of this, whenever he sends a telegram. A to má značný význam pro skutečnou kritiku moderní mechanické civilisace. Její stoupenci nám vždy tvrdí o jejích úžasných vynálezech a dokazují, že jak úžasná to jou vylepšení. Je ale velmi pochybné, zda je skutečně považují za vylepšení. Stokrát jsem kupříkladu slyšel, že sklo je výborným příkladem toho, jak se něco stalo pro všechny něčím užitečným. „Jen se podívejte na skla v oknech,“ říkají, „ze kterých se stala holá nutnost, i když to býval kdysi i přepych.“ A já se vždy cítím připraven odpovědět: „Ano a pro lidi jako jste vy by bylo vždy lepší, kdyby to byl pořád ještě přepych, pokud by vás to přimělo podívat se na sklo a ne skrz sklo. Zamysleli jste se vůbec někdy nad tím, jak úžasná věc je ta neviditelná vrstva mezi vámi a ptáky a větrem. Představili jste si ji někdy jako ve vzduchu visící vodu nebo zploštělém diamantu, který je příliš průzračný na to, aby ho bylo možné ocenit? Uvažovali jste někdy vůbec o oknu jako o otvoru, který se náhle otevřel ve zdi? A pokud ne, k čemu je vám sklo dobré?“ Možná trochu přeháním v zápalu chvíle, ale je pravda, že v těchto věcech vynalézavost doopravdy předbíhá představivost. Lidstvo nevydobylo ze svých vynálezů vše, co je v nich dobrého, a tím, že vymýšlí vynálezů víc a víc, nechává svou schopnost štěstí dál a dál za sebou.

Už jsem v dřívější části téhle meditace podotkl, že mechanisace není nutně zlá a že ji někteří hodnotili ve správném duchu, ale že většina z těch, kdo s ní museli pracovat neměla nikdy ani šanci ji hodnotit. Básník se může z hodin těšit zrovna tak, jako dítě z hrací skříňky. Ale konkrétní úředník, který se dívá na konkrétní hodiny, aby se podíval jestli přišel právě včas, aby nasedl do vlaku do města nemá z mechanisace o nic větší potěšení než z hudby. Dalo by se něco říct ve prospěch mechanických hraček, ale moderní společnost je mechanismus a ne hračka. Dítě je skutečně dobrou zkouškou v těchto věcech a ukazuje jak fakt, že na strojích je něco zajímavého, tak skutečnost, že nám mechanisace sama o sobě obyčejně brání, abychom zájem projevili. Je skoro příslovečené, že každý malý kluk chce být strojvůdcem. Ale mechanisace neznásobila počet strojvůdců, aby všem malým hochům umožnila, aby se strojvůdci stali. Nedala každému malému klukovi skutečnou lokomtivu, jako mu jeho rodina může dát lokomotivu na hraní. Železnice nemůže mít na populaci takový účinek, že by dala vzniknout populaci strojvůdců. Může dát vzniknout jen populaci cestujících a to cestujících, kteří se poněkud příliš podobají zavazadlům. Jinak řečeno, na visionáře, nebo případného strojvůdce má jen ten vliv, že ho posadí do vlaku, kde nemůže vidět lokomotivu, namísto aby ho postavila ven, kde ji vidět může. A i když v životě doroste k největším a nejslavnějším úspěchům a bude šidit vdovy a sirotky, až bude moci cestovat zvlášť vyhrazeným vagonem první třídou a bude mít stálou vstupenku na Mezinárodní kongres kosmopolitního světového míru pro ty, kdo tahají za nitky, už nikdy ho možná cesta vlakem nepotěší, vlak už ani nikdy neuvidí tak, jak vlaky vídal, když stál jako otrhané mrně a divoce mával z travnaté meze projíždějícímu skotskému expresu.

Podobenství můžeme přenést od strojvůdců k inženýrům. Je možné, že se strojvůdce skotského expresu řítí kupředu zběsilou rychlostí kvůli tomu, že jeho srdce je jeho srdce je na skotské Vysočině a ne tady, že hranice nechává za sebou s odmítavým gestem a Grampians před sebou nadšeně zdraví. A ať už je pravda, že strojvůdcovo srdce je na Vysočině nebo ne, někdy je pravda, že klukovo srdce je v lokomotivě. Rozhodně ale není pravda, že by se pasažéři jako celek, cestující za lokomotivami jako celkem, těšili z rychlosti jako celku i když ji mohou schvalovat v negativním smyslu. Chci tím říct, že chtějí cestovat rychle, ne že je rychlé cestování příjemné, ale protože je nepříjemné. Chtějí to mít rychle za sebou, ne proto, že by je jízda za lokomotivou přiváděla k vytržení, ale protože je ve vagonu nuda. Stejně tak musíme mít na mysli, když posuzujeme radosti inženýrství, že na tisíc nudou otrávených obětí inženýrství připadá jen jeden nadšený inženýr. Diskuse, která svého času zuřila mezi panem Pentym a dalšími hrozila jednu dobu tím, že se zmněí v boj mezi inženýry a architekty. Když po nás ale inženýr chce, abychom zapomněli na všechnu monotonnost a materialismus mechanického věku protože v jeho vědě je cosi z umělecké inspirace, pak architekt může mít docela dobře pohotově odpověď. Je to totiž něco velmi podobného, jako kdyby architekti nikdy nestavěli nic než věznice a blázince. Je to, jako kdyby nám hrdě a s veškerým poetickým a vášnivým nadšením tvrdili, že oni už postavili věž tak vysoké, že by na nich bylo možné oběsit Hamana, nebo že vykopali kobky tak neproniknutelné, že by v nich zemřel hlady i Ungolino.

Jak už jsem vysvětlil nenavrhuji nic v tom, co někteří označují za praktický způsob, ale spíš by se tomu mělo říkat bezprostřední postup, vyjma lepšího rozdělení vlastnictví těch strojů, které budou skutečně uznány za nezbytné. Když ale přejdeme k větší otázce mechanisace ve společnosti fundamentálně odlišného druhu, spravované podle naší filosofie a náboženství, pak toho lze říct mnohem víc. Nejlépe a nejstručněji to lze říct tak, že místo aby byl stroj obrem vedle kterého je člověk trpaslík musíme proporce obrátit aspoň tak, aby člověk byl obr, vedle kterého bude stroj hračkou. Pokud se taková idea naplní nemáme důvod popírat, že to může být legitimní a velmi osvěžující hračka. V tom smyslu by pak nezáleželo na tom, že každé dítě by bylo strojvůdcem nebo (ještě lépe) každý strojvůdce dítětem. Ale ti, kdo si vždy utahovali z naší nepraktičnosti by aspoň uznali, že tohle není praktické.

Proto jsem se pokusil postavit se férově na místo nadšence, což bychom měli dělat vždy, když posuzujeme nadšení. A myslím, že se shodneme, že i po experimentu zůstane skutečný rozdíl mezi nadšením inženýra a starším nadšením faktem zdravého rozumu. I když připustíme, že člověk, který projektuje lokomotivu je právě tak originální jako člověk, který tesá sochu, je tu bezprostřední a ohromný rozdíl v tom, jak působí dílo, které vytvořili. Originální socha je radostí pro sochaře, ale do jisté míry (pokud není příliš originální) je radostí i pro lidi, kteří ji vidí. Nebo alespoň v každém případě má být potěšením pro další lidi, kteří ji uvidí, jinak by nedávalo smysl ji ukazovat. I když ale může mít z lokomotivy velkou radost inženýr a dalším lidem může být k velkému užitku, není pro ně ale, ani s tím nebyla stavěna, velkou radostí. Není to ani nedostatečným vzděláním, jak by někteří sochaři mohli tvrdit v případě umění. Jde tu o samou povahu mechanisace, která jakmile je sestavena a spuštěna, pozůstává z opakování bez variací a překvapení. V údech sochy může člověk zahlédnout něco, co ještě nikdy neviděl, může se mu zdát, že se rozmachují nebo mávají jako nikdy předtím, ale týž člověk by byl nejen šokován, ale i vyděšen, kdyby se kola parní lokomotivy začala chovat jako nikdy předtím. To, že jsou stroje inspirací pro vynálezce, ale pouhou jednotvárností pro spotřebitele tedy můžeme považovat za jejich podstatnou a ne jen nahodilou vlastnost.

I tak se mi ale zdá, že v ideálním stavu by byl inženýr výjimkou, právě tak jako je výjimkou záliba ve strojích. Nyní jsou stroje a inženýři pravidlem, které vládne drtivou a utiskující silou. Neživotnost, již stroje vtiskují masám je nekonečně větším, a mnohem očividnějším faktem, než individuální zájem jedince, který stroje staví. Když jsme došli ve výkladu až sem můžeme docela dobře srovnávat s tím, co můžeme nazvat praktickým aspektem problému mechanizace. Zdá se mi přitom zřejmé, že tak jak existuje dospěla dnes mechanizace právě tak daleko mimo svou praktickou sféru jako svou sféru imaginativní. Celá průmyslová společnost je založena na myšlence, že nejrychlejší a nejlevnější je vozit uhlí do Newcastlu i kdyby jen proto, aby se pak z Newcastlu vozilo dál. Je založena na myšlence, že rychlá a pravidelné doprava a přeprava, stálá výměna zboží a neustálá komunikace mezi vzdálenými místy je ze všeho nejpřímější a nejekonomičtější. Není však pravda, že pro člověka, který zrovna utrhl jablko ze stromu je nejrychlejší a nejlevnější poslat je v zásilce jablek bleskem na druhý konec Anglie. Pro člověka, který právě utrhl ovoce z větve je nejjednodušší a nejlevnější vložit plod do úst. Kdo nevyhazuje žádné peníze za cestování vlakem jedná nejúsporněji. Kdo je příliš výkonný na to, aby se zdržoval s nějakou organizací je absolutním vzorem výkonnosti. A třebaže je takový člověk samozřejmě krajností a ideálním případem zjednodušení, důvod pro zjednodušení stojí stejně pevně a hmatatelně jako ovocný strom. Nakolik lidé mohou produkovat své vlastní zboží přímo na místě, šetří společnosti ohromné výdaje, které jsou často ve značném nepoměru k výtěžku. Nakolik dokážeme ustavit značný poměr prostých a soběstačných lidí ulevujeme tlaku na to, co je často plýtvavý i obtěžující proces. A když to vezmeme jako obecný nárys reformy, pak se zdá, že je pravda, že prostší život ve větších oblastech komunity může vést k tomu, že mechanisace bude více či méně výjimečnou věcí, právě tak jako může být výjimečný člověk, který do ní vloží svou duši.

Tento názor má své problémy, ale pro tuto chvíli mohu pro ilustraci použít paralelu s konkrétním druhem moderního inženýrství, které moderní lidé tak rádi odsuzují. Často zapomínají, že většina jejich chvály vědeckých nástrojů se nejvýrazněji vztahuje na vědecké zbraně. Máme-li mít tolik soucitu pro nešťastného génia, který zrovna vymyslel galvanometr, co pak s tím geniálním nešťastníkem, který zrovna vynalezl novou pušku? Jestliže je tu nějaká skutečná imaginativní inspirace v konstruování lokomotivy, není něco zajímavého pro představivost ve stavbě ponorky? A přece by mnozí moderní obdivovatelé vědy velmi chtěli tyhle stroje vůbec zrušit a to i jedním dechem s tím, když nám tvrdí, že stroje vůbec zrušit nemůžeme. Jelikož věřím v právo státu na sebeobranu, všechny bych je nerušil. Myslím ale že by nám mohly naznačit, jak s výjimečnými věcmi zacházet výjimečně. Nechám prozatím pokrokáře, aby se vysmívali mému absurdnímu nápadu na omezení mechanisace a půjdu na schůzi požadující omezení zbrojení.

I. Kolo osudu

Zlo, jež se pokoušíme zničit se drží v koutech zejména v podobně chytlavých větiček a frází, kterými se snadno nechá chytit dokonce i inteligent. Jedna z nich, kterou můžeme slyšet kdykoliv od kohokoliv, říká, že ta a ta moderní instituce „už tu jednou je a tak tady zůstane“. Právě tyhle poloviční metafory z nás mají sklon nadělat poloviční hlupáky. Co se přesně myslí tvrzením že parní stroj nebo rozhlasový přijímač už tu jednou je a tak tu s námi zůstane? Když na to přijde, co to vlastně znamená, když se řekne, že Eiffelova věž už jednou stojí, tak stát bude? Začněme tím, že tím nemyslíme to, co myslíme, když ta slova říkáme normálně, třeba ve výrazu „Strýček Humprey se u nás zastavil,“ Takovou větu lze říci s radostní, resignací, či dokonce zoufale, ale ne v zoufalství nad tím, že by strýc Humprey byl skutečně monumentem s kterým nelze nikdy hnout. Strýček Humprey přišel, můžeme předpokládat, že zas někdy odejde a je dokonce možné (ať už je jakkoliv bolestné si takové domácí vztahy představit), že když by to nešlo jinak, mohl by k odchodu být donucen. Fakt, že se řečnický obraz rozpadá, ještě před skutečností, kterou má představovat ukazuje, jak volně jsou takové fráze používány. Když ale řekneme, že když už Eiffelova věž přišla, tak tu zůstane, mluvíme ještě nepřesněji. Vždyť Eiffelova věž nikam nepřišla. Nikdy ji nebylo možné vidět kráčet na jejích dlouhých železných nohách přes francouzské pláněk k Paříži, podobnou obru v úžasné Rabelaisově noční můře, který přišel, aby se tyčil nad Paříží a odnesl zvony z Notre-Dame. Postava strýce Humpreye přicházející ulicí může vyvolat právě tolik děsu jako kterákoliv kráčející věž nebo tyčící se obr a je možné, že každého hned napadne otázka, zda už tu zůstane. Ale ať už chce zůstat nebo ne, přišel. Chtěl, poháněl či převážil své tělo jistým směrem, rozhýbal své vlastní nohy a je dokonce možné (všichni přece víme, co je strýc Humprey zač ), že trval na tom, že si ponese sám svůj cestovní vak aby těm mladým lenochům ukázal, co v třiasedmdesáti dokáže.

A teď si představte, že to, co by se ve skutečnosti stalo by bylo něco jako tohle, něco jako divný příběh od Hawthorna nebo Poea. Představme si, že bychom sami strýčka Humpreye vyrobili, sestavili ho, kousek po kousku, jako mechanickou panenku Představme si, že jsme pociťovali tak palčivou touhu po strýčkovi v našem domácím životě, že jsme ho sestavili z domácích materiálů, jako figuru Guye Fawkese na oslavy pátého listopadu. Vzali jsme třeba ze zahrady tuřín na jeho lysou a ctihodnou hlavu, sudu na dešťovou vodu umožnili aby jakoby naznačil obrysy jeho postavy a když jsme vycpali kalhoty a přidělali pár bot dali jsme dohromady úplného a přesvědčivého strýčka, na kterého by mohla být každá rodina hrdá. Za těchto podmínek by bylo možné docela laskavě, v toliko společenském smyslu a jako svého druhu zdvořilou fikci říct, že strýc Humprey přišel a už tu s námi zůstane. Bylo by však jistě mimořádně nezvyklé, kdybychom posléze zjistili, že náš loutkový příbuzný je toliko protiva, nebo že věci, z nichž byl poskládán byly potřeba k něčemu jinému a pak nám bylo zakázáno ho znovu rozebrat a každá snaha s tímto cílem narazila na resolutní odpověď. „Ne, ne, když už strýc Humprey jednou přišel, tak tu s námi zůstane.“ Jistěže bychom byli v pokušení odtušit, že strýc Humprey vůbec nikdy nepřišel. Představme si, že všechny tuříny by byly potřeba k soběstačnosti rolnické domácnosti. Představme si, že by byly potřeba sudy na vodu, doufejme, že k tomu, aby bylo v čem uchovat pivo. Představme si, že mužští členové rodiny by nadále odmítali půjčovat kalhoty naprosto imaginárnímu členovi rodiny. Pak bychom jistě dokázali prohlédnout zdvořilou fikci, která nás přivedla k tomu, abychom mluvili, jako by strýc „přišel“, přišel s nějakým cílem, zůstával u nás záměrně a tak vůbec. Věc, kterou jsme sami udělali nepřišla, a rozhodně nepřišla, aby cokoliv dělala, ať už zůstala, nebo odešla.

Není pochyb o tom, že i dokonce i v logickém městě Paříži by většina lidí řekla, že Eiffelova věž stojí a stát bude. A není pochyb o tom, že většina lidí v tomtéž městě si před něco víc než sto lety myslila, že Bastilla bude stát napořád. Ale nezůstala, zmizela docela zprudka. Prostě řečeno, Bastilla byla něco, co člověk postavil a proto to taky mohl zbořit. Eifellova věž je také dílo lidských rukou, proto by ji lidské ruce mohly rozbořit, i když bychom mohli považovat za prakticky pravděpodobné, že uplyne ještě nějaký čas, než bude člověk mít dost dobrého vkusu, citu nebo prostého zdravého rozumu, aby ji zbořil. Ale už sama drobná fráze o tom, že něco „přijde, aby tu už zůstalo“ stačí k tomu, aby ukázalo, že s tím, jako o tomhle lidská mysl uvažuje je něco v hlubokém nepořádku. Očividně by člověk měl říkat: „Vyrobil jsem elektrickou baterii. Mám udělat další, nebo ji mám rozbít na padrť?“ Místo toho vypadá jako by byl jaksi pod vlivem nějakého kouzla a zírá na tu baterii, jako by to byl sedmihlavý drak a jediné, co dokáže říct je: „Přišla elektrická baterie. Přišla a už tu zůstane.“

Dřív než začnem mluvit o praktických problémech se stroji, musíme nutně přestat jako stroje myslet. Je nutné začít od začátku a uvažovat o konci. Nechceme nutně všechny stroje zničit. Chceme ale zničit jistý druh mentality. A je to přesně ten druh mentality, který začíná tvrzením, že nikdo nemůže zničit stroje. Ti, kdo začínají tvrzením, že stroje zrušit nemůžeme, že je musíme používat sami odmítají používat vlastní hlavu k myšlení.

Cílem lidského zřízení je lidské štěstí. Pro ty kdo, zastávají jistá přesvědčení je to to podmíněno naději na větší štěstí, které tím zřízením nesmí být ohroženo. Ale štěstí, to co těší lidské srdce, je sekulárním jediným realistickým testem. Velmi daleko od toho testu talismanem srdce, který je toliko sentimentální, je jediná test, který je v nejmenším praktický. Žádný logický ani přírodní zákon, ani žádný jiný nás nenutí dávat přednost čemukoliv jinému. Nemáme žádnou povinnost být bohatší, zaměstnanější, nebo výkonnější, produktivnější nebo pokrokovější nebo jakkoliv světáčtější, zámožnější, pokud nás to neučiní šťastnějšími. Lidstvo má zrovna takové právo sešrotovat stroje a dobývat živobytí z půdy, pokud by se mu to doopravdy víc líbilo, jako má kterýkoliv člověk právo prodat svůj starý bicykl a jít na procházku, pokud by se mu to líbilo lépe. Je zřejmé, že procházka bude pomalejší, ale on nemá žádnou povinnost spěchat. A pokud by se dalo dokázat, že stroje přišly do světa jako kletba, pak nemáme vůbec žádný důvod je respektovat kvůli tomu, že je to kletba úžasná, praktická a produktivní. Není důvodu, proč bychom neměli všechnu její moc nenechat nevyužitou, pokud bychom opravdu dospěli k závěru, že je to moc, která nám škodí. Pouhá skutečnost, že kvůli tomu přijdeme o mnoho zajímavých věcí by platila stejnou měrou pro libovolný počet nemožných věcí. Stroje mohou být na pohled ohromné, ale tak ohromné jako byl velký požár Londýna, a přece se tomu druhému pohledu bráníme a odvracíme zrak od vší té potenciální nádhery. Stroje ještě možná nedosáhly svého vrcholu a lvi a tygři možná svého vrcholu nikdy nedosáhnou, nikdy se nevznesou ke svým nejelegantnějším skokům ani neukáží všechnu svou přirozenou nádheru dokud nepostavíme amfiteátr a nenecháme je sežrat pár lidí. A přece i tenhle pohled si upíráme, ať už je to pro nás sebezápor jakkoliv přísný. S velkou přísností, strohostí a sebeobětováním se vzdáváme mnoha úžasných možností proto, abychom žili snesitelně. Štěstí je v jistém smyslu velmi náročný pán. Nabádá nás abychom se nezaplétali s mnoha věcmi, které jsou na první pohled mnohem přitažlivější než stroje. V každém případě je ale zapotřebí, abychom si vyjasnili mysl pokaždé , než si začneme s nějakou i jen neurčitou spojitostí nebo předpokladem v tom smyslu, že musíme cestovat nejrychlejším vlakem, nebo že nemáme jinou možnost, než použít ten nejproduktivnější nástroj. Vezměme thesi pana Pentyho o tom, že stroje jsou špatné tak, že je to zlo podobné černé magii, a na jeho návrhu, že je třeba je prostě zastavit nebude nic nepraktického. Ustane proces vynalézání a vylepšování, který by mohl pokračovat. Jeho relativní nedokonalost ale bude ničím ve srovnání s tím v jakém hrubém a zastaralém stavu jsme opustili takové vědecké nástroje a skřipec a palečnice. Tato primitivní mučidla jsou neohrabaná ve srovnání s konečnými výrobky, které by nám mohla dát moderní znalost fysiologie a mechaniky. Mnohý talentovaný mučitel zůstává kvůli morálním předsudkům moderní společnosti nepoznán. Ba co víc, jeho rašící talent je v zárodku zmařen už u v dětství, kdy se pokouší své přirozené nadání pokouší rozvinout na mouchách nebo na psím ocase. Náš silný sentimentální odpor proti mučení potlačí jeho ušlechtilou zuřivost a zmrazí geniální proud v jeho mysli. Jsme s tím ovšem smířeni, i když to bude nesporně znamenat ztrátu celé vědy, v níž by mnoho velmi bystrých osob mohlo vymýšlet mnoho vynálezů. Pokud skutečně dojdeme k závěru, že stroje škodí štěstí, pak není to, aby všechnu orbu obstarávaly stroje o nic nevyhnutelnější, než je nevyhnutelné, aby zaznamenal obrovský úspěch krám, který by na Ludgate Hill prodával čínská mučidla.

Mějme jasně na zřeteli, že to tu připomínám jen proto, abych vyjasnil náš primární problém. Netvrdím teď, a si nebudu tvrdit nikdy, že by se stroje ukázaly v téhle míře prakticky jedovaté. Jen v odpovědi na sto zmatených domněnek formuluji jeden konečný cíl a test. POkud můžeme udělat lidi šťastnějšími, nezáleží na tom, jestli způsobíme, že budou chudší, nezáleží na tom, že způsobíme, že budou méně produktivní, že budou méně pokrokoví v tom smyslu, že budou měnit svůj život, aniž by se jim proto čím dál víc líbil. My, kteří patříme k této škole myšlení můžeme a nemusíme dostat, co chceme, ale je zapotřebí aspoň to, abychom věděli, čeho chceme dosáhnout. A ti, kteří jsou označovaní za praktické lidi tohle nikdy neví. Pokud stroje brání štěstí, pak je marné člověku, který se pokouší lidi udělat šťastnými stejně marné říkat, že přehlíží Arkwrightovy talenty, jako je marné říkat člověku, který se snaží lidi polidštit, že přehlíží Neronův vkus.

Právě ti, kdo mají dost jasnozřivosti k tomu, aby si představili okamžitou zkázu a zmizení strojů mají nejspíš až příliš zdravého rozumu na to, aby je ihned zničili. Dostat vztek, nebo se zbláznit a roztřískat stroje je víceméně zdravé a lidské postižení, jak tomu bylo u ludditů. Byla ale opravdu způsobená ignorancí ludditů a to ve smyslu velmi odlišném od toho o kterém s opovržením mluví industriální ekonomové. Byla to slepá vzpoura jako proti nějakému dávnému a strašnému drakovi, do které se pustili lidé, kteří byli příliš nevědomí a neznalí, než aby věděli, jak umělý a dokonce dočasný to byl nástroj, nebo kde bylo skutečných tyranů, kteří jím vládli. Skutečná odpověď na nynější problém mechanizace je jiného druhu a já k ní přejdu jen co vysvětlím jediné metody úsudku, podle nichž jej lze posuzovat. A protože jsem začal ze správného konce, jímž je nejzazší duchovní standard podle nějž má být člověk nebo stroj posuzován, začnu nyní z druhého konce, možná bych měl říct ze špatného konce. Bude ale asi zdvořilejší k našim praktickým přátelům, když řeknu, že je to konec pracovní.

Jsem-li tázán, co co bych se strojem udělal teď hned, pak nemám pochyb o jakémsi praktickém programu, který by měl předcházet možné duchovní revoluci mnohem širšího druhu. Nakolik se není možné o stroje dělit, chtěl bych, aby byly ve sdíleném vlastnictví, tedy že by se vlastníci dělili o jejich zaměření i o zisk. Když ale říkám „sdílené“ myslím to v moderním obchodním smyslu „podílů“, tedy podílů akciových. Myslím tedy něco rozdělovaného, ne jen cosi daného dohromady. Naši obchodní přátelé spěšně vystoupí vpřed, aby nám řekli, že je to celé nemožné a očividně si přitom neuvědomují, že tato část podnikání už existuje. Parní stroj nemůžete rozdělit v tom smyslu, že byste jednomu akcionáři dali jedno kolo, aby si ho, držíce ho v náručí, odnesl domů. Ale ovšemže můžete a taky to už děláte rozdělovat vlastnictví a zisk z parního stroje a rozdělujete je v podobě soukromého vlastnictví. Jen ho nerozděluje dostatečně nebo ne správným lidem, nebo lidem, kteří ho opravdu potřebují a opravdu by s ním pracovali. Nu schémat tohoto normálního a obecného charakteru je mnoho a já bych dával přednost prakticky kterémukoliv z nich před současnou koncentrací představovanou kapitalismem či slibovanou komunismem. Celkem vzato bych já sám dával přednost tomu, aby každý takový nutný stroj vlastnil malý místní cech na základě principu sdílení či spíše rozdělování zisku: ale skutečného sídlení a skutečného rozdělování zisku, jež nutno nezaměňovat s kapitalistickým patronátem.

Pokud jde o poslední věc, bude snad dobré, když letmo zmíním, že to, co říkám o problému sdílení zisku je v tom ohledu souběžné s tím, co říkám také o problému emigrace. Skutečný problém s tím, abychom začali na správným způsobem je ten, že se příliš často začínalo způsobem špatným a zejména ve špatném duchu. Proti sdílení zisku existují v dnešní průmyslové demokracii jisté předsudky, zrovna tak, jako existují jisté předsudky proti emigraci. V obou případech je to kvůli typu a zejména tónu těchto návrhů. Naprosto chápu odboráře, kteří nemají rádi jistý druh přehlíživých kapitalistických ústupků, ani ducha, který dává každému člověku jeho místo na slunci, které se ukáže být místem v Port Sunlight. Podobně docela chápu pana Kirkwooda, že nese s odporem, když mu sir Alfred Mond drží přednášku o emigraci a dojde až k tvrzení, že „Skoti opustí Skotsko, až z Anglie odejdou němečtí Židé.“ Myslím ovšem, že by bylo možné mít rovnostářštější emigraci se skutečnou politikou samosprávy pro chudé, jíž by pan Kirkwood mohl být nakloněn. Sám mám za to, že sdílení zisku, které začne na lidovém konci a ustavilo nejprve vlastnictví cechu a ne jen pouhou svévoli zaměstnavatele nemůže odporovat žádnému skutečnému odborářskému principu. Pro tuto chvíli, ovšem říkám jen tolik, že lze něco udělat s tím, co máme nejblíže, nehledě na náš obecný ideál o postavení mechanizace v ideálním sociálním státu. Chápu, co se rozumí tvrzením, že ideál je v obou případech založen na špatných idejích. Nechápu ale, co chtějí naši kritici říct, když tvrdí, že je nemožné dělit podíly a zisky ze stroje mezi konkrétní jedince. Kterýkoliv zdravý člověk v kterékoliv historické epoše by takový projekt považoval za mnohem praktičtější než mléčný trust.