IX. Závěr

Tohle je pamflet a ne kniha a autor pamfletu se nejen zabývá pomíjivými věcmi, ale obecně věcmi, o nichž doufá, že pominou. V tomto smyslu je cílem pamfletu, aby pozbyl aktuálnosti co možná nejdřív. Přežít může jen tehdy, když neuspěje. Úspěšné pamflety jsou nutně nudné a i když nechovám velké naděje, že tenhle bude úspěšný, troufám si, říct, že je na to dostatečně nudný. Jeho cílem je jen zaznamenat několik okamžitých prchavých návrhů a porovnat je s jistými stále se vracejícími nezbytnostmi lidského rodu, zejména nezbytnost jisté spontánnější sociální formace než je stát. Pokud by šlo více o literární dílo s jakoukoliv ambicí na přetrvání, mohl bych se do věci ponořit víc a předložit jisté návrhy ohledně filosofie či náboženství kolem manželství a filosofie nebo náboženství kolem všech těch spíše nahodilých odboček kolem. Jednou možná zkusím napsat něco o spirituálním či psychologickém střetu mezi vírou a libůstkami. Nyní jen závěrem řeknu, že věřím, že všeobecným omylem je omyl všeobecnosti. V jistém smyslu je v lidských, třebaže heroických, silách, milovat každého a pro mladého studenta to nebude špatná předběžná průprava k tomu, aby miloval někoho. Omyl, který mám na mysli spočívá v tom, že člověk, který ani není spokojený s tím,že by miloval všechny, ale skutečně chce být každým. Chce kráčet současně stovkou cest, současně spát ve stovce domů, žít současně sto životů. Představovat si něco takovéhomůže být jednou z příležitostných vizí umění a poesie, ale pokusit se o to v umění či životě znamená nejen anarchii, ale i nečinnost. Dokonce i v umění to může být jen první náznak konečného naplnění. Člověk nemůže současně pracovat s mramorem a bronzem nebo v jedné chvíli hrát současně na varhany a na housle. Všeobecná vize, že se člověk stane takový Briareem (padesátihlavá storuká bytost z řecké mytologie pozn. překl.) je i jen v imaginárním světě nesmyslná noční můra a ve světě sociálním končí obyčejným nihilismem. I kdyby měl člověk sto domů, pořád jich bude zbývat víc než jemu zbývá dní, aby o nich snil, kdyby měl muž sto žen, pořád ještě bude víc žen, které ani nebude znát. Bude jako šílený sultán žárlivý na celou lidskou rasu, včetně mrtvých a nenarozených. Myslím, že za uměním a filosofií naší doby je výrazný rys této bezedné ambice a tohoto nepřirozeného hladu a protože v těchto posledních slovech se jen zlehka dotýkám věcí, které by vyžadoval mnohem obsáhlejšího pojednání, připustím, že rozervání pradávné lidské střechy je jen dílem této nekonečné a prázdné expanze. V poslední kapitole jsem se ptal, co ti, kdo jsou nejvíce zapojeni do tance rozvodu, právě tak fantastického, jako tance smrti, skutečně očekávají pro sebe nebo pro své děti. Myslím, že v nejhlubším smyslu je tohle odpověď, totiž že očekávají nemožné, tedy všeobecné. Nehledají chlup na dlani, což je konečné a tedy obhajitelné přání. Chtějí celou ruku, jednu každou v celém světě, a až je získají, budou chtít další svět. Když to jinak nepůjde vyzkouší cokoliv, ne v představách, ale skutečně, ale protože nic nemohou odmítnout, nemohou se pro nic rozhodnout. Pokud a nakolik je to moderní nálada, je tak smrtící, že jako by už byla mrtvá. Co je životně a nezbytně nutné všude, v umění stejně jako v etice, v poesii stejně jako v politice je volba. Tvořivá síla vůle i mysli. Pokud se tak někdo sám neomezí, nic živého nikdy nespatří světlo světa.

Reklamy

VIII. Vyhlídka rozvodu

Případ rozvodu spojuje všechny výhody toho, když se vlk nažere a koza zůstane celá, jakož i vyvození stejného poučení a závěru zleva i zprava, z bílého i černého. Jakkoliv věci v praxi naprogramujeme, teoreticky je můžeme ospravedlnit vždy. Pokud je příkladů rozvodů jen pár, ukazuje to,že není důvod se rozvodu bát, pokud je jich mnoho, dokládá to, jak moc jsou potřeba. Ojedinělost rozvodu je argumentem v jeho prospěch, a velké množství rozvodů je argumentem proti manželství. Nuže, je pravda, že pokud bychom byli omezeni na zvažování této alternativy jen spekulativně, pokud by nebyly žádná konkrétní fakta, ale jen abstraktní pravděpodobnosti, neměli bychom žádný problém s obhajováním naší věci. Abstraktní svoboda umožněná reformátory má co nejblíže k anarchii a nedává žádné legální ani logické záruky, které by stály za řeč. Výhody jejich reformy nepřispívají nevinné straně, nýbrž straně provinilé, zejména pokud je dostatečně provinilá. K tomu, aby dosáhl odměny rozvodu člověku stačí, když se dopustí zločinu opuštění. A pokud oni mají právo považovat za typické ty nejhrůznější hypotetické případy zneužívání zákonů manželství, pak se my jistě smíme zabývat stejně extrémními možnostmi zneužívání jejich rozvodových zákonů. Pokud oni při hledání manžela tak často potkávají vraždícího maniaka, my jim jistě smíme zdvořile představit mnohem lidštější postavu gentlemana, který se ožení s tolika ženami, s kolika se mu zamane a zbavuje se jich tak často, jak se mu zachce. Ve skutečnosti to ale nemusíme rozebírat abstraktně, protože onen roztomilý gentleman nepochybně existuje. Samozřejmě to není žádná nová postava, je to ten typ ničemy, který se objevuje velmi často. Jednou se jmenuje Lothario, jindy Don Juan a velmi často je zpodobňován jako poměrně romantický mizera. Cílem rozvodové reformy je, musíme neúnavně opakovat, aby takový ničema nebyl považován jen za romantického, ale také za počestného. Nemá se v mládí vybouřit a pak se usadit, má se usadit, aby mohl dál podnikat své zálety. Ty mají být považovány za krotké a nikoho neurážející zálety, až by jeden řekl, že je to jako by byl na záletech kvaker. Není ale potřeba, jak jsem řekl, spekulovat o tom, zda volnější názor na rozvody převáží, protože již nyní převažuje. Noviny jsou plně hrůzu budící radosti nad tím, s jakou rychlostí jsou stovky či tisíce rodin rozbíjeny právníky a nad neskrývaným kvapem „spěšných soudců“, kteří tu práci provádí. Je to druh veselí, který jako by připomínal juchání hrobníka v městě stiženém morem. Veselým tancem ale tu a tam probleskne pár detailů. Soud je čas od času pohnut chvilkovou zvědavostí ohledně příčin obecného porušení přísah a slibů, jako by tu a tam byly někde nějaké náznaky důvodů pro ničení základní společenské instituce. Kdokoliv si všímá těchto detailů nebo posuzuje tyto jemné náznaky rozumu, nemůže pochybovat ani na chvíli, že množství těchto mužů a žen používá rozvod jednoduše v duch volné lásky. Jen velmi zřídka jsou to lidé, kteří by se pro jednou tragicky ocitli na špatné místě a nyní triumfálně našli cestu na své správné místo. Téměř vždy to očividně jsou lidé toulající se z místa na místo a svůj poslední přístřešek nejspíš opustí právě tak, jako opustili svůj první. Zdá se ale, že je baví dávat opakovaně, pokud možno v kostele, slib který již prakticky porušili a nejspíš v něj otevřeně nevěří v principu.
Při pohledu na takovou zbrklost je jistě rozumná ptát se rozvodových reformátorů na jejich postoj k staré monogamní etice naší civilisace, zda si ji přejí zachovat obecně nebo zda si ji přejí zachovat vůbec nějak. Žel i ti nejupřímnější a nejjasnější z nich používají mluvu, která nás v této věci zanechává poněkud na pochybách. K nejbrilantnějším a nejpřímějším polemikům na jejich straně patří pan E. S. P,. Haynes a ten například řekl, že se mnou souhlasí pokud jde o ideál nerozlučitelného, nebo aspoň nerozloučeného manželství. Pan Haynes je jedním z mála přátel rozvodu, který je současně skutečným přítelem demokracie a jsem si jist, že proto chová skutečnou sympatii k domovu, zejména chudému domovu. Bohužel v teoretické rovině má slovo ideál daleko k přesnému pojmu a je otevřeno dvěma téměř protikladným výkladům. Mnozí totiž řeknou, že manželství je právě takový ideál jako řeholní život, tedy jako rada na cestě k dokonalosti. Nuže manželský ideál takto jistě můžeme zachovat. Můžeme si s úctou ukazovat na ulici na nějakého muže jen proto, že je ženatý. Člověk může za monogamii dostat vyznamenání nebo si psát za jménem příslušnou zkratku vyznamenání či hodnosti. Podobně jako V.C (Victoria Cross, nejvyšší britské vojenské vyznamenání pozn. překl.) nebo D.D. (doktor theologie, pozn. překl.) by si mohl psát třeba L.W. pro „žije se svou ženou“ nebo N.Y.D. pro „dosud nerozvedený“. Při vstupu do cizího města by nás mohl zarazit mohutný sloup vztyčený k poctě ženy a manželky, která nikdy neutekla s vojákem, nebo kaplička s obrázkem historické postavy, muže který odolal příkladu hrdiny balady v New Witness, který utekl s pečovatelkou od dětí. Taková vysoce umělecká hagagiografie by byla docela v souladu s rozvodovou reformou pana Hayese, s novým sňatkem po třech letech, nebo po třech hodinách. Byla by též docela v souladu s formulací pana Hayese o zachování ideálu manželství. Nebyla by v souladu se zcela jednoduchou, jistou, sekulární a sociální užitečností, kterou manželství připisuji. Netvoří ani nezachovává přirozenou instituci, normální pro celé společenství, aby vyvažovala umělejší, ba svévolnější instituce státu, který je méně přirozený i když je stejně potřebný. Nehájí dobrovolné sdružování, ale nechává jediný nárok na život, smrt a loyalitu více donucovací instituci.Ve smyslu, který jsem se pokoušel vysvětlit se nezastává principu svobody. Zkrátka nedělá nic z těch věcí, které by zejména sám pan Hayes rád viděl, aby se dělaly. A by se lidstvo mohlo takto spontánně organizovat zdola je nezbytné, aby taková organisace byla téměř tak universální jako oficiální organisace zhora. Tyran musí zjistit, že se jeho moci neprotiví jedna rodina, ale mnoho rodin, musí se střetnout s lidstvem, ne prachem atomů, ale s pevnými bloky věrnosti. A tyto lidské skupiny musí podporovat nejen sebe samé, ale také jedna druhou navzájem. V tomto smyslu je to, co někteří označují za individualismus stejně pospolité jako komunismus. Je to věc dobrovolníků, ale ti dobrovolníci musí být vojáci. Je to obrana soukromých osob, ale mohli bychom říci, že ti soukromníci musí být prostými vojíny (v angličtině hříška s private person – soukromník , private soldier – vojín. Pozn. přek. ). Rodina musí být stejně uznaná jako reálná a především rodiny musí být uznávány rodinami. Očekávat od jednotlivců, že budou bez domova úspěšně trpět pro domov , tedy pro nahodilost a ne instituci znamená plést dohromady dvě ideje, je to slovní sofistika hraničící s hříčkou. Podobně například nemůžeme prokázat morální sílu venkovského obyvatelstva tím, že poukážeme na jednoho vesnického rolníka, skoro stejně bychom mohli odhalit vojenskou sílu pěchoty ukazováním na jedno vyšlapující si batole.
Chápu ovšem, že stoupenci rozvodů nemyslí tím, že by manželství mělo zůstat ideálem jen to, že by bylo téměř nemožné. Nemyslí, že by si věrný manžel zasloužil obdiv jen jako fanatik. Rozumní mezi nimi skutečně myslí, že rozvedenou osobu je třeba tolerovat jako někoho neobyčejně nešťastného a ne jen, že sezdaná osoba si zaslouží obdiv jako kdosi neobyčejně požehnaný a inspirovaný. Ale ať už jsou jejich tužby jakékoliv měli by si uvědomit, co přesně chtějí a v tomto případě bych rád slyšel jejich posouzení toho, co vidí. Jistě musí vidět, že v současné Anglii, jako tomu dříve bylo v různých částech Ameriky, je nová svoboda brána jako souhlas a pověření, že výjimka může být nyní pravidlem nebo možná spíš nepřítomností pravidla. To se ukáže zejména, když si uvědomíme, že tento proces má kumulativní účinek jako sněhová koule a vrací se také jako sněhová koule. Zjevným důsledkem lehkovážných rozvodů budou lehkovážná manželství. Pokud se lidé mohou bez důvodu rozejít, bude pro ně vůbec jednoduší se bez důvodu spojovat. Člověk může docela dobře předvídat, že smyslné obluzení rychle pomine a utěšovat se vědomím, že spojení z něho vzešlé bude stejně pomíjivé. Není patrně důvodu, proč by si nemohl dobře spočítat, že nálady konkrétní dámy dokáže snášet deset měsíců, nebo že repertoár jejích salonních písní a potěšení z nich se pro něj vyčerpá tak do dvou let. Starý vtip o výběru manželky, tak aby se hodila k nábytku nebo do módy se může vcelku logicky vrátit, ne jako starý vtip, ale jako nová vážnost, ba věru zjistíme, že nové náboženství je jen starý vtip, který se vrátil. Muž se může docela dobře dívat na ženu, že se hodí k období velmi úzkých sukní, ale už méně k hrozícímu návratu časů krinolín. Jistě jsou to velmi fantastické výmysly, ale nejsou o nic fantasmagoričtější než fakta řady rozvodových pří horlivě přinášená rozvodovým soudům. A to jsme prozatím nechali stranou ten nejfantastičtější fakt ze všech: spiklenecky mrkající, velmi rozšířenou a otevřenou tajnou dohodu manželů o rozvodu (tj. dohoda a předstírání nějakého vážného a zákonem uznaného důvodu k rozvodu např. nevěry pozn. překl.). Ta se stala ne ani tak ilegální vytáčkou, jako spíš legální fikcí a dokonce legální institucí, jíž se dostalo obdivuhodného satirického zpracování v brilatní hře pana Somerseta Maughama Domov a krása. Fakt je upřímně vynesen na veřejnost člověkem, který byl pečlivě vybrán, aby satiru odzbrojil prostou přímostí. Plukovník Wedgewood je člověk, kterého nikdy nemohou dost vynachválit ti, kdo chovají jakousi naději, že lidové svobody stále mohou najít své silné zastánce a bojovníky i vprostřed zkorumpovaného parlamentarismu. Je jedním z velmi mála žijících mužů, který projevil jako vojenskou tak politickou udatnost, udanost v ležení i udatnost na fóru. A projevil nepochybně i třetí druh společenské odvah, když se netajil absurdním trikem, který řada jiných jednoduše přijme a využije. Je asi zoufalé a směšné, když dobrý člověk sezná nebo si myslí, že je nutné předstírat, že spáchal hřích. Někteří z rozvodových moralistů z toho zdá se dovozují, že hřích spáchat musí. Možná si ovšem uvědomují, že jsou tu i tací, kteří s nimi nesouhlasí. Ten druhý fakt je totiž dalším krokem vývoje myšlení nové morality. Obhájci rozvodu si totiž musí uvědomovat, že moderní civilisace stále obsahuje silné prvky, ne méně inteligentní a jistě ne méně energické, které nepřijímají novou počestnost jako náhradu za starý náboženský slib. Římskokatolická církev, anglokatolická škola, konservativní venkov a široké části společnosti všeobecně budou nepořádek rozvodu a opakovaného sňatku posuzovat jako každý jiný nepořádek nezodpovědnosti. Důsledkem bude, že se v běžné morálce ba v běžné společnosti objeví dva různé standardy. Namísto starého společenského rozlišení mezi těmi, kdo žijí v manželství a těmi nesezdanými, bude se nyní rozlišovat mezi těmi, kdo jsou sezdaní a těmi, kdo jsou skutečně manželé. Společnost se dokonce může rozdělit na společnosti dvě, což se nebezpečně blíží slavné Disraeliho nadsázce o Anglii rozdělené na dva národy. Bez ohledu na to, zda bude Anglie rozdělena nebo ne, tato poznámka o dvou národech je skutečným varováním. Právě v této souvislosti možná musíme s největší vážností a pochybami posuzovat budoucnost naší země.
Anarchie nemůže vydržet, ale přetrvat nemohou ani anarchická společenství. Pouhé bezpráví nemůže žít, ale může zničit život. Národy země se vždy vrací k příčetnosti a solidaritě, ale přežijí ty národy, které se k nim vrátí nejdřív. My v Angliii si nemůžeme dovolit, aby se naše sociální instituce rozbily na kusy, jako by tato starodávná a ušlechtilá země byla jen jakousi efemérní kolonií. Nemůžeme si to dovolit komparativně i kdyby to bylo prakticky možné. Jsme obklopeni národy zakořeněnými v rolnických nebo trvalých ideál, zejména v případě Irska a Francie. Vím,že opovrhovaná a opovrženíhodně nedemokratická parlamentní klika, která korumpuje Francii stejně jako Anglii byla přemluvena nebo uplacena Židem jménem Naquet (Alfred Naquet, francouzský chemik, spisovatel a politik, aktivní stoupenec a iniciátor legalizace rozvodu ve Francii na sklonku 19. stol.), aby schválila hrubý a nový rozvodový zákon, který byl plný nenávisti ke křesťanství. Ale jen velmi povrchní kritik Francie neví, že francouzský parlamentarismus je povrchní. Francouzský národ jako celek, se svou nejtužší počestností na světě, jistě bude dál žít podle starých standardů rodinného života. Pokud Francouzi nejsou křesťané, jsou pohany- pohany, kteří uctívají domácí bůžky. Možná to vypadá divně, když se o atheistovi jako M. Clemenceauovi řekne, že jeho nejvyšší ideou je něco zvaného nábožná úcta (piety pozn. překl). Ale abychom tomu porozuměli, stačí znát trochu latiny – a něco málo francouzštiny.
Jsem si velice dobře vědom, že ještě před krátkým časem by znělo velmi divně, když bych staré náboženství a venkovské komunity představoval buď jako model nebo jako hrozbu. Bylo to považováno za podivínství, když jsem to se svými přáteli říkal poprvé, v časech našeho mládí, kdy byla francouzská republika a irské náboženství považovány za stejnou měrou směšné a dekadentní. Od té doby se ale mnohé přihodilo, a dnes už by nebylo tak jednoduché přesvědčit třeba i jen čtenáře novin, že Foch je blázen, buď proto, že je Francouz, nebo protože je katolík. Starší tradice i v jejich nejstaromódnějších podobách nachází své stoupence a přední bojovníky na těch nejnepravděpodobnějších místech. Zrovna onehdy Dr. Saleeby, významný vědec a kritik, který se stal zvláštním obhájcem všeho vzdělávání a organizace, jimž se říká sociální věda, vyděsil své přátele i nepřátele, když řekl, že rolnické rodiny v západním Irsku byly mnohem uspokojivější a úspěšnější než ty, nad nimiž dumala celá benevolentní bradforská sociologie. Své svědectví vydal ze zcela racionalistického, ba materialistického pohledu. Šel se svým racionalismem až tak daleko, že dal přednost Roscommmonu (hrabství ve středním Irsku pozn. překl.), protože ženy jsou pořád savci. Tradičnější mysli by možná stačilo, že jsou dosud matkami. Zdá se, že vzpomínce, která pozůstává nad legendami a lyrickými hnutími lidstva příliš nepomůže představit si písničku, která zněla: „Můj savec mi káže vlasy si vázat“ nebo „Budu královnou máje, savče, budu královnou máje“. Ale věru pravda, již dosvědčuje je o to poutavější, protože pro něj byla materialistická a mystická. Hrubou biologickou výhodu, jakož i jiné přednosti, měli ti, pro něž byla pravda pravdou, a to bylo ještě instinktivnější a automatičtější, když byla pravda tradicí. Místo, kde jsou matky něčím víc než savci je právě to jediné místo, kde skutečně dosud jsou savci. Tady jsou lidé dosud zdravými živočichy, dostatečně zdravými, aby vás praštili, když je označíte za zvířata. Také jsem, při této toliko polemické příležitosti, důsledně používal racionalistický a ne náboženský apel. Není ale nerozumné poznamenat, že materialistické výhody ve skutečnosti nacházíme mezi těmi, kdo si materialismus nejvíc hnusí. Jedno takové nahodilé svědectví je jen příklade tisíce stejných věcí, kterého kohokoliv se smyslem pro společenské atmosféry přesvědčí, že den venkovského rolnictva se nekrátí, ale teprve blíží. Jsou právě složitější společnosti, kdo se nyní zapletl do svých komplikací. Ti, kdo nám s monotónní metaforou tvrdí, že nemůžeme pustit hodiny pozpáku si kupodivu nevšimli, že jejich vlastní hodiny se zastavily. A není nic beznadějnějšího než hodinový stroj, který se rozbij a a zastaví. Stroj se sám opravit nemůže, k tomu je potřeba člověka a budoucnost patří těm, kdo dokáží psát živé zákony pro lidi a ne jen mrtvé předpisy pro mašinerie, Takové živoucí zákony nenajdeme v roztržitém skepticismu, který má ve velkých městech tolik práce s tím, aby rozpustil a zrušil co nedokáže analyzovat. Primární zákony člověka je třeba hledat v trvajícím životě člověka, v tom co bylo společné všem dobám a zemím, i když nejvyšší civilisace dosáíhyl obohacení, jako třeba božskou romancí v galilejské Káíně. Víme, že mnozí kritici toho příběhu tvrdí, že jeho prvky nejsou trvalé, ale jsou to kritici, kdo pomine. Člověka od počátku trápilo sto vzteklých psů heresí, ale nakonec to byl vždy pes, kdo zemřel. Víme o škole naškrobených snobů, kteří neuznávají víno a je tu možná dnes škola naškrobených snobů, který neuznává svatbu. Stojí totiž za to zmínit, že v případech, jako je příběh svatby v Káni, že puntičkáři a suchaři mají předsudky proti pozemským prvkům, stejně, ba možná víc, než proti prvkům nebeským. Nadpřirozené je neznechucuje tak, jako přirozené. A ti z nás, kdo viděli všechna normální mezilidská pravidla a vztahy vykořeněny náhodnými badateli, jako by to byly abnormální nešvary a téměř náhody, pochopí, proč lidé hledali něco božského, když chtěli zachovat cokoliv lidského. Budou vědět proč zdravý rozum, vyhozený z jakési akademie mód a výstřelků vedené jako luxusní blázinec, hledal v každém věku znovu a znovu útočiště ve vysoké rozumnosti a příčetnosti svátosti.

VII Manželské tragedie

Mezi liberálně smýšlejícími lidmi je velmi častý jeden názor, který je pro lidi s jasnou hlavou velmi únavný. Symbolizuje ho třeba ten, kdo říká „Ti bezcitní fanatici mě nechtějí dovolit pohřbít do posvěcené půdy, protože jsem se vždy odmítal nechat pokřtít.“ Jasně myslící člověk snadno postřehne jeho názor, alespoň pokud jde o to, že si myslí, že na křtu pranic nesejde. Bude ale naprosto zmatený z toho, že nesejde-li tomu druhému ani trochu na křtu, proč by mu mělo záležet na pohřbu. Pokud není pro člověka ani v nejmenším nemoudré držet se pryč od posvěcené vody v křtitelnici, proč by mělo být od druhých lidí nelidské držet ho stranou posvěcené půdy hřbitova? Je jistě mnohem blíž obyčejné pověře přikládat větší důležitost tomu, co se stane s mrtvým tělem než tomu, co se děje s živým dítětem. Mohu pochopit toho, kdo pokládá obojí za pověrečné, nebo obojí za posvátné, ale není mi jasné, proč by si měl stěžovat, že mu druzí nedávají jako svaté to, co on považuje za pověry. Stěžuje si jenom na to, že se s ním zachází podle toho, za co se prohlašuje. Stejně by mohl říkat, že jeho utiskovatelé ho odmítají udělat králem a to z pouhé zloby, protože on je přesvědčený republikán nebo si stěžovat na ty nelítostné kruťasy, kteří jsou zaujatí proti abstinentům, že jim ani sklenku brandy nenalijí.
Rozvod by nebyla tak moderní módní záležitost, kdyby nebyla plná tohoto dojemného bludu. Do značné míry ji představuje nejnelogičtější a nejfanatičtější chuť a sháňka po svatbách v kostele. Jako by člověk měl praktikovat polygamii jen proto, že má nezřízenou chuť na svatební dorty. Stejně tak by mohl boty pro celou domácnost chtít shánět tak, že posbírá ty, co se házejí za kočárem v němž odjíždí se svou novou chotí. Přijít k dortu či koupit boty lze i jinými způsoby a jinými způsoby se také zakládají lidské domácnosti. Nerozumný je požadavek s nímž se opravdu obrací moderní člověk na náboženské instituce svých otců. Moderní člověk si chce koupit jen jednu botu z páru a získat jen jednu polovinu nadpřirozeného zjevení bez druhé. Moderní člověk si také chce pochutnat na svatebním dortu a současně si ho nechat na příště.
Nezakládám tuto knížku na náboženském argumentu proto se nebudu zastavovat nad otázkou proč se právě staré katolické instituce křesťanství zdají být obzvláště cílem těchto nerozumných stížností. Skutečností zůstává, že nikdo nenavrhuje, aby nějaký zuřivý antisemita, třeba jako pan Drumont, byl pohřben jako Žid se všemi obřady synagogy. Liberálové ale zuřili kvůli tomu, že Tolstoj, který ruské pravoslaví odsuzoval se stejnou horlivostí, nebyl pohřben jako pravoslavný, se všemi obřady ruské pravoslavné církve. Nikdo nepožaduje, aby muž, který chce mít padesát žen, když mu Mohamed dovolil pět, měl svých padesát s plným souhlasem Mohamedova náboženství. Liberálové jsou ale krajně zahořklí z toho, že křesťan, který si přeje mít několik žen, když ho jeho vlastní slib váže k jedné, nemůže tento slib porušit u téhož oltáře, u kterého se jím zavázal. Nikdo nechce po baptistech, aby křtili úplným ponořením lidi, kteří naprosto popírají, že by úplné ponoření mělo jakýkoliv přínos. Nikdy nikdo nechtěl po mormonech, aby přijímali ty, kdo se knize Mormon otevřeně vysmívají, ani po stoupencích křesťanské vědy nežádá, aby nechali své kostely používat pro přednášky o tom, že paní Eddy byla stará podvodnice. Takové nedomyšlené nároky jsou vznášeny jen vůči těm formám křesťanství, které se považují za katolické. A zdá se mi, že i v té nedůslednosti je hold přijetí katolické ideje katolickým způsobem. Možná mají lidé jakýsi matný dojem, že k mormonské víře nikdo patřit nepotřebuje a že každý nakonec patří k církvi a i když možná během svého potulného a veselého života uzavřel pár tuctů mormonských manželství, nakonec nebude mít kam jít, pokud nějak nenajde cestu ke hřbitovu u kostela. To vše se ale týká obecné theologické otázky a ne naší věci, který jen historická a společenská. Pointa je, že je přinejmenším povrchně rozporné požadovat po institucích, aby dávaly formální souhlas, který by mohly poskytnou jen za cenu, že by upadly do vnitřní rozpornosti.
Začal jsem otázkou, co je to manželství. A nyní de můžeme jasněji zeptat, co je to rozvod. Není to jen negace nebo opomenutí manželství, protože na manželství může člověk nedbat kdykoliv. Není to zproštění právních závazků plynoucích z manželství, nebo i právních závazků plynoucích z monogamie a to zkrátka proto, že žádné takové závazky neexistují. Jakýkoliv muž v moderním Londýně může mít stovku manželek, když je nebude za manželky označovat nebo spíše neprojde jistými více či méně mystickými obřady, aby je za své manželky prohlásil. Může kolem své domácnosti vytvořit jistý společenský chlad kolem své domácnosti a určitého oslabení své obecné popularity. To ale nepůsobí zákony a ani tomu zákony nemohou předejít. Jak zesnulý lord Salisbury velmi rozumně poznamenal o irských bojkotech: „Copak můžete vydat zákon zabraňující lidem odejít z místnosti, když do ní vejde někdo, kdo se jim nelíbí?“. K polygamii nás nemůže silou donutit policista. Kdybychom zjistili, že jsme prakticky nuceni sdružovat se se všemi společenskými zhýralci nebylo by potvrzení sociální svobody, ale její popření. Jenže rozvod v tomto smyslu není pouhou anarchií. Naopak je v tomto smyslu počestností, ba přehnanou počestností. Rozvod bychom v tomto smyslu mohli nikoli nespravedlivě označit za snobství. Definice rozvodu, jímž se zde zabýváme, zní, že je to pokus dodat počestnost, nikoliv svobodu. Je to pokus udělit jistý sociální statut a ne právní statut. Jistěže se předpokládá, že to lze udělat změnou jistých právních forem, a bude více méně pravda do té míry nakolik takový zákon vylekal veřejné mínění nebo byl hodnocen jako pravé vyjádření veřejného mínění. Pokud by se muž rozvedl ve velkomyslném a tolerantním stylu Jindřicha VIII. a domáhal se svého právního titulu řekněme mezi irským venkovany, zjistil by myslím, že pořád existuje rozdíl mezi počestností a náboženstvím. Jenže zvláštní je, že se mnozí domáhají jak souhlasu náboženství, tak počestnosti. Chtěli by svým velmi přitozeným a někdy velmi odpustitelným pokusům dodat jistou atmosféru a dokonce kouzlo, které nepochybně náležely statusu manželství v historickém křesťanstvu. Než se ale do takového pokusu pustí, bylo by dobré zeptat se, kde se ta důstojnost vlastně vzala nebo v čem spočívala. A zdá se mi, že se střetneme s velmi prostou pravdou, že důstojnost povstala zcela a výlučně z věrnosti a že kouzlo pochází toliko ze slibu. Lidé byli shledáváni, že se těší jisté důstojnosti proto, že byli svým způsobem oddáni, tedy zavázáni k jistým povinnostem, nebo pokud bychom to chtěli říct jinak, k jistému nepohodlí. Je možná iracionální taková nepohodlí snášet, je možná iracionální je i jen respektovat. Rozhodně je ale ještě mnohem iracionálnější je uznávat jejich počestnost, a pak ji uměle přenášet na jejich absenci. Stejně bychom mohli očekávat vojenské pozdravy po rozpuštění armád a vyzývat lidi, aby zdravili vojenský kabát, v němž není vojáka. Pokud si myslíte, že můžete zrušit války, zrušte je, neočekávejte ale, že tu zbudou nějací válečníci k uctívání, až nebudou žádné války, které by mohli vést. Pokud bylo dobré kláštery zrušit, řekněme to a zapomeňme na ně. Ale šlechtici, kteří zrušili kláštery si neoholili hlavy a nepožadovali, aby byli považovaní za svaté jen kvůli takovému obřadu. Šlechtici se nezačali oblékat jako opati a nežádali, aby se jim přiznával potenciální talent konat zázraky kvůli přísnosti jejich slibů chudoby a čistoty. Dostali se do domů, ale ne do kapucí a tím méně do svatozáří. Aspoň to věděli, že hábit nedělá mnicha. Nebyli tak pověreční jako moderní lidé, kteří myslí, že závoj dělá nevěstu. Krátce řečeno, to co je respektováno je věrnost dávné vlajce rodiny a připravenost bojovat za jedinečný druh svobody o němž jsem mluvil. Řekl jsem připravenost bojovat protože naštěstí boj sám je spíš výjimkou než pravidlem. Voják se netěší respektu, protože je odsouzen k záhubě, ale protože je připraven na smrt, ba je připraven i na porážku. Muž či žena v manželství nejsou odsouzeni ke zlu, nemoci, nebo chudobě, ale těší se respektu pro to, co dělají k lepšími či horšímu, k většímu bohatství či chudobě, v nemoci či ve zdraví. Je tu ale jeden výsledek v této cestě argumentace, který by měl napravit jedno nebezpečí v některých argumentech na téže straně.
Je zcela zásadní, aby přísná kritika rozvodu, která je ve skutečnosti jen prostou obranou manželství, byla nezávislá na sentimentu, zejména v té jeho podobě, již označujeme za optimismus. Muž ospravedlňující boj za národní nezávislost nebo občanskou svobodu není ani sentimentální ani optimistický. Vysvětluje oběť, ale ne proto, aby se z ni vymluvil. Netvrdí, že rány bajonetem jsou jak píchnutí jehlou, obyčejné škrábnutí trnem na růži rozkoše. Netvrdí, že celá síla palných zbraní je jen k odpalování slavnostních ohňostrojů. Naopak, když chválí nejvíc, chválí spíše bolest než rozkoš. Čím víc bolesti, tím víc chvály a celá jeho chlouba spočívá v tom, že militarismus, ba ani moderní věda, nedokáží vymyslet nástroj mučení, jímž by zkrotili lidskou duši. Když mluvíme o válce je zbytečné stavět proti sobě realistické a romantické ve smyslu heroické. Jakýkoliv realismus může jen posílit heroismus a tedy v nejvyšším smyslu posílit romanci. Nesrovnávám tu manželství s válkou, ale přirovnávám je k zákonu, svobodě, patriotismu či lidové vládě, či jakékoliv další lidské ideji, které často třeba hájit válkou. I ta nejnespoutanější z takových idejí, které jako by unikají vší disciplíně v míru, neuniknou disciplíně války. Bolševici mohli mít za cíl čistý mír a svobodu, ale byli pro své vlastní účely nuceni nejprve sebrat armádu a pak ji vést. Zkrátka, ať už si o své vlastní vizi blaženosti myslíte, že jakkoliv krásná a blažená, lidé musí trpět, aby byli krásní a dokonce strpět i drahnou dobu, kdy jsou oškliví. Nemám vůbec v úmyslu popírat, že lidstvo hodně trpí tím, že zachovává standard manželství, stejně jako hodně trpí nezbytností trestního práva nebo opakovanými křížovými taženími a revolucemi. Jedinou otázkou zde je, zda je skutečně jak tvrdím manželství ideálem a institucí umožňující všeobecnou svobodu lidí. Nikdo mi nemusí vysvětlovat, že za vše co takovou svobodu umožňuje se musí platit bdělostí a bolestí, a celou armádou mučedníků.
Proto jsem věru dalek toho, abych popíral existující těžké případy, jak je tomu ostatně ve všech věcech, které zahrnují ideu cti. Nemohu je totiž popřít, aniž bych současně nepopřel celou paralelu vojenské morálky na níž stojí má argumentace. S tímto porozuměním bude nyní dobré podrobněji se podívat na to, o čem se mluví jako o manželských tragediích. První, co je potřeba poznamenat o těch nejtragičtějších je to, že to vůbec nejsou tragedie manželství. Jsou to tragedie pohlaví, které se mohou snadno přihodit i v těch nejmodernějších romancích, kde o manželství nepadne ani slovo. Obecně shrnuto se říká, že tragickým elementem je absence lásky. Zapomíná se ovšem velmi často, že další tragickým elementem je často přítomnost lásky. Rozvodoví doktoři v ovzduší upřímného a přátelského realismu mužů světa znalých vždy doporučují a těší se z rozumného odloučení na základě vzájemného souhlasu. Pokud ale skutečně máme zaplašit naše sny o důstojnosti a cti, pokud skutečně máme poklesnout k upřímnému realismu naší zkušenosti světaznalých mužů, pak úplně první věc, kterou nám naše zkušenost řekne, že odloučení je jen málokdy na základě vzájemného souhlasu, tedy že souhlas je jen velmi zřídka upřímně a spontánně vzájemný. Zdaleka nejobvyklejší problém v takových případech je, že si jedna strana přeje partnerství ukončit a druhá ne. A z takové emocionální situace nemůžete udělat nic jiného než tragedii, ať už to obracíte jakkoliv. S manželstvím nebo bez něj, s rozvodem nebo bez něj, s jakýmkoliv uspořádáním, které může kdokoliv navrhnout nebo vymyslet nebo i bez toho, pořád taková situace zůstává tragická. Jediným rozdílem je, že s doktrínou manželství zůstává tragedií ušlechtilou a plodnou, jako když člověk padne v boji za svou zemi nebo zemře vydávajíc svědectví pravdě. Pravdou ale je i to, že novátoři mají ohledně rozvodu právě tolik falešného optimismu o rozvodu jako má kdejaký romantik o manželství. Dívají se na svůj příběh, když končí před rozvodovým soudem, přes tak růžovou sentimentální mlhu, jako se kdekdo dívá na příběh končí svatebními zvony. Takoví reformátoři si jsou docela jisti, že jen co jejich prince a princeznu rozváže pohádková víla sudička budou žít šťastně až do smrti, a pokud neumřeli, žijí tak až po dnes. Romance se mi líbí, ale mám rád, když jsou zakotveny v realitě. Kdokoliv má trochu smyslu pro realitu a kontaktu s ní ví, že devět párů z deseti zůstává po rozvodu v mimořádně odlišné situaci. Můžeme s klidem říct, že ve většině případů nedokáže jeden z partnerů najít štěstí v oblouznění a druhý od počátku přijme tragedii. V říší reality a ne fantasie jsou to případy jak zlomených srdcí, tak porušených slibů a ani hanba není vždy lékem na lítost a výčitky svědomí.
Další omezení v dané věci se týkají praktických forem nepohodlí na úrovni poněkud nižší než láska a nenávist. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje „pití“ a „krutost“. Vždy se o nich mluví jako o hotových věcech, i když v praxi jde velmi výrazně o věci názoru. Není prostořekost nýbrž pouhý fakt, když řekneme že neštěstí ženy, která si vzala opilce je možná potřeba zvažovat v souvislosti s neštěstím muže, který si vzal abstinentku. Už sama definice opilství totiž může záležet na dogmatu abstinentismu. Opilství, jak bylo velmi přesně poznamenáno „může být cokoliv od deliria tremens po to, že je někdo chytřejší či tvrdohlavější než činitel pověřený vyšetřením.“ Pan Bernard Shaw jednou vyznal, že člověk, který pije víno nebo pivo je tím zcela nezpůsobilý k ovládnání morového vozu kdykoliv a tím víc, předpokládali bychom, ke zvládání manželky. Na miskách vah tu samozřemě leží všechna ta falešná závaží snobismu, která jsou prokletím justice v této zemi. Pracující třída je nucena provádět téměř veřejně normální a různorodý rozjařený zvyk, který si vyšší třída může dovolit konat v soukromí. Jistá část střední třídy, která se zrova nejvíc zabývá místní politikou a sociální reformou na to má nebo působí vpravdě abnormální ba cizácky standard. Jsou schopni dojít jakkoliv daleko v nespravedlnosti v zacházení s pracujícím mužem či pracující ženou obviněnými, že mají příliš velkou chuť na pivo. Abychom zmínili jen jednu věc z tisíce, středostavovští reformátoři očividně vůbec nic neví, kdy pracujícím lidem začíná jejich pracovní doba. Jelikož oni samo v jedenáct dopoledne sotva dokončili snídani a plné ranní trávení Daily Mail, myslí si, že posluhovačka popíjející pivo je jednou z těch, kdo si přivstanou po noci plné pití, aby si zase přihnuli. Většina z nich opravdu neví, že posluhovačka už za sebou má půl dne tvrdé práce a dopřává si velmi rozumně oběda. Celý problém s proletářským opilstvím je zamotaný do sítě podobných nepochopení a není pochyb o tom, že když budou chudí souzeni podle těchto generalizací, skončí v síti nespravedlností. Tahle pravda je stejně jistá i v případě toho, čemu se říká krutost. V devíti případech z deseti je úsudek o kopáčovi, který udeří ženu asi tak spravedlivý, jako úsudek o něm, když nesmekne klobouk před dámou. Je to třídní zkouška, může to být třídní nadřazenost, ale není to akt rovné spravedlnosti mezi třídami. Přehlíží tisíc věcí: provokaci, atmosféru, hrubé omezení prostorem, nepříjemné dráždění, které Dickens popsal jako „náturu na povoze“, absence jistých tabu sociální výchovy, tradici větší hrubosti i v gestech náklonnosti. Rozhodovat v případě takového muže o manželství či rozvodu na základě jedné rány by bylo jako mávnout rukou nad celým životem nějakého gentlemana jen proto, že třískl dveřmi. Chudák jimi kolikrát prásknout nemůže, zčásti proto, že by mu modelový dům mohl padnout na hlavu, ale ještě víc proto, že nemá kam jít, jelikož kuřánu, kulečníkovou hernu ani paví hudební salon zatím k jeho příbytku nepostavili.
Říkám to tu mimochodem, jen abych poukázal, třebaže nemíním ani ve snu tvrdit, že existují jen šťastná manželství, že docela jistě podle toho jak nyní věci fungují tu bude velmi mnoho nešťastných a nespravedlivých rozvodů. Budou to případy, kdy nevinný partner dostane skutečný trest provinilého partnera proto, že bude ve faktech i v pocitech partnerem věrným. Tvrdí se kupříkladu, že sezdaná osoba musí mít přinejmenším možnost dosáhnout zproštění společnosti šílence. Jenže je současně pravda, že vědečtí reformátoři s jejich povykem kolem „slabomyslných“ podávají čím dál širší volnější definice šílenství. Proces může začít tím, že se někdo osvobodí od vražedného maniaka a skončit tím, že se stejného postupu dočká poněkud v konverzaci poněkud nudný patron. Ve skutečnosti ale nikdo nepochybuje, že člověk by měl mít nějakou možnost maniakovi uniknout. Nejextrémnější škola orthodoxie jen tvrdí, že kdokoliv prošel takovou zkušeností by měl být rád, že vyvázl. Jinými slovy tvrdí, že by měl být s takovou manželskou zkušeností spokojen a jinou nehledat. Velmi vtipně to shrnul jeden můj římskokatolický přítel, když řekl, že takové vyvázání schvaluje do té míry, pokud nedojde k převázání.
Hrubě řečeno, jsme v některých případech ochotni naslouchat muži, který si stěžuje, že má ženu. Nejsme ale připraveni poslouchat ho stejně dlouho, když se po čase vrátí a stěžuje si, že nemá ženu. Nu v praxi je nyní velká většina stížností a stesků právě tohoto druhu. Reformátoři zdůrazňují zejména tklivost situace člověka, který dosáhl rozluky bez rozvodu. Jejich nejtragičtější postavou je člověk již prostý všech běd, které měl a chce jen tolik, aby mu bylo dopřáno rozlétnout se vstříc jiným, o nichž netuší nic. Byl bych poslední, kdo by popíral, že za jistých emočních okolností může být jeho tragedie skutečně tragická. Jenže jeho tragedie je toho emočního druhu, který nelze nikdy zcela eliminovat a který s největší pravděpodobností sám způsobil partnerovi, kterého opustil. Můžeme tomu říkat cena za zachování ideálu nebo cena, jež se platí za omyl. V každém případě je to ale jádro celého našeho rozlišování v této věci, právě zde kreslíme čáru a nikdy jsem nepopíral že to je bitevní linie. Bitva se vede na sporném území ne pochybné lidské pochybné lidské minulosti, ale ještě pochybnější budoucnosti. Jedním slovem, spor o rozvod není sporem kolem rozvodu. Je to spor o nový sňatek po rozvodu, nebo spíš o tom, jestli je to pak vůbec manželství.
A s tím se můžeme jen vrátit k záležitosti cti, který jsem tu přirovnal k věci patriotismu, protože je to současně ten nejmenší a největší druh patriotismu. V posledních pěti letech lidé v mukách umírali pro věci patriotismu mnohem pochybnější a prchavější. Třeba o Polácích či Srbech můžeme spíš říct, že po dlouhá údobí svých dějin v mukách žili. Nikdy nepřipustím, že by zásadní a naléhavá potřeba svobody rodiny, jak jsem se ji tu pokusil načrtnout, nebyla tak cenná jako svoboda jakékoliv hranice. Ochotně ale připouštím, že by to byla věc temná a hrozná, pokud by skutečně po těchto lidech vyžadovala aby snášeli muka. Jak jsem ale již nejnestřídmějšími slovy řekl, žádá je je jen o to, aby snesli zřeknutí se. A k snášení těchto negativních strázní je myslím lze docela čestně vyzvat, pro slávu jejich vlastní přísahy a velkých věcí, pro něž tento národ žije. Ve vztahu ke svému vlastnímu národu cítí ti nejnormálnější lidé, že rozdíl mezi rozvázáním a „převázáním“ není ani smyšlený ani přehnaně krutý, ale velmi rozumný a lidský. Patriot se může ocitnout v exilu v jiné zemi, ale nebude patriotem jiné země. Bude tak veselý, jak mu to jeho abnormální situace dovolí, možná bude v cizině zpívat písně své země a možná ne, ale nebude zpívat cizí písně jako své vlastní. A takový může velmi dobře být postoj občana, který odešel do exilu z nejstarších z měst na zemi.

VI. Příběh slibu

Charles Lamb, se svým výtečným smyslem pro kontrastní kombinace kdesi píše o kontrastu mezi sv. Valentýnem a valentinkami. To, že rozverné a frivolní flirtování stále závisí svým datem v kalendáři na titulu asketického a celibátního biskupa temného středověku vypadá jako komická nesrovnalost. Ten paradox se pro jeho pojednání přímo nabízel a na jeho názoru je něco pravdy. Možná bude vypadat jako ještě větší paradox, když řekneme, že o žádný paradox nejde. V takových případech se sjednocení jeví jako větší provokace než oddělení a popírat rozpor vypadá jako zbytečné hašteření. A přece tu ve skutečnosti žádný rozpor není. V nejhlubším smyslu existuje jistá velmi reálná podobnost, která staví sv. Valentina i jeho valentinky na jednu stranu, a většinu moderního světa na stranu druhou. Váhal bych žádat třeba i německého profesora, aby sebral, srovnal pečlivě prostudoval všechny valentinky světa s cílem vystopovat filosofický princip, který se jimi vine. Kdyby to ale udělal, nepochybuji o tom, jaký filosofický princip by našel. Bez ohledu na to, jak může být jejich vzhled a nápaditost jakkoliv triviální, pitomá, jakkoliv vulgární nebo mdlá či stereotypní, vždy obsahují jednu stejnou myšlenku. Tutéž, která podněcuje milence, aby namáhavě drápali své iniciály do kamene či kmene stromu, coby jakýsi monogram monogamie. Je to možná jakási měšťácká či lidová podivnost, přivazovat svou lásku ke stromu, ale právě tohle udělal Roland a dneska by ho za to, pro porušení vyhlášek a předpisů Ardenského lesa, policie zavřela. Nechci zde nijak zvlášť schvalovat rytí něčího jména a poštovní adresy velkými písmeny na průčelí Partheonu, přes tvář Sfingy nebo do nějakého jiného zákoutí, kde by to mohlo jednou vzbudit sentimentální zájem dalších generací. Jenže stejně jako řada jiných lidových populárních věcí toho druhu, které obvykle najdeme u Shakespeara, má to svůj smysl, který by asi unikl méně lidovému básníkovi, například Shelleymu. Fakt, že se dvě svobodné osoby úmyslně připoutají ke kusu dřeva obsahuje velmi trvalou pravdu. A je to právě idea připoutání se k něčemu, která se vine veškerou starou milostnou alegorii jako vzorec utkaný z pout. Vždy najdeme představu srdcí spojených řetězem, společně nabodnutých nebo jinak zajištěných. Je to jistota, kterou lze pojmenovat jen jako zajetí. To, že zajištění často selže, nemá s tím, čím se právě zabýváme nic společného. Jde o to, že každá filosofie pohlaví musí selhat, pokud nebere v potaz jeho ambici pevnosti a ustálenosti právě tak, jako jeho zkušenosti selhání. Rolanda nic nenutí k závazku na základě přísežného důkazu nejbližšího stromu. Nic ho nezavazuje, aby se zavazoval, je svázán, ale nikdo ho kvůli tomu nesvazoval. Zkrátka Roland složil slib, že se ožení právě a přesně tak, jako Valentin složil slib, že se neožení. A ani by žádný asketa, pokud by to současně nebyl heretik, nemohl ani v nejdivočejší alergické reakci tvrdit, že by Rolandův slib nebyl právě tak právoplatný jako slib Valentinův. Za zmínku stojí fakt, že i kdyby právoplatný nebyl, pořád by to byl slib a závazek. Celou středověkou kulturou, která nám odkázala romantickou legendu se vine tento vzorec řetězu, který je považován za zavazující i tam, kde by rozhodně svazovat neměl. Protiprávní lásky středověkých legend se vždy řídily vlastními zákony a zejména svou vlastní loyalitou, jako v příbězích Tristrama nebo Lancelota. V tomto smyslu můžeme říct, že středověká prostopášnost byla spořádanější než moderní manželství. Nerozebírám tu ani moderní ani středověkou etiku, pokud jde o to, co na takové věci říkaly čí říkat měly. Poukazuji jen na historický fakt důslednosti, s níž středověká imaginace, i ta nejdivočejší, trvala na jedné konkrétní ideji. A tou idejí je idea slibu. Mohl to být slib, který složil sv. Valentin, mohl to být menší slib, který on považoval za právoplatný, mohl to být prudký slib, který považoval za zcela bezprávný. Ale celá společnost, která připravila takové slavnosti a odkázala nám takové tradice byla plná ideje závazných slibů. Musíme tu myšlenku brát vážně, i kdybychom ji považovali za nesmysl, jako známku celé civilisace. A Valentin i valentinky to pro nás vyjadřují, a to i když biskupa i pohlednice považujeme za přehnané, a třeba i přehnané do opačných extrémů. Extrémy se stýkají a oba se stýkají v témže místě. Místo jejich schůzky je pod stromem, na který milenci pověsili svá milostná psaníčka. A i kdyby na ten strom místo svého literárního dílka pověsil milenec sebe, měl by takový počin nespornou příchuť nekompromisní konečnosti.
Kritici křesťanských počátku určitých rituálních slavností, procesí či tanců často říkají, že původ toho všeho je pohanský. Stejně dobře by mohli tvrdit, že naše nohy jsou pohanského původu. O tom, že by lidstvo bylo lidstvem dřív než přišlo křesťanství se nikdy nikdo nepřel a žádná církev nikdy nevymýšlela nohy, které lidé používají, aby šli na pouť nebo tančili balet. S nemalou přesvědčivostí se tedy dá tvrdit, že všude tam, kde taková církev existovala uchovala nejen procesí, ale i tance, nejen katedrály, ale i karnevaly. Patří k hlavním zásluhám, které si křesťanská civilisace může připsat, že zachovala věci pohanského původu. Krátce řečeno, na starém zbožném venkově lidé dál tančí, zatím co ve vědeckých městech jim často zbývá dřina.
I při uznání tohoto zdravějšího pohledu na historii tu zůstává něco mystičtějšího a obtížněji definovatelného. Totiž i to, co přežilo z pohanských časů je křesťanské, když to bylo křesťanstvím uchováno. Rytířství je něco rozpoznatelně odlišného než Vergiliův virtus (ctnost, mužnost). Dobročinnost je něco mimořádně odlišného od prostého města Homérova. Dokonce i náš patriotismus je něco subtilnějšího než nerozdělená láska k městu. Rozdíl lze cítit v těch nejstálejších věcech, jako je láska ke krajině, nebo láska k ženě. Definovat odlišnosti ve všech těchto věcech bude vždy beznadějně obtížné. Poukážu zde ale na jeden prvek proměny, který je možná příliš zanedbáván a v každém případě ho zanedbat nelze. Je jím povaha závazného slibu. Mohu to vyjádřit tak, že pohanský starověk byl věkem statusu, křesťanský středověk věkem slibu a závazku a skeptická moderní doba byla věkem smluv, nebo se spíš snažila být, a nepovedlo se jí to.
Vynikajícím případem je otrokářství. Není třeba mluvit o tom, že otrokářství neznamená tyranii, ba v porovnání s jinými věcmi ho lze označit za dobročinnost. Ideou otrokářství je, že velké množství lidí je stvořeno a určeno k tomu, aby dělalo těžkou práci a že druzí, i když z ní mají prospěch a zisk, se o ně musí postarat, aby práci mohli odvést. Nejde tu o to, zda je práce příliš těžká nebo uměřená, nebo zda jsou podmínky příjemné nebo nepříjemné. Rozhodující je, že práce je člověku vybrána a přidělena, jeho status je pevně daný a uvalený na něj zákonem. Jak řekl pan Balfour o socialismus, tohle je otroctví a nic jiného otroctví není. Otrok si mohl docela dobře žít pohodlněji, a často také tak žil, než svobodný nádeník a určitě zahálčivěji než průměrný venkovský rolník. Byl otrokem, protože se do svého postavení nedostal volbou nebo příslibem či obchodem, ale jen na základě svého statusu.
Připouští se, že poté, co křesťanství ve světě nějaký čas působilo, začal se tento starobylý status zotročení jakýmsi tajemným způsobem vytrácet. Chci tu ukázat, že je jednou z forem, které tento nový duch přijal byla důležitost závazného slibu. Feudalismus se kupříkladu od otrokářství lišil především tím, že feudalismus byl závazkem a slibem. Vazal skládal své ruce do rukou svého pána a zavazoval se, že bude jeho člověkem, ale důraz byl přitom stejnou měrou kladen na podstatné jméno i na přivlastňovací zájmeno. Přísahou, že bude jeho člověkem rovněž stvrzoval, že není jeho dobytkem. Nikdo nebere za slovo lopatu, a nikdy nikdo nebral za slovo otroka. Nikdo nechce žádné sliby od motyky, ani nečeká, že pohrabáč bude přísahat věčné kleštím. To, že forma svobody byla podstatná pro fakt služby, nebo i nevolnictví znamená přinejmenším zvláštní stupeň přechodu. A není v tomto smyslu náhodné, že homage (vazalský slib pozn. překl.)a mužnost znamenají to samé (v angličtině pozn. překl.). A jestliže ve statických částech feudalismu nahrazoval závazný slib status není ani třeba dodávat, že v dobrodružnějších částech byl hojnost slibů nespoutanější. To, co označujeme za rytířství byl jeden velký slib. Rytířské sliby a závazky ne nesmírně lišily od těch nepevnějších po nejfantastičtější, od slibu dát všechnu dobyvatelskou kořist chudým po závazek zdržet se holení až do chvíle, kdy rytíř poprvé zahlédne Jerusalém. Jak už jsem podotkl toto pravidlo loyality i s nepravidelnými výjimkami, které potvrzovaly pravidlo, se vinulo všemi romancemi a písněmi trubadúrů a vždy je provázely sliby, třebaže to zdaleka nebyly sliby manželské. Tato idea je stejně přítomná v tom, čemu říkali Radostná věda, totiž lásce, jako v tom co označovali za Božskou nauku, tedy v teologii. Moderní čtenář se bude usmívat, když se o něčem takovém bude mluvit jako o vědě a obrátí se ke studiu sociologie, etnologie a psychoanalýzy, protože pokud tohle jsou vědy a nauky (o čemž neprojevím pochybnost) tak je alespoň nikdo neurazí tím, že by je označil za božské nebo radostné.
Chci zde zdůraznit přítomnost, aniž bych se pokoušel vymezit proporce, tohoto nového pojmu ve středověku. Kritik by se ale docela mýlil, pokud by si myslel, že stačí odpovědět, že se to všechno týkalo jen kultivované třídy, neodpovídající otrocké třídě starověku. Když se podíváme na dělníky a malé obchodníky, najdeme tutéž matnou, ale živou přítomnost ducha, kterého lze pojmenovat jen jako slib a závazek. V tomto smyslu existovalo rytířství obchodníků právě tak, jako rytířství řádových válečníků, stejně jako existovala jak heraldika vývěsních štítů obchodů, tak heraldiku štítů bojovníků. Stálo se jen tolik, že osvícení a osvobození šestnáctého století heraldiku bohatých zachovalo, zatímco heraldiku chudých zničilo. Fakt, že téměř jediným symbolem, který dosud visí nad obchodem jsou tři lombardské koule je až zlověstný. Ze vší té demokratické slávy se na dnes na slunci nemůže třpytit nic, než znamení zlaté lichvy, které vše pohltila. Nám tu ale jde o to, že řemeslníci či obchodníci měli nejen cosi jako erb, ale také cosi jako rytířský slib. Postavení člena cechu zahrnovalo stejný základní pojem, který patřil k rytíři, ba i mnichovi. Byl to pojem svobodné volby pevně daného stavu. O jakou šlo morální atmosféru si uvědomíme, když porovnáme systém křesťanských cechů nejen s postavením řeckých či římských otroků, ale i s takovými uspořádáními, jako jsou indické kasty. Východní kasty mají některé vlastnosti západních cechů, zejména v podobě cenné tradici a nahromaděné kultury. Lidé mohou být na své kasty hrdí tak, jak byli hrdí na cechy. Ale své kasty si nikdy nevybrali, zatímco cechy ano. Pokud historická paměť sahá nikdy své kasty kolektivně nezaložili, zatímco cechy ano. Podobně jako otrokářský systém byl i cechovní systém starší než dějiny. Pohané moderní Asie, právě tak jako pohané antické Evropy žili podle samého ducha statusu. Status v obchodě či řemesle byl přijímán jako status ve kmeni a to spíš ve kmeni zvířat či ptáků než ve kmeni lidí. Rybáři zůstávali rybáři právě tak, jako ryby zůstávaly rybami a z lovce se nikdy nemohl stát kuchař o nic víc, než by jeho pes zkusil své štěstí coby kočka. Rozhodně bychom jeho psa nenašli ležet před tajemným oltářem bohyně Pašt, kde by štěkal či kňučel divoký, osamělý a individuální slib, že se za každou cenu stane kočkou. Jenže právě to byla zásadní vzpoura a novota slibů, v porovnání s kastami či otrokářstvím, že se muž rozhodl stát mnichem, nebo syn ševce ctil kapli sv. Josefa, patrona tesařů. Když vstoupil do cechu tesařů stal se odpovědným velmi reálné loyalitě a disciplíně, ale celá sociální atmosféra spojená s jeho vstupem byla plná smyslu samostatného a osobního rozhodnutí. Stále existuje jedno místo, kde můžeme dosud najít tento pocit čehosi současné svobodného a definitivního. Můžeme to cítit, pokud obřadu správně rozumíme, před a po manželských slibe na každé běžné svatbě v každém běžném kostele.
Tak vypadá velmi hrubý náčrt historické povahy slibů a jedinečné role, kterou sehrály ve středověké civilisaci z níž moderní civilisace vzešla—nebo upadla. Nyní můžeme posoudit, a trochu méně zamračeně než je to dnes posuzováno, zda skutečně považujeme sliby za něco dobrého, zda je třeba je porušovat, a (jak z toho přirozeně plyne) zda je dávat. Náš úsudek ale nebude nikdy jasný, pokud se nepostavíme, jak jsem se pokusil naznačit, onomu základnímu historickému faktu, že osobní závazek—feudální, občanský nebo řeholní—byl cestou, po níž svět unikl z otrokářského systému minulosti. Moderní zhroucení pouhých dohod a smluv totiž zanechává v pochybnostech otázku, zda mu lze nějak jinak uniknout i do budoucnosti.
Idea, nebo aspoň ideál, věci zvané slib je docela zřejmá. Má spojit stálost spojenou s definitivností se sebeúctou, která pochází pouze ze svobody. Člověk je otrok, který je svým vlastním pánem a králem, který je svým vlastním předkem. Pro všechny možné sociální a společenské účely má vypočítatelnou oběžnou dráhu člověka na hradě nebo v otrockém státu, ale v příběhu své vlastní duše prožívá, za velkých útrap, své vlastní dobrodružství. Z pohledu svých sousedů je ve stejném bezpečí, jako by byl za hradbami pevnosti, ale sám sebe vidí jako by věčně křižoval oblohu nebo se řítil k zemi v létající lodi. To co je společensky nudné a fádní pochází z toho, co je individuálně hrdinské a město netvoří jen občané, ale potulní rytíři. Není ani třeba vyzdvihovat roli, kterou sehrály kláštery při civilisování Evropy v jejím nejbarbarštějším interregnu. Dokonce i ti, kdo kláštery stále odsuzují zjistí, že je odsuzují pro dvě extrémné a zjevně protikladné výstřednosti. Vyčítá se jim tuhý charakter jejich kolektivní rutiny a také fantastická povaha jejich individuálního fanatismu. Čistě teoreticky pro účely této části našeho argumentu by nezáleželo na tom, kdyby manželský slib přinášel to nejstrožejší nepohodlí řeholního slibu. Teď jde o to, že vycházel a stavěl na svobodné vůli a pocitu, že zla která přinášel nebyla jen přijata, ale zvolena. Stejný duch naplňoval všechny cechy, lidová umění a spontánní sociální systémy celé civilisace. Vládla tomu vojenská disciplína, ale bylo to vojsko dobrovolníků.
Civilizace slibů a závazků byla rozbita, když Jindřich VIII porušil svůj vlastní manželský slib. Spíše ji však rozbil nový cynismus vládnoucích sil v Evropě, které se při této příležitosti v Anglii projevily spíše náhodně. Kláštery postavené a založené na slibech, byly zničeny. Cechy, jež byly regimenty dobrovolníků byly rozptýleny. Svátostná povaha manželství byla popřena a mnozí velcí duchové nového hnutí, například Milton, si již dopřávali velmi moderní idealisace rozvodu. Pokrok tohoto druhu emancipace postupoval souběžně s pokračujícím vzestupem aristokracie, který psal dějiny moderní Anglie se všemi jejími sympatiemi k osobní svobodě a naprosto chybějící sympatií k lidovému životu. Manželství bylo teď nejen méně svátostné, ale i méně posvátné. Hrozilo se stát ne jen pouhou smlouvou, ale smlouvou, jíž nelze dostát. Právě tato jedna otázka si totiž ponechala podivnou symbolickou nadřazenost mezi všemi ostatními podobnými otázkami, což jakoby navazovalo na souběh okolností na počátku. Začalo to rozvodem krále a teď to končí rozvody celých království.
Moderní éru, která následovala, by bylo možné označit za éru smlouvy, i když popravdě to byla spíš éra dosti jednostranné smlouvy. Nová šlechta nejprve oloupila lid a pak mu nabídla, že s ním bude výhodně obchodovat. Nepřeháněli bychom, kdybychom řekli, že lid nejprve okradli a pak mu nabídli, že ho podvedou. Jejich nájmy totiž byly konkurenční, jejich ekonomika byla postavená na konkurenci a soutěživá byla i jejich etika. Používali nejen právo, ale sahali i k malichernostem. Už nebylo nic slyšet o nájmech půdy založených na zvyklostech středověkých statků, stejně jako nebylo slyšet o standardních mzdách středověkých cechů. Cílem celého procesu bylo izolovat jednotlivého chuďase v jeho vztazích s jednotlivých boháčem a pak mu nabídnout možnost kupovat a prodávat, ovšem nakoupen a prodán byl pak on sám. To pokud šlo o pracovní sílu. To se sice o člověku předpokládalo, že je v pozici prodejce, ale čím dál víc byl ve skutečnosti vlastníkem otroka. Pokud se nepodaří vývoj změnit, asi se nakonec otevřeně otrokem stane. Nutno říct, že slovo otrok nikdy nepadne, najít označení, které neurazí je vždy snadné. Bude ale přiznáváno, že je to člověk právně zavázaný k určité službě společnosti výměnou za ekonomické bezpečí. Jinými slovy řečeno, moderní experiment pouhých smluv se sesypal. Dosvědčuje to jak existence trustů, tak odborových svazů. Sociální reforma, socialismus, cechovní socialismus, syndikalismus, ba dokonce i organisovaná filantropie jsou jen řadou různých způsobů jak říct, že se experiment zhroutil. Nahradit jej může starý systém založený na statutu, ale ten status by musel mít nějakou stabilitu. Dějiny zatím přinesly jen jeden způsob, jak takovou stabilitu kombinovat s jakýmkoliv druhem svobody. V tomto smyslu má svůj význam často zneužívaná fráze o průmyslové armádě. Jenže armádě musí utužit buď disciplína odvedenců nebo sliby dobrovolníků.
Pokud bychom mohli pochybnou metaforu o průmyslové armádě rozšířit tak, aby zahrnovala ještě chatrnější frázi o kapitánech průmyslu, pak není pochyb o tom, čemu tito kapitáni nyní velí. Usilují o centralisovanou disciplínu v každém oddělení. Vytváří rozsáhlé dohlížecí a inspekční aparáty, podporují všechna moderní omezení ohledně pití a hygieny. Mohou být označováni za přátele střízlivosti ba i štěstí, ale ani jejich přátelé by je neoznačili za přátele svobody. Je jen jediná forma svobody, již tolerují, a to je ten druh sexuální svobody, na který se vztahuje právní fikce rozvodu. Pokud bychom se ptali, proč je zachována právě tato jedna svoboda, když bylo ztraceno tolik jiných, najdeme odpověď ve shrnutí této kapitoly. Pokouší se zlomit rytířův slib, právě tak, jak zlomili slib mnichův. Poznávají ve slibu zásadní protiklad otrockého statusu. Je alternativou a tedy protivníkem. Manželství zakládá malý stát ve státě, který odolává všem takovým reglementacím. Je to pouto, jež láme všechna ostatní pouta, je to zákon seznaný jako pevnější než všechny pozdější a nižší zákony. Chtějí, aby byla demokracie sexuálně nestálá, protože vznik malých jader se podobá vzniku malých národů. A jako malé národy jsou z imperiálního hlediska protivné. Zkrátka, to čeho se nejvíc bojí je doslova domácí samospráva.
Lidé mohou být vždy nevšímaví k tomu, co je dost velké na to, aby to neviděli. Je tak těžké vidět svět v němž žijeme, že je mi jasné, že mnozí budou to, co jsem tu řekl o otroctví považovat za nesmyslnou noční můru. Jestliže ale mé spojování rozvodu s otrokářstvím vypadá jen jako za vlasy přitažený a theoretický paradox, pak jej bez problému mohu nahradit konkrétním a důvěrně známým obrazem. Jen ať si vzpomenou, jak četli Chaloupku strýčka Toma a zeptají se sami sebe, zda nejstarším a nejprostším obviněním proti otrokářství nebylo vždy to , že rozbíjí rodiny.

V. Příběh rodiny

Nejstarobylejší z lidských institucí má autoritu, která může vypadat stejně nespoutaně jako anarchie. Jako jediná mezi podobnými institucemi počíná spontánní přitažlivostí a lze o ní přísně a ne sentimentálně říct, že je založena na lásce a ne na strachu. Pokus porovnat ji s donucovacími institucemi komplikující pozdější dějiny vedl posléze s nekončeným nelogičnostem. Je stejně jedinečná jako je universální. V žádných jiných sociálních vztazích nenajdeme nic co by odpovídalo vzájemné přitažlivosti pohlaví. Tím že moderní svět tuhle jednoduchou věc nepochopil, upadl do stovek pošetilostí. Myšlenka všeobecné vzpoury žen proti mužům byla před celým světem vyhlašována s prapory a průvody, jako vzpoura vazalů proti jejich pánům, otroků proti plantážníkům, Poláků proti Prusům či Irů proti Angličanům, jako bychom skutečně věřili v bájný národ Amazonek. Stejně filosofická idea obecné vzpoury mužů proti ženám se objevila v románu Sira Waltera Besanta a sociologické knize pana Belforta Baxe. Ale při prvním dotyku této pravdy prapůvodní přitažlivost se všechna podobná srovnání hroutí a ukazují se jako komická. Prušák necítí od počátku, že může být šťastný jen tehdy, pokud bude své dny a noci trávit s Polákem. Angličan nepovažuje svůj dům za prázdný a smutný, dokud v něm není Ir. Běloch ve svém romantickém mládí nesní o dokonalé kráse černocha. Železniční magnát sotvakdy píše básně o své osobní fascinaci nádražního poslíčka. Všechny ostatní vzpoury proti všem ostatním vztahům jsou rozumné a dokonce nevyhnutelné, protože tyto vztahy byly původně založeny jen na síle nebo zištném zájmu. Síla může zrušit, co síla nastolila, zištný zájem může ukončit smlouvu, když diktoval její uzavření. Ale láska muže a ženy není institucí, kterou by bylo lze zrušit, nebo smlouva, již by bylo možné vypovědět. Je to cosi staršího než všechny instituce nebo smlouvy a též něco, co je všechny přetrvá. Všechny ostatní vzpoury jsou skutečné, protože zde zůstává možnost, že něco lze zničit nebo aspoň rozdělit. Můžete zrušit kapitalisty, ale nemůžete zrušit muže. Prusové mohou opustit Polsko, případně černoši mohou být repatriováni do Afriky, ale muž a žena musí zůstat tak či onak zůstat pohromadě, a nějak se musí naučit spolu vyjít.
To jsou velmi prosté pravdy a proto si jich nikdo, jak se zdá, v současné době nijak zvlášť nevšímá. A pravda, která následuje hned vzápětí je právě tak očividná. Není sporu o tom z jakého důvodu příroda takovou přitažlivost vytvořila. Bylo by inteligentnější mluvit o Božím záměru, protože příroda žádné záměry nemá, pokud za ní nestojí Bůh. Mluvit o záměrech přírody znamená marně se pokoušet vyhnout antropomorfismu čistě tím, že se uchýlíme k feminismu. Znamená to věřit v bohyni, protože jste příliš skeptičtí, než abyste věřili v boha. To je ale spor, který můžeme ponechat stranou, když se se spokojíme s konstatováním, že životně důležitou hodnotou, kterou v této přitažlivosti nakonec nacházíme je obnovování samotné rasy. Dítě nám vysvětluje otce a matku a skutečnost, že je to lidské dítě je vysvětlením odvěkých lidských pout vážících otce a matku.. Čím lidštější, tedy méně zvířecké, je dítě, tím legitimnější a trvalejší pouta jsou. Vzdálený jakémukoliv pokroku v kultuře a vědách se sklonem k rozvolňování vazeb, tento vývoj musí logicky směřovat k jeho posílení. Čím více věcem se má dítě naučit, tím déle musí zůstat ve škole, kde je přirozené se jim učit a o to déle musí jeho učitelé přinejmenším odložit plány na rozpuštění svého partnerství. Tato základní pravda je dnes skryta v ohromné spoustě zástupné, nepřímé a umělé práce jejíž fundamentální pomýleností se budu zabývat za okamžik. Teď mluvím o primárním postavení lidské skupiny, tak jak přestála nepředstavitelné věky dorůstajících a ubývajících civilisací, často neschopná delegovat něco ze své práce, a vždy neschopná vzdát se jí docela. V tomto, opakuji, bude vždy nutné, aby oba učitelé zůstali pohromadě v poměru k tomu, nakolik mají čemu naučit. Nějaké z těch beztvarých mořských zvířat, které se jen odpoutá od svého potomstva a plave pryč, může plavat k podmořskému rozvodovému tribunálu, nebo do pokročilého klubu založeného na volné rybí lásce. Mořský tvor to udělat může, právě proto, že potomstvo mořského tvora nepotřebuje nic, protože se nemá učit polku nebo násobilku. To všechno jsou samozřejmosti, ale jsou i pravdy a to pravdy, které se vrátí, protože současná změť polooficiálních náhražek je jen jakási ucpávka, která ale není dost velká na to, aby ucpala díru. Když se lidi o své věci nemohou postarat sami, pak nemůže být ekonomické platit jim, aby se o ně starali vzájemně, tím méně, aby se starali jeden druhému o děti. To prostě znamená, že se někdo nejdřív zahodí přirozenou sílu a pak platí umělou, jako by člověk kropil květinu hadicí a přitom si nad hlavou držel deštník, aby na ni nepršelo. Celé to vlastně stojí na plutokratické ilusi neomezeného přísunu sluhů. Pokud nabízíme jakýkoliv jiný systém coby „kariéru pro ženy“, ve skutečnosti navrhujeme, že se neomezený počet žen má stát služebnicemi plutokratického nebo byrokratického typu. V konečném důsledku diskutujeme, že žena nemá být matkou svému vlastnímu dítěti, ale sloužící vychovatelkou nějakých jiných. To ale nebude fungovat, ani na papíře ne. Nemůžeme se všichni zabývat tím, že si budeme vzájemně prát, zejména ne prát plenky. Jediní lidé, kdo mohou nebo chtějí poskytnout individuální péči každému individuálnímu dítěti jsou nakonec jejich jednotliví rodiče. Stejné výroky vztažené na ty, kdo pracují s proměnlivými hejny dětí jsou elegantními a legitimními řečnickými ozdobami.
Tento trojúhelník truismů, otce, matky a dítěte, nelze zničit, je ty civilizace, které ho nedbají podlehnou proto zkáze samy. Většina moderních reformátorů jsou jen bezední skeptici, kteří nemají žádné základy na nichž by mohli něco nově postavit a bude jen dobře, pokud si takoví reformátoři uvědomí, že je něco, co zreformovat nemohou. Můžete svrhnout mocné z jejich trůnů, můžete obrátit svět nohama vzhůru a hodně by se dalo mluvit o tom, že by pak možná stál tak, jak správně má. Nemůžete ale stvořit svět, v němž dítě nosí svou matku. Nemůžete stvořit svět, kde matka nemá nad dítětem autoritu. Můžete vyplýtvat svůj čas pokusy, dát dětem hlasovací právo nebo vyhlásit republiku nemluvňat ve zbrani. Můžete tvrdit, jako onehdy jeden odborník na vzdělávání, že malé děti mají „kritisovat, zpochybňovat autoritu a zdržet se úsudku.“ Nevím proč nedodal, že by si měly vydělávat na živobytí, platit státu daň z příjmu a zemřít v bitvě za vlast, protože jeho návrh očividně zní, že děti nemají mít žádné dětství. Ale kdyby vás takové hry bavily, můžete mezi malými kluky a holkami zorganizovat „zastupitelskou vládu“ a co nejvážněji jim vysvětlit jejich právní a ústavní odpovědnosti. Zkrátka můžete bláznit, ale nemůžete být důslední. Nedokážete vaše vlastní principy přenést na prvotní skupinu a skutečně je aplikovat na matku a dítě. Nezařídíte se podle své vlastní theorie v nejprostším a nejpraktičtějším možném případě. Tak šílení zase nebudete.
Toto jádro přirozené autority existovalo vždy vprostřed autorit umělejších. Bylo vždy považováno za něco v doslovném smyslu individuálního, tedy absolutního, co opravdu nešlo rozdělit. Dítě ani nebylo dítětem, když nebylo se svou matkou, bylo něčím jiným, nejpravděpodobněji mrtvolou. Vždy se uznávalo, že stoj v jedinečném vztahu vůči vládě, prostě proto, že to byla jedna z mála věcí, které nevznikly z vůle vlády a do jisté míry mohla vzniknout bez její podpory. Její věc je vskutku příliš silná, než abychom ji formulovali. Svědčí pro ni totiž to, že nic takového jako ona neexistuje, a můžeme najít jen slabé paralely k ní mezi těmi propracovanějšími a bolestnějšími mocnostmi, silami a institucemi, které jsou vůči ní druhořadě. Jediný způsob jak to přiblížit je přirovnat ji k národu, i když ve srovnání s je všechno rozdělení národů stejně modení a formální jako národní hymny. Proto často používám metaforu města, i když v její přítomnosti je občan právě tak nedávno vzniklý jako městský úředník. Postačí, když si všimneme, že každý intuitivně ví a v důsledku přiznává, že rodina je pevný fakt, který má povahu a barvy jako stát. Pravdivost lze ověřit tou nejvšednější a nejmodernější zkušeností. Muž řekne „Tohle by se líbilo Brownovým,“ bez ohledu na to, jak spletitý a nekonečný psychologický román by mohl poskládat z odstínů rozdílů mezi panem a paní Brownovými. Žena poví „Nelíbí se mi, že se Jemima tak často schází s Robinsonovými, přitom se ve shonu svých společenských či domácích povinností ne vždy zastaví, aby odlišovala mezi optimistickým materialismem paní Robinsonové a kyselejším cynismem, který poznamenává hedonismus pana Robinsona. Domácnost má zevnitř zbarvení, stejně nápadné, jako jsou barvy na domě. Zbarvení je smíšené a pokud v něm nějaký odstín převažuje, je to zpravidla ten, kterému dává přednost paní Robinsovoná. Jenže jako všechny složené barvy, je to odlišná barva, stejně odlišná, jako je zelená od modré a žluté. Každé manželství je jakási bouřlivá rovnováha a kompromis je v každém případě stejně jedinečný jako výstřednost. Když se filantropové prochází slumem často vidí kompromis na ulici a pletou si ho s hádkou či rvačkou. Když se do toho začnou plést, obě strany jim společně pěkně natlučou, a patří jim to, protože nerespektují právě tu instituci, která je přivedla na tento svět.
První, čeho si všimneme je, že tato ohromná normalita je jako hora a to hora, která se dokáže proměnit v sopku. Každá abnormalita, která se proti ní pokouší stavět je jako krtinec a jejich horliví sociologičtí organizátoři se nadobyčej podobají krtkům. Ale sopka je horou i v jiném smyslu, jak naznačuje tradice jižanských polí zúrodněných lávou. Má svou tvořivou i ničivou stránku a této části analýzy zbývá jen poukázat na politický efekt této mimopolitické instituce a na politické ideály, jichž byla zastáncem a možná jediným trvalým zastáncem
Ideál, který ve státě zastává je svoboda. Zastává svobodu z toho velmi prostého důvodu, jímž tato hrubá analýza začala. Je to jedna jediná z těch všech institucí, která je současně nezbytná a dobrovolná. Je to jediný dohled nad státem, který je zavázán, sám sebe obnovovat stejně věčně jako stát a přirozeněji než stát. Každý zdravě myslící člověk uzná, že neomezená svoboda je anarchie, či spíš fikce a nebytí. Občanskou ideou svobody je dát občanu sféru svobody, omezení, v jehož hranicích je občan králem. To je jediný způsob, jak může kdy pravda najít útočiště před veřejným pronásledováním a kde může dobrý člověk přežít špatnou vládu. Ale dobrý člověk sám o sobě před městem nemůže obstát. Musí být vyvažováno jinou ideální institucí, institucí v tom smyslu nesmrtelnou. Dokud je stát jen ideální institucí, bude občana vyzývat, aby obětoval sám sebe a proto nebude mít nejmenší skrupule občana obětovat. Stát pozůstává z donucení a musí být vždy ze svého pohledu ospravedlněn, když rozšiřuje meze donucení, jako například v případě vojenských odvodů. Jediné, co lze postavit jako kontrolu či výzvu této autoritě je dobrovolný zákon a dobrovolná loyalita. Taková loyalita je ochranou svobody, ochranou v jediné sféře, kde může svoboda plně přebývat. Je to ústavní princip, že král nikdy neumírá. A celý princip rodiny je, že rodina nikdy neumírá. Musí existovat heraldika a dědičnost svobody, tradice odporu proti tyranii. Člověk musí být nejen svobodný, on se musí svobodný rodit.
Věru na rodině je cosi, co bychom volně mohli nazvat anarchickým, a přesněji amatérským. Právě tak, jako je cosi až neurčitého na jejích amatérských počátcích, tak je tu cosi neurčitého na její dobrovolné organizaci. Nejzásadnější funkcí, kterou vykonává, možná nejdůležitější funkcí, kterou může cokoliv vykonávat, je výchova, ale její typ rané výchovy je až příliš podstatný, než aby se pletl s vyučováním. V tisícovce věcí se řídí spíš odhadem, než pravidly dle theorie. Abychom vzali obvyklý, ba komický příklad. Pochybuji o tom, že jestli nějaká příručka nebo soubor předpisů vůbec někdy obsahoval nějaký návod, jak poslat dítě do kouta na hanbu. Až bude moderní proces dokončen a donucovací princip státu zcela uhasí dobrovolný prvek rodiny, pak na to nepochybně budou nějaká přesná pravidla nebo omezení. Možná stanoví, že roh musí mít úhel přinejmenším pětadevadesát stupňů. Možná bude uvádět, že sbíhající se linie v běžných rozích mohou vést děti k šilhavosti. Jsem si přímo jistý, že kdybych jen tak mezi řečí u dostatečného počtu čajových stolků utrousil, že kvůli rohům děti šilhají, stalo by se z toho velmi rychle všeobecně přijímané populárně naučné dogma. Moderní svět totiž nepřijme žádné dogma na základě autority, ale přijme jakákoliv dogmata autority prostá. Řekněte, že se nějaká věc má tak a tak podle papeže nebo Bible a bude to odmítnuto coby pověra, aniž by se tím kdo zabýval. Když ale svou poznámku jen uvedete „říkají, že“ nebo „víte přece, že“ nebo si snažte (marně) vzpomenout na jméno nějakého profesora zmíněného někde v novinách a bystrý racionalismus moderní mysli přijme každé vaše slovo. Tato vsuvka není tak bezvýznamná, jak by se mohlo zdá, protože je dobré si vzpomenou že až se kožená úřednost prolomí do dobrovolného kompromisu domova, bude tento úřední postup je strnule pokračovat a bude také nadmíru kulhavý ve svých myšlenkách. Intelektuálně bude přinejmenším stejně neurčitý jako amatérské uspořádání domova. Jediným rozdílem bude, že rodinné uspořádání domácích věcí jsou v jediném reálném smyslu praktické, tedy jsou založeny na protrpěné zkušenosti. Ten druhý, jemuž se nyní obecně říká vědecký, tedy založený na experimentech, které ještě nikdo neudělal. Než vpadnout do rodiny s popletenou byrokracií, která špatně zachází s veřejnými službami bylo by ve skutečnosti mnohem filosofičtější zpracovat reformu opačně. Bylo opravdu stejně rozumné změnit zákony státu tak, aby připomínaly zákony dětského pokoje. Tresty by byly mnohem méně hrůzné, mnohem zábavnější a mnohem více by se zaměřily na to, aby lidi měli dojem, že ze sebe sami udělali hlupáky. Byla by to příjemná změna, kdyby soudce místo aby nasadil černý klobouk si na hlavu posadil šaškovskou čepici, nebo kdybychom mohli poslat finančníka do jeho kouta.
Tento názor je samozřejmě ojedinělý a reakcionářský—ať už to znamená cokoliv. Moderní výchova je založena na principu, že rodič bude krutý mnohem pravděpodobněji, než kdokoliv jiný. Přehlíží zjevný fakt, že je bude krutý mnohem méně pravděpodobně, než kdokoliv jiný. Krutým se může stát kdokoliv, ale první šance ke krutosti přichází s celým bezbarvým a lhostejným davem naprostých cizinců a mechanických žoldáků, které je dnes zvykem povolávat jako neomylné nástroje zlepšení: policisty, lékaře, detektivy, inspektory, instruktory a tak dále. Automatický dostávají rozhodčí pravomoc, protože tu a tam se vyskytují nějací zločinní rodiče, jako by neexistovali žádní zločinní lékaři či ředitelé škol. Matka nemá vždy nejlepší úsudek o tom, čím své dítě krmit, proto se péče o jeho dietu svěří dr. Crippenovi (americký lékař popravený r. 1910 v Londýně za vraždu své manželky. Pozn. překl.) O otci se soudí, že své syny neučí vždy nejčistší morálce, proto jsou svěřeni do péče Eugene Arama (anglický filolog, učitel, popravený pro vraždu koncem osmnáctého století). Tito slavní zločinci nejsou ve svých profesích o nic vzácnější než krutí rodiče v profesi rodičovské. Věru však náš argument je ještě silnější a není důvodu vůbec spoléhat na případy těch zločinců. Obyčejná slabost lidské přirozenosti vysvětluje veškerou slabost vlády a správy v byrokracii i podnikání po celém světě. K tomu, aby byl úřední představitel lhostejnější k dětem druhých lidí než ke svým vlastním a dokonce i k tomu, aby obětoval prosperitu jiné rodiny zdaru své vlastní, stačí aby byl obyčejný člověk Může být znuděný, může být uplacený, může být brutální z jakéhokoliv důvodu, který kdy z člověka dělá surovce. A tento základní zdravý rozum náš výchovný a sociální systém vůbec nebere v úvahu. Předpokládá, že námezdník neuteče, a to jen a výlučně proto, že je najatý za mzdu. Popírá se, že pastýř položí život za své ovce, nebo vlastně i to, že vlčice bude bojovat za svá vlčata. Máme věřit tomu, že matky jsou nelidské, ale ne tomu, že úřední představitelé jsou také lidé. Nepřirození rodiče existují, ale nejsou žádné přirozené vášně, přinejmenším je nenajdeme tam, kde si je troufla hledat zuřivost krále Leara—v obecním drábovi. Tak v nejnovějším světle vypadá výchova mládeže, a týž princip uplatněný na děti se vztahuje i na manžele. Právě tak, jak se předpokládá, že dítě bude milovat kdokoliv než jeho matka, tak se počítá s tím, že muž může být šťastný s kýmkoliv vyjma ženy, kterou si sám vybral za manželku.
Donucovací duch státu tak v podobě formálního úředního postupu vítězí nad svobodným příslibem rodiny. To ale není ten nejnátlakovější z donucovacích prvků moderní společnosti. Ještě strnulejší a nelítostnější vnější moc je ta, kterou vykonává průmyslové zaměstnávání a nezaměstnanost. Továrna je ještě zuřivějším nepřítelem rodiny. Mezi těmi moderními mechanickými záležitostmi není stará přirozená instituce reformován, ba ani není osekána, ona je přímo roztrhána na kusy. Není trhána na kusy jen ve smyslu pravé metafory, jako živá bytost chycená v hrůzném soukolí manufaktury. Je rvána na kusy doslova tím, že manžel může jít do jedné továrny, manželka do jiné a dítě do třetí. Každý z nich se stane sluhou jiné finanční skupiny, které nabývají čím dál víc politické moci skupin feudálních. Zatímco ale feudalismus přijímal loyalitu rodin, páni nového otrockého státu přijímají jen loyalitu jednotlivců, tedy jen osamělých lidí a dokonce ztracených dětí.
Někdy se říká, že socialismus útočí na rodinu, což se zakládá především na té shodě náhod, že někteří socialisté věří ve volnou lásku. Byl jsem socialista, už nejsem, a ve volnou lásku jsem nevěřil nikdy. Je myslím pravda, že v obecném a nevědomém smyslu státní socialismus povzbuzuje obecný donucování nárok, jímž jsem se zabýval. Je-li však pravda, že socialismus napadá rodinu teoreticky, pak je ještě mnohem jistější, že kapitalismus na ni útočí v praxi. Je to paradoxní ale prostá skutečnost, že si lidi nikdy ničeho nevšimnou, dokud to existuje v praxi. Lidé, kteří rozeznají herezi si nevšimnou špatného zacházení a zneužívání. Ať si každý, kdo o paradoxu pochybuje jen představí, že by noviny formálně tiskly spolu se seznamem vyznamenaných a povýšených i ceník rytířských a šlechtických titulů, třebaže každý ví, že se prodávají a nakupují. A tak továrna ničí rodinu fakticky a nepotřebuje žádného chudáka šíleného teoretika, který sní o tom jak ji zničit ve svých fikcích. A to co ji ničí není nic tak zdánlivě otevřeného jako je volná láska, spíš cosi, co by se dalo nazvat jako vymožený strach. Je to ekonomický trest mnohem hrůznější než právní postih, který nás ještě může přivést do otroctví, jako jediného bezpečí.
Od svých prvních dní v lese musela tato lidská skupina bojovat proti divokým obludám a tak nyní zápasí s divokými stroji. Jediné, co jí umožnilo přežít tehdy, a jediné, co jí dovolí přežít nyní je silná vnitřní posvátnost, tichá přísaha či oddanost hlubší než městu nebo kmeni. I když byl ale tento tichý slib vždy přítomný, v jistém bodu obratu našich dějin na sebe vzal konkrétní formu, kterou se pokusím načrtnout v další kapitole. Tím obratem bylo stvoření křesťanstva náboženstvím, které je stvořilo. Posvátný trojúhelník nezničí nic, dokonce i křesťanská víra, ta nejúžasnější revoluce, k níž kdy v myšlení došlo, posloužila jen tím, že ho v jistém smyslu obrátila vzhůru nohama. Zdvihlo mystické zrcadlo, v němž byl řád tří věcí obrácen lidské rodině otce matky a dítěte přidalo svatou rodinu dítěte, matky a otce.

Pověra rozvodu (4)

Už dřív jsem se dotkl slavného či neslavného royalisty, který doporučoval, aby se lid najedl trávy, což byla asi nešťastná poněvadž tento druh životosprávy je zaznamenán toliko pro osoby královské krve. Přesto byla jistě prostota toho řešení hodna sultána, ba divošského náčelníka a především na tuto autokratickou nevinnosti jsem upozorňoval, když jsem se zabýval současnými sociálními reformami, zejména sociální reformou zvanou rozvod. Mám v první řadě na mysli spíš svévolnou metodu, než její anarchický výsledek. Téměř tak, jak starý tyran vyhnal kolik chtěl mužů na pastvu, tak nový tyran udělá z kolika žen se umane slaměné vdovy. Legendární symbolismus můžeme i pozměnit a říci, že se zdá, že králi v této pohádce vůbec nedochází, že zlatá koruna na jeho hlavě je méně, a ne více, posvátnou a ustálenou ozdobou, než je zlatý prsten na ženině prstu. Tuto změnu provádí zkrácená, ba tajná vláda, pod níž nyní trpíme a to by byl první bod proti ní, a to i pokud by šlo o skutečnou emancipaci a ona je to přitom emancipace jen formou. Nebudu předbíhat podrobnosti obhajoby, s kterou mohou přijít jiní, ale prozatím provedu hrubou praktickou obhajobu rozvodu, tak jak je nyní předkládána ve čtyřech bodech. Čtenáře jen žádám, aby si všiml, že všechny mají jedno společné, totiž to, že každý z argumentů je též užíván pro tu sociální reformu, kterou prostí lidé již nazývají otroctvím.
Za prve. Je velmi typické pro nejnovější praktické návrhy, že se zabývají případy těch, kdo jsou již odloučeni a kroky, které musí podniknout pro to, aby byli rozvedeni. Celou naši současnou společnost proniká duchu, podle kterého je výjimkám dovoleno měnit pravidla, exilu odvádět patriotismus, sirotkům svrhávat rodičovství a dokonce vdově, nebo jak jsem v tomto případě viděli slaměné vdově, ničit postavení vdané ženy. Jakýmsi symbolem této tendence je onen nešťastný kočovnický národ, kterému bylo dovoleno změnit tolik věcí, od kruciáty v Rusku po venkovskou chatu v South Bucks. Bylo nám řečeno, abychom bloudícího Žida považovali za poutníka, zatímco s bloudícím křesťanem zacházíme jako s tulákem. A přece se ten druhý aspoň snaží dostat domů jako Odysseus, kdežto ten první, pokud se o něco snaží, tak domovu utéct, jako Kain. Ten, kdo je osamocený, nespokojený, bezvýrazná, prostřední slouží všude jako záminka pro změnu toho co je běžné, celospolečenské, tradiční a populární. A změna je vždy k horšímu. Mořská panna po ní nevyniká větší ženskostí, je jen víc bezvýrazně a pochybně rybí. Kentaur se nikdy nestane mužnějším, jen vypadá víc po koňsku. Žid nemůže opravdově internacionalizovat křesťanstvo, může je jen odnárodnit. Proletář se nestane snadno malým vlastníkem, zjistí, že je mnohem snadnější stát se otrokem. A tak nešťastný muž, který nemůže snést ženu, kterou si vybral mezi všemi ženami světa není vybízen, aby se k ní vrátil a snášel ji, ale je pobízen, aby si vybral jinou ženu, kterou pak, když přijde čas může také přestat snášet. Argument je ve všech těch případech jeden a ten samý, že je totiž člověk v přechodném stav nešťastný. Možná je nešťastný, protože abnormální, ale jde tu o to, že se mu dovoluje rozvázat universální pouto, které uchovává normálními miliony jiných. Protože sám spadl do díry, dovolí se mu, aby se v ní hrabal jako králík a podkopal celý kraj.
Dále tu máme, jako vždy, když se zabýváme takovými hrubými pokusy, argument příkladem z jiných zemí, a to zejména ze zemí nových. Tak mi eugenici slavnostně říkají, že v Americe byly velmi úspěšné eugenické experimety. A svůj slavnostní výraz si strnule zachovávají (a s velkým káráním odmítají uvěřit mé) i poté,co jim povím, že jeden z eugenických pokusů v Americe je pokus chemický, který spočívá v proměně černého člověka v alotropický bílý popel. Je to opravdu mimořádně eugenický experiment, protože jeho cílem je odradit od mezirasového smíšení krve, které není žádoucí. Tenhle americký experiment se mi, ať si je jak chce americký, a já věřím a doufám, že není vůbec typicky americký. Představuje, zdá se mi, je jeden prvek ve složitosti velké demokracie a patří k dalších špatným a zlým elementům. Proto mě vůbec nepřekvapuje, že tatáž podivná část společnosti, která připustí upálení člověka zaživa, připouští i vznešenou vědu eugenickou. To samé platí v mírnější podobě o zákonech o omezení pití alkoholu. Dozvídáme, že jacísi poněkud hrubí kolonialisté zavedli zákonem prohibici, jíž se snaží obejít a právě tak se dozvídáme, že zavedli rozvodové zákony a ty se nyní snaží obejít. Alespoň v případě rozvodu se totiž argument o vzdáleném precedentu drtivě zřítil sám do sebe. V Americe se již agituje za méně rozvodů, zatímco v Anglii se agituje za víc rozvodů.
Za třetí. Když je argument založen na potřebě populace bylo by opět dobré, kdyby si jeho stoupenci uvědomili, kam je může vést. Je velmi pochybné, zda je populace jednou z výhod rozvodu, ale není pochyb o tom, že je jednou z výhod polygamie. V Německu se už jako argument pro polygamii užívá. Ale už samo to slovo nás pobízí, abychom se dívali i dál než do Německa po něčem ještě odlehlejším a odpudivějším. Pouhá populace spolu s jakousi polygamní anarchií nepřijde ani jako praktická idea nikomu, kdo se zamyslí například nad tím, jak důsledně se Evropa držela vůdčího postavení lidské rasy v kontrastu s chaotickými myriádami Asie. Kdyby byla hlavním měřítkem pokroku a efektivity populace už dávno by se jako nejprogresivnější a nejefektivnější stát Čína. De Quincey celou tu nesmírnou záležitost shrnul do věty, která je možná působivější a dokonce děsivější než všechny perspektivy orientální architektury a výjevy z opiových vizí z jejichž středu vzešla: „Člověk je v těch krajích plevel.“ Mnozí Evropané, sužovaní obavou o zahradu světa, si představovali,že v nějaké budoucí osudné chvíli tenhle plevel vyrazí a zahradu zadusí. Ale žádný Evropan si ve skutečnosti nepřál, aby květiny zplaněly jako plevel. Proto i kdyby platilo, že uvolnění pouta nutně způsobilo nárůst populace, i kdyby tomu neodporovala fakta z mnohých zemí, která svědčí o opaku, měli bychom velmi pevné historické důvody k tomu, abychom takové důvody nepřijali. Na paradox, že máme zrušit rodinu, abychom podpořili vznik velkých rodin bychom nadále měli nahlížet s podezřením.
Za čtvrté. Mám za to, že k obhajobě nového návrhu patří i to, že dokonce i obhájci jej shledávají poněkud hrubým. Dozvídám se, že přidali opatření, která princip modifikují. V podstatě jde o to, že muž má být za prvé odpovědný za vyplácení peněz ženě, kterou opouští a za druhé, že věc má být opět předložena v nějaké podobě nějakému soudci. Pro mé účely stačí jen podotknout, že je tu cosi z nezaměnitelné chuti sociologie, proti níž se stavíme, totiž ve dvou až dojemných aktech víry, v šekovou knížku a v právníka. Většina elegantních reformátorů manželství by byla mírně šokována jakýmkoliv náznakem, že by chudák stará uklízečka mohla takové peníze odmítnout, nebo že by starý laskavý soudce neměl právo dávat takovou radu. Reformátoři manželství jsou totiž velmi vážení lidé, s několika ctihodnými výjimkami, a nic nemůže do poněkud namaštěných kolejí jejich počestnosti vklouznout hladčeji než doporučení pana Serjeanta Buzfuze, že se ze zradou se nejlépe vyrovnáme náhradami, gentlemani, velkými náhradmi, nebo, že nejlepším lékem na tragedii je duchovní posouzení panem Nupkinsem (narážky na postavy Dickensovy Kroniky Pickwickova klubu).
K tomuto kvapnému náčrtku základů případu je zapotřebí slovíčko dodat. Záměrně jsem vynechal nejvznešenější aspekt a argument, který manželství považuje za božskou instituci a že logicky ti, kdo tomu věří nebudou věřit v rozvod. Já se přu s těmi, kdo v rozvod věří. Nežádám je, aby posoudili cenu mého vyznání, nebo jakéhokoliv jiného a docela bych si přál, aby mě tak často nevyzývali, abych uznal vážnost a cenu jejich bezcenné, zhoubné plutokratické moderní společnosti. Kdyby ale bylo možné ukázat, jak se domnívám, že to lze, že dlouhý historický pohled a trpělivá politická zkušenost mohou konečně sesbírat pevné vědecké důkazy o životní nezbytnost takového závazku, pak si nedokážu představit žádný větší hold a poklonu jakékoliv víře, která od počátku plamenně stvrdila od nejtemnějších počátků to, co nejnovější osvícení může teď na konci jen pomalu objevovat.

Pověra rozvodu (3)

Už dlouho existuje podivná snaha zamaskovat skutečnost, že Francie je křesťanská země. Spiknutí se nepochybně účastnili Francouzi a stejně nepochybně měli Francouzi prsty—i když zatím jsem odhalil jen Angličany—v odvozeném pokusu zakrýt fakt, že Balzac byl křesťanský spisovatel. Balzaca jsem začal číst dlouho potom, co jsem četl jeho obdivovatele a ti tuto pravdu ani slůvkem nenaznačili. Dočetl jsem se, že jeho knížky měly žlutou vazbu a že byly „docela nestoudně francouzské“, i když mi nebylo docela jasné, proč by měl být Francouz pro svou francouzskost nestoudný. Četl jsem i pravdivější popis „chmurného čaroděje Comedie humaine,“ a dožil jsem se toho, abych o tom poznal pravdu. Balzac je jistě geniální umělec toho typu, který jak sám napsal, nakreslí koště tak, že člověk ví, že zametalo místnost po vraždě. Nábytek je u Balzaca živější, než postavy v mnoha divadelních hrách. Na to jsem připraven byl, ne však na jistá duchovní východiska, jež jsem okamžitě poznal, coby historický fenomén. Morálka velkých spisovatelů není ta, které učí, ale ta, kterou berou za danou. Balzacovými knihami prostupuje katolický typ křesťanské etiky právě tak, jako prostupuje puritánský typ křesťanské etiky Bunyanovy knihy. Jaké byly jeho hlásané názory nevím o nic víc, než bych to věděl o Shakespearovi. Vím ale, že oba tito velcí stvořitelé mnohotvárného světa jej založili, oproti jiným a pozdějším autorům, na tomtéž základnám morálním půdorysu na jakém stál Danteho vesmír. Nemůže o tom pochybovat nikdo, kdo si to ověří pomocí pravdy, o níž jsem mluvil, totiž že nejzákladnější věci v člověku jsou ne ty, které vysvětluje, ale spíše ty které vyložit zapomíná. Ale občas Balzac vysvětluje a to s intelektuálním soustředěním, kterého si pan George Moore pronikavě u tohoto romanopisce všiml, když se stane teoretikem. A onehdy jsem v jednom z Balzacových románů našel tyto věty, které mi připadají, bez ohledu na to, zda teď přesně vystihují náladu pana George Moora, jako přesné proroctví pro tuto epochu a mohly být i mottem této knihy: „S rodinnou solidaritou ztratila společnost onu elementární sílu, kterou definoval Montesquieu a nazval ji „ctí“. Společnost své členy isolovala, aby je lépe ovládla a rozdělila, aby oslabovala.“
Během našeho mládí a v letech před válkou se soudobá kritika držela Ibsena a popisoval systém domácnosti jako domeček pro panenky a ženu v domácnosti jako panenku. Pan Bernard Shaw metaforu pozměnil, když řekl, že ženu drží doma pouhé zvyklosti právě tak jako drží papouška v kleci. Dobové hry a příběhy uchovávají živé náčrtky, v nichž žena připomíná papouška i v jiných detailech, v bohaté róbě, křiklavém přízvuku a návyku říkat pořád dokolečka, co ji naučili. Pan Granville Barker, duchovní dítě pana Bernarda Shawa, ve své chytré hře Dědictví Voyseyů označil tyranii, pokrytectví a nudu za základní prvky „šťastného anglického domova“. Nechme na chvíli stranou pravdivost tohoto výroku. Můžeme docela dobře tvrdit, že takto kritizované pohodlí by mohlo být ještě příznačnější pro šťastnou francouzskou domácnost. Ne Angličanův, ale Francouzův dům je jeho hradem. Mohli bychom dále podotknout, přinejmenším v souvislosti se zásadním etickým pohledem na pohlaví, že Irův dům je jeho hradem, i když v posledních stoletích hradem obleženým. V každém případě jsou tyto konvence o nichž bylo řečeno, že činí domáckost nudnou, stísněnou a nepřirozeně pokornou a poddajnou obzvláště mocné mezi Iry a Francouzi. Z toho bude pro každého bystrého a logického myslitele snadné dovodit skutečnost, že Francouzi jsou nudní a stísnění a že Irové jsou nepřirozeně pokorní a poddajní. Pan Bernard Shaw coby Ir žijící mezi Angličany nám může příhodně posloužit jako typ pro odlišení. Není pochyb o tom, že se ukáže, že političtí přátelé pana Shawa mezi Angličany budou divočejšího revolucionářského druhu, než ti, které by mohl najít mezi Iry. Máme příležitost porovnávat pokoru Feniánů (označení pro irské nacionalisty, kteří vedli politický i násilný boj proti Britům. Pozn. překl.) se zuřivým hněvem Fabiánů (umírněná větev socialistického hnutí, kterého dávalo přednost postupu cestou reforem před revolučním bojem. Pozn. překl). Tato umrtvující monogamní idea může dokonce v širším smyslu definovat a odlišit poníženou služebnost Clare od celé planoucí vzpoury Claphamu. Nemusíme se teď ani dívat moc daleko, abychom pochopili, proč dějiny Francie nic neví o revolucích a proč k nim tak vytrvale dochází v neurčitější anglické politice. Tahle zatuhlost a vážnost nepochybně vysvětluje naprostou neschopnost k jakýmkoliv občanským experimentům či pokusům, které byly vždy tak příznačné pro tu ospalou vesničku s velmi soukromými domy, které říkáme město Paříž. To samé ale platí nejen o Pařížanech, ale i o venkovanech, ještě víc plak platí o dalších rolnících a obyvatelích venkova ve velké Alianci. Znalci srbské tradice nám poví, že venkovská literatura klade zvláštní a výjimečnou klatbu na porušení manželství a to může docela dobře vysvětlit stížnosti na upjatý a ostýchavý pacifismus onoho národa.
Přímo a prostě řečeno, na kalkulaci, která dokazuje, že žena v domácnosti musí být stejná služka jako uklízečka, nebo že muž v rodinném životě musí být stejně jemný jako petrklíč (primrose) nebo konservativní jako Primrose League (britské politické konservativní sdružení pozn. překl.), musí být něco v nepořádku. Právě ti, kdo byli konservativní ohledně rodiny byli revoluční ohledně státu. Ti, kdo jsou napadáni kvůli svému náboženskému fanatismu nebo měšťáckou strojenost svých manželských konvencí, jsou ve skutečnosti právě ti, jimiž se vyčítají jejich neklidné a násilné politické reformy. Není přitom vůbec těžké odhalit příčinu. Jde prostě o to, že když se v takové společnosti vláda zabývá rodinou, zabývá se něčím téměř tak trvalým a sebeobnovujícím se, jako je sama. Může existovat právě tak dlouhodobá rodinná politika, jako dlouhodobá zahraniční politika. V zemědělských zemích rodiny bojují, ba dá se téměř říct farmy bojují. Tím nechci říct, že se bouří ve zlých a výjimečných dobách, i když to není nedůležité. Bylo to divošské, ale rozumné, když za irského vyhánění rolníků z půdy vylévaly ženy z okna vroucí vodu , patřilo to k závěrečnému ústupu k soukromým nástrojům jako k veřejným zbraním. Taková nelítostná válka se vede nejen na nože, ale i na vidličky a lžíce. Možná právě v tomto smyslu mínil Parnell svůj tajemný vtip, že Kettle (asi Thomas Kettle, irský novinář, politik a básník, padl v první světové válce. Jeho jméno anglicky hlavně ale znamená konvici na ohřívání vody. Pozn. překl) je jméno, které v Irsku zná každý (aby také ne po tom, jak se to slovo proslavilo). V obecnějším smyslu je pak jisté, že když si někdo zahrává s vdanou ženou dočká se nakonec pěkně horké sprchy. Já ale nemluvím o takových kritických momentech, kdy dojde na fysický boj. Mám spíš na mysli vytrvalý a mírný tlak tisíců rodin na rámec a soustavu vlády. K tomu je nezbytný jistý duch obrany a ohrazení a dokonce i feudalismus měl správný pocit, že každá taková věc cti musí bý věcí rodiny. Svobodný rolník má zbroj i když nemá erb. Nemá heraldický znak, ale má štít. Nevím ani proč by ve svobodnější a šťastnější společnosti než je současná, nebo i minulá, nemojl mít štít zdobený a malovaný. O rodokmenu přece platí totéž, co o majetku, že totiž není špatné, to že je na člověka uvalen, ale to, že je mu upírán. Příliš mnoho kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, nýbrž to, že je jich příliš málo a právě tak hříchem aristokracie není, že sází rodinný strom, ale to, že nesází rodinný les.
V každém případě z praxe víme, že občan v domácnosti dokáže přestát i obležení, dokonce obležení státem, protože má kolem sebe ty, kdo při něm budou stát v dobrém i zlém—zejména ve zlém. Nu, ti kdo tvrdí, že stát může být zařízen tak, že dokáže všechno vlastnit a vše spravovat mohou tento argument náležitě přehlížet, ale při vší povinné úctě můžeme říct, že svět čím dál víc přehlíží je. Kdybychom mohli najít dokonalý stroj a dokonalého člověka k jeho obsluze, pak by to mohl být dobrý argument pro státní socialismus, i když současně i stejně dobrý argument pro osobní despocii. Zdá se mi ale, že velká většina z nás se nyní shoduje na tom, že něco z toho sociálního tlaku zespoda, který nazýváme svobodou, je životně důležitý pro zdraví státu a právě tohle je to, co nemohou plně udělat jednotlivci, ale jen skupiny a tradice. Takových skupin bylo mnoho, byly to kláštery, byly to cechy, ale byla mezi nimi jen jedna, k jejímuž budování měly všechny lidské bytosti spontánní a všudepřítomnou inspiraci a tím typem je rodina.
Tento článek měl být původně poslední z těch, které načrtly prvky této debaty, ale přidám ještě krátkou shrnující kapitolu o tom, jak tohle všechno uniká těm, kdo předkládají praktické (nebo spíš nepraktické ) návrhy ohledně rozvodu. Zde jen řeknu, že trpí moderní a morbidní slabostí, který vždy obětuje přirozené nepřirozenému. Faktem je, že „tyranie, pokrytectví a nuda“ na který si stěžují nepatří k rodinnému životu, ale k úpadku rodinného života. Důkazem toho je už samotná hra pana Granville Barkera , kde se ta stížnost vyskytuje. V celém Voyseovském dědictví jde totiž jen o to, že žádné Voyseyovské dědictví neexistuje. Jediným dědictvím té rodiny je velice potupný dluh. Přirozeně, že jejich rodinné city upadly, když upadla celá jejich představa o majetku a bezúhonnosti a mezi zloději bylo jen velmi málo lásky i velmi málo cti. Teprve musí být dokázáno, že by se byli nudili stejně, kdyby měli positivní a ne negativní dědictví a starali se ne podvod, ale o farmu. Zkušenost lidstva ukazuje opačným směrem.