XVIII Závěr

V tak malé knize o tak velkém témtu, narychlo dokončené vprostřed nezbytností mimořádné národní krize, by bylo absurdní předstírat dosažení a zachování proporcí. Přiznám se ovšem k pokusu napravit jednu disproporci. Mluvíváme o historické perspektivě, ale mě se spíš zdá, že v historii je příliš mnoho perspektivy, protože perspektiva může udělat z obra trpaslíka a z trpaslíka obra. Minulost je perspektivou zmenšený obr s nohama obrácenýma k nám a ty nohy jsou někdy z jílu. Příliš se díváme na soumrak středověku, i když třeba obdivujeme barvy a studie o mužích jako byl Napoleon příliš často nesou název Poslední fáze. Máme tu ducha, který považuje za moudré detailně bádat o Old Sarum, ale považoval by za směšné zabývat se podrobně sarumskou liturgií. Stejný duch postaví v Kensingtonských zahradách Albertovi zlatý pomník větší, než kdy kdo postavil Alfredovi. K špatnému chápání a čtení anglické historie myslím přispívá především to, že se přehlíží krize. Ta se obvykle hledá někde v období Stuartů a mnohé pomníky naší minulosti zdá se trpí stejnými navštíveními jako pomník pana Dicka. Jenže i když příběh Stuartů byl tragedií, myslím, že to byl epilog.
Hádám, víc nemohu, že skutečná změna přišla s pádem Richarda II. poté, co nedokázal použít středověký despotismus ve prospěch středověké demokracie. Anglie, stejně jako ostatní křesťanské národy, nebyla ani tak vytvořena smrtí antické civilisace, jako spíš jejím únikem ze smrti, či jejím odmítnutím zemřít. Středověká civilisace vyrostla z odporu proti barbarům, nahým barbarům ze Severu a proti lstivějšímu barbarismu Východu. Rostla ve svobodách a místní vládě pod králi, kteří ovládali širší záležitosti války a zdanění. Za venkovanských válek ve čtrnáctém století v Angliii vešli na chvíli král a obyvatelstvo do vědomé aliance. Obojí zjistili, že třetí věc byla pro každého z nich příliš silná. A tou třetí věcí byla aristokracie, která uchvátila parlamnet a označila se sama za něj.
Dolní směmovnu, jak název House of Commons sám naznačuje, tvořili především obyčejní muži povolaní králem, podobně jako členové jury. Brzy to byla ovšem velmi zvláštní jury. K dobrému či zlému se z ní stal velký orgán vlády, přežil církev, monarchii i dav a udělat mnoho velkých a ne zrovna málo dobrých věcí. Vytvořil to, čemu říkáme Britské Impérium, vytvořil i něco co, je ještě mnohem cennější, totiž novou a svým způsobem přirozenou aristokracii, lidštější a dokonce humanitárnější, než většina světových aristokracií. Měla dostatek smyslu pro instinkty lidu k tomu, aby (aspoň donedávna) respektovala svobodu a zejména smích, který se stal téměř národním náboženstvím. Při tom ale záměrně udělala ještě i jednu či dvě další věci, které považovala za přirozenou součást své politiky, postavila se na stranu protestantů a poté (částečně šlo o důsledek) Němců. Až do velmi nedávné doby bykla velká většina ineligentních Angličanů přesvědčena, že v obou případech šlo o to, postavit se na stranu pokroku proti rozpadu. Nevyhnuntelně a bez ohledu na to jestli se tak ptám já, se sami sebe nyní ptají, za to spíš neznamenalo postavit se s barbary proti civilisaci.
Pokud je něco pravdy na tom, jak já sám vidim tyto věci, pak jsme se přinejmenším vrátili na počátek a jsme zpět ve válce s barbary. Stejně tak je pro mne přirozené, aby Angličané a Francozi stáli na jedné straně, tak jak měli vedle sebe stát Alfred a Abbo v tom černém století, kdy barbaři plenili Wessex a oblehli Paříž. Dnes ale možná máme méně jisté testy pro ověření duhovního vítězství (myšleno v protikladu vůči materiálnímu) civilisace.Ideje jsou promíšenější, komplikují je jemné odstíny nebo překrývají vznešená jména. Jestliže ustupující divoch za sebou nechává duši divošstvé, jako nemoc plynoucí vzduchem, použil bych sám jeden politický a jeden morální test. Duší divošství je otroctví. Pod všemi svými maskami mašinerie a výchovy bylo německé poručníkování chudých návratem k barbarismu otroctví. Nevidím z něj pro nás úniku ve vyjetých kolejích našich současných reforem jinak, než v tom, co dělali ve středověku, když porazili tehdejší barbary: začít cechy a malými nezávislými skupinami, postupně obnovit osobní vlastnictví chudých a osobní svobodu rodin. Pokud se o to Angličané skutečně pokusí, a Angličané ve válce alespoň ukázali každému, kdo o tom pochyboval, že neztratili ani odvahu svých otců ani jejich schopnosti, pak to skutečně mohou dokázat. Pokud to neudělají, pokud budou pokračovat jen mrtvou setrvačností společenské disciplíny, jíž jsme se naučili od Němců, pak před námi není nic než to, co pan Belloc, objevitel velkého sociologického proudu, nazval Otrockým státem. Pak přicházejí nálady v nichž člověk posuzuje tento závěr našeho příběhu a je zpola nakloněn si přát, aby nás i naši armádu spláchla vlna teutonského barbaství a aby svět už nikdy nevěděl nic víc o posledních Angličanech, vyjma toho, že zemřeli pro svobodu.

Reklamy

XVII Barbarův návrat

Už jsme řekli, že jediný způsob jak psát populární dějiny, je psát je je pozpátku. Znamenalo by to vzít běžné věci z našich ulic a vypovědět příběh o tom, jak se každá z nich ocitla na svém místě. A pro můj bezprostřední záměr se skutečně hodí vzít dvě takově věci, které známe celý život jako znamení stylu a vážnosti. První je poslední době vzácnější a říkáme mu cylindr, druhá je dosud běžnou formalitou a jsou to kalhoty. Historie těchto dvou veselých předmětů skutečně napovídá, co se v Anglii stalo v posledních sto letech. Člověk nemusí být estét, aby oba považoval za pravý opak krásy, což lze ověřit tím, co bychom mohli označit za racionální stránku krásy. Linie lidských údů mohou být krásné, stejně tak jako linie volného sukna, ale žádný cylindr nemůže být dost volný, aby vyhověl prvním, ani dost úzký aby vyhověl druhému. Stejně tak není třeba jemného smyslu pro harmonii, abychom si všimli, že sice existují stovky klobouků různých rozměrů, ale klobouk, který se směrem nahoru zvětšuje bude poněkud vratký. Na co se ovšem poměrně zapomíná je to, že tyhle dva podivné předměty, které nám dnes připadají jako nevědomé výstřednosti byly původně výstřednostmi zcela záměrnými. Abychom byli spravedliví k našim předkům musíme připomenout, že je nepovažovali za nic obvyklého, ale za cosi, když ne směšeného, tak rokokního. Cylindr byl ostnem vzpoury dandysmu v době regentství a kalhoty nosili hejskové v době, kdy podnikatelé stále ještě oblékali krátké kalhoty po kolena. Nebude to žádné fantazírování, když v kalhotách spatříme cosi orientálního, už staří Římané je považovali za zšenštile orientální. A stopy orientálního stylu najdeme na mnoha květnatých věcech té doby, v Byronových básních i brightonském Pavilonu. Zajínavé ovšem je, že po celé jedno vážné století zůstaly tyto okamžité výplody fantasie jako fosilie. Za regentského karnevalu se jen pár bláznů navléklo do fantastických obleků a my jsme v nich všichni zůstali. Nebo nám přinejmenším zůstalo oblečení, o fantasii jsme přišli.
Jak říkám, tohle je příznačné pro to nejdůležitější, co se odehrálo ve viktoriánské době. Nejdůležitější, co se přihodilo bylo to, že se nestalo nic. Už sám rozruch kolem drobných úprav zřetelně ukazuje s jakou tuhostí přežily základní linie uspořádání společnosti tak, jak byly ponechány v době francouzské revoluce. Mluvíme o tom, jak francouzská revoluce změnila svět, ovšem její nejdůležitější vzah k Angli je ten, že Anglii nezměnila. Náš student dějin se zabývá spíš tím, jaké důsledky neměla, než tím jaké důsledky měla. Pokud by přežít potopu mělo představovat úžasný osud, pak anglické oligarchii se této dodatečné ozdoby dostalo. Ale i v zemích, kde revoluce přinesla křeče a vření , byly to křeče a vření poslední, až po ty, které zmítají světem dnes. Dala svou povahu všem společenstvím národů, všechna mluvila a pokroku a všechna se zabývala měřením času. Francouzi zůstali pod všemi povrchními reakcemi duchem republikáni, jimiž byli když si poprvé nasadili cylindry. Angličané zůstali, pod všemi povrchními reformami, duchem oligarchy, jimiž byli, když si poprvé oblékli kalhoty. Jen o jedné mocnosti se dalo říct, že roste – a to prozaickým a udřeným způsobem – a to o mocnosti na severovýchodě, jejíž jméno bylo Prusko. A Angličané se víc a víc dozvídali, že je její rozmach nemusí znepokojovat, protože severní Němci byli jejich pokrevní bratranci a duchovní bratři.
První co je o devatenáctém století potřeba říci je, že ve srovnání s Evropou za světové války, zůstala v něm Evropa sama sebou. A Anglie zůstala sama sebou dokonce i ve srovnání se zbytkem Evropy. S tímto vědomím můžeme uznat náležitý význam opatrných vnitřních změn, malých záměrných a velkých nezamýšlených změn. Většina těch záměrných se hodně podobala dřívějším, velkému reformnímu zákonu z roku z roku 1832, a v jeho světle je třeba je posuzovat. V první řadě, z pohledu většiny velkých reformátorů, nejdůležitější na reformním zákonu bylo, že nereformoval. Nesla ho mohutná vlna lidového ndšení, která se zcela rozptýlila, když se lidé ocitli před ní. Osvobodil a dal volební právo velkým masám střední třídy a zbavil práv velmi konkrétní tělesa dělnické třídy a stanovil takvou rovnováhu mezi konservativními a nebezpečnými elementy v zemi, že vládnoucí třída byla ještě mocnější než dřív. Datum je to ovšem důležité, ne proto, že by to byl počátek demokracie, ale protože to byl počátek nejlepšího dosud objeveného způsobu, jak se demokracii vyhýbat a odkládat ji. Zde začíná homeopatické zacházení s revolucí, od té doby mnohokrát úspěšně vyzkoušené. Dlouho v další generaci rozšířil Disraeli, vynikající židovský dobrodruh, který se stal symbolem dále již ne původní anglické aristokraice, volební právo na řemeslníky, nepochybně částečně jako stranický tah proti svému velkému rivalovi Gladstoneovi, ale mnohem víc jako metodu, jíž byl starý lidový tlak nejdříve utahán a unaven a pak zmírněn. Politici říkali, že pracující třída byla nyní již dost silná, aby mohla volit. Bylo by pravdivější, kdyby řekli, že byla natolik slabá, že jí dovolili volit. Ne zas tak dávno byly schváleny poslanecké platy, dříve by byly považovány (a napadány) za příliv lidové síly, nyní prošly tiše a bez odporu jako pouhé rozšíření parlamentních privilegií. Je pravda, že stará parlamentní oligarchie opustila první zákopovou linii, protože mezitím zbudovala druhou linii obrany. Tvořilo ji soustředění obrovských politických fondů soukromé a neodpovědné moci politiků, shromážděné prodejem šlechtických titulů a důležitějších věcí a rozmachem účelového překreslování hranic obvodů ve velice nákladných volbách. Kvůli těmto vmitřním překážkám byl volební hlas přibližně stejně cenný jako lístek na vlak na trvale zablokované trati. Fasádou a vnější formou této nové tajné vlády je mechanická aplikace takzvaného stranického systému. Stranický systém netvoří, jak by se někdo mohl domnívat strany dvě, nýbrž jedna. Kdyby byly dvě skutečné strany nemohl by být systém.
Jestliže tohle byl vývoj parlamentní reformy představované prvním reformním zákonemm, můžeme se podívat na jeho druhou stranu, totiž sociální reformu napadenou bezprostředně po schválení prvního refrormního zákona. Nepřehlédnutelnou a do výše se tyčící pravdou by mělo být, že jednou prvních věcí zřízenou reformním parlamentem byly ony kruté a odlidštěné donucovací pracovny pro chudé, které jak poctiví radikálové tak poctiví toryové označovali černým jménem Nové Bastily. Toto zahořklé označení přetrvává v naší literatuře a zájemci je najdou v dílech Hooda a Carlyla, což je ovšem nepochybně zajímavé spíš jako projev soudobého rozhorčení, než oprávněného srovnání. Snadno si lze představit logiky a právní řečníky z parlamentní školy pokroku, jako nacházejí mnoho bodů odlišností ba protikladů. Bastilla byla jedna ústřední instituce, donucovacích pracoven bylo mnoho a všude proměnily místní život se vším co mohly dát sociální sympatii a inspiraci. Do Bastilly byly často posíláni muži vysokého postavení a velkého majetku, ale žádný takový omyl se nikdy nestal věcnějším správám donucovacích pracoven. I nad nejsvévolnějším používáním lettres de cachet se vždy vznášela jakási neurčitá tradiční představa, že člověk má být uvržen do vězení, aby byl potrestán za něco, co spáchal. Až později sociální věda přišla na to, že člověka lze pořád ještě strčit do vězení i když ho není zač potrestat. Ještě hlubší a zásadnější rozdíl je v lepším osudu Nové Bastilly, protože žádná dav se ji nikdy neodvážil napadnout, a ona nikdy nepadla.
Nový chudinský zákon nebyl ve skutečnosti zcela nový, protože byl vyvrcholením a jasným oznámením principu, poprvé nastíněných v alžbětinském chudinském zákonu, který byl jedním z mnoha protilidových důsledků velkého reformačního pleněné církevního majetku. Když byly smeteny kláštery a zničen velký středověký systém pohostinosti, stali se tuláci a žebráci problémem, jehož řešení bylo vždy vychýleno směrem k otroctví, i když byl problém otroctví zbavena irelevantní otázky krutosti. Je zjevné, že pro zoufalého člověka může být pan Bumble a rada správců méně krutá než studné počasí a holá země, i kdyby mu bylo dopřáno spát na zemi, což ovšem (vinou skutečné noční můry nesmyslu a nespravedlnosti) nesmí. Ve skutečnosti je trestán za spaní pod keřem na základě výslovného a doslovného důvodu, že si nemůže dovolit postel. Je ovšem zjevné, že může shledat, že jít do donucovací pracovny je pro něj to největší fysické dobro, stejně tak by se v pohanských časech z trýchž důvodů prodal do otroctví. Důležité je, že řešení stále zůstává v podřízenosti a služebnosti i když pan Bumble a rada správců přestali být v běžném smyslu slova krutí. Pohan mohl mít štěstí a prodat se laskavému pánovi. Princip nového chudinského zákona, který se dosud v naší společnosti ukazuje jako trvale platný, spočívá v tom, že člověk pozbyl všech svých občanských práv a to výlučně skrze chudobu. Je určitou ironií, i když sotva pouhým pokrytectvím, že parlament, který tuto reformu schválil právě předtím zrušil otroctví černochů tím, že vyplatil vlastníky otroků v britských koloniích. Vlastníci byli vyplaceni za cenu, která byla dost vysoká na to, aby se dalo mluvit o vydírání, ale špatně bychom rozuměli národní mentalitě, kdybychom popírali upřímnost sentimentu, který k tomu vedl. Wilberforce zde předstatoval skutečnou vlnu wesleyovského náboženství, které bylo lidskou reakcí proti kalvinismu a nebylo jen obyčejnou filantropií. Jenže v anglické mysli je vždy něco romantického, co dokáže vidět do dálky. Je to nejsilnější příklad toho, oč lidé přichází, když jsou dalekozrací. Je spravedlivé říct, že i mnoho získají, básně, jež zní dobrodružství a dobrodržství, která zní jako básně. Je to národní příchuť a tedy sama o sobě není ani dobrá ani špatná a záleží na aplikaci, jestli pro ni najdeme v Písmu text o přání mít křídla jitřenky a dohlédnout na nejzazší končiny země, nebo zda najdeme jen úsloví o očích hlupáka upřených na konec světa.
V každém případě byl nejvědomý pohyb devatenáctého století, jehož je filantropie donucovacích pracoven příkladem, zaměřen tímto směrem, a byl tak pomalý, že připomínal nehybnost. Musel však bojovat s jednou národní institucí a zdolat ji a to instituci mnohem silněji národnější, protože byla neoficiální a svým způsobem ani nebyla politická. Moderní odborové svazy jsou dílem anglické inspirace a v Evropě jsou dosud převážně známy pod svým anglickým jménem. Byl to anglický výraz evropské snahy vzdorovat tendenci kapitalismu dosáhnout svého přirozeného vyvrcholení v otroctví. Byl v tom snad až divný psychologický zájem, protože šlo o návrat do minulosti vedený lidmi, kteří o ní neměli ponětí, podobný podvědomému jednání člověka, který ztratil paměť. Říkáme, že se historie opakuje a ještě zajímavější je, když se opakuje nevědomky. Nikdo na světě není držen ve větší nevědomosti o středověku než britský dělník, leda snad s výjimkou britského podnikatele, který ho zaměstnává. A přece i ti, kdo ví o středověku jen velmi málo si všimnout, že moderní odbory šátrají po dávných ceších. Je pravda, že ti kdo sledují odbory a dokonce ti dostatečně jasnozřiví na to, aby je nazvali cechy, často nemají ani špetku středověkého mysticismu, ba ani středověké morálky. Sám tento fakt je ale tím nejpřekvapivějším a největším holdem středověké morálce. Provází to celá chytlavá logika shod okolností. Pokud velké množství těch nejzarputilejších atheistů ze svých vlastních vnitřních vědomí vyvine myšlenku, že skupiny starých mládenců a starých pannen mají žít společně v celibátu pro dobro chudých, nebo kvůli dodržovanání určitých pravidel a časů, byl by to velmi silný argument pro kláštery. Byl by o to silnější, kdyby oni atheisté nikdy neslyšeli o klášterech a byl by vůbec nejsilnější, kdyby jen pouhou zmínku o klášterech nenáviděli. A je ještě silnější proto, že člověk, který složil svou naději v odbory se neoznačuje za katolíka, ba ani za křesťana ne, nýbrž říká si cechovní socialista.
Odborové hnutí prošlo mnoha zkouškami, včetně směšných pokusů jistých právníků odsuzovat jako kriminiální spiknutí právě tu odborovou solidaritu, jíž je jejich vlastní profese tím nejsilnějším a nejpřekvapivějším příkladem na světě. Boj vyvrcholil obrovskými stávkami, které rozdělily zemi v každém směru počátkem dvacátého století. Současně ale probíhal jiný proces, který za sebou měl mnohem větší moc. Princip zastoupení novým chudinským zákonem pokračoval svou cestou a v jendom důležitém ohledu sice změnil svů směr, ale sotva změnil svůj cíl. Nejkorektněji lze říci, že sami zaměstnavatelé, kteří už organizovali podnikání, začali organizaovat sociální reformu. Poněkud piroteskně to vyjádřil v parlamentu cynický aristokrat, který řekl: „Teď jsme všichni socialisté.“ Socialisté, sbor zcela upřímných mužů vedených několika nápadně výtečnými muži, dlouho tloukli lidem do hlav beznadějnou sterilitu pouhého nezasahování. Socialisté navrhovali, že stát má do podnikání nejen zasahovat, ale že má také podniky přebírat a platit všechny lidi jako rovné námezdní pracující, nebo aspoň v každém případě jako námezdné pracující. Zaměstnavatelé nebyli ochotni vzdát se svého místa ve prospěch státu, a celý projek postupně z politiky vyprchal. Moudřejší z nich ale byli ochotni platit lepší mzdy a zejména byli udělit další výhody, pokud a dokud byly udělovány podobně jako mzdy. Tak přišla řada sociálních reforem, které v dobrém či zlém, všechny mířily týmž směrem, totiž k souhlasu s tím, že zaměstnanci mohou požadovat jisté výhody jako zaměstnanci, tedy ti, kdo se trvale liší od zaměstnavatelů. K nejnápadnějším příkladům patří odpovědnost zaměstnavateů, starobní penze a jako další a rozhodnější krok zákon o pojištění.
Zejména poslední příklad, ale vůbec cleý plán sociální reformy byl modelován podle německého vzoru. Vlastně celý anglický život této doby je zastíněn Německem. Vdobrém či zlém jsme dosáhli nyní konečného naplnění onoho rostoucího vlivu, který na nás začal stále více působit od sedmnáctého století, upevnily jej vojenské aliance století osmnáctého a který se v devatenáctém století změnil ve filosofii, pokud nechceme říct mythologii. Německá metafysika zředila naši theologii do té míry, že nejzásadnějším názorem velké řady lidí o Velkém Pátku je mínění, že pátek se jmenuje podle Frey. Německá historie prostě anektovala anglické dějiny do té míry, že se téměř považovalo za povinnost vlasteneckého Angličana být hrdý na to, že je Němec. Carlylův génius, kultura, kterou kázal Mathew Arnold by přes všechnu svou přesvědčivost nemohli sami vyvolat takový efekt bez velmi mocného vnějšího fenoménu. Naše vnitřní politika byla proměna naší politikou zahraniční a ta byla ovládnuta stále drastičtějšími kroky, které Prusové, jako již zjevná knížata všech německých kmenů, podnikali, aby rozšiřili německý vliv ve světě. Dánům ukradli dvě provincie, Francie byla okradena o dvě provincie, a třebaže po celém světě byl pád Paříže pociťován jako pád hlavního města civilisace, věc srovnatelná s vypleněním Říma Góty, v Anglii mnozí z nejvlivnějších lidí v tom pořád neviděli nic zvláštního, leda velký úspěch našich příbuzných a starých spojenců od Waterloo. Morálka metod, jež k tomu vedly, totiž žonglování s augustenburgským nárokem a paděláním emského telegramu byly buď úspěšně skryty nebo byly byť zastřeně oceňovány. Do naší etiky, jakož i do theologie vstoupil historicko-kritický přístup. I náš pohled na Evropu byl pokřiven a ztratil proporce vinou náhody a přirozené starosti o Konstantinopol a naši cestu do Indie, což přivedlo Palmerstona a pozdější premiéry k podrpoře Turků a hodnocení Ruska výlučně jako nepřítele. Tato poněkud cynická reakce našla své vyjádření v podivné postavě Disraeliho, který provedl proturecké vyrovnání plné jeho vrozené lhostejnosti ke křesťanským obyvatelům Turecka a zpečetil je v Berlíně za přítomnosti Bismarcka. Disraelimu nechyběl vhled doi anglických nedůsledností a ilusí, řekl o nich mnoho moudrého, zejména tehdy, když na adresu manchesterské školy řekl, že „jejich heslo bylo Pokoj a hojnost uprostřed hladovějících lidí a ve světě plném zbrojení“. Ale to co řekl o Míru a hojnosti by se dalo velmi dobře parodovat jako komentář na to, co on sám řekl o čestném míru. Když se totiž vrátil z oné berlínské konference, měl totiž říct: „Přináším vám čestný mír. Je to mír, který v sobě nese símě nejhrůznější světové války a čest podvedených hlupců a obětí starého surovce v Berlíně.“
Jak jsem ale už viděli, byla to zejména sociální reforma, o níž se věřilo, že je v ní Německo průkopníkem a že našlo tajemství jak se vypořádat s ekonomickým zlem. V případě pojištění, který byl ověřovací zkouškou, sklidilo Neměcko aplaus za to, že nařídilo všem pracujícím, aby odkládali část mzdy pro případ nemoci. Jak v Německu, tak v Anglii řada dalších opatření sledovala stejný cíl, totiž ochránit chudé před nimi samými. Vždy k tomu patřila vnější moc, která se pletla do rodinné kasy a kuchyně. Všem problémům, které to působilo se věnovala jen malá pozornost, věřilo se totiž, že všechny předsudky proti procesu pramení z nevědomosti a neznalosti. A do nevědomosti s neznalostí se už pustilo takzvané vzdělávání, což byl počin rovněž inspirovaný Německem, zčásti příkladem, zčásti obchodní konkurencí. Poukazovalo se na to, že v Německu vláda a velcí zaměstnavatelé považují za užitečné věnovat se v největší míře organizaci a nejpodrobnější pozornosti k detailu při poučování celé německé rasy. Vládu posilovalo stejnou mírou vzdělávání jejích učenců jako výcvik jejích vojáků, velké podniky posilovalo, že vyráběly mysli na stejném principu manufaktury, na jakém zpracovávaly své výrobky. Anglické vzdělání se stalo povinným, bylo zdarma a mnoho dobrých, horlivých a a nadšených mužů s námahou pracovalo na tom, aby vytvořili žebříček stadardů a zkoušek, který spojí t nejbystřejší z chudých s kulturou anglických universit a současné učenosti v dějepisectví a filosofii. Nelze ovšem říct, že by to spojení bylo obzvlášť úplné, nebo výsledky onoho úsilí tak zevrubné a důsledné jako v Německu. Ať už to bylo z jakýchkoliv důvodů zůstal chudý Angličan v mnohém stejný jako byl jeho otec a historicko-kritický přístup byl pro něj příliš nepřístupný na to, aby mohl i jen kritizovat.
A pak přišel den, kdy bychom něli děkovat Bohu, kdybychom byli moudřejší, že jsme selhali. Vzdělání, pokud o ně ovšem vůbec někdy šlo, by bylo nepochybně ušlechtilým darem, pokud by šlo o vzdělání ve smyslu ústřední historické tradice, s její svobodou, s její rodinnou ctí, s jejím rytířstvím, jež je květem křesťanstva. Ale co by se naše popuplace v naší době skutečně naučila, kdyby se naučili všemu co je mohou naučit naše školy a university? Naučili by se, že Anglie je jen pouhou větví vyrůstající na velkém teutonském strojmě, že nepředstavitelná duchovní sympatie obklopující vše jako moře nás vždy činila přirozeným spojencem vznešeného lidu pobývajícího při březích Rýna, že všechno světlo pochází od Lutera a luterského Německa, jehož věda ještě stále očišťuje křesťanství od řeckých a římských přídatků. Dozvěděli by se, že Německo je prales učený k růstu a Francie hromada hnoje osudem určená k hnití, hromada hroje s kokrhajícím kohoutem. Kam by ten žebřík vzdělání mohl vést jinam, než na podium, kde by gestikulujíí profesor dokazoval, že neměcký bratranec je totéž jako bratranec Němec? Co by se dítě ulice dozvědělo, kdyby se dostalo až k promoci, vyjma toho, že se má stát Sasem, protože ten je druhou polovinou Anglosasa? Ten den nastal, a nevědomý chlapík zjisil, že se má učit jiným věcem. A šlo mu to rychleji, než jeho vzdělaným krajanům, protože se ničemu nemusel odnaučit.
Ten k jehož cti bylo to vše řečeno a zpíváno se pohnul a překročil belgické hranice. Poté se před očima všech lidí rozestřely všechny nádhery jeho kultury a všechny výdobytky jeho organizace, tehdy jsme ve světle úsvitu spatřili, jaké světlo jsme následovali, a podle jaké podoby jsme se chtěli přetvořit. V žádném lidském příběhu Boží ironie nezvolila takové hlouposti, aby se tak katastrofálně popletly moudré. Obyčejný dav chudých a nevědomých Angličanů, kteří jen věděli, že jsou Angličané, totiž protrhl špinanvé sítě pavučin čtyř století a postavil se tam, kde stáli jeho otcové, kteří věděli, že jsou křesťané. Chudí Angličané, poražení v každé vzpouře, zatrašovaní na každý způsob, dávno zbavení majetku, a nyní zbavení i svobody vstoupili do historie za zvuku trumpet a během dvou let se proměnili v jednu ze železných světových armád. A když kritik politiky a literatury cítil, že tahle válka je nakonec přece jen válkou hrdinskoum, začal se rozhlížet, aby našel hrdinu. Nemohl však než ukázat na dav.

XVI Aristokracie a nespokojenost

Mnoho opotřebovaných věcí je dojemných tím, že jsou samy o sobě jemné a jen mechanicky se z nich stávají věci mdlé a tupé. Každý kdo někdy viděl první bílé světlo pronikající oknem ví, že denní světlo je nejen stejně krásné, ale i stejně tajemné jako světlo měsíce. Pronikavost a jemnost barvy slunečního světla působí že vypadá bezbarbvě. Stejně tak i patriorismus, zejména anglický patriotismus vulgarizovaný záplavami verbální mlhy a planých řečí, je sám o sobě právě tak jemný jako klima. Jméno admirála Neslona jímž končila poslední kapitola může posloužit právě tak dobře jako shrnutí celé věci, protože jeho jménem se hází a kope jako starou plechovkou, kdežto jeho duše má v sobě něco z křehkosti jemné a křehké vázy z osmnáctého století. A ještě zjistíme, že ty nejošoupanější věci spojení s ním a jeho dobou obsahují skutečnou pravdu o ladění a smyslu jeho života a doby, třebaže pro nás jsou už přiliš často degradované do mrtvých vtipů. Výraz „hearts of oak“ kupříkladu je nešťastný pojem pro tu lepší stránku Anglie, jíž on byl nejlepším vyjádřením. Dokonce i jako materiální metafora vystihuje mnoho z toho, co mám na mysli, z dubového dřeva se zdaleka nedělaly jen obušky, dokonce ani ne jen bitevní lodi a anglická gentry nepovažovala za praktické a seriozní předstírat, že jsou jen obyčejní hrubci.. Jen pouhé jméno dubu přivolává jako sny představu oněch starých ale veselých interiérů kolejí a venkovských domů, v nichž velcí gentlemani, žádní zvrhlíci, málem udělali z latiny anglický jazyk a z portského anglické víno. Alespoň něco z toho světa nezanikne, prorože jeho podzimní svit nasákl do štětců velkých anglických portrétistů, kteří víc než kdo jiný měli moc zanechat vzpomínku na velké lidství své země, když učinili stejně nesmrtelnými nálady právě tak široké a jemné jako tahy jejich štětců. Přistupte přirozeně a pod správným emočním úhlem k plántu Thomase Gainsborougha, který maloval dámy jako krajiny stejně velké jako nevědomě v odpočinku, a všimnete si, že důvtipně umělec dává oděvu vlajícímu v popředí něco z božské kvality vzdáleosti. Pak pochopíte další vybledlé rčení a slova vyřčená daleko na moři, vyjeví se před vámi docela čerstvá a ponese je útržek melodie, jako slova, jež jste dosud nikdy neslyšeli: „Za Anglii, domov, a krásu“.
Když o tomhle přemýšlím, nejsem v pokušení jen si stěžovat na velkou venkovskou šlechtu, které vedla velkou válku našich otců. Věru potíž s tím spočívá v něčem mnohem hlubším než cokoliv s čím se lze vypořádát jen nějakým bručením. Byla to exkluzivní třída, ale ne exkluzivní život, zajímala se o všechno, i když ne o všechny lidi. Nebo spíš věci, které nedokázala pojmout kvůli omezením této reacionalistické doby v mezičase mezi středověkým a moderním mysticismem, alespoň nebyly toho druhu, který by nás šokoval povrchní nelidskostí. Největší dírou v jejich duších, pro ty kdo to považují za díru, bylo jejich naprosté a sebeuspokojivé pohanství. Všechny jejich velké slušnosti předpokládaly, že stará víra je mrtvá, a ti kdo se jí dál drželi – jako velký Johnson- byli považováni za excentriky. Francouzská revoluce byl nepokoj, který narušil velmi formální pohřeb křesťanství a následovaly další potíže, mezi nimi i ta s mrtvolou, která oživla. Skepticismus ale nebyla jen nějaká orgie oligarchů, neomezoval se na takřečený Hell-fire Club, který bychom s ohledem na jeho názorné jméno mohli považovat za poměrně orthodoxní. Najdeme ho v nejmírnější středovstavovské atmosféře, například v mistrovském kusu střední třídy Norrhangerské opatství, kde si skutečně připomeneme jeho starobylost, aniž bychom si kdykoliv uvědomomilil, že jde o opatství. Nenajdeme věru zřetelnější případ toho, co nelze označit jinak, než atheismus Jane Austen.
Bohužel lze oprávněně říci o dalším udatném a okouzlujícím jedinci, totiž anglickém gentlemanovi, že jeho čest je zakořeněna v hanbě. Byl věru v pozici aristokrata v románu, jehož nádhera měla své temné místo a určitého vydírání. Začít můžeme nepříjmeným paradoxem v příběhu o jeho původu. Mnozí hrdinové tvrdil, že byli potomky bohů, bytostí větších než oni, ale on sám byl mnohem větší hrdina než jeho předci. Jeho sláva nepocházela z křížových výprav, ale z velkého plnění církevního majetku. Jeho otec nepřišel s Vilémem Dobyvatelem, ale toliko poněkud úskočně pomáhal příchodu Viléma Oranžského. Jeho hrdinské činy byly často skutečně romanické – ve městech indických sultánů nebo ve válce dřevěných lodí – byly to hrdinské činy vzdálených zakladatelů jeho rodu, které byly bolestně realistické. Velká gentry se tak v tomto ohledu ocitala spíše v pozici napoleonských maršálů než normanských rytířů, ale jejich postavení bylo mnohem horší. Maršálové totiž mohli být potomky rolníků a kramářů, ale oligarchové byli potomky lichvářů a zlodějů. Takový byl, v dobrém či zlém, paradox Anglie, typický aristokrat byl typický povýšenec.
Jenže tajemství bylo ještě horší, nejenže byla ta rodina založena na zlodějině, ale ona kradla dál. Je chmurnou pravdou, že po celé osmnácté století, za všech velkých whigovských proslovů o svobodě, za všech velkých toryovských projevů o patriotismu, v období Wandewash a Plassy, v době Trafalgaru a Waterloo, stále vytrvale pokračoval v ústředním senátu této země jeden proces. Parlament schvaloval jeden zákon za druhým, který velkým pozemkovým vlastníkům umožňoval zabírat dosud obecní půdu, která prežívala z velkého středověkého systému commons. Je to mnohem víc než žertík, je to prvotřídní politická ironie našich dějin, že poslanci v Dolní směnovně (Commons) ničili obecní vlastnictví a využívání půdy na common. Už jsme podotkli, že samo slovo common pozbylo svého velkého morálního smyslu a stalo se pouhým topografickým označením pro zbytky křovisk a vřesovišť, které nikomi nestály za to, aby je kradl. Přežívající a pozůstalé commons byly v osmnáctém století spojeny jen s příběhy o lupičích, které v naší literatuře dosud přetrvávají. Jejich romantika byla romantikou lapků, ale ne těch skutečných zlodějů.
Tohle byl ten tajemný hřích anglických zemanů: zůstali lidští, ale zniči lidství všude kolem sebe. Jejich vlastní ideál, ne, přímo realita jejich života, byla mnohem velkorysejší a veselejší než upjaté barbarství puritánských kapitánů a pruských šlechticů, ale země vadla pod jejich úsměvem jak pod cizáckou chmurou. Protože byli přece jen aspoň Angličané byli aspoň svým způsobem dobromyslní, ale jejich postavení bylo falečné a taková pozice nutí dobromyslné lidi k brutalitě. Francouzská revouce byla pro whigy výzvou, která jim ukázala, že se musí rozhodnout být skutečnými demokraty mebo připustit, že jsou opravdu aristokraté. Rozhodli se, byl to i případ jejich filosofického představitele Burkeho, že budou skutečnými aristokraty a výsledkem byl Bílý teror, doba protijakobínského útisku, které odhalily mnohem víc o tom, kde je jejich místo mnohem víc než jakékoliv pole po bitvě v cizině. Cobbet, poslední a největší z yeomen, třídy drobných farmářů, které denně požíraly velkostatky, byl uvržen do vězení jen proto, že protestoval proti bičování anglického vojáky německými žoldáky. K brutálnímu rozbití k pokojného shromáždění, které vešlo ve známost jako masakr u Peterlooo byli vskutku nasazni angličtí vojáci, ale mnohem spíš v německém duchu. A je už jen projevem hořské satiry lepící se na kontinuitu našich dějin, že o potlačení ducha yeomens se postarali vojáci, kterým stále patřil titul Yeomanry.
Cobbettoo jméno je tu velmu důležité, ba právě proto, že je tak důležité je obyčejně přehlíženo. Jedině Cobbet viděl kam jeho doba míří celkově, postavil se jí jako celku a proto zůstal sám bez podpory. Pro celou naši moderní historii je přiznačné, že masy drží v klidu boj. Boj je drží v klidu, prootže je to boj předstíraný, a většina z nás proto už dnes ví, že stranický systém je populární ve stejném smyslu jako je populární fotbalový zápas. V Cobbettově době bylo rozdělení o něco upřímnější, ale téměř stejně povrchní. Starou zemědelskou gentry osmnáctého století lišil od nové merkantilní gentry devatenáctého století sentiment o vnějškovostech. Obchodníci konvertovali k důležitým ekonomickým tezím volného obchodu a vinili venkovskou šlechtu, že týrá chudáky hlady kvůli drahému chlebu, aby si mohla zachovat svá agrární privilegia. Zemani později ne bez účinku odpověděli obviněním podnikatelů, že s chudáky zachází ve svých továrnách brutálně a nutí je aby se sedřeli pro zachování jejich obchodního úspěchu. Schválení továrního zákona bylo doznáním krutosti na níž byly založeny průmyslové experimenty, právě tak jako zrušení obilných zákonů bylo doznáním poměrné slabosti a nepopularity zemanů, kteří zničili poslední pozůstatky jakéholiv rolnictva, které by mohlo bránit pole proti manufakturám. Tyto relativně reálné spory by nás dovedly až doprostřed viktoriánské éry. Ale dávno před jejím počátkem už Cobbett řekl, že půjde o spor jen relativně reálný. On by spíš po svém poněkud hřmotném způsobu řekl, že nebyly skutečné vůbec. Řekl by, že zemědělský zloděj křičí chyťte průmyslového zloděje, i když ve skutečnosti by patřili oba do stejné lupičské bandy. A měl by se v podstatě pravdu protože jeden z jejích velkých průmslových příslušníků byl typickým synem své doby v tom, že shledal staré cechy příliš rozpadlé, nemoderní a zastaralé než aby mu mohly pomoci s jeho objevem, že se musel obrátit na bohatou menšinu, která se s cechy bila a oslabovala je od časů reformace. Žádný prosperující agrární spojenec, vzývaný byl třeba Jindřich Navarrský, pro alianci s průmyslem se nenašel. V přísném slova smyslu tu proto nebyl žádný commonwealth, protože bohatství (wealth), třebaže se stále více množilo, byo čím dál tím méně společné (common). Ať jim to slouží ke cti nebo ke škodě průmyslová věda a podnikání byly celkově novým experimentem staré oligarchie a ta byla vždy na nové experimenty připravena a to od reformace. Je příznačné pro jasnou mysl, kterou mnohým skrývala Cobbettova pudká nátura, že reforamci viděla jako počátek jak venkovské agrární šlechty, tak industrialismu, a volala lidi, aby utíkali od obojího. Lidé se o to snažili víc, než si obvykle uvědomujemem. Naše poněkud snobské dějepísectví přechází mnohé mlčením a kdž vzdělaná třída může snadno potlačit vzpouru, může ještě jednodušeji potlačit vzpomínku na ni. Vedlo se tak některým z hlavních rysů velké středověké revoluce, jejíž neúspěch, či spíše jejíž zrada, byla skutečným zlomovým bodem našich dějin. Totéž platí o vzpourách proti náboženské politice Jindřicha VIII a jinak tomu nebylo ani se povstáními a pálením mandelů a bouráním strojů v Cobbettově době. Na okamžik se v našich dějinách opět objevil skutečný dav, což stačilo právě k tomu, aby ukázal jednu z nesmrtelných známek davových rituálů. Nedemokratického doktrináře nezarazí na přímé demokratické akci nic víc než marnivost či mumraj věcí vážně konaných za denního světla, šokují ho tím, že jsou tak nepraktické jako báseň nebo modlitba. Francouzští revoliucionáři vzali ztečí prázdné vězení jen proto, že bylo velké, pevné, těžko se na ně útočilo a bylo proto symbolem mocné monarchické mašinerie, jejímž bylo pouhou kolnou. Angličtí vzbouřenci pracně rozbíjeli na kusy farní brus jenom proto, že byl velký, pevný a špatn- se rozbíjel a proto byl symbolem mocné oligarchické mašinerie, která trvale odírala tváře chudiny. Naložili také utiskujícího agenta nějakého pozemkového vlastníka do káry a vozili ho po celém hrabství jen proto, aby tu hroznou osobnost ukázali nebi i zemi. Potom ho nechali jít, poznačeného možná, k dobrému či zlému, což byla jistá národní úprava hnutí. Na anglické revoluci je něco velmi příznačného v tom, že měla popravčí káru, ale ne guillotinu.
Tyto uhlíky revoluční epochy byly ovšem velmi brutálně zadupány, brus dál brousil (brousí) v biblickém smyslu o kterém jsme se zmínili výše a ve většině politických krisí od té doby se na káře nakonec ocitl dav. Samozřejmě jak vzpoury tak útisk v byly ale v Anglii jen stínem hrozné bouře a pomsty, které završily souběžný proces v Irsku. Zde se terorismu, který byl v Anglii jen dočasným a zoufalým nástrojem aristokratů (buďme k nim spravedliví a řekněme, že nebyl v vůbec souladu s jejich temperamentem, který neměl ani morbiditu a krutost, ani logiku a zacílenost terorismu) v duchovnější atmosféře stal planoucím mečem náboženského a rasového šílenství. Chathamův syn Pitt se naprosto nehodil na otcovo místo, ba nebyl s to zaplnit místo (nemohu se ubránit té myšlence) zaujmout místo obvykle mu vykazované v historii. Ale i kdyby byl zcela hoden své nesmrtelnosti, prostředky jichž používal v Irsku, i kdyby byly považovány za bezprostředně hajitelé, nebyly hodné své nesmrtelnosti. Byl upřímně přesvědčen o národní nezbytnosti vytvářet jendnu koalici proti Napoleonovi za druhou vynakládáním tehdy pměrně drahocenného obchodního bohaství Anglie na chudší spojence a dělal to s nesporným talentem a houževnatostí. Ve stejné době čelil nepřátelskému irskému povstání a částečně nebo potenciálně nepřátelskémnu irskému parlamentu. Ten zlomil těmi nejneslušnějšími úplatky a povstání tou nejeslušnější brutalitou. Mohl si ale docela myslet, že si může dovolit obhajobu tyrana. Nejenže ale byly jeho opatření panická, nebo v každém případě zoufalá, nýbrž (což bývá málokdy vnímámo) jejich jediná obhajoba byla v tom, že byly vedeny panikou a zoufalstvím. Byl připraven emancipovat katolíky jako takové, náboženská bigotnost nebyla neřestí oligarchie, ale nebyl připraven emancipovat Iry jako takové. Ve skutečnosti neměl zájem naverbovat Iry jako rekruty, chtěl jen odzbrojit Irsko jako nepřítele. Jeho uspořádání proto bylo od počátku ve špatné pozici k tomu, aby dalo cokoliv do pořádku. Unie byla možná nezbytností, ale unie nejsednocovala. Nebylo to jejím cílem a nikdo s ní tak ani nikdy nezacházel. Nejenže se nám nikdy nepovedlo udělat z Irska Anglii, jako se Burgundsko stalo součástí Francie, ale nikdy jsme se o to ani nepokusili. Burgundsko se může chlubit Corneillem, i když to byl Norman, kdežto my se musíme smát, když se Ir chlubí Shakespearem. Naše marnivost nás dostala do pouhé kontradikce, když jsme pokusili spojit identifikaci s nadřazeností. Je prostě malomyslné posmívat se Irovi, když se chová jako Angličan a nadávat mu, když se chová jako Ir. Unie tak nikdy ani neaplikovala anglické zákony na Irsko, nýbrž jen donucení a ústupky speciálně pro Irsko vytvořené. Tyhle vratké alternace pokračovaly do Pittových dob po naši současnost. Od časů kdy velký O’Connell se svými obrovskými shromážděními donutil naši vládu naslouchat katolické emancipaci po dny velkého Parnella, který ji svou obstrukcí donutil slyšet na Home Rule udržovaly naši kolísavou rovnováhu údery zvenčí. Později v devatenáctém století přibylo lepšího druhu zvláštního zacházení. Idealistický i když nedůsledný liberál Gladstone si opožděně uvědomil, že svoboda, kterou miloval v Řecku a Itálii má svá práva i blíž domovu a můžeme o něm říci, že na prahu hrobu našel druhé mládí ve výmluvnosti a důrazu svého obrácení. A státník s opačnou nálepkou (ať už ta má jakýkoliv význam) měl duchovní postřeh, jímž pochopil, že pokud se Irsko rozhodne být státem, bude ještě rozhodnější v tom, že bude státem venkovanů. Velkorysý a nápaditý George Wyndham, člověk mezi politiky, trval na tom, že trýznění zemědělců s vyháněním, střílením a vyděračskými nájmy musí skončit tím, že řečeno Parnellovými slovy, se Irové chopí svých farem. Víc než jedním způsobem obchází jeho dílo tragedii vzpoury proti Pittovi, protože sám Wydham byl z krve vůdce vzpoury a provedl jedinou dosud vykonanou nápravu za všechnu, hanebně prolitou, krev, jež tekla po pádu FitzGeralda.
Důsledky pro Anglii byly méně tragické, věru mohli bychom říci, že byly svým způsobem komické. Wellington, sám Ir třebaže z užšší strany, byl především realista a jako mnozí Irové byl obzvláště realistou, pokud šlo o Angličany. O armádě jíž velel řekl, že to bylo bahno a a spodina lidské společnosti, ta poznámka není o nic méně cenná proto, že se ona armáda ukázala dost užitečná na to, aby se o ní řeklo, že byla solí země. Pravdou ovšem je, že tím byla svým způsobem národním symbolem a takřka strážcem národního tajemství. Pro Angličany, i na rozdíl od Irů a Skotů, platí jistý paradox, který působí, že každá formální verze jejich plánů a principů je vůči nim nespravedlivá. Anglie nejen staví se hradby z trosek a odpadů, ale nachází své hradby a opevnění v tom, co sama vyházela jako odpadky. Pokud nečemu vzdáme hold, když o tom řekneme, že i selhání té věci byly jejími úspěchy, pak na tom holdu něco bude. Některé z nejlepších kolonií byly osadami odsouzenců a bylo by je možné označit za opuštěné osady odsouzenců. Armádu tvořili především vězni a nábor do ní spočíval především v zavírání do vězení, ale byla to dobrá armáda špatných mužů, ba ne, byla to veselá armáda nešťastných mužů. To je barva a charakter, které se vinou realitami anglických dějin a těžko se dají vměstnat do knihy a nejméně ze všeho do knihy o historii. Probleskávají v našich fantastických románech a pouličních písních, ale jejich pravým médiem jsou hovory. Nemá jiné jméno než nesourodost. Nelogický smích přežije v anglické duši všechno. Přežil, možná s příliš velkou trpělivostí čas teroru, v němž se ti vážnější z Irů odhodlali ke vzpouře. Byla to doba zpopřevracené tyranie a anglický humorista se postavil na hlavu, aby šel s dobou. U policejního soudu skutečně často dostával zcela iracionální tresty, když říkal, že je odpyká na hlavě. Za Pittova donucovacícho režimu poslali tak člověka do vězení třeba proto, že řekl, že Jiří IV. je tlustý, máme ovšem dojem, že si vězení zčásti užíval uměleckým rozvažováním nad tím, jak tlustý král byl. Tenhle druh svobody, tenhle druh lidskosti, a není to nic podřadného, přežil všechno zmítání a stahování zlého ekonomického systému, stejně jako pronásledování reakcionářskou epochou i děsivější hrozbu materialistické společenské vědy ztělesňovanou novými puritány, kteří se očistili dokonce i od náboženství. Nejhorší co se o dá říci o anglickém humoristovi je, že během tohoto dlouhého procesu byl pomalu stažen níž na společenském žebříčku. Falstaff byl rytíř, Sam Weller byl sluhou gentlemana a některá naše současná omezení budou mít patrně za důsledek, že ze Sama Wellera se stane Artful Dodger. Je pro nás ale dobré, že některé z těch pošlapaných tradic a ztemnělých vzpomínek na Merry England přežily, jak uvidíme, je to pro nás dobré proto, že naše sociální věda selhala a naše státnictví se zhroutilo ještě dřív. Nyní se totiž měl ozvat zvuk trumpet a nastat hrozný den navštívení v němž měli být všichni kdo se lopotí v otupělé civilizaci vyvoláni ze svých domů a děr jako vzkříšení mrtví a měli být ponecháni nazí pod cizím sluncem bez náboženství, vyjma smyslu pro humor. Lidé si mohou uvědomit, z jakého národa vzešel Shakespeare, který rozpoutával žertíky a vylomenimy v nejtemnější vášni sváh tragedií, už jen když by zaslechli ty mladíky ve Francii a Flandrech, kteří si podle divadelního zvyku říkali „Early Doors“, když tak mladí šli vylomit dveře smrti.

XV Válka s velkými republikami

Osmnáctému století nemůžeme porozumět, pokud si budeme myslet, že rétorika je něco umělého, protože je to umění,. Žádné jiné umění nás do takového omylu nesvádí. Mluvíme o muži, který “s takovým prožitkem” vyťukává noty upořádané ve slonovině na dřevěném pianu, nebo o tom, jak vylévá svou duši vrzáním na střívka poté, co cvičil s důkladností akrobata. Přesto nás ale pořád pronásleduje předsudek, že verbální forma a verbální účinek musí být čímsi pokrytecké, když spojují něco tak živého jako je muž a dav. Pochybujeme o citech staromódního rétora protože jeho řeč je tak uhlazená a zaměřená, aby sdělovala jeho pocity. Proto tedy před každou kritiku činitelů osmnáctého století musí být učiněna poznámka o jejich napstoré umělecké upřímnosti. Jejich řečnictví byla nerýmovaná poesie a byla v ní básnická lidskost. Nebyla to dokonce ani nemetrická poesie, ono století je plné vznešených frází, často pronesených z podnětu velkého okamžiku, jež v sobě měly tep a opakování písně, jako když člověk přemýšlí o melodii. Nelsonovo “Se ctí jsem je získal, čestně s nimi zemřu” má v sobě více rytmu než tazvaný volný verš. “Dejte mi svobodu nebo smrt” Patricka Henryho by mohl být krásný verš Walta Whitmana.
Patří mezi výstřední anglické úchylky předstírat, že jsme špatní řečníci, ve skutečnosti se ale po většinu osmnáctého stoleí Anglie blýskala vynikajícími rétory. Ve Francii měli možná vybranější literaturu, ale nikde jinde se tak výborně neřečnilo jako v Anglii. Parlament měl dost svých chyb, ale byl natolik upřímný, že byl rétorický. Parlament byl stejně zkažný jako je nyní, i když příklady korupce byly tehdy často skutečně brány jako příklady ve smyslu výstrahy, zatímco nyní jsou jen příklady ve smylsu vzorců. Parlament byl stejně lhostejný vůči volebním obvodům jako nyní, ale možná byli voliči v obvodech méně lhostejní vůči parlamentu. Parlament byl stejně snobský jako nyní, ale možná dbal více na pouhé postavení, než na pouhé bohatství. Ale parlament byl parlamentem a dostál čest a povinnost svému jménu mluvením a tím, že se snažil mluvit dobře. Nedělal věci jen proto, že se o nich nedá mluvit, jako je tomu nyní. Byla to tehdy, k věčné slávě naší země, velká řečnická dílna a ne pouhý krám, kde se kupčí z finančními tipy a vládními posty. A jako u všech dalších umělců je péče, kterou muži osmnáctého století věnovali řečnictví o důkazem a ne vyvrácením jejich upřímnosti. Burkeho nadšená eulogie je právě tak bohatá a propracovaná jako milencův sonet, ale to proto, že Burke je skutečně nadšený, právě jako milenec. Zuřivá Juniova věta je pečlivě sestavená tak pečlivě jako byl umíchaný renesanční jed a to proto, že Janius je skutečně rozzuřený, jako travič. Nikdo oneznámený s touto psychologickou pravdou nemůže ani na chvíli pochybovat, že mnozí angličtí arisokraté osmnáctého století byli skutečně nadšenými stoupenci svobody. Jejich hlasy se zdvihaly jako zvuk trumpety, při samotném vyslovení toho slova. Lhostejno co si mysleli jejich přímí předkové, tito muži to mysleli vážně, když mluvili o slavné paměti Hampdenu nebo o majestátu Magny Carty. Mezi patrioty jimž Walpole říkal chlapci bylo mnoho těch, kdo byli skutečnými patrioty a ještě lépe, byli opravdu chlapci. Pokud bychom to chtěli říci raději jinak: mezi whigovskými aristokraty bylo mnoho skutečných whigů. Whigů podle všech ideálních definic, které stranu indetifikovaly s obranou zákona proti tyranům a dvořanům. Kdyby ovšem někdo chtěl z faktu že whigovští aristokraté byli také whigy odvozovat pochybnosti zda byli také aristokraty je tu jedna praktická zkouška a jedna odpověď. Lze to zkoušt mnoha způsoby: zákony o lovu zvěře a o záborech zemědělské půdy, které schválili, nebo na přísných pravidlech soubojů a definici cti na níž všichni trvali. Kdyby ale došlo na skutečné zpochybnění toho, za jejich celý svět oprávněně nazývám aristokratickým a jeho pravý a naprostý opak demokracií, pak skuečný historický test je zde: zda, když se republikanismus opravdu objevil ve světě s ním začali ihned vést dvě velké války, nebo (pokud bychom dali přednost takovému pohledu) s nimi začal vést ihned dvě velké války. Skutečnou povahu anglického Parlamentu odkryla Francie a Amerika. Led se může třpytit, ale skutečná jiskra ukáže, že je to jen led. Proto když se rudý oheň revoluce dotkl zmrzlé nádhery whigů ozvalo se ihned syčení a započal zápas. Zápas plamene za rozpuštění ledu a vody uhasit plamen.
Již bylo řečeno že ke crnostem aristokratů patřila svoboda, zejmé svoboda mezi nimi. Dalo by se snad i říct, že k aristokratickým ctnostem patřil cynismus. Nebyli plní našich oblíbených fikcí s jejich upjatými a dřevěnými figurínami dobrého muže jménem Washington a zlého muže jménem Boney. Přinejmenším si uvědomovali, že Washingonova věc nebyla tak očividině bílá ani Napoleonova tak černá jak by nasvědčovala většina obecně dostupných knih. Chovali přirozený obdiv k Washingtonovu a Napoleonovu vojenskému géniovi a to nejčistší opovržení vůči německé královské rodině. Ale jako třída byli nejen proti Washingtonovi a Napoleonovi, ale proti oběma ze stejného důvodu. A tím bylo to, že oba představovali demokracii.
Nechopnost rozeznat tento podstatný rozdíl znamená, že se angické aristokratické vládě té doby děje velká křivda, zejména v případě Ameriky. Špatně mířený humor o Angličanech, který se objevuje zejména v této souvislosti tvrdí, že zatímco se často (jako v případě Irska) přesvědčují, že maji pravdu tam, kde se naprosto mýlí, je lehklé je přesvědčit (jako v případě Ameriky), aby se zachovali zcela špatně v případě, kdy by měli alespoň nějaký důvod být více či méně v právu. Vláda Jiřího III. uložila jisté daně koloniální komunitě na východním pobřeží Ameriky. Zcela jistě nebylo bezprostředně zřemé ve smyslu zákona a precedentu, že by imperiální vláda nemohla takové daně kolonistům uložit. Samy o sobě to nebyly ani daně tak prakticky utlačovatelské, jako jsou ty, které všude oprávněně patří k běžným příčinám revolucí. Whigovská oligarchie měla své chyby, ale naprostý nedostatek sympatií ke svobodě, zejména loákální svobodě, a k jejich dobdrodužným příbuzným za mořem k jejich vadám v žádném případě nepatřil. Velký předák nové a velmi národní šlechty Chathma byl mezi nimi typický naprostou svobodou od nejmenší neliberálnosti a předpojatosti vůči koloniím jako takovým. Dal by jim svobodu a dokonce kolonie preferoval, jen kdyby je dokázal udržet jako kolonie. Burke, tehdy výmluvný hlas whiggovské ideologie předurčený později ukázat jak zcela aristokratický hlas to byl, zašel ještě dál. I North přistoupil na kompromis a třebaže Jiří III. byl blázen a proto by mohl sám kompromis odmítnout, už odmítl Bolinbrokův plán obnovení královské moci. Skutečný důvod poč přitakat Američanům, že měli ve sporu pravdu spočíval v čemsi mnohem hlubším než byl předmět sporu. Přeli se ne s mrtvou monarchií, ale se živou aristokracií. Vyhlásili válku nečemu mnohem lepšímu a hrozivějšímu než byl chudák starý Jiří. Nicméně populární tredice, zejména v Americe to líčila především jao duel Jiřího III a George Washingtona a jak jsme si již vícekrát povšimli jsou tyhle obrazy, třebaže jsou to jen obrazy, málokdy falešné. Hlava krále Jiřího nebyla na trůně o moc užitečnější, než na vývěsním štítu hostince, nicméně vývěsní štít byl skutečně znamením a to znamením doby. Představoval hostince, který čepavoal ne anglické, ale německé pivo. Představoval tu stránku whigovské politiky, kterou Chatham ukazoval, když byl tolerantní vůči Americke samotné, ale intolerantní vůči Americe, která uzavřela spojenectví s Francií. Onen dřevěný štít tedy zkrátka představoval totéž jako spojení s Fridrichem Velkým, přestavoval anglo-německou alianci, která se mnohem později v historii měla proměnit v starou teutonskou rasu.
Hrubě a upřímně řečeno můžeme řícit, že si spor vynutila Amerika. Chtěla být oddělená, což pro ni byl jen jiný výraz prot to, že chtěla být svobodná. Neuvažovala už o svých chybách jako kolonie, ale již o svých právech jako republika. Negativní důsledek tak malého rozdílu nemohl změnit svět. Nebýt pozitivního efektu velkého ideálu, možná bychom mohli řícit velkého nového náboženství. Skutečným argumentem pro kolonisty je, že cítili, že mohou být něčím, o čemž – a rovněž oprávněně – cítili, že jim Anglie nepomůže naplnit. Anglie by pravděpodobně svolila poskytnout kolonistům všechny možmé ústupky a ústavní privilegia, ale Anglie nemohla dopřát kolonistům rovnost: nemyslím rovnost s Anglií, ale ani rovnost mezi nimi. Chatham mohl udělat kompromis s Washingtonem, protože Washington byl gentleman, ale Chatham si sotva dovedl představit zemi, jíž by nevládli gentlemani. Burke by zjevně připraven dát Americe vše, ale nebyl by připraven poskytnout jí to, čeho nakonec dosáhla. Kdyby viděl americkou demokracii byl byl velmi zděšen, stejně jako ho vyděsila demokracie francouzská a stejně by ho vyděsila každá jiná demokracie kdykoliv. Whigové byli zkrátka liberální a dokonce velkorysí aristokraté, ale byli to aristokraré a právě proto, byly jejich ústupky stejně marné jako výsledky jejich výbojů. O naší pochybné roli v odtržení Ameriky mluvíme s pokořením u nás příliš vzácným. Nevím zda to našemu pokoření uleví či přitíží, ale mám velmi vážné podezření, že jsme s tím měli společného jen velmi málo. Mám za to, že jsme v tom sehráli neobyčejně malou roli. Nezahnali jsme americké kolonisty, oni ani nebyli zahnáni. Vedlo je světlo, které šlo před nimi.

To světlo pocházelo z Franice, jako Lafayettovy armády, které přišly na pomoc Washingtonovi. Francie se již lopotila s ohromnou duchovní revolucí, která měla brzy přetvořit svět. Její doktrína, rušivá a tvořivá, byla ve své době, a je dodnes, velmi špatně chápána navzdory zářivé jasnosti stylu s nímž je vyložena Rousseauem v jeho “Společenské smlouvě” a Heffersonem v Deklaraci nezávislosti. Řekněte jen slovo “rovnost” a v tu chvíli vyskočí v mnoha moderních zemích čtyři sta hlupáků a jeden přes druhého začnou vysvětlovat, že při důkladném posouzení shledáme, že někteří lidé jsou vyšší nebo pohlednější než jiní. Jako by si Danton nevšiml, že je vyšší než Robespierre nebo jako by Washington dobře nevěděl, že je pohlednější než Franklin. Není tu místo k tomu, abychom vysvětlovali filosofii, postačí poznamnat v podobenství, že když říkáme, že všechny penny jsou si rovné netvrdíme, že jsou všechny zcela stejné. Máme na mysli, že jsou naprosto rovné ve svém jednom absolutním charakteru, v tom co je na nich nejdůležitější. Prakticky vzato můžeme říct, že jsou to všechno mince určité hodnoty a že dvanáct jich dá dohromady šilink. Symbolicky, ba dokonce mysticky, můžeme říct, že všechny nesou obraz krále.A to nejmystičtější a současně nejprakičtější shrnutí rovnosti říká, že všichni lidé nesou obraz Krále králů. Je samozřejmě pravda, že tato idea byla dávno základem celého křesťanství, dokonce i v institucích, které byly svou formou méně populární, než třeba davy v středověkých italských republikách. Dogma o rovných povinnostech implikuje to o rovných právech. Neznám žádnou křesťanskou autoritu, která by nepřipustila, že je stejně zlé zabít chudého člověka jako člověka bohatého, nebo že je stejně špatné vloupat se do neelegantně zařízeného příbytku jako vloupat se bytu vkusně vybaveného. Svět ale zašel dál a dál od těchto truismů a nikdo se jim nevzdálil víc než skupina velkuých anglických aristokratů. Idea rovnosti lidí je ve své podstatně prostě ideou důležitosti člověka. Jenže byla to právě představa důležitosti pouhého člověka, která se jevila šokující a neslušná pro společnost v níž všechna romantika a náboženství spočívaly v důležitosti gentlemana. Bylo to, jako kdyby nahý muž vkráčel do Parlamentu. Není tu místo na plný rozbor morálního problému, ale tohle postaří k tomu, aby kritikové znepokojení rozličnostmi v lidských typech a dovednostech poznali, že zbytečně marní svůj čas. Pokud mohou pochopit, že dvě mince mohou mít stejnou hodnotu, i když je jedna blýskavá a druhá zahnědlá, pak snad mohou pochopit, že dva muži mohou stejně volit i když je jeden bystrý a druhý tupý. Jestliže jsou ovšem i nadále spokojeni se svou vážnou námiitkou, že někteří lidi jsou tupí, tak s nimi mohu jen velmi vážně souhlasit, že někteří lidéí jsou velice tupí.
Ale jen pár let poté co se Lafayette vrátil ze své výpravy za pomocí při zakládání republiky v Americe byl vržen za své vlastní hranice kvůli odporu vůči založená republiky ve Francii. Pochod nového ducha vpřed byl tak prudký, že se republikán z nového světa stal reakcionář ve světě starém.Když totiž Francie přešla od teorie k praxi, položila tím světu otázku, která nebyla myslitelná v souvislosti s počátečním experimentem hrstky obyvatel koloniálního pobřeží. Nejmocnější z lidských monarchií byla jako nějaká monstrózní nesmírná železná modla rozatvena ve výhni jen o málo větší než byla ona sama a pak byla znovu odlita ve věc stejně obrovskou, ale jejímu tvaru lidé nemohli porozumět. Přinejmenším bylo hodně těch, kdo nemohli prozumět a nejméně ze všech mohli porozumět všichni angličtí liberální aristokraté. Byly samozřejmě samozřejmě praktické důvody pro setrvalou zahraniční politiku proti Francii, jedno zda královské či republikánské. V první řadě t byla touha předcházet tomu, aby nás jacíkoliv cizinci ohrožovali z vlámského pobřeží a, v mnohem menší míře, koloniální rivalita, kde získal tolik slávy pro Anglii Chatham svým státnictví a Wolfe a Clive svými zbraněmi. První důvod se k nám vrátil s jedinečnou ironií, abychom totiž nepustili Francouze do Flander vrhli jsme s rostoucím nadšením do bratření s Němci. Záměrně jsme živili a rozmazlovali mocnost, která měla v budoucnosti shltnout Belgii tak, jak to nikdy Francie nedokázala a ohrožovala nás přes moře hrůzami, o nichž by se žádnému Francouzi ani nesnilo. Náš postoj k Francii ale samozřejmě sjednocovaly mnohem hlubší věci jak před revolucí, tak po ní. Od despotismu k demokracii je to jen krok, jak logicky, tak historicky, a oligarie je od obou dvou stejně daleko. Padla Bastilla a Angličanovi se zdálo, že despota se pouze proměnil v demos. Povstal mladý Bonaparte a Angličanovi se jen zdálo, že demos se zase znovu proměnil v despotu. Nemýlil se, když o těchto proměnlivých formách jedné cizí věci uvažoval a tou věcí byla rovnost. Když jsou totiž miliony rovny v podřízenosti vůči jednomu zákonu, je už jen malý rozdíl v tom, jesli jsou podřízeny také jednomu zákonodárci obecný společenský život je rovný. Angličané nikdy nepochopili jednu věc o Napoleonovi. V žádné z myriád studií o jeho tajemné osobnosti nepíší, jak neosobní byl. Málem jsem napsal, jak nedůležitý byl. Sám řekl: “Vejdu do dějin se svým zákoníkem v rukou.”ovšem v praktickém důsledku, narozdíl od pouhého jména a pověsti, bude ještě správnější říct, že jeho zákoník vstoupí do dějin s jeho rukou zachycenou, poněkdu nečitelně, v jeho podpisu.
Jeho zákon o odkazech roubil velká nemovité državy a povzbuzoval spokojené rolníky v místech, kde je jeho jméno proklínané, v místech, kde jeho jméno nikdo nezná. Za jeho života bylo přirozené, že ničivá záře jeho vojenských úderů musela připoutat pohledy jako blesk, ale jeho déšť padal tišeji a osvěžení, které přinesl zůstalo. Není třeba opakovat, že poté co rozbíjel jedu světovou koalici za druhou bitvami, které byly mistrovskými kusy vojenského umění, byl nakonec udolán dvěma porovnatelně populárními příčinami – vzdorem Ruska a vzdorem Španělska. Ten první byl, jak tomu je u všeho ruského tak často, převážně náboženský, zatímco u druhého se mnohem nápadněji objevuje to, co nás zde zajímá: udatnost, bdělost a vysoký národní duch Anglie v osmnáctém století. Dlouhé španělské tažení prověřila a přivedla k triumfu velkého irského vojáka, později známého jako Wellingtona, který se se později ještě větším symbolem, protože se nakonec střetl s Napoleonem při jeho poslední porážce u Waterloo. I když byl Wellington přílíš logický na to, aby vůbec mohl být Angličanem, byl v mnohém typický aristokrat se svou ironií a nezávislým myšlením. Pokud si ale chceme představit jak rigidně byli tito muži omezeni svou třídou, jak málo ve skutečnosti tušili o tom, co se ve skutečnosti v jejich době odehrává, stačí si všimnout, že Wellington měl patrně dojem, že Napoleona prostě odbyl tím, že o něm řekl, že ve skutenčnosti není gentleman. Kdyby nějaký bystý a zkušený Číňan měl o “čínském Gordonovi”, že “On ve skutečnosti není Mandarin” měli bychom si pomyslet, že si čínský systém zaslouží svou pověst rigidity a odtažitosti.
Už ale jen samotné Wellingtonovo jméno stačí, aby připomnělo jiné a s ním i to, že i když je to pravda, je to pravda nedostatečná. Na myšlence, že Angličan není nikdy tak anglický, jako když je mimo Anglii něco bylo, i na tom,že nikdy nebyl tak cítit zemí souše, jako když byl na moři. V národní psychologii bychom našli něco, co nikdy nemělo řádné jméno, až na výstřední a vpravdě mimořádné jméno Robinsona Crusoa, který je o to angličtější, že ho v Anglii nelze objevit. Dá se pochybovat o tom, že by si francouzský nebo německý hoch nějak zvlášť přáli, aby jejich obilné lány či vinice byly pouští, ale mnozí angličtí chlapci si přáli, aby jejich ostrov byl ostrovem pustým. Ale mohli bychom dokonce i říci, že Angličan byl pro svůj ostrov příliš ostrovního smýšlení. Nejvíce procitl k životu, když byl jeho ostrov odtržen od základů světa, visel jako planeta a letěl jako pták. A v protikladu, skutečnou britskou armádou bylo námořnictvo, nejodvážnější z ostrovanů byli rozptýleni na plovoucím souostroví velké flotily. Spočívala na tom jako rostoucí světlo legenda Armady, byla to velká flotila plná slávy tím, že bývala jen malou. Dávno předtím než vůbec Wellington spatřil Waterloo udělaly lodi svou práci a rozbily francouzské námořnictvo ve španělských mořích a jako světlo nad mořem zanechalo život a smrt Nelsona, který zemřel se svými hvězdami na prsou a srdcem na dlani. Vzpomínku na Nelsona nelze označit jinak než mytickou. Už hodina jeho smrti, už samo jméno jeho lodi jsou poznačeny jistou epickou úplností, kterou kritici nazývají dlouhým ramenem náhody a proroci rukou Boží. I samotné jeho chyby a selhání byly heroické nikoliv ve volném, ale v klasickém smyslu v tom, že padl jen jako legendární hrdinové, oslabený ženou, nepřemožený žádným nepřáteli mezi muži. A zůstává vtělením čisté poetického anglického ducha, tak poetického, který si sám sebe představuje v tisíci způsobech a někdy si sám sebe dokonce představuje dokonce v próze. Nedávno, ve věku rozumu v zemi, která se už sama označovala za nudnou a věcnou a nad níž se cylindry a tovární komíny zdvihaly jako věže pohřební efektivity se tenhle synek venkovského kněze pohnul do krajnosti na zářivém oblaku a sehrál pohádku. Měl by zůstat lekcí pro ty, kdo nerozumí Anglii a tajemstvím pro ty, kdo si myslí, že jí rozumí. Navenek vedl své lodi k vítězství a zemřel na cizím moři, ale symbolicky ustanovil cosi nepopsatelného a důvěrného, něco co připomíná domorodé přísloví, byl to muž, který spálil své lodi a kdo jednou provždy zapálil Temži.

XIV Triumf whigů

Ať už věříme, že Reformace skutečně něco napravila nebo ne, jen sotva lze pochybovat o tom, že restaurace ve skutečnosti nepřinesla žádnou obnovu. Karel II. Nikdy nebyl králem ve starém slova smyslu,byl předákem oposice proti svým vlastním ministrům. Protože byl mazaný politik držel si svůj oficiální post a protože jeho bratr a nástupce byl politik neuvěřitelně hloupý, přišel o něj, ale trůn už byl jen jedním z oficiálních postů.
V některých ohledem by se Karel II. skutečně hodil do modernějšího světa než do jeho počátků, byl to muž spíše osmnáctého než sedmnáctého století. Byl vtipný a zábavný jako postava z komedie, a už to byly Sheridanovy, ne Shakespearovy komedie. Ještě modernější byl v tom, jak se těšil z experimentů v Královské společnosti a nadšeně se skláněl nad hračkami z nichž měly vyrůst děsivé motory vědy.On i jeho bratr však byli spojeni dvěma pouty s tím, co v Anglii stálo na poražené straně a tíhou těchto pout byla jejich dynastická věc ztracena. Prvním, které ale s postupem doby v praktickém smyslu sláblo, byla samozřejmě nenávist, kterou cítili ke svému náboženství. Druhým, ktreré s blížícím se dalším stoletím rostlo byly jejich vazby na francouzskou monarchii. Než přistoupíme k mnohem bezbožnějšímu věku podíváme se nejdřív na náboženský spor, ale pravda o něm je spletitá a těžko ji vysledovat.
Tudorové začali staré náboženství pronásledovat dříve, než se k němu přestali hlásit. Je to jedna ze složitostí přechodových období, které lze popsat jen pomocí takovýchto rozporných tvrzení. Lidé alžbětinské doby a Alžbětina typu mohli cítit, a to i velmi ohnivě, jako zcela zásadní, že kněží by měli žít v celibátu a přitom trhat na skřipec natahovat kohokoliv chyceného při hovoru s jediným celibátním knězem. Toto tajemství, velmi rozmanitě vysvětlované, pokrývalo anglikánskou církev a do značné míry anglický lid .Ať už to budeme naývat katolickou kontinuitou anglikanismu nebo jen pomalým vykořeňováním katolicismu, nelze pochybovat o tom, že faráři jako byl Herrick byli ještě dokonce za občanské války plní „pověr“, jež byly katolickém v krajním slova smyslu, který bychom nyní mohli označit za kontinentální. Jenže mnoho dalších podobných farářů už hořelo paralelní a opačnou vášní a kontinentálním katolicismu nesmýšleli už ani jako o pomýlené církvi Kristově, ale jako o konsistentní církvi Antikristově. Je dnes proto pro nás velmi obtížné posuzovat proporce protestantismu, ale nemůžeme pochybovat o jeho přítomnosti, zejména o jeho přítomnosti ve významných centrech, jako byl například Londýn.V době Karla II., po čistce puritánského teroru, byl už protestanismus alespoň případnější a lidštější než pouhá výlučnost kalvinistů nebo protřelost tudorovských šlechticů. Monmounthova vzpoura ukázala, že měl i lidovou, třebaže nedostatečně populární, podporu. Síly odporu proti „papeženectví“ se staly davem, i když nikdy ne lidem. Byl to možná čím dál víc městský dav, který se stal obětí tolika epidemií podrobného zklamání jimiž si s městskými davy dnes hraje tisk bažící po senzacích. Jednou z těchto poplašných zpráv a drbů (nemluvě o méně technickém označení lží) a bouří, které opatrně zvládal Karel Ii. bylo papeženecké spiknutí. Dalšími byly povídačky o postelovém ohřívači čili o falešném dědici trůnu, což byla bouře, která nakonec smetla Jakuba II.
Poslední rána, mohla však padnout pro něco jiného než pro jeden z těch téměř roztomilých lokalismů, k nimž cítívá anglická povaha náklonnost. Deba o anglikánské církvi se, tehdy jako dnes, liší od všech ostatních debat v jedné zásadní věci. Není to diskuse o tom, co jistá instituce musí dělat, nebo v jakém směru je nutné ji změnit, ale o tom, čím ona instituce ve skutečnosti je. Jedna strana se, tehdy jako dnes, o ni měla starost jen proto, že byla katolická, a ta druhá se jí zabývala zas jen proto, že byla protestantská. Nuže, Angličanům se jistě přihodilo něco, co by bylo nepředstavitelné pro Skoty nebo Iry. Masy obyčejných lidí, milovaly anglikánskou církve aniž by se kdy vůbec rozhodly, co byla zač. Byla jistě odlišná od církve středověké, ale také se velice lišila od neplodné prestiže nižší šlechty, která na ní lpěla v následujícím století. Macaulay, který měl na mysli hodně odlišný účel, věnoval několik stránek tomu, aby doložil, že anligkánský duchovní byl v sedmnáctém století společensky vzato jen lepším sluhou. Má asi pravdu, ale nedochází mu, že to nebylo nic jiného než jen pokleslá kontinuita s demokratičtějším středověkým kněžstvím. Kněz tehdy nebyl považován za gentlemana, ale s rolníkem se zacházelo jako s knězem. A v Anglii si tehdy, jako teď v Evropě, mnozí pohrávali s myšlenkou, že kněžství bylo něco vyššího než šlechtické postavení. Stručně řečeno byla tehdy národní církev alespoň skutečně národní způsobem, který byl velmi živý emotivně, třebaže intelektuálně byl poněkud neurčitý. Když se proto zdálo, že Jakub II. začíná být hrozbou pro toto praktikující společenství probudilo to něco přinejmenším lidovějšího než byla upjatost whigovských lordů. K tomu musíme dodat jeden obecně zapomínaný fakt. Mám na mysli skutečnost, že vliv označovaný tehdy za papeženecký byl v té době považován v pravém smyslu za revoluční. Jezuité vypadali v anglických očích ne jako pouzí spiklenci, ale jako svého druhu anarchisté. Na abstraktních spekulacích je něco, co v mnohých Angličanech vyvolává silný odpor a abstraktní spekulace takových jesuitů, jako byl Suarez, se zabývaly extrémní demokrací a věcmi, o nichž se v Anglii nikomu ani nesnilo. Návrh posledního Stuartovce na toleranci proto mnozí považovali za stejně povšechný a prázdný jako atheismus. Jediní Angličané, kteří se v sedmnáctém století zabývali něčím z této trascendentální abstrakce byli kvakeři a anglický pohodlný kompromis se otřásl nelibostí, když si obojí podávalo ruce. Obě filosofické krajnosti se potkaly právě kvůli své povaze a v tom, že unavená, leč zábavná mysl Karla II. uzavřela alianci s pronikavým a nezaujatým duchem Willama Penna bylo víc než jen stuartovská intrika.
Většina Anglie byla tehdy skutečně zděšena Stuartovým návrhem na toleranci, ať upřímně nebo neupříjmě, a to proto, že se zdál být teoretický a proto jen fiktivní. Předběhl svou dobu, (nebo, řečeno rozuměnjším jazykem) byl příliš řídký a éterický pro svou atmosféru. K této zálibě anglických umírněných v konkrétních věcech musíme přidat (jen nevíme v jakém přesně poměru) násilnou nenávist vůči papeženectví, která hraničila s šílenstvím, ale byla docela uprímná. Stát už se dlouho před tím stal mučícím strojem vůči kněžím a přátelům kněží. Lidé mluví o revokování nantského ediktu, ale angličtí pronásledovatelé nikdy neměli tak tolerantní edikt, který by mohli zrušit. Ovšem tentokrát alespoň angličtí, podobně jako francouzští, pronásledovatelé utiskovali menšinu. Bohužel byla tu ještě jedna sféra vládnutí, kde ještě šíleněji pronásledovali většinu. Právě zde totiž vyvrcholil a nabyl své hrozné podoby onen prodlévající zločin navývaný správou Irska. Zabralo by příliš mnohoo místa, kdybychom měli podrobně probírat těsnou síť nepřirozených zákonů jimiž byla země sevřena až téměř do závěru osmnáctého stoleí. Postačí, když zde řekneme, že celkový postoj k Irům byl tragicky předznamenán a těsně spojen s vyhnáním Stuatovců jedním z těch činů, jimž se dostává věčné paměti. Jakub II. prchající před míněním Londýna a snad Anglie, našel nakonec útočiště v Irsku a to v jeho prospěch povstalo do zbraně. Princ Oranžský povolaný šlechtou na trůn přistál v zemi s anglickou a holandskou armádou, vyhrál bitvu u Boyne, ale dočkal se toho, že jeho armádu před Limmerickem zadržel vojenský génius Patricka Sarsfielda. Byl to tak dokonalý šach, že mír mohl obnovit je příslib plné náboženské svobody Irům výměnou za kapitulaci u Limmericku. Nová anglická vláda město obsadila a slib ihned porušila. O celé záležitosti není mnoho co dalších říct. Bylo tragickou nutností, že si ji Irové zapamatují, ještě tragičtější bylo, že na to Angličané zapoměli. Kdo totiž zapomíná na své hříchy věčně a neustále je opakuje.
I zde ale byla posice Stuartů mbohem zranitelnější na straně světrské a zejména zahraniční politiky. Aristokraté na něž za revoluce nakonec přešla moc už přestávali mít jakoukoliv nadpřirozenou víru v protestantismus ve smyslu protikladu ke katolicismu, ale měli velmi přirozenou víru v Anlii jako protějšku Francie a v jistém smyslu rovněž ve anglické instituce proti francouzským. A právě tito mužové, nejméně středověcí mezi celým lidstvem, se zrovna tak  mohli chlubit některými středověkými svobodami—Magnou Chartou, parlamentem, porotamu—jako se mohli dovolávat skutečné středověké legendy pokud šlo o válku s Francií. Typický oligarcha osmnáctého století, například Henry Walpole, si mohl stěžovat, že průvodce v nějakém starém kostele, ho otravoval stopami po sv. Vímjákom, když on hledal pozůstatky Jana z Gentu. Řekl by to se vší naivitou skeptika a ve snu by ho nenapadlo, jak daleko se tím Janu z Gentu ve skutečnosti vzdaluje. Středověkou historii sice tito lidé chápali jen jako jakýsi maškarní bál, přece jen to byl ples na němž muži bojující s Francií mohli pro ozdobu obléci brnění Černého prince nebo si nasadit korunu Henryho z Monmouth. V této věci, stručně řečno, asi stačí, že aristokraté byli populární, jak budou vždy populární patrioti. Je pravda, že poslední Stuartovci sami ani zdaleka nebyli nepatriotičtí a zvláště Jakuba II. lze označit za zakladetele britského válečného námořnictva. Ale sympatizovali s Francií, vedle jiných cizích zemí, ve Francii našli útočiště, starší než se ujal vlády a mladší, když byl vlády zbaven a Francie později Jakobitům pomáhla v jejich tažení za obnovu své linie. A pro novou Anglii, zejména pro novou anglickou nobilitu, byla Francie nepřítelem.
Transformaci, jíž vnější vztahy Anglie prošly na koni sedmnáctého století, symbolizují dvě velmi odlišné a konečné události, jednou byl nástup holandského krále a druhou nástup krále německého. V prvním případě byly přítomny všechny prvky, které mohou částečně z nepřirozené události udělat přirozenou. Podruhé šlo o děj, který i ti, kdo ho působili sotva mohli označit za přirozený a mohli jen říci, že byl potřebný. Vilém Oranžský byl jako dělo přitažené do průlomu v hradbách, dělo věru cizozemské a dělo, z kterého se střílelo do šarvátky spíše cizozemské než anglické. Pořád to však byla bitka, v níž Angličané a zejména angličtí aristokraté mohli sehrát velkou roli. Hannoverského Jiřího angličtí aristokraté prostě nacpali do díry ve zdi a prakticky i připustili, že do ní zkrátka nasypali smetí. Vilém, přes všechen svůj cynismus, v mnohém pokračoval v legendě velkého a přísného puritanismu. Osobním přesvědčením byl kalvinista. Pokud jde o Jiřího, o jeho přesvědčení nikdo nic nevěděl, ani se nestaral vyjma toho, že nebyl katolík. Doma byl částečně republikánským hodnostářem čehosi, co bylo onehdy plně republikánským experimentem a patřilo k čistějším, pokud ne k chladnějším ideálům sedmnáctého století. Doma byl Jiří prakticky tím, čím byl doma král Kanibalských ostrovů: barbarský osobní vládce stěží logický natolik, aby ho šlo označit za despotu. Vilém byl muž ostré, třebaže omezené, inteligence. Jiří neměl inteligenci žádnou. A především, když se podíváme na nejbližší způsobené důsledky, byl Vilém manželem Stuartovny a na trůn nastoupil ruku v ruce s ní. Byl známou postavou a již patřil do naší královské rodiny. S Jiřím přišlo do Anglie cosi, co jsme viděli před tím jen zřídka, něco o čem se sotva zmiňují středověké a renesanční spisy- až na jeden, který zmiňuje nějakého Hotentota. Přišel barbar zpoza Rýna.
Vláda královny Anny pokrývající období mezi těmito dvěma cizími králi je proto skutečným časem přechodu. Je mostem mezi dobou, kdy byli aristokraté přinejmenším tak slabí, že povolali cizího siláka, aby jim pomohl, a obdobím, kdy byli natolik silní, že povolali cizího slabocha, který jim umožnil, aby si pomohli. Symboly vždy zjednodušují a zjednodušují příliš, ale celé dění může symbolizovat souboj dvou velkých postav. Oba byli gentlemani a muži velkého ducha, oba odvážní a ani jeden neskrýval své cíle. Ve všem ostatním byli drsnými protiklady v každé věci. Jedním byl Henry St. John, Lord Bolinbroke, druhým byl John Churchill, slavný i nechvalný vévoda z Marlborough. Churchillův příběh je především příběhem revoluce a jejího úspěchu, příběh Bolinbrokea je příběhem kontrarevoluce a jejího neúspěchu. Churchill je zde typem pro mimořádnou dobu v tom, že v sobě spojuje přítomnost slávy s absencí cti. Když se během několika dalších generací stala nová aristokracie v národě normální, zrodila typy nejen aristokratické, ale také rytířské. Revoluce z nás udělala zemi ovládanou jen a pouze gentlemany. Lidové university a školy středověku, podobně jako cechy a opatství byly zabrány a stalo se z nich to, čím zůstaly dosud: továrny na gentlemany, pokud to nejsou jen fabriky na snoby. Těžko si dnes uvědomujeme, že soukromé public schools bývaly kdysi nesporně veřejné. Když přišla revoluce, už se stávaly právě tak soukromými, jakými zůstaly doposud. Jenže v osmnáctém století byli ještě aspoň velcí gentlemani ve velkorysém, možná příliš velkorysém smyslu, který nyní tomuto slovu dáváme. Příklady nejen pouhé skromnosti, ale skromnosti prudké a romantické, zůstanou zapsány s jmény jako byl Nelson nebo Fox. Už jsme viděli, jak pozdější reformátoři vyplenili z fanatismu kostely, které jejich první reformisté okradli z pouhé hrabivosti. Velmi podobně whigové v osmnáctého století velebili, z čisté velkomyslnosti, to, co whigové v sedmnáctém století napáchali z čisté zloby. Jak podlá ta zloba byla můžeme jen odhadovat na základě toho, že si uvědomíme, že velký vojenský hrdina neměl ani běžné vojenské ctnosti jako je loyalita ke své vlajce či poslušnost k nadřízeným důstojníkům a že si cestu taženími, která mu přinesla nesmrtelnost vybíral s ostražitým duchem poberty doprovázejícího vojsko v poli. Když William přistál u Torbay na pozvání ostatních whigovských šlechticů, vypravil se Churchill, jako by ke svému napodobování Iškariotského chtěl přidat něco ideálního za Jamesem s prostopášným vyznáním lásky a oddanosti, vyrazil do pole jako by chtěl svou zemi chránit před invazí a pak v poklidu předal svou armádu invazním silám. Na dosažen takového stupně umění mohl aspirovat jen málokdo, ale podle své úrovně měli všichni revoluční politici stejný etický vzorech. Když obklopovali Jamesův trůn nenašel by se nimi snad ani jeden, který by nevedl korespondenci s Willamem. Když pak obklopili Williamův trůn nebyl mezi nimi nikdo, kdo by si dál neposílal dopisy s Jamesem. Takoví byli muži, kteří irský jakobinismus zradou v Limericku a skotský jakobinismus zradou u Glencoe.
Podivný a přece skvělý příběh Anglie osmnáctého století je tak příběhem velkosti založené na malosti, pyramidou stojící na špičce. Nebo, abychom pozměnili metaforu, lze novou obchodní oligarchii symbolizovat dokonce i v jejích vnějších projevech podle její starší sestry obchodní oligarchie benátské. Veškerá pevnost spočívala v nadstavbě, v základech byla všechna fluktuace. Velký chrám Clathamův a Warrena Hastingse dle svého původu spočíval na věcech tak nestabilních jak voda, a tak prchavých jak pěna. Je to jen pouhý nápad, že bychom mohli chtít nestabilní prvky s čímsi neklidným a dokonce uhýbavým v námořních lordech. Je ale jisté, že na samém počátku, když ne v pozdějších generacích naší obchodní aristokracie, bylo něco, něco podněcovaného proti ještě staršímu příkladu této formy vlády, něco zvaného Punica fides. Když kráčel rozčarovaný royalista Stafford na smrt řekl „Neskládejte svou naději v knížata“. O velkém royalistovi Bolinbrokeovi bychom velmi dobře mohli říct, že by mohl odseknout „A už vůbec ne v knížata obchodu.
Bolinbroke představuje celý soubro přesvědčení, která v anglické historii velmi vyčnívá, ale poslední zákruty běhu dějin způsobily, že je dnes z dohledu. Pokud ho však nepochopíme, nemůžeme pochopit naši minulost, ani, dodávám, budoucnost. Je zvláštní, že nejlepší anglické knijy osmnáctého století jsou toho plné a přece moderní kultura si toho všimnout nedokáže. Je toho plný dr. Johnson, právě to má na mysli, když odsuzuje menšinovou vládu v Irsku, stejně tak, když říká, že ďábel byl první whig. Plný je toho i Goldsmith, je to přímo pointa jeho krásné básně Opuštěná vesnice a s velkou zřetelností a oduševnělostí je to vyloženo ve Vikáři wakefieldském. Totéž platí i pro Swifta, který našel intelektuálního spojence v samotném Bolinbrokeovi. Za vlády královny Anny to byl pravděpodobně názor většiny obyvatel Anglie. Jenže nebylo to jen Irsko, kde začala vláda menšiny.
Toto přesvědčení, jak je brilantně vyložil Bolinbroke, má mnoho aspektů. Možná nejpraktičtější bylo to, že jednou z vlastností/ctností despoty je vzdálenost. Je to „malý polní tyran“, kdo otravuje lidský život. Teze zahrnovala truismus, že dobrý král je nejen dobrá věc, ale možná to nejlepší vůbec. Zahrnovala i paradox, že i špatný král je dobrý, protože jeho útisk oslabuje šlechtu a ulehčuje tlaku na obyvatelstvo. Pokud je to tyran, trýzní především a mučitele, a pokud i například Neronova vražda jeho vlastní matky sotva prospěla jeho duši, pro impérium to velká ztráta nebyla. Bolinbroke tak měl zcela racionalistickou teorii Jakobitismu. V dalších ohledech byl jemný a typický intelektuál, volnomyšlenkářský deist, psal jasnou a klasickou angličtinou. Byl ale také mužem dobrodružného ducha a skvělé politické odvahy a podnikl jeden poslední výpad pro Stuarty. Byl poražen velkými whigovskými šlechtici, kteří utvořili nového režimu nižší šlechty. A když pomyslíme na to, kdo jej porazil je skoro zbyteční dodávat, že vyhrál trikem. Malý německý princ vystoupil na trůn, či spíš na něj by posazen jak panák a velký anglický royalista odešel do exilu. Po dvaceti letech se objevil znovu a zopakoval svou živou a logickou víru v lidovou monarchii. Je ale příznačné pro jeho nezaujatou a vynikající mysl, že pro svou abstraktní ideu bylo ochoten posílit dědice krále, jehož se pokoušel zbavit. Vždy byl royalistou a nikdy jakobitou. Staral se o královský úřad, ne o královskou rodinu. Úřad oslavil ve své velké knize The Patriotic King napsanou v exilu a když usoudil, že Georgův prapravnuk byl dostatečným patriotem, přál si jen aby byl více králem. Ve svém stáří učnil ještě jeden pokus, s tak málo slibnými instrumenty jako byl George III a lord Bute, a když se mu zlomily v rukou, zemřel se vší důstojností sed victa Catoni. Velká obchodní aristokracie dorostla do své plné sily, ale pokud si chceme uvědomit dobro a zlo jejího růstu, než tato část od počátku do konce z Bolinbrokeova zmařeného pokusu o převrat. Na počátku vedla jeho politika k míru s Framcií a přerušení spojení s Rakouskem. Při druhém jeho politika znovu uzavřela mír s Francií a přervala vazbu s Pruskem. Právě v onom mezidobí mocně nabobtnalo símě braniborských peněžnických zemanů a už nabývalo moci a bohatství, které způsobí Evropě tak mimořádné problémy. Na konci této epochy byl Chatham, který ztělesnil a přinejmenším v reprezentativním smyslu vytvořil vše, co dnes známe jako Britské impérium, byl na vrcholu slávy své vlastní o své země. Shrnoval v sobě novou Anglii revoluce ve všem a zejména ve všem, čím je podle mnohých toto hntí vnitřně rozporné a přece korporativně nejvíce konzistentntí. Proto byl whig a v některých ohledech bychom ho mohli dokonce označit za liberála, podobně jako po něm jeho syna. Byl však také imperiliastou a také tím, co bychom mohli označit za Jingo, a whigovská strana byla důsledně Jingo. Byl aristokratem v tom smyslu, že všichni veřejně činní muži byli tehdy aristokraty. Velmi důrazně byl však tím co bychom mohli označit za straníka obchodu, téměř by se dalo říct Kartagiňan. To mu možná dodávalo polidšťující vlastnosti, ale nemohlo bránit aristokratickému plánu, tím chci říct, že mohl použít střední třídu. Byl to mladý voják středního postavení, James Wolfe, kdo slavně padl, když vyháněl Francouze z Quebecu, byl to mladý úředník Východoindické společnosti, Robert Clive, kdo pro Anglii otevřel zlaté brány Indie. Jenže to právě byla jedna ze silných stránek této aristokracie osmnáctého století, že bez třenic ovládala bohatší buržoasii, nebylo to zde, kde měl nastat společenský zlom. Byl výmluvným parlamentním řečníkem a třebaže byl parlament úzký jak senát, byl jedním z velkých senátorů. Samo to slovo připomíná proud ušlechtilých římských frází, které často používali a které správně nazýváme klasickými, ale špatně je označujeme za chladné. Těžko mohlo být co vzdálenějšího této vysoké, i když trochu květnaté vzdělanosti, vší panské a patricijské dobrosrdečnosti než ten malý vnitrozemský státeček skrblivých zupáckých seržantů z Postupimi, kteří z obyčejných barbarů dělali pouhé vojáky. A přece jejich nejvyšší velitel se stal jakoby Chathamovým stínem vrženým přes celý svět- stínem toho druhu, který je současně zvětšeninou i karikaturou. Angličtí lordové, jejich pohanství zušlechťovalo jejich vlastenectví zde uviděli cosi dlouhého a tenkého vytaženého z jejich vlastních theorií. Co bylo u Chathama pohanství, bylo u Frederika Velkého ateismem. A co bylo u prvního patriotismem, nemá u druhého jiní jméno než prušáctví. Kanibalská teorie commonwealthu, totiž, že ze své vlastní přirozenosti může pohltit jiná společenství, tak vstoupila do křesťanského světa. Jeho autokracie a naše vlastní aristokracie se nepřímo vzájemně přiblížily a jednu chvíli se zdálo, že jsou sezdané. Ne však dřív, než velký umírající Bolinbroke udělal své gesto, jako by chtěl zakázat ohlášky.

XIII Věk puritánů

Velice by nás nudilo,kdybychom měli číst záznam o tom nejživějším sporu nebo sérii dobrodružství v nichž by jména hlavních protagonistů či předmětů sporu byla systematicky nahrazována nesmyslnými slovy jako „snark“ či „boojum“ a napříkad bychom se dozvěděli, že král dostal na vybranou stát se snarkem či se s konečnou platností podřídit boojum nebo že v davu byly rozníceny vášně veřejným provedením boojum, což bylo nevyhnutelně považovány za hrubou reflexi snark. Nicméně velmi podobná situace nastává u většiny moderních pokusů vypovědět příběh theologických potíží šestnáctého a sedmnáctého století a současně vyhovět módní nepopularitě theologie u této generace—či spíše u poslední generace. Tak puritáni, jak jejich jméno nasvědčuje, byli v první řadě zapálení pro to, co považovali za čisté náboženství, často je chtěli vnutit ostatním, někdy jen chtěli, aby měli svobodu je sami praktikovat, ale nikdy nelze učinit zadost tomu, co bylo nejušlechtilejší v jejich povahách a také první na jejich myslích, pokud nikdy se ani náhodou nezeptáme cože bylo „to“, co se pokoušeli vnutit, nebo praktikovat. Nuže bylo toho mnoho velmi pěkného na puritánech a dnešní jejich obdivovatelé to téměř zcela přehlíží. Jsou chváleni za věci, které jim byly buď lhostejné, nebo je často zuřivě odmítali—jako náboženskou svobodu. A přece jsou docela nedostatečně chápáni a jsou dokonce podceňováni právě v tom, oč se logicky starali—jako například kalvinismu. Děláme puritány barvité v tom, co by zuřivě odmítli, v románech a hrách, které by veřejně pálili. Zajímáme se o všechno kolem nich, s výjimkou jediné věci, která je vůbec zajímala.
Viděli jseme, že v prvním případě byly nová učení v Anglii pouhou výmluvou pro plutokratické plundrování a to je jediná pravda, kterou o tom lze říct. Zcela jinak tomu bylo s jednotlivci o jedni či dvě později, pro které zkáza Armady byla již legendou o vysvobození národa od papeženectví, stejně zázračnou a stejně odtažitou jako vysvobození , o nichž mohli tak realisticky číst v hebrejských knihách, jež se před nimi právě otevíraly. Vznešená náhoda španělské porážky možná se možná sběhla až příliš dobře s jejich soustředěním na nekřesťanské části Písma. Mohla uspokojit jistý starozákonický setiment vyvolení Anglie oznámeného znameními na vodách a ve vzduchu, který se rychle obrátil v onu heresi knenové pýchy, která se ještě pevněji zmocnila Němců. Právě takovými způsoby může civilizovaný stát upadnout do toho, aby se místo křesťanského národa stal Vyvolenýn lidem. Ale třebaže byl jejich nacionalismus toho druhu, který se nakonec prokázal jako zhoubný pro společenství národů, pořád to byl nacionalismus. Puritáni byli od počátku do konce patrioty, věc, v níž se vyznačovali nápadnou nadřazeností nad francouzskými hugenoty.
Politicky byli jistě zprvu pouhým jedním křídlem nové bohaté třídy, která oloupila církev a právě pokračovala olupováním Koruny. I když ale všichni byli jen produkty velkého loupení, mnozí z nich byli jen produkty nevědomými. Byli silně zastoupeni v aristokracii, ale velmi mnoho z nich pocházelo ze středních tříd, třebaže téměř zcela střední třídy z měst. Chudou zemědělskou populací, která tvoila stále zdaleka největší díl obyvatelstva byli prostě pohrdáni a opovrhováni. Lze si například všimnout, že i když vedli národ v mnoha vyšších oborech, nedokázali vytvořit nic co by mělo atmosféru toho, co byvá poněkud namyšleně nazýváno folklórem. Veškerá lidová tradice, která existuje: písně, přípitky, říkačky či přísloví – všechno je royalistické. O puritátnech bychom marně hledali velké legendy. Musíme si poradit jak dovedeme s velkou literaturou.
Tohle všechno jsou ale věci, kterých si na nich ostatní lidé mohli všimnout, nejsou to nejdůležitější a už vůbec ne to, co si o sobě mysleli oni sami. Duší hnutí byly dvě koncepce, nebo dva kroky: nejprve morální proces, jímž dospěli ke svému hlavnímu závěru a poté samotný jejich hlavní závěr. Začneme nejprve tím první, protože to určovalo všechny ty vnější sociální postoje, které tak bily do očí současníky. Upřímný puritán vyrůstající ve svém mládí ve světě dočista vymeteném velkým plněním přijal za svůj první princip, který jednou ze tří nebo čtyř alternativ prvního principu, které jsou pro lidskou mysl možné. Byl to princip, že lidská mysl sama může přímo jednat s myslí Boží. Stručně to lze označit za anti-sakramentální princip, ale ve skutečností platí, a puritán ho také uplatňoval, na mnoho jiných věcí vedle svátostí církve. Platí stejně tak a on jej stejně tak uplatňoval na lásku k místu, na hudbu a dokonce i na dobré způsoby. Tvrzení o tom, že mezi člověka a jeho Stvořitele nemá co vstupovat žádný kněz je jen ochuzeným zlomkem plné filosofické nauky. Pravý puritán si byl stejně tak zcela jist, že žádný zpěvák, vypravěč nebo muzikant mu nemá překládat Boží hlas do jazyka pozemské krásy. Stojí za zmínku, že právě geniální puritán moderní doby, Tolstoj, tento závěr plně přijal. Odsoudil všechnu hudbu jako pouhou drogu a svým vlastním obdivovatelům zakázal číst jeho vlastní obdivuhodné romány. Nu, angličtí puritáni byli nejen puritáni, ale také Angličané, proto také ne vždy vynikali nejjasnějším myšlením a jak ještě uvidíme byl pravý puritanismus spíš skotskou než anglickou záležitostí. Ale tohle byla hnací síla a směra a nauka to byla docela obhajitelná, třebaže mírně šílená. Itelektuální pravda byla jediným holdem hodným nejvyšší pravdy vesmíru a dalším krokem takové studie musí být podívat se na to,co si puritán myslel, že je pravda o pravdě. Jeho individuální rozum, odříznutý jak od instinktu, tak od tradice, ho učil pojmu Boží všemohoucnosti, který prostě znamenal bezmoc a neschopnost člověka. U Luthera  ranější a mírnější podoba protestantského procesu šla jen tak daleko, že prohlásila, že člověku nemůže pomoci nic z toho co udělá, vyjma vyznání Krista. Kalvín pak udělal poslední logický krok a řekl, že ani to mu pomoci nemůže, protože Všemohoucnost musela rozhodnout o všem jeho osudu předem, že lidé museli být stvořeni k tomu, aby byli buď zatraceni nebo spaseni. U čistčích typů o nichž tu hovořím byla tato logika rozpálená do běla a tuto formuli musíme včíst do všech jejich parlamentních a právních formulací. Když čteme, že puritánská strana požadovala reformy v církvi musíme chápat, že puritánská strana požadovala plnější a jasnější prohlášení, že lidé jsou stvořeni k tomu, aby byli buď zatraceni nebo spaseni. Když čteme, že „armáda vybrala osoby podle jejich zbožnosti“, musíme chápat, že „armáda vybrala takové osoby, které vypadaly, že jsou nejvíce přesvědčeny o tom, že lidé jsou stvořeni k tomu, aby byli buď zatraceni nebo spaseni“. Nutno dodat, že tento hrozivý trend se dokonce neomezoval na protestantské země, ale že jej následovali i někteří velcí římští dokud nebyli Římem zastaveni. Takový byl duch doby a mělo by to být věčnou výstrahou proti zaměňování ducha doby s nesmrtelným duchem člověka. Je dnes totiž jen málo křesťanů či nekřesťanů, kteří by se mohli ohlédnout zpět na kalvinismus, který se duchem a géniem Pascala či Miltona téměř zmocnil Canterbury a dokonce i Říma, aniž by, jako lady ve hře pana Bernada Shawa, nekřičeli „Jak úžasné! Jak skvělé!….a och jaký to únik!“
Další věc, které si všimnene je to, že jejich pojetí církevní správy bylo v pravém smyslu samosprávné, ale přesto se z konkrétního důvodu ukázalo být samosprávou docela sobeckou. Byla rovná, ale přece byla výlučná. Synod či sbor býval uvnitř spíše malou republikou, ale bohužel republikou velice malou. Ve vztahu k ulici venku sbor nebyl republikou, ale aristokracií. Byla to ta nejohavnější z aristokracií, aristokracie vyvolených, protože ji nezakládalo právo rodu, ale právo před narozením a jako jediná ze všech aristokracií se nevracela v prach. Proto u prostších puritánů na jedné straně projevy pravé republikánské ctnost, vzdor proti tyranům, potvrzování lidské důstojnosti a především se dovolávají té první ze všech republikánských ctnosti- veřejnosti. Jeden z kralovrahůl při soudním procesu, kde mu šlo o život rozezněl motiv, který ani nepřirozenost jeho školy nemohla zbavit ušlechtilosti: „Nestalo se to kdesi v koutě“. Ale jejich nejdrastičtější idealismus nic neudělal pro to, aby obnovil paprsek světla, který kdysi osvěcoval každého člověka, který přicházel na svět, předpoklad bratrství všech pokřtěných lidí. Ve skutečnosti byli velmi podobni tomu strašnému popravišti, na které se kralovrah nerozpakoval ukázat. Jistě byli veřejní, možná byli prodchnuti veřejným duchem, nikdy nebyli populárné a zdá se, že je ani nikdy nenapadlo, že by to vůbec bylo potřeba. Anglie nebyla nikdy tak málo demokratická, jako po onu krátkou dobu, kdy byla republikou.
Zápasy se Stuartovci, jimiž patří další část naší historie, vyvstaly z aliance, již někdo může považovat za nahodlilé spojenectví dvou věcí. První byla intelektuální móda kalvinismu, která ovlivnila kulturní svět tak, jako náš zasáhla nedávná intelektuální móda kolektivismu. Druhá, poněkud starší, snad učinila toto vyznání a možná i onen kulturní svět možným- byla to aristokratická vzpoura za posledních Tudorovců. Mohli bychom snad říci, že to byl příběh otce a syna strhávajících týž zlatý obraz. Ten mladší ze skutečné nenávisti k modlářství, ten starší z pouhé lásky ke zlatu. Je současně paradoxem a tragedií Anglie, že právě věčná vášeň pominula a pomíjivá či pozemská zůstala. O Anglii to platilo skutečně, mnohem méně to byla pravda v případě Skotska a to byl smysl války Skotů a Angličanů, která skončila u Worchsesteru. První změna byla v obou zemích hodně podobná materialistická záležitost: obyčejné baronské loupežnictví a dokonce i John Knox, třebaže se stal národním hrdinou, by krajně protinárodním politikem. Vlastneneckou stranu představovali ve Skotsku kardinál Beaton a Marie Stuartovna. Nicméně nové vyznání se ve skotských Lowlands stalo populárním v positivním smyslu v době, kdy ještě v naší zemi vůbec nebylo známé. Proto se ve Skotsku stal puritanismus hlavním směrem a smísil se s parlamentní a dalšími oligarchiemi. V Anglii byla nejdůležitější parlamentní oligarchie a ta se smísila s puritanismem. Když se začala zvedat bouře proti Karlu I. po víceméně přechodnémk období jeho otce, Alžbětina skotského nástupce, obvykle citované události vyznačují všechny odlištnosti demokratického náboženství a aristokratické politiky. Skotové mají legendu o Jenny Geddes, chudé ženě, která hodila stoličkou po knězi. Anglická legenda vzpomíná Johna Hampdena, velkého zemana, který zvedl proti králi hrabství. Parlamentní hnutí bylo v Anglii téměř zcela záležitostí venkovské šlechty s jejich novými spojenci, obchodníky. Byli to venkovští zemané, kteří se docela dobře mohli považovat za skutečné a přirozené vůdce Angličanů, ale byli to vůdci, kteří nepřipustili mezi svými stoupenci žádnou vzpouru. V Hampden Village rozhodně k událostem ze vsi Hampden nedošlo.
Stuartovci, můžeme se domnívat, si ze Skotska přinesli víc středověký a proto také logičtější názor na svou vlastní funkci, protože logika byla jejich národu vlastní. Jakub I. byl Skot a pedant přímo příslovečný, přitom se sotva dostatečně připomíná, že Karel I. byl ne právě malý pedant, když byl také velice nápadný Skot. Měl také skotské ctnosti, odvahu, docela přirozenou důstojnost a hlad po záležitostech myšlení. Svým poněkud skotským charakterem byl hodně málo anglický a nedokázal dosáhnout kompromisu. Všechno rozebíral tak důkladně, až to vypadalo, že prostě jen rozbíjí dohody. Přesto by byl nejspíš mnohem nedůslednější, kdyby byl trochu srdečnější a neurčitější, jenže o byl z těch, kdo všechno vidí černobíle a taková na něho i zůstala vzpomínka, hlavně ta černá. Se svým parlamentem se od počátku střetal jako s pouhým nepřítelem, možná to cítil jako cizinec. Záležitost je to dobře známá a my nemusíme být tak opatrní jako jistý gentleman, který si přál dokončit kapitolu, aby se nedozvděl, co se stalo s Karlem I. Jeho ministr, velký Strafford, neuspěl s pokusem učinit ho silným podle vzoru a způsobu fancouzských králů a skončil na popravišti coby zklamaný Richelieu. Parlament si vyhradil moc měšce, Karel se chopil moci meče a zprvu vedl všechny před sebou, ale úspěch se naklonil k bohatství parlamentní třídy, kázni nové armády a Cromwellově trpělivosti a géniu a Karel sešel stejnou smrtí jako jeho jeho velký služebník.
Historicky se pře vyřešila sama, s důsledky jimž se možná věnuje podrobnější pozornost než jakou zaslouží, až nabyla podoby velké moderní otázky, zda smí král zvyšovat daně bez souhlasu svého parlamentu. Prubířským kamenem byl případ Johna Hampdena , velkého magnáta z Buckinghamshire, který napadl legalitu daně uvalené Karlem I., údajně na státní loďstvo. A protože i modernizátři z nutnosti hledají posvěcení z minulosti udělali puritánští zemani legendu ze středověké Magny Charty a byli do té míry v souladu s pravou tradicí, že že Janovy ústupky byly, jak jsme si již povšimli, antidespotické bez toho, že by byly demokratické. Tyto dvě pravdy pokrývají dvě části problému pádu Stuartovců. Obě mají velice různou jistotu, proto je musíme posuzovat zvlášť.
Pokud jde o první bod o demokracii, nikdo upřímný o něm nemůže tváří v tvář faktům ani rozvažovat. Je docela dobře možné tvrdit, že parlament v sedmnáctém století bojoval za pravdu, ale v není možné tvrdit, že bojoval za lidi. Po sklonku střeověku byl parlament vždy aktivně aristokratický a aktivně proti-lidový. Ta samá instituce, která Karlu prvnímu zakázala vybírat lodní daň dříve Richardu II zakázala osvobodit nevolníky. Tatáž skupina, která si od Karla I nárokovala uhlí a nerosty posléze od vesnických občin požadovala jejich obecní půdu. Práva tato instituce jen o dvě generace dřív horlivě napomíhla zničit nejen zařízení k nimž chvoal lid sentimentální vztah, jakými byly kláštery, ale též zařízení lidu prospěšné, jakými byly cechy a farnosti: místní správa měst a řemesel. Dílo velkých lordů mohlo mít, a dozajista i mělo, svou další patriotičtější a tvořivější stránku, ale bylo to dílo výlučně velkých lordů vykonané parlamentem. Dolní sněmovna sama byla sněmovnou lordů.
Když se ale obrátíme k druhému, anti-despotickému-rysu tažení proti Stuartovcům, setkáme se s něčím, co je mnohem těší odmítnout a mnohme snazší ospravedlnit. I když se proti Stuartovcům říkají ty nejhloupější věci, skutečný dobový důvod jejich nepřátel si málokdo uvědomuje, protože je spojen s tím, co naše izolovaná ostrovní historie nejvíce zanedbává, totiž podmínkami na kontinentě. Musíme připomenout, že i když v Anglii Stuartovci neuspěli bojovali za věci, které uspěly v Evropě. Zhruba řečeno důsledky protireformace v první řadě přiměly upřímné protestanty k tomu, aby viděli v katolicismu Stuartovců mnohem víc šířící se požár, než poslední zášlehy starého plamene. Kupříkladu Karel II. byl mužem silného, skeptického a téměř protivně humorného intelektu, který byl docele jistě, třebaže spíše váhavě přesvědčen o pravdivosti katolicismu jako filosofie. Další a ještě mnohem důležitější věcí byla téměř ohavná plutokracii budovaná ve Francii jako Bastilla. Byla v mnoha ohledech logičtější, v mnoha ohledech rovnější a dokonce mnohem vyrovnanější než oligarchie anglická, ale která se stávala skutečnou tyranií v případě vzpoury nebo jen odporu. Chyběly jí hrubé anglické pojistiky porot, dobrých vzyků starého zvykového práva, místo nich tu byly lettre de cachet, jimž bylo stejně nemožné se bránit jako kouzlům. Angličané, kteří se vzepřeli zákonům na tom byli lépe než Francouzi. Francouzský satirik by na to asi odsekl, že to byli Angličané, kteří dodržovali zákony, kdo na tom byl hůř než Francouzi. Normální život lidí upořádával zeman, ale v roli místního správce a soudce byl velice omezen. Byl silnější jako pán vesnice, ale jako králův agent byl ve skutečnosti slabší. Stručně řečeno, když whigové bránili tento stav věcí určitě nehájili demokracii, ale v pravém slova smyslu bránili svobodu. Bránili dokonce jisté zbytky středověké svobody, i když ne ty nejlepší, totiž poroty ale už ne cechy. Dokonce i k feudalismu patřil jistý lokalismus, který nepostrádal liberální prvky, které přežívaly v aristokratickém systému. Ti kdo tyto věci milovali mohli být po právu vyděšeni Leviathanem státu, který byl pro Hobbse jedinou příšerou a pro Francii jediným člověkem.
Pokud jde o obyčejná fakta nutno znovu říci, že nakolik byl puritanismus čistý, tak bohužel pomíjel. A právě cestua jíž odcházel lze poznat v onom neobyčejném člověku, který mu podle populárního mínění zajistil výsadní postavené. Oliver Cromwell je historicky mhohem více krotitelem puritanismu než jeho vůdcem. Byl nepochybně posedlý, jistě v mládí a možná celý život, poněkud chmurnou náboženskou vášní své doby, ale s tím jak nabývá na vlivu a významu čím dál víc se staví spíše za anglický positivismus než za skotský puritanismus. Je jedním z puritánských zemanů, ale postupně je čím dál víc zemanem a méně puritánem a tím ukazuje k procesu v němž se zemanstvo stalo nakonec obyčejným pohanstvem. V tom spočívá klíč k většině toho, za co sklízí chválu i toho, co je mu vyčítáno. Je to klíč k jeho poměrné příčetnosti, toleranci a moderní efektivitě moha jeho podniků i klíč k poměrné hrubosti, přízemnosti, cynismu a nedostatečnému pochopení v řadě dalších. Byl pravým opakem idealisty, a bylo by nutně absurdní ho považovat za ideál, ale jako většina zemanů byl charakteristickým anglickým typem, kterému nechyběl veřejný duch a v žádném případě nepostrádal patriotismus. I na tom jak se chopil osobní moci a zničil ideální a neosobní vládu bylo cosi anglického, už jen v tom holém nerozumu. Zdá se mi, že akt vraždy krále nebyl primárně jeho počin, a rozhodně pro něj nebyl charakteristcký. Byl to ústupek vysokým, nelidským ideálům malé skupinky pravých puritánů, s nimiž musel najít kompromis, ale s nimiž se posléze střetl. Kralovražda nebyla cromwellovská svou logikou spíše než krutostí, protože s domorodými Iry zacházel se zvěrskou ukrutnustí, nová duchovní výlučnost je degradoval na zvěř, nebo jak by to skryl moderní eufemismus na domorodé divochy. Jeho praktické povaze však bylo mnohem více podobné vraždění lidí v místech, které se mu jevily jako okraj civilisace, než jakási lidská oběť v jejím samém středu a foru. Cromwell není typický kralovrah. Takové stínání hlav bylo můžme říct poněkud nad jeho hlavou. Skuteční kralovrazi to udělali v jakémsi vytržení či cizi, a Cromwella vidění netrápila. K pravému střetu mezi náboženskou a racionální stranou symbolicky došlo symbolicky ohoho dne, kdy rozvášnění skotští kazatelé donutili po spěšné jízdě k Dunbaru Leslieho, aby vjel do údolí, kde padl za oběť cromwellovskému zdravému rozumu. Cromwell řekl, že mu je Bůh vydal do rukou, ale byl to jen jejich Bůh, který mu je vydal, ten temný nepřirozený Bůh kalvinistických snů, stejně uchvacující jako zlý sen – a stejně pomíjející.
Toho dne triumfoval mnohem víc whig než puritán, vítězem byl Angličan a jeho aristokratický kompromis. Dokonce i to co přišlo po Cromwellově smrti, Restaurace, byl aristokratický kompromis, a navíc whigovský kompromis. Dav si mohl jásat, jako by vítal středověkého krále, ale protektorát a Restaurace spolu souvisely mnohem víc než dokázal dav pochopit. Dokonce i u povrchních věcí to, co vypadalo jako záchrana, bylo jen oddechem. Puritánský režim tak mohl povstat díky čemusi, co středověk neznal, totiž militarismu. Vybrané profesionální jednotky, tvrdě cvičené, ale dobře placené byly dosud neznámými nástroji, které se puritáni naučili mistrovsky používat. Když byly rozpuštěny jejich návratu se bránili jak whigové, tak toryové, ale jejich návrat se vždy zdál neodvratný, protože to odpovídalo duchu nového přísného světa třicetileté války. Objev je nevyléčitelná nemoc a bylo objeveno, že zástup lze proněnit v kovovou stonožku drtící větší a ne tak uspořádané zástupy. Podobně byly zbytky Vánoc zachráněny před puritány jen proto, aby později musely být Dicekensem znovu zachraňovány před utilitaristy a ještě je možná bude nutné zachraňovat před kýmsi od vegetariánů po abstinenty. Silná armáda přišla a odešla téměř jako muslimská invaze, ale způsobila rozdíl, který ozbrojená statečnost a vítězství působí vždy i kdyby to měl být je rozdíl negativní. Byl to poslední zlom v naší historii, zlom, který zničil mnohé a možná i lidovou vzpouru v naší zemi. Je to jakýsi verbální symbol, když tito muži založili Novou Anglii v Americe, protože právě o to se pokusili tady. Paradoxně v samotné nahotě jich novoty bylo cosi prehistorického. I to staré a barbarské čeho se dovolávali se stávalo více barbarským, tím jak se stávalo novějším. Dodržováním jejich takzvaného židovského šabatu by museli ukamenovat nejpřísnějšího Žida. A oni (a vpravdě jejich doba) to byli, kdo proměnil upalování čarodějnic z epizody v epidemii. Ničitelé a věci jimi zničené zmizeli společně, ale zůstávají tu jako cosi ušlechtilejšího než drolivý legalismus některých cynických whigů, kteří pokračovali v jejich práci. Stáli nade vším protihistorickým jako italští futuristé a obklopovala je ona nevědomá velikost v tom, že sama jejich svatokrádež byla veřejná a slavnostní jako svátost a v jejich ritaulismu, který řídil i jejich obrazoborectví. To, že jeden z nich usekl před mocným davem na Whitehallu hlavu posvátného muže středověku byl, náležitě uváženo jen velmi druhotný příklad jejich podivné a násilnické prostoty. Daleko v západních hrabstvích totiž jiný pokácel Glastonburský hloh, ze kterého vyrůstal celý příběh Británie.

XII. Španělsko a schisma národů

Revoluce, která povstala z toho, co se nazývá renesancí a skončila v některých zemích tím, co je označováno jako reformace, učinila v anglické vnitřní politice jednu drastickou a definitivní věc. Tou bylo zničení institucí chudých. Nebyla to jediná věc, kterou provedla, ale byla tou nejpraktičtější. Byl to základ všech problémů, které jsou dnes spojeny s kapitálem a prací. Kolik s tím měly společného tehdejší theologické theorie je je naprosto oprávněně věcí různých protichůdných názorů. Žádná strana, pokud je obeznámena s fakty, však nepopře, že stejná doba a nálada vytvořila jak náboženské schisma, tak novou bezuzdnost bohatých. Nejextrémnější protestant by se možná spokojil s vyjádřením, že protestantismus nebyl motivem, ale maskou. Nejextrémnější katolík by se možná spokojil s přiznáním, že protestantismus nebyl hříchem, ale spíše trestem. Nejprudší a nejbezostyšnější část procesu samozřejmě nebyla završena až do konce osmnáctého století, kdy už protestantismus přecházel do skepticismu. Bylo by věru možné postavit velmi slušnou případ z paradoxu, že puritánství bylo prvním a posledním ?veneer? pohanství, že vše začalo nezřízenou žízní po nových věcech mezi renesanční šlechtou a skočilo jako Hell-Fire Club. V každém případě to, co bylo poprvé založeno za reformace byla nová a abnormálně mocná aristokracie, a co bylo ničeno bylo ve stále rostoucí míře vše, co mohlo být drženo lidem, přímo či nepřímo, právě takové aristokracii navzdory. Tato skutečnost naplnila celou historii naší země, ale dalším konkrétním bodem těchto dějin je postavení Koruny. Král byl již ve skutečnosti odstrčen stranou dvořany, kteří se za ním natlačili těsně předtím, než se rozletěly dveře. Král byl zanechán vzadu ve spěchu za bohatstvím a už nemohl udělat nic sám. Vláda dalšího panovníka, po chaosu Edwarda VI. o tom podává velmi přesvědčivý důkaz.
Marie Tudorovna, dcera rozvedené královny Kateřiny, má špatné jméno dokonce i v populární historii a lidové předsudky obvykle stojí za prozkoumání více než než mudrování učenců. Její nepřátelé se samozřejmě velmi mýlili v jejím charakteru, ale nepletli se v důsledcích, které její panování mělo. V omezeném smyslu to byla dobrá, přesvědčená, svědomitá a poněkud morbidní žena. Je ale pravda, že byla špatnou královnou, špatnou kvůli mnoha věcem, ale špatnou především kvůli její vlastní milované věci. Podtrženo a sečteno, tam, kde se rozhodla vypálit odpor proti papežství se jí ho naopak podařilo vpálit. Soustředění jejího fanatismu do krutosti, zejména jeho soustředění na konkrétní místa a do kráké doby, zůstává ve veřejné paměti stále rozpáleno do ruda. Byla to první z velkých historických náhod, která oddělila skutečné, pokud ne všeobecné veřejné mínění, od starého režimu. Shrnutím se stala smrt v ohni třech slavných mučedníků v Oxfordu, protože nejméně jeden z nich, Latimer, byl reformátorem robustnějšího a humánnějšího typu, třebaže další z nich Cranmer byl v radách Jindřicha VIII. tak kluzký snob a zbabělec, že by se ve srovnání s ním dalo na Thomase Cromwella pohlížet jako na muže. Ale o tom, co by se dalo označit za Latimerovu tradici, zdravějším a autentičtějším protestantismu, budu mluvit později.
V té době dokonce i oxfordští mučedníci patrně vyvolali méně soucitu a odporu než ohnivé masakry mnoha obskurnějších nadšenců, jejichž samotná nevzdělanost a chudoba činila jejich případ zdánlivě mnohem populárnějším než ve skutečnosti byl. Jenže právě tento poslední ošklivý rys byl zpracován do ostřejšího výjevu a vyvolal více vědomé i nevědomé hořkosti, právě kvůli onomu dalšímu velkému faktu o němž jsem mluvil výše a který je rozhodují zkouškou tohoto přechodového období.
Celý rozdíl spočíval v jediném: ani za této katolické vlády nemohl být majetek katolické církve navrácen. Pointou je samotná skutečnost, že i když byla Marie fanatička překonával tento čin spravedlnosti nejdivočejší fanatické sny. Už skutečnost, že byla dostatečně zuřivá, aby se kvůli církvi dopouštěla zla a přece nebyla natolik odvážná brát se za její práva je testem času. Bylo jí dovoleno zbavit malé lidi života, nebylo jí dovoleno zbavit velké muže jejich majetku, či lépe řečeno majetku jiných lidí. Mohla trestat herezi, ale nemohla ztrestat svatokrádež. Bylo jí vnucen špatný postup, aby zabíjela ty, kdo nechodí do kostela a ušetřila ty, kdo do do nich přišli sami, aby ukradli jejich výzdobu. Co jí k tomu nutilo? Jistě ne její vlastní náboženské přesvědčení, které bylo téměř maniakálně upřímné, ani to nebylo veřejné mínění, které přirozeně mnohem více sympatizovalo s náboženskou lidskostí, kterou neobnovila než s náboženskou nelidskostí, kterou páchala. Nátlak přicházel, přirozeně od nové šlechty a nových boháčů, kteří se odmítali vzdát a úspěch těchto brzkých tlaků dokazuje, že šlechta již byla silnější než koruna. Žezlo bylo použito jen jako krumpáč k rozbití dveří pokladnice a samo se při tom úderu rozbilo, nebo alespoň ohnulo.
Něco pravdy je i na oblíbeném tvrzení, že Marie měla na srdci napsáno Calais, když byl tento poslední pozůstatek středověkých výbojů navrácen Francii. Marie měla osamělou a hrdinskou poloviční ctnost Tudorů, byla patriot. Ale patrioti jsou často pateticky pozadu za svou dobou, samotný fakt, že trvají na starých nepřátelstvích je zaslepuje vůči nepřátelům novým. V pozdější generaci předvedl Cromwell tutéž chybu v obrácené podobě a dál hleděl nepřátelsky na Španělsko, když se měl dívat na Francii. V naší vlastní době pak fashodští šovinisté tak pohlíželi na Francii, místo aby si už všímali Německa. Aniž by za tím byl nějaký protinárodní záměr, dostala se Marie nicméně do protinárodního postavení kvůli nejvýznamnějšímu mezinárodnímu problému svého lidu. To je druhá náhoda, která potvrdila změnu šestnáctého století a její jméno je Španělsko. Dcera španělské královny se provdala za španělského prince a patrně nehledala v takové alianci nic víc než její otec. Ale postupem času se její nástupkyní stala její sestra Alžběta, která byla více odříznuta od starého náboženství (i když k novému přilnula jen velmi mírně) a v době, kdy zkrachoval záměr pro Alžbětu zajistit podobný španělský sňatek dozrálo cosi, co bylo širší a mocnější než pikle princů. Angličan stojící na svém malém ostrově jako na osamělém člunu už cítil jak na něj padá stín vysoké lodi.
Dřevěná klišé o zrodu britského impéria a velkých dnech královny Alžběty nejen zastínila, ale přímo protiřečila zásadní pravdě. Z takových frází by se mohl člověk domnívat, že si tehdy Anglie v jakémsi imperiálním stylu poprvé uvědomila svou velikost. Bylo by mnohem pravdivější říct, že si právě poprvé uvědomila jak je malá. Velký básník té doby ji nechválí pro její velikost, ale proto, že je malá, jako šperk. Vize všeobecného rozmachu byla zcela zastřena až do osmnáctého století a i poté, co se objevila byla mnohem méně barvitá a živá než to, co se odehrálo v šestnáctém století. To co přišlo, nebyl imperialismus, ale antiimperialismus. Na počátku své moderní Anglie dosáhla jediné věci, kterou bude lidská představivost vždy chápat jako hrdinství—příběh malého národa. Záležitost Armady byl pro ni to, co Bannockburn pro Skoty nebo Majuba pro Búry—vítězství, které šokovalo i vítěze. Proti nim stál imperialismus v celé své úplnosti a ohromnosti, cosi nemyslitelného od časů Říma. Bez nemírného přehánění, byla to sama civilisace. Velikost Španělska byla slávou Anglie. Teprve až si uvědomíme, že Angličané byli porovnatelně stejně ošuntělí, nevyvinutí, malicherní a provinciální jako Búrové, můžeme ocenit velikost jejich vzdoru či zářnost jejich úniku. Můžeme to pochopit, jen když si uvědomíme, že pro velkou část Evropy měla věc Armady téměř stejně kosmopolitní společný smysl jako křížová výprava. Papež prohlásil Alžbětu za nelegitimní—logicky mohl sotva říci něco jiného, když prohlásil sňatek její matky za neplatný, ale byl to další a možná poslední úder, který oddělil Anglii od staršího světa. Mezitím se o oněch pitoreskních anglických privateerech, kteří zamořil španělskou říši v Novém světě na jihu mluvilo prostě jako o pirátech. Technicky vzato, to byl správný popis, jenže technické útoky slabší strany jsou poprávu v retrospektivě posuzovány s jistou velkorysou slabostí. Potom, jako by proto, aby byl kontrast stvrzen v nepomíjivém obrazu, vyrazilo Španělsko, či spíše říše jejímž bylo Španělsko středem, s celou svou silou až se zdálo, že pokrylo moře loďstvem jako legendární Xerxes. Vyrazilo k odsouzenému ostrovu s vahou a vážností soudného dne. Námořníci či piráti na ně útočili s malými loďkami potácejícími se pod velkými kanóny, bojovaly s ním pouhými hromadami planoucího smetí, když v poslední hodině lodních háků se zvedla z moře velká bouře, která se prohnala kolem ostrova a obří flotilu nikdo více neviděl. Zlověstná úplnost a náhlost ticha, které pohltilo takový div zasáhla nerv, který se od té doby nepřestal chvět. Naděje Anglie se počítá od oné beznadějné hodiny, protože není skutečně naděje, která by nebyla někdy ztracenou nadějí. Protržení tak nesmírné námořní sítě zůstalo znamením, že malá věc, která unikne přežije i ty největší A přece v jistém smyslu platí, že už nikdy nebudeme znovu ani tak malí ani tak velcí.
Nádhera alžbětinské doby o níž se vždy mluví jako o svítání, byla v mnohém ohledu soumrakem. Ať už ji chápeme jako konec renesance či staré středověké civilisace, žádný upřímný kritik nemůže popřít, že její nejdůležitější nádhery spolu s ní skončily. Ať se čtenář sám sebe zeptá, co nejvíce přitahuje jeho pozornost na alžbětinské velikosti a obvykle zjistí, že je to něco v čem jsou přinejmenším stopy středověkých časů a mnohem méně stopy v moderních dobách. Alžbětinské drama se podobá jedné ze svých vlastních tragedií—jeho bouřlivá pochodeň bude brzy zašlapána puritány. Je zbytečné říkat, že hlavní tragedií bylo zničení komedií, protože komedie, které přišly od Anglie po Restauraci byly v porovnání jak cizí tak studené. Přinejlepším jsou to komedie v tom smyslu, že jsou humorné, ale ne v tom smyslu, že by byly šťastné. Stojí za zmínku, že dobré zprávy a štěstí přinášejí v Shakepearových zamilovaných příbězích téměř vždy ti, kdo patří do mizejícího světa, ať už jsou to mniši nebo víly. Totéž platí o hlavních alžbětinských ideách, často představovaných v alžbětinském dramatu. Národní úctu k panenské královně nesmíme zcela zavrhovat pro její nesoulad s drsným a prohnaným charakterem historické Alžběty. Její kritici mohou jistě z rozumných důvodů říkat, že nahrazením Panny Marie panenskou královnou angličtí reformátoři jen vyměnili pravou Pannu za falešnou. Tato pravda ovšem neruší pravý, třebaže omezený, dobový kult. Ať si myslíme o této konkrétní panenské královně cokoliv, tragické hrdinky té doby nám nabízí celé procesí panenských královen. A je jisté, že středověcí lidé by mnohem lépe než moderní chápali mučednictví Půjčky za oplátku. A s titulem královny je to stejné jako s titulem panny. Mystická monarchie oslavená v Richardu II. měla být brzy svržena ničivěji než v Richardu II. Titíž puritáni, kteří roztrhali kašírované koruny herců z jeviště, měli také rozervat skutečné koruny králů, které herci hráli. Všechny maškary měly být zakázány a celá monarchie měla být nazvána maškarádou.
Shakespeare zemřel na den sv. Jiří a mnoho z toho, co sv. Jiří znamenal zemřelo s ním. Nechci říci, že by zemřel Shakespearův či anglický patriotismus, ten zůstal a dokonce silně rostl k tomu, aby se stal nejvznešenější pýchou nadcházející doby.Jenže v obrazu sv. Jíří, kterému Lví Srdce zasvětil Anglii kdysi dávno v pouštích Palestiny, v sobě obsahoval ještě mnoho jiného. POjetí svatého patrona přineslo ze středověku jistou unikátní a dosud nenahrazenou ideu. Byla to idea variací bez protikladů. Sedm hrdinů křesťanstva se sedmasedmdesátkrát rozmnožilo v patronech měst, řemesel a společenských stavů, ale sama skutečnost, že to byli světci vylučovala možnost jejich konečné rivality plynoucí z jejich role patronů. Členové ševcovského a kožišnického cechu se mohli na ulici porvat i s prapory sv. Kryšpína a Bartoloměje, ale nikoho z nich by ani nenapadlo, že se současně na nebi pere sv. Bartoloměj se sv. Kryšpínem.
Podobně mohli v bitvě Angličané bojovým pokřikem vzývat sv. Jiří a Francouzi sv. Denise, ale nikdo z nich vážně nevěřil, že by sv. Jiří nenáviděl sv. Denise, či i jen ty, kdo ho vzývají. Patriotismus Jany z Arku by mnoho dnešních lidí označilo za fanatický, přesto v této věci by ji mnoho dnešních lidí shledalo velmi osvícenou. Nelze ovšem popírat, že s příchodem schismatu se objevil hlubší a více nelidský rozdíl. Už se nejednalo o šarvátky mezi ctiteli světců, kteří sami mezi sebou zůstávali v pokoji, ale o válku mezi bohy, kteří sami válčili mezi sebou. To, že se velké španělské lodi jmenovaly po sv. Františku či sv. Filipu už začínalo pro novou Anglii málo znamenat; brzy už to mělo být příznakem téměř kosmického střetávání, jako by se jmenovaly po Thorovi nebo Baalovi. Jsou to jistě jen symboly, ale proces, který symbolisují byl velice praktický a je nutné ho vážně studovat. Zde se s náboženskými válkami objevuje idea, již moderní věda aplikuje na rasové války, idea přirozených válek, které nevznikají z konkrétního sporu, nýbrž z přirozenosti národů, které jsou ve sporu. Na naši cestu poprvé padl stín rasového fatalismu a kdesi v dálce a temnotě se pohnulo cosi, nač lidé málem zapomněli.
Ta odlehlá země ležela za hranicemi upadající říše, rozvolněné a rozkomíhané jako moře, které přeteklo v barbarských válkách. Z převážné části nebyla formálně křesťanská, jen sotva civilisovaná a mírný úžas kultury jihu a západu ležel na jejích divokých silách jako lehká jinovatka. Tento zpolacivilisovaný svět dlouho spal, začal však snít. O generaci před Alžbětou velký muž, pří vší své násilosti v podstatě snílek, Martin Luther, ve svém spánku vykřikl hromovým hlasem zčásti proti místu špatných zvyků, ale zejména také proti místu dobrých skutků v křesťanském učení. V generaci po Alžbětě šíření nových divokých nauk ve starých divokých zemích vtáhlo střední Evropu do kola náboženských válek. V nich dům představující legendu Svaté říše římské, Rakousko, germánský partner Španělska bojoval za staré náboženství proti lize nových Germánů bojujících za nové náboženství.
Podmínky na kontinentě byly opravdu složité a s tím jak sen na nové náboženské sjednocení ustupoval se dál a dál komplikovaly. Komplikovalo je pevné rozhodnutí Francie být národem v plném moderním smyslu, stát svobodně a mimo všechny pletky. Tento postoj ji dovedl k tomu, že ačkoliv nenáviděla své domácí protestanty, posktytovala diplomatickou podporu mnoha protestantům v cizině, jen proto, že to vyvažovalo rovnováhu moci proti obří konfedraci Španělů a Rakušanů. Další komplikací byl vzmach kalvinistické a obchodní mocu v Nizozemí, logické, vzdrné a hájící statečně svou nezávislost proti Španělsku. Vcelku se ovšem nezmýlíme, když uvidíme první bolesti moderních mezinárodních problémů v tom, co bývá navýváno třicetiletou válkou, ať už to chápeme jako vzpouru polovičních pohanů proti Svaté říši římské, nebo jako příchod nových věd, filosofií a etiky ze severu. Do zápasu se vložilo Švédsko a poslalo vojenského hrdinu na pomoc novějšímu Německu. Tento druh vojenského hrdinství ovšem všude předváděl podivnou kombinaci čím dál složitější strategické vědy s nejholejší a kanibalskou krutostí. Svou kariéru v krveprolití našly vedle Švédska i jiné síly. Daleko na severovýchodě v neplodné zemi bažin si malá rodina bdělých, spořivých a veskrze sobeckých lichvářů, kteří se stali zemany, poněkud mělce osvojila Lutherovy theorie a začala pronajímat svou téměř barbarskou čeleď jako vojáky protestantské straně. Dostali dobře zaplaceno postupnými povyšováním, ale nyní byla jejich principátem jen brandenburská marka. Jejich rodové jméno bylo Hohenzollernové.