Listy starému garibaldistovi III.

Drahý…

Zprušáčtělý Němec,bez ohledu na to z jaké směsi ras pochází, má jednu vlastnost, která je možná rasově prostá, ale v každém případě je velmi prostá. Německý historik či filosof Chamberlain (nevím, za co označit, ani jak ho nazývat) kdesi poznamenal, že čisté rasy jsou obdařeny věrností, jako příklady uvedl černocha a psa—a předpokládám, Němce. V každém případě je pravda, že jistá skutečná a rozeznatelná věc zvaná věrnost (nebo jednotvárnost) se v Němcích projevuje zhruba tak jako o psů nebo černochů. Severní Teuton má v tomto smyslu opravdu jednoduchost divocha ši nižšího živočicha, totiž, že postrádá reakce. Nesměje se sám sobě. Nemá chuť si nakopat. Na rozdíl od většiny z nás nikdy ničeho nelituje—a to my i někdy litujeme, že jsme litovali. Nečte svoje vlastní díla a neshledává je mnohem lepšími či horšími než předpokládal. Po třeba i božských potěšeních života nemá ani lehce iracionální pocit prostopášnosti. Všímejte so ho v německé restauraci a ujistíte se, že nemá. Zkrátka ani v nejvědečtějším, ani v nejvšednějším slova smyslu netuší, co to je mít povahu. Neohýbá se a nevyletí zpět jako ocel, trčí jak kus dřeva. To ho odlišuje od každého národa, který znám, od mého národa i od vašeho, od Francouzů, Španělů, Skotů, Velšanů a Irů. Smůla ho na rozdíl od nás nepovzbudí a štěstí nevyleká. Lze to vidět v tom, čemu Francouzi říkají šovinismus a my jingoismus. Pro nás to je ohňostroj, pro něj denní světlo. Když přišla zpráva o záchraně Mafekingu téměř všichni lidé v Londýně vyrazili do ulic, mával vlaječkami a slavil sice malé a barvitý úspěch v boji proti Búrům. Skoro všichni v Londýně se za to dnes upřímně stydí. Ovšem Prusy nikdy ani nenapadne, že by se neměli s nejnovější drzostí nadnášet vysoko v sedle kvůli vítězství kdesi daleko u Sedanu, i když právě na ono výročí se hvězda jejich osudu na obloze opovržlivě obrátila a Von Kluck ustupoval od Paříže. A Prus se především, na rozdíl ode mne, necítí otrávený, když cizinci chválí jeho zemi ze všech možných špatných důvodů. Prus vám dovolí, abyste ho velebili z jakéhokoliv důvodu, jakkoliv dlouho, po celou bláhovou věčnost tu bude stát a nechá si pochlebovat. Možná je na to pyšný, možná si myslí, že má dobré zažívání, když mu jed lichotek neublíží. Má za to, že nepřítomnost takových pochyb, povědomí o sobě samém mu dodává na vyrovnanosti, velikosti, kolosálního klidu, nadřazenosti rasy—zkrátka v tom vidí vše, co obsahuje teutonský nárok, že jsou nejvyššími duchovními produkty Přírody a Evoluce. Jak jsem si ale všiml, klidnou jednotu,dokonce ještě úplnější, lze najít nejen u psů a černochů, ale i u slimáků, slepýšů, řepných bulev, mechu, bahna a kousků kamení. Jsem skeptický k tomu, že by zrovna tahle zkouška mohla Boží děti postavit všechny Boží děti do pozoru a velet jim. Nu, tohle všechno vám povídám z velmi praktického důvodu. Prus nikdy neporozumí revoluci—které jsou obyčejně reakcemi. Pohlíží na ně nejen s nelibostí, ale is tajemným druhem lítosti. Jeho popletenými populárními dějepravami se vine podivné tvrzení, že civilní obyvatelstvo doposud selhávalo a selhávalo proto, že pořád bojovalo. Obyvatelstvo Berlína nebojuje, nebo se bít nemůže a proto Berlín uspěje tam, kde selhalo Řecko a kde zklamal Řím. Až dosud bylo jasné, že Berlínu se nepovedlo nic než špatné kopie Řecka a Říma a že by od Prusů bylo moudřejší, kdyby se zabývali podrobnostmi řecké a římské minulosti, kterou můžeme sledovat, než aby se věnovali detaily své budoucnosti o nichž jsme přirozeně informováni méně. Oni totiž každou kopuli, kterou postavili, každý sloup, který vztyčili, každý piedestal s epitafem, či panel s ozdobami, každý druh katolického či protestantského kostela, každý druh malé či velké ulice, to vše okopírovali ze starých pohanských či křesťanských měst, a ona města, když tyto věci vytvářela, vřela revolucemi. Vzpomínám si na německého profesora, který mi řekl: „Vůbec by mě netrápilo, kdybych zničil takové republiky jako je Brasílie, Venezuela, Bolívie, Nikaragua, které pořád kvůli něčemu bouří.“ Odpověděl jsem mu, že by asi nelámal hlavu s vyhlazením Athén, Říma, Florencie a Paříže, protože i tahle města se věčně kvůli něčemu bouří. Jeho odpověď, řekl bych, ukazovala, že o Caesarovi či Rienzim si myslí něco hodně podobného tomu, co si jistý skotský presbyteriánský duchovní pomyslel o Kristu, když mu kdosi připomněl, že ten o šabatu trhal obilí, a on na to odpověděl „Nooo, tim si u mě dvakrát nepolepšil.“ Náš profesor si jinými slovy byl, jako všichni jeho krajani, docela jist, že dokáže nastolit jakýsi Pax Germanica, který dokáže jednou provždy uspokojit všechny potřeby řádu a svobody a vyloučí jakoukoliv potřebu revolucí či reakcí. Osobně jsem jiného názoru. Když jsem býval ještě malý a německý hračkářský průmysl začal zaplavovat tuto zemi, existoval jeden ješitný britský kuplet, pevně vrytý do mysli guvernantek, který zněl:

What the German children delight to make
The English children delight to break.
(Co německé děti rády složí/anglické děti rády boří)

Dokážu si zodpovědět potěšení anglických dětí, je to rozkoš řádná a bohabojná. Potěchou dětí německých, semletých mezi koly pekelných fabrik moderní civilisace si tolik jist nejsem. Chci ale jen říct, že tuto linii historického dělení nepřijímám. Nemyslím, že by dějiny podporovaly názor, že ti, kdo věci rozbíjí, je nemohou také tvořit.

Tohle je nejméně dotěrný způsob, jak se mohou dotknout tématu, které je nutně velmi citlivé a které přesto může být mezi Latiny jako jste vy obtížné. Proti tomuhle namyšlenému pruskému povýšenci musíme nejen chránit naši jednotu, musíme před ním střežit i naše rozmíšky. A nejhlubší z reakcí či vzpour, o nichž jsem mluvil je pře, která (dle mého velmi tragicky) po několik set let rozštěpil křesťana a liberální ideál. Pocházím ze země, kde není ani tak jasných učení, ani tak bojovné demokracie a proto mi nepřísluší, abych předpokládal, že pro kohokoliv z vás bude snadné zhojit tak posvátné rány. Někteří katolíci musí být pořád přesvědčeni, že nikdy nemohou odpustit jakobínovi. Někteří staří republikáni si pořád musí myslet, že by velebníčka nemohli vystát. A přece je tu cosi, co by jim mělo stačit jen zahlédnout, aby okamžitě uzavřeli pevné spojenectví. Stačí, aby jen pohlédli k severu a spatřili třetí věc, která se považuje za nadřazenou oběma: ohromnou tuřínovou tvář, jak říkají Francouzi ce type là (jistého dotyčného pozn. překl.), který si myslí, že je oba může přeměnit tak, aby se mu podobali a přitom jim zůstat nadřazený.

Snažně vás prosím, abyste při velkých světců a velkých rouhačů drželi z dosahu tohohle blázna a hlupáka. Udělá s náboženstvím totéž, co provede s uměním, všechny barvy na vaší paletě smíchá do barvy bláta a pak bude tvrdit, že jen očištěné teutonské oči v tom mohou vidět čistou běl. Slyšel jsem nedávno, že se ředitel berlínských museí se chystal stvořit umění nového druhu, Německé umění. Filosofové a vědci byli současně vybídnuti, aby zasedli ke stolu a založili nové náboženství: Německé náboženství. Jak mohou takové lidé vychutnávat hodnotit umění, jak mohou oceňovat náboženství, ba jak mohou posoudit a zvážit bezbožnost? Jak si člověk vymyslí poselství? Jak stvoří Stvořitele? Neznamená evangelium prostě to, že to dobrá zpráva? A není prostý smysl a význam dobré zprávy v tom, že musí k člověku přijít z vnějšku? Jinak bych se dokázal v okamžiku potěšit tím, že bych si vymyslel obrovské vítězství ve Flandersku. A když tak nad tím přemýšlím, že Němci si je vymýšlí.

Plností své víry, ba i plností své beznaděje jste si vy, kteří pamatujete Řím, vysloužili právo zabránit tomu, aby všechny naše spory byly uhašeny a spláchnuty studenou vodou ze severu. Nebudeme ovšem přehánět, když řekneme, že ani to nejupadlejší náboženství, ani to nejpokleslejší republikánství nikdy neuštědřilo všemu lidstvu takovou urážku jako tato nová a nepokrytě
universální monarchie.

Civilisovaní lidé měli vždy cosi společného, ať už říkali že jsou jen prostí občané nebo jen obyčejní hříšníci. Vždy tu bylo cosi, čemu naši předkové říkali Verecundia, jež je současně pokorou i důstojností. Bez ohledu na všechny možné naše chyby a slabosti nejednáme tak docela stejně jako Prusové. Nehulákáme celé dny a noci, abychom přitáhli pozornost k našemu strohému mlčení. Nechválíme sami sebe jen proto, že nikdo jiný nás nepochválí. Sám za sebe řeknu závěrem těchto dopisů to, co jsem řekl úvodem, totiž že jsem se v těchto mezinárodních otázkách častokrát neshodl se svými krajany a často jsem se nepohodl ani sám se sebou. Nenárokuji si pro sebe úplnost onoho hloupoučkého tvora, jímž se tu zabýváme. Na jeho pohazování rameny a chlubení nebudu reagovat zpupnými řečmi, ale ranami pěstí.

Někdo mi právě vyrazil vstupní dveře do domu a venku nevidím nic než jakéhosi rozesmátého obchodního cestujícího se slámovými vlasy a otevřeným notesem, který říká: „Když dovolíte jsem bezchybná bytost, přesvědčil jsem Polsko, mohu se spolehnout na své vážené spojence v Alsasku. V Lotrinsku mě prostě milují. Quae reggio in terris…Je snad na zemi místo, kde jméno Pruska není výzvou k modlitbám plným naděje a tancům plným radosti? Jsem ten Němec, který civilisoval Belgii a přepečlivě přistřihl hranice Dánska. A s naprostou jistotou vám mohu říct, že jsem nikdy v ničem nezklamal a nikdy v ničem neselžu. Dovolte tedy, abych požehnal vašemu domu přejitím mých překrásných bot, abych mohl vniknout do dalšího domu. “

A tehdy se ve mně zdvihne cosi evropského, cosi hrdějšího než pýcha, a já odpovím—

„Jsem Angličan, který zmučil Irsko, ztýral jižní Afriku, zná všechny své omyly, je obtížený všemi svými hříchy. A tento Angličan vám říká, Bezchybná bytosti, pravdu hlubokou jako jeho vina a nesmrtelnou jako jeho vlastní paměť, že tudy neprojdete.“

Reklamy

Listy starému garibaldistovi II.

Drahý….

Fakta postavená před všechny dnešní Evropany jsou natolik zásadní, že je pro mě pořád ještě jednoduší mluvit o nich s vámi jako se starým přítelem, než je předložit v podobě pamfletu. V předchozím dopise jsem poukázal na dva fakty, o které se celá věc opírá. První je, že pro skutečně kulturního člověka je Prusko podřadné. A druhá je, že pro téměř každého Prusa je Prusko opravdu prvořadé a prvotřídní a připravené, věru doslova, být světovým policajtem.

Pokud jde o první záležitost, o poměrné podřadnosti německé kultury nemohou lidé jako vy zapochybovat. Jedny německé noviny napsaly, že i když bylo zvalchování u Mechelenu a Remečše bylo velice smutné, přece jen může utěšit pomyšlení na ještě ušlechtilejší umělecká díla, která se objeví všude tam, kde triumfálně projde německá kultura. Z hlediska humoru je věru poněkud smutné, že se nikdy neobjeví. Představa německého císaře o gotické katedrále podněcuje fantasii asi tak, jako ponětí paní Todgers o dřevěné noze. Přesto považuji za naprosto pravděpodobné, že skutečně chtěli postavit tak krásné budovy jak jen mohli. Když už byli dost rouhaví, aby něco takového zničili, mohli by být dost rouhaví na to, aby je nahradili. I kdyby se pruský pokus zmocnit se Paříže nezhroutil tak dokonale, jak se to nakonec stalo, pochybuji, že by Prusové zničili vše. Dokonce pochybuju, že by zničili Venuši Milétskou. Nejspíš by jí přidělali pár rukou, vytvořený nějakým nadějným německým umělcem—císařem, či někým takovým. A onen přidaný pár rukou bude okamžitě připomínat ženu u necek. Zhoubci remešských věží jsou zcela schopni zničit i Giottovu zvonici ve Florencii. Právě tak jsou ale schopni ještě většího zločinu a tu věž dostavět. A kdyby na ni postavili špičatou střechu, jak ta by čněla! Jaké by to bylo zhášedlo pro tak jasnou a téměř průhlednou křesťanskou svíci. Četl jste nějaké německé výklady Hamleta? Vykládal jsem vám o tom, že vlasy Leonarda da Vinciho musely německé, protože tolik jeho současníků se zmiňovalo, že byly krásné? To je to, co mám na mysli, když mluvím o podřadnosti. Veškeré německé rozrušení nad anglickými koloniemi spočívá jen v polovičním pochopení toho, co kdysi bývalo heroické a dnes je to ponejvíce jen hulvátské. Námořní vize německého císaře je špatnou kopiií Nelsona, zrovna tak, jako Fridrichovy verše byly špatnou kopií Voltaira.

Druhý bod byl o všem ještě důležitější, že totiž i když jde o věc mentálně chabou, materiálně je silná a pokud jí to dovolíme, svou materiální silou se prosadí. Prusům se nepovedlo vůbec nic jiného a selhali ve všem ostatním kromě toho, že se postarali o to, aby tisíce jim poddaných lidí dělali, co se jim řekne. Nemohou postavit černobílé věže ve Florencii, ale opravdu mohou postavit černobíle sloupy v Alsasku. Selhali diplomaticky. Myslím, že můžeme označit za selhání diplomacie, když se pustili do boje, když jimi jeden spojenec jim chyběl a dva nepřátelé přebývali. Kdyby Němci místo toho, aby posílali špehy zkoumat belgickou půdu vyslali zvědy k posouzení belgické duše, ušetřili by si tím týden či dva těžké práce. Neuspěli v polemice. Myslím, že je možné označit za neúspěch v polemice tvrzení, že Anglie drží své slovo z jakých nečestných pohnutek, zatímco Německo své slovo porušuje z jakýchsi pohnutek ušlechtilých. A to je prakticky všechno, co se podařilo Německu říct. Tvrdí, že jsme nenasytná, bezohledná, pirátská mocnost a že tenhle divošský duch s námi smýkal tak dlouho, až nás přivedl k šílenému postupu spočívajícím v dodržení smlouvy, kterou jsme podepsali. Nemohou v nás najít jiné zrady než té, že uznáváme své smlouvy a dodržujeme je: neuspět v tomto označuji já za neúspěch v polemice. Nedokázali přesvědčit veřejnost. Měli k tomu velmi dobrou příležitost. V britském impériu je mnoho národů, které se různými způsoby dočkaly špatného zacházení: Irové Búrové, ba co víc, samotná národní existence Američanů začala špatným zacházením. S nimi si Němci věděli velmi málo a s Evropamy vašeho druhu vůbec ne. Nikdy neměli pochopení pro city, které chová Švýcar ke Švýcarsku, Nor k Norsku, Toskánec k Toskánsku. Dokonce i u neutrálních národů Prusko sotva může vystát jejich patriotismus. Dokonce i tehdy, když se všem ostatním dvoří a snaží se získat si je, dokáží chválit jen sami sebe. Neumí diplomacii, prohrávají v diskusi, dokonce ani demagogii neovládají. Kují hloupé intriky, hloupě je vysvětlují a dokonce se i hloupě omlouvají. Je tu ovšem jedna věc, v které neselžou. Vždy dokážou najít lidi dost hloupé na to, aby tohle všechno prováděli.

Nu a zde je otázka, kterou vám chci předložit k uvážení: vám jako dobrému středovému příkladu latinského člověka – sice liberálovi, ale katolíkovi, sice umělci, leč vojákovi. Nebezpečí pro celou civilisaci, jíž byl Řím zřídlem spočívá v tom, že čím víc se onomu podivnému pruskému národu nedaří v čemkoliv ostatním, tím víc se budou spoléhat a opírat o tento prostý fakt hrubé poslušnosti. Budou dávat rozkazy, protože nemají, co by jiného dali. Říkám, že je to otázka pro vás, netvrdím, a ni ve snu bych si nedovolil tvrdit, že odpověď je pro mne. Je vás uvážit nakolik hrozí, že jejich už jen samotné neúspěchy v uměních mírových je doženou zpět k uměním válečným. V diplomacii váš národ nepřechytračí, ani přechytračit nemohou. Udělali tu nejnediplomatičtější představitelnou věc: skrývali porušení partnerství, aniž by se i jen pokoušeli zastírání zastírat. Pletichy v Rakousku podněcovalo Prusko takovým způsobem, že si Itálie mohla nárokovat jak veškerou svobodu dřívější nevědomosti, tak veškerou desilusi z nynějšího poznání. Trojspolek vedli tak, že museli uznat vaše stížnosti právě ve chvíli, kdy si nárokovali vaši pomoc. Angličané jsou hloupější a méně citliví než vy, ale dokonce i pro Angličany byla diplomacie německého kancléře nejen plná narážek, ale přímo urážkou. Přísahám, že to bych už lepším diplomatem dokázal být já sám. Právě tak nehrozí, že by národ jako je váš bylo možné zkazit polemikou. Není důvod obávat se, že by profesoři rašící jak tráva po širé baltské rovině mohli překonat Latiny v logice. Někteří dokonce tvrdí, že jsou nad logikou a tvrdí, že jsou příliš velcí na dedukce a úsudky, obyčejně proto, aby zjistili, že i jeden logický úsudek či dedukce jsou na ně moc velké. Pokud si budou stěžovat, že opouštíte jejich věc, nebo lnete k jakékoliv jiné, máte odpověď, na kterou nelze nic namítnout. Řeknete, jak už jste řekli, že neporušíte Trojspolek a to ani v zájmu míru. Byli to oni kdo jej rozbili, kvůli válce. Zjevně jste měli právě tak právo být konsultováni ohledně Srbska jako Rakousko a pokud jde jen o šachovnici sporu, je to mat jedním tahem. Prusové také nemají ani v nejmenším nárok dovolávat se pochopení a sympatie lidu vaší země. Troufám si říct,že Angličané, a Francouzi, o vás napovídali ohromující množství hloupostí, ale rozumí vám trochu lépe. Nepíší zrovna takové věci, jako tohle, co pochází od nejveřejnějšího a nejuznávanějšího pruského politického života (Chamberlain): „Kdo by dnes mohl žít v Itálii a setkávat s jejími přátelskými a velmi talentovanými obyvateli, aniž by cítil bolest z toho, jak je tu velký národ ztracený, nenapravitelně ztracený, protože mu chybí ona vnitřní hybná síla,“ etc., která Von Klucka provedla tak triumfálně Paříží. Dokonce i polovzdělaný Angličan, který neslyšel o jiném italském básníkovi než o Dantovi, ví že ten byl něco víc, než přívětivý. Dokonce i naprosto negramotný Francouz, který neslyšel o jiném italském válečníkovi než Napoleonovi, ví že to nebyla „vnitřní hnací síla“, co by zmíněnému dělostřelci chybělo. „Kdo by mohl žít v dnešní Itálii?“ Dokonce ani pruský filosof ne. Jeho dojmy pochází z italské opery, ne z italské ulice, a už rozhodně ne z italských polí. Pravda je taková, že obrazy vryté do vzpomínek těch nejpřístupnějších Seveřanů, kteří tam byli, jsou zcela odlišného druhu. Alespoň já bych řekl spíš: „Kdo dnes může žít v Itálii, aniž by měl pocit, že pohled na žen kojící dítě, nebo muže štípajícího dříví mu takřka dovoluje bázlivě se dotknout plnosti jejich lidství, až skoro cítí krev tak, jak člověk cítí spáleninu?“ Italové často vypadají líně, tedy vypadají, jako by se nechtěli hýbat, ale ne jako by se nemohli hnout, jak to vypadá s mnoha Němci. A i když tento popis Italům odpovídá, jen stěží vypadá, jako by byl připraven proto, aby je potěšil. Prusům tedy můžeme k jejich neschopnosti a nezpůsobilosti diplomatické a filosofické, můžeme také připsat neschopnost oslovit a zaujmou cizí národy. Pruský autor se vás dál může pokoušet uklidnit a okouzlit tím, že vám bude vykládat jak nenávratně jste ztraceni a že všichni velcí Italové vlastně museli být něco jiného než Italové. Vypadá to ovšem, že je to metoda pro populární propagandu nevhodná a já mohu říct jen tolik, že v tomto třetím bodu schopnosti zaujmout, získat a přesvědčit není německý pokus nijak oslnivý.

Nu a tohle všechno je důležité z jednoho důvodu. Když to vše pečlivě uvážíte, pochopíte, proč musí Evropa za každou cenu Německo porazit v boji a skoncovat s její vojenskou a materiální schopností dělat věci. I kdybychom kvůli tomu museli do boje všichni, i kdybychom měli všichni kvůli tomu padnout, musíme to udělat. I kdybychom měli hledat spojence mezi trpaslíky v Grónsku či obry v Patagonii, musíme to udělat. A důvod je ten, že pokud to doslova a vlastníma rukama neuděláme, pak budou doslova a jistýma rukama spáchány věci, nad nimiž se v hrůze ustrnou nebesa. Budou to pitomosti, budou to věci zpozdilé a omezené a směšné, ale bude to odvedená práce. Nemůže být nic směšnějšího, kdyby mělo jít jen o to, než pruské morální postavení v Polsku, kde se výtečná důstojník mocně se ohánějící „rozhodnutím“ pokouší podvodem vyhnat chudé rolníky z jejich polí (a je přitom sám podveden a přechytračen) a pak hledá útočiště v tom, že mlátí malé kluky za to, že se modlí ve své rodném jazyce. Každý, kdo si pamatuje cosi o důstojnosti a ironii, zkrátka o Římu a rozumu pochopí, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebije mladé kluky. Jenže důstojník může malé kluky zbít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu neseberete klacek. Nic nemůže být komičtější než postavení Pruska v Alsasku: o které prohlašují, že je čistě německé a připouští, že je zuřivě francouzské tak, že je musí teroristovat tím, že vytáhnou šavli na kohokoliv, včetně mrzáků. Opět, kdokoliv z nás ví, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebere na mrzáka šavli. Jenže důstojník může šavli na mrzáka vzít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu ji neseberete. Právě tento šílený a strnulý realismus působí, že jde o jedinečný případ: je to stejné jako když Číňan něco napodobuje nebo když přitroublý sluha přebírá vzkaz. Pro většinu z nás bylo naprosto nepravděpodobného, že bychom i jen udělali něco takového jako je postavit kolem Vergilova hrobu černobíle sloupy nebo exhumovat Danteho a podívat se jestli měl žluté vlasy, pro ně, kdyby to mohli udělat, by bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by to neudělali. Smích věků oni neslyší. Kdyby bylo v jejich silách zacházet s anglickými nebo italským premiérem opravdu doslova jako se zrádcem, postavit ho ke zdi a zastřelit, byli byli docela schopni proměnit tak hysterickou rétoriku ve skutečnost a vystřelit nepříteli mozek z hlavy dřív, než by svůj vlastní rozum vzali do hrsti. Nevnímají atmosféry. Všichni jsou trochu nahluchlí a malinko krátkozrací. Jsou otrávení, když je jejich nepřátelé, po zkušenostech jako byla ta belgická, viní, že nedrží sliby. A v jednom smyslu jsou v právu, existují totiž sliby, které by asi dodrželi. Pokud dali slib, že budou respektovat svobodnou zemi, starého přítele, dodržovat přísahou stvrzené partnerství, nebo ušetřit neškodné obyvatelstvo, pak budou taková omezení považovat za hrozná a protivná. Zeptají se nějakého profesora, na základě jakého principu na ně mohou nedbat. Pokud ale dají slib, že z vrcholu kostelní věže sestřelí kříž, vylijí někomu do piva kalamář, přinesou své rodině pro radost v kapse čísi uši, pak myslím, že v takových případech pocítí jakýsi stín toho, co civilisovaní lidé cítí, když dodrží slib, nakolik jde o jiný pocit, než když slib dávají. A když vezmu v potaz takové případy nemohu plně souhlasit s těmi přísnými kritiky, kteří tvrdí, že Prus nikdy žádný slib nedodrží.

Bohužel právě tahle skutečnost a naplnění působí, že je naléhavě nutné, aby Evropa vynaložila veškerou energii a strhla k zemi tyhle starodávné posedlé šílence, idioty silné jako čert. Oni budou dělat věci, právě tak jako umanutí blázni, dokud je nebudou moci dělat. Já měl dojem, že některé věci se nedělají a neříkají. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby se pokoušel uplatit nového nepřítele jako Anglii, aby zradil starého nepřítele jako Francii. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby měl trestat čirou sebeobranu tak nevinného a neškodného národa jako jsou Belgičané. Těchto naději se příteli musíme vzdát. Je jen jediná věc, za kterou by se Prus styděl, a tu—přísahali jsme při samém Bohu—pocítí , než nastane konec.

Listy starému garibaldistovi I.

Italy, twice hast thou spoken; and time is athirst for the third.
(Itálie, dvakráte jsi promluvila a hle, svět již prahne po slově třetího)
SWINBURNE.

Drahý….

Dávno jsme se se neviděl a obávám se, že tyto moje dopisy vás nezastihnou. Ovšem v těchto nepokojných časech si s podivnou živostí, jak jste v časech, kdy jsem býval ještě chlapec máchal štětcem proti plátnu a jak mě vzrušovala myšlenka, že jste bodal bajonetem proti Teutonům—doufám, že s toutéž přesností a šťastnými výsledky. Zhruba v té době se také zdálo, že i malířské barvy měly jakousi barvitou souvislost s vaším národním příběhem. Vypadalo, že na benátské červeni je cosi oslnivého a hrozného a na pálené sieně, že je cosi opravdu katastrofického. Tak či onak jsem si ale včera, když jsem viděl na ulici vlajku vaší země, vzpomněl na barvy na vaší paletě.

Nemusíte se bát, že bych vás či vaše krajany zapletl do věcí, o kterých si Italové mají rozhodovat sami. Hrozby a nebezpečí každé z možných cest znáte lépe než já. Je zcela jisté, že Itálie nijak nemusí dokládat svou odvahu. Tím, že se postavila a vyčnívala riskovala vše právě tak, jako to může riskovat tím, že vejde. Z německých prohlášení a tisku je jasně zřejmé, že německá citlivost dostoupila výše, která je těžko odlišitelná od šílenství. Kdybychom si představili zlý sen pruského vítězství, pak by se mstili na mnohem vzdálenějších věcech než je Trojdohoda. Existoval slib míru mezi Pruskem a Belgií, neexistovala žádná taková dohoda s Anglií. Slib Belgii porušili. Slib Anglii si vymysleli. Nazývá se to Teutonská smlouva. V této zemi o ní nikdo neslyšel, vypadá to, ale že v německých akademických kruzích je dobře známá. Zdá se, že má cosi společného s tím, jakou kdo má barvu vlasů. Opakuji ovšem, že nechci ovlivňovat vaše rozhodnutí, jen vám nabízím jisté podklady pro ně tím, že popíši své vlastní.

Myslím totiž, že prvním a možná jedním prospěšným dílem, které může Angličan vykonat pro formování zahraničního veřejného mínění je mluvit o tom, čemu doopravdy rozumí, tedy stavu britského mínění. Je to právě tak prosté jako jisté. To, co nazýváme Spojeným královstvím si, možná poprvé, své jméno zaslouží. Takovou jednomyslnost Angličan nepamatuje. Irové a dokonce Velšané, stáli v búrské válce převážně ma straně Búrů, právě tak jako někteří z nejangličtějších Angličanů. Nemůžeme si představit nikoho angličtějšího než tehdejšího premiéra Foxe, a přece odsoudil válku s Napoleonem. Nikoho není považovat za angličtějšího než Cobdena, a přece odsoudil krymskou válku. Ti z nás, jako váš pisatel, jihoafrickou válku odsuzovali od počátku, byli přesto všechno v srdci rozděleni a některé její aspekty považovali za proslulé jak slavně, tak neslavně. První fakt, který vám mohu nabídnout je nesporná skutečnost, že všechny tyto pochybnosti a spory. Nepominuly kvůli nějakému kompromisu, ale univesálním zablesknutí víry—nebo, chcete-li podezření. Neopustili jsme ani naše vnitřní spory zlehka, naše smíření nebylo snadné. Právě tak jako vy jsem demokrat a občan Evropy a já a mí přátelé jsem postupně dospěl k zhnusení nad plutokracií a privilegii, které zasedly na nejvyšších místech v naší zemi, k pohrdání, které nemůže žádná láska vypudit. O oněch boháčích tady mluvit nebudu a, když dovolíte, nebudu na ně ani myslet. Válka je v každém případě hrozná záležitost a to je pro některé intelektuální povahy na ní vůbec nejhorší. Válka pohlcuje mládí, válka rozděluje zamilované, takže po celé Evropě se nevěsty a ženichové rozcházejí před dveřmi kostela, to vše je pro běžné lidi běžnou věcí. Dát přednosti vlasti před milovanou osobou je velká věc. Ovšem vzdát se kvůli vlasti své nenávisti, to může mít cosi společného s pýchou a cosi s očištěním.

Čím to, že britský lid dokázal nejen ustoupit ze své umělé přehlídky stranické politiky, ale i ze svých skutečných sociálních a morálních stížnosti a požadavků? Co nás všechny spojilo proti Prusovi, proti vzteklému psovi? Je to přítomnosti jistého ducha, stejně nezaměnitelná jako pronikavý zápach, o kterém máme pocit, že dokáže způsobit odumírání všeho dobrého ve světě. Vyloupení Belgie a uplácení Francie ke zradě nejsou výmluvy, jsou to fakta. Jsou to ale pouze fakta, která nás upozornila na přítomnost onoho ducha. Nestačí k tomu, abychom ho mohli definovat. Dobré stručné a hrubé shrnutí je říci, že je to duch barbarismu, jenže skutečnosti je ještě horší. Je to duch druhořadé civilisace a tento rozdíl zahrnuje nejdůležitější odlišnosti. To pokud může existovat, protože čistý barbarismus nemůže dlouho vydržet, právě tak jako nemůže vydržet čisté dětství. Dítě ze své vlastní přirozenosti zajímá tikot hodin a jednou mu to budete muset říct i kdybyste mu měli jen říct kolik je hodin, špatně. A právě to druhořadá civilisace dělá.

Je tu ale zcela zásadní věc. Abstraktní barbar bude kopírovat. Cockneyská a neúplná civilisace se vždy nabízí k tomu, aby se kopírovala. A v případě, kterým se zabýváme, si Němec nejen myslí, že jeho úkolem je nejen šířit vzdělanost, ale šířit přímo povinné vzdělávání. „Věda spojená s organisací,“ říká profesor Ostwald z berlínské university, „působí, že naši protivníci z nás mají hrůzu a zajišťuje to Evropě německou budoucnost.“ To je nejstručněji, jak to lze říct, shrnutí toho, s čím a zač bojujeme. Bojujeme o to, aby zabránili německé budoucnosti pro Evropu. Myslíme, že by byla užší, ošklivější, méně příčetná, méně způsobilá ke svobodě a smíchu, než kterákoliv z nejhorších částí evropské minulosti. A když jsem se rozhlížel po obrazu, kterým bych stručně vysvětlil, co si to myslíme, připadl jsem na vás. Jde totiž o tak velké téma, že nevím jak jinak je vyjádřit, než stylem a prostředky takového umělce, jako jste vy, člověka ve službě krásy a víry ve svobodu. Přinejmenším mi nijak nemůže pomoci Prusko , o kterém tuším lord Palmerston se řekl, že je to země zatracených profesorů. Obávám se že lord Palmerston slovo „zatracení“ použil spíše protořece, já je vyslovuji s velkou a téměř posvátnou úctou.

Řím, i v čase své největší slabosti, byl vždy řekou, které se vine všelijak, rozšiřuje se a zavlažuje mnohá pole. Berlín, v čase své největší síly, nebude ničím než vírem, který hledá svůj střed a vtahje se sám do sebe. Jen by pozužoval celý zbytek Evropy tak, jako již pozužoval celý zbytek Německa. Je tu duch chorého egoismu, který v konečném důsledku působí, že se všechno točí na jednom místečku v mozku. Je to duch, který se vyjadřuje častěji ve slanzích, než v lidských jazycích. Angličané tomu říkají libůstky či výstřelky. Nevím, jak tomu říkají Italové, Prusové tomu říkají filosofie.

Zde je jeden příkladů, který mě přivedl k myšlence na vás. Jaký by řekněme, byl první dojem a pocit, když bych například zmínil Michelangela. V prvním okamžiku možná nuda, jako třeba pociťuji já, když se mně Američané ptají na Stratford-on-Avon. Předpokládejme ale že ten strach pomine a vy pocítíte to, co já a kdokoliv jiný. Může to být dojem a pocit vznešených rukou člověka na zámcích posledních dveří lidského života, ruce velké a strašlivé, podobné těm, které patřily onomu mladíkovi, který vztyčil kameny nad Florencií a vyhlížel na kruh kopců. Může to být ohromné vzedmutí boku, hrudi hrdla „Otroka“, které se podobá zemětřesení hýbajícímu celou krajinu, může to být ona ohromující Madona, jejíž láska je silnější než smrt. V každém případě budou vaše myšlenky jaksi hodné člověka a jeho strašného pohanství a ještě strašnějšího křesťanství. Kdo než Bůhmohl vytesat Michelangela, který se dostal tak blízko k tomu, aby vytesal Matku Boží?

Německá kultura pojednává tuto věc takto: „Michelangelo Buonarotii (1475-4564) – (=Bernhard) předek rodiny žil ve Florenci kolem roku 1210. Měl dva syny, Berlinghieria a Buonarrota. Tímto jménem, které se v dalších generacích často opakovalo, začala být rodina známa. Je to německé jméno složené z Bona (=Bohn) a Hrodo, Roto (=Rohde, Rote). Bona a Rote jsou citována jako lombardská jména. Buonarotti je možná starolombardský Beonard, odpovídající slovu Bonroth. Odpovídající jména jsou Mackrodt, Osterroth, Leonard.“ A tak dále, a tak dále. „V tváři byl vždy zdravě zbarvený… jeho či by bylo lze označit jako spíše malé než velké, barvy rohoviny, ale promnělivé se „skvrnkami“ žluté a modré. Vlasy a vousy má černé. Tyto konkrétní rysy potvrzují portréty. Vezměte si v první řadě Bugiardiniho portrét v Museo Buonarotti. Zde si můžeme všimnou „skvrnitý“ vzhled duhovky, zejména v pravém oku. Levé lze označit za téměř zcela modré.“ A tak dál, a tak dál. „V Museo Civico v Pavii je v fresková podoba neznámého autora, v níž je v tváři jasně rozeznatelná svěží červeň. Když vezmeme v potaz všechny tyto tělesné charakteristiky musíme z antropologického hlediska říci, že i když byl původem z německé rodiny byl křížencem mezi severní a západní brunetskou rasou.“

Stálo by vám za tu práci dokazovat, že Michelangelo byl Ital, tak jak onomu člověku stálo za to dokazovat, že je Němec. Jistěže ne. Jediný dojem, která ve vás tento člověk (což je uznávaný pruský historik) vyvolá je, že mu na Michelangelovi nezáleží. Vy totiž jako Ital, jste čímsi víc, než Italem a já jako Angličan jsem než Angličanem. Jenže tenhle nešťastník nemůže být ničím víc, než Prusem. Kope a kope jen proto, aby našel mrtvé Prusy, jednou v římských katakombách nebo pod troskami Tróje. Pokud někde najde povalující se modré oko, je spokojen. Nemá filosofii. Má koníčka, totiž sbírání Němců. Bylo by nejspíš zbytečné, abychom vy nebo já poukazovali na to, že stejným důvtipem, který ve jménu Buonarotii najde německý kořen „rothe, můžeme dokázat prakticky cokoliv. Velmi dobře bychom se mohli bavit tím, že stejným stylem zbavíme Německo všech jeho géniů. Mohli bychom tvrdit, že Moltke musel být Ital, kvůli starému latinskému kořenu mol–naznačujícímu sladkost letory onoho generála. Můžeme tvrdit, že Bismarck byl Francouz, protože jeho jméno začíná populárním divadelním výkřikem „Bis!. Můžeme tvrdit, že Goethe byl Angličan, protože jeho jméno začíná populární sportovním zvoláním „Go!“. Ten poslední důvod mezi námi a pruským profesorem je prostě ten, že my nejsme šílení.

Otec Fridricha Velkého, zakladatel modernějších modernějších Hohenzollernů byl šílený. Jeho šílenství spočívalo v tom, že jako šéf potulného cirkusu kradl bez okolků obry. Každý muž vyšší než šest stop, ať už se mu říkalo ruský obr, či irský obr nebo čínský obr, či třeba obr hotentotský byl v nebezpečí, že bude unesen a uvězněn v pruské uniformě. Stejný druh ubohého šílenství je u díla i v pruském profesorovi, kterého jsem citoval. Nemohou se dostat dál, než ke kradení obrů. Nebudu vás teď nudit výčtem všech dalších obrů, které se pokusili ukrást, stačí jen říct, že mezi příšerami vystavenými na Fridrich-Williamově jarmarku jsou sv. Pavel, Leonardo da Vinci a Shakespeare a to na základě stejně dobrých důvodů jako byly ty, které jsem citoval. Ale tenhle příklad jsem vám dal spíš jako umělci, než jako Italovi, abych vám ukázal, co nám na mysli, když namítám proti „německé budoucnost pro Evropu.“ Namítám vůči čemusi, co věří ponejvíce v sebe samo, a v co já nevěřím ani v nejmenším. Namítám vůči čemusi domýšlivému a uzavřenému, ale co je má v sobě současně v sobě dost oné tvrdošíjnosti, vždy vlastní šílencům. Chce, aby si mohlo samo sobě gratulovat k Michelangelovi, nikdy ne gratulovat světu. Je to duch, který oplešatí ve snaze vystopovat genealogii, nebo zkrachuje ve snaze vymoci si nárok na nějaké vzdálené panství. Prus má důslednost parvenu: bude se namáhat, aby dokázal, že je spřízněný s nějakým renesančním gentlemanem, i kdyby se současně chlubil, že by ho dovedl „koupit se vším všudy“. Pokud byli Italové opravdu velcí, pak jsou ve skutečnosti Němci, a jestliže skuteční Němci nejsou, nu, pak ve nejsou opravdu velicí. Je to práce pro starou služku.

Do smutného ticha, které před třemi či čtyřmi staletími rozhostilo po relativním selhání ušlechtilého úsilí středověku, přišla na celou Evropu bouře od jihu. Její vřava promlouvala moha jazyky, můžeme v něm slyšet Rabelaisův smích, a když na to přijde i Shakespearovy verše, ale temné srdce bouře bylo vpravdě jižnější a vulkaničtější, zněla v něm hřmící křídla a jméno archanděla Michaela. A když otřásla světem, očistila jej a pominula našel pruský profesor na zem spadlé pírko a dokázal (v několika svazcích), že mohlo pocházet jedině z pruského orla. Jednoho viděl—v kleci.

Váš………

G. K. CHESTERTON

Kapitola IV: Blázni ustupují

Pří posuzování pruského názoru jsme posuzovali zdá se, zejména jakési mentální omezení, cosi jako zauzlení mozku. Projevuje jednu a tu samou podivnou filosofickou rozmrzelost nad problémy slovanského obyvatelstva, anglické kolonisace, francouzského zbrojení a posilování armády. Nakolik dokážu tyto myšlenky sledovat, vyjadřují asi tohle: „Je velmi špatné, že bys mi měl být nadřazen, protože já jsem nadřazený tobě.“ Zda se také, že mluvčí tohoto systému mají podivuhodnou schopnost soustředit tuto spleť či rozpor někdy i do jediného odstavce či dokonce věty. Už jsem zmiňoval slavné tvrzení německého císaře, že abychom odvrátili hunské nebezpečí máme se všichni stát Huny. Mnohem silnějším příkladem je jeho velmi nedávný rozkaz jeho jednotkám ohledně války v severní Francii. Jak většina lidí ví, zněla jeho slova „Vydávám svůj královský a císařský rozkaz, abyste právě nyní soustředili všechnu svoji energii na jediný cíl a to ten, abyste veškeré schopnosti a udatnost mých vojáků obrátili v první k vyhlazení řadě zrádných Angličanů a k tomu, abyste přešli a pošlapali opovrženíhodnou malou armádu generála Frenche.“ Angličan si může dovolit přejít bez povšimnutí hrubý tón těchto poznámek, mně zde zajímá mentalita, sled myšlenek, který se dokáže i tak malém prostoru zaplést a zamotat. Pakliže je Frenchova armáda malá a opovrženíhodná, pak by mělo být jasné,že všechny schopnosti a síly německé armády by neměly být soustředěny na ni, ale na její větší a méně opovrženíhodné spojence. Jestliže se na ni soustřední všechny dovednosti a síly německé armády, pak s ní nejednají s opovržením. Ovšem pruský řečník měl na mysli dvě neslučitelné věci a byl rozhodnut říct je obě najednou. Chtěl anglickou armádu považovat za maličkost a současně chtěl anglickou porážku považovat za něco velkého. Chtěl v jednom a téže okamžiku jásat na naprostou slabostí útočících Britů i nad svrchovanou dovedností a chrabrostí Němců, s níž útok odrazí. Jakýmsi způsobem se z toho musí stát obecné a zjevné zhroucení Anglie a přitom troufalý a neočekávaný triumf Německa. Ve snaze vyjádřit tyto protikladné představy současně dosáhl poněkud smíšených výsledků. Vyzval proto Germanii, aby všechna svá údolí i hory naplnila smrtelnou agonií tohoto téměř neviditelného škvora a nechala nečistou krví tohoto švába zbarvit Rýn do ruda až dolů k moři .

Nebylo by ovšem fér stavět kritiku na výrocích jednoho nahodilého a dědičného panovníka, ona koneckonců ve stejné míry platí i o filosofech, kteří jsou nám, dokonce i v Anglii, ukazováni jako hotoví proroci pokroku. A nikde se to neukazuje ostřeji než než v podivně zmatených řečech o rase a zejména teutotonské rase. Profesor Harnack a podobní lidé nám vyčítají, jak jsem pochopil, že jsem „porušili pouto teutonského svazku“, pouto, které Prusové přísně respektovali, jak pokud jde o jeho dodržování, tak pokud jde o jeho porušení. Všímáme si toho v souvislosti s otevřeným anektováním zemí obývaných výlučně černochy, jako je třeba Dánsko. Právě to vidíme v tom jak ihned a s radostí poznávají a uznávají lněné vlasy a světle modré oči Turků. Mě ovšem pořád nejvíc zajímá abstraktní princip pana profesora Harnacka a když jej sleduji dostávám stejnou složitost bádání, ale také stejnou prostotu výsledku. Když srovnám starost pana profesora o „teutonismus“ s tím, jak mu vůbec nesejde na Belgii, pak mohu dojít jen k následujícímu závěru: „Člověk nemusí dodržet slib, který dal, ale dodržet slib, který nedal musí.“ Smlouva, která Británii zavazovala vůči Belgii nesporně existovala, i kdyby to byl jen cár papíru. Pokud existovala jakákoliv smlouva, která by Británii zavazovala vůči teutonismu, pak můžeme přinejmenším říct, že to je ztracený cár papíru, jeden by skoro řekl cár odpadkového papíru. I tentokrát posuzovaný protějšek vykazuje tak nelogickou zvrácenost, až se z toho mozek točí. Jednou tu povinnost je, podruhé není, jednou to vypadá, že Německo a Anglie musí vzájemně držet slovo, jindy to vypadá, že Německo nemusí držet slovo vůči nikomu a ničemu, jednou se zdá, že jedině my mezi všemu evropskými národy máme téměř nárok na to být Němci, jindy zase, že vedle nás vyrůstají do výšin roztomilosti německého charakteru. Za tím vším je ale tento mlhavý ovšem nikoli pokrytecký dojem a smysl pro jakýsi obecný či společný teutonismus.

Další ze svědků, kteří se postavili proti nám, profesor Haeckel, dosáhl svého času jisté proslulosti tím, že pozoruhodnou podobnost dvou vzájemně odlišných věcí dokázal tím, že otiskl dva obrázky jedné a téže věci. Příspěvek pana profesora Hacekela pro biologii byl v tomto případě právě takový jako příspěvek profesora Harnacka pro ethnologii. Profesor Harnack ví, co je takový Němec zač, jak vypadá a jak se chová. Když si chce totéž představit o Angličanovi, vyfotografuje téhož Němce ještě jednou. V obou případech jde pravděpodobně o upřímnost právě tak jako o prostotu. Haeckel si byl tak jist tím, že druhy ilustrované embryem jsou tak úzce propojené a spřízněné, že mu přišlo jen jako maličkost to celé zjednodušit prostým opakováním. Harnack si je natolik jist, že Němci a Angličané si jsou skoro podobní, že si troufne riskovat zobecnění, že jsou jedni přesně takoví jako druzí. Vyfotografuje, abychom tak řekli jednu a tutéž pěknou a bláhovou tvář dvakrát a říká tomu nápadná podobnost mezi bratranci. Existenci teutonismu tak může prokázat asi tak jednoznačně jako Haeckel dokázal udržitelnější tvrzení, že Bůh neexistuje. Nuže, Němci a Angličané si navzájem nejsou vůbec podobní—až na to, že ani jedni ani druzí nejsou černoši. Ve všem dobrém a zlém jsou si nepodobnější než jacíkoliv dva jiní náhodně vybraní lidé z velké evropské rodiny. Jejich protikladnost počíná kořeny jejich dějin, ba přímo jejich geografií. Říct, že Británie je insulární je slabé slovo. Nejen, že je Británie ostrovem, ale je to ostrov natolik polcený mořem, že se téměř rozpadá ma tři ostrovy a dokonce i v Middlands lze téměř cítit ve vzduchu mořskou sůl. Německo je mocná, krásná a plodná zem ve vnitrozemí, která se k moři dostává jednou či dvěma úzkými a klikatými stezkami, jako jsou ty, které vedou lidi k podzemnímu jezeru. Proto je britské válečné námořnictvo vpravdě národní, protože je přirozené, Vytvořilo se ze stovek nahodilých dobrodružství lodí a námořníků před chaucerovou dobou a po ní. Německé námořnictvo je ovšem umělé, právě tak umělé, jako v Anglii byly postavené umělé Alpy. Vilém II. okopíroval britské námořnictvo stejně jako Fridrich II. okopíroval francouzskou armádu a tahle japonská či protikladná horlivost v napodobování, která patří mezi stovku vlastností, které Němci mají a Angličané velmi nápadně ne. Jsou i další německé nadřazenosti, které ční velmi vysoko. Jedna či dvě věru pěkné věci, které jsou Němcům vlastní jsou právě ty, které Angličané postrádají: zejména skutečnou zálibu v lidové hudbě a starobylých lidových písních a to nejen těch, které se šíří z měst nebo je lidé pochytí do profesionálů. V tomhle Němci připomínají spíš Velšany, i když jen nebesa vědí, co v tom případě s teutonismem. Ovšem rozdíl mezi Němci a Angličany je hlubší než všechny jeho projevy, odlišují se ve svém myšlenkovém postoji víc jacíkoliv dva jiní Evropané. Liší se především v té nejangličtější ze všech anglických vlastností, v hanbě, již Francouzi možná správě označují za „špatnou hanbu“, protože se mísí s pýchou a podezíravostí, jejichž výsledek označujeme za ostýchavost. Dokonce i Angličanova hrubost mívá svůj počátek v tom, že je v rozpacích. Hlučně jí a hlučně se miluje. Nikdy se mu nezdá, že by projev či píseň nebo kázání nebo pořádné jídlo nebylo, jak Angličané říkají „ma místě“ za daných konkrétních okolností. Když jsou Němci vlastenečtí a zbožní nejsou z toho žádné reakce proti vlastenectví a zbožnosti, jako tomu je u Angličanů a Francouzů. Ne, ne, omyl Německa v moderní pohromě vzešel převážně z té skutečnosti, že si myslelo, že Anglie je velmi prostinká, když Anglie postupovala velmi promyšleně. Protože naše politika nabyla převážně finanční povahy myslelo si Německo, že je naše politika už jen finanční, a protože naši aristokraté dospěli k naprostému cynismu, myslelo si Německo, že ksou zcela zkažení. Nedokázali pochopit onu složitost, že poněkud finančně vyčerpaný anglický gentleman může prodat svou šlechtickou korunku, ale neprodá svou tvrz, že může snížit úroveň veřejného života a přesto odmítne stáhnout vlajku, Němci jsou si zkrátka vcelku jisti, že nám naprosto rozumí a zcela nás chápou, a to proto, že nám nerozumí ani trochu a vůbec nás nechápou. Možná, kdyby nám rozumět začali, nenáviděli by nás ještě víc, ale raději bych snášel nenávist způsobenou nějakou drobnou, leč skutečnou věcí, než být zahrnován láskou pro všechny možné vlastnosti, které ani nemám ani po nich netoužím. A když se Němci doberou svého prvního opravdového pohledu na to, jaká je moderní Anglie ve skutečnosti, zjistí, že Anglie má velmi rozbitý, zastaralý a nedostatečný smysl pro svůj závazek vůči Evropě, ale nemá vůbec žádný smysl pro jakýkoliv závazek vůči teutonismu.

Toto je poslední a nejsilnější z pruských vlastností, které jsme posuzovali. V pitomosti tohoto druhu je jakási kluzká síla v tom, že musí stát nejen vně pravidel, ale i vně rozumu. Člověk, kterému vůbec nedochází, že si protiřečí má velkou výhodu v polemice, i když ona výhoda se hroutí, když se pokouší ji zredukovat na sčítání, šachy nebo hru zvaná válka. Totéž platí o hlouposti jednostranného spříznění. Opilec, který naprosto cizího člověka považuje s naprostou jistotou za dávno ztraceného bratra má velkou výhodu, dokud nedojde na podrobnosti. „Musíme mít v nitru chaos,,“ řekl Nietzche, „abychom mohli zrodit tančící hvězdu.“

V těchto několika málo poznámkách jsem se snažil načrtnout hlavní a nejdůležitější body o pruském charakteru. Selhání cti, které hraničí se selháním paměti, egomanie, která je vší počestnosti slepá k tomu, že i druhá strana má své ego, a především pak skutečné choutky po tyranii a vměšování, ďábel, který všude trýzní lidi líné a pyšné. K tomu je nutno přidat jistou mentální beztvarost, která se může stahovat či rozšiřovat bez zřetele k rozumu či záznamu, což otevírá možnost pro nekonečné množství výmluv. Kdyby byli Angličané na německé straně všiml by si německý profesor jaké neodolatelné síly přispěly k evoluční formaci Teutonů. Jelikož jsou Angličané na opačné straně, němečtí profesoři řeknou, že tihle Teutoni se dostatečně nevyvinuli. Nebo možná řeknou, že jejich evoluce postoupila právě dostatečně na to, aby se ukázalo, že nejde o Teutony. Možná řeknou obojí. Pravda je ovšem taková, že všechno, co označují za vývoj a evoluci by se mělo spíš jmenovat vyhýbání a únik. Tvrdí nám, že otevírají okna osvícení a dveře pokroku. Ve skutečnosti ale boří dům lidského intelektu a uniknout mohou libovolným směrem. Mezi posicí jejich přeceňovaných filosofů a srovnatelně podceňovaných vojáků je zlověstná a téměř obludná paralela. To, co jejich profesoři označují za cesty pokroku, jsou totiž ve skutečnosti ústupové a únikové trasy.

Kapitola III: Choutky tyranie

Německý císař této zemi vytkl, že uzavírá spojenectví s „barbarskou a poloorientální velmocí.“ Už jsme se zamýšleli nad tím, v jakém smyslu používáme slovo barbarský a to ve smyslu někoho nepřátelského vůči civilisaci, ne někoho, kdo je nedostatečně civilisovaný. Když ale postoupíme od pojmu barbarství k pojmu orientalismu bude celá věc ještě podivnější. V ruských záležitostech není nic obzvláště tatarského, až na to, že Rusko Tatary vyhnalo. Východní útočník zemi okupoval a drtil po mnoho let, ale totéž platí i o Řecku, Španělsku a dokonce i o Rakousku. Pokud Rusko trpělo pod Východem, bylo to proto, aby se mu postavilo, je poněkud tvrdé, že právě zázrak jejího vyváznutí učiní z jejího původu tajemství. Jonáš mohl a nemusel strávit tři dny ve velrybím břiše, ale to z něj nedělá příslušníka mořského lidu. A v případě všech dalších evropských národů, které obludnému zajetí unikly uznáváme čistotu a kontinuitu evropského typu. Někdejší dávnou vládu Východu považujeme za zranění, ale ne za poskvrnu. Nnad náboženstvím a patriotismem Španělů po staletí svou mocí vládli Afričané s pletí barvy mědi. Přece jsem však nikdy neslyšel, že by Don Quichote byla africká pohádka podobná té o strýčku Removi. Nikdy jsem neslyšel, že by těžká čerň na Velasquezových obrazech byla důsledkem toho, že měl černošské předky. V případě nám blízkého Španělska uznáváme, že po letech zajetí a nesvobody nastalo vzkříšení křesťanského a kultivovaného národa. Ovšem Rusko je poměrně daleko a ti, pro které jsou národy jen jmény v novinách si opravdu mohou myslel, jako přítel pana Baringse, že všechny ruské kostely jsou „mešity“. Turgeněvova krajina přitom není divočino fakírů a dokonce i fanatický Rus bude právě tak hrdý na to, že je jiný než Mongol, jako bude fanatický Španěl hrdý na to, že se liší od Maura.

Město Reading, jak ho známe, nabízí jen velmi málo příležitostí k pirátství n volném moři a přece bylo, za časů krále Alfréda, pirátským ležením. O lidech z Berkshire bych těžko mohl říct, že jsou to poloviční Dánové a to jen proto, že Dány vyhnali. Zkrátka to,že se přes ně po nějakou dobu žene divošská potopa bylo údělem mnoha civilisovaných národů křesťanstva a je prostě směšné tvrdit, že Rusko, které bojovalo nejtvrdší boj se nejméně vzpamatovalo. Není sporu o tom, že Východ přetřel všechny porobené země jakýmsi lakem, ale ten všude popraskal. Skutečná historie je vlastně pravým opakem levných úsloví vymýšlených proti Rusům. Není pravda, že „každý Rus má pod kůží Tatara“. V nejtemnější hodině barbarského panství bylo bližší pravdě, že každý Tatar má pod kůži Rusa. To, co pod vším tím barbarstvím přežilo byla civilisace. Tuto vrcholnou ruskou romanci, tuto revoluci proti Asii dokazuje jeden čistý fakt: nejen téměř nadlidská aktivita Ruska během zápasu, ale také (což je v lidských dějinách mnohem ojedinělejší) jeho docela důsledným počínáním od té doby. Je jedinou velklou zemí, která Mongola skutečně vytlačila ze svého území a pořád pokračovala v protestech proti přítomnosti Mongola na svém kontinentu. Protože vědělo, jak se choval v Rusku, vědělo, jak by se choval v Evropě. Z toho důvodu se držela logické linie myšlení, která, když nic jiného, neplýtvala pochopením pro východní energie a náboženství. Mohli bychom říct, že každá jiná země byla spojencem Turka, tedy Mongola a muslima. Francouzi je používali jako pěšce proti Rakousku, Angličané je vřele podporovali za Palmerstonova režimu, dokonce i mladá Itálie poslala jednotky na Krym a o Prusku a jeho rakouském vasalovi už není potřeba ani mluvit. Ať už je to dobře nebo špatně, je historickým faktem, že Rusko je jedinou evropskou mocností, která nikdy nepodporoval Půlměsíc proti Kříží.

To může nepochybně vypadat bezvýznamně, ale za jistých zvláštních okolností to může být velmi důležité. Jen si tak theoreticky představme, že by se v Evropě objevil mocný vladař, který by si dával mimořádně záležet na tom, aby projevoval úctu tomu, co Tatar, Mongol a Muslim zanechali v Evropě jako předsunutý tábor. Představme si, že by existoval křesťanský císař, který by dokonce ani hrob Ukřižovaného nenavštívil bez toho, aby se cestou nezastavil u posledního z těch, kdo ho ukřižovali a nepoblahopřál mu. Kdyby tu byl císař, který by zbývajícím Mongolům v křesťanstvu dal zbraně, průvodce, mapy a vojenské poradce, co bychom mu měli říct?Myslím, že bychom se měli přinejmenším zeptat, co mínil tou drzostí, když říkal, že podporujeme poloorientální mocnost. Popíráme, že bychom podporovali poloorientální mocnost. On však nemůže popřít, že podporoval zcela orientální mocnost—ne, ani člověk, který to udělal to nemůže popřít.

Zde je však nutné zmínit podstatný rozdíl mezi Ruskem a Pruskem, zejména pro ty, kdo používají obvyklý liberální argument proti druhé z obou zemí. Rusko má svou politiku, jíž se drží, můžeme říct, v dobrém i zlé, ale přinejmenším proto, aby z ní vzešlo něco dobrého či zlého. Vezměme jako danost, že tato politika způsobila, že Rusko utlačovalo Finy a Poláky—i když se ruší Poláci cítí mnohem méně utiskovaní než pruští Poláci. Je ovšem prostou historickou skutečností, že pokud bylo Rusko pro některé malé národy utlačovatelem, jiným bylo osvoboditelem. Pokud to bylo na ní emancipovala například Srby či Černohorce. Koho ale kdy, třeba i náhodou, emancipovalo Prusko? Je věru dosti mimořádné, že v trvalých proměnách mezinárodní politiky Hohenzollernové nikdy nesešli na cestu osvícení. Střídavě byli spojenci téměř každé mocnosti, s Francií, Anglií, Rakouskem, Ruskem. Může kdokoliv poctivě říct, že na kterémkoliv z těchto národů zanechali nejmenší stopu pokroku či osvícení? Prusko bylo nepřítelem francouzské monarchie, ale ještě horším nepřítelem francouzské revoluce. Prusko bylo nepřítelem cara, ale ještě horším nepřítelem Dumy. Prusko naprosto ignorovalo rakouská práva, dnes je ale plně připraveno působit rakouské křivdy. Tohle je silný a výrazný rozdíl mezi oběma říšemi. Rusko sleduje jisté srozumitelné a upřímné cíle, které jsou přinejmenším pro ně ideály a proto kvůli nim bude schopná obětí a bude kvůli nim chránit chudé. Ovšem severoněmecký voják je svého druhu abstraktní tyran, stojící vždy a všude na straně materialistické tyranie. Tohoto uniformovaného Teutona bylo možné najít na všech možných místech, střílel rolníky u Saratogy a bičoval vojáky v Surrey, v Africe věšel černochy a ve Wicklow znásilňoval děvčata, jakýmsi tajuplným řízením osudu ale nikdy nepomohl osvobodit jediné město, ani získat samostatnost pro jedinou osamělou vlajku. Prus je všude tam, kde blahobytný útisk a opovržení, nevědomky vždy stejný , instinktivně restriktivní, nevinně zlý „následující temnotu jako sen.“

Představme si, že bychom slyšeli o člověku (nadaném jistou dlouhověkostí), který pomáhal Alvovi pronásledovat holandské protestanty, potom Cromwellovi pronásledovat irské katolíky a Claverhousovi pak pomáhal s útiskem skotských puritánů. Takového člověka snadněji označíme za pronásledovatele, než za protestanta či katolíka. Kupodivu, zrovna tohle je postavení, které v Evropě zaujímá Prus. Žádný argument nemůže změnit fakt, že ve třech konvergentních a přesvědčivých případech byl na straně tří různých vladařů tří různých náboženství, kteří neměli společného nic než to, že vládli utiskovatelským způsobem. V každé ze tří vlád, když se na ně podíváme samostatně, můžeme najít něco omluvitelného, či aspoň lidského. Když kaiser povzbuzoval ruské vladaře, aby rozdrtili revoluci, ti nepochybně věřili, že zápasí s peklem atheismu a anarchie. Když jsem jednou mluvil o Stolypinovi socialista běžného anglického druhu se na mě rozkřikl, že ten je známý především oprátkou zvanou „Stolypinova vázanka“. Ve skutečnosti bylo na Stolypinovi zajímavých mnoho věcí mimo jeho vázanky: jeho politika rolnického vlastnictví, jeho mimořádná osobní odvaha a jistě nejzajímavější byl jeho pohyb ve chvíli jeho smrtelné agonie, kdy udělal znamení kříže směrem k carovi, jako koruně a kapitánovi jeho křesťanství. Jenže kaiser cara jako kapitána křesťanství neuznává. Zdaleka ne. To, co podporoval ve Stolypinovi byla právě ta vázanka a nic než ta vázanka: šibenice, ne kříž. Ruský vladař věřil, že pravoslavná církev byla pravoslavná, tedy pravověrná. Rakouský arcivévoda choval skutečnou touhu zasadit se o to, aby katolická církev byla katolická, tedy všeobecná. Věřil, že tím, že hájí rakouské zájmy skutečně hájí katolické zájmy. Jenže kaiser katolickou věc podpořit nemohl, proto nemohl být skutečně na rakouské straně, on byl prostě a jednoduše proti Srbům. Ba co víc, dokonce i v kruté a sterilní síle a moci Turecka může každý, kdo má představivost, vidět cosi z tragedie a tedy jemnosti opravdové víry. To nejhorší co lze o muslimech s básníkem říct je to, že dávají člověku na výběr mezi mečem a koránem. To nejlepší, co lze říct o Němci je, že na koránu mu nesejde, ale je spokojený pokud může mít meč. A přiznám se, že z mého pohledu dokonce i hříchy oněch třech dalších snaživých říší nabývají v porovnání jakési žalosti a důstojnosti a mám dojem, že si nezaslouží, aby tenhle lutheránský lempl a povaleč povýšenecky chválil vše, co je v nich zlé a ignoroval při tom vše, co je na nich dobré. Není ani katolík, ani pravoslavný, ani mohamedán. Je to jen starý gentleman, který by rád měl podíl na zločinu, třebaže nedokáže sdílet víru a vyznání. Chce trestat a rozdávat štiplavé pohlavky, jen kdyby k t tomu nemusel použít svou dlaň. Všechny Prusovy instinkty jsou tak zaměřené proti svobodě, že bude raději utiskovat cizí podané, než by si přestavil, že by někdo mohl žít užitku útisku zbavený. Je jakýmsi lhostejným despotou. Je právě tak nezaujatý jako ďábel připravený odvést kohokoliv černou práci.

Tohle by samozřejmě vypadalo očividně fantasticky, nebýt hmatatelných faktů, které jiným způsobem nelze vysvětlit. Jistěže by to bylo nepředstavitelné, kdybychom přemýšleli o celých národech pozůstávajících ze svobodných a rozmanitých jednotlivců. Jenže v Prusku vládnoucí třída skutečně vládne a je to skutečná třída a stačí velmi málo takto myslících lidí, aby se postarali o to, aby všichni lidé jednali a chovali se náležitým způsobem. Tohle je pruský paradox: i když pruská knížata a šlechtici nemají na tomto světě jiný cíl, než zničit demokracii všude tam, kde se objeví, podařilo se jim zaonačit to tak, že je v ně skládána důvěra ne jako v správce minulosti, ale jako v průkopníky a zvěstovatele budoucnosti. Ani oni nemohou uvěřit, že by jejich theorie byla populární, věří ovšem, že je pokroková. Zde opět nacházíme onu duchovní propast zející mezi oběma monarchiemi. Ruské instituce v mnoha případech skutečně zůstávají pozadu za ruským lidem a mnozí Rusové to vědí. Ovšem pruské instituce mají prý jít v předvoji pruského lidu a většina pruského lidu tomu věří. Pro vojenské předáky je proto mnohem snazší jít kamkoliv a uvalit na kohokoliv beznadějné otroctví, protože na svou prostinkou rasu již jakési doufající otroctví uvalili.

A když nám lidé začnou vykládat o otřepaných ruských proviněních a o tom , jak je ruský systém zastaralý, pak jim můžeme odpovědět: „Ano, v tom spočívá ruská nadřazenost.“ Jejich instituce jsou součástí jejich dějin, ať už jako ostatky či jako fosilie. Vše, co zneužili, je použité, to znamená, že je to opotřebené a vypotřebované. Pokud mají staré mašinerie hrůzy a trýzně, pak se mohou rozsypat na prach prostě proto, že zrezivěly jako staré brnění. V případě pruské tyranie, pokud vůbec jde o tyranii, spočívá celý její nárok v tom, že vůbec není zastaralá, ale že se teprve chystá začít, jako varietní umělec. Prusko má celou prosperující továrnu na palečnice, celou kypící dílnu n výrobu skřipců pro natahování a kol na lámání. To vše podle nejnovějších a nejlepších vzorů a k tomu, aby s nimi celou Evropu získalo pro reakci _infandum renovare dolorem (nevýslovnou obnovit bolest pozn. překl.).Pokud si chceme ověřit, zda je to pravda, můžeme to udělat stejným způsobem, který ukázal, že jestliže jeho rasa či náboženství může někdy z Ruska udělat útočníka a utiskovatele, pak je stejně mohou způsobit, že bude osvoboditelem a záchrancem v nesnázích. Stejně tak, pokud jsou ruské instituce staromódní, pak poctivě ukazují, co dobrého i zlého lze ve staromódních věcech najít. Jejich policejní systém v sobě má nerovnost odporující našim představám práva. Ve své systému občin mají ale rovnost starší než právo samotné. I když se navzájem bičují jako barbaři, volají na sebe křestními jmény jako děti. V tom co je u jich nejhorší zachovali to nejlepší z primitivní společnosti. V tom co je u nich nejlepší, jsou prostě dobří, jako hodné děti či dobré jeptišky. Kdežto v Prusku vše, co je nejlepší v jeho civilisované mašinerii je postaveno do služby toho nejhoršího, co vzejde z barbarské mysli. Ani tady nenajdeme u Pruska žádnou z nahodilých kvalit, šťastných přežitků, nic z pozdní lítosti, nic z toho, z čeho se skládá záplatovaná sláva Rusi. Zde je vše zostřeno do hrotu a hrot míří k cíli a tím cílem je, pokud mají slova a činy vůbec nějaký význam a smysl, je záhuba a zkáza svobody po celém světě.

Kapitola II: Odmítnutí vzájemnosti

V předchozím souhrnu jsem řekl, že barbarství, tak jak je chápeme my, není jen pouhou nevědomostí, či i jen pouhou krutostí. Má přesnější smysl a znamená militantní nepřátelství vůči jistým nezbytným lidským ideám. Zabýval jsem se idejemi slibu a smlouvy, které by pruský intelektualismus zničil. Zdůraznil jsem, že Prus je duchem barbar, protože jeho vlastní minulost ho neváže o nic víc, než člověka ve snu. Zapřísahá se, že když v pondělí slíbil respektovat hranice, nepředvídal to, co označuje za „nutnost“ ji nerespektovat v úterý. Zkrátka, je ja jako dítě, které na konci veškerého rozumného vysvětlování a připomínek uznaných uspořádání nemá jinou odpověď než „“Ale já chci.“

V pořádání lidských záležitostí je také další idea, která je natolik základní, až se na ni zapomíná, ale nyní byla poprvé popřena. Lze ji označit za ideu vzájemnosti, reciprocity, nebo lepší angličtinu ideu kompromisu a vzájemných ústupků, ideu „něco za něco“. Zdá se, že Prus je této myšlenky prostě intelektuálně nezpůsobilý. Mám za to, že si nedokáže an představit, ani pochopit myšlenku, která je základem vší komedie, tedy že v očích druhého člověka, je právě jen druhým člověkem. A pokud tuto ideu proneseme institucemi poprušáčtělého Německa zjistíme, jak podivně byla jeho mysl v této věci omezema. Němci se od jiných patriotů liší v tom, že nedokáží patriotismus pochopit. Jiní Evropané litují Poláky, nebo třena Velšany, kvůli jejich narušeným hranicím, ale Němci litují jen sami sebe. Mohou se silou zmocnit Severnu, či Dunaje, Temže či Tibery, Garry nebo Garonne—a přece budou pořád smutně zpívat o tom jak pevně a bděle na Rýně stráž stojí, a jaká by to byla věčná škoda, kdyby jim tu jejich říčku někdo vzal. To je to, co mám na mysli, když říkám, že jim chybí vzájemnost: a najedete to všem, co dělají, tak je tomu i se vším, co podnikají divoši.

Opět je velmi nutné vyhnout tomu, abychom tuto duši divocha nezaměňovali s pouhým divošstvím či barbarstvím ve smyslu brutality či masakru, do nichž Řekové, Francouzi i většina nejcivilisovanějších národů upadala v hodinách abnormální paniky či msty. Obviňování z krutosi jsou obyčejně vzájemná. Když ovšem jde o Prusa, nic není vzájemné. Definice divocha nezáleží dokonce ani v tom o kolik víc ubližuje cizincům a zajatcům víc, než jiné lidské kmeny. Definicí primitivního divocha je, že se směje, když ubližuje vám, a kvílí, když vy ubližujete jemu. Tuto mimořádnou nerovnost myšlení najdeme v každém slově a činu, které přichází z Berlína. Například nikdo, kdo se vyzná ve světě nevěří všemu, co čte v novinách, a žádný žurnalista novinám nevěří ani ze čtvrtiny. Měli bychom proto být docela připraveni běžným způsobem ze všech zpráv o německých ukrutnostech hodně odečítat, jednu zprávu zpochybnit a jinou popřít. Jednu věc ale ani popřít, ani zpochybnit nemůžeme, totiž autoritu a pečeť císaře. V císařském prohlášení se připouští, že byly spáchány jisté „strach budící“ činy a ospravedlňují se právě tím, že vyvolaly strach. Zastrašit mírumilovnou populaci něčím necivilisovaným, něčím sotva lidským, byla vojenská nezbytnost. Nu dobrá. To je srozumitelná politika a v tom smyslu tedy i srozumitelný argument. Jakákoliv armáda ohrožená cizinci se může dopustit věcí, které budou budit opravdu velký strach. Pak ale v kaiserově veřejném deníku obrátíme list a čteme, jak píše presidentovi Spojených států a stěžuje si, že Angličané používají střely dum-dum a porušují různá ustanovení haagské konvence. Pominu teď otázku, zda je na těch obviněních slovo pravdy. Spokojím se s s tím, že se upřeně zahledím do mrkajících očí pravého, či positivního barbara. Domnívám se, že by byl docela zmaten, kdybych mu tvrdil, že porušení haagské konvence bylo pro nás „vojensky nezbytné“ nebo že pravidla konvence jsou pro nás jen cár papíru. Zabolelo by ho, kdybych řekl, že střely dum-dum „už jen strachem, který budí“ by byl velmi užitečné k udržování porobených Němců v klidu a pořádku. Ať dělá co dělá, nemůže se vymanit z myšlenky, že on, protože to je on a ne vy, může porušovat zákon a současně se zákona dovolávat. Říká se, že pruští důstojníci hrají hru zvanou Kriegesspiel neboli válečná hra. Pravda je ale taková , že žádnou hru hrát nemohou, protože podstatou každé hry je, že pravidla platí stejně pro obě strany.

Pokud si ale probereme německé instituce jednu po druhé, zjistíme, že je to pořád to samé a že nejde jen o krveprolití a vojenské chvástání. Kupříkladu duel lze legitimně označit za barbarskou záležitost, zde ale toto slovo užíváme v jiném smyslu. V Německu dochází k soubojům, ale to samé platí o Francii, Itálii, Belgii, Španělsku, vlastně k soubojům dochází všude tam, de jsou zubaři,noviny, turecké lázně, jízdní řády a vůbec všechna prokletí civilisace, vyjma Anglie a jednoho kouta Ameriky. Možná souboje považujete za historický přežitek z dob barbarštějších států, na nichž byly vystavěny státy modernější. Právě tak lze tvrdit, že souboj je všude znamením vysoké civilisace, protože značí její delikátnější smysl pro čest, její zranitelnější marnivosti nebo větší hrůzu ze společenského zneuznání. Ať už ale zaujmete kterýkoliv z názorů musíte uznat, že podstatou duelu je ozbrojená rovnost. Slovo barbarství, tak jak je používám , bych proto nepoužil pro duely německých důstojníků, ba dokonce ani pro bitky širokými meči tak oblíbené mezi německými studenty ne. Nevím, proč by mladý Prus nemohl mít tvář plnou jizev, když se mu to líbí, ba co víc, ty jsou často spíš zajímavým rysem, který vylepšuje a zachraňuje jinak poněkud málo povznášející vzhled.

Co ovšem hájit nelze, je záležitost opravdu specifická pro Prusko, o níž jsme slyšeli nespočet vyprávění, některá z nich jistě pravdivá. Mohli bychom ji pojmenovat jako jednostranný duel. Mám na mysli ideu, že je je jakási čest v tom, když někdo tasí meč na někoho, kdo žádný meč nemá, na číšníka, příručího v obchodě nebo i školáka. Při událostech v Saberne byl jeden kaiserův důstojník přistižen, jak zdatně osekává mrzáka. Ve všech těchto záležitostech se chci vyhnou sentimentu. Nesmíme se kvůli takové krutosti rozčilovat, ale musíme se držet přísného psychologického rozlišení. Bezbranné pobíjeli kvůli kořisti, chtíči nebo osobní zlobě i jiní než němečtí vojáci, jako každí jiní vrazi. Jde tu o to, že nikde jinde, než v pruském Německu se nic takového nemísí s jakoukoliv theorií cti o nic víc, než travičství nebo kapsářství. Žádný francouzský, anglický, italský či americký gentleman si nepomyslí, že by svůj charakter nějak očistil tím, že vrazí svou šavli do nějakého směšného zelináře, který nemá v ruce nic víc, než okurku. Vypadá to, že slovo, které se z němčiny překládá jako „čest “musí asi v němčině samotné znamenat něco docela jiného. Zdá se mi, že to bude něco víc podobného tomu, co bychom my označili za „prestiž“.

Základním faktem ovšem je nepřítomnost ideje vzájemnosti či reciprocity. Prus není dostatečně civilisovaný na to, aby mohl svádět souboje. Dokonce i tehdy, když s námi zkříží meče nejsou jeho myšlenky podobné těm našim. Pokud my i on oslavujeme válku, velebíme každý něco jiného. Naše medaile jsou jsou vytepány stejně jako ty jeho, neznamenají však totéž, naše jednotky jsou pozdravovány právě tak jako jeho, ale myšlenky v srdcích stejné nejsou, na prsou jeho císaře visí Železný kříž, ale není to znamení našeho Boha. My totiž, žel, našeho Boha následujeme s mnoha pády a vnitřními rozpory, ale jde za tím svým velmi konsistentně. Všemi záležitostmi, jimiž jsme se zabývali: názorem na státní hranice, názorem na vojenské metody, názorem na osobní čest a sebeobranu, vším se vine jistá ukrutná prostota, cosi příliš jednoduchého, než abychom to mohli pochopit: představa, že sláva spočívá v tom, že ocel třímáme, aniž bychom se jí postavili.

Kdyby bylo potřeba dalších příkladů, bylo by snadné jich předložit stovky. Nechme prozatím být vztah muže a muže ve věci zvané souboj. Podívejme se na vztah muže a ženy v onom nesmrtelném souboji, kterému říkáme manželství. I zde opět zjistíme, že ostatní křesťanské civilisace usilují o jakýsi druh rovnosti, i kdyby ta rovnováha měla být iracionální či nebezpečná. Dvě krajnosti v zacházení se ženou můžeme představit na příkladu toho, co se označuje za vážené třídy v Americe a ve Francii. V Americe se rozhodli pro risk kamarádství, ve Francii pro kompensaci dvorností. V Americe je prakticky možné, aby jakýkoliv mladý gentleman vzal jakoukoliv mladou dámu na to, čemu oni (musím s hlubokou lítostí říct) říkají výlet, ale aspoň jde muž se ženou právě tak jako žena s mužem. Ve Francii je mladá žena dokud je neprovdaná střežená jak jeptiška, ale když se stane matkou, je skutečně svatou ženou a když je pak babičkou, jde z ní posvátná hrůza. Z obou krajností žena dostává od života cosi zpět. Jediné místo, kde nedostává zpátky nic, nebo skoro nic je sever Německa. Francouzským i americkým cílem je rovnost, v Americe skrze podobnost, ve Francii skrze podobnost. Severní Německo má ale za jednoznačný cíl nerovnost. Žena stojí, stejně málo pobořená jako sluha nebo číšník, muž sedí a je mu právě tak málo stydno jako hostovi. Je to stejně chladné potvrzení podřadnosti jako v případě šavle a kramáře. „Když jdeš se ženou, nezapomínej na bič,“ řekl Nietzsche. Můžeme si povšimnout, že nemluví o pohrabáči, který by mohl křesťanštějšímu nebo běžnějšímu manželovi se sklony tlouct svou ženu přijít na mysl snadněji. Jenže koneckonců pohrabáč patří k domácnosti a může ho použít jak muž, tak žema. A popravdě, často používá. Meč a bič jsou zbraně privilegované kasty.

Přejděme nyní od nejtěsnějšího z obou rozdílů, tedy od manžela a manželky, k tomu nejodlehlejšímu ze všech rozdílů, k rozdílu mezi vzdálenými a nepříbuznými rasami, které si sotva kdy pohlédnou do tváře a nikdy se navzájem nezbarvili svou krví. I tady pořád nacházíme neměnný pruský princip. Kterýkoliv Evropan může cítit opravdový strach ze Žlutého nebezpečí a mnozí Angličané, Francouzi a Rusové ho cítili a vyjádřili. Mnozí mohou tvrdit, že pohanský Číňan je skutečně velký pohan a pokud se někdy pustí proti nám všechno pošlape, zmučí a naprosto zničí tak, jak to dělávají východní národy na rozdíl od západních. Nepochybuji ani o upřímnosti německého císaře, který se snažil poukázat na to, jak abnormální a hrůzné by takové přízračné tažené bylo, kdyby k němu snad mělo dojít. Teď ale přichází ona komická ironie, která se objeví bez výjimky pokaždé, když se Prus pokusí být filosofem. Bezprostředně poté, co kaiser svým vojskům vysvětlí, jak důležité je vyhnout se východnímu barbarismu, vyzve je, aby se východními barbary stala. Velmi výmluvně a jasně jim nařídil, aby jednali jako Hunové a nepřipustili, aby za nimi zůstalo stát cokoliv živého. Vlastně upřímně nový armádní sbor rodilých Tatarů na Dálný Východ, tak rychle, jak bude možné ze zmateného Hanoveřana udělat Tatara. Kdokoliv trpí bolestivým zvykem vlastního myšlení si tu opět povšimne principu ne-vzájemnosti. Když ponechám jen holé logické kosti, znamená to prostě tohle: „Já jsem Němec, ty jsi Číňan. Proto, jelikož jsem Němec, mám právo být Číňanem. Ale ty nemáš žádné právo být Číňanem, protože jsi jen Číňan.“ Tohle je patrně nejvyšší bod, jehož německá kultura dosáhla.

Zde zanedbávaný princip, který ti, kdo nemají rádi slovo rovnost, mohou pojmenovat vzájemnost, neposkytuje tak jasné rozlišení mezi Prusem a jinými národy jako první pruský princip nekonečného a ničivého oportunismu, či jiným slovy princip neprincipiálnosti. Ani člověku neumožňuje zaujmout tak zřejmé postavení ohledně jiných civilisací či polocivilisací světa. Jakási idea přísahy a závazku existuje i u nejhrubších kmenů na nejtemnějších kontinentech. Lze ovšem tvrdit, že jemnějšímu a větší představivost vyžadujícímu prvku reciprocity rozumí kanibal na Borneu téměř tak málo jako profesor v Berlíně. Úzká a jednostranná vážnost je chybou barbarů všude po světě. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl smysl jednoho oka Kyklopů: že si barbar nedokáže věci prohlédnout kolem dokola, podívat se na ně ze dvou pohledů a proto oslepne a začne žrát lidi. Jiný lepší způsob jak charakterisovat divocha jistě není možný a jak jsme už viděli, tato charakteristika ho činí nezpůsobilým pro souboj. Je to člověk, který nedokáže milovat—ne, ba dokonce ani nenávidět—bližního jako sám sebe.

Tato pruská vlastnost ovšem má jeden dopad související s toutéž otázkou nižších civilisací. Jednou provždy přinejmenším je tím vyřízeno přinejmenším civilisační poslání Německa. Je zřejmé, že Němci jsou poslední národ na světě, kterému by se takové poslání dalo svěřit. Jsou krátkozrací jak fysicky, tak morálně. Co je jejich sofismus „nutnosti“, než neschopnost přestavit si zítřejší ráno? Co je jejich ne-vzájemností, než neschopnost představit si ne boha nebo ďábla, ale druhého člověka? A tihle mají soudit lidstvo? Lidé ze dvou afrických kmenů nejen vědí, že jsou všichni lidmi, ale chápou i to, že jsou všichni černoši. V tom mají skutečně významný náskok před intelektuálním Prusem, který nedokáže pochopit, že jsme všichni běloši. Běžné oko na severovýchodním Teutonovi nedokáže rozeznat nic, co by ho ho nějak zvlášť odlišovalo do bezbarvějších tříd zbytku árijského lidstva. Je to prostě běloch se sklony k šedivosti či ošuntělosti. A přece bude, ve vážně míněných oficiálních dokumentech, vysvětlovat, že rozdíl mezi ním a námi je rozdíl mezi „panskou rasou a podřadnou rasou“. Německý filosofie se zpravidla hroutí spíš na počátku, než na konci argumentu a máme tu také problém s tím, že to, která rasa je panská neověříte jinak, než že se zeptáte, která je ta vaše. Když to nemůžete zjistit (což se obvykle stává) zbude vám absurdní práce se sepisováním dějepisů prehistorických časů. Docela vážně ovšem říkám, že jestliže mohou Němci předat Hotentotům svou filosofii, pak není důvod, proč by jim neměli předat svůj smysl pro nadřazenost. Pokud dokáží rozeznat jemné odlišnosti mezi Gótem a Galem, pak není důvod, aby podobné odstíny nemohly povznést jednoho divocha nad jiné, aby nějaký Ojibwa nezjistil, že je o odstín červenější než Dakotové, nebo aby jakýkoliv černý Kamerunec nemohl tvrdit, že není zas tak černý jak vypadá. Princip zcela neprokázané rasové nadřazenosti je totiž posledním a nejhorším odmítnutím vzájemnosti. Prus vyzývá všechny lidi, aby obdivovali krásu jeh velkých modrých očí. Pokud to dělají, je to proto, že mají oči podřadné, pokud to nedělají, pak proto, že oči nemají.

Kdekoliv měl ten nejžalostnější zbyteček naší rasy, bloudící a vysušený v pouštích či navěky pohřbený pádem špatné civilisace jakousi chabou vzpomínku na to, že lidé jsou lidmi, že dohoda je dohoda, že každá otázka má dvě strany a že je dokonce zapotřebí dvou lidí ke sporu či hádce—všude tam měl tento ostatek právo vzdorovat Nové kultuře, a to i nožem, kyjem či kamenným odštěpkem. Pro Prusa veškerá jeho kultura začíná aktem, který je zničením všeho kreativního myšlení a konstruktivního jednání. Rozbíjí zrcadlo mysli, v němž člověk může vidět tvář svého přítele či nepřítele.

Kapitola I.: Válka proti světu

Stěží se dá popřít, že u lidí, kteří rozeznali a uznali nevyhnutelnou sebeobranu v okamžitém zadržení rány anglickým mečem a máchající šavli od Sadové a Sedanu nijak zvlášť nemilují přetrvává jedna pochybnost. Pochybují, zda je ve srovnání s Pruskem Rusko dostatečně slušné a demokratické, aby mohlo být spojencem liberálních a civilisovaných mocností. Nejprve se proto podívám na otázku civilisace.

V diskusích jako je tahle je nezbytné, abychom se ujistili, že ji vedeme o smyslu a významu slov, ne jen o slovech samých. V každém sporu není nutné se dohodnout, co slovo znamená nebo znamenat má. V každé debatě je ovšem nutné shodnout se, co my chceme pod tím slovem rozumět. Pokud a dokud náš oponent chápe jo jaké věci mluvíme, pak je pro diskusi lhostejné, zda je to slovo, které bychom zvolili my či nikoliv. Voják neřekne: „Dostali jsme rozkaz jít do Mechlinu, ale já bych raději šel do Malines.“ Může rozebírat rozdíly mezi trasami pochodu z hlediska etymologie a archeologie, tady jde ale o to, že ví, kam má jít. Pokud tedy víme, co dané slovo znamená v dané diskusi nezáleží ani na tom, pokud v nějaké jiné a zřetelně odlišné diskusi znamená něco jiného. Máme jednoznačně právo říct, že okno bývá široké čtyři stopy, i kdybychom pak okamžitě a zvesela změnili téma a začali mluvit o velkých savcích a řekli , že slon má čtyři nohy a zanechává po sobě čtyři stopy. Na identitě slov nezáleží, protože tu není vůbec žádných pochyb o jejich smyslu, protože není pravděpodobné, že by si někdo myslel, že slon je dlouhý čtyři stopy, nebo že by okno mělo kly a zkroucený chobot.

Vědomí diskutované věci je nutné zásadně zdůraznit v souvislosti s dvěma či třemi slovy, která jsou jakýmisi klíčovými slovy této války. Jedno z nich je slovo „barbar“. Prusové je používají o Rusech, Rusové o Prusech. Myslím, že obě strany mají na mysli něco, co skutečně existuje, ať se to jmenuje tak, onak, či nijak. Obě strany mají na mysli odlišné věci. A pokud se zeptáme, v čem se obě věci liší, pak pochopíme proč Anglie a Francie dávají přednost Rusku a považují Prusko za toho opravdu nebezpečného barbara z obou zemí. Začněme tím, že rozdíl je hlubší dokonce i než zločiny a ukrutnosti na nichž se, přinejmenším v minulosti, všechny tři středoevropské říše podílely docela rovným dílem, když si rozdělily Polsko. Anglický spisovatel, který se snažil válku odvrátit výstrahami před vlivem Ruska, řekl, že mezi námi a aliancí stojí zbičovaná záda polských žen. Nedlouho předtím ovšem způsobilo bičování žen rakouským generálem, že byl onen důstojník vláčen ulicemi Londýna pivovarskými kočí firmy Barclay and Perkins. A pokud je o třetí mocnost, Prusy, jeví se zřejmé, že ve srovnání se způsobem, jakým zacházeli s belgickými ženami vypadá bičování jako úřední formalita. Jak jsem ale už řekl, za vzájemným obviňováním a používáním slova barbar na obou stranách leží cosi mnohem hlubšího. Když si německý císař stěžuje, že se spojujeme s barbarskou a polorientální mocností, neprolévá (ujišťuji vás) slzy na Kosciuskovým hrobem. A pokud já tvrdím (a říkám to velmi srdečně), že německý císař je barbar, pak nevyjadřuji jen nějaké předsudky, které bych mohl mít proti znesvěcování kostelů či zneuctívání dětí. Moji krajané a já máme na mysli jednu určitou a srozumitelnou věc, když tvrdíme, že Prusové jsou barbaři. Je to něco docela jiného, než to, co se připisuje Rusům a tohle Rusům připsat nelze. Je velmi důležité, aby neutrální svět pochopil, oč se jedná.

Když Němec označí Rusa za barbara asi tím myslí, že není dokonale civilisovaný. Západní státy se v poslední době vydaly po jisté cestě a lze tvrdit, že Rusko po ní nedošlo tak daleko jako státy. Znamená to, že má méně speciální moderní systém v oblastech vědy, obchodu, techniky, cestování, či politického uspořádání. Rusové orají starým pluhem, nosí bujný vous, uctívá ostatky a jeho život je právě tak drsný a tvrdý jako byl život poddaných Alfréda Velkého. Proto je, v německém smyslu, barbar. Chudáci a ubožáci jako byl Gorkij a Dostojevský museli formulovat své vlastní dojmy a zamyšlení nad tím, co viděli, bez toho, že by si pomohli obsáhlými citacemi od Schillera o zahradních křeslech nebo nápisy pobízejícími je k zastavit se a vzdát díky Všeho Otci za nejskvělejší pohledy viděné v černém chlebu. Rusové, kteří nemají než svou víru, svá pole, svou velkou udatnost a své samosprávné obce, jsou celkem odříznuti od toho, co se (na hlavních ulicích ve Frankfurtu) označuje za pravdivé, krásné a dobré. V jistém velmi skutečném smyslu lze takovou zaostalost označit za barbarskou a to ve srovnání s Kaiserstrasse. A právě v tomto smyslu je označení Ruska za barbarské pravdivé.

Nu ovšem když my, Anglie a Francie, označujeme Prusy za barbary, tohle na mysli nemáme. I kdyby jejich města vyrostla výše než létají jejich vzducholodi, i kdyby jejich vlaky jezdily rychleji než létají jejich kulky, pořád bychom říkali, že jsou barbaři. Měli bychom vědět, co přesně tím myslíme, a měli bychom vědět, že je to pravda. Nemáme totiž na mysli žádnou nahodile nedokonalou civilisaci. Máme na mysli něco, co je záměrným nepřítelem civilisace. Něco, co je ze svého rozhodnutí ve válce s principy, které dosavadní lidskou civilisaci vůbec umožnily. Jistěže, aby někdo mohl civilisaci zničit, musí být sám alespoň částečně civilisovaný. Takovou zkázu nemohou způsobit divoši, kteří jsou jen nevyvinutí nebo nehybní. Ani Hunové se neobešli bez koní, a byli by jim k ničemu, kdyby je neuměli chovat, cvičit a ovládat. Dánští piráti by byli k ničemu bez lodí a lodě by jim nepomohly kdyby s nimi nedokázali vyplout a dorazit s nimi k cíli. Člověk, kterého bych označil za positivního barbara musí být navenek víc na úrovni doby než člověk, kterého bych označil za negativního barbara. Alarich byl důstojníkem římských legií a přece Řím dobyl a vyplenil. Nikdo si nemyslí, že by se to Eskymákům mohlo povést právě tak šikovně. V našem smyslu je ovšem barbarství záležitostí cílů, ne metod. Tvrdíme, že tihle chabě zastření vandalové mají naprosto vážný cíl zničit jisté ideje, které podle jejich mínění svět překonal a bez kterých podle našeho mínění, svět zahyne.

Je nezbytně nutné pochopit tuto hrůznou zvláštnost Prusa či positivního barbara. Má dojem, že má novou myšlenku a chce ji použít na všechny. Ve skutečnosti je to jen pomýlené zobecnění, ale on se snaží se je skutečně zobecnit. Totéž neplatí o negativním barbarovi, totéž neplatí o Rusovi či Srbovi, pokud i oni jsou barbaři. Pokud ruský venkovan bije svou ženu, dělá to proto,že totéž dělali jeho otcové, je pravděpodobné, že s tím jak se bude minulost vzdalovat ji bude bít čím dál méně. Na rozdíl od Prusa si nemyslí, že pokud zjistil, že žena je slabší než muž, učinil tím nový fysiologický objev. Pokud Srb beze slova probodne svého protivníka nožem dělá to proto, že to totéž dělali jiní Srbové. Může to dokonce považovat za zbožnost, ale určitě to nebude považovat za pokrok. Na rozdíl od Prusa si nebude myslet, že tím, že začal jednat dřív, než padlo slovo „teď“, založil novou školu měření času. Nemyslí si, že jen proto, že je pozadu za světem pokud jde o mravy, je napřed, pokud jde o vojenství. Ne. Nebezpečí, které Prus představuje, spočívá v tom, že je připraven bojovat za staré omyly, jako by to byly nové pravdy. Nějak se doslechl o jistých povrchních zjednodušeních a zdá se mu, že my jsme o nich nikdy neslyšeli. A jak jsem už řekl, jeho omezené i když velmi upřímné šílenství se zaměřuje především na úsilí o zničení dvou idejí, dvojích kořenů racionální společnosti. První je idea záznamu a slibu a druhou idea vzájemnosti.

Je zřejmé, že slib, neboli prodloužení odpovědnosti v čase je to co nás odlišuje, neřeknu od divochů, ale od zvěře a plazů. Toho si povšimla důvtipnost Starého zákona, když Leviathanovu temnou nezměrnost shrnula slovy „Což s tebou sjedná smlouvu?“ Příroda slib, podobně jako kolo, nezná a je také první známkou člověka. Pouze s ohledem na lidskou lze se vší vážností říct, že na počátku bylo Slovo. Slib je pro člověka totéž, co pro ptáka zpěv, či pro psa štěkot, jeho hlas, podle kterého je znám. Právě tak, jako člověk, který nedokáže přijít na domluvenou schůzku není hoden ani to, aby byl vyzván na souboj, tak člověk, který není s to dodržet schůzku, kterou si sjednal sám se sebou, není dostatečně příčetný ani k tomu, aby spáchal sebevraždu. Není snadné mluvit o něčem, o čem se dá říct, že na tom spočívá a závísí obrovský aparát lidského života. Pokud ale na něčem závisí, pak je to právě toto křehké vlákno hozené ze zapomenutých kopců včerejška do neviditelných hor zítřka. Na něm visí vše od Armageddonu po almanach, od revoluce po zpáteční jízdenku. A barbar do tohoto osamělého provázku hrubě seká šavlí, která je naštěstí tupá.

Tohle může vidět velmi dobře každý, kdo si jen přečte o posledním vyjednávání mezi Londýnem a Berlínem. Prusové učinili nový objev o mezinárodní politice, že totiž může být často příhodné dát slib a že je pak přitom docela nepohodlné jej dodržet. Ve své prostotě byli okouzleni vědeckým objevem a velmi rádi by jej sdělili světu. Proto slíbili Anglii slib, pokud Anglie poruší daný slib a za nevyslovené podmínky, že nový slib bude možné porušit právě tak snadno jako ten starý. K hlubokému zděšení Pruska byla tahle rozumná nabídka odmítnuta! Věřím, že pruský šok byl docela upřímný. To je to, co mám na mysli, když říkám, že se barbar pokouší odseknout lano upřímnosti a čistého záznamu, na němž závisí vše co lidé udělali.

Příznivci německé věci si stěžovali, že se do nich pustili Asiaté z Indie a a Afričané z Alžíru, lidé ze samých hranic barbarství. Za normálních okolností bych měl docela pochopení pro takové stížnosti od evropského národa. Jenže okolnosti normální nejsou. I tady sahá jedinečné pruské barbarství hlouběji než k tomu, co označujeme za barbarské činy. Pokud jde o ně, je jistě pravda, že by Turek a Sikh měli pro nadřazeného Teutona velmi dobrou odpověď. Obecný a spravedlivý důvod k tomu, aby mimoevropské kmeny nebyly nasazovány proti Evropanům formuloval Chatham, když odmítl použít Indiány, totiž, že takoví spojenci mohou páchat velmi ďábelské věci. Chudák Turek by se ale po víkendu v Belgii mohl nikoli nerozumně ptát, jaké ďábelštější věci by mohl udělat ve srovnání s těmi, které již spáchali sami vysoce kultivovaní Němci. Nicméně, jak říkám, ospravedlnění jakékoliv mimoevropské pomoci je hlubší, než kterýkoliv z těchto detailů. Spočívá ve skutečnosti, že dokonce i jiné civilisace, dokonce i mnohem nižší civilisace, dokonce i vzdálené a odpudivé civilisace, závisí právě tak jako my na tomto prvotním principu, jemuž postupimská nadmorálka vyhlásila otevřenou válku. Dokonce i divoši dávají sliby a respektují ty, kdo své sliby dodržují. Dokonce i orientálci si píší záznamy a třebaže je píší zprava doleva, vědí jak důležitý kus papíru je. Mnoho obchodníků vám řekne, že slovo zlověstného a takřka nelidského Číňana je právě tak dobré jako jeho obligace a bylo to mezi palmami a syrskými pavilony, kde velký výrok otevřel svatostánek tomu, kdo nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě. K Východu nesporně patří neproniknutelný labyrint obojakosti a v jednom Asiatovi je možná víc lstivosti než v jednom Němci. My ale nemluvíme o porušování lidské morálky v různých částech světa. Mluvíme o nové a nelidské morálce, která naprosto popírá zasvěcený svátek. Prusům jejich literáti řekli, že všechno závisí na na náladě a jejich politici, že jakékoliv uspořádání se se rozplyne před „nezbytností“. V tom spočívá význam prohlášení německého kancléře. V případě Belgie se nedovolával nějakých zvláštních výmluv či omluv, které by mohly působit, aby to vypadalo jako výjimka potvrzující pravidlo. Zřetelně tvrdil, jako by šlo o princip aplikovatelný i na jiné případy, že vítězství byla nezbytnost a že čest byla jen cár papíru. A je zřejmé, že pruská polovzdělaná představivost víc nedokáže. Nedokáže pochopit, že pokud by jednání každého člověka z hodiny na hodinu bylo nevypočitatelné, byl by to nejen konec všech slibů, ale také konec všech plánů, záměrů a projektů. Jelikož to nechápe nachází se berlínský filosof na nižší mentální úrovni než Arab respektující sůl či brahmín udržující kastu. A v tomto sporu máme právo tasit vedle šavlí i scimitary, nasadit luky a šípy právě tak jako pušky, povolat africké kopí assegai, americké tomahawky či australské bumerangy, protože v těch všech je aspoň semínko civilisace, kterou by tihle intelektuální anarchisté chtěli zničit. A pokud nás při posledním střetu najdou opásané podivnými meči, shromážděné od zvláštními prapory a zeptají se zač bojujeme v tak výstřední společnosti, my budeme vědět, co odpovědět. „Bojujeme za důvěru a za dohodu, za pevné vzpomínky a možné setkání lidí, za vše, co činí lidí vším jiným než nezvládnutelnou noční můrou. Bijeme se za dlouhé rámě cti a vzpomínky, za vše co může člověka pozdvihnout nad tekuté písky jeho nálad a dát mu možnost a schopnost ovládat čas.“