Listy starému garibaldistovi III.

Drahý…

Zprušáčtělý Němec,bez ohledu na to z jaké směsi ras pochází, má jednu vlastnost, která je možná rasově prostá, ale v každém případě je velmi prostá. Německý historik či filosof Chamberlain (nevím, za co označit, ani jak ho nazývat) kdesi poznamenal, že čisté rasy jsou obdařeny věrností, jako příklady uvedl černocha a psa—a předpokládám, Němce. V každém případě je pravda, že jistá skutečná a rozeznatelná věc zvaná věrnost (nebo jednotvárnost) se v Němcích projevuje zhruba tak jako o psů nebo černochů. Severní Teuton má v tomto smyslu opravdu jednoduchost divocha ši nižšího živočicha, totiž, že postrádá reakce. Nesměje se sám sobě. Nemá chuť si nakopat. Na rozdíl od většiny z nás nikdy ničeho nelituje—a to my i někdy litujeme, že jsme litovali. Nečte svoje vlastní díla a neshledává je mnohem lepšími či horšími než předpokládal. Po třeba i božských potěšeních života nemá ani lehce iracionální pocit prostopášnosti. Všímejte so ho v německé restauraci a ujistíte se, že nemá. Zkrátka ani v nejvědečtějším, ani v nejvšednějším slova smyslu netuší, co to je mít povahu. Neohýbá se a nevyletí zpět jako ocel, trčí jak kus dřeva. To ho odlišuje od každého národa, který znám, od mého národa i od vašeho, od Francouzů, Španělů, Skotů, Velšanů a Irů. Smůla ho na rozdíl od nás nepovzbudí a štěstí nevyleká. Lze to vidět v tom, čemu Francouzi říkají šovinismus a my jingoismus. Pro nás to je ohňostroj, pro něj denní světlo. Když přišla zpráva o záchraně Mafekingu téměř všichni lidé v Londýně vyrazili do ulic, mával vlaječkami a slavil sice malé a barvitý úspěch v boji proti Búrům. Skoro všichni v Londýně se za to dnes upřímně stydí. Ovšem Prusy nikdy ani nenapadne, že by se neměli s nejnovější drzostí nadnášet vysoko v sedle kvůli vítězství kdesi daleko u Sedanu, i když právě na ono výročí se hvězda jejich osudu na obloze opovržlivě obrátila a Von Kluck ustupoval od Paříže. A Prus se především, na rozdíl ode mne, necítí otrávený, když cizinci chválí jeho zemi ze všech možných špatných důvodů. Prus vám dovolí, abyste ho velebili z jakéhokoliv důvodu, jakkoliv dlouho, po celou bláhovou věčnost tu bude stát a nechá si pochlebovat. Možná je na to pyšný, možná si myslí, že má dobré zažívání, když mu jed lichotek neublíží. Má za to, že nepřítomnost takových pochyb, povědomí o sobě samém mu dodává na vyrovnanosti, velikosti, kolosálního klidu, nadřazenosti rasy—zkrátka v tom vidí vše, co obsahuje teutonský nárok, že jsou nejvyššími duchovními produkty Přírody a Evoluce. Jak jsem si ale všiml, klidnou jednotu,dokonce ještě úplnější, lze najít nejen u psů a černochů, ale i u slimáků, slepýšů, řepných bulev, mechu, bahna a kousků kamení. Jsem skeptický k tomu, že by zrovna tahle zkouška mohla Boží děti postavit všechny Boží děti do pozoru a velet jim. Nu, tohle všechno vám povídám z velmi praktického důvodu. Prus nikdy neporozumí revoluci—které jsou obyčejně reakcemi. Pohlíží na ně nejen s nelibostí, ale is tajemným druhem lítosti. Jeho popletenými populárními dějepravami se vine podivné tvrzení, že civilní obyvatelstvo doposud selhávalo a selhávalo proto, že pořád bojovalo. Obyvatelstvo Berlína nebojuje, nebo se bít nemůže a proto Berlín uspěje tam, kde selhalo Řecko a kde zklamal Řím. Až dosud bylo jasné, že Berlínu se nepovedlo nic než špatné kopie Řecka a Říma a že by od Prusů bylo moudřejší, kdyby se zabývali podrobnostmi řecké a římské minulosti, kterou můžeme sledovat, než aby se věnovali detaily své budoucnosti o nichž jsme přirozeně informováni méně. Oni totiž každou kopuli, kterou postavili, každý sloup, který vztyčili, každý piedestal s epitafem, či panel s ozdobami, každý druh katolického či protestantského kostela, každý druh malé či velké ulice, to vše okopírovali ze starých pohanských či křesťanských měst, a ona města, když tyto věci vytvářela, vřela revolucemi. Vzpomínám si na německého profesora, který mi řekl: „Vůbec by mě netrápilo, kdybych zničil takové republiky jako je Brasílie, Venezuela, Bolívie, Nikaragua, které pořád kvůli něčemu bouří.“ Odpověděl jsem mu, že by asi nelámal hlavu s vyhlazením Athén, Říma, Florencie a Paříže, protože i tahle města se věčně kvůli něčemu bouří. Jeho odpověď, řekl bych, ukazovala, že o Caesarovi či Rienzim si myslí něco hodně podobného tomu, co si jistý skotský presbyteriánský duchovní pomyslel o Kristu, když mu kdosi připomněl, že ten o šabatu trhal obilí, a on na to odpověděl „Nooo, tim si u mě dvakrát nepolepšil.“ Náš profesor si jinými slovy byl, jako všichni jeho krajani, docela jist, že dokáže nastolit jakýsi Pax Germanica, který dokáže jednou provždy uspokojit všechny potřeby řádu a svobody a vyloučí jakoukoliv potřebu revolucí či reakcí. Osobně jsem jiného názoru. Když jsem býval ještě malý a německý hračkářský průmysl začal zaplavovat tuto zemi, existoval jeden ješitný britský kuplet, pevně vrytý do mysli guvernantek, který zněl:

What the German children delight to make
The English children delight to break.
(Co německé děti rády složí/anglické děti rády boří)

Dokážu si zodpovědět potěšení anglických dětí, je to rozkoš řádná a bohabojná. Potěchou dětí německých, semletých mezi koly pekelných fabrik moderní civilisace si tolik jist nejsem. Chci ale jen říct, že tuto linii historického dělení nepřijímám. Nemyslím, že by dějiny podporovaly názor, že ti, kdo věci rozbíjí, je nemohou také tvořit.

Tohle je nejméně dotěrný způsob, jak se mohou dotknout tématu, které je nutně velmi citlivé a které přesto může být mezi Latiny jako jste vy obtížné. Proti tomuhle namyšlenému pruskému povýšenci musíme nejen chránit naši jednotu, musíme před ním střežit i naše rozmíšky. A nejhlubší z reakcí či vzpour, o nichž jsem mluvil je pře, která (dle mého velmi tragicky) po několik set let rozštěpil křesťana a liberální ideál. Pocházím ze země, kde není ani tak jasných učení, ani tak bojovné demokracie a proto mi nepřísluší, abych předpokládal, že pro kohokoliv z vás bude snadné zhojit tak posvátné rány. Někteří katolíci musí být pořád přesvědčeni, že nikdy nemohou odpustit jakobínovi. Někteří staří republikáni si pořád musí myslet, že by velebníčka nemohli vystát. A přece je tu cosi, co by jim mělo stačit jen zahlédnout, aby okamžitě uzavřeli pevné spojenectví. Stačí, aby jen pohlédli k severu a spatřili třetí věc, která se považuje za nadřazenou oběma: ohromnou tuřínovou tvář, jak říkají Francouzi ce type là (jistého dotyčného pozn. překl.), který si myslí, že je oba může přeměnit tak, aby se mu podobali a přitom jim zůstat nadřazený.

Snažně vás prosím, abyste při velkých světců a velkých rouhačů drželi z dosahu tohohle blázna a hlupáka. Udělá s náboženstvím totéž, co provede s uměním, všechny barvy na vaší paletě smíchá do barvy bláta a pak bude tvrdit, že jen očištěné teutonské oči v tom mohou vidět čistou běl. Slyšel jsem nedávno, že se ředitel berlínských museí se chystal stvořit umění nového druhu, Německé umění. Filosofové a vědci byli současně vybídnuti, aby zasedli ke stolu a založili nové náboženství: Německé náboženství. Jak mohou takové lidé vychutnávat hodnotit umění, jak mohou oceňovat náboženství, ba jak mohou posoudit a zvážit bezbožnost? Jak si člověk vymyslí poselství? Jak stvoří Stvořitele? Neznamená evangelium prostě to, že to dobrá zpráva? A není prostý smysl a význam dobré zprávy v tom, že musí k člověku přijít z vnějšku? Jinak bych se dokázal v okamžiku potěšit tím, že bych si vymyslel obrovské vítězství ve Flandersku. A když tak nad tím přemýšlím, že Němci si je vymýšlí.

Plností své víry, ba i plností své beznaděje jste si vy, kteří pamatujete Řím, vysloužili právo zabránit tomu, aby všechny naše spory byly uhašeny a spláchnuty studenou vodou ze severu. Nebudeme ovšem přehánět, když řekneme, že ani to nejupadlejší náboženství, ani to nejpokleslejší republikánství nikdy neuštědřilo všemu lidstvu takovou urážku jako tato nová a nepokrytě
universální monarchie.

Civilisovaní lidé měli vždy cosi společného, ať už říkali že jsou jen prostí občané nebo jen obyčejní hříšníci. Vždy tu bylo cosi, čemu naši předkové říkali Verecundia, jež je současně pokorou i důstojností. Bez ohledu na všechny možné naše chyby a slabosti nejednáme tak docela stejně jako Prusové. Nehulákáme celé dny a noci, abychom přitáhli pozornost k našemu strohému mlčení. Nechválíme sami sebe jen proto, že nikdo jiný nás nepochválí. Sám za sebe řeknu závěrem těchto dopisů to, co jsem řekl úvodem, totiž že jsem se v těchto mezinárodních otázkách častokrát neshodl se svými krajany a často jsem se nepohodl ani sám se sebou. Nenárokuji si pro sebe úplnost onoho hloupoučkého tvora, jímž se tu zabýváme. Na jeho pohazování rameny a chlubení nebudu reagovat zpupnými řečmi, ale ranami pěstí.

Někdo mi právě vyrazil vstupní dveře do domu a venku nevidím nic než jakéhosi rozesmátého obchodního cestujícího se slámovými vlasy a otevřeným notesem, který říká: „Když dovolíte jsem bezchybná bytost, přesvědčil jsem Polsko, mohu se spolehnout na své vážené spojence v Alsasku. V Lotrinsku mě prostě milují. Quae reggio in terris…Je snad na zemi místo, kde jméno Pruska není výzvou k modlitbám plným naděje a tancům plným radosti? Jsem ten Němec, který civilisoval Belgii a přepečlivě přistřihl hranice Dánska. A s naprostou jistotou vám mohu říct, že jsem nikdy v ničem nezklamal a nikdy v ničem neselžu. Dovolte tedy, abych požehnal vašemu domu přejitím mých překrásných bot, abych mohl vniknout do dalšího domu. “

A tehdy se ve mně zdvihne cosi evropského, cosi hrdějšího než pýcha, a já odpovím—

„Jsem Angličan, který zmučil Irsko, ztýral jižní Afriku, zná všechny své omyly, je obtížený všemi svými hříchy. A tento Angličan vám říká, Bezchybná bytosti, pravdu hlubokou jako jeho vina a nesmrtelnou jako jeho vlastní paměť, že tudy neprojdete.“

Reklamy

Listy starému garibaldistovi II.

Drahý….

Fakta postavená před všechny dnešní Evropany jsou natolik zásadní, že je pro mě pořád ještě jednoduší mluvit o nich s vámi jako se starým přítelem, než je předložit v podobě pamfletu. V předchozím dopise jsem poukázal na dva fakty, o které se celá věc opírá. První je, že pro skutečně kulturního člověka je Prusko podřadné. A druhá je, že pro téměř každého Prusa je Prusko opravdu prvořadé a prvotřídní a připravené, věru doslova, být světovým policajtem.

Pokud jde o první záležitost, o poměrné podřadnosti německé kultury nemohou lidé jako vy zapochybovat. Jedny německé noviny napsaly, že i když bylo zvalchování u Mechelenu a Remečše bylo velice smutné, přece jen může utěšit pomyšlení na ještě ušlechtilejší umělecká díla, která se objeví všude tam, kde triumfálně projde německá kultura. Z hlediska humoru je věru poněkud smutné, že se nikdy neobjeví. Představa německého císaře o gotické katedrále podněcuje fantasii asi tak, jako ponětí paní Todgers o dřevěné noze. Přesto považuji za naprosto pravděpodobné, že skutečně chtěli postavit tak krásné budovy jak jen mohli. Když už byli dost rouhaví, aby něco takového zničili, mohli by být dost rouhaví na to, aby je nahradili. I kdyby se pruský pokus zmocnit se Paříže nezhroutil tak dokonale, jak se to nakonec stalo, pochybuji, že by Prusové zničili vše. Dokonce pochybuju, že by zničili Venuši Milétskou. Nejspíš by jí přidělali pár rukou, vytvořený nějakým nadějným německým umělcem—císařem, či někým takovým. A onen přidaný pár rukou bude okamžitě připomínat ženu u necek. Zhoubci remešských věží jsou zcela schopni zničit i Giottovu zvonici ve Florencii. Právě tak jsou ale schopni ještě většího zločinu a tu věž dostavět. A kdyby na ni postavili špičatou střechu, jak ta by čněla! Jaké by to bylo zhášedlo pro tak jasnou a téměř průhlednou křesťanskou svíci. Četl jste nějaké německé výklady Hamleta? Vykládal jsem vám o tom, že vlasy Leonarda da Vinciho musely německé, protože tolik jeho současníků se zmiňovalo, že byly krásné? To je to, co mám na mysli, když mluvím o podřadnosti. Veškeré německé rozrušení nad anglickými koloniemi spočívá jen v polovičním pochopení toho, co kdysi bývalo heroické a dnes je to ponejvíce jen hulvátské. Námořní vize německého císaře je špatnou kopiií Nelsona, zrovna tak, jako Fridrichovy verše byly špatnou kopií Voltaira.

Druhý bod byl o všem ještě důležitější, že totiž i když jde o věc mentálně chabou, materiálně je silná a pokud jí to dovolíme, svou materiální silou se prosadí. Prusům se nepovedlo vůbec nic jiného a selhali ve všem ostatním kromě toho, že se postarali o to, aby tisíce jim poddaných lidí dělali, co se jim řekne. Nemohou postavit černobílé věže ve Florencii, ale opravdu mohou postavit černobíle sloupy v Alsasku. Selhali diplomaticky. Myslím, že můžeme označit za selhání diplomacie, když se pustili do boje, když jimi jeden spojenec jim chyběl a dva nepřátelé přebývali. Kdyby Němci místo toho, aby posílali špehy zkoumat belgickou půdu vyslali zvědy k posouzení belgické duše, ušetřili by si tím týden či dva těžké práce. Neuspěli v polemice. Myslím, že je možné označit za neúspěch v polemice tvrzení, že Anglie drží své slovo z jakých nečestných pohnutek, zatímco Německo své slovo porušuje z jakýchsi pohnutek ušlechtilých. A to je prakticky všechno, co se podařilo Německu říct. Tvrdí, že jsme nenasytná, bezohledná, pirátská mocnost a že tenhle divošský duch s námi smýkal tak dlouho, až nás přivedl k šílenému postupu spočívajícím v dodržení smlouvy, kterou jsme podepsali. Nemohou v nás najít jiné zrady než té, že uznáváme své smlouvy a dodržujeme je: neuspět v tomto označuji já za neúspěch v polemice. Nedokázali přesvědčit veřejnost. Měli k tomu velmi dobrou příležitost. V britském impériu je mnoho národů, které se různými způsoby dočkaly špatného zacházení: Irové Búrové, ba co víc, samotná národní existence Američanů začala špatným zacházením. S nimi si Němci věděli velmi málo a s Evropamy vašeho druhu vůbec ne. Nikdy neměli pochopení pro city, které chová Švýcar ke Švýcarsku, Nor k Norsku, Toskánec k Toskánsku. Dokonce i u neutrálních národů Prusko sotva může vystát jejich patriotismus. Dokonce i tehdy, když se všem ostatním dvoří a snaží se získat si je, dokáží chválit jen sami sebe. Neumí diplomacii, prohrávají v diskusi, dokonce ani demagogii neovládají. Kují hloupé intriky, hloupě je vysvětlují a dokonce se i hloupě omlouvají. Je tu ovšem jedna věc, v které neselžou. Vždy dokážou najít lidi dost hloupé na to, aby tohle všechno prováděli.

Nu a zde je otázka, kterou vám chci předložit k uvážení: vám jako dobrému středovému příkladu latinského člověka – sice liberálovi, ale katolíkovi, sice umělci, leč vojákovi. Nebezpečí pro celou civilisaci, jíž byl Řím zřídlem spočívá v tom, že čím víc se onomu podivnému pruskému národu nedaří v čemkoliv ostatním, tím víc se budou spoléhat a opírat o tento prostý fakt hrubé poslušnosti. Budou dávat rozkazy, protože nemají, co by jiného dali. Říkám, že je to otázka pro vás, netvrdím, a ni ve snu bych si nedovolil tvrdit, že odpověď je pro mne. Je vás uvážit nakolik hrozí, že jejich už jen samotné neúspěchy v uměních mírových je doženou zpět k uměním válečným. V diplomacii váš národ nepřechytračí, ani přechytračit nemohou. Udělali tu nejnediplomatičtější představitelnou věc: skrývali porušení partnerství, aniž by se i jen pokoušeli zastírání zastírat. Pletichy v Rakousku podněcovalo Prusko takovým způsobem, že si Itálie mohla nárokovat jak veškerou svobodu dřívější nevědomosti, tak veškerou desilusi z nynějšího poznání. Trojspolek vedli tak, že museli uznat vaše stížnosti právě ve chvíli, kdy si nárokovali vaši pomoc. Angličané jsou hloupější a méně citliví než vy, ale dokonce i pro Angličany byla diplomacie německého kancléře nejen plná narážek, ale přímo urážkou. Přísahám, že to bych už lepším diplomatem dokázal být já sám. Právě tak nehrozí, že by národ jako je váš bylo možné zkazit polemikou. Není důvod obávat se, že by profesoři rašící jak tráva po širé baltské rovině mohli překonat Latiny v logice. Někteří dokonce tvrdí, že jsou nad logikou a tvrdí, že jsou příliš velcí na dedukce a úsudky, obyčejně proto, aby zjistili, že i jeden logický úsudek či dedukce jsou na ně moc velké. Pokud si budou stěžovat, že opouštíte jejich věc, nebo lnete k jakékoliv jiné, máte odpověď, na kterou nelze nic namítnout. Řeknete, jak už jste řekli, že neporušíte Trojspolek a to ani v zájmu míru. Byli to oni kdo jej rozbili, kvůli válce. Zjevně jste měli právě tak právo být konsultováni ohledně Srbska jako Rakousko a pokud jde jen o šachovnici sporu, je to mat jedním tahem. Prusové také nemají ani v nejmenším nárok dovolávat se pochopení a sympatie lidu vaší země. Troufám si říct,že Angličané, a Francouzi, o vás napovídali ohromující množství hloupostí, ale rozumí vám trochu lépe. Nepíší zrovna takové věci, jako tohle, co pochází od nejveřejnějšího a nejuznávanějšího pruského politického života (Chamberlain): „Kdo by dnes mohl žít v Itálii a setkávat s jejími přátelskými a velmi talentovanými obyvateli, aniž by cítil bolest z toho, jak je tu velký národ ztracený, nenapravitelně ztracený, protože mu chybí ona vnitřní hybná síla,“ etc., která Von Klucka provedla tak triumfálně Paříží. Dokonce i polovzdělaný Angličan, který neslyšel o jiném italském básníkovi než o Dantovi, ví že ten byl něco víc, než přívětivý. Dokonce i naprosto negramotný Francouz, který neslyšel o jiném italském válečníkovi než Napoleonovi, ví že to nebyla „vnitřní hnací síla“, co by zmíněnému dělostřelci chybělo. „Kdo by mohl žít v dnešní Itálii?“ Dokonce ani pruský filosof ne. Jeho dojmy pochází z italské opery, ne z italské ulice, a už rozhodně ne z italských polí. Pravda je taková, že obrazy vryté do vzpomínek těch nejpřístupnějších Seveřanů, kteří tam byli, jsou zcela odlišného druhu. Alespoň já bych řekl spíš: „Kdo dnes může žít v Itálii, aniž by měl pocit, že pohled na žen kojící dítě, nebo muže štípajícího dříví mu takřka dovoluje bázlivě se dotknout plnosti jejich lidství, až skoro cítí krev tak, jak člověk cítí spáleninu?“ Italové často vypadají líně, tedy vypadají, jako by se nechtěli hýbat, ale ne jako by se nemohli hnout, jak to vypadá s mnoha Němci. A i když tento popis Italům odpovídá, jen stěží vypadá, jako by byl připraven proto, aby je potěšil. Prusům tedy můžeme k jejich neschopnosti a nezpůsobilosti diplomatické a filosofické, můžeme také připsat neschopnost oslovit a zaujmou cizí národy. Pruský autor se vás dál může pokoušet uklidnit a okouzlit tím, že vám bude vykládat jak nenávratně jste ztraceni a že všichni velcí Italové vlastně museli být něco jiného než Italové. Vypadá to ovšem, že je to metoda pro populární propagandu nevhodná a já mohu říct jen tolik, že v tomto třetím bodu schopnosti zaujmout, získat a přesvědčit není německý pokus nijak oslnivý.

Nu a tohle všechno je důležité z jednoho důvodu. Když to vše pečlivě uvážíte, pochopíte, proč musí Evropa za každou cenu Německo porazit v boji a skoncovat s její vojenskou a materiální schopností dělat věci. I kdybychom kvůli tomu museli do boje všichni, i kdybychom měli všichni kvůli tomu padnout, musíme to udělat. I kdybychom měli hledat spojence mezi trpaslíky v Grónsku či obry v Patagonii, musíme to udělat. A důvod je ten, že pokud to doslova a vlastníma rukama neuděláme, pak budou doslova a jistýma rukama spáchány věci, nad nimiž se v hrůze ustrnou nebesa. Budou to pitomosti, budou to věci zpozdilé a omezené a směšné, ale bude to odvedená práce. Nemůže být nic směšnějšího, kdyby mělo jít jen o to, než pruské morální postavení v Polsku, kde se výtečná důstojník mocně se ohánějící „rozhodnutím“ pokouší podvodem vyhnat chudé rolníky z jejich polí (a je přitom sám podveden a přechytračen) a pak hledá útočiště v tom, že mlátí malé kluky za to, že se modlí ve své rodném jazyce. Každý, kdo si pamatuje cosi o důstojnosti a ironii, zkrátka o Římu a rozumu pochopí, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebije mladé kluky. Jenže důstojník může malé kluky zbít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu neseberete klacek. Nic nemůže být komičtější než postavení Pruska v Alsasku: o které prohlašují, že je čistě německé a připouští, že je zuřivě francouzské tak, že je musí teroristovat tím, že vytáhnou šavli na kohokoliv, včetně mrzáků. Opět, kdokoliv z nás ví, proč důstojník nemusí, nemá raději by neměl, a zpravidla ani nebere na mrzáka šavli. Jenže důstojník může šavli na mrzáka vzít a pruský důstojník to bude dělat, dokud mu ji neseberete. Právě tento šílený a strnulý realismus působí, že jde o jedinečný případ: je to stejné jako když Číňan něco napodobuje nebo když přitroublý sluha přebírá vzkaz. Pro většinu z nás bylo naprosto nepravděpodobného, že bychom i jen udělali něco takového jako je postavit kolem Vergilova hrobu černobíle sloupy nebo exhumovat Danteho a podívat se jestli měl žluté vlasy, pro ně, kdyby to mohli udělat, by bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by to neudělali. Smích věků oni neslyší. Kdyby bylo v jejich silách zacházet s anglickými nebo italským premiérem opravdu doslova jako se zrádcem, postavit ho ke zdi a zastřelit, byli byli docela schopni proměnit tak hysterickou rétoriku ve skutečnost a vystřelit nepříteli mozek z hlavy dřív, než by svůj vlastní rozum vzali do hrsti. Nevnímají atmosféry. Všichni jsou trochu nahluchlí a malinko krátkozrací. Jsou otrávení, když je jejich nepřátelé, po zkušenostech jako byla ta belgická, viní, že nedrží sliby. A v jednom smyslu jsou v právu, existují totiž sliby, které by asi dodrželi. Pokud dali slib, že budou respektovat svobodnou zemi, starého přítele, dodržovat přísahou stvrzené partnerství, nebo ušetřit neškodné obyvatelstvo, pak budou taková omezení považovat za hrozná a protivná. Zeptají se nějakého profesora, na základě jakého principu na ně mohou nedbat. Pokud ale dají slib, že z vrcholu kostelní věže sestřelí kříž, vylijí někomu do piva kalamář, přinesou své rodině pro radost v kapse čísi uši, pak myslím, že v takových případech pocítí jakýsi stín toho, co civilisovaní lidé cítí, když dodrží slib, nakolik jde o jiný pocit, než když slib dávají. A když vezmu v potaz takové případy nemohu plně souhlasit s těmi přísnými kritiky, kteří tvrdí, že Prus nikdy žádný slib nedodrží.

Bohužel právě tahle skutečnost a naplnění působí, že je naléhavě nutné, aby Evropa vynaložila veškerou energii a strhla k zemi tyhle starodávné posedlé šílence, idioty silné jako čert. Oni budou dělat věci, právě tak jako umanutí blázni, dokud je nebudou moci dělat. Já měl dojem, že některé věci se nedělají a neříkají. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby se pokoušel uplatit nového nepřítele jako Anglii, aby zradil starého nepřítele jako Francii. Myslel jsem, že by se člověk musel stydět, kdyby měl trestat čirou sebeobranu tak nevinného a neškodného národa jako jsou Belgičané. Těchto naději se příteli musíme vzdát. Je jen jediná věc, za kterou by se Prus styděl, a tu—přísahali jsme při samém Bohu—pocítí , než nastane konec.

Listy starému garibaldistovi I.

Italy, twice hast thou spoken; and time is athirst for the third.
(Itálie, dvakráte jsi promluvila a hle, svět již prahne po slově třetího)
SWINBURNE.

Drahý….

Dávno jsme se se neviděl a obávám se, že tyto moje dopisy vás nezastihnou. Ovšem v těchto nepokojných časech si s podivnou živostí, jak jste v časech, kdy jsem býval ještě chlapec máchal štětcem proti plátnu a jak mě vzrušovala myšlenka, že jste bodal bajonetem proti Teutonům—doufám, že s toutéž přesností a šťastnými výsledky. Zhruba v té době se také zdálo, že i malířské barvy měly jakousi barvitou souvislost s vaším národním příběhem. Vypadalo, že na benátské červeni je cosi oslnivého a hrozného a na pálené sieně, že je cosi opravdu katastrofického. Tak či onak jsem si ale včera, když jsem viděl na ulici vlajku vaší země, vzpomněl na barvy na vaší paletě.

Nemusíte se bát, že bych vás či vaše krajany zapletl do věcí, o kterých si Italové mají rozhodovat sami. Hrozby a nebezpečí každé z možných cest znáte lépe než já. Je zcela jisté, že Itálie nijak nemusí dokládat svou odvahu. Tím, že se postavila a vyčnívala riskovala vše právě tak, jako to může riskovat tím, že vejde. Z německých prohlášení a tisku je jasně zřejmé, že německá citlivost dostoupila výše, která je těžko odlišitelná od šílenství. Kdybychom si představili zlý sen pruského vítězství, pak by se mstili na mnohem vzdálenějších věcech než je Trojdohoda. Existoval slib míru mezi Pruskem a Belgií, neexistovala žádná taková dohoda s Anglií. Slib Belgii porušili. Slib Anglii si vymysleli. Nazývá se to Teutonská smlouva. V této zemi o ní nikdo neslyšel, vypadá to, ale že v německých akademických kruzích je dobře známá. Zdá se, že má cosi společného s tím, jakou kdo má barvu vlasů. Opakuji ovšem, že nechci ovlivňovat vaše rozhodnutí, jen vám nabízím jisté podklady pro ně tím, že popíši své vlastní.

Myslím totiž, že prvním a možná jedním prospěšným dílem, které může Angličan vykonat pro formování zahraničního veřejného mínění je mluvit o tom, čemu doopravdy rozumí, tedy stavu britského mínění. Je to právě tak prosté jako jisté. To, co nazýváme Spojeným královstvím si, možná poprvé, své jméno zaslouží. Takovou jednomyslnost Angličan nepamatuje. Irové a dokonce Velšané, stáli v búrské válce převážně ma straně Búrů, právě tak jako někteří z nejangličtějších Angličanů. Nemůžeme si představit nikoho angličtějšího než tehdejšího premiéra Foxe, a přece odsoudil válku s Napoleonem. Nikoho není považovat za angličtějšího než Cobdena, a přece odsoudil krymskou válku. Ti z nás, jako váš pisatel, jihoafrickou válku odsuzovali od počátku, byli přesto všechno v srdci rozděleni a některé její aspekty považovali za proslulé jak slavně, tak neslavně. První fakt, který vám mohu nabídnout je nesporná skutečnost, že všechny tyto pochybnosti a spory. Nepominuly kvůli nějakému kompromisu, ale univesálním zablesknutí víry—nebo, chcete-li podezření. Neopustili jsme ani naše vnitřní spory zlehka, naše smíření nebylo snadné. Právě tak jako vy jsem demokrat a občan Evropy a já a mí přátelé jsem postupně dospěl k zhnusení nad plutokracií a privilegii, které zasedly na nejvyšších místech v naší zemi, k pohrdání, které nemůže žádná láska vypudit. O oněch boháčích tady mluvit nebudu a, když dovolíte, nebudu na ně ani myslet. Válka je v každém případě hrozná záležitost a to je pro některé intelektuální povahy na ní vůbec nejhorší. Válka pohlcuje mládí, válka rozděluje zamilované, takže po celé Evropě se nevěsty a ženichové rozcházejí před dveřmi kostela, to vše je pro běžné lidi běžnou věcí. Dát přednosti vlasti před milovanou osobou je velká věc. Ovšem vzdát se kvůli vlasti své nenávisti, to může mít cosi společného s pýchou a cosi s očištěním.

Čím to, že britský lid dokázal nejen ustoupit ze své umělé přehlídky stranické politiky, ale i ze svých skutečných sociálních a morálních stížnosti a požadavků? Co nás všechny spojilo proti Prusovi, proti vzteklému psovi? Je to přítomnosti jistého ducha, stejně nezaměnitelná jako pronikavý zápach, o kterém máme pocit, že dokáže způsobit odumírání všeho dobrého ve světě. Vyloupení Belgie a uplácení Francie ke zradě nejsou výmluvy, jsou to fakta. Jsou to ale pouze fakta, která nás upozornila na přítomnost onoho ducha. Nestačí k tomu, abychom ho mohli definovat. Dobré stručné a hrubé shrnutí je říci, že je to duch barbarismu, jenže skutečnosti je ještě horší. Je to duch druhořadé civilisace a tento rozdíl zahrnuje nejdůležitější odlišnosti. To pokud může existovat, protože čistý barbarismus nemůže dlouho vydržet, právě tak jako nemůže vydržet čisté dětství. Dítě ze své vlastní přirozenosti zajímá tikot hodin a jednou mu to budete muset říct i kdybyste mu měli jen říct kolik je hodin, špatně. A právě to druhořadá civilisace dělá.

Je tu ale zcela zásadní věc. Abstraktní barbar bude kopírovat. Cockneyská a neúplná civilisace se vždy nabízí k tomu, aby se kopírovala. A v případě, kterým se zabýváme, si Němec nejen myslí, že jeho úkolem je nejen šířit vzdělanost, ale šířit přímo povinné vzdělávání. „Věda spojená s organisací,“ říká profesor Ostwald z berlínské university, „působí, že naši protivníci z nás mají hrůzu a zajišťuje to Evropě německou budoucnost.“ To je nejstručněji, jak to lze říct, shrnutí toho, s čím a zač bojujeme. Bojujeme o to, aby zabránili německé budoucnosti pro Evropu. Myslíme, že by byla užší, ošklivější, méně příčetná, méně způsobilá ke svobodě a smíchu, než kterákoliv z nejhorších částí evropské minulosti. A když jsem se rozhlížel po obrazu, kterým bych stručně vysvětlil, co si to myslíme, připadl jsem na vás. Jde totiž o tak velké téma, že nevím jak jinak je vyjádřit, než stylem a prostředky takového umělce, jako jste vy, člověka ve službě krásy a víry ve svobodu. Přinejmenším mi nijak nemůže pomoci Prusko , o kterém tuším lord Palmerston se řekl, že je to země zatracených profesorů. Obávám se že lord Palmerston slovo „zatracení“ použil spíše protořece, já je vyslovuji s velkou a téměř posvátnou úctou.

Řím, i v čase své největší slabosti, byl vždy řekou, které se vine všelijak, rozšiřuje se a zavlažuje mnohá pole. Berlín, v čase své největší síly, nebude ničím než vírem, který hledá svůj střed a vtahje se sám do sebe. Jen by pozužoval celý zbytek Evropy tak, jako již pozužoval celý zbytek Německa. Je tu duch chorého egoismu, který v konečném důsledku působí, že se všechno točí na jednom místečku v mozku. Je to duch, který se vyjadřuje častěji ve slanzích, než v lidských jazycích. Angličané tomu říkají libůstky či výstřelky. Nevím, jak tomu říkají Italové, Prusové tomu říkají filosofie.

Zde je jeden příkladů, který mě přivedl k myšlence na vás. Jaký by řekněme, byl první dojem a pocit, když bych například zmínil Michelangela. V prvním okamžiku možná nuda, jako třeba pociťuji já, když se mně Američané ptají na Stratford-on-Avon. Předpokládejme ale že ten strach pomine a vy pocítíte to, co já a kdokoliv jiný. Může to být dojem a pocit vznešených rukou člověka na zámcích posledních dveří lidského života, ruce velké a strašlivé, podobné těm, které patřily onomu mladíkovi, který vztyčil kameny nad Florencií a vyhlížel na kruh kopců. Může to být ohromné vzedmutí boku, hrudi hrdla „Otroka“, které se podobá zemětřesení hýbajícímu celou krajinu, může to být ona ohromující Madona, jejíž láska je silnější než smrt. V každém případě budou vaše myšlenky jaksi hodné člověka a jeho strašného pohanství a ještě strašnějšího křesťanství. Kdo než Bůhmohl vytesat Michelangela, který se dostal tak blízko k tomu, aby vytesal Matku Boží?

Německá kultura pojednává tuto věc takto: „Michelangelo Buonarotii (1475-4564) – (=Bernhard) předek rodiny žil ve Florenci kolem roku 1210. Měl dva syny, Berlinghieria a Buonarrota. Tímto jménem, které se v dalších generacích často opakovalo, začala být rodina známa. Je to německé jméno složené z Bona (=Bohn) a Hrodo, Roto (=Rohde, Rote). Bona a Rote jsou citována jako lombardská jména. Buonarotti je možná starolombardský Beonard, odpovídající slovu Bonroth. Odpovídající jména jsou Mackrodt, Osterroth, Leonard.“ A tak dále, a tak dále. „V tváři byl vždy zdravě zbarvený… jeho či by bylo lze označit jako spíše malé než velké, barvy rohoviny, ale promnělivé se „skvrnkami“ žluté a modré. Vlasy a vousy má černé. Tyto konkrétní rysy potvrzují portréty. Vezměte si v první řadě Bugiardiniho portrét v Museo Buonarotti. Zde si můžeme všimnou „skvrnitý“ vzhled duhovky, zejména v pravém oku. Levé lze označit za téměř zcela modré.“ A tak dál, a tak dál. „V Museo Civico v Pavii je v fresková podoba neznámého autora, v níž je v tváři jasně rozeznatelná svěží červeň. Když vezmeme v potaz všechny tyto tělesné charakteristiky musíme z antropologického hlediska říci, že i když byl původem z německé rodiny byl křížencem mezi severní a západní brunetskou rasou.“

Stálo by vám za tu práci dokazovat, že Michelangelo byl Ital, tak jak onomu člověku stálo za to dokazovat, že je Němec. Jistěže ne. Jediný dojem, která ve vás tento člověk (což je uznávaný pruský historik) vyvolá je, že mu na Michelangelovi nezáleží. Vy totiž jako Ital, jste čímsi víc, než Italem a já jako Angličan jsem než Angličanem. Jenže tenhle nešťastník nemůže být ničím víc, než Prusem. Kope a kope jen proto, aby našel mrtvé Prusy, jednou v římských katakombách nebo pod troskami Tróje. Pokud někde najde povalující se modré oko, je spokojen. Nemá filosofii. Má koníčka, totiž sbírání Němců. Bylo by nejspíš zbytečné, abychom vy nebo já poukazovali na to, že stejným důvtipem, který ve jménu Buonarotii najde německý kořen „rothe, můžeme dokázat prakticky cokoliv. Velmi dobře bychom se mohli bavit tím, že stejným stylem zbavíme Německo všech jeho géniů. Mohli bychom tvrdit, že Moltke musel být Ital, kvůli starému latinskému kořenu mol–naznačujícímu sladkost letory onoho generála. Můžeme tvrdit, že Bismarck byl Francouz, protože jeho jméno začíná populárním divadelním výkřikem „Bis!. Můžeme tvrdit, že Goethe byl Angličan, protože jeho jméno začíná populární sportovním zvoláním „Go!“. Ten poslední důvod mezi námi a pruským profesorem je prostě ten, že my nejsme šílení.

Otec Fridricha Velkého, zakladatel modernějších modernějších Hohenzollernů byl šílený. Jeho šílenství spočívalo v tom, že jako šéf potulného cirkusu kradl bez okolků obry. Každý muž vyšší než šest stop, ať už se mu říkalo ruský obr, či irský obr nebo čínský obr, či třeba obr hotentotský byl v nebezpečí, že bude unesen a uvězněn v pruské uniformě. Stejný druh ubohého šílenství je u díla i v pruském profesorovi, kterého jsem citoval. Nemohou se dostat dál, než ke kradení obrů. Nebudu vás teď nudit výčtem všech dalších obrů, které se pokusili ukrást, stačí jen říct, že mezi příšerami vystavenými na Fridrich-Williamově jarmarku jsou sv. Pavel, Leonardo da Vinci a Shakespeare a to na základě stejně dobrých důvodů jako byly ty, které jsem citoval. Ale tenhle příklad jsem vám dal spíš jako umělci, než jako Italovi, abych vám ukázal, co nám na mysli, když namítám proti „německé budoucnost pro Evropu.“ Namítám vůči čemusi, co věří ponejvíce v sebe samo, a v co já nevěřím ani v nejmenším. Namítám vůči čemusi domýšlivému a uzavřenému, ale co je má v sobě současně v sobě dost oné tvrdošíjnosti, vždy vlastní šílencům. Chce, aby si mohlo samo sobě gratulovat k Michelangelovi, nikdy ne gratulovat světu. Je to duch, který oplešatí ve snaze vystopovat genealogii, nebo zkrachuje ve snaze vymoci si nárok na nějaké vzdálené panství. Prus má důslednost parvenu: bude se namáhat, aby dokázal, že je spřízněný s nějakým renesančním gentlemanem, i kdyby se současně chlubil, že by ho dovedl „koupit se vším všudy“. Pokud byli Italové opravdu velcí, pak jsou ve skutečnosti Němci, a jestliže skuteční Němci nejsou, nu, pak ve nejsou opravdu velicí. Je to práce pro starou služku.

Do smutného ticha, které před třemi či čtyřmi staletími rozhostilo po relativním selhání ušlechtilého úsilí středověku, přišla na celou Evropu bouře od jihu. Její vřava promlouvala moha jazyky, můžeme v něm slyšet Rabelaisův smích, a když na to přijde i Shakespearovy verše, ale temné srdce bouře bylo vpravdě jižnější a vulkaničtější, zněla v něm hřmící křídla a jméno archanděla Michaela. A když otřásla světem, očistila jej a pominula našel pruský profesor na zem spadlé pírko a dokázal (v několika svazcích), že mohlo pocházet jedině z pruského orla. Jednoho viděl—v kleci.

Váš………

G. K. CHESTERTON