Kdyby si don Jan Rakouský Marii, královnu Skotů, za ženu vzal

If Don John of Austria had married Mary Queen of Scots
Čím to, že nejslavnějším milostným příběhem na světě je, po archetypálním příběhu Adama a Evy, příběh Antonia a Kleopatry? Já bych na to odpověděl tak, že je to v první řadě kvůli pevné až uchopitelné pravdivosti příběhu Adama a Evy. Často jsem uvažoval, zda poté, co si s příběhem pohráli modernisté, kteří z něj dělali burlesku, převraceli ho vzhůru nohama a přidělávali k němu moderní morální ponaučení jako oháňku nebo jej rozšiřovali do evoluční fantasie, která nedávala nikomu hlavu ani patu, zda tedy po tom všem ještě někoho napadlo, jak rozumný příběh, jak stojí a běží, to je. I kdyby to měla být jen stará pohádka, tak je mnohem pravdivější se starým morálním ponaučením. Křesťané nemusí, a už vůbec ne křesťané mé konfese, přistupovat je knize Genesis s těžkou doslovností puritána—hebraisty, který neumí hebrejsky. Zvláštní ale je, že čím doslovněji ten příběh bereme, tím je pravdivější a že i kdybychom ho materialisovali a modernisovali do příběhu pana a paní Jonesových bylo by staré ponaučení pořád zdravé. Nějaký přítel dovolí nahému člověku, který nevlastní vůbec nic, aby volně nakládal se všemi květinami a plody krásného panství, jen ho požádá, aby slíbil, že se nedotkne jednoho konkrétního ovocného stromu. I kdybychom povídali tak dlouho, až budeme staří jako Metusalém, ponaučení zůstane pro každého poctivého člověka stejné. Pokud poruší slovo je hulvát, pokud řekne: „Slovo jsem porušil proto, že věřím v prolamování všech omezení a rozšiřování v nekonečný pokrok a evoluci,“ pak je to hulvát desateronásobný a navíc ještě otrapa a doleza. Ovšem toto moderní tvrzení, že člověk měl právo, aby ho Eden znudil a aby požadoval evoluci (jinak pouhou změnu) je velmi relevantní pro otázku, kterou jsem položil o Antoniovi a Kleopatře. Velmi relevantní je také k otázce, kterou se chystám položit o dvou jiných slavných historických postavách: jedné ženě a jednom muži.
Podle této moderní theorie byl totiž Pád opravdu Pádem, první čin totiž neměl jiný motiv, než pouhou nudu. Pokrok začal z nudy a, nebesa vědí, někdy to vypadá, že i v nudě skončí. A není divu, myslím totiž, že ta největší lež ze všech naprostých lží je představa, že člověk může být šťastný v pohybu, když ho dopředu nepohání nic, než otupělost. Děti a podobní šťastní lidé mohou přecházet od něčeho, co se jim doopravdy líbí, k něčemu, co se jim líbí víc. Pokud se ale někdy opravdu ozvalo našeptávání, které mohlo být od ďábla, bylo to, to které naznačovalo, že lidé mohou opovrhovat krásnými věcmi, které mají a těšit se jen z něčeho nového, kvůli tomu, že to ještě nemají. Je zřejmé, že na základě tohoto principu Adama strom omrzí, zrovna tak, jako ho omrzela zahrada. „Stačí, že vždy lze jít dál,“ tedy, vždy je tu něco dalšího, co může člověka omrzet. Veškerý pokrok založený na takové náladě je opravdu Pádem. Člověk padl, padá a i jeho padání můžeme sledovat i dnes. Tak zní velká progresivní these, že člověk musí toliko hledat potěšení, protože o schopnost těšit se přišel.
Nu, tento stín selhání vší slávy a civilisace, jež agnostický básník raději označoval za „volání čehosi, co předává nákazu tomuto světu“ a co bych já, vyvolávaje všeobecnou nelibost, označil za prvotní hřích, se nápadně projevuje a ukazuje v existujícím druhu historických legend. Chtěl bych tu ale zdůraznit, že se objevuje v historických legendách, které neexistují. Mám na mysli zejména onu historickou episodu heroických líbánek, jinak známou jako sňatek čistých myslí, kterou zde zkoumám tak zblízka, jak to jen u neexistujícího případu jde. Když uvážíme, kolik štěstí dala nepochybně láska lidstvu jako takovému, je nesporně pozoruhodnou skutečností, že lidstvo nikdy nepoukázalo na jakýkoliv velký historický příklad hrdiny a hrdinky sezdaných způsobem, který by jich byl naprosto hoden, nikdy neukázalo na příklad velkého muže a velké ženy spojených velkou láskou, která by byla tak svrchovaná a uspokojivá, jako tomu bylo u gigantických lásek Edenu. Pokud by si kdokoliv myslel, že projevuji pesimismus, pokud jde o zamilované obyčejné lidi, podsouval by mi pravý opak toho, co mám na mysli. V lásce a manželství byly šťastné miliony lidí, byli šťastní po normálním způsobu lidského štěstí. K tomu ale právě patří jisté zdravým rozumem dané uznání dědičného hříchu, pokora odpuštění a přijímání věcí, tak jak přicházejí. Nebyl tu ale žádný velkolepý příklad dokonalého manželství, který by v lidské paměti přetrvával jako velký památník. Všechny takové památníky, i když často tesané z nejčistšího mramoru z nejvyšších skal, nesly na sobě velmi zřetelnou trhlinu pocházející z prvotního zemětřesení. Nejušlechtilejší rytíř středověku, sv. Ludvík, byl ve svém manželství méně šťastný, než ve všech svých jiných vztazích. Dante se neoženil s Beatricií, přišel o svou lásku v dětství a znovu ji našel v Ráji či ve snu. Nelson byl velký milovník, ale nemůže říct, že by z něj láska udělala většího člověka, protože ho v Neapoli přiměla spáchat jediný mrzký čin jeho života. Tyto historické příklady se staly legendami či tradicemi, ale staly se tradicemi tragickými. A nejústřednější literární tradicí ze všech je právě ona typicky tragická tradice, kterou jsem zmínil a v níž je i dokonalá láska rozmarně nedokonalá a zcela jistě jí trpí velmi nedokonalí lidé, hrdina se v ní nenaučí ničemu, než odkládání a hrdinka neinspiruje nic než porážku, jeho romance učinila méně než césarem a ji nelaskavě přirovnávala k hadu, muž v ní byl oslabován láskou a žena milenci. Lidé brali Antonia a Kleopatru jako dokonalý milostný příběh právě proto, že je to nedokonalý milostný příběh. Odráží všechna ta rozmanitá zmaření, nehodnosti a nepoměry, které podle nich kazily tolik skvělých vášní a božských tužeb a odráží je o to pravdivěji proto, že je odráží v rozbitém zrcadle. Zdá se mi, ž básníci nikdy o Antoniovi a Kleopatře nepřestanu psát a vše, co napíší, bude mít rozpoložení onoho velkého francouzského básníka naší doby, který popisuje římského válečníka hledícího do očí egyptské královny a pod kroužícími a jiskřivými světly vidí víry ohromného moře naplněného úprkem všech jeho lodí.
Troufl jsem si zde povolat z prachu jiného válečníka, jehož osud se též točil s plachtami a vysokými záděmi válečných lodí a jinou ženu, jejíž legenda byla také někdy překrucována do legendy hadí. O nádherných barvách a krásných křivkách hada nebylo nikdy pochyb, ale pravda je taková, že ta žena nebyla nikdy hadem, ale vždy byla velmi ženská a to i podle podání těch, kteří ji označují za ženu zlou a proradnou. A ten muž byl nejen válečníkem, ale dobyvatelem a jeho lodi se dějinami hnaly nejen k porážce, ale i k velikému vysvobození, v němž nepřišel o říši, ale zachránil svět. Ať už si jinak o té ženě myslíme cokoliv, nikdo nemůže pochybovat o tom, kde by v oné bitvě bylo její srdce, ani o tom, jakou píseň chvály by zazpívala po vítězství. Ona v v sobě měla hodně bojovnosti, až dychtivosti po boji, i když ji život mohl přivést k tomu, že jí z bojechtivosti bylo zle, on v sobě měl hodně citu a pochopení pro širší svět kultury, po kterém ona až do své smrti stonala. Byli stvořeni jeden pro druhého, byli to vlastně hrdinští milenci, které jsme jinde v dějinách hledali marně. Na jejich šarlatovém a žhnoucím milostném příběhu byla jen jedna malá vada, že se totiž nikdy nepotkali.
Po pravdě řečeno, tento sen začal probíhat mou myslí tehdy, když jsem poprvé četl jednu poznámku na okraj, kterou přičinil Andrew Lang ve své historické studii o Filipu Španělském. Když mluvil o králově polovičním bratru, slavném Donu Janovi Rakouském, Lang lehce podotkl: „Měl v úmyslu získat Marii, královnu Skotů“ a uštěpačně dodal:„Byl neschopen strachu.“ Jistěže nikdo není neschopen strachu. Jistě byl, v běžném smyslu, neschopen strachu uposlechnout. Pokud ale dobře chápu tenhle druh člověka, nebyl nezpůsobilý těšit se ze strachu jako součásti takového tajemství, jakým je třeba láska. Právě proto, že láska ztratila onen jemný dotyk strachu, je v naší době tak plochá, přelétavá a vulgární a to ještě tehdy, když se nestává tak klopotně biologickou, neřkuli zvěrskou. A Marie byla právě tak nebezpečná jako v nebezpečí, ona tvář ve tvaru srdce hledící z okruží na tolika obrazech byla jako magnet, jako talisman, jako hrozivý drahokam. Už i tehdy měla představa útěku s tragickou, leč přitažlivou francouzsko-skotskou princeznou, všechnu starodávnou příchuť vysvobození dámy od draka, nebo i jejího odeklení z podoby draka. I když to ale byla idea romantická, byla svým způsobem, jak bychom dnes řekli, psychologická, protože přesně odpovídala osobním potřebám dvou velmi mimořádných osobností.
Pokud kdy existoval člověk, který měl svou vítěznou dráhu završit tím, že by se zmocnil něčeho lidštějšího a duchovnějšího a uspokojivějšího, než byly vavřínové věnce či vlajky poražených nepřátel, byl to don Jan Rakouský. Jelikož jeho skutečný historický život stoupá na vlně válečných úspěchů spojených s těmito věcmi a pak klesá do čehosi méně epického a prostého, vypadá někdy jeho život jako antiklimax a zní jen jako vyčpělá poučka, že všechna vítězství jsou jen marnost. Svůj největší úspěch se pokusil završit založením vlastního království, zabránila tomu ale žárlivost jeho bratra. Pak se, dokážu si představit, že poněkud unaveně, jako představitel téhož svého bratra, vypravil na vlámská pole popleněná válkou Nizozemců s vévodou z Alby. Chtěl být milosrdnější a velkomyslnější, než vévoda z Alby, ale zemřel zapleten do sítě či spleti politiky, jíž dodávala náznaku poesie jen zmínka o jedu.
Unést Marii Sturatovnu by ovšem v onom širokém a zlatém rozbřesku renesance plném klasických legend, bylo něco jako unést Helenu Trojskou. V onom rudém soumraku staré rytířské romance (na oné matoucí obloze totiž bylo i svítání i soumrak) by se to jevilo jako úžasné zhmotnění jedné z těch podivných a slavnostně veřejných milostných pletek, či rytířských služeb, které zachovávaly cosi z dvorů lásky a trubadůrských slavností, jako když se Rudel veřejně odevzdal neznámé dámě v hradu na východě, skoro stejně tak vzdáleném jako hrad na východ od slunce, nebo jako Bayardův meč poslaný přes hory v pozdravu na dálku pro Lucrecii. Právě tahle velká láska velikánů se opravdu mohla naplnit ve velkém stylu, který (zdá se mi) by z ní udělal ohromně populární espisodu oné epochy. A dráze dona Jana by to dodalo vrchol a nápovědu smyslu, jaké nemohou poskytnout pouhé vojenské úspěchy a jeho jméno by se pak dějinami a (což je mnohem důležitější) legendami, předávalo jako jméno šťastnějšího Antonia, který si za ženu vzal ušlechtilejší Kleopatru. A kdyby pohlédl do jejích očí, viděl by nejen zářivý chaos a katastrofu u Acia, zkázu svých lodí a svých nadějí na imperiální trůn, ale také a spíš pádící křivky a oblouk křesťanských lodí spěchajících vysvobodit křesťanské zajatce a na zlatých plachtách rozžíhající se sluneční záři nad Lepantem.
Platí to i naopak. Pokud kdy žila nějaká žena, která byla zjevně stvořena, osudem určena, zamýšlena a jako by sama hlasitě volala po tom, aby ji don Jan Rakouský unesl, pak to byla Marie, královna Skotů. Pokud někdy nějaká žena zůstala sama proto, že chtěla potkat jakéhokoliv muže, který by ji byl jakkoliv rovný, byla to ona. Tragedií jejího života nebylo, že byla abnormální, ale že byla normální. Abnormální byl celý zástup kolem ní. V tomhle smyslu jsou takové nahodilosti jako, že Rizzio byl hrbáč a Bothwell jaksi šilhal, jakousi antickou alegorií. Pokud dnes její příběh vypadá celý morbidní, je to proto, že morbidní byl dav. Bylo neštěstím této královny smutného osudu, že sama nebyla morbidní. To naopak platí o dalších postavách, které před námi defilují, každá ve svém deformovaném obrysu, jako trpaslíci a šílenci z nějaké Fordovy či Websterovy tropické tragedie a tančí kolem opuštěné královny. A všechny ty nevzhledné postavy se pak nakonec jeví jako snesitelnější, než ta jediná navenek elegantní, dutá figurka—Darnley, zrovna tak jako pohledná vosková figura může vypadat zlověstněji, než ošklivý člověk. V tomhle smyslu se setkávala s pohlednými muži, ošklivými muži a silnými muži a muži prohnanými, ale všechno to byli poloviční muži, podobně jako oni odporní mrzáci, vymyšlení Flaubertem, kteří žili ve svých polovičních domech se svými polovičními ženami a polovičními dětmi. Úplného muže nepotkala nikdy, a don Jan byl velmi kompletní. V tomto smyslu se jí dostalo mnoha věci: skotské koruny, vyhlídek na korunu francouzskou, vyhlídek na korunu anglickou. Dostalo se jí všeho, vyjma pobytu na čerstvém vzduchu a denním světle a to vše představují velké lodi s jejich zlatými hrady a plápolajícími vlajkami, které vyráží, aby se střetly s větry světa.
Víme, proč byla Marie Stuartovna zabita. Nebyla zabita proto, že zabila svého manžela, i kdyby ho byla zabila, a nedávné zkoumání dopisů z truhly nasvědčuje tomu, že její nepřátelé jsou z padělání usvědčeni zřejměji, než byla ona kdy usvědčena z vraždy. Nebyla zabita kvůli tomu, že by se pokoušela zabít Alžbětu a to ani tehdy ne, kdyby celý příběh o snaze Alžbětu zabít nebyl fikcí použitou těmi, kdo se pokoušeli zabít Marii. Byla zabita proto, že se těšila dobrému zdraví. Možná byla jedinou osobou, která byla kdy odsouzena a popravena jen proto, že se těšila dobrému zdraví. Legenda, která představuje Alžbětu jako lvici a Marii jako jakéhosi chorého hada je z větší části opuštěna a v každém případě je pravým opakem pravdy. Marie byla velmi silná a energický, zdatná jezdkyně a jako tanečnice by skoro dokázala překonat typické moderní děvče. Je jen zvláštní, že její soudobé portréty mnoho z jejího kouzla neukazují, ale ukazují hodně z její energie. Jak si ale každý mohl všimnout v živočišném duchu některých z nejlepších hereček, energie má někdy hodně společného s šarmem. Nu a pro politiku Cecila a oligarchů zbohatnuvších na plenění starého náboženství bylo klíčové, aby Marie zemřela pro Alžbětu a Marie, navzdory všem svým neštěstím, nejevila ani ty nejmenší sklony k umírání. Naproti tomu Alžběta pořád spíš umírala, než by pořád ještě žila. A kdyby dědil katolický dědic, protestantským lordům by se to nemuselo líbit. Proto tedy na hradě Fotheringay naordinovali Marii jeden z nejostřejších možných léků na dobré zdraví, o kterém bylo známo, že jen velmi zřídka selhává.
Její energie, která jí tedy takto přinesla smrt, ji také provedla jejím životem a může být klíčem k mnoha hádánkam o něm. Je možné, že její opakovaná smůla v manželství způsobila, že zahořkla víc, než by se to stalo ženě méně normální a elementární. Je také možné, že právě právě ony lehkomyslnosti a přelétavosti, které vedly k tomu, že byla představována jako děvka nebo vampír, pramenily z její připravenosti být ženou a matkou. Docela dobře to může tak (pokud víme), že při hrozných zkušenostech by docela zdravá osoba mohla své přirozené instinkty promrhat na takového nespoutaného dobrodruha, jako byl Bothwell. Takové věci jsou vždy možné, přiznám se ale, že jsem si nikdy nemyslel, že by v tomhle případě byly nutné. Často se mi zdálo, že aliance mohly být mnohem političtějí, ba cyničtější, než se jevilo onomu výbornému romantickému spisovateli, padělateli dopisů z truhličky. Mohla to být také kapitulace před nějakým vydíráním, mohlo to být mnoho věcí. Tak či tak, když byla obklopena hrubiány, vybrala si mezi nimi toho nejlepšího, i když vždy představoval to nejhorší. Byl mezi nimi jediný, kdo byl jak hrubec, tak muž. Přinejmenším nikdy nezradil Alžbetu, i když ostatní nedělali nic jiného. Udržoval hranice jejího království proti Angličanům jako dobrý poddaný a normální voják a ona se mohla pod jeho ochranu vrhnout už je kvůli tomu. Ale ať už v takovém sňatku hledala uspokojení nebo ne, jsem si jist, že se dočkala jen nové fáze dlouhé degradace života mezi lidmi vůči ní podřadnými.
V srdci měla vždy hlad po civilisaci. Je to chuť, kterou dnes, když jsou lidé natolik přesyceni civilsací, že dychtí jen po barbarství, není lehké ocenit. Ona ale milovala kulturu tak, jako ji milovali italští umělci o století dříve, jako něco nejen krásného, ale i jasného, zářivého a nového, jako Leonardovy první náčrty létajících strojů nebo plné odhalení perspektivy a světla. Ona byla renesance v okovech a žaláři zrovna tak, jako don Jan byl renesancí brázdící svět jako pirát. To je samozřejmě i naprosto jednoduché vysvětlení její časté a přátelské tolerance takových lidí jako byl hrbáč Rizzio či mladý šílenec Chasterland. Byli jí Itálií a Francií, hudbou a literaturou, byli to zpěvaví ptáci z jihu, kteří se ocitli na parapetu jejího okna. Pokud ještě existují nějací historikové, kteří by se domnívali, že pro ni byli, zejména pokud jde o jejího italského sekretáře, něčím víc, pak mohu říc jen tolik, že takoví staří a učení gentlemani musí být velmi blízko morální a mentální úrovni Darnleye a jeho bandy hrdlořezů. I kdyby byla ženou zlou a proradnou, nedává smysl domnívat se, že nebyla ženou inteligentní, nebo že se jí nikdy nezachtělo obrátit se od své namáhavé celoživotní proradnosti k troše inteligentní konversace. Omluvou za můj experiment s dohazovačstvím (poněkud opožděný) je, že by mohla být docela jiná, kdyby si vzala muže tak udatného, jako byl Bothwell a tak inteligentního jako byl Rizzio a, v praktičtějčím a užitečnějším ohledu, aspoň tak romantického jako Chasterland.
My ale romantičí být nesmíme, tedy nesmíme se soustředit na realné pocity reálných a rozeznatelných lidských bytostí. To není dovoleno. Nyní musíme naši pozornost přísně obrátit k vědecké historii, tedy k jistým abstrakcím, jež byly pojmenovány jako Alžbětinské urovnání, Unie, Reformace a Moderní svět. Nechám na romanticích, bohémech, jež nelze uvést do řádné společnosti (se kterými bych se, samozřejmě, nenechal za nic na světě ani vidět), aby rozhodli k jakému datu a při jaké krisi don Jan konečně naplní svůj záměr, zda se jeho zářivá loď v objeví v širých vodách Forth ve chvíli, kdy šílený dav mává královně pod okny pomlouvačnými svitky a nápisy, nebo zda má naopak temné plavidlo s osamělou postavou klouzat po tišině Loch Loven hladké jako sklo, nebo zda uhřátý posel spěchající před postupující armádou vrhne novou výzvu mezi škorpící se vyjednavače u Carberry, nebo zda herold ozdobený Bůh ví jakými orly, hrady a lvy (patrně poněkud zlověstnými) zaduje na trubku před zahrazenými vstupy do Fotheringay. To nechávám jim, oni o tom ví vše. Já jsem zapálený badatel klopotně se probírajíc suchými vědeckými detaily dějin a my se musíme vážně zabývat možnými důsledky takových detailů na Anglii, Skotsko, Španělsko, Evropu a svět. Pro účely výkladu musíme předpokládat, že don Jan byl, když nic jiného, přinejmenším dostatečně silný na to, aby potvrdil Mariin nárok na suverénní vládu ve Skotsku a nehledě na nepříjemný moralizující dav v Edinburgu si myslím, že taková obnova by byla ve Skotsku obecně vzato úspěšná. Profesor Phillimore říkával, že tragedií Skotska bylo, že mělo reformaci bez renesance. A já si rozhodně myslím, že zatímco Marie a princ z jihu by diskutovali o Platonovi, a Pico della Mirandolovi, John Knox by zjstili, že je tohle není zrovna jeho forte. Budeme-li ale předpokládat populární vládce a silnou španělskou podporu, což je podstatou této fantasie, řekl bych, že právě takoví lidé jako Skoti by vydatnou stravu obnovy učenosti shltli dřív, než kdo jiný. V každém případě tu ale musíme posoudit ještě jednu jinou záležitost. I když Skotům nepatřilo v renesanci zrovna přední místo, získali si, svým vlastním způsobem, mimořádně výrazné místo ve středověku. Glasgow měl jednu z nejstarších universit, Bruce byl počítán za čtvrtého krále v křesťanstvu a v Chaucerově tradici pokračovalo Skotsko, ne Anglie. Rytířská stránka nového režimu by jistě, dokonce i v tak nešlechetné strkanici, probudila ušlechtilé vzpomínky. Zde bohužel musím vynechat velmi pěknou kapitolu z nepublikované romance, v níž milenci jedou k Melrose (nutno-li, pak za svitu měsíce), kde je podle pověsti pochováno Bruceho srdce a (zvučnými slovy) vzpomínají, jak kdysi španělská a skotská kopí společně útočila na Saracény a vrhla daleko kupředu, jako blesk nad bitevní vřavou, srdce skotského krále. Tenhle krásný kousek prosy nás ovšem nesmí zdržovat od toho, abychom se postavili dalšímu faktu, že totiž, jakmile by se Marie ocitla v bezpečí, přežila by jako královna Anglie, právě tak jako Skotska. Stačí říct, že na severu by procitly středověké vzpomínky a Skotové by si dokonce mohli vzpomenout na význam a smysl Holyroodu (Holyrood, královské sídlo ve Skotsku, znamená anglicky také sv. Kříž pozn. překl.).
Don Jan zemřel, snaže se zachovat klid s holandskými kalvinisty, nějakých deset let před záležitostí s Armadou (armada: obecně válečná flotila, zde zřejmě narážka na mocné loďstvo vyslané Španěly proti Anglii. Třebaže mělo silnou převahu, bylo poraženo. Na straně Angličanů stálo mj. nevlídné počasí pozn. překl.) a třebaže ho velmi obdivuji, jsem rád, že se tak stalo. Nechci, aby se můj osobní sen či romance o záchraně a útěku s Marií Stuartovnou propletl se slavným mezinárodním střetem, v němž jsem jako Angličan povinen sympatizovat s Anglií a jako odpůrce imperialismu s menším národem. Mohla by ale padnout otázka, jak se vlastně vůbec může Angličan smířit s romancí, která by zahrnovala zvrácení alžbětinské politiky španělským princem a s trůnem obsazeným skotskou královnou nebo alespoň některými cíli Armady prosazenými? Na to odpovídám, že taková otázka ničivě dopadá na ty, kdo ji kladou. Ať si jen porovnají to, co se mohlo stát s tím, co se stalo. Byla Marie Skotka? Snášeli jsme Skota v jejím synovi. Byl don Jan cizinec? Jednomu jsme se podrobili jsme, když jsme vyhnali vnuka jejího syna. Marie byla stejně anglická jako Jakub I. Don Jan byl právě tak anglický jako Jiří I. Faktem je, že bez ohledu na to, čeho jiného mohla naše politika ostrovního náboženství (nebo jak tomu budeme chtít říkat) dosáhnout, jistě nás neuchránila před cizí imigrací, ba ani před cizí invasí. Někteří by mohli říct, že jsme Španěla přijmout nemohli, protože jsme nedávno se Španěly válčili. Když jsme ale přijali holandského prince, bylo to krátce poté, co jsme s Holanďany válčili. Blake i Drake by si mohli stěžovat, že jejich vítěztví byla převrácena a že jsme nakonec dovolili nejen, aby Van Trompovo koště zametalo anglická moře, ale i anglickou půdu. Celou generaci před tím, než přišel z Hannoveru první Jiří, pochodoval Anglií Vilém Oranžský s invazní armádou z Holandska. Kdyby si už do Jan s sebou přivezl armadu (a takové flotily bývají při romantických útěcích milenců jaksi nepohodlné) těžko by nám mohl uštědřit horší ponížení. Pravda je ale samozřejmě taková, že když přijde na patriotismus, jsem citlivý mnohem víc, než kdo býval v oněch dobách. Extrémní nacionalismus je poměrně nové náboženství a tehdy lidé přemýšleli o náboženství starého druhu. Pro ně byl opravdu velký rozdíl, že Holanďan Vilém byl kalvinista, kdežto don Jan byl katolík a že ať už byl Jiří I. cokoliv (a on nebyl skoro nic), nebyl to papeženec. To mně přivádí k mnohen zásadnější fázi vize toho, co se nikdy nestalo. Ovšem ti, kdo čekají, že rozpoutám bouři theologických anathemat, budou dosti rychle zklamáni. Nemám v úmyslu, nemám zapotřebí se tu přít o Lutherovi a o Lvu a tom, co bylo správného a nesprávného na vzpouře nových sekt na severu. Nemám to zapotřebí jednoduše proto, že nevěřím, že bychom se v případě, který si tu představuji, měli primárně zabývat severem. Mám za to, že bychom si namísto toho měli uvědomit ohromně důležité postavení na jihu a ještě víc na východě. Všechny oči by měly být obráceny k mnohem ústřednějšímu boji civilisace, a hrdinou onoho boje byl don Jan Rakouský.
Bylo nikoliv nepravdivě poznamenáváno, že papežství jevilo podivnou přehlíživost vůči protestanskému nebezpečí ze severu. Jevilo, ale především proto, že nebylo ani trochu nedbalé, pokud šlo o východní nebezpečí islámu. Během celé té doby vydával jeden papež po druhém jednu výzvu za druhou k princům křesťanského světa, aby se spojili v obraně celého křesťanstva proti těmto asiatským útokům. Dočkali se jen stěží nějaké odpovědi a zabránit Turkům, aby se přehnali celým Středomořím a ovládli je, bylo možné poslat jen horko těžko poskládanou flotilu tvořenou vlastními loďmi a pár dalšími od Benátčanů, Janovanů a dalších. Tohle je ohromný historický fakt, který severní naukové spory zakryly a to je i důvod, proč se zde severními doktrinálními spory nezabývám. Onen věk nebyl věkem Reformace. Byl to věk poslední asijské invase, která téměř zničila Evropu. Zhruba v době, kdy Reformace začínala, Turci v samém středu Evropy zničili drtivou ranou starobylé české království. Zhruba v době, kdy Reformace dokončila své dílo, obléhaly asijské hordy Vídeň. Jejich plány zmařil zásah Poláka Sobieského, tak jak před sto lety zásah dona Jana Rakouského. Tak blízko ale měly k tomu, aby zaplavily evropská města. Nutno také mít na paměti, že tento poslední muslimský výpad byl ve srovnání s prvními výboji Saladina a Saracénů skutečně čímsi divošským a nevypočitatelným. Vysoká arabská kultura z časů křížových výprav dávno zanikla, invazi podnikli Tataři a Turkové a chátra ze vskutku barbarských zemí. Nebyli to Mauři, ale Hunové. Nebyl to Saladin proti Richardovi nebo Averroes proti Akvinskému, mnohem víc se to podobalo nejhoršímu a nejméně zdrženlivému strašení žlutým nebezpečením.
Mám velký respekt ke skutečným ctnostem a zdravé, byť spící, zmužilosti islámu. Libí se mi ten jeho prvek, který je současně demokratický i důstojný. Mám pochopení pro mnohé jeho prvky, které by většina Evropanů (a všichni Američané) označila za líné a nepokrokové. Ovšem poté, co vezmeme v potaz všechny tyhle morální kvality prostšího druhu, vzdorně vyzvu kohokoliv, kdo má smysl pro kulturní porovnávání, aby toleroval obraz renesanční Evropy vydané Bašibozukům a divé chátře mongolského úpadku. Stejně špatné to ale bude, i kdybychom uvážili jen zápovědi počátečního islámu a to většina z jeho ctností spočívala v zápovědích. Celkem vzato, vůbec v očích lidí Středomoří, přeplul zářivé moře jen stín velkého Ničitele. To, co slyšeli, byl spíš hlas Azraele, než Alláha. To co viděli, by bylo pozadím mého snu a všechny jeho postavy, anglické, španělské či skotské, by povzneslo do výšin vzdoru a mučednictví. Suchý vítr vanoucí před sebou prach rozbitých model ohrožoval vzpřímené sochy Michelangela a Donatella záříci z vyvýšených míst kolem ústředního moře a písek širých pouští sestupoval jako pohyblivá hora prachu a žízně a smrti na hlubokou kulturu posvátných vín i na písně a hluboký smích vinic. A především se všechna tato mračna, která je začínala obklopovat, podobala oponám harému, z jehož koutů vyhlíží kamenné tváře eunuchů. Nad zářivými dvory a uzavřenými místy se rozestíralo jako ohromný stín ticho Východu a celý jeho němý kompromis s obhroublostí člověka. Tyto věci, se přede vším ostatním, stahovaly nad onou vznešenou a zmařenou romancí dokonalého Rytíře a Dámy, již mužové křesťanské krve nemohou nikdy dosáhnout a nikdy se jí nemohou vzdát, jíž však snad jen tihle dva mohli dosáhnout a učinit ji tělem.
Historici se hádají, zda by Angličané za královny Alžbety dávali přednost reformované Knize modliteb nebo katolickému mešnímu Misálu. Nikdo se ale jistě nebude přít, jestli dávali přednost Půlměsící nebo Kříži. Učenci vedou disputace, jak byla Anglie rozdělena na katolíky a protestanty. Nikdo by ale nevedl žádnou disputaci o tom, jak by se Angličané cítili, kdyby jim řekli, že je dnes celý svět zoufale rozdělen mezi křesťany a mohamedány. Myslím si zkrátka, že Anglie by pod tímto vlivem rozšířila svou mysl, i kdyby to jen k tomu, aby pojala velkou bitvu místo malé. Pro onu větší bitvu a naše nejlepší šance a naděje v ní, byl don Jan Rakouský všeobecně považován za ztělesnění a povznesené znamení. Nejen chvála patřící hrdinům, ale i lichocení nevyhnutelně skládané princům by onen triumf neslo před ním jako hlahol trub kamkoliv by šel. Každý by v něm cítil jak renesanci, tak kruciáty a to obojí je základní osnovou zlatých tapiserií Ariostových. Každý by cítil jak znovuzrození Evropy, tak její téměř skon. Chvála by ani nemusela přicházet od běžných lichometníků. Všichni dobří Angličané by se mohli stát dobrými Evropany, lépe bych se možná mohl vyjádřit, kdybych řekl velkými Evropany. V celém takovém zástupu by snad jen Shakspeare nemohl být větší. A přece si nejsem tak docela jist, mohl by totiž být jistě rozvernější. Ať už byla jeho politika jakákoliv (a mám za to, že se velmi podobala té, kterou zastával jeho přítel, katolík Southampton) není pochyb o tom, že jeho tragedie jsou zkroucené a ztrápené čímsi jako posedlostí usurpací a zabitými králi a ukradenými korunami a vší nejistotou královského i každého jiného práva. Nikdo neví, jak by se mohlo jeho srdce, pokud ne jeho mysl, rozšířit, v onom vpravdě „skvostném létě“ suverénní vlády, jež by ukojila jeho hlad šestnáctého století po hrdinském vladaři vznešeného srdce. Přinejmenším by nebyl lhostejný k významu velkému triumfu ve Středomoří. Stoupenci krajní duchovní ostrovní isolace často citovali velké verše, v nichž Shakespeare chválil Anglii jako cosi odděleného a mořem odříznutého. Mají jaksi sklon zapomínat, proč ji ve skutečnosti chválil.

This nurse, this teeming womb of royal kings,
Feared by their breed and famous by their birth,
Renowned for their deeds as far from home,
For Christian service and true chivalry,
As is the sepulchre in stubborn Jewry
Of the world’s ransom, blessed Mary’s Son. (Ta chůva, to lůno plné urozených králů/sobě rovnými obávaných, rodem proslulých/ svými činy daleko od domova/ Pro službu křesťanskou a pravou rytířskot/ věhlasných jak hrob ve vzdorném židovstvu/světa vykoupení, požehnané Marie Syna /citát ze Shakespearova Richarda II./ pozn. překl.)
Opravdu si myslím, že člověk, který napsal tyto verše by vítěze od Lepanta přivítal téměř stejně vřele, jak musel vítat skotského kalvinistu vyděšeného tasenou dýkou.
Pokud jde o Marii, myslím, že by nebylo vůbec žádných problémů. Marie byla naprosto legitimní dědičkou anglického trůnu, což je víc, než lze říci o Alžbětě. Obecný smysl pro loyalitu k legitimnímu vladaři, který byl v Anglii mimořádně silný, by k ní plynul mnohem volněji, než k Alžbětě, protože byla mnohem populárnější a přístupnější osobou. Ona, která často, ba snad až příliš často, rozněcovala lásku i v samotném domě nenávisti, by jistě byla dostatečně milována v domově lásky na trůn nastolené, jako v zářivém paláci Reného z Provence. V její popularitě nevidím problém, ale i její manžel, ať už by byl nazýván manželem či králem, by jistě byl, abychom řekli to nejmenší, právě tak populární jako kterýkoliv jiný král-manžel. Neřeknu, že by byl populárnější, než Vilém Oranžský, protože méně populární by nebyl. Ovšem Angličané dovedou být k cizincům zdvořilí, dokonce i k cizím manželům. Tennyson, coby oficiální dvorský básník, byl unesen podobností mezi princem Albertem a ideálním rytířem Kruhového stolu. Ben Johnson by jako dvorský básník kvůli přirovnání dona Jana k artušovskému rytíři zdvořilost tak napínat nemusel. Přinejmenším by nikdo neříkal, že je to kobercový rytíř. Mnohem důležitější ale je, že Británie by byla v jiném a mnohem reálnějším smyslu zpět v artušovských časech. Hájila by celou tradici římské kultury a křesťanské morálky proti pohanům a barbarům z konce světa. Myslíte, že kdyby si tohle lidé plně uvědomili, že by někdo chodil a ptal se, jestli dobrý kalvinista musí být supralapsarian nebo sublapsarian? Už by nešlo o provinční otázku, jestli nějaký puritánský voják urazil nos nějakému kamennému světci na salisburské katedrále, šlo by o otázku, zda má nějaký derviš z pouště tančit mezi rozházenými úlomky Michelangelova Mojžíše. Všichni normální křesťané, kdyby pochopili hrozbu, by se sevřeli v obraně křesťanstva. A Anglii by patřila bitevní sláva tak, jak jí patřila, když loď s purpurovými plachtami přivezla anglické leopardy k útoku na Acre.
Mohlo by to, obávám se, znamenat jistou míru nepřátelství vůči Francii, rivalce španělsko-rakouského spojení, třebaže i tu jsou usmiřující vlivy a Mariiny sympatie by vždy patřily zemi jejího mládí a její neslavnější básně. Tak či tak se to ale nepodobalo nepřátelství vůči Francii, či spíš slepé nenávist k Francii, kterou jsme zdědili z vítězství whigů. Více by se to podobalo středověkým válkám s Francií, jež vedli muži, kteří byli sami napůl Francouzi. Anglické výboje ve Francii byly jakými zpětným proudem a nemilou odezvou na původní francouzské výboje v Anglii, celé to byla skoro občanská válka. Ve středověké válce totiž bylo více internacionalismu než v moderním míru. Totéž platilo i o válkách, které propukly mezi Francií a Španělskem, nezpřetrhaly vnitřní jednotu latinské kultury. Ludvík XIV. se provinil drobným přehánění, když řekl, že hory zvané Pyreneje zcela zmizely z krajiny. Mnoho pečlivých turistů ověřilo jejich existenci a podalo zprávu o královské chybě. Něco pravdy na tom, co Ludvík řekl, ale bylo v tom, že Pyreneje byly v každém slova smyslu přirozenou hranicí. Doverská úžina se brzy stala velmi nepřirozenou hranicí. Stala se duchovní propastí ne mezi různými svatými patrony, ale mezi různými bohy, možná mezi různými vesmíry. Muži, kteří se bili u Kresčaku a Agincourtu měli stejné náboženství—aby ho nedbali. Ale muži, kteří bojovali u Blenheimu a Waterloo měli jednu zcela novou vlastnost, totiž tu, že Angličané chovali stejnou nenávist vůči francouzskému náboženství i francouzské bezbožnosti. Nedokázali pochopit ideály ani jedné ze stran velké občanské války vší civilisace. Ono omezení bylo opravdu poněkud podobné doverské úžině v tom, že bylo dostatečně úzké, pochmurné a nebezpečné, aby bylo rozhodující, hořké jako moře a vhodně symbolizované mořskou nemocí. Možná nakonec něco bylo i na příběhu z našich historických vyprávěnek pro malé děti—že to byla naše poslední katolická královna, kdo pocítil ztrátu poslední francouzské državy a že na jejím srdci bylo napsáno „Calais“. S ní možná zemřel poslední zbytek ducha, který kdesi v sobě měl duchovní hloubku tunelu pod Kanálem.
Ovšem toto spojení Evropy v renesanci by usnadnilo a ne zkomplikovalo spojení Evropy za revoluce ve smylu obecné reformy, která byla v osmnáctém století opravdu racionální a potřebná. Byla by větší ve svých zkouškách a idejích, kdyby ji nepředjímal toliko triumf nejbohatších aristokratů nad anglickou korunou. Kdyby nebyla Anglie výlučně zemí šlechtických statkářů, byla by se mohla stát, jako Španělsko, zemí rolníků, nebo alespoň v každém případě zůstat zemí sedláků. Mohla obstát v obležení obchodního kořistění a obchodního úpadku pouhé zaměstnanosti následované pouhou nezaměstnaností. Mohla by se naučit smyslu a významu jak rovnosti, tak volnosti. Znám nejméně jednoho Angličana, který by si přál, aby mohl stejně nadějně vyhlížet bezprostřední budoucnost Anglie, jako může vyhlížet bezprostřední budoucnost Španělska. V mé vizi se ale mohly obě země vzájemně poučit a společně vytvořit mimo jiné jeden důležitý důsledek. Amerika by byla velmi odlišné místo.
Byla chvíle, kdy se celé křesťanstvo mohlo shromáždit kolem, nově vykrystalizovat chemií nové kulury, a přce zůstat křesťanstvem, které by bylo zcela křesťanské. Byla chvíle, kdy se před humanismem otevírala přímá cesta, ale co je ještě důležitější, přímá cesta ležela za ním. Mohl to být skutečný pokrok, který by neztrácel nic z toho, co bylo dobré v minulosti. Význam takových dvou lidí jako byla Marie Stuartovna a Don Jan Rakouský byl v tom, že v nich se náboženství a renesenace nesvářely a oni uchovávali víru svých otců a současně byli plni myšlenky předat synům nové výdobytky a objevy. Své hluboké instinkty čerpali ze středověkého rytířství, aniž by odmítali sytit své intelekty učeností šestnáctého století a byla tu chvíle, kdy tento duch mohl proniknout celý svět a celou církev. Byla tu chvíle, kdy náboženství mohlo strávit Platona, tak jak druhdy strávilo Aristotela. A když na to přijde, strávit mohlo i to, co bylo nejzdravějšího v Rabelaisovi, Montaignem a řadě jiných, některé věci u nich mohlo odsoudit, jako je odsoudilo u Aristotela. Jen mohl být šok z nových objevů pohlcen (a vlastně do značné míry pohlcen byl) ústřední křesťanskou tradicí. Ono svítání však potemnělo prachem a dýmem z bitev dogmatických sektářů ve Skotsku, Holandsku a nakonec i v Anglii. Přitom ale na kontinentě herese jansenismu nikdy tolik nezastínila záři protireformace. A Anglie se mohla brát spíše cestou Shakespearovou než cestou Miltonovou, která nakonec zprudka upadla v cestu Muggletonovu.
Je tu proto možná něco víc než výmysl, a jistě víc než pouhá nahodilost, v tomto spojení mezi dvěma romantickými postavami a velkými obraty dějin. Mohly je skutečně otočit spíše doprava než doleva, nebo přinejmenším zabránit tomu, aby se obrátily příliš doleva. Na donu Janu Rakouském je důležité, že podobně jako Bayard a pár dalších v onom přechodovém období, byl nezaměnitelným původním středověkým rytířem, kterého doplňovaly širší úspěchy a ambice renesance. Podíváme-li se ale na některé jeho současníky, třeba na Cecila, vidíme naprosto nový typ, v němž žádnou takovou kombinaci či tradici nenajdeme. Takový člověk jako Cecil rytířský není, být nechce a (což je vůbec nejdůležitější) ani nic takového nepředstírá. Jistěže existovalo falešné rytířství, jako existuje falešné a předstírané cokoliv, a podlí a zrádní středověcí muži to dávali falešně na odiv se slavnostmi a heraldikou. Podlí a proradní lidé jako Cecil nic na odiv nedávali, ani si na nic nehráli. Pokud on věděl, a pokud mu na tom záleželo, prostě to čistě vymizelo ze světa. Ve skutečnosti to ale nevymizelo a velké svolání jeho nepřátel pod takový praporec by pořád našlo odezvu v přirozené loyalitě Evropanů. Na jeho příběhu je tak divné to, že síly skýtající vysvobození existovaly. Na romanci jihu skutečně mohla odpovědět romance severu, růže mohla volat k vavřínu a ta, jež si vyměňovala písně s Ronsradem a ten, který bojoval bok po boku s Cervantesem, se opravdu mohli potkat díky samotnému přílivu a proudu své doby. Bylo to, jako by se velký vítr obrátil k severu nesouce udatnou loď a daleko na severu dáma otevřela svou mřížku nad mořem.
Nikdy se to nestalo. Bylo to příliš přirozené na to, aby se to stalo. Málem jsem řekl, že to bylo příliš nevyhnutelné na to, aby se to stalo. Tak či tak, v tom, co se stalo, nic přirozeného, natož nevyhnutelného, nebylo. Shakespeare tu a tam vystrčí na předscénu s hrůzou hraničící s hysterií nějakého klauna či idiota, aby před černou oponou tragedie poukázal na tento nesoulad a nespojitost ve věcech, které se doopravdy dějí. Černá opona se rozevírá a tu něco přichází. Jistě to není Lepantský Lev oděný do zlata, ani Srdce Holyroodu, královna básníků, o níž psali písně Ronsard a Chastelard, ale něco docela jiného a jistě to je svým způsobem komické odlehčení: Jacobus Rex, groteskní král, nemotorný, hádavý, oplácaný jako křeslo, pedantický, zvrácený. Pečlivě ho vychovávali starší skotské pravé církve True Kirk a on se ukázal jako pečlivý žák, když vysvětlil, že své matce nemohl zachránit život kvůli pověrám, k nimž přilnula. Byl to dobrý puritán, typický prohibicionista, nesnášenlivý k tabáku a snášenlivější k mučení, vraždě a věcem ještě nepřirozenějším. Před samotným tvarem blyštivého meče se sice třásl hrůzou, ale nedělalo mu nejmenší potíž poslat Fawkese na skřipec, a když bylo smrti dosaženo toliko uměním travičským, pohotově udělil milost, skrčený před Carrovými výhružkami. Jsem rád, že mohu říct, že věcmi, jež byly za oněmi hrozbami a onou milostí, se zde zabývat nemusíme, ale puch onoho dvora, jež k nám doléhá přes blízkost vraždy spáchané na Oveburym, je takový, že se musíme obrátit pro trochu čerstvého vzduchu, Neřeknu k ideální lásce Marie a dona Jana Rakouského, kterou jsem si jen představoval, ale k té nejhorší versi krvavých lásek Marie a Bothwella, jež odsuzovali jejich nejzuřivější nepřátelé. Ve srovnání s tím vším by milovat Bothwella bylo stejně nevinné jako utrhnout růži a zavraždit Darnleye stejně přirozené jako vytrhat plevel.
A tak, po divokém nahlédnutí na možnost nemožného, klesáme zpět přinejlepším do řady třediřadých věcí. Karel I. byl lepší, muž smutný a hrdý, ale dobrý do té míry, nakolik může být dobrý člověk bez dobrého rozpoložení. Karel II. byl dobře naložený bez toho, aby byl dobrý, ale nejhorší na něm bylo, že jeho život byl dlouhou kapitulací, Jakub II. měl ctnosti svého děda, nakolik ten nějaké měl, a byl proto zlomen a zrazen. Pak přišel Vilém Nizozemec, s nímž znovu přichází dojem a chuť čehosi zlověstného a cizáckého. Nebudu naznačovat, že takoví kalvinisté byli kalvinisty antinomianistickými (kteří by soudili, že se na ně nevztahují mravní zákony jejich vlastního náboženství pozn. překl.), je ale cosi podivného na myšlence, že dvakrát v té době přišla s onou nepřirozenou logikou i pověst a pachuť nepřirozeného dychtění. Jenže v době, kdy docházíme ke královně Anně a prvnímu bezvýraznému Jiří, už to není král, s kým by se počítalo, a na kom by záleželo. Knížata obchodu předčila a překonala všechny ostatní prince, Anglie je oddána toliko podnikání a kapitalistickému rozvoji a my postupně sledujeme ustavení státního dluhu, Bank of England, Woodovy půlpence, jihmořské bubliny (obrovská finační spekulace v osmnáctém století s akciemi společnosti, která měla monopol na obchod se španělskými jihoamerickými koloniemi a spravovala anglický státní dluh z války o španělské nástupnictví pozn. překl.) a všech typických institucí vlády byznysu. Nebudu se tu zabývat tím, zda je její moderní nástupce se svými kosmopolitními trusty, svou složitou a prakticky tajnou finanční kontrolou, svým pochodem k mechanizaci a svým vymazáváním soukromého vlastnictví a osobní svobody, celkem vzato dobrý nebo špatný. Vyslovím jen intuici, že i pokud je velmi dobrý, něco jiného by mohlo být ještě lepší. Nemusím popírat, že v jistých ohledech svět pokročil v řádu a filantropii, musím jen sdělit své podezření, že svět mohl postupovat vpřed mnohem rychleji. A myslím, že zejména severní země by postupovaly mnohem rychleji, kdyby byla filantropie od počátku vedena širší filosofií, jako tomu bylo u Bellarmina či Mora, kdyby čerpala přímo z renesace a nebyla odrážna a zdržována zakaboněným sektářstvím sedmnáctého století. V každém případě velké morální instituce moderní doby, obojetnictví, spekulace s obilím, fúze (the Straddle, the Wheat Corner, the Merger pozn. překl.) a ty ostatní nebudou mým malým literárním vymýšlením ovlivněny a já nemusím pociťovat žádnou odpovědnost, pokud jsem promarnil několik hodin své bezúčelné existence sněním o věcech, které mohly být (o nichž mi deterministé řeknou, že nikdy být nemohly) a splétáním této vybledlé korunky pro knížete hrdinů a královnu srdcí.
Možná jsou věci příliš obrovské na to, aby se mohly stát a přiliš velké na to, aby mohly projít úzkou bránou zrození. Tento svět je totiž příliš malý pro duši člověka a od konce Edenu není sama obloha dost velká pro milence.

Reklamy

Kdybych směl pronést jen jediné kázání

If I had only one sermon to preach
Kdybych směl pronést jen jedno kázání, bylo by to kázání proti pýše. Čím víc poznávám existenci a to zejména moderní praktickou existenci, tím víc jsem přesvědčen o reálnosti staré náboženské these, že všechno zlo začalo nějakým pokusem získat nadřazenost, nějakou chvíli, kdy (mohli bychom říct), sama obloha praskla napříč jako zrcadlo, protože byl škleb na nebi.
Nu první, čeho si musíme na této myšlence všimnout, je jedna dosti zvláštní věc. Mezi všemi podobnými představami je to ta, která nejšířeji odmítána v theorii a nejšířeji přijímaná v praxi. Moderní lidé si představují, že pro ně je taková theologická idea vzdálená a pokud je forumulována jako theologická idea, tak jim asi vzdálená bude. Ve skutečnosti jim je ale příliš blízká na to, aby ji rozeznali. Je tak úplně součástí jejich myšlení, morálky a instinktů, mohl bych skoro říct součástí jejich těl, že ji berou jako hotovou věc a jednají podle ní dřív, než na to pomyslí. Je to fakticky nejpopulárnější ze všech morálních idejí a přece je jako morální idea téměř zcela neznámá. Není jiné pravdy, která by jako pravda byla tak nepovědomá, ani není žádná tak dobře známá jako fakt.
Podrobme fakt drobnému, nikoliv však nepříjemnému testu. Předpokládejme, že čtenář, či (raději) spisovatel, jde do hospody, či jiného veřejného místa společenského setkávání, může to být i metro nebo tramvaj, až na to, že ty jen vzácně dovolují tak dlouhé a filosofické hovory jako stará hospoda. Tak či tak, představme si jakékoliv místo, kde se shromažďují lidé všelijakých ale běžných typů, většinou chudí, protože chudých je většina, někteří vcelku pohodlně žijící, poněkud snobsky ale označovaní za obyčejné, zkrátka průměrná hrstka lidských bytostí. Předpokládejme tedy, že náš badatel se ke skupince zdvořile přiblíží a zahájí konversaci tímto lehkým způsobem: „Theologové jsou toho mínění, že prozřetelnostní plán vychýlila a plnou radost a završení vesmíru zmařila jedna z nejvýše inteligentních andělských bytostí, která se chtěla, namísto toho, aby hledala přirozenou radost v uctívání Boha, sama stát předmětem nejvyšší úcty.“ Poté, co badatel učiní tuto poznámku, bystře se rozhlédne kolem sebe pln očekávání další diskuse a současně začne objednávat takové občerstvení, které je pro dané místo či čas rituálně příhodné nebo prostě jen nabídne celé společnosti cigarety či doutníky, aby jim trochu ulevil od námahy. Můžeme v každém případě předpokládat, že pro společnost bude poněkud namáhavé přijmout tuto formuli ve výši uvedené podobě. Jejich komentáře budou nejspíš přetržité a odtažité, ať už nabudou podoby „Prosimich“ (krásné, třebaže s poněkud pokaženou výslovností) nebo dokonce „Plopáána“ (obraz poněkud vážnější, naštěstí ale méně zřejmý) nebo jen v nevzrušené formě „posti“, prohlášení asi tak prosté doktrinálního či konfesního učení, jako naše povinné státní vzdělávání. Krátce řečeno, každý, kdo se pokusí svou theorii formulovat zástupu průměrných obyvatel, bezpochyby zjistí, že mluví nepovědomou řečí. I pokud věc předloží ve zjednodušené formě, totiž že pýcha je nejhorším ze sedmi smrtelných hříchů, dočká se jen matného a poněkud nevlídného přijetí. Káže ale jen to, co všichni ostatní dělají, nebo alespoň chtějí, aby všichni ostatní dělali.
Nechme vědeckého badatele, ať kultivuje vědeckou trpělivost. Nechme ho strávit, nebo v každém případě to dovolte mně, nějaký čas v místě lidové zábavy, ať už je jakékoliv a velmi bedlivě si všímat (a je-li třeba, zapisovat do notýsku), jak spolu běžné lidské bytosti mluví. Jelikož je to vědecký badatel s notýskem, je velmi pravděpodobné, že běžnou lidskou bytost nikdy předtím neviděl. Pokud ale bude bedlivě naslouchat, všimne si jistého tónu používaného pro přátele, nepřátele a známé, tónu, který je celkem vzato věrohodně duchaplný a chápavý, třebaže ne bez silných projevů libosti a nelibosti. Bude slyšet hojné, i když někdy matoucí narážky na dobře známé slabosti starého Jirky, ale také mnohé omluvy a jistou velkorysou hrdost v přiznání, že starej Jirka, když se opije, je docela gentleman, nebo že policajta poslal k šípku, jak se patří. Nějaký oslavovaný idiot, který vždy pozná vítěze, ale sám nikdy nevyhraje, bude posuzován s téměř něžným posměchem. Zejména mezi nejchudšími se bude s pravým křesťanským pathosem mluvit o lidech, kteří se dostali do „trablí“ kvůli takovým sklonům, jako jsou vloupání a drobné krádeže. A jelikož všechny tyto podivné lidské typy jsou vyvolávány klepy coby zaklínáním jako duchové, nabude badatel postupně dojmu, že existuje jeden typ člověka, možná jen jediný typ člověka, který je skutečně v neoblibě. Když o něm mluví, nabude hlas docela jiného tónu, zpevní a ztvrdne odmítáním a ve vzduchu je cítit nový chlad. A bude to o to podivnější, protože podle nynějších moderních theorií sociální a antisociální akce, není vůbec tak jednoduché říct, proč by to měl být takový netvor nebo jaký je s ním vlastně problém. Naznačovat to budou jen zvláštní řečnické obraty o gentlemanovi, který chová mylné přesvědčení, že mu patří celá ulice, někdy celá zeměkoule. Pak jeden ze sociálních kritiků řekne: „Von se takhlec vevalí a si myslí, že Pámbu všemohóci“. Tehdy vědecký badatel zprudka zaklapne svůj notes a vytratí se ze scény, možná poté, co zaplatí jakékoliv pití, které zkonzumoval v zájmu sociální vědy. Dostal co chtěl. Dosáhl intelektuálního ospravedlnění. Člověk v hospodě slovo od slova zopakoval theologickou formuli o Satanovi.
Pýcha je jed natolik jedovatý, než otravuje nejen ctnosti, ale otravuje dokonce i další neřesti. To je to, co cítí chudí lidé v hospodě, když tolerují opilce, tipaře nebo i zloděje, ale cítí, že je cosi démonicky špatného na člověku, který se tak podobá Bohu Všemohoucímu. A to, že základní hřích pýchy má tenhle podivně mrazivý a zatvrzující účinek na ostatní hříchy, víme vlastně všichni. Někdo může mít velkou slabost v poněkud rozvolněných sexuálních záležitostech a může se promrhávat v přelétavých a nehodných vášních ke škodě své duše, a přece si stále může ponechávat něco, co přátelství s příslušníky vlastního pohlaví činí přinejmenším možným, nebo i věrným a uspokojivým. Jakmile ale necháme takového člověka považovat svou slabost za sílu, máme tu hned cosi jiného. Máme tu lovce žen, toho nejohavnějšího možného mizeru, muže, jímž jeho vlastnímu pohlaví zdravý instinkt téměř vždy velí pohrdat a nenávidět ho. Člověk může být od přirozenosti lenošný a poněkud nezodpovědný, může z nedbalosti opomenout mnohé povinnosti, a jeho přátelé pro něj budou mít pořád pochopení, pokud jde pořád ještě o nedbalou nedbalost. Jakmile ale jde o pečlivou nedbalost, začíná to pravé peklo. Je to hotové peklo, když se stane záměrným a vědomým bohémem, který ždímá z principu, společnost pronásleduje ve jménu svého génia (či spíše své víry ve svého génia), uvaluje na svět daně jak král dovolávaje se toho, že je básníkem a pohrdá lidmi lepšími, než je on sám, kteří pracují, aby on mohl hýřit. Říct, že je to hotové peklo není metafora. Podle té samé výborné staré náboženské formule je to sám čert. Pro ilustraci téže duchovní pravdy bychom mohli procházet libovolné množství společenských typů. Snadno by se dalo třeba poukázat, že třeba i lakomec, kterému je napůl stydno za vlastní šílenství, je typ mnohem lidštější a pochopitelnější, než milionář, který se chlubí a chvástá svou hamižností a označuje ji za rozumný, prostý a strohý život. Snadno by se dalo poukázat, že i zbabělost, coby pouhé selhání nervů, je lepší než zbabělost jako ideál a intelektuální theorie a že skutečně imaginativní osoba bude mít víc pochopení pro člověka, který jako dobytče podlehne tomu, co je známo jako panika, než pro onen specifický druh povýšených pedantů, který káže to, co on označuje za mír. Ješitnost lidé nesnáší, protože je to nejvyschlejší forma pýchy.
V celé posici je tedy obsažen paradox. Duchovní idea zla pýchy, zejména duchovní pýchy, byla odbývána jako kus mysticismu, pro moderní morálku, která má být čistě sociální a praktická, nepotřebný. Pravdou je, že je obzvláště potřeba právě proto, že morálka je sociální a praktická. Za předpokladu, že nemusíme mít starost o nic jiného, než o to, abychom činit další lidské bytosti šťastnými, pak je tohle je jistě věc, který je učiní nešťastnými. Praktický argument proti pýše, toliko jako proti zdroji sociálního nepohodlí a nesouladu, je (možno-li) ještě zřejmější, než mystičtější argument proti ní, poukazující na stavění vlastního já proti světu. A třebaže to vidíme v moderním životě, kam se podíváme, jen velmi málo o tom slyšíme v moderní literatuře a ethické theorii. Značná část moderní literatury a ethiky by i mohla být míněna jako povzbuzování duchovní pýchy. Celé zástupy psavců a mudrců psaly o kultuře vlastního já a seberealisace, o tom, jak se každé dítě má učit rozvíjet svou osobnost (ať už to znamená cokoliv), o tom, jak se každý úspěšný člověk musí plně věnovat rozvoji přitažlivé a strhující osobnosti, o tom, jak se každý člověk může stát nadčlověkem (stačí jen objednat náš korespondenční kurs), případně v sofistikovanějším a uměleckém typu beletrie, o tom, jak se nějaký obzvláště nadřazený nadčlověk může naučit hledět svrchu na dav pouhých obyčejných nadlidí, kteří tvoří populaci onoho prazvláštního světa. Moderní theorie celkem vzato spíše podněcuje egoismus. Nemusíme nás to děsit. Moderní praxe od něj, přesně jako praxe starodávná, pořád důkladně odrazuje. Muž se silně magnetickou osobností je pořád tím člověkem, kterého ti, kdo ho znají nejlépe, nanejvýš vřele touží z klubu vykopat. Člověk, který dospěl do skutečně vrcholného stadia seberealisace, není o nic příjemnější v hospodě, než v klubu. I ten nejosvícenější a nejvědečtější klub dokáže nadčlověka prohlédnout a poznat, že je z něj nudný otrapa. Filosofie pýchy se v praxi hroutí ve zkoušce morálních instinktů všude tam, kde se sejdou dva nebo tři lidé pohromadě a odpovědí moderní heresi je pouhá zkušenost moderního lidstva.
Je tu vlastně i další praktická zkušenost, kterou všichni známe a která je ještě bojovnější a svěžejší, než faktická neobliba surovce neb vlezlého tupce. Všichni víme, že je tu něco, čemu se říká sobectví a co je mnohem hlubší, než egoismus. Je to ta nejméně uchopitelná a nejvíce tolerovaná duchovní nemoc. Říká se, že se spojuje s hysterií, někdy to vypadá, jako by se spojovalo s ďábelskou posedlostí. Je to stav, v němž oběť dělá tisíc různých věcí z jediného motivu sžíravé marnivosti a tak se chmuří a směje, pomlouvá i chválí, pletichaří a intrikuje nebo sedí a nic nedělá, to vše s neutuchajícím zřetelem k společenskému účinku jedné jediné osoby. Žasnu nad tím, že v moderním světě, který bez ustání švitořící o psychologii a sociologii, o tyranii, jíž nás ohrožuje několik dítek mdlé mysli, o jedu alkoholu a léčení neuróz, o půl stovce věcí, které jsou blízko tématu, ale nikdy ne přesně k věci—žasnu tedy nad tím, že tihle modernisté mají tak málo co říct o příčině a léku morálního stavu, který otravuje téměř každou rodinu a každý okruh přátel. Sotva najdeme praktického psychologa, který by o tom dokázal říct něco i jen zpola tak osvěcujícího, jako je výstižnost staré kněžské maximy, že pýcha je z pekla. Na tomto šílenství v jeho nejhorším stavu je totiž cosi děsivě nápadného a tak pevně daného, až to bere dech a až to ono krátké a zastaralé slovo činí mnohem výstižnějším, než cokoliv jiného. A jak říkám, učenci pak jdou po svém pohrouženi do rozprav o pití alkoholu či o tabáku, o proradnosti sklenek vína či neuvěřitelné povaze hospod. Nejhorší dílo tohoto světa není symbolisováno sklenkou na víno, ale kukátkem a neděje se po hospodách, ale v nejsoukromnějším ze všech soukromých příbytků, jímž je dům zrcadel.
Ona by to asi bylo špatně pochopeno, ale své kázání bych měl začít tím, že bych řekl lidem, aby se netěšili sami ze sebe. Řekl bych jim, aby si užívali taneční zábavu, návštěvu divadla, vyjížďky, šampaňské s ústřicemi, užívali si jazzu a koktejlů a nočních klubů a pokud už nemají nic lepšího, čeho by si užili, aby si užívali bigamie, vykrádání a všech dalších zločinů raději než této druhé alternativy, ale by se nikdy neučili užívat si sebe sama. Lidské bytosti jsou šťastné, dokud a pokud si zachovávají tuto schopnost přijímat a schopnost reagovat překvapením a vděčností k něčemu mimo sebe. Pokud a dokud mají tohle, mají něco, jak vždy prohlašovali ti největší myslitelé, co je přítomno v dětství a co může uchovávat a osvěžovat i lidství. Jakmile je já uvnitř člověka vědomě pociťováno jako něco nadřazeného kterémukoliv z darů, které mu lze přinést či jakémukoliv dobrodružství, kterého by si mohlo užít, objevila se jakási sebepožírající upjatost a předběžné rozčarování naplňující všechny tartarské emblémy žízně a zoufalství.
Takovou debatu lze samozřejmě komplikovat nahodilým používáním slov v různých významech a někdy ve významech docela opačných. Když například mluvíme o tom, že je někdo „na něco hrdý“, jako když je muž hrdý na svou ženu nebo lid na své hrdiny, míníme tím něco, co je pravým opakem pýchy. Plyne z toho totiž, že si člověk myslí, že k tomu, aby se mu dostalo velké slávy je zapotřebí něčeho vně něj samého a že taková velká sláva je skutečně uznávána jako dar. Stejně tak bude považováno za zavádějící, když řeknu, že za nejhorší a nejdepresivnější prvek ze směsi prvků přítomnosti a nejbližší budoucnosti považuji prvek drzosti. Existuje totiž druh drzosti, který se považuje buď za zábavný, nebo vzpružující, jak tomu je u drzosti uličníků. Ale i tady okolnosti zbavují tuhle záležitost skutečného zla. Vlastnost obecně zvaná „přidrzlost“ není prohlášením nadřazenosti, ale spíše smělým pokusem vyvážit podřazenost. Když si to namíříte k velmi bohatému a mocnému šlechtici a zvesela mu sklepnete klobouk do očí (jak je vaším zvykem), pak tím nenaznačujete, že jste sám povznesen nad lidské pošetilosti, ale spíše, že jste jich schopen a že i on by s nimi měl prožít bohatší a širší zkušenost. Když, svým hravým způsobem, dloubnete do vesty královského vévody, neberete se příliš vážně, spíš neberete příliš vážně jeho, tak jak to je obyčejně považováno za korektní. Drzost tohoto druhu může být otevřena kritice, jistě je otevřena nebezpečí. Je tu ale jistý druh tvrdé intelektuální nestoudnosti, která sebe samu považuje za neuchopitelnou výpadu či odsudku a v nových generacích a sociálních hnutích je jisté množství těch, kdo této podstatné slabosti podléhají. Slabost to je z toho důvodu, že si trvale postačuje s vírou v to, v co ani marniví a bláhoví nemohou věřit jinak než přerývavě, ale v co si všichni lidé věřit přejí a často jsou dost slabí na to, aby tomu věřili, totiž tomu, že právě oni jsou svrchovaným standardem věcí. Pýcha spočívá v tom, že člověk namísto pravdy dělá jediným testem svou osobnost. Chtít dobře obstát, nebo i jen dobře vypadat podle skutečného testu není pýcha. Je pyšné myslit si, že něco vypadá zle jen proto, že se to nepodobá něčemu podobnému mně samému. Nu a v obecném zamlžení jasných a abstraktních standardů tu je skutečná tendence k tomu, aby se mladý muž (možná i mladá žena) spoléhal na onen test osobností prostě proto, že žádný spolehlivý neosobní test nemá. Jelikož není žádný standard bezpečný natolik, aby se já tvarovalo podle něj, tvarují se všechny standardy podle já. Jenže já samo o sobě je cosi velmi malého a cosi velmi podobného náhodě. Z toho pak povstává nový druh omezení úzkostí, který najdeme zejména u těch, kdo se chlubí svou širokou otevřeností. Skeptik má dojem, že příliš velký na to, aby život poměřoval největšími věcmi a tak ho nakonec poměřuje věcmi vůbec nejmenšími. Dochází tu také k jakémusi podvědomému kostnatění, které zatvrzuje mysl nejen proti tradicím minulosti, ale dokonce i proti překvapením budoucnosti. Mottem všem nihilistů se stává nil admirari a to v nejúplnějším a přesném slova smyslu končí ničím.
Kdybych mohl pronést jen jediné kázání, jistě bych je neskončil se ctí, pokud bych nesvědčil o tom, co je podle mého vědomí solí a konservační látkou všech těchto věcí. Je to jen jedna z tisíce věcí, o nichž jsem shledal, že v nich má katolická církev pravdu tehdy, když celý svět má sklon se mýlit. Věřím, že bez jejího svědectví by toto tajemství, jež je současně příčetností i subtilností, bylo mezi lidmi téměř zcela zapomenuto. Sám vím, že jsem o positivní pokoře a skromnosti sotva i jen zaslechl dřív, než jsem se dostal na dosah katolického vlivu. Dokonce i věci, které nejvíce miluji, jako je svoboda a ostrovní poesie Anglie v této záležitosti ztratily směr a obklopila je mlha sebeobelhávání. Není vlastně lepšího příkladu definice pýchy, než je definice patriotismu. Je to nejušlechtilejší ze všech přirozených citů a to přesně potud, pokud říká „Kéž bych byl hoden Anglie“. Jakmile si patriot vystačí s tím, že řekne „Jsem Angličan“ je to počátek nejslepější formy farisejství. A nemohu považovat za náhodu, že patriot v zemích s katolickou tradicí, Francii, Polsku a Irsku, obyčejně viděl vlajku jako plamen vize, která je lepší než on a přesahuje ho, kdežto v zemích, které jsou tomuto náboženství nejvíce vzdáleny, ať v Berlíně či Belfastu, zatvrdla do herese obdivující toliko své vlastní plémě, kosti a zděděný typ a sebe samého jako jeho součásti. Kdybych zkrátka mohl pronést jen jedno kázání, bylo by to kázání, které by naslouchajícímu shromáždění převelice nebylo po chuti, neb by obrátilo jeho pozornost k trvalé výzvě církve. Kdybych mohl pronést jen jediné kázání, byl bych si obzvláště jist, že bych nebyl vyzván, abych přednesl nějaké další.

Kterak se radit s encyklopedií

Consulting the Encyclopedia
Řeknu-li, že katolík je encyklopedista, historický badatel podzdvihne své kultivované obočí. Jméno encyklopedismus dostal v osmnáctém století ten nejchladněji horlivý nepřítel katolicismu. A i nyní se obecně věří, že se pokorně koříme před bouří efemérní encykliky, ale netroufáme si otevřít vědeckou a solidní encyklopedii, která je mimochodem, v kteroukoliv danou chvíli mnohem zastaralejší než encyklika.
Je nicméně pravda, že se katolická církev sama, třebaže na vyšší rovině a ve vyšším schematu, v jistém dvojím smyslu presentuje jako něco, k čemu je nejbližšší přirozenou paralelou používání encyklopedie. Zkouškou dobré encyklopedie je, že dokáže dělat současně dvě docela různé věci. Když někdo hledá v encyklopedii, najde, co chce, a najde také mnoho tisíc věcí, které nechtěl. Radí konkrétnímu člověku v jeho konkrétním problému, i když to je vcelku privátní problém, skoro jako by mu dávala soukromou radu. V člověku se zde až musí ozvat jakási zdravá pokora, i kdyby to mělo být jen přiznání, že neví vše a že musí něco hledat mimo sebe. I kdyby měl tak špatný nápad jako hledat v medicinské příručce správný poměr skopolaminu, aby mohl otrávit svou tetičku, musí být alespoň do té míry zbožný a uctivý, aby cosi přijal na základě nějaké autority.
Vzpomínám si na jednoho muže, který mi říkal, že nikdy nic nepřijme na základě jakékoliv autority, vzpomínám si také, že jsem se ho ptal, zda se kdy díval do jízdního řádu, nebo zda vždy trval na tom, že se nejprve vlakem vždy sveze, aby zjistil, zda je bezpečné jím cestovat. Sama cesta může být nanejvýš soukromá, návštěva u tetičky až naléhavě soukromá, ale vlak se jen tak z jeho soukromého úsudku neodvine.
Referenční příručky ale fungují ještě jinak. Připomínají cestujícímu ve vlaku, že tu je ještě mnoho jiných vlaků, plných cestující. Neoethickému synovci připomínají, že je tu ještě mnoho dalších slov ve slovníku. Při svém hledání skopolamimu (anglicky hyoscin pozn. překl.) bezstarostně přelistuje hymétský med a považuje za zbytečné prodlévat nad životem Heliogabalovým nebo nad hydraulickou vědou. A tak se jiným způsobem naučí témuž, totiž poněkud obtížnému poučení, že je toliko sebou samým.
Tyto dva objevy se obyčejně spojují v konversi a to je možná ten nejfunkčnější rámec, v němž mohu formulovat své dva hlavní osobní poznatky. Nejprve tu byl vztah katolicismu k mému původnímu a osobnímu problému a pak tu byla druhá věc, která poněkud zvláštním a osvěcujícím způsobem ilustrovala nutnost udržovat ho v proporcích ke všem ostatním problémům, problémům všech ostatních lidí.
Nuže, všechny velmi rozmanité typy lidí, které k sobě dříve či později přitáhla katolická víra, se k ní blížily z nanejvýš různých východisek a postojů a překonávaly přitom nanejvýš rozmanité vzdálenosti a přitom odmítly, obnovovaly nebo proměňovaly nejroztodivněji protikladné druhy ne-katolického smýšlení. Moje vlastní myšlení, když nebylo ještě katolické, bylo často napadáno jako optimistické, to tehdy to ale neznělo zdaleka tak špatně jako dnes. Byla to snaha držet se náboženství na vlákně vděku za naše stvoření, chvály existence stvořených věcí. A zvláštní na tom celé je, že se tahle část privátního nonsensu či soukromého úsudku ukázala jako ve skutečnosti ještě mnohem pravdivější, než jsem si kdy myslel; a přece, kdyby ta pravda zůstala stát sama o sobě, byla by zcela falešná.
Pro ilustraci či spíše ve zvláštním slova smyslu iluminaci, použiju metaforu okna, něčeho co vždy mělo a dosud má až podivně čerstvý účinek na moji imaginaci. Můj původní názor, který by původně byl zcela ne-katolický, pokud ne protikatolický, by se dal zhruba formulovat takto: „Co by koneckonců mohlo být mystičtější nebo magičtější než běžné denní světlo přicházející běžným oknem. Proč by měl někdo chtít nová nebesa zářící na novou zemi, proč lidi potřebují snít o cizích hvězdách nebo zázračných plamenech, nebo o slunci a měsíci proměněném v krev a temnotu, aby si dokázali představit zlé znamení. Pouhý fakt existence a zkušenosti je trvale zlověstným znamením. Proč bychom měli chtít víc?“
Existuje jeden starý literární žert či hra, tuším dobře známý mezi triky kavalírských básníků, hra zvaná verše ozvěny. Je to jakési hraní se slovy založené na posledních slabikách, při níž se v ozvěnu směšně odpovídá na otázku položenou jedním veršem. Když to převedeme na moderní téma, mohly by se básník ptát: „Pověz, jaká je velká naděje eugenická?“ A ochotná ozvěna by odvětila: „Nicka“. A třeba chvalořeč na nějakého socialistického či ex-socialistického státníka by začínala veršem „Labour party velký vůdce, mocný demokrat“ a končila opakováním „Krad“. (v originále eugenics/nix a democrat/rat pozn. překl.).
Pronásledovala mně paralela této podivné logické odpovědi na mou otázku, jež byla současně opakováním i rozporem i završením. Zdálo se mi totiž, že když jsem si kladl onu otázku: „Proč denní světlo nestačí?“ jakýsi starodávný hlas jakéhosi tajemství, čehosi jako starého náboženství, odpověděl na má slova jejich pouhým opakováním: „Proč denní světlo nestačí?“ A když jsem řekl: „Proč by nás ten úžasný bílý oheň, pronikající oknem neměl den za dnem inspirovat jako stále se opakující zázrak?“ ozvěna z oné staré krypty či jeskyně toliko odvětila „Vskutku, proč ne?“
A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem uvažoval, že je tu náznak jakési podivné odpovědi už v samém faktu, že jsem si musel tuhle otázku klást. Tehdy, ani nikdy jindy jsem neztratil přesvědčení, že takové prvotní věci jsou tajuplné a úžasné, pokud ale byly úžasné, proč by nám musel někdo připomínat, že jsou úžasné? Proč tu je, a já si tehdy už uvědomoval, že tu určitě je, jakýsi každodenní boj o oceňování či vychutnávání denního světla, kvůli kterému musíme shromáždit ku pomoci veškerou imaginaci a poesii a námahu umění? Pokud se první imaginativní instinkt nemýlil, zdálo se čím dál jasnější a jasnější, že v nepořádku bylo něco jiného. A jak jsem tak rozhořčeně odmítal, že by bylo něco v nepořádku s oknem, dospěl jsem k závěru, že je něco v nepořádku se mnou.
V tomhle případě božský slovník na moji osobní otázku odpověděl právě tak přímo a dokonce osobně, jako by ta odpověď byla psaná pro mě. Ospravedlnil tak můj instinkt, který mně inspiroval k přijetí denního světla jako božské skutečnosti, ale vyřešil tak i problém, který mně mátl ohledně takového přijímání denního světla celý den a každého dne. Stvoření bylo od Stvořitele a bylo prohlášeno za dobré, moc v něm spočívající mohli andělé velebit navěky a synové Boží jásat radostí. Jestliže jsme my sami byli zaslechnuti, jak hlasitě křičíme radostí jen občas, bylo to proto, že jsme byli Božími syny jen částečně nebo nedokonale, věru ne zcela vyděděnými, ale ne zcela přijatými do domácnosti. Trpěli jsme zkrátka Pádem či dědičným hříchem, je ale důležité poznamenat, že tohle není odpověď na konkrétní otázku, leda ve formě uměřenější katolické nauky a ne staré pesimistické protestantské nauky u Pádu.
Celý tento konkrétní problém vyvstal ze skutečnosti, že člověk je nedokonalý, nikoli však v pesimistickém smyslu, dokonale nedokonalý. Celý paradox spočívá v tom, že část jeho mysli je takřka dokonalá a že dokáže trvale vnímat to, z čeho se nedokáže trvale těšit. Tím, že existence je extaticky výtečnější, než neexistence jsem si byl jist právě tak, jako jsem si jist, že plus dva se líčí od minus dvou. Je tu jen praktický psychologický problém se stálým upadáním do extáze z faktů. Člověk není symetricky asymetrický, od té doby co svedl boj s ďáblem je jakýmsi jednookým tvorem a jedno oko věčně vidí věčné světlo, druhé se unavilo a mrkavě mžourá či je skoro slepé. A tak tento privátní problém rozřešila autorita ne tím, že by popřela pravdu mého soukromého úsudku, ale tím, že k němu přidala větší a obecnější soud Pádu.
A právě tehdy, když jsem docházel pochopení svého malého soukromého problému, pochopil jsem i veřejnou autoritu, již jsem přirovnával k encyklopedii. Byly tu tisíce dalších soukromých problémů vyřešených pro tisíce dalších soukromých osob, v naprosté většině neměly s mým vlastním případem vůbec nic společného, jeden se ale obrátil a zvláštním způsobem se s mou záležitostí konfrontoval. Začalo mi docházet, že nebude možné, abych se zachoval tak, jak by se zachovala většina z nejbrilantnějších mužů mé doby. Člověku nestačilo vážit si pravdy jen proto, že si ji sám našel, vybral, odnesl s sebou a vytvořil z ní soukromý systém: v nejlepším případě filosofii, v nejhorším sektu. Byl velmi pyšný na to, že si na svou vlastní otázku odpověděl bez encyklopedie, ale ani nepředstíral, že by našel odpovědi na další otázky z encyklopedie.
Cítil jsem nyní velmi silně, že nějaké odpovědi tu být musí, nejen na všechny další otázky, které kladli všichni ostatní lidé, ale také odpovědi na další otázky, které bych si měl klást já sám. A jakmile jsem začal o těchto dalších problémech přemýšlet, okamžitě jsem viděl, že nemohu ani sám sebe uspokojit s řešením jednoho z těchto problémů. Napadl mně tento praktický příklad. Řekl jsem si, je velmi dobré tvrdit, že zázrak denního světla proudícího oknem by měl stačit k tomu, aby člověk začal tančit radostí. Představme si ale, že někdo jiný tvůj argument použije k tomu, aby nevinné lidi zavíral na doživotí do vězení, do cely s oknem a pak je tam nechal, ať si tancují. Co by se stalo se vším tvým odsuzováním otroctví a útisku chudých, kdyby takový velmi praktický státník na tvé nové konfesi založil nový stát?
A tehdy se myslím přede mnou rozestřela, jako nějaký ohromný a dech beroucí plán s nespočetnými detaily, jakási vize tisíců věcí, jež musely být navzájem provázány a vyváženy v katolickém myšlení: spravedlnost právě tak jako radost, svoboda zrovna tak jako světlo a já cítil jistotu, že je zapotřebí jen proporce, všech těchto věc a nikoli negace kterékoliv z nich, k harmonisaci a upevnění této vize, moci a přítomnosti mocnější, než mysl kteréhokoliv smrtelného člověka.

Poznámka k nudismu

A Note on Nudism
Někteří z nejinteligentnějších moderních spisovatelů mají jeden zvyk, proti kterému bych rád protestoval. Spočívá v tom, že odmítají něčí názor tak, jak stojí, a nechtějí ho posuzovat podle jeho kvalit. Moderní spisovatel musí vždy předpokládat, že je na výběr mezi jeho extrémním názorem a něčím z opačného extrému. Pozoruhodný příklad jsem našel v mimořádně výtečné knize slečny Cicely Hamilton nazvané Modern Germanies. Odkazovala na sektu Nudistů, kteří oživili starodávnou heresi adamitů, chodí bez šatů a berou se velmi vážně, jako by nahota byla nějaký vynález. Myslím, že slečna Hamilton opravdu poněkud váhala, protože jí hýbaly její instinkty civilisované osoby, aby se smála a její instinkty pokrokové osoby, aby tleskala. Co tedy udělala? Ihned opakuje starý příběh z Paul et Virginie, onoho velmi vyumělkovaného románu z osmnáctého století, ve kterém hlavní hrdinka utone, protože odmítne odložit šaty. Pak dodává, že „kdyby si měla vybrat“ mezi Virginií a nějakou nudistkou, vybrala si tu druhou. Jenže, v první řadě, proč by si „měla vybírat“? Proč bychom neměli posuzovat nudismus podle jeho hodnot a normální názor na šaty mezi příčetnými lidmi také podle jeho vlastních hodnot? Když budu posuzovat opilce, budu ho posuzovat, aniž bych k tomu musel přivléct srovnání s nějakým šíleným fakírem, který záměrně umřel žízní v poušti. Když budu posuzovat lakomce, nazvu ho lakomcem, navzdory možné existenci nějakého šíleného a opilého šlechtice ve Vídni, který nasypal deset tisíc zlatých mincí do kanálu. Nechápu, proč by měla slečna Hamilton kvůli jedné výstřednosti připomínat nějakou jinou.
Dále, předpokládá-li, že Virginie represenutuje normální tradiční či křesťanskou morálku, patrně se docela plete. Většina křesťanských autorit by řekla, že její představa oběti se velmi přiblížila hříchu sebevraždy. Román Paul et Virginie totiž nebyl napsán v křesťanském údobí, ale v údobí velmi pohanském, kdy byla předrevoluční Francie zamilovaná do pohanských stoiků, kteří sebevraždu neodmítali. Je jen férové připomenout, že v tomto smyslu byla Vriginie právě tak pohanskou hrdinkou, jako byla Godiva hrdinkou křesťanskou.
A konečně, nejsem si jist, zda bych si německého nudistu vybral, i kdybych byl k volbě dohnán. Můžeme mít dojem, že oběť byla vykonána kvůli chybnému zákonu cti, ale oběť a čest existují. Nemáme důvod předpokládat, že nudistka vůbec ví, co my míníme ctí. Nevíme o ní nic, než to, že ona neví, co my míníme důstojností. Myslím, že je naprosto pravděpodobné, že chudák pomýlená dívka, která by umřela pro svou důstojnost, by zemřela pro svou vlast, pro své přátele, zemřela by pro svou víru či slib, nebo nějakou jiný závazek toho hodný. O druhé ženě nic takového nevíme, vyjma toho, že se (jako prase či další zvířata) cítí příjemněji bez šatů. To se mi jeví jako nedostatečný základ morální důvěry.

Nárys svobody

The Outline of Liberty
Existuje jedna vlastnost potřebná dnes pro šíření veškeré a zejména náboženské pravdy, která je velmi prostá a velmi živá, ale jen těžko ji mohu vložit do slov. Z příliš mnoha slov se totiž staly fráze.
Mám za to, že pokud bych jednoduše řekl, že naši kritikové nemají dostatečně otevřenou mysl na to, aby byli katolíky, uchýlili by se, svým učeným způsobem, k málo známému řeckému slovu paradox. V jejich vlastním žargonu otevřená mysl často znamená mysl prázdnou.
Kdybych řekl, že trpí nedostatkem imaginace, mohli by se domnívat (nebesa ať jsou jim milostiva), že tím míním, že to, v co věříme, je imaginární. A vlastně ani jeden z těchto pojmů nevystihuje zcela konkrétní věc, kterou jsem měl na mysli. Přesnější by bylo, kdybych řekl, že se na téma nedokážou podívat dokola nebo že nedokážou vidět cokoliv proti pozadí všeho ostatního.
Učený člověk, řekněme cambridgeského typu, se podobná někomu, kdo věnuje léta vytváření detailní mapy území mezi Corkem a Dublinem a nikdy nezjistí, že Irsko je ostrov. Nejde o zvládnutí něčeho těžkého. Jde spíš o to, otevřít se dostatečně na to, aby člověk pochopil něco jednoduchého. Není to něco, čeho by se dosahovalo léty námahy, ale čeho se spíše dosahuje v momentech lenivosti, když se kartograf, poté co se dlouho dřel nad mapou s nosem zaraženým kdesi u Corku, najednou napřímí, protáhne a objeví Irsko. Je mnohem těžší přimět takové lidi, aby se na chvíli zvedli a zahlédli křesťanstvo.
Katolická církev je vždy definována v termínech konkrétní pře, v níž se zrovna ocitá s konkrétními lidmi a na konkrétním místě. Jelikož protestantské sekty v severní Evropě po jedno či dvě století odmítaly růžence, kadidlo, svíce a zpovědnice, existoval široký dojem, že katolíci jsou prostě lidé, kteří mají růžence, kadidlo, svíce a zpovědnice v oblibě. To ale není to, co by o římských katolících řekl manichejec, muslim, hinduista nebo řecký starověký filosof.
Buddhisté mají kadidlo, muslimové cosi velmi podobného růžencům, a sotva nějaká zdravá pohanská lidská bytost si dokáže představit, proč by měl kdokoli mít něco proti svíčkám. Buddhisté by řekli, že katolíci jsou lidmi, kteří trvají na osobním Bohu a na osobní nesmrtelnosti. Muslimové by řekli, že katolíci jsou lidé, kteří věří, že Bůh měl syna, který přijal lidskou podobu a kteří nepovažovali za rouhání, aby pak nabýval podoby sochy či obrazu. Každá skupina na světě by měla svůj úhel či aspekt a protestant by jen stěží poznal tentýž předmět, který posuzoval jen ze svého hlediska.
Každý z těchto pohledů je, vzat sám o sobě, svým způsobem úzký a soustředit se jen na něj by celou věc jen zužovalo. My ale chceme mít jistý obecný dojem obecného pozadí lidstva, zejména lidstva pohanského, abychom proti tomuto pozadí viděli obrys předmětu, podobně jako v případě mapy Irska vidíme ostrov proti moři.
Nu, skutečným pozadím všeho lidského pohanstva je pozadí poněkud šedivé. Jsou tu různé kousky, shodou okolností nám blízké v prostoru i čase, které jsou čerstvě vymalovány různými svěžími barvami. Byly vymalovány tak čerstvě, že nikdo neví, jak dlouho ještě barvy vydrží. Tak, jak chtěli imperialisté přemalovat celou mapu na červeno, tak ji nyní chtějí internacionalisté a idealisté přemalovat na růžovo. Nikdo z nich ale nepomaloval ani polovinu z toho, co někdy ve svém optimismu předpokládali. A i tam, kde jaksi převládá oficiální optimismus, jako v částech Ameriky, je mnohem víc staré běžné lidské melancholie, než by mohl člověk nabýt dojmu z novinových titulků nebo politických programů. Věřím, že nejobecnější filosofií lidí ponechaných sobě samým, je matný dojem Osudu, což je možná ta nejpraktičtější ilustrace Pádu člověka.
Kdyby si někdo opravdu promluvil s chudými lidmi, téměř v kterékoliv zemi zjistí myslím, celkem vzato, že jsou buď křesťané, nebo fatalisté. Tento fatalismus je samozřejmě v různých místech více či méně upravený nebo komplikovaný různými mythologiemi či filosofiemi. Obyčejně se ukáže, že mythologie jsou poesiemi svého druhu, ztělesňujícími uctívání nespoutaných sil přírod. Když se tohle uctívání přírody rozbije, říká se mu polytheismus, když je spojité, říká se mu pantheismus. Ovšem v pantheismu zbývá někdy jen pramálo theismu.
Pak je tu celá oblast, kde najdeme pravý theismus, kterým nicméně proniká nálada fatalismu. Myslím, že to platí přinejmenším pro značné oblasti islámu. Je tu také, mohli bychom říct, filosofie resignace, což patrně pokrývá stejně velké oblasti starodávných civilisací Asie.
Nemusíme trvat na kterémkoliv z kontroversních bodů proti nebo i jen o těchto záležitostech. Mám ale za jisté, že všechny ty tóny opakování, kosmického rytmu a cyklu počínajícího a končícího v sobě samém, které se opakují tak často v souvislosti s buddhismem, brahmaismem a theosofií se v obecném smyslu spojují s téměř neosobním podrobením v posledku neosobnímu zákonu. Takový je tón celé věci, a jak jsem už řekl, je to tón či odstín, který nám přijde poněkud šedý, nebo přinejmenším neutrální a negativní.
Stejné to je s téměř vším, co víme o pohanských mýtech a metafysice starověku. Ukazovat pohany jako téměř synonymum rozkoše je jejich moderní pomluva. Tak či tak, nikdo obeznámený i jen sebeméně s velkou řeckou a latinskou literaturou, si nebude ani ve snu pohanství ztotožňovat pohanství s optimismem. Přinejmenším bude mnohem blíže pravdě říct, že i tu, jako ve všem ostatním, je podstatnou povahou pohanství pesimismus. V každém případě lze docela dobře říct, že je to fatalismus.
Na tomto šedém pozadí je jeden šplíchanec nebo stříbrná či zlatá hvězda, cosi podobného plamenu. Je to něco výjimečného a mimořádného. Z mnoha jeho mimořádných vlastností je hlavní asi ta, že zvěstuje Svobodu. Nebo, což je jediný pravý smysl toho slova, zvěstuje Vůli. Divným hlasem, jako by to byla polnice znějící z nebes, vypráví podivný příběh, jehož samou podstatou je, že je tvořen Vůlí, či svobodnou různorodostí vůlí.
Vůle stvořila svět, Vůle svět zranila, tatáž Božská Vůle dala světu podruhé šanci, tatáž lidská vůle může naposledy učinit svou volbu. To je skutečně vyčnívající zvláštnost či výstřednost zvláštní sekty zvané římští katolíci. A pokud má někdo námitek k tomu, že tak velký koncept omezuji na římské katolíky, ochotně přiznám, že je to velmi mnoho těch, kteří si ho cení natolik, že by očividně měli být římskými katolíky. Pokud ale kdokoliv říká, že není fakticky a historiky spojen s římskokatolickou vírou, pak stačí na na dějiny a fakta odkázat.
Tuto duchovní svobodu nikdo před založením církve obzvláště nezdůrazňoval. Jakmile se církev začala rozpadat, lidé tuto duchovní svobodu začali ihned zpochybňovat. Jakmile se v příkopu katolicismu objevil průlom nebo i jen škvíra, začalo se jí nalévat trpké moře kalvinismu nebo jinak řečeno, velmi kruté formy fatalismu. Od těch dob nabyl mnohem nudnější formy determinismu. Tento smutek a pocit spoutanosti je pro lidstvo tak obecný, že se objevil okamžitě, jakmile bylo toto zvláštní poselství duchovní svobody kdekoliv umlčeno nebo přerušeno. Všude tam, kde je toto poselství slyšet, lidé myslí a mluví jazykem vůle a volby a nevidí smyslu v žádné z filosofií osudu, ať zoufalé nebo resignované.
Je zbytečné mluvit ke katolíkovi o optimismu a pesimismu, protože o tom, zda pro něj bude vesmír nejlepším nebo nejhorším z možných světů, rozhodne on sám. Nemá smyslu mu říkat, že by mohl být více sjednocen s universálním životem jako buddhista nebo pantheista, protože ví, že v tomhle smyslu by mohl být více sjednocen s universálním životem jako tuřín nebo jako strom. Celou jeho slávou a nadějí je to, že není sjednocen s universálním životem, ale vyčnívá z něj jako výjimka či dokonce zázrak.
V Dantově Ráji je jedna velká pasáž, kvůli které bych rád uměl dost italsky na to, abych si ji mohl vychutnat, nebo dost anglicky na to, abych je dovedl přeložit. Rád bych ji ale doporučil těm, jimž by se mohlo zdát, že můj důraz na tuto výjimečnou vlastnost je pouhým moderním omlouváním středověké pověry a zejména těm, kdo byli s únavnou pečlivostí vyučováni, učenými a převelice pitomými historiky, aby středověk považovali za úzký a zakovaný v řetězy. Zní totiž zhruba takhle:
The mightiest gift that God of his largesse Made in creation, perfect even as He, Most of His substance, and to Him most dear, He gave to the Will and it was Liberty. (Nejmocnější dar, který Bůh ve své velkorysosti učinil ve stvoření, dokonalý jako On, nejvíce obsaženým v Jeho podstatě a Jemu nejdražší, dal Bůh Vůli a byla to Svoboda pozn překl.).

Knížky pro kluky

Books for Boys
Nedávná korespondence o tom, čemu se říká zkázonosná literatura dala vzejít několika prohlášením v tom smyslu, že populární literatura prodávaná dnešním klukům je oproti té z před dvou nebo tří desetiletí velmi podřadná. Uvážlivá osoba by mohla mít sklon od prvního pohledu inklinovat k úvaze, že v onom daleko vzdáleném klukovském potěšení mohly být zapojeny psychologičtější prvky a že, podobně jako u mnoha jiných rozkoší mládí, jsme si ani tak neužívali příběhů, jako jsme se bavili sami. Je docela možné, že laudator temporis acti, o kterém mluvíme, by se k úkolu opravdu se pročíst těmi ztracenými romancemi stavěl asi tak jako k počínání číšníka v restauraci, který by mu donesl čtrnáct housek za penny a talíř tvrdých bonbonů.
Kluci mají myšlenkové trávení stejně dobré jako trávení fysické. Na kuchyni umění jim sejde zrovna tak málo jako na kuchařském umění. Mohou jíst jablka ze stromu poznání a mohou je jíst syrová. Je velký omyl představovat si, že kluci čtou jen klukovské knížky. Nejenže si ve skrytosti vychutnávají nejsentimentálnější novely svých sester, ale po fůrách hltají neužitečné informace. Zejména jeden konkrétní chlapec, s jehož kariérou máme dobré důvody být podrobně obeznámeni, od útlého věku čítával celé svazky Chambersovy Encyklopedie a velmi zatuchlé a nespolehlivé History of English Trade. Bylo to jen divošské potěšení ve čtení, rozkoš příjemného a mechanického přijímání. Bylo to potěšení toho druhu, které musí zakoušet kráva, když se celý den pase.
I poté ale, co vezmeme náležitě v potaz všežravost mládí, máme sklon soudit, že je hodně pravdy na myšlence, že knížky pro kluky do jisté míry zdegenerovaly. Zdegenerovaly patrně z téhož důvodu, ze kterého degenerují všechny formy umění, totiž proto, že jsou opovrhovány. Možná byly v menším opovržení, když kolem sebe ještě měly jakousi auru velkých mistrů historické romance. Duch Scotta a Ainswortha a Fenimore Coopera v nich přetrvával, i kdyby to byl jen odraz stého odrazu z pokaždé pokřiveného zrcadla.
Nikdo nikdy nepochopí ducha v pozadí populární literatury a literatury pro dospívající, dokud si neuvědomí fakt, že je z velké části důsledkem nadšení mladého čtenáře, jež ho pobízí, aby chtěl o jistých hrdinech vědět víc a chtěl číst víc a víc jistých druhů knih. Výtvory fantasie obdařuje jakousi chlapeckou nesmrtelností. Nepřekvapí ho, pokud Dick Deadshot nebo Jack Harkaway obnovují své mládí v řadě svazků, která dosahuje větší délky než Ecylopedia Britanica. Tyto knihy mají vitální filosofii mládí, filosofii, v níž neexistuje smrt, leda jako vnější a pitoreskní incident, která se přihází lumpům.
Vážní badatelé zkoumající tuto třídu knih a časopisů dodají, že velmi mnoho těchto děl vzešlo přímo ze zájmu o jistá díla velkých mistrů. Jeden nezodpovědný spisovatel knížek pro kluky pokračoval počátkem století v Pickwickových dobrodružstvích. Nekonečná knížka orientálních dobrodružství, kterou jsme četli v našich klukovských letech, byla zapřisáhlým doplňkem k Pohádkám z tisíce a jedné noci a smíchala Aladina, Sindibáda a Ali Babu do jednoho nevyčerpatelného příběhu. Abychom vzali jeden obyčejnější příklad, říká se, že „Ally Sloper“ je prostě neskonala upadlá verze pana Micawbera. Literární zoolog vysleduje v tomto případě tytéž elementární orgány, klobouk, vázanku a holou hlavu, jaké měl on. To vše dává dohromady jeden základní zákon v této věci, totiž fakt, že mladá mysl se zmocňuje jistých postav, trvá na nich a jako by je vyrve z obalu příběhu a může sledovat jejich dobrodružství v nespočetných denních snech. Z toho plyne jedna z podstatných vlastností této levné literatury, nesmírné množství jejích svazků. Knihovna, která by ji uchovávala, by potřebovala kopuli mnohem větší než Bodleianská knihovna v Oxfordu.
Jak jsme řekli, lze z toho dovozovat, že tu v posledních letech došlo k jistému úpadku, protože se čím dál víc vzdalujeme velkým historickým romanopiscům, kteří zanechali všechnu historickou beletrii obklopenou jakousi září. Přišly nové literární módy, ale ty bude literatura pro kluky napodobovat jen sotva. Zatím žádný vydavatel nepřišel s pestrými ilustracemi „Dalších dobrodružství Neblahého Judy“. Žádné šestákové krváky se nevěnovaly tomu, co se nakonec stalo s Pelleem a Melisandou. A tak ještě jednou dospíváme k nevyhnutelnému závěru o upadlých formách umění, že padly proto, že nebyly respektovány. Cokoliv na světě, od dítěte po literární formu, bude špatné, pokud nepřivolíme zacházet s ním nebo s ní dobře. A ze všech literárních forem na světě je z uměleckého pohledu nejvíce zanedbávaná dětská dobrodružná knížka.
Je převelice zvláštní, že v době, kdy dnešní vzdělaná střední třída věnuje nekonečné peníze a námahu tomu, aby dítě obklopila nejušlechtilejšími díly umění a literatury, se s klukem v téhle věci zachází, jako by byl napůl hloupý a nemyslící divoch. Od chudáka čtyřleté dítka se očekává, že se bude napájet ze Stevensonových veršů a ozdobných křivek Waltera Crana. Ale poté, co nasál tuto atmosféru, poté co hypoteticky měl být probuzen jeho estetický hlad, poté co se jeho mysl rozvinula s prudkostí odpovídající klukovskému růstu, je nakonec odbyt knihami a časopisy, které vůbec nejsou literaturou. Dětská láska k tomu, co je hezké, je pilně kultivována v době rozbřesku jeho estetického citu, ale zdá se, že nikomu nedochází, že klukovská láska k dobrodružství je v jiném estetickém smyslu právě tak ušlechtilá a příhodná. Dětská záliba v barvách se chápe jako něco duchovního, jako náznak nebes, ale o klukovské lásce k dobrodružství se mluví, jako by to byla jen divošská choutka, kterou lze odrůstajícímu hochovi odpustit. Když dítko řekne: „Líbí se mi pěkné kytičky,“ je vychvalováno pro svůj poetický instinkt, když ale kluk řekne „Mám rád příběhy o pirátech“, dívají se na něj, jako by si řekl ještě o kousek vepřového.
Dokud bude tento názor trvat, nebude existovat žádná škola dobrodružné beletrie, která by za něco stála. Musíme si uvědomit, že dětská láska k pěkným věcem a klukovská láska ke smělosti jsou zdravé a obdivuhodné umělecké instinkty. Ani jeden z nich neukazuje, že by jedinec byl cherubem, který nemůže příliš dlouho dlít v tomto světě, oba ale ukazují, že je dobře vybavenou a zdravou lidskou duší. Dítě v pohádce je kanonisováno pro to, že honí motýla. V šestákovém krváku je kluk odsouzen kvůli tomu, že uteče od moře. Jenže moře je krásnější, než jakýkoliv motýl.
Shodneme-li se tedy, že u tohoto problému je nejprve nutno jednou provždy pochopit, že láska k dobrodružství není dočasné zdivočení, jež je třeba ukojit, ale podstatná umělecká tendence, již je třeba korunovat a přivést k dovršení, pak to nemůže než vážně ovlivnit náš pohled n celou literaturu pro kluky. Chceme pochopit, že denní snění a dobrodružství jsou vysoké duchovní a morální instinkty, že nevyžadují ani ředění ani výjimky, že zrodily všechny velké cestovatele, misionáře a potulné rytíře a patronky udatných. Pro spisovatele, který píše pro kluky je podstatné, aby se na při psaní nedíval svrchu. Spíše je musí s horlivostí a úctou a tak dobře jak jen může, psaním pozvedat vzhůru k tajuplnému duchu mladosti.

Nová zaslepenost

The New Bigotry
S jistým pobavením sleduji, jak se v americké i anglické literatuře vzmáhá bigotní fanatismus nového druhu. Když je člověk přesvědčen, že má pravdu, není bigotní, ale rozumný. Bigotní fanatismus spočívá v tom, že je někdo přesvědčen, že pokud se někdo mýlí v nějaké konkrétí víře, musí se mýlit ve všem a že se musí mýlit i v tom, že je upřímně přesvědčen, že má pravdu. Poslední případ se vztahuje zejména na literaturu a schopnosti literátů.
Všichni víme, co se občas stávalo v puritánském období, nebo v časech kritičtějšího klasicismu osmnáctého století. Mladý idealistický básník napsal kopie veršů, většinou veršů zhruba v tomhle stylu:
‚er rushing waterfall and verdant grove
The languid moonlight throws a light of love. (ponad kypící vodopád a hájek zelený/ mdlý měsíc světlo vrhá milostné pozn. překl)
Básník byl považován za docela váženého, ta báseň možná i vyhrála nějakou cenu. Pak vyšlo najevo, že básník, jsa poněkud podnapilý, vyslovil mírnou pochybnost o datování knihy Habakuk. Byl z toho hrozný skandál, mladíka vyhodili z jeho koleje coby ateistu a učení kritice se pak vrátili, aby si jeho báseň prohlédli ještě jednou ztemnělým a podezíravým zrakem. Koneckonců „kypící vodopád“ zní hodně revolučně a naznačuje se v ní pantheistická anarchie. Fráze „mdlý měsíce svit“ se dovolávala všech nejprostopášnějších vášní. „Světlo lásky“ byl pojem notoricky volného významu.
Dnes je tomu právě naopak, jen ten fanatismus zůstal. Mladý idealistický básník, plný nových vidění krásy, napíše verše plně odpovídající takové vizi, třeba:
Bug-house underbogies belch daybreak back-firing.
Daylight’s a void-vomit; steadying legs to stump. (Ze spodka blešárny svítání krkavě zpátky se vrací/ světlo blije prázdnotu, z noh dělá tuhý pahýly pozn. překl)

A všichni mladí kritici vědí, že je v pořádku, že má kosmický rytmus, že je to normální chlapík.
Pak se rozběhne děsivé špitání, že ho někdo zahlédl před episkopálním kostelem ve Vermontu. Brzy vyjde najevo celá hrůzná pravda. Před nějakým novinářem připustil, že věří v Boha. Tu se mladí kritici obrátí zachmuřeně zpět a zaboří zraky do jeho poesie a poprvé kupodivu uvidí, že byl jaksi hrozně staromódní, když řekl „světlo“ tam, kde by Binx mohl říct „oblohy prázdno“ a spodky podvozků jsou koneckonců právě jedna z těch věcí, ve které episkopaliány jejich biskupové nutí věřit.
Tohle je, třebaže se některé z nejhorších příkladů odehrály v Anglii, přísně korektní biografie geniálního muže, který k nám přišel z Ameriky—pana T. S. Eliota. Přeháněli bychom, pokud bychom tvrdili, že kvůli příslušnosti k High Church byl pan Eliot vyloučen z Oxfordu tak, jak by Shelley z Oxfordu vyloučen coby atheista. Páně Eliotův charakter náboženství zničilo až později v jeho životě a až poté, co řekl vše, co je možné říct ve prospěch moderní skepse a zoufalství.
To ale jen činí celou věc zábavnější. Jeden anglický kritik ho dokonce obvinil, že nás žádá, abychom „věřili v neuvěřitelné“. Ať už má označování něčeho, v co věřil člověk jako Eliot za neuvěřitelné znamenat cokoliv. Autor Waste Land (Pustiny) věděl vše, co vědět lze o skepsi a pesimismu, proč nepřipustit, že je víra je vírou, a vrátit se k náležité kritice jeho literatury?