O zlomcích

On Fragments
Jak už jsem dříve řekl, věřím v upírání prázdného pohledu na věci. Když to děláte pokaždé se něco stane. Teď například upírám prázdný pohled na tento list papíru a pevně věřím, že se brzy stane něco více či méně srozumitelného. Lidé hleděli na prázdnou modrou oblohu a vymysleli miliony mythologií. Hloupě zírat na živé lidí je nebezpečnější, ale i to má svou fascinaci a stane-li se vám někdy, že se k vám tvář vašeho společníka obrátí s kulatým a úplným výrazem idiota od narození, pak si můžete být jisti, že je víc než kdykoliv jindy tomu, aby poznal, kdo doopravdy jste, což je, zdá se mi, ta poslední věc, po které byste toužili. Když na věc vrhneme „inteligentní pohled“ (jak tomu říkají v knížkách), pak znamená jen tolik, že jí vtiskneme svůj vlastní význam. Když se moudře zahledíme na sloup, vidíme, co rozumíme sloupem. Když se ale na sloup díváme hloupě, pak vidíme, co sloup znamená.

Vzpomínám si, že jsem jednou v takovémhle vytržení božské imbecility hleděl na dlažební kameny pod svýma nohama, až jsem upadl do jakéhosi snu o dláždění. Dlažební kameny pod mýma nohama setrvale ubíhaly pod mýma nohama jako ploché a tiché kamenné vlny a já se sám sebe pořád dokola ptal, co jsou zač. Procházel jsem jednou ulicí za druhou a hleděl si pod nohy jako kráva. A tu se mi najedou zdálo, že to všechno jsou náhrobní kameny, náhrobní kameny nespočetných a naprosto zapomenutých lidí. Pod každým z nich byl totiž téměř jistě lidský prach. Jako bych na nich viděl fantastické epitafy, připomínající činy hrdinů, kteří jsou příliš staří a příliš velicí, než aby si je někdo pamatoval. Byl tu například člověk, který našel oheň a člověk, který sestavil první kolo, lidé příliš nezbytní, než aby mohli mít kdy jméno. Byli tu nejasní básníci, kteří dali jméno květinám, ale své naprosto ztratili.

A mezi těmito imaginárními dobrodinci všech věků se mi zdálo, že vidím převažovat především jednu skupinu. Tím myslím lidi, kteří v šeravém počátku času uměle leč trvale spojili jednu věc s jinou. Jaký prvopočáteční kněz kupříkladu sezdal chléb a sýr? Kdo byl ten nespoutaný visionář (z pozdější doby), který poté, co poplenil všechny lesy a spočítal všechno ovoce na zemi, objevil, že se mandle a rozinky vzájemně hledaly od počátku světa? A především, kdo objevil takovou věc, jako je šťastné manželství hudby a literatury? Lidé, kteří jsou z minulosti nejméně známí, jsou dozajista ti, kdo učinili tato spojení. A lidé, kteří jsou dnes nejlépe známí, jsou dozajista ti, kteří taková spojení trhají na kusy.

Tohle je nejhorší prvek v našem dnešním anarchickém světě. Celý dohromady je jedním obrovským systémem separací—obrovských filosofickým rozvodovým soudem. Theorie umění pro umění například, aplikovaná na malířství, byla návrhem oddělit obraz od tématu obrazu. Dojem bude bez umění lepší, umění bude lepší bez dojmu. Jinak řečeno, obraz bude lepším obrazem, pokud to nebude obraz ničeho. A námět bude o to lepším námětem, pokud ho nenamalujete. Takoví moderní lidé snadno mohli, a já myslím, že to někteří i udělali, aplikovat týž princip na ono dávné spojení zvané píseň. Velmi moderní básník by mohl snadno říci, že slova sdělí svůj vlastní přirozený rytmus mnohem lépe bez melodie. Velmi moderní hudebník by mohl snadno říci, že jedinou dokonale muzikální písní je píseň beze slov. Ještě nikdo neměl onu smělost vzdorovat hvězdám, aby naznačoval rozluku chleba a sýra. Musíme ale být připraveni, že spíš dřív než později přijde nějaký zhýralý estét s tím, že chléb by byl chlebovitější bez sýra a že sýr byl výtečněji a pronikavěji sýrovitý bez chleba. Tvrdím, že musíme být připraveni na trvalé tendence k podobným polcením, a musím být připraveni na ně reagovat tím, že budeme trvat na do nepaměti jsoucí právo lidstvo takové aliance zachovávat. Člověk od počátku spojoval mluvené slovo s melodií a obě spolu zestárly a zmoudřely. Co člověk spojil, ať člověk nerozlučuje.

Tento nekonečný proces odlučování všeho od všeho ostatního má, například, dobrou ukázku v náboženství. Náboženství, lidské a historické náboženství, jako je křesťanství nebo buddhismus nebo některá velká období pohanství, byla fakticky vzato spojením všech důležitých částí života. Z každého hlavního lidského zájmu se za starých časů udělala součást vyznání. A dnes se jeden každý z těchto zájmů odděluje a staví samostatně, jako by to byla posedlost podobná sbírání známek. Náboženství, jak ho lidstvo v minulosti vždy chápalo, vždy pozůstávalo přinejmenším z následujících prvků. Za prvé z theorie nejzazší pravdy a povahy vesmíru. Ta se dnes předkládá samostatně a říká se jí metafysika. Za druhé, z šátravé komunikace s nějakým jiným bytím než člověkem. I to se dnes staví samostatně a říká se tomu psychologický výzkum. Za třetí, přísné pravidlo jednání, s mnoha protivnými zákazy. I to se dnes staví samostatně a říká se tomu ethika. Za čtvrté jistá bujná tendence propukat v barvy a symboly, v nespoutané a krásné věci s květinami, či rouchy nebo s ohněm. I to se dnes předkládá samostatně a říká se tomu umění. Za páté sklon cítit, že hmota a místo mohou být posvátné, že jisté půdy nebo prvky krajiny mohou být součástí pokoje duše. Dnes se to předkládá samostatně a říká se tomu patriotismus. A typičtí moderní lidé jsou hrdí zejména na to, že původní jednotu náboženské ideje takhle rozervali. Etika pro etiku a umění pro umění se podobají cárům toho, co dřív bývalo nesešívaným rouchem. Rozdělili si jeho roucha a o jeho oděv metali los

Reklamy

Koření života

The Spice of Life
Odpusťte, pokud začnu hrát roli, kterou jsem sehrál na tolika společenských večeřích, totiž roli kostlivce na hostině. Promiňte mi, pokud prvních pár slov, která k vám dolehnou budou připomínat dutý hlas z hrobu. Pravda je totiž taková, že už sám titul této série ve mně vyvolává poněkud pohřební pocity. Musím s politováním přiznat, že když jsem byl vybídnut, abych pohovořil o koření života, první co proběhlou mou zvrácenou a chorou myslí byla úvaha, že koření, jako koření, jsou spojena zrovna tak se smrtí jako se životem. Balzamované a uchovávané mrtvoly byly vždy obvázané a obalené v koření, přepokládám, že totéž platilo pro mumie. Nejsem egyptolog, abych to mohl říct s jistotou. Ale i kdyby byly, těžko budete chodit v Britském museu kolem mumie, hlasitě čichat a říkat „Vskutku, vskutku, koření života.“ Egypt byl civilisací takřka uspořádanou jako pohřební průvod a nebudeme příliš přehánět, když řekneme, že živí žili proto, aby sloužili mrtvým. Přesto ale předpokládám, že konkrétní živý Egypťan příliš nespěchal na to, aby se nechal naložit v koření. Nebo si vezměme domáčtější a domovu bližší příklad. Představme si, že vás pronásleduje rozzuřený býk. To pak nebudeme debatovat o tom, které zvíře si víc užívá koření života, ale oba v tu chvíli dáme najevo neklamné známky života. Čtvernožec, ale musí počkat, dokud není zabit a rozřezán na kusy mrazeného hovězího, než se bude těšit pýše a privilegium, že je kořeněným hovězím. Chci vám zkrátka v první řadě připomenout, že v dějinách nebylo jen koření života, ale také něco jiného, co bychom mohli docela dobře nazvat kořením smrti. A mluvím o tom hned na začátku protože je to svého druhu podobenství a v moderním světě je mnoho věcí, které mi připadají mrtvé, neřkuli zatracené, a přece jsou považované za hodně štiplavé a dobře kořeněné.
Nebudu v tomhle chorém podobenství pokračovat. Chraniž nebesa, abych snad naznačoval, že se některé dámy podobají chodícím mumiím, se svými velmi krásnými tvářemi namalovanými na schránkách pro mumie, nebo že se nějaký mladý gentleman ubírá krokem a tempem vykazujícím všechnu kultivovanost a vytříbenou jemnost zdivočelých býků. Zdá se mi, že velmi mnoho lidí, které ani zdaleka neoznačuji za mumie nebo zdivočelé býky, věnuje nyní až příliš mnoho pozornosti koření života a poněkud málo pozornosti životu. Nechápejte mě špatně. Naložené hovězí mám hodně rád a stejně tak všechna koření. Vždycky jsem se děsil, že puritánští reformátoři najednou zakážou hořčici a koření zrovna tak, jako zakázali slad a chmel, na tom absurdním základě, že sůl a hořčice jsou zrovna tak zbytné jako hudba. I když ale vzdoruji nápadu, že máme jíst hovězí bez hořčice, uznávám, že tu je nyní i mnohem hlubší a subtilnější nebezpečí, že lidé budou chtít jíst hořčici bez hovězího. Chci říct, že možná ztratili chuť, chuť pro hovězí a chleba a sýr a světlo bílého dne a živí se toliko kořeními a přísadami. Bylo mi dokonce vyčítáno, že bráním koření proti tomu, co je označováno za prostý život. Bylo mi vyčítáno, že ze sebe dělám úhlavního obránce piva a kuželek. Naštěstí, i kdybych byl mistrovským obráncem kuželek, nikdy nehrozilo nebezpečí, že bych se stal mistrem v kuželkách. Běžné hry, jako třeba kuželky, jsem hrál vždy špatně, ale všichni zdraví lidé potvrdí, že si hru nikdy neužijete, pokud si neužíváte to, že v ní dostáváte na frak. Hrál jsem dokonce golf ve Skotsku dřív, než ho Arthur Belfour přinesl do Anglie a než se stal módou a pak náboženstvím. Poté mi už bránila potíž brát hru jako náboženství a děsivým tajemstvím mého selhání je to, že jsem nikdy neviděl rozdíl mezi tím, když jsem jako kluk hrával kriket a golf a mezi tím, když jsem jako dítě hrál dětské stolní hry. Ty jsou dnes možná zapomenuty a já v žádném případě neodhalím, jak dobré hry to byly, aby nepřišly do módy. Kdyby jednou začaly být brány vážně v onom nejvážnějším světě, světě sportu, pak by to mělo ohromné následky. Obchody by prodávaly speciální Střevíc pro hon na střevíc nebo by hráče doprovázel caddy s pytlem plným patnácti různých střevíců. Hrnce medu by znamenaly hrnce peněz, kočka v koutě by se hledala pěkně zpoza rohu.
Tak či tak jsem se těmito sporty a kořením života bavil jako všichni ostatní. Jsem však čím dál víc přesvědčen, že ani ve vašem speciálním koření, ani v mém, ani v hrncích medu, ani v hrncích na vaření, ani v hořčici ani v hudbě, ani v žádném jiném životním rozptýlení, nespočívá tajemství, které všichni hledáme, tajemství potěšení ze života. Jsem si zcela jist, že celý náš svět skončí v zoufalství, nenajde-li se nějaký způsob jak učinit samotnou mysl, běžné myšlenky, které máme v běžných chvílích, zdravějšími a šťastnějšími, než se teď jeví, pokud bychom soudili podle většiny moderních románů a básní. Šťastní musíte být v těch tichých chvílích, kdy si uvědomujete, že jste naživu, ne v těch hlučných okamžicích, kdy na to zapomínáte. Pokud se nenaučíme těšit se ze života, z koření života se dlouho těšit nebudeme. Onehdy jsem četl francouzskou pohádku, která vyjadřuje právě to, co mám na mysli. Nikdy nevěřte tomu, že by francouzská bystrost byla mělká, právě nablýskaný povrch francouzské ironie je nekonečně hluboký. Byla o francouzském básníkovi, který se rozhodl utopit a cestou k řece dal své oči slepému, uši hluchému, nohy chromému a tak dále až do chvíle, kdy čtenář čeká zacákání po sebevrahově pádu do řeky, ale autor píše, že se tenhle trup zbavený všech smyslů posadil na břeh a začal zakoušet radost ze života: la joie de vivre. Radost z toho, že je naživu. Musíte sáhnout hluboko, a možná zestárnout, abyste věděli, jak pravdivý je to příběh.
Kdybych se měl ptát sám sebe, kde a kdy jsem byl nejšťastnější, mohl bych samozřejmě dát zřejmé odpovědi, které jsou stejně pravdivé u mě jako u kohokoliv jiného, že to bylo při nějakém tanci nebo na nějaké hostině v romantické době života, při nějakém mladickém triumfu v debatě, nebo při pohledu na krásné věci v cizích končinách. Je ale mnohem důležitější vzpomenout si, že jsem byl intesivně a imaginativně šťastný na těch nejpodivnějších, protože nejklidnějších místech. Byl jsem naplněn životem zevnitř ve studené čekárně opuštěné železniční přestupní stanice. Byl jsem zcela naživu usazený na železném sedadle pod ošklivým stojanem lampy v třetiřadé nálevně. Zakusil jsem zkrátka čirou vzrušení z existence, které by byly běžně označeny za stejně nudné jako voda ve škarpě. A mimochodem, je voda ve škarpě opravdu nudná? Přírodovědci s mikroskopy mi tvrdí, že přímo překypuje tichou zábavou. Dokonce i příslovečné rčení potvrzuje, že nemůžeme vždy spoléhat na to, co je příslovečné, když se to staví jako popis něčeho prosaického. Pochybuji, že bychom v patnácti tryskajících fontánách ve vaší okrasné zahradě našli tvory tak zábavné, jakou jsou ti, které nám odkrývá mikroskop, podobně jako profily politiků v karikatuře. A to je jen jeden z tisíce příkladů věcí z každodenního života, které označujeme za nudné a které koneckonců tak docela nudné nejsou. A jsem si jist, že pro moderní svět není budoucnosti, pokud nedokáže pochopit, že nemá jen hledat něco, co bude víc a víc vzrušující, ale spíše se věnovat ještě více vzrušujícímu objevování vzrušení ve věcech označovaných za nudné.
Mladého člověka budoucnosti musíme učit, jak mít potěšení ze sebe samého. Pokud se nedokáže potěšit sám o sobě, bud čím dál unavenější z toho, jak si bude užívat všeho ostatního. Musíme ho učit, jak se sám zabavit. Nyní je čím dál závislejší na tom, o čem si myslí, že by ho mohlo bavit. A soudě podle výrazu jeho tváře ho to zrovna moc nebaví. Když uvážíme, čeho se mu dostává, je to vskutku nanejvýš úžasný div a bohatství a koncentrace zábavy. V závodním voze může cestovat skoro rychlostí dělové koule a ještě pořád může v autě poslouchat rozhlasové stanice skoro z celého světa. Může chytat Vídeň i Moskvu, může poslouchat Káhiru i Varšavu a pokud nemůže vidět Anglii, jíž shodou okolností projíždí, je to koneckonců maličkost. Za sto let bude jeho auto nepochybně létat jako kometa a na svém rádiu bude poslouchat hluky z Měsíce. Nic z toho mu ale nepomůže, když jeho auto zastaví a jemu nezbude než podupávat v řadě, aniž by měl cokoliv, o čem by mohl přemýšlet. Nic z toho mu nepomůže, když rádio zmlkne a jemu nezbude, než sedět v ztichlém autě, aniž by měl o čem mluvit. Když uvážíte, čím je zaplavován a čeho se mu dostává, pak to jsou skutečně monumentální přívaly věcí, kosmické Niagary, které nikdy nezalévaly lidskou bytost zaplavují jeho. Pokud ale uvážíte, co vychází z něj jako výsledek všeho toho pojímání, pak musíme zaznamenat, že výsledek je dosti vážný. V naprosté většině případů jím není nic. Dokonce ani konversace, alespoň ne taková jaká bývala zvykem. Nevede dlouhé diskuse, jak to mladí mužové dělávali, když byli mladí. Prvníma velmi překvapivým výsledkem všeho toho hluku je ticho. Za druhé, když už má nutkání něco napsat nebo říct, je to vždy nutkání ve smyslu rozčilení.
Všechno má své lepší a horší formy a není rozčilení jako rozčilení. Je velký rozdíl mezi rozčilením Aldouxe Huxleye a rozčilením nějakého mrňavého mizery v románu Aldouxe Huxleye. Upřímně si ale myslím, že nebudu nespravedlivý k celému trendu doby, když o ní řeknu, že je intelektuálně rozčilená a že jí tedy chybí ono velké spočinutí v mysli, o kterém mluvím, když říkám, že člověk, když je o samotě, může být šťastný, protože je naživu. Kupříkladu k téže generaci patří geniální autor, ke kterému chovám velkou úctu, totiž pan T. S. Eliot. Nikdo ale nepopře, že dokonce i v jeho případě bylo v jistém smyslu jeho původní inspirací rozčilení. Začínal čistým pesimismem, poté našel věci mnohem hezčí a subtilnější, sotva bych ale řekl, že našel odpočinutí. A právě zde budu mít tu drzost, že se dopustím rozlišení mezi jeho generací a mojí. Bývalo považováno za nestoudnost, aby malý kluk kritizoval starého gentlemana, dnes je ale u staršího muže zapotřebí mnohem subtilnější drzosti, aby kritizoval mladšího. Svou ideu duchovního koření života budu přesto bránit i před spiritualitou, která běžný život shledává zcela nekořeněným. Velmi dobře vím, že pan Eliot popisoval víc bezútěšnost, kterou nacházel, než tu, kterou pociťoval. Myslím si ale, že „Pustina“ byla přinejmenším světem, kterým se toulal. A když popisuji svět poslední doby mohl bych ho docela dobře popsat tak, jak ho on popsal v „Dutých lidech“, i když jeho by nikdo jako dutého člověka nepopisoval. Tohle je dojem z mnoha dojmů.
This is the way the world ends
This is the way the world ends
This is the way the world ends
Not with a bang but a whimper. (Takhle svět končí/ Takhle svět končí/ Takhle svět končí/nezařinčí ale zakničí)
A nyní mi promiňte, pokud po starosvětském způsobu řeknu, že mě ať mě spere ďas, pokud jsem se někdy takhle cítil. Uznávám velké skutečnosti, které pan Eliot odhalil, nepřipustí ale, že by to byla realita nejhlubší. Jsem připraven přiznat si příliš zakládala na romantice a pohodlí, ale i tehdy, když jsem mi nebylo zrovna dobře, bylo mi lépe než tak, jak popisuje pan Eliot. Bylo mi příjemněji na železném sedadle. Byl jsem šťastnější v promrzlé čekárně. Věděl jsem, že svět podléhá zkáze a že skončí, ale nemyslím, že skončí se zakničením, ale pokud už skončí, tak s polnicemi posledního soudu. Když pradědové pořád ještě tančí s až neslušným veselím, zatímco mladí jsou tak vážní a chmurní je to bezesporu groteskní podívaná, ale v této věci koření života budu bránit duchovní chuť své vlastní doby. Budu dokonce až tak neslušně frivolní, že se pustím do zpěvu a mladým pesimistům řeknu:
Some sneer; some snigger; some simper;
In the youth where we laughed and sang,
And they may end with a whimper
But we will end with a bang. (Někdo se kření, někdo šklebí, někdo mračí/za mlada, kdy my se smáli a pěli/a oni možná odejdou se vzlykem/my ale naposled dáme pořádnou ránu)

O ztrácení vlastní hlavy

On Losing One’s Head
Když jsem býval ještě malý hoch, míval jsem jistou imaginaci, které mně ale od té doby zbavily slovy překypující abstrakce politiky a žurnalismu. Imaginace totiž, opravdová imaginace, není nikdy jakousi nejasnou záležitostí výhledů. Skutečná imaginace je totiž vždy materialistická, protože imaginace pozůstává z obrazů a to obyčejně z obrazů tesaných do kamene. Na imaginaci je něco šíleně doslovného a když jsem ji ještě měl, proměňoval jsem vše, co někdo řekl do konkrétního těla a nápadného tvaru. Slýchal jsem tak dospělé používat běžná přísloví a řečnické obraty, vybledlá, obnošená přísloví a častým používáním otlučené a bezbarvé řečnické obraty. Každá z těch frází ale přede mnou vyskakovala stejně divoce a ostře, jako by to bylo motto napsané ohnivým písmem. Z nějakého důvodu jsem obzvlášť živě viděl námořní metafory. Když jsem proto třeba slyšel, že můj strýc při námořní plavbě „dostal mořské nohy“ představil jsem si pod tím, jak můj strýček prošel tou nejpříšernější tělesnou proměnou. Má snad můj strýček nyní čtyři nohy? Nebo bylo nezbytné, aby mu jeho dvě původní nohy, vůči kterým (alespoň dle mého mínění) nebylo možné mít žádné námitky, amputoval lodní lékař? Přišly mu další nohy navíc jaké nějaké zvláštní zavazadlo, nebo mu nějak ošklivě narostly jako nějaké chlupy nebo houbovitá vyrážka se vší nepřirozeností přírody? Strýčkovy mořské nohy jsem viděl jako dva zelené a blýskavé údy, pokryté šupinami jako u ryb a poněkud podobné dvěma rybím ocasům, jimiž bujní renesanční umělci někdy vybavovali Tritony a mořské panny. Stejně tak, když jsem slyšel (v nějaké souvislosti s mořeplavbou), že „kapitán měl oko na počasí a měl je otevřené“, s bezchybnou dětskou logikou jsem předpokládal, že to druhé měl docela pevně zavřené. A v některých snech jsem viděl, jak je kapitánovo oko pro počasí jaksi samostatné a výstřední oko podobné očím Kyklopů, oko z modré oblohy nebo blesku, které se znenadání otevíralo v jeho klobouku nebo šosech kabátu a jako podivná hvězda bouře zářilo zuřícím hromobitím.
Bylo ale mnoho případů, i mezi pozemštějšími a běžnějšími metaforami, kdy se materiální metafora otiskla do mé fantasie přímo fotograficky. Jednou z nich byla i fráze o člověku, který „přišel o své srdce“. Jelikož člověk, když se na něj díváme jako na hmotný obal vypadá docela dobře uzavřený, byl problém, jak z něj může vypadnout srdce trochu podobný problému, jak se může dostat jablko do knedlíku. Uvažoval jsem, že na poněkud ošklivou frázi o člověk se srdcem v botách, kam se zjevně nemělo kudy přímo dostat, nemůže jisté světlo vrhnout fráze o srdci v krku. Odtud se můj dětský vkus obrátil s jistou úlevou k jednoduššímu a populárnějšímu obrazu člověka, který ztrácí svou hlavu, což vypadalo jako něco, co se může stát komukoliv. Tento sen o symbolickém setnutí mě pronásledoval během dětství hodně a nezřídka mě inspiruje a posiluje dodnes. Ať už ostatní metafory mohou znamenat cokoliv, tahle o ztracené hlavě v sobě měla jakýsi prvotní a poetický význam a já ve svých pokusech ho najít a oznámit napsal mnoho špatných básní, špatných pohádek a špatných apologií. Spojitost mezi zvířecím a intelektuálním významem byla čím dál bližší a dokonce matoucí. Matně jsem uvažoval o Karlu I., že přišel o hlavu v obou smyslech rovným dílem, což možná není docela nepravda. Když jsem četl o zázraku sv. Denise, který si nesl hlavu v rukou, přišlo mi to jako docela uklidňující a elegantní počínání, jako když si nese gentleman v ruce klobouk. Sv. Denis o svou hlavu tak ani tak nepřišel; aby ji neztratil nesl ji v ruce, jako dámy nosí ty své směšné kabelky.
Tento poletující a tančící sen o stínání, v němž s gotickou fantaskností vystupovali králové a světci měl vlastně ve svém jádru jakousi alegorii. Oddělení těla a hlavy je určitým symbolem oddělení těla a duše, které působí všechny herese a sofismata, které jsou zlými sny mysli. Pouhý materialista je tělem, které přišlo o hlavu, pouhý spiritista je hlavou, která někde zapomněla tělo. Pod týmž symbolem lze najít staré rozlišení mezi hříšníkem a heretikem, o němž theologie vyslovila mnohé paradoxy, jejichž studium je prospěšnější, než zabývání se fantasiemi některých moderních lidí. Existuje totiž jeden druh člověka, který snímá vlastní hlavu a zahazuje ji do kanálu, který svrhává z trůnu rozum, který má být jeho vládcem a svědkem, zapomíná na něj a jeho bezhlavé tělo pak prochází městy a svatyněmi, boří je a zašlapává je do bahna a krve. Je to zločinec, ale je tu další postava, stejně zlověstná a divná. Tenhle člověk zapomíná na své tělo, se všemi jeho instinktivními poctivostmi a vždy znovu se vracejícími rozumnostmi a Božími zákony, nechává své tělo pracovat v polích jako otroka a hlava si jde sama svou cestou přemýšlet. Oddělená a odlidštěná hlava myslí rychleji a rychleji jako hodiny, které se zbláznily, nikdy ji neroznítí žádná velkorysá krev, nikdy ji neobměkčí žádná zdravá únava, nikdy ji nezadržují ani nerozehřívají žádná hrozná varovná vyzvánění. Hlava myslí, protože nic jiného dělat nemůže, protože nemůže ani cítit, ani pochybovat, ani vědět. Tenhle člověk je heretik a takhle vznikají všichni heretici. Anarchista ztrácí hlavu a sofista přichází o své tělo. Nebudu tu oživovat starý spor o to, která amputace je horší, rozumnému čtenáři ale doporučím, aby se vyhýbal oběma.

Al Caponův kumpán

Capone’s Pal
Stávalo se mi občas, že jsem otřásal konvencemi naší doby obranou soukromého vlastnictví a vysvětlováním, že soukromé vlastnictví bylo doopravdy zničeno soukromým podnikáním. V souvislosti s tímto paradoxem, že naše společné svědomí nijak zvlášť neodsuzuje zloděje, jsem druhdy narazil na velmi zvláštní případ, skutečnou příhodu, kterou nechám mluvit samu o sobě. Řekl bych, že v sobě spojuje zábavu s poučením.
Vyšel jsem si z jednoho slavného španělského přístavu a ocitl jsem se v jakémsi přímořském předměstí. Tamní řečí sice nemluvím, ale Latinové jsou natolik inteligentní, že se obejdou bez řečnění. Jako už dvacetkrát před tím jsem zašel do malé kavárny, která byla prázdná, až na hřmotného chlapíka sedícího na židli, obrácený ke mně svými širokými zády, který seskočil s bystrostí, která nebyla ani španělská, ani anglická. Očividně to byl majitel a anglicky hovořil plynně, ale se smíšeným přízvukem, který jsem nedokázal určit, dokud jsem si neuvědomil, že to není Španěl hovořící anglicky, ale Španěl hovořící americky. Během hovoru jsem nějak nahodile přiznal, že patřím k ubohému literátskému stavu, načež on ještě víc ožil a prohlásil, že on také napsal knihu. Ukázal mi tu knížku. Na letmý pohled se mi to zdála být knížka docela dobrá, napsaná oduševněle a zábavně, ale byly to prostě jen jeho vzpomínky jako střelce a gangstera ve službě Al Caponeho. Byl to naprosto upřímný záznam, nepoctivosti a krádeže a vydírání popisoval bez všech frází používaných k omluvě kapitalismu. Pro melodramatickou mysl bylo ale ocitnout se sám s pistolníkem docela příjemné. Byl temný a zachmuřený a nejednou zprudka řekl: „Další knížku už nenapíšu.“
„Ne,“ odpověděl jsem mu s vřelým souhlasem, „provozovat bar je mnohem lepší, než psát knížku. Mnohý Angličan by si raději držel dům, kde by naléval pivo, než dům, který vydává knihy.“
A s tím jsme se proměnili do ohromné a živě svěží reality. Rozkřičel se o zločinech svého nakladatele, až se taverna třásla. Tvrdil, že ho vydavatel na každém kroku a při každé příležitosti šidil. Říkal, že musel běhat po celém světě, aby dohlédl na to, že všichni jeho vydavatelé a překladatelé neokrádají o jeho řádně vydělané peníze. Myslím, že je docela pravděpodobné, že to dělali. Nemám ani iluze ani o vydavatelské ani o jiných fázích moderní plutokracie. Připomněl jsem mu Byronovo rčení, že Barabáš byl vydavatel.
„Zkrátka,“ řekl jsem pevně, „byla to čistá zlodějina“.
„Jistě“, odpověděl on s výbušným důrazem a rozloučili jsme se jako výteční přátelé. „Byla to prostě zlodějina!“

Komický konstábl

The Comic Constable
Před nějakým krátkým časem se mi stala podivná příhoda, která není bez souvislosti s dějinami a kvalitou této země. Seděl jsem tiše ve venkovském výminku a snažil jsem se cítit co nejbukoličtěji, když mě najednou zavolali k telefonu, instituci to, která nepatří zrovna k těm nejbukoličtějším. A věru mě skrze tento nástroj neoslovil žádný z hospodských kmotrů, ale ozval se z něj můj známý z jednoho velkého londýnského deníku.
Řekl: „Slyšeli jsme, že je z vás beaconsfieldský konstábl.“
Odvětil jsem. „To tedy špatně slyšíte.“
On se odmlčel a pak řekl: „Nu dobrá, ale copak z vás neudělali beaconsfieldského konstábla?“ „Ale to opravdu ne,“ řekl jsem já. „Copak z vás udělali římského papeže? Jsem snad já člověk, kterého by kdokoliv rozumný (snad s výjimkou zločinců) chtěl mít za konstábla?“
„Nu,“ odpověděl můj přítel pochybovačně, „v každém případě je to v Daily Gazette. “Pan G. K. Chesterton byl nominován na farního konstábla v Beaconsfieldu.”.
„I to je mi podařený žert,“ odpověděl jsem. „Myslel jsem, že máte živější a prostší smysl pro humor.“
„Můžeme to tedy brát tak, že je to falešná zpráva?“ tázal se inkvizitor. „To věru můžete,“ řekl jsem, „a očividně taková, na kterou lidi naletí “ Pak jsem zavěsil a šel jsem se dál snažit cítit se bukolicky.
Když jsem se o to snažil tři minuty, zazvonil telefon znovu. Nutně se mnou potřeboval mluvit jeden dobře známý ilustrovaný týdeník „Dozvěděli jsme se,“ pronesl vážný hlas, „že jste nyní konstáblem beaconsfieldské farnosti a že jakékoliv vaše zkušenosti v této funkci…“
„Nejsem beaconsfieldský farní konstábl,“ vykřikl jsem rozhněvaně a na pokraji slz, „ani nejsem nejlepší fakultní matematik, ani velitel královské osobní stráže, ani velký láma, ani živý kostlivec, ani favorit Derby, ani Královna lásky a krásy blížícího se turnaje. Copak lidské plémě naprosto ztratilo smysl pro humor?“
Vrátil jsem se poněkud netrpělivě ke své bukolické snaze, když se tu zase ozvalo další drnčení, tentokrát to byl zvonek předních dveří. Bylo mi sděleno, že až z Londýna vážil cestu zástupce dalších novin (tentokrát obrázkového deníku) s kamerou, aby mě vyfotografoval jako farního konstábla. Nevím, jestli si myslel, že mě najde v okázalé uniformě s epoletami a peřím nebo jestli prostě chtěl zachytit, jak se v mojí tváři zračí vytržení z jmenování do funkce konstábla. Tak či tak jsem mu řekl, že si mě může vyfotit jak chce, coby „muže, který není beaconsfieldským farním konstáblem.“ Vyfotil si mně v mnoha značně nekonstáblovských pozicích (vypočítaných na to, aby tu pomluvu odvrátily) a pak šel po svých.
Čtvrt hodinky potom se na pár slov zastavil jeden můj místní známý a já mu napůl pobaveně napůl rozčileně líčil, jak všichni tihle zkušení žurnalisté vzali vážně vtip, který mi přišel stejně očividný jako cokoliv ze zábavných novin. „Myslím,“ podotkl jsem, „že pokaždé, když si Punch rýpne, že jsem tím, že jsem se v Beaconsfieldu posadil, způsobil zemětřesení v San Francisku, budu kvůli tomu muset psát do Timesů, abych očistil svou pověst.“
Můj místní přítel té frašce se zájmem naslouchal, smál se zvědavým novinám, byl příjemně pobaven zklamaným fotografem a pak na konci velmi tiše a jen tak mezi řečí podotkl: „Víte ale, stejně jste nominován na beaconsfieldského farního konstábla.“
Strnulý úžasem jsem se otočil, v jeho očích jsem viděl šokující upřímnost.
„Ale to je šílenství,“ vykřikl jsem, „to musí být žert.“
„Pokud je to vtip,“ pronesl omluvně, „pak je napsaný na dveřích kostela.“
Jen obtížně jsem dával dohromady svoje myšlenky, které se rozběhy do všech stran. Nedokázal jsem představit, že by lidé, kteří chodí do moderního farního kostela, připustili na jeho zápraží takovéhle vtipy. Nebyl čas na nějaká polovičatá opatření, doba si žádala zoufalé činy. Bylo zjevně nutné zajít do kostela.
Šli jsme s přítelem ke kamennému vchodu do oné pevné a krásné budovy a zde vskutku stálo chladně vytištěno šílené sdělení, že pět mužů, včetně pana G. K. Chestertona bylo nominováno na farní konstábly a že námitky proti nim budou uváženy. Pokud Angličané nevyhasli, musí tyto námitky přijít rychle a drtivě. Cestou zpět mě přítel posiloval a utěšoval popisem oné instituce, která na mně dopadla silou jako zhášedlo. Dostal jsem poté od jiného laskavého pisatele ještě i dopis, který popisuje prakticky ty samé praktické věci, a jsme mu za to velmi vděčný, ale v té chvíli pro mě bylo vysvětlení poněkud matoucí. Jediné, co si ze změti pravidel jasně pamatuji, bylo to, že svůj konstáblovský obvod nesmím při výkonu služby oficiálně opustit, „vyjma nedokladného stíhání uprchlíka“. Mohu se nechat zlákat přeskočit hroty opatřenou hradbu a vrhnout se do Middlesexu, ale jen tehdy, pokud se přes ni před mými zraky přenesl rychlonohý zloděj. Kdykoliv se může stát, že budu viděn, jak přeskakuji Temži do Berkshire, ale jen tehdy, pokud se přes ni těsně přede mnou vrhl zadýchaný bigamista. Mohu se vší horlivostí a dokonce ve vší strohosti slíbit, že za běžných okolností si žádná taková impulsivní narušení hranic svého obvodu nedovolím.
Nebudeme se ale zastavovat u povinností, protože žádné nejsou, ani u platu, protože žádný není, ani u uniformy (to je jediná věc, které opravdu želím) protože, žel!, žádná není. Zamyslíme-li se ale nad věcí samotnou a nad tím, proč se vůbec mohl stát možným tak nevázaný žert, že autor těchto řádek bude konstáblem, vyjeví se před námi některé dosti zvláštní a zajímavé rysy starého života Anglie. Instituce farních konstáblů pochází z dob, kdy neexistovala oficiální a efektivní policie, kdy ale existovalo mnoho nahodilé sentimentální a lokální samosprávy. Farní konstábl patří, stručně řečeno, do jiného věku, kdy žádní skuteční konstáblové neexistovali, ale kdy existovala taková věc, jako byla farnost. Už sám způsob jeho ustanovení dýchá poněkud volnějším časem, protože se ho (jako v mém případě) nikdo neptá, jestli se o ni bude ucházet. To odkazuje k těm krásným časům, kdy se neříkaly žádné nesmysly o tom, že někdo chce sloužit své zemi, kdy si lidi nekupovali šlechtické tituly chovem dobytka, ani se do bohaté lenosti neškrábali odváděním „slušné práce“.
Je nesporně vznešené a důstojné být konstáblem. Je také vznešené a důstojné být porotcem, protože být porotcem znamená být soudcem, ale porotní systém není v ničem víc středověký (tedy víc lidský), než v tom, že bere za samozřejmé, že každý dobrý člověk bude mít v první řadě víc starostí o své děti a o svůj dobytek, než o zákoníky a právnické stolice a že tedy musí být do poroty předvolán. To je možná to, co měl Kristus na mysli, když nebeské království popsal tak, že budou rozesláni poslové na silnice a cesty a přimějí je vejít, možná tím myslel, že když chcete prostého a skromného smrtelníka, musíte si pro něj poslat. Ovšem ať už je tomu s královstvím nebeským jakkoliv, pro království pozemské tohle dozjista platí. Druhá methoda nás vystavuje oné protivné třídě, která přichází nepozvána, třídě vulgární a primitivně ambiciosní, která již ničí Anglii.
Druhý rys případu je tak velmi dlouhý, že ho tu vezmu velmi zkrátka. Farní konstábl, navržený okresní radou, je jednou z velmi mála připomínek jistého přirozeného pojetí samosprávy, které je kvůli moderní vědě a moderní kázni velmi těžké udržet. Prozatím to řeknu jen takhle: Co by vzešlo z libovolných šesti ulice v Hoxtonu nebo Whitechapelu, kdyby měly volit (jakkoliv nepřímo) policistu, který by měl stát nároží?

Skutečný problém

The Real Issue
K následující příhodě došlo onehdy před zaplněnou pařížskou kavárnou. Odehrála se také před půlstovkou dalších pařížských kaváren a půl milionem dalších kaváren rozptýlených po dvou třetinách křesťanstva. Byla to příhoda, incident nebo něco podobného, bylo to tak přirozené, až to v oněch místech vypadalo triviálně a nevšiml si ho nikdo až na dvě osoby sedící u blízkého stolku. Jednou z těch osob byla bohatá americká dáma, která se vypravila podívat se do Paříže na její pamětihodnosti. Druhý byl žurnalista, uvízlý v cizině, který je v žádném případě nechtěl ani vidět.
Seděl tam u stolku také chudý Francouz se svou ženou a dítětem, byl poněkud odranější, než abychom mu říkali řemeslník, byl to ale zřejmě majitel malého obchodu, byl nezávislý a nikdy by ho ani nenapadlo předstírat, že je gentleman. On i jeho manželka pomalu upíjeli z velmi vysoké sklenice velmi lehké pivo, zvané bock a spokojeně se dívali na barevná světla a pestré procesí lidstva procházející pod nimi. Malý hošík najednou chytil v náhlém projevu citu tátu kolem krku, byl totiž docela nevědomý a nevzdělaný, nikdy nečetl ani nejzákladnější příručku psychoanalysy a netušil nic o Oidipovi. Nato mu táta, zrovna tak impulsivně, nabídl hlt ze své sklenice piva. Potom se klučina otočil a obejmul mámu, která mu také, kvůli smyslu pro symetrii a rovnost, dala napít další hlt piva. V tu chvíli přišel ke stolu chromý muž, který žebral a muž u stolku (kterého by od mnoha vážených domů také odháněli jako žebráka), vytáhl z kapsy nějaké drobné mince a podal je chlapci a dodal k nim několik slov polohlasem. Dítě je pak dalo žebrákovi. To bylo vše. Ale jeden či dva cizinci v onom městě věděli, že hleděli na paladium a vysokou citadelu, kolem níž zuří celá lidská válka naší civilizace a našeho století a že všichni lidé jsou rozděleni přesně a otře podle toho, jak smýšlí o této jedné věci. Ti, kdo jí rozumí, stojí na jedné straně a ti kdo jí nerozum stojí na straně druhé. První vidí tisíce věcí a zpravidla na nich mnoho nevidí. Chápou, že rituál je přirozený a ne umělý. Chápou, že rovností pohlaví se ve skutečnosti rozumí: „Na tomto máme podíl ona a on v nás, rovným dílem.“
Chápou, že svět končí tehdy, když je tato trojice opravdu rozbita, ať už zmatením osob nebo rozdělením podstaty. Chápou slovo „svátost“, které je pro všechny ostatní toliko nesmyslným blábolem. Chápou, že politika a ekonomika a všechno ostatní prakticky obstarává obrovskou lidskou kavárnu s takovými stoly, ale se stoly samostatnými a navzájem oddělenými. Chápali, že pokud se něco takového udělá tak plně a tak dobře, jak to jenom jde, pořád tu ještě bude vždy někdo, kdo bude belhat kolem, a že ani na něj se nesmí zapomínat. A především rozuměli impulsu, který činí ty nejnevinnější prostředníky a almužníky, chápali smírnou oběť a kněze.
Jsou i jiné druhy lidí. Ta dobře oblečená Američanka totiž od svého stolku vstala a jakýmsi odfrknutím šla dál za prohlížením pařížských pamětihodností. Nesmíme ji soudit příliš tvrdě, ona nešťastná dáma totiž popravdě řečeno trpěla bludy, žila totiž v prazvláštním domnění, že viděla ignoranty, kteří dávají dítěti alkohol a pronásledovala ji jakási noční můra v tom smyslu, že žebrák je cosi hrozného.

Scipio a děti

Scipio and the Children
Ocitl jsem se nedávno ve městě Tarragona, proslulé svým octem, který moudře posílá za hranice, spíš než víno, které ještě moudřeji popíjí doma. Sám jsem si vína objednal docela dost, objednávku octa jsem opominul. Tohle jsou alegorie, protože cosi z téhož kontrastu najdeme v protikladu mezi stranickou politikou a zejména politikou protiklerikální, jíž je vše, co se do anglických novin vyváží ze Španělska a mezi vydatnou a radostnou odrůdou lidového život, jíž nikdo nemůže přijít tolik na chuť jinak, než tím, že se vypraví do Španělska. Vždycky jsem si všímal, že v novinách nenajde člověk nic nového a že věci, které cestovatel rozeznává, nejsou nikdy ty, o kterých píše novinář. Například první a poslední, co i přijde nápadné na Španělsku, jsou španělské děti, zejména malí španělští kluci a jejich vztah ke španělským otcům malých španělských kluků. Láska otců a synů v této zemi je jednou z velkých básní křesťanstva, podobně jako dech beroucí drahokam má stovky krásných aspektů a zejména onen svrchovaně krásný aspekt, že je to cvrnknutí do oka starého pedanta Freuda a jeho ošklivého smýšlení.
Seděl jsem s dalším anglickým cestovatelem u kavárenského stolu a díval jsem se na malého klučinu s luky a šípy, který střílel jeden šíp za druhým velmi náhodnými směry a pravidelně se nadšeně otočil a skončil do náručí svého táty, číšníka. Tahle část scény se opakovala všude možně, s otci všech možných společenských druhů a profesí. A je zbytečné mi vykládat, že něco tak lidského musí být vlastní jen pokrokovým a osvíceným Kataláncům, protože se ta příhoda odehrála v katalánském městě, protože si pamatuji, že poprvé jsem se se s touhle skutečností setkal v Toledu a poté ještě očividněji v Madridu. A nemá smyslu mi vykládat, že Španělé jsou všichni chmurní, hrubí a krutí, protože jsem viděl děti a viděl jsem i rodiče. Možná bych mohl mít chuť o dětech říkat, že jsou rozmazlené, až na to, že to vypadá, že je rozmazlit nejde. Dodal bych také, že věc, která mě pronásleduje po celém španělském poloostrově je velmi nesnadno uchopitelná věc zvaná Svoboda. Nikdo jako by neměl nutkání zasahovat, nikoho jakoby nepobízelo ono velké motto tolikeré sociální legislativy: „Běž se podívat, co Tommy dělá a řekni mu, že to nesmí.“ S ohledem na to, co prováděl tenhle Tommy si jsem docela jist, že ve většině pokrokových zemí by mu někdo určitě řekl, že tohle nesmí. Vystřelil šíp, který trefil jeho tátu, asi proto, že mířil na něco jiného. Vystřelil šíp a trefil mně, ale já jsem široký cíl. Jeho luk i lučištnické umění byly dosti nedostačující a nebyly by ve vědecké lučištnické škole, do které by byl, ve státě, kde se sport bere náležitě vážně, nesporně ihned zapsán, tolerovány. Zatímco jsem upíral pohled na něj a na další kluky, kteří se tam sběhli, aby na něj taky hleděli, anglický cestovatel můj sen přerušil, když se náhle zeptal: „Co je tady vTarragfoně k viděni?“
Hned mě to pobídlo k odpovědi a málem jsem řekl: „Inu, co? Kluk s lukem a šípy přece! A taky číšník.“
Včas jsem se ale zastavil a připomněl si podivnou filosofii turistického prohlížení měst a měl jsem najednou v hlavě prázdno. O městě jsem skoro nic nevěděl a taky jsem mu to řekl. Pověděl jsem mu, že je tu velmi pěkná katedrála a pak jsem s rostoucí neurčitostí dodal: „Obávám se, že o Tarragoně nevím vůbec nic. Mám jakési matné tušení, že se tu buď narodil Scipio, nebo je tu pochovaný. Ale přesně si to nevybavím.“
„Kdo to byl, co se tu buď narodil, nebo ho tady pochovali,“ ptal se trpělivě.
„Scipio,“ odvětil jsem s rostoucím pocitem slabosti a pak jsem v chatrné sebeobraně dodal „Africanus.“
Otázal se, zda tím chci říct, že ten člověk byl Afričan. Měl jsem v každém případě obavu, že slovo „africký“ v něm nevyvolá okamžitě představu postavy sv. Augustina, nebo i jen Hannibala. Spíše mu to naznačovalo černocha černého jako uhel. Řekl jsem proto, že si jsem jist, že nebyl Afričan, že mám za to, že to byl Říman, rozhodně to byl římský generál a že si myslím, že to bylo v římské historii příliš brzy na to, aby římský generál pocházel z toho, čemu se později říkalo římské provincie. Vždycky jsem měl za to, že v té době celou tamější končinu prakticky ovládalo Kartágo, nebo kartaginský vliv. A zrovna, když jsem ta slova říkal, dostihla mě myšlenka, která mně zasáhla jakou oslňující nebo dokonce explodující světlo.
Ten cestovatel byl velmi oprávněně znuděný. Po tajuplném způsobu lidí svého druhu jej neotrávilo prohlížení památek, nudila ho historie, zejména starověká historie. Nevyčítám mu to, jen mně mate, proč by měl člověk, kterého historie nebaví, podstupovat nekonečné nepříjemnosti spojené s cestování po historických místech. Byl to zřetelně jeden z těch, kdo si myslí, že se všechny ty věci staly tak dávno, že na nich dnes už vůbec nemůže záležet. Já jsem si ale náhle uvědomil, že na tomhle docela vzdáleném případu dnes může záležet hodně. Pokusil jsem se tu mu to říct, a v něm to muselo vyvolat dojem, že blábolím šílené nesmysly.
„Bylo by všechno stejné,“ zeptal jsem se, „kdyby tady toho malého kluka hodili do pece při náboženském obřadu, když by jeho rodiče šli v neděli do kostela? To se dělo v Kartágu, uctívali tam Molocha, a obětování dětí byl běžný náboženský rituál. A Scipo Africanus vykonal to, že Kartágo porazil, porazil je, když ono téměř porazilo svět. Vidím tu jaksi jemný odstín rozlišnosti.“
Můj společník neodpověděl a já dál pozoroval lučišníka, a třebaže byl Apollo pohanský bůh, těšilo mně, že takový sluneční bůh porazil punského Pythona a že ještě dříve, než povstala Víra, svrhly ony pradávné šípy Molocha za nás všechny.