II. Náboženství drobného vlastnictví

Už dlouho toho hodně slyšíme o nevýhodnosti zachovávání dekora, slyšíme to zejména od těch, kdo nám pořád tvrdí, že ženy poslední generace byly bezmocné a neschopné a pak to dokazují tím ,že popíší ohromnou a čnějící tyranii paní Grundy. Poněkud obdobně trvají na tom, že viktoriánské ženy byly obzvláště změkčilé a poddajné. Je od nich pak poněkud nešťastné, když už jen proto, aby to řekli, zmíní jméno královny Viktorie. Otázka ale víc vyvstává v souvislosti s nepatřičností v umění a literatuře a dnes se často argumentuje tak, jako by nebylo žádného psychologického důvodu ke zdrženlivosti. Tam by měl argument končit, jenže naštěstí tihle diskutéři nevědí, jak se konce argumentu dobrat. Slyšel jsem argumentaci, že není o nic horší popsat porušení jednoho přikázání, než jiného, ale to je zjevný omyl. Je tu přinejmenším psychologický důvod k tvrzení, že některé obrazy pohnou obrazivostí k jejím oslabení. Není důvod tvrdit, že jen pouhé rozvažování nad brašnou zlodějského náčiní v nás zažehne touhu vloupávat se domů. Není možné předstírat, že pouhé spatření prostředků, jimiž bychom mohli zavraždit naši staropanenskou tetičku pohrabáčem činí zločin dokonaným. Na celém sporu mi ale přijde nejpodivnější to, že zatímco naše beletrie a žurnalistika převážně boří zákazy, pro které je při uvážení lidské přirozenosti logický důvod, pořád ještě literatura i novinařina cítí tlak zákazů, pro které nikdy žádný důvod nebyl. A na kritice namířené proti viktoriánské éře je nejpodivnější to, že nikdy nemíří poroti těm nejsvévolnějším konvencím té doby. Jednou z nich, pamatuji si ji velmi živě z dob svého mládí, byla konvence, že je něco unfair nebo zahanbujícího, když člověk zmíní své náboženství. Poněkud podobný pocit se pojil s tím, když zmínil své peníze. Nu tyto věci nelze na rozdíl od těch předchozích hájit stejným psychologickým argumentem. Pouhý pohled na kostelní věž nepřivede nikoho k šílenství, ani se ho po spatření arcijáhnova klobouku nezmocní nezvladatelné vášně. A přece v našem životě a literatuře přetrvává dost z oné skutečně iracionální viktoriánské konvence, že je pokaždé, když argument stojí na tomto základním faktu života nabízet pokud ne omluvu, tak aspoň obranu.

Když tedy poznamenám, že chci ten typ kolonisace, který představují hlavně francouzští Kanďané, najde se nejspíš ještě spousta prohnaých kritiků, kteří na mně ukáží obviňujícím prstem, jako by mě přichytili při něčem hodně neslušném a vykřiknou „Ve francouzské Kanaďany věříte nejspíš proto, že jsou to katolíci“, což je v jednom smyslu nejen pravda, ale skoro celá pravda. V jiném smyslu to ale není pravda vůbec. To pokud by to mělo znamenat, že nemám vůbec žádný nezávislý úsudek v rozeznání, že právě tohle je to, co chceme. Nuže, když tenhle problém vznikne a dojde k tomuhle neporozumění, lze se s ním za současného stavu veřejné informovanosti, či spíše jejího nedostatku, vypořádat jen jedním praktickým způsobem. Znamená to povolat někoho obyčejně zvaného nestranný svědek, i když je docela pravděpodobné, že bude mnohem méně nestranný než jí. Skutečně důležité je na něm to, že pokud by už stranil, pak druhé straně.

Moje milé staré Daily New z časů mého mládí, do kterých jsem chutě psal mnoho let a měl tam velmi mnoho dobrých a obdivuhodných přátel, nelze zatím vinit, že by byly tiskovým orgánem jesuitů. Jak každý ví, byl a je to orgán nonkonformistů. Dr. Clifford třímal svůj šálek čaje, když je prodával, aby jedním symbolickým činem dokázal, že je už dlouho abstinentem a nyní i členem hnutí pasivní resistence. Budiž nám odpuštěno, že se nad tímhle aspektem celé věci usmíváme,je tu však mnoho aspektů, které jsou skutečné a zaslouží všechen možný respekt. Do těchto novin skutečně sestoupila tradice starého puritánského ideálu a od mého mládí dosud je četlo a čte mnoo poctivých a tvrdě přemýšlejících radikálů.

Proto myslím, že následující poznámky, které se Daily News nedávno objevily, v článku pana Hugh Martina píšícího z Toronta, stojí docela za povšimnutí. Začíná slovy, že Anglosas nabyl takové pýchy, že nedokáže ohnout hřbet, zvláštní ale je, že dokládá téměř tolika slovy, že záda francouzských Kanaďanů jsou opravdu posílena nejen tím, jak se ohýbají nad svými venkovskými lopatami, ale i tím, že se hrbí před pověrečnými oltáři. Velmi mi záleží na tom, abych svému nestrannému svědku v této věci nepřivodil nějakou unfair úhonu, proto mi budiž prominuto, že budu z jeho slov poměrně obšírně citovat. Poté, co uvedl, že Angloasy přitahují Spojené státy nebo aspoň průmyslová města, poznamenává, že Francouzi jsou v Quebecu i jinde samozřejmě velmi početní, ale že to není místo, kde by docházelo k znatelnému rozvoji a že Montreal je jako velké město jeví známky stejného uvolňování, které lze zaznamenat i v jiných velkých městech.

„A teď se podívejte na jiný obrázek. Rasa, která postupuje vpřed je rasa francouzská….V Quebecu, kde jsou ze 2 350 000 obyvatel téměř dva miliony Kanaďanů francouzského původu, to lze očekávat. Není to ale Quebec, kde se Francouzům daří viditelně nejlépe…není to ani Nova Scotia a New Brunswick, kde by byl relativní úspěch francouzského plemene nejnápadnější. Výtečně hospodaří na půdě a vychovávají velké rodiny. Docela běžné jsou rodiny s dvanácti dětmi, osobně bych mohl jmenovat několik, kde jich bylo dvacet a všechny živé. Může přijít den, kdy se počtem vyrovnají nebo překonají Skoty, ale to bude nějakou dobu trvat. Pokud chcete vidět, co francouzské plémě pořád ještě umí, pak byste se měli vypravit na sever zdejší provincie Ontario. Dělá průkopnickou práci. Ohýbá záda tak, jak to lidé dělávali za starých časů. Množí se a zůstává na své půdě. Vystačí si se svým štěstím, aniž by bylo bohaté.

I když sám nejsem náboženský člověk, musím přiznat, že náboženství s tím má mnoho společného. Tihle francouzští Kanaďané jsou katoličtější než papež. O mnoha z nich byste mohli říkat, že jsou zoufale nevědomí a zoufale pověreční. Připadá mi, že jsou sto let pozadu a o sto let blíž štěstí.“

Znovu opakuji, že mi tahle slova přijdou docela pozoruhodná, pozoruhodná, pokud by se objevila kdekoliv, poutavá a ohromující, když se objeví v tradičním tisku manchesterských radikálů a nonkonformistů devatenáctého století. Jsou to slova krásně přímočará a ve své literární formě nestrojená slova, jasně znějí upřímností a zkušeností, a jsou o to přesvědčivější, že je napsal někdo, kdo nesdílí moji vlastní zoufalou nevědomost a zoufalou pověrečnost. Autor ale pokračuje dál a nabízí své vysvětlení a přitom náhodou docela jasně ukáže svou vlastní nezávislost v celé věci.

„Vedle toho, že jejich ženy rodí neuvěřitelné množství dětí, máte tu ještě jeden důsledek plynoucí z jejich podrobení se knězi Vzniká sociální organismus, což má ve zdejších zapadlých končinách neocenitelnou hodnotu. Kostel, škola a duchovní drží každou malou skupinu pohromadě jako jednotku. Vůbec si nemyslete, že bych věřil, že by z nás obecné rozšíření katolicismu opět udělalo národ průkopníků. Přibližně stejně rozumně bychom mohli nabízet návrat k ranému skotskému protestantismu. Já jen zaznamenávám fakt, že prostota těchto lidí dokazuje jejich spásu a je jednou z nejnadějnějších věcí v současné Kanadě.“

Je tu samozřejmě mnoho nahodilých věcí, které by osoba s mými názory mohla na téhle pasáži komentovat. Mohl bych se cvalem vydat za velmi zajímavým srovnáním s raným skotským protestantismem. Velmi raný skotský protestantismus, podobně jako velmi raný anglický protestantismus pozůstával především z rabování. Pokud bychom to ale brali jako odkaz na naprosto čisté a upřímné nadšení první kovenantistů nebo raných kalvinistů, pak dojdeme ke kontrastu, který je smyslem celé záležitosti. Rané puritánství je čisté puritánství, čím je ale čistší, tím raněji vypadá. Nemůžeme si je představit jako něco dobrého a současně jako něco moderního. Ve své době to mohla být jedna z nejpoctivějších věcí ve Skotsku. Nikdo by to ale neoznačil za jednu z nejnadějnějších věcí v dnešní Kanadě. Kdyby se zítra na kazatelně v St. Giles objevil John Knox, byl by z něj špatný, nedostudovaný pastor. Jelikož by nic nevěděl o německé metafysice považovali by ho za zdivočelého barbara. Toto srovnání se ovšem nesetkává s čímsi mimořádným, co je starší než Knox a přece i novější, než Knox. Mohl bych také poukázat, žea to, co se obyčejně rozumí pod “podřízením knězi“ je zavádějící, i kdyby to byla pravda. Stejně dobře by se o Útoku lehké brigády mohlo mluvit jako o podrobení se lordu Raglanovi. A ještě lépe, je to asi tak to samé, jako označit dobytí Jerusaléma za podrobení se hraběti Bouillonovi. V jednom smyslu je to docela pravda, v dalším to vůbec pravda není. Ani v nejmenším tu nechci narušovat nestrannost svého svědka. Vůbec nechci požít žádné z inkvisičních mučení, abych ho přiměl přiznat něco, co by přiznat nechtěl. To co přiznal mi přijde velmi pozoruhodné, ani ne tak proto, že to byl hold Francouzům coby kolonistům, ale protože je to hold kolonistům jako zbožným a oddaným lidem. Pro obecnou diskusi o mém vlastním tématu je ale nejdůležitější důraz na stabilitu. Zůstávají na půdě, tvoří sociální organismus, drží pohromadě jako jednotka. To je nový tón, kterého je myslím zapotřebí ve všem řečnění o kolonisaci

Nedávný popis Šťastné továrny, jak existuje v Americe, nebo bude existovat stoupal výš a výš po stupních ideálu až skončil jaksi potichu před samým vstupem do nebes a před slov o dělníkovi: „A na cestu domu se vydává jako člen burzy cenných papírů. “ Každý pokus představit si lidství v jeho konečné dokonalosti měl v sobě vždy cosi trochu neskutečného, jako by to bylo pro tento svět příliš dobré, ale visionářské světlo pronikající v oné poslední větě mraky, jasně zvýrazňuje kontrast, který je třeba vidět mezi takovým stavem a prací a námahou obyčejných lidí. Adam opustil Eden jako zahradník, ale na cestu zpět se vydává jako člen burzy. Sv. Josef byl tesař, ale z mrtvých vstane jako makléř. Giotto byl pastýř, protože ještě nebyl hoden důstojnosti makléře. Shakespeare byl herec, ale o makléřství snil dnem i nocí. Burns byl oráč, ale pokud si u pluhu zpíval, jak mnohem příhodnější by bylo kdyby zpíval na burse. V tomhle druhu argumentu se předpokládá, že celé lidstvo vědomě nebo nevědomě doufalo v takové završení a že pokud by lidé nebyli makléři bylo by to proto, že to prostě neuměli. Ovšem takhle pozoruhodná pasáž z výkladu sira Ernesta Benna má vedle zjevného použití ještě jedno. Burzovní makléř je v jednom smyslu opravdu velmi poetická postava. V jednom smyslu je zrovna tak poetický jako Shakespeare ten je taky jeho ideálním básníkem, protože mátožnému nic dává skutečný byt a podobu a jméno (Sen noci svatojanské překl. E. A. Saudek). Hodně obchoduje s tím, čemu ekonomové (ve své poetické povaze ) říkají obraznosti. Když smění dva tisíce patagonských dýní za tisíc akcí Aljašského velrybího tuku, nepožaduje uspokojení smyslů z požití dýně ani nepotřebuje vidět velrybu hrubýma tělesnýma očima. Je docela možné, že žádné dýně neexistují, a pokud někde existuje něco jako velryba, pak je velmi nepravděpodobné, že by se vtírala do diskuse na burze cenných papírů. Nu, s finančním světem je ten problém, že je až příliš plný imaginace, fiktivní imaginace. A když na ni a proti ní reagujeme, pak je přirozeně naší první reakcí realismus. Když se makléř plouží svou temnou cestou k domovu a siru Ernestu Bennovi, pak jsme skutečně připraveni trvat na tom, že v temnotě je on, a my že jsem na denním světle. Nejen že je v temnotě, on sní, a všichni neskuteční leviathani a smyšlené dýně mu přecházejí před očima jako nějaký svitek se symboly ze snů Starého Zákona. Když ale drobný vlastník pěstuje dýně, jsou to dýně skutečné a někdy i docela velké na tak malého vlastníka. Kdyby měl někdy příležitost chovat velryby (což je poměrně nepravděpodobné), pak aby to byly buď skutečné velryby, nebo by pro něj byly k ničemu. Za těchto podmínek začínáme přirozeně být poněkud netrpěliví, když se lidé označují se za praktické nad drobným vlastníkem ošklíbají stejně, jako by to byl malý básník. Celá věc má nicméně ještě jednu jinou stránku a v jistém smyslu bude lepší, pokud bude drobný vlastník menší básník nebo aspoň mystik. Ba co víc, v jistém podivném a paradoxním smyslu je dokonce i makléř podnikatelem.

Právě té jiné stránce malého soukromého vlastnictví, jejímž příkladem jsou francouzští Kanaďané a článek o nich v Daily News, věnuji své poslední poznámky. Skutečně praktický význam onoho vysoce zajímavého stanoviska totiž je, že v tomto případě znamená být pokrokový a být takzvaně statický jedno a to samé. V tomto případě je podivným paradoxem průkopník skutečným osadníkem. Ještě podivnějším paradoxem je osadníkem člověk, který se doopravdy usadí. Bude se říkat, že úspěch tohoto pokusu je založen na jisté schopnosti zapustit kořeny, již bychom vlastně skoro mohli označit za jakousi rychlou tradici, tak jako druzí mluví o rychlé přepravě. A věru půdu pod osadníkovýma nohama lze učinit pevnou jen tak, že ji učiníme posvátnou. Jedině náboženství může dát tak rychle jakousi nahromaděnou sílu kultury a legendy čemusi hrubému a neúplnému. Říkat, že křest činí dítě ctihodným zní jako vtip a připomíná to starou anekdotu o dítku s brýlemi, které zemřelo jako vyšinutý zesláblý stařec ve věku pěti let. Je však hluboce pravdivé, že se tu přidává nejen něco, co se má uctívat, ale cosi, co se má zčásti uctívat pro svou starobylost—totiž pro nezměrné hlubiny své lidskosti. Nový svět lze v jistém smyslu pokřtít tak, jak křtíme nové dítě. Součástí starodávného řádu se tak pak stane nejen na mapě, ale i v mysli. Namísto toho, aby hrubí lidé jen rozšiřovali svou hrubost a říkali tomu kolonisace, by bylo možné, aby lidé kultivovali půdu tak, jak kultivují duši. Jenže k tomu je nutno mít jak respekt k půdě právě tak jako k duši, ba k nim mít i jistou úctu pro jejich jakési spojení s posvátnými věcmi. K tomu ovšem musíme mít určitý smysl pro to, že sebou neseme posvátné věci a nosíme si je domů a ne jen mít dojem, že svatost může existovat jako naděje. Řečeno těmi nejvznosnějšími slovy, potřebujeme reálnou přítomnost. Řečeno těmi nejlidovějšími slovy potřebujeme něco, co je vždy na místě.

Chceme tedy něco, co je vždy tady na místě, a ne jen kdesi za obzorem. Průkopnický instinkt, jak si nedávno posteskl, se začíná vytrácet, pochybuji ale že by nám dovedl říct proč. Je dokonce možné, že nepochopí v jediném zářném záblesku pochopení, pokud mu povím, že jsem všemi deseti pro lov na divoké kachny, pokud opravdu věří, že divoká kachna je rajským ptákem, ale že je nutné ji lovit nebeskými psy. Pokud bude to bude vypadat, že mu to není moc jasné, pak mu vysvětlím, že cestovatel musí právě tak něco vlastnit, jako musí něco hledat a o něco usilovat, jinak totiž ani nebude vědět oč se snažit, co hledat o a oč usilovat. Nestačí jen vždy jít za třpytivou září, někdy je potřeba se v jejím světle i odpočívat, vnímat cosi posvátného v záři táborového ohně i ve světle Polárky. A tentýž tajemný a pro některé božský hlas, který jediný říká, že zde nemáme města k trvalému pobytu je také jediný, který v hranicích tohoto světa dokáže postavit města, která přetrvávají.

Jak jsem řekl na počátku tohoto oddílu, je marné předstírat, že taková víra není základem skutečné změny. Ovšem její praktický poměr k rekonstrukci vlastnictví je takový že pokud nepochopíme tohoto ducha nemůže ulevit nahromadí kolonisací. Lidé budou obyčejnému městskému kočovnictví dávat přednost před kočováním v pustinách. Nebudou tolerovat emigraci pokud by znamenala jen tolik, že je budou politici postrkovat tak, jak je poháněli policisté. Pokud předchůdce nebude vědět, jakému Bohu připravuje cestu, dají přednost chlebu a hrám před kobylkami a medem lesních včel.

I pokud bychom ale na chvíli dali stranou přísně duchovní ideály obsažené ve změně, musíme připustit, že jsou tu ve hře i sekulární ideály, které musí být positivní a ne jen komparativní, na rozdíl třeba od ideálu pokroku. Někdy jsme ponoukáni, abychom proti všem utopiím postavili tu ve skutečnosti nejnemožnější Utopii, která popisuje Veselého Sedláčka, který nemůže existovat nikde jinde, než na scéně a který závisí na porculánové pastýřce, kterou nikdo nikde nikdy neviděl, leda tak na krbové římse. Jestliže opravdu předkládáme nemožné portréty ideálního lidství, pak v tom nejsem sami. Nejen socialisté, ale i kapitalisté se před námi chlubí svými imaginárními a ideálními postavami, a pokud to vůbec jde, pak kapitalisté víc, než socialisté. Jakmile jsme totiž jednou četli o posledním pozemském ráji pana Wellse, kde muži a ženy chodí elegantě v prostých oděvech a drží své nálady na uzdě způsobem, který mi v tomto světě shledáváme někdy obtížným (i pokud jsem autory utopických románů), jakmile totiž jednou uvidíme ideální postavu oné vize, pak vidíme desetkrát denně ideální postavu obchodníka s reklamou. Říkají nám „Buďte jako on“, nebo abychom napodobovali jistou agresivní osobu, která na nás ukazuje prstem velmi hrubě na člověka, který se považuje za vzor pro mládež. A přece je to naprosto ideální portrét a je velmi nepravděpodobné (jsme rádi, že to tak můžeme říct), že by někdy někomu z nás narostla brada nebo prst tak dotěrného druhu. Nevyčítáme ale ani kapitalistům ani socialistům, že postavili takový druh nebo takovou talismanu podobnou postavu pro soustředění představivosti. Nežasneme nad tím, že nám k obdivu předkládají dokonalou osobu, jen se podivujeme nad osobou, nad níž žasneme. A je docela pravda, že v našem hnutí, stejně jako v každém jiném, musí trocha toho ideálního zobrazování být. Bez toho lidi nikdy nikde nic neudělali, ale v našem případě je reality i romance mnohem víc, než ve snech jiných romantiků. Nemůže existovat národ milionářů, a zatím ještě nikdy neexistoval národ utopických soudruhů, ale bylo už velmi mnoho národů snesitelně spokojených rolníků. V téhle souvislosti jde ovšem o to, že pokud nebudeme přímo požadovat náboženství drobného vlastnictví, pak musíme přinejmenším požadovat poesii drobného vlastnictví. Je to něco, o čem je rozhodně a dokonce naléhavě praktické být poetický. A ti kdo nám vyčítají, že jsme poetičtí jsou právě, kdo ve skutečnosti nevidí praktický problém.

Praktickým problémem je totiž cíl. Průkopnická myšlenka zeslábla právě tak jako myšlenka pokroková a to ze stejného důvodu. O pokroku mohli lidé mluvit tak dlouho dokud o pokroku prostě nepřemýšleli. Pokrokáři měli skutečně jakousi představu cíle pokroku a dokonce i ten nejpraktičtější průkopník měl jakousi matnou a zastřenou ideu, co chce. Pokrokáři důvěřovali tendenci své doby, protože věří, nebo aspoň věřili, v soubor demokratických nauk o nichž předpokládali, že je ustanovují. A průkopníci a budovatelé impéria byli naplněni naději a odvahu protože, abychom k nimi byli spravedliví, ve své většině alespoň nějak matně věřili, že vlajka již nesou je znamením zákona a svobody a vyšší civilisace. Jejich hledání tedy mělo jakýsi předmět a cíl nebylo jen samoúčelné. Podvědomě si představovali konce cest a ne nekonečné cestování, stavěli město, neprodírali se jen džunglí. Více či méně znali styl architektury v němž město postaví a upřímně věřili, že je to nejlepší styl architektury na světě. Duch dobrodružství selhal, protože zůstal ponechaný dobrodruhům. Dobrodružství pro dobrodružství se stalo stejně samoúčelným jako umění pro umění. Ti, kdo ztratili všechen smysl pro směr, přišli o všechen cit pro umění, ba i pro náhodu, Přišel čas ve všech oblastech, ale zejména v té naší opět oživit a upevnit směr politického pokroku nebo koloniálního dobrodružství. I tehdy, když si cíl pouti představíme jako jakási rolnický ráj, bude to pořád ještě mnohem praktičtější, než vyrazit na pouť bez cíle. Ještě praktičtější však bude trvat na tom, že chceme trvat nejen na tom, čemu se říká vlastnosti průkopníka, že nechceme jen popisovat ctnosti, jež dosahují dobrodružství. Chceme, by lidé nejen přemýšleli o místě, které by chtěli najít, ale i místě, kde by se jim chtělo zůstat. Ti, kdo chtějí jen znovu roznítit sociální naděje devatenáctého století nesmí nabízet naději bez konce, ale naději na konec. Ti, kdo chtějí pokračovat v budování staré koloniální ideje nám musí přestat tvrdit, že církev impéria je založena na valícím se kameni. Je totiž hříchem proti rozumu tvrdit člověku, že cestovat v naději je lepší, než dorazit do cíle a že když tomu uvěří, že pak snad už nebudou cestovat více.

I. Potřeba nového ducha

Než uzavřu tyto poznámky několika slovy o koloniálním aspektu demokratického rozdělování, bude dobré, když připomenu jisté poznámky tak váženého člověka jako je pan John Galsworthy. Pan Galsworthy je muž, ke kterému mám nejvřelejší úctu, protože lidská bytost, která se opravdu snaží být férová je v dlouhých dějinách tohoto našeho veselého plemene čímsi podobným netvoru a zázraku. Až bývám někdy skoro popuzený z toho, jak jsem tak vytrvale omlouván. Dokážu si představit jen málo věcí, které by pro řádně založeného a svobodného křesťana mohly být protivnější, než představa, že pokud by se rozhodli počkat si na pana Galsworthyho za rohem, praštit ho cihlou, až by se svalil, podupat ho v těžkých botách a tak dál, pan Galsworthy by dál slabě sípal, že to je jen chyba systému, že to sytém vyrobil cihly, systém cihlou praštil, systém začal nosit těžké boty a tak dále. Jako lidská bytost bych cítil touhu po troše lidské spravedlnost, po všem tom nelidském milosrdenství. Tyhle pocity ovšem neovlivňují můj další pocit, pocit jakéhosi nadšení, pro něco, co lze označit jen jako krásu v tak uvážlivé studii jako je třeba Bílá opice. Jakmile přestane být tenhle odstup aplikován na posuzování jednotlivého člověka a vztáhne se na celé lidstvo, začne mít jakousi nepřirozenou příchuť. A v posledních politických prohlášeních pana Galswortyho ten odstup dosahuje až k zoufalství. V kažém případě dosahuje k zoufalství nad touto zemí, touto Anglií, nad níž si já ještě rozhodně zoufat nebudu. Myslím ale, že mohu docela dobře využít této příležitosti, abych řekl, co si aspoň já sám myslím o různých tvrzeních, o která tu jde.

Dalo by se diskutovat o tom, zda je pro Anglii dobré či špatné, že má impérium. Dalo by se, přinejmenším pokud jde o správnou definici, diskutovat, zda Anglie vůbec nějaké impérium má. V jedné věci ale musí být Angličané pevní, pokud jde o historii, filosofii a logiku. A to v tom, že šlo a jde o to, my vlastníme impérium, ne impérium nás.

Od Američanů nás oddělují principy George Washingtona a pojí nás s nimi principy Jiřího III. Nedává smysl, aby nás Američané zaplavili a přehlasovali ve jménu anglosaské rasy. Kolonie byly povodně anglické. Dluží nám alespoň tolik, třebaže na tuhle triviální okolnost moderní myšlení moc nedá, že bez svého tvůrce by nikdy ani jen neexistovaly. Pokud se rozhodnou zůstat anglické velmi upřímně jim poděkujeme za kompliment. Pokud se rozhodnou anglické nezůstat, ale proměnit se v něco jiného, máme za to, že je to jejich právo. Tak či tak Anglie zůstane vždy anglická. Kolonie se nemají nejdřív změnit v něco jiného, a pak v to něco jiného změnit i nás. Je možná špatné být impériem, to nám ale nebere právo být státem a národem.

Ti, kdo patří k naší myšlenkové škole byla ale motto „Anglie především“ používali ještě v jiném smyslu. Totiž tak, že naším prvním krokem jak dalece má být nejlepší a nejetičtější ekonomický systém uzpůsoben pro Anglii, než s ním začneme zacházet jako s exportem a rozvážet to do všech konců světa. Vědec či obchodník, který je přesvědčen, že objevil výbušninu, která odpálí sluneční soustavu, nebo kulku, která zabije člověka na měsíci se vždycky hodně předvádí s tím, že říká svůj vynález nabízí nejprve své vlastní zemi a pak teprve do zahraničí. Osobně si ani nedokážu představit, jak se někdo může přimět k tomu, aby něco takového cizí zemi nabídl. No ale já nakonec nejsem ani velký vědec, ani geniální podnikatel. Tak či tak, pokud jde o naši malou myšlenku normálního vlastnictví, tu rozhodně nechceem nabízet žádné cizí zemi, ba ani kolonii, dokud ji nenabídneme naší zemi. A považujeme za velmi naléhavé a praktické zjistit nejprve, kolik z ní lze uskutečnit v naší zemi. Nikdo nepředpokládá, že by se celá anglická populace mohla hledat živobytí na anglické půdě. Každý si ale musí uvědomit, že by na ní mohlo najít živobytí mnohem víc lidí než nyní a že pokud by taková politika založila rolnictvo, znatelně bychom tím snížili počty lidí, kteří by zbývali pro města a kolonie. Budeme ale tvrdit, že takoví lide zbýt musí a musí se s nimi jednat, tak, jak se bude jevit nejpříhodnější poté, co hlavní pokus bude proveden tam, kde na tom záleží nejvíc. A u obhájců či propagátorů emigrace běžného druhu si budeme stěžovat hlavně na to, že se zdá, že v první řadě myslí na kolonie a až pak, na ty co musí zůstat doma, namísto toho, aby mysleli nejprve na svou zemi a až pak na to, co se musí přelít do kolonií.

Lidé považují optimistu za uspěchaného člověka, mně se ale zdá, že mnohem víc naspěch má pesimista jako je pan Galsworthy. Nepokusil se o zřejmou reformu Anglie a když zjistil, že se jí nedaří, odešel do exilu zkoušet ji někde jinde. O očividnou reformu se pokouší všude možně, jen ne tam, kde to nejvíc bije do očí. A myslím, že tím je podvědomě blízký lidem, kteří jsou mnohem méně rozumní a vážení než on. Pesimisté mají zvláštní způsob, jak nám naléhavě nabízet zoufalé rady jako jediné řešení problému, který se nepokoušeli řešit. Se vší vážností slavnostně vyhlásí, že pokud nastanou jisté podmínky stanou se nutností jisté nepřirozené věci, a z toho pak nějak dovodí, že ty podmínky nastaly. Nikdy je ani nenapadne třeba se jen pokusit dokázat, že existují, než začnou dokazovat, co plyne z jejich existence. Je to ten druh bezbřehého a a předčasného pesimismu, který lidé projevují pokud jde o kontrolu porodnosti. Touží po ničení, jejich nadějí je zoufalství, horlivě předjímají ty nejtemnější a nejpochybnější předpoklady. Na lehkých nohou přebíhají a utíkají loudavým a nepříhodně pomalým statistikám a jako laň dychtí po vodách bystřin oni žízní po doušku ze Styxu a Léthé dřív, než přijde jejich hodina. Dokonce i fakta, které předkládají zaostávají daleko za vírou, kterou vidí zářit kdesi vpředu, protože víra je podstatou věcí v naději očekávaných, věcí neviděných.

Nesrovnávám-li dotyčného kritika s takhle zoufale zvrhlými doktory, ještě méně ho budu porovnávat s těmi, jejichž motivy jsou toliko sebeobranné a plutokratické. Je však nutno říci, že po nástroji emigrace mnozí sahají z toho prostého důvodu, ze kterého rovněž mnozí sahají po nástroji kontroly porodnosti. Je to totiž ten nejsnazší způsob, jak mohou kapitalisté uniknout ze svého vlastního omylu a neúspěchu kapitalismu. Nalákali lidi do měst sliby větší zábavy a potěšení a pak je tam zničili a ponechali jim jen jediné potěšení. Přírůstek, který z toho vzešel se jim nejprve hodil, pokud šlo o pracovní sílu a pak nehodil, pokud šlo o poptávku, nu a teď jsou připraveni celý experiment uzavřít velmi vhodným způsobem, totiž tak, že jim poví, že nesmí mít rodiny, nebo že jejich rodiny musí odejít do moderního ekvivalentu Botany Bay. My prvek kolonisace v tomto duchu nepředjímáme a dokud je v tomto duchu předjímán odmítáme se jím zabývat. Na první místo stavím prohlášení, že skutečné koloniální osídlení musí být nejen stabilní, ale posvátné. Tvrdím, že nový dům musí být nejen domovem, ale svatyní. A proto tvrdím, že musí být nejprve založen v Anglii, v domě našich otců a svatyni našich světců, aby byl světlem a zástavou pro naše děti.

Už jsem vysvětlil, že se nemohu spokojit s tím, že bych ze svého normálního ideálu vynechal svou národnost, nebo zanechal Anglii jen jako pouhou nářaďovnu či uhelný sklep jiných zemí, jako je Kanada či Austrálie nebo, proč konečně, Argentina. Chtěl bych, aby Anglie měla mnohem víc zemědělského či venkovského druhu přerozdělování a nemyslím, že by to bylo nemožné. Když ale tohle přiznáme, pak nikoho, kdo má všech pět pohromadě ani ve snu nenapadne popírat, že je tu reálný prostor, ba nutnost emigrace a koloniálního osídlení. Jenom, když na to přijde, budu muset poněkud zostra narýsovat čáru a vysvětlit ještě něco dalšího, co si sice není v žádném rozporu s mojí láskou k Anglii , co ale obávám se nejspíš nijak nepomůže k tomu, abych byl milován Angličany. I když mi noviny a národní historie pořád říkají, abych věřil, že máme a známe „tajemství“ tohoto druhu úspěšné kolonisace a že k dosažení takové demokratické sociální konstrukce ni jiného nepotřebujeme. Nechci nic lepšího, než aby člověk mohl být v Anglii Angličanem. Myslím ale, že bude muset být něčím víc než Angličanem (nebo rozhodně něčím víc než „Britem“), pokud má vytvořit něco pevnou sociální rovnost vně Anglie. K takovému pevnému sociálnímu výtvoru je zapotřebí čehosi, co naše koloniální tradice nedala. Pokusím se vysvětlit důvody, proč zastávám tak nepopulární názor, ale skutečnost, že se je poměrně obtížné je vysvětlit je sama o sobě důkazem, že jejich nepovědomosti a té úzkoprsosti, jež není ani národní ani mezinárodní, ale toliko imperiální.

Velmi rád bych byl přítomen rozmluvě mezi panem Saklavatalou a děkanem Ingem. Opravdovou upřímnost děkana Ingeho chovám ve velké vážnosti, ale jeho podvědomé předsudky jsou poněkud podivnější. Nemohu se zbavit dojmu, že by mohl mít jisté porozumění a sympatie se socialistu, pokud by to nebyl křesťanský socialista. Věru nebudu předstírat, že bych měl nějaký respekt k běžnému druhu velkorysého smýšlení, který je připraven obejmout buddhistu, ale bolševik je na něj už příliš. Má to, myslím, velmi prostý význam. Mám na mysli vítání cizích náboženství, pokud z nich máme dobrý pocit a jejich potlačováním, když jsou nám nepříjemná. Touto asociací ideí se zrovna teď zabývám z jednoho konkrétního důvodu, který se týká větší záležitosti. Týká se vlastně toho, co se obyčejně nazývá britským impériem, které nás druhdy učili uctívat převážně proto, že bylo velké. A jednou z mých výhrad proti běžnému a poněkud vulgárnímu imperialismu, který nezabezpečí ani výhody pouhé velikosti. Jak jsem už řekl, jsem nacionalista, Anglie je pro mě dobrá dost. Bránil bych Anglii proti celému evropskému kontinentu. S ještě větší radostí bych ji hájil proti celému britskému impériu. V romantickém vytržení bych Anglii hájil proti panu Ramsay MacDonaldovi, kdyby se stal králem Skotska, znovu bych zažehl strážné ohně Newarku a Carlisle a rozezněl staré pohraniční zvony. Se stejnou energií bych Anglii hájil proti panu Timu Healymu, coby králi Irska, kdyby ona hrubá a rostoucí prosperita onono beznadějného a upadajícího keltského kmene dosáhla takové míry, až by to uráželo. A s vůbec největším vytržením budu hájit Anglii proti panu Lloydu Georgovi jako králi velšskému. Tak se tedy ukáže, ež na mém patriotismu není nic velkomyslného, většina moderní národnosti je na mně moc úzká.

Když ale odložím své vlastní lokální náklonnosti a podívám se na věc, jak se říká, zeširoka, znovu vidím, že náš imperialismus, nečerpá nic, co by se dalo dobrého čerpat z toho, že je velký. A na děkana Ingeho jsem si vzpomněl proto že před časem prohlásil, že Irové a frankofonní Kanaďané nabývají na počtech ne proto, že se drží katolického názoru na rodinu, ale proto, že jsou to zaostalá a očividně skoro barbarská plemena, která se přirozeně (předpokládám, že tak to myslel) pomnožila se slepou blahobytností džungle. Už jsme mluvil o tom, jak funguje úžasný trik, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, který tahle poznámka ilustruje. Pokud a dokud divoši vymírají, říkáme, že vymírají kvůli tomu, že to jsou divoši. Když jich nevhodně přibývá, říkáme, že se množí, jelikož jsou to divoši. A odtud je jen logický krok k tomu, abychom řekli, že krajané Sira Wilfreda Luriera nebo senátora Yeatse jsou divoši, jelikož jich přibývá. Imperiální státník, kdyby to byl státník, musí umět říct: „Je vždy složité porozumět jinému národu nebo jinému náboženství, ale moje postavení je šťastnější, než většiny lidí. Vím o něco víc,než mohou vědět lidé v ucelených a isolovaných státech jako je Švédsko nebo Španělsko. Ke katolické víře nebo francouzské krvi chovám větší sympatie proto, že mám francouzské katolíky ve svém impériu.“ Nu zdá se mi, že inperiální státník tohle nikdy neřekl, nikdy to ani říct nedokázal, nikdy se ani nesnažil nebo nepředstíral,že by to dokázal říct. Jeho povaha a smýšlení byly mnohem užší, než taková nacionalista, jako jsem třeba já, který zoufale hájí Offas Dyke proti hordě velšských politiků. Pochybuji že by kdy byl nějaký politik, který by znal o slovo víc francouzsky či o slovo víc z latinské mše proto, že měl vládnout celé populaci, která čerpala své tradice z Říma a od Galů. Za chvíli naznačím, jaký vliv má tenhle neobyčejně úzký mezinárodní pohled na otázku rolnictva a rozšíření vlastnictví půdy. Nejprve ale musím vysvětlit jednu důležitou věc o povaze tohoto zúžení. A to je i důvod, proč na ni může vrhnout jisté světlo onen jemný, důvěrný rozhovor od srdce k srdci mezi panem Saklatavalou a děkanem od sv. Pavla. Pan Saklatavala je jakousi parodií či extrémní a výstřední ukázkou toho, že ve skutečnosti nevíme vůbec nic o morálních či filosofických prvních, které dohromady tvoří naše impérium. Je samozřejmě docela zřejmé, že nezastupuje Battersea. Máme ale vůbec nějaké ponětí, nějakou možnost zjistit, do jaké míry representuje Indii? Nezdá se mi tak docela nemožné, že by ty neosobnější a neurčitější nauky Asie nebyly půdou pro bolševismus.Většina východní filosofie se od západní theologie liší v tom, že odmítá kdekoliv udělat čáru. Bude to velmi pravděpodobně zvrácenost onoho instinktu odmítat dělat čáru mezi meum a tuum (mým a tvým pozn. překl.). Neřekl bych, že indický gentleman může nějak posoudit, zda my na západě chceme mít ploty kolem našich polí nebo zdi kolem našich zahrad. A já si shodou okolností myslím, že nejvyšší lidská myšlenka a umění spočívá tom, že někde, i když ne kdekoliv, uděláme čáru. Jsem si zcela jist, že tahle západní tendence je správná a východní tendence je špatná. V každém případě se mi ale zdá, tyto dva paralelní příklady Inda ze kterého vyrostl v naší říši vyrostl bolševik,a aniž bychom to byli schopni ovlivnit a frankofonního Kanaďana, který v naší říší zůstává rolníkem, aniž bychom dokázali z jeho stability cokoliv vytěžit, nám nabízí jistou ostrou lekci.

Netvrdím, že bych toho mnoho věděl o francouzských Kanaďanech, ale vím, že většina lidí, kteří mnoho mluvím o impériu ví ještě méně. Jde tu o to, že oni se obyčejně ani nesnaží dozvědět se víc. Ony velmi neurčité obrazy kolonistů, kteří ve všech koutech dělají divy, jež oni vždy evokují ve skutečnosti obsahují právě to, co může udělat francouzský Kanaďan, nebo co by jiným lidem mohl ukázat, jak mohou dělat. S tímhle velmi oblíbeným vymýšlením si věcí ohledně kolonisace se pojí jeden velmi nebezpečný druh pokrytectví. Lidé se zámořská území pokoušeli užívat jako Eldorádo, zatímco jim ještě sloužila jako Botany Bay. Posílali pryč lidi, kterých se chtěli zbavit, a pak k ponížení přidali ještě urážku tvrzením, že končiny země budou nadšené, že je mají. Načrtli taky jakýsi fantastický portrét osoby, jejíž ctnosti, ba i neřesti, byly naprosto vhodné pro založení impéria, i když očividně ne pro založení rodiny. Už i samotná řeč, kterou používají je zavádějící. Mluví o takových lidech jako o osadnících, i když to poslední, co by od nich kdy čekali by bylo, aby se usadili. Očekávali od nich jakési nevýznamné individualistické prolamování se na nová území, i když na tom světu dnes čím dál méně záleží. Nepohodlného synovce poslali lovit divoké bisony v ulicích Toronta, zrovna tak jako kdovíkolik nepotlačitelných irských vystěhovalců posílali válčit s divokými rudochy do ulic New Yorku. Pořád dokola opakovali, že svět potřebuje průkopníky, a nikdy ani nezaslechli, že to, co svět potřebuje jsou rolníci. Sentiment ohledně potulného vystěhovalce, který zdědil naši kulturu byl do jisté míry upřímný a přirozený. Nikdo se netvářil, že by snad naše tradice zakládal. V celé té diskusi samé byly naprosto nepřítomné všechny ideály spojené s bezpečným společenským postavením, nikdo nemyslel na kontinuitu, obyčeje, náboženství nebo folklor budoucího kolonisty. A nikoho především nikdy ani nenapadlo, že by mohl mít silný smysl pro soukromé vlastnictví. Pokud neurčitá idea, že získává cosi pro impérium vůbec něco obsahovala, pak to byla idea, že získává něco, co bude patřit někomu jinému. Nebavím se teď o tom, jak to bylo špatné, nebo zda to v některých případech mohlo být správné, poukazuji tak, že se nikdo nikdy nezabýval myšlenou jiného práva, zvláštního práva člověka pro sebe samého. Pochybuji o tom, že by se dalo najít i jen jedno slovo, které by to zdůraznilo i v tom nejzdravějším dobrodružném příběhu nebo nejbujnější hurávlastenecké písničce. Mám docela rád všechno, co je v těch písničkách a příbězích doopravdy zdravé nebo veselé. Poukazuji jen na to, že jsme cosi hrubě zanedbali, a teď tím strádáme. Nejhorší na tom opomenutí je, že jsme nepoučili ničím od lidí, kteří byli skutečně uvnitř impéria, které jsme hodlali oslavit, vůbec nic od Irů, vůbec nic od francouzských Kanaďanů, vůbec nic dokonce ani od chudáků Hindů. Nyní jsme dospěli do krise, v níž jsou nám tyhle opomenuté talenty obzvlášť zapotřebí, a my ani nevíme, jak se jim začít učit. A vysvětlení tohoto omylu a selhání je jako ve většině podobných případů ve slabosti, které říkáme pýcha, jinými slovy právě v tom tónů, který si osvojili lidé jako děkan od sv. Pavla.

Řešení, které znovu obnoví rolnictvo v moderním světě jistě bude obsahovat rozsáhlý prvek emigrace. O jednotlivých složkách této ideje řeknu víc v další části. Mám ale za to, že jakýkoliv plán či projekt tohoto druhu bude muset stát na naprosto odlišném a vlastně přesně opačném duchu a principu oproti tomu, který se obyčejně aplikuje na emigraci v dnešní Anglii. Myslím, že potřebujeme nový druh inspirace, nový druh výzvy, dokonce nový druh běžné řeči dřív, než to řešení začne i jen pomáhat tomu, aby něco řešilo. Co potřebujeme, je ideál vlastnictví, ne jen pokroku—zejména pokroku, který s sebou bere vlastnictví jiných lidí. Utopia potřebuje více hranic a ne méně. A právě proto, že jsme byli slabí v etice vlastnictví na okrajích impéria nebude naše společnost hájit vlastnictví tak, jako lidé hájí práva. Bolševik je pokračovatel a trest za bukanýra.