Duch Vánoc

Ukvapeně jsem se zavázal, že napíšu o Duchu Vánoc, což znamená hned na začátku předběžnou potíž, o níž musím být upřímný. Lidé se už nějakou dobu chovají prapodivně, když začnou mluvit o „duchu“ věcí. Máme nápříklad určitý druh nafoukanců, kteří nás pořád poučují, že máme mít ducha pravého křesťanství, bez ohledu na všechna jména a formy. Nakolik tomu rozumím, myslí pravý opak, toho co říká. Má na mysli, že máme dál užívat jména „křesťan“, „křesťanství“ a tak dál, pro něco, co v sobě má právě ducha, který velmi zřetelně křesťanský není, pro něco, co je jakousi směsí nepodloženého optimismu amerického atheisty s pacifismem umírněného hinduisty. Stejně tak hodně čteme od novinářů a obchodníků o Duchu Vánoc, ale ve skutečnosti je opak stejného druhu. Jsou tak daleci zachování podstaty bez vnějškových věcí, že spíš zachovají něco navenek tam, kde z podstaty nesmí zůstat nic. Znamená to vzít dvě toliko materiální věci, třeba cesmínu a jmelí a rozvěšet je všude po obrovském a bezprizorném kosmopolitním hotelu nebo po dórských sloupech neosobních klubů plných netečných a cynických starých gentlemanů, či po jakémkoliv jiném místě, kde je nejméně pravděpodobné, že by tam byl skutečný duch Vánoc. Je tu ale ještě jeden způsob, jímž moderní obchodní složitosti srdce věcí vyžírají, zatímco jejich malované schrány zanechávají. A tím je příliš propracovaný systém závislosti na kupování a prodávání a tedy na shonu a hemžení a opomíjení nových věcí, které by mohly staré Vánoce přinést a způsobit.
Normálně, kdyby už nějakou dobu něco normální bylo, by se jevilo jako zbytečné opakování samozřejmostí říkat, že Vánoce byly rodinným svátkem. Dnes je však možné (jak jsem štěstí či smůlu zjistit) získat pověst šiřitele paradoxů pouhým tvrzením, že samozřejmosti jsou zřejmé. V tomto případě byl důvod, jediný rozumný důvod, náboženský. Svátek se soustředil na šťastnou rodinu, protože byl zasvěcen Svaté rodině. Je naprostá pravda ovšem, že tento fakt mnozí lidé viděli, aniž by nějak zvlášť cítili důvod. Když mluvíme o tom, že kořeny byly náboženské nemáme na mylsi, že Sam Weller se soustředil na nějaké theologické hodnot, když řekl Tlouštíkovi, aby „dal trochu Vánoc“ do nějaké věci, nejspíš něčeho k jídlu (narážka na postavy z Dickensovy Kroniky Pickwikova klubu. Pozn. překl.). Netvrdíme, že kvůli tomu Tlouštík upadl do mystického vytržení jako mnich patřící na vizi. Netvrdíme ani, že Bob Cratchit hájil punč, když řekl, že se jen díval na víno, pokud bylo žluté, nebo že Malý Tim citoval Timoteje (narážky na postavy z Dickensovy Vánoční koledy. Pozn. překl.). Chceme jen říct, že by všichni, včetně jejich autora, skromně a srdečně vyznali, že tu byl někdo historicky jednoznačně přecházející pana Scroogeho, koho bychom mohli označit za Zakladatele svátku. Bez ohledu na důvod by se pak všichni shodli na výsledku. Páně Wardlův svátek se soutředil na páně Wardlovu rodinu a nikoli v nejmenším kvůli romantickým stínům pánů Winkleho a Snodgrasse, které hrozily ji rozbít kvůli založení nových rodin. (další narážka na postavy z Dickensovy Kroniky Pickwikova klubu. Pozn. překl.)
Čas Vánoc je domácký, a proto se na něj dnes většina lidí připravuje tím, že se tlačí v nacpaných tramvajích., stojí ve frontách, spěchá ve vlacích, zoufale se hromadí v čajovnách a rozvažuje, zda se vůbec kdy dostane domů. Nevím, zda se někteří z nich jednou provždy neztratí v oddělení hraček, nebo prostě neulehnou a nezemřou v restauraci, ale jak se na ně tak dívám, vypadá to docela pravděpodobně. Právě před velkých domácím svátkem to vypadá, jako by se celá populace stala bezdomovci. To, že v obrovských městech, kde to vypadá, že je až příliš mnoho domů je beznadějný nedostatek bydlení, je dokonalý triumf průmyslové civilisace. Už je to dlouho, co se velké množství našich chudých stalo praktickými kočovníky. Dokonce to sami přiznáváme, když mluvíme o jakýchsi pouličních Arabech. Tato domácí instituce došla však ve své současné ironické fázi došla ještě dál, než k této normální abnormalitě. Svátek rodiny mění boháče i chudáky v tuláky. Jsou tak rozptýleni po zmateném labyrintu naší dopravy a obchodu, že se někdy ani do té čajovny nedostanou. Bylo by samozřejmě netaktní zmiňovat krčmu či hostinec. Mají potíže nacpat se do přeplněných hotelů, nemluvě o tom, aby se rozdělili a dostali do svých domovů. S pravým opakem neuctivosti říkám, že jediné, v čem se podobají archetypální vánoční rodině je to, že v zájezdním útulku není pro ně místo.
Inu Vánoce jsou založeny na krásném a záměrném paradoxu, že narození bezdomovce má být oslavováno v každém domě. Dnes tu ale máme jiný paradox, který sice není záměrný, ale určitě není krásný. Už to je dost zlé, že nemůžeme úplně rozplést tragedii chudoby. Už to je dost zlé, že zrození bezdomovce slavené při krbu a na oltáři se někdy sejde se smrtí bezdomovce v robotárně či chudobinci nebo ve slumu. Nemusíme se ale těšit z onoho všeobecného neklidu, do kterého byli přivedeni, jak bohatí, tak chudí a já mám za to, že v tohle potřebujeme moderní Vánoce zreformovat.
Blýsknu se nyní další zářivých zábleskem paradoxu a podotknu, že se Vánoce odehrávají v zimě. Chci říct, že je to nejen svátek zasvěcený domáckosti, ale navíc je záměrně umístěn do podmínek, kdy nejvíc nepohodlné pobíhat kolem a kdy je nejpřirozenější zůstat doma. Z nejkomplikovanějších podmínek moderních konvencí a vymožeností povstává tento praktičtější a mnohem nepříjemnější paradox. Lidé musí několik týdnů běhat a shánět, jen aby mohli zůstat pár hodin doma. Přitom stará a zdravá představa o takovém zimním svátku byla, že když jsou lidé zavření a obležení počasím, musí se spolehnout na své vlastní možnosti, jinými slovy, mají šanci jestli v nich něco je. Není jisté, zda by pověst našich nejmódnějších požitkářů takovou zkoušku přežila. Objevila by se jistá hrozná odhalení o některých takových miláčcích společnosti, pokud by byli odstřiženi od moci strojů a peněz. Už si docela zvykli, že všechno za ně někdo udělá a i když jdou na ty nejnovější americké tance, vypadá to, že většinu tancování obstarají černí muzikanti. Přesto ale věřím, že na průměrné zdravé lidstvo, by takové odříznutí od všech mechanických spojení mělo veskrze oživující a budící účinek. Dnes je pořád někdo osočuje, že se jen baví, ale oni nic tak ušlechtilého a hodného jejich lidské důstojnosti nedělají. Většina z nich už se teď sama bavit nedokáže, příliš si zvykli, že je někdo baví.
Vánoce mohou být kreativní. I ti, kdo je nejvíc chválí, nám nyní říkají, že jsou cenné hlavně proto, že uchovávají starobylé obyčeje či staromódní hry. Jistěže jsou cenné pro oba tyto obdivuhodné účely. Ale ve smyslu, o kterém právě mluvím se může ještě jednou podařit obrátit pravdu na ruby. Skutečné Vánoce by mohly spíš než staré věci vytvořit něco nového. Mohly by například vzniknout nové hry, pokud by lidi byli nuceni vymyslet si svoje vlastní. Většina velmi starých her začala používáním velmi běžných nástrojů či nábytku. Samotné slovo tenis bylo založeno na rámci starého hostinského dvora. Říká se, že kriketové brankové tyče byly původně prostě jen tři nohy stoličky pro dojení. Dnes bychom si mohli vymyslet naše vlastní věci, kdybychom si vzpomněli, co je matkou vynalézavosti (narážka na anglické úsloví, že nezbytnost je matkou vynalézavosti. Pozn. překl.) . Jak potěšující by bylo, kdybychom se pustili do hry, v níž bychom dostávali tolik moc bodů za trefu do slunečníku, jídelního vagonu, nebo i do hostinského nebo číšnice, samozřejmě nějakou střelou z měkkého materiálu. Děti, které mají dost štěstí a zůstanou samy v dětském pokoji, si vynalézají nejen celé hry, ale i dramata životní příběhy, vynalézají tajné jazyky, vytváří imaginární rodiny, pracně tvoří rodinné magazíny. Takového kreativního ducha chceme v moderním světě, chceme ho proto, že po něm toužíme i proto, že nám schází. Kdyby mohly být Vánoce domáčtější, myslím, že by se velmi rozmnožil skutečný duch Vánoc, totiž duch Dítěte. Abychom si dopřáli tento sen musíme ještě jednou obrátit současné konvence do paradoxu. Je svým způsobem pravda, že vánoce mají být časem otevřených dveří. Ale já bych na Vánoce dveře zavřel, nebo aspoň těsně před nimi, a pak by svět viděl, co dokážeme. Nemohu, než poněkud s úsměvem připomenout, že na dřívější a poněkud kontroversnější stránce této knihy jsem se zmínil o dámě, která se otřásla při pomyšlení na věci, jichž se mí spoluvěřící dopouští za zavřenými dveřmi (viz Kdože jsou spiklenci, pozn. překl.). Moje vzpomínky jsou ale zmírněny odstupem a přítomným tématem a já se cítím v úplně opačném než polemickém rozpoložení. Doufám, že ta dáma, a všichni toho smýšlení, budou mít dost rozumu na to, aby zavřeli svoje dveře, a objevili, že teprve tehdy, když jsou všechny dveře zavřené najdeme ty nejlepší věci uvnitř. Pokud jsou to puritáni, jejich náboženství se výlučně zakládá jen na Bibli, pak pro jednou doufejme, ze to bude opravdu rodinná bible. Pokud jsou to pohané, kteří nemohou přijmout nic než zimní svátek, ať je to aspoň rodinný svátek. Nesoulad a nepohodlí rodinných setkání na který si stěžují moderní kritici není způsoben tím, že se nechal hořet onen mystický ústřední oheň, ale proto, že se nechal vyhasnout. Je to kvůli tomu, že studené zlomky kdysi živé věci se daly neohrabaně dohromady, to není argument proti tomu, abychom věci oživovali. Vánoční hračky se nesmyslně pohupují před těžkopádnými a pohanskými strýčky, kteří by raději hráli golf. To ale nic nemění na tom, že by byli bystřejší a inteligentnější, kdyby věděli, jak si hrát s hračkami. Pokud jde o golf, je s nimi přeukrutná nuda. Jejich mdlost je jen poslední smrtící výsledek mechanického pokroku organisovaného a profesionálního sportu, v tom ztuhlém světě rutiny před dveřmi domova. Když ještě byli dětmi zavřenými doma, je velmi pravděpodobné, že téměř jeden každý z nich snil s otevřenými očima a měli nenapsaná dramata, která jim patřila právě tak, jako Hamlet Shakespearovi, nebo Pickwick Dickensovi. O kolik víc vzrušující by bylo, kdyby strýc Harry místo detailního popisu jednoho každého úderu, který ho měl dostat z bunkru, upřímně řekl, že byl na cestě na konec světa a zrovna chytil velkého mořského hada. Jak mnohem víc skutečně intelektuální by byla konversace se strýcem Williamem, kdyby nevypočítával body jimiž si snížil handicap, se stejným přesvědčení mohl říct, že byl králem Klokaních ostrovů nebo náčelníkem indiánů Rango Dango. Tyto věci vyzařující zevnitř mají téměř celého lidského ducha a není normální, aby všechna jejich inspirace byla rozdrcena vnějšími věcmi. Ať nikdo ani na chvíli nepomyslí, že i já jsem jedním z tyranů země, který by vnucoval svůj vkus, nebo nutil všechny ostatní děti, aby si hráli moje hry. Nechovám žádnou neúctu ke golfu, je to obdivuhodná hra. Hrál jsem ji, či spíš jsem si na ni hrál, což je obyčejně považováno za pravý opak. Rozhodně a v každém případě nechte golfisty hrát golf, dokonce i organizátory organizovati kdyby jediné, čím zvládnou zahýbat byla klika od flašinetu. Ať si hrají golf den co den, nechte je hrát golf tři sta čtyřiašedesát dní v roce i v noci s míčky namočenými v světélkující barvě, aby je ve tmě našli. Nechť je tu ale jedna noc, kdy začnou věci zářit zevnitř. Jeden den, kdy lidé hledají vše, co je pohřbeno v jejich nitru. A kdy objeví, tam kde je vskutku skryt—za zamčenými branami a okny krytými okenicemi, za dveřmi zamčenými a tři závory zavřenými—ducha svobody.

Mír a papežství

Jedno slavné rčení je sice podle některých poněkud neuctivé, ale ve skutečnosti podporuje jednu významnou část našeho náboženství. „Kdyby Bůh neexistoval, museli bychom si Ho vymyslet“. Vůbec není nepodobné některým smělým otázkám, jimiž sv. Tomáš Akvinský zahajoval své velké obrany víry. Někteří z moderních kritiků jeho víry, zejména její protestanští kritici, se dopustili jedné zábavné chyby, především proto, že neznají latinu a starý způsob užití slova divus a obvinili katolíky, že popisují papeže jako Boha. Nemusím ani říkat, že je přibližně stejně pravděpodobné, že katolíci označí papeže za Boha, jako že nazvou luční kobylku papežem. V jistém smyslu ale uznávají věčný vztah a vazbu mezi postavením Krále Králů ve vesmíru a jeho místokrálem ve světě. Je to smysl odpovídající vztahu mezi skutečnou věcí a jejím stínem, vztah přibližně odpovídající poškozené a narušené podobnosti mezi Bohem a Božím obrazem. A k takovým přirovnáním patří i případ tohoto epigramu. Svět se bude čím dál tím víc ocitat v situaci, kdy dokonce i politici a praktičtí lidé budou říkat „Kdyby papeže nebylo, museli bychom si ho vymyslet.“ A není vůbec nemožné, že se nepokusí si ho vymyslet. Popravdě řečeno velmi mnozí z nich by už papeže přijali, jen kdyby se nejmenoval papež. Jsem pevně přesvědčen, že by bylo docela dobře možné v této jakož i v mnoha jiných záležitostech provést velkému počtu pohanů a heretiků kanadský žertík. Zdá se mi, že by bylo docela dobře možné popsat v přesných i když obecných pojmech obecnou ideu úřadu či odpovědnosti, které by přesně odpovídaly posici papežství v dějinách a které by z etických a sociálních důvodů přijímalo množství protestantů a volnomyšlenkářů, dokud by s hněvem a zděšením nezjistili, že byly nalákáni do pasti a přijali papežovu mezinárodní arbitráž. Představme si, že by někdo chtěl propagovat starou myšlenku, jako by to byla idea nová, pomysleme, že by řekl: „Navrhuji zřídit v některé metropoli v civilisovanější části naši civilisace sídlo stálého představitele reprezentujícího mír a základní shodu mezi všemi okolními státy. Nechť je z povahy svého postavení od nich všech oddělen a přece nechť je přísahou vázán posuzovat pravdu a právo a omyly a pochybení všech. Nechť je soudcem vykládajícím etický zákon a systém sociálních vztahů. Nechť je určitého typu a vzdělání odlišného od těch, které povzbuzují běžné ambice vojenské slávy nebo i jen běžného přilnutí ke kmenové tradici. Nechť je zvláštní úctou chráněn před nátlakem králů a vladařů. Nechť je přísahou zavázán zvláštním způsobem posuzovat lidi jako lidi.“ Už nyní není málo, a bude jich brzy ještě víc, kdo by byli schopni navrhnout takovou ideální mezinárodní instituci z vlastního popudu, stejně tak jsou tu mnozí, kdo se ve své nevinnosti domnívají, že se o to dosud nikdo nepokusil.
Je pravda, že až doposud by se velká spousta takových sociálních reformátorů držela zpět od myšlenky, že by institucí měl být jednotlivec. Ale i tenhle předsudek se rychle oslabuje opotřebením z reálné politické zkušenosti. Můžeme se držet, jako to mnozí z nás činí, demokratického ideálu, ale mnozí z nás už si uvědomili, že přímá demokracie, jediná pravá demokracie, která uspokojuje pravého demokrata, je použitelná k jistým věcem a k jiným ne a už vůbec se nehodí k otázce jako je tato. Skutečný hlas jím promlouvá ohromná mezinárodní civilisace nebo velké mezinárodní náboženství nebudou v žádném případě konkrétní rozlišitelné řeči či výkřiky všech všech milionů věřících. Není to lidé, kdo by byl dědicem svrženého papeže, bude to nějaký sbor nebo synoda biskupů. Není to alternativa mezi monarchií a demokracií, ale alternativa mezi monarchií a oligarchií. A sám jako jeden z idealistů demokracie nemusím ani v nejmenším váhat, kterému z druhých dvou forem privilegií dát přednost. Monarcha je člověk, ale oligarchie to nejsou lidé, to je pár lidí, kteří vytvoří skupinku dost malou na zpupnost a dost velkou pro nezodpovědnost. Člověk v postavení papeže musí být odpovědný, pokud není doslova a do písmene šílený. Aristokraté ovšem mohou házet odpovědnost jeden na druhého, a přitom vytvořit sdílenou a jednolitou společnost, z které je uzavřený i jen výhled na zbytek světa. To jsou závěry, k nimž dospívá po světě mnoho lidí a mnozí z nich by pořád ještě byli užaslí a zděšení, kdyby zjistili, kam jejich závěry vedou. Jde tu ale o to, že i kdyby naše civilisace neobjevila znovu potřebu papežství, je velmi pravděpodobné, že se spíš dřív než později pokusí potřebě čehosi jako papežství vyhovět, i když se pokusí udělat to po svém. To věru bude ironická chvilka. Modernímu světu nezbude než postavit vzdoropapeže, i kdyby jako v románu Mons. Bensona bude mít antipapež spíš povahu Antikrista.
Jde tu o to, že se lidé pokusí dát jakousi morální moc mimo dosah mocí materiálních. Slabinou mnoha aktuálních cenných a dobře míněných pokusů o mezinárodní spravedlnost je, že si mezinárodní rady sotva mohou pomoci, aby nebyly jen mikrokosmem či modelem vnějšího světa, se všemi jeho malými i velkými věcmi, včetně věcí příliš velkých. Představme si, že v budoucích mezinárodních vztazích bude nějaká mocnost, řekněme Švédsko, považována za nepřiměřenou nebo problematickou. Pokud bude Švédsko v Evropě silné, bude v evropské radě mocné. Pokud bude Švédsko v Evropě příliš silné, bude v evropské radě příliš mocné. A protože bude nezastavitelné, bude se právě jemu odporovat nebo se přinejmenším bude omezovat a zadržovat. Není mi jasné, jak může kdy Evropa z tohoto logického dilematu vyváznout, leda že by znovu objevila autoritu, která je ryze morální a e je uznaným správcem a strážcem morálky. Velmi rozumně může být řečeno, že ani lidé oddaní plnění povinností nedělají vždy to, co hlásají. Jenže ostatní vládci světa ani nejsou vázáni to vyznávat. Znovu a znovu v dějinách, zejména ve středověkých dějinách zasahovalo papežství ve prospěch míru a humanity, stejně jako světci, kteří se vrhali mezi meče a dýky znesvářených frakcí. Kdyby ale papežství, světci a katolická církev neexistovali svět ponechaný sám sobě by jistě nenahradil sociální abstrakce theologickými krédy. Lidstvo jako celek bylo daleko hunanitarianismu. Kdyby svět zůstal ponechán sám sobě řekneme do doby feudalismu, všechna rozhodnutí by byla činěna tvrdě a nelítostně podle pravidel feudalismu. V tehdejším světě byla jediná instituce, která existovala ještě před feudalismem. Existovala jen jediná instituce v níž se mohla uchovávat vzdálená vzpomínka na republiku a římské právo. Kdyby svět zůstal ponechán sám sobě v čase renesance a italského státnického řemesla Vladaře, byl by zcela uspořádán podle tehdejší módy oslavování vladařů. Existovala jen jedna instituce, které mohla být pohnuta k tomu, aby kdykoliv zopakovala: „Neskládejte svou naději v knížata.“ Kdyby neexistovala, jediným výsledkem slavného uspořádání cujus regio ejus religio (koho země, toho víra, uspořádání vzešlé z evropských poreformačních náboženských válek. Pozn překl. ) by bylo samé regio a velmi málo religio. Stejně tak samozřejmě má naše doba svá nevědomá dogmata a universální předsudky a potřebuje zvláštní, posvátné a jak se mnohým zdá, nelidské rozdělení, aby stanula nad nim nebo viděla za ně.
Vím, že tento ideál byl stejně jako každá jiný zneužíván a mohu říct jen tolik, že i ti, kdo nejvíce odsuzují realitu nejspíš znovu začnou hledat ideál. Já ale ve skutečnosti nenavrhuji, aby takový duchovní tribunál jednal jako právní tribunál nebo aby dostal pravomoci prakticky zasahovat do normálních a národních vlád. Jsem si docela jist tím, že by takové materiální zapletení ani nikdy nepřijalo. A když jsme u toho, nijak netoužím po tom, aby kterýkoliv ze sekulárních tribunálů zřízených v zájmu mezinárodního míru měly moc zasahovat do národních a místních svobod. To už bych ji raději dal papeži než politikům a diplomatům toho druhu, kterému ji dnes svět dává. Nechci ji ale dávat nikomu a autorita, o níž mluvíme ji od nikoho nechce přjmout. Věc o níž mluvím je ryze morální a nemůže existovat bez určité morální loyalita, je to věc atmosféry a dokonce i svým způsobem věc citu a náklonnosti. Nemáme místo na to popisovat, jak takový obecný populární cit a náklonnost vzniká, není ale pochyb o tom, že kdysi vyrostl kolem náboženského centra naší civilisace a že není pravděpodobné, že by vyrostl znovu, leda k něčemu co míří k vyšším standardům pokory a lásky než jsou běžné standardy světa. Lidé nemohou lnout k císařům jiných národů, nebo i jen k jejich politikům, jsou známi tím, že se staví chladně někdy i k politikům vlastním. Nevidím žádné vyhlídky na nějaké positivní jádro přátelství, leda v nějakém positivním nadšení pro něco, co hýbe nejhlubšími částmi lidské morální přirozenosti, pro něco, co nás dokáže sjednotit ne (jak tvrdí domýšlivci) tím, že budeme zcela mezinárodní, ale tím že budeme universálně lidští. Lidé se nemohou shodnout na ničem víc, než že se neshodnou o ničem. A cokoliv dostatečně širokého na to, aby umožnilo takovou shodu musí být samo širší než svět.

Kdyby tak věřili

Jedna z věcí, kterou naši nepřátelé neznají je to, co svědčí v jejich prospěch. Je pro mne vždy věcí pýchy, že tu nejpyšnější, nejautentičtější a nejnevyvratitelnější chloubou, kterou může když pronést anglický protestant, pro ně vytvořil katolík. Jen velmi málo protestantů, přinejmenším v jeho době, mělo dost historické velikost či osvícení na to, aby to udělali. Byl to totiž Newman (John Henry Newman, jeden z největších myslitelů své doby, začínal jako anglikánký duchovní, v polovině 19. století konvertoval ke katolické víře, na sklonku života byl jmenován kardinálem. Pozn. překl.), tento velký mistr anglického jazyka, kdo když přehlížel zářné triumfy našeho jazyka od Bacona a Miltona po Swifta a Burkeho, nám pevně připomněl, že i kdybychom obrátili Anglii tisíckrát k pravé víře „anglická literarura vždy bude protestantská.“
Tak velkomyslný projev nestrannosti lze chápat až jako příliš velkomyslný, ale já myslí, že je pro nás velmi dobré, abychom byli příliš velkomyslní. Není to docela, nebo aspoň výlučně pravda. Stačí jen zmínit jméno Chaucerovo, aby bylo sdostatek jasné, že anglická literatura byla anglická dlouho předtím, než byla protestantská. Ani protestant, pokud byl současně Angličan, nemohl chtít nikoho angličtějšího než Chaucera. Co do esenciální národní povahy byl angličtější než Milton. Faktem je, že argument pro Chaucera není silnější než pro Shakespeara. Jenže u Shakespeara je to argument dlouhý a složitý, když ho vedou straníci, ale dostatečně prostý a přímý pro lidi se smyslem pro realitu. Jsem přesvědčen, že nedávné poznatky a objevy zaznamenané v knize francouzské dámy velmi jasně potvrdili theorii, že Shakespeare zemřel jako katolík. Nepotřebuji žádné knihy a žádné objevy abych dokázal, že jako katolík žil, nebo se spíš jako mys ostatní neúspěšně pokoušel žít jako katolík, myslel jako katolík, že cítil jako katolík, a pohlížel na každou otázku tak, jak na ni pohlíží katolík. K důkazu by bylo zapotřebí další eseje, pokud vůbec tak praktický dojem lze dokázat. Pro mě je zcela zřejmé, že byl určitým reálným a rozeznatelným renesančním typem katolíka, jako Cervantes, jako Rosand. Kdybych byl ale nenuceně požádán o krátké vysvětlení, pak bych jen řekl, že to, že byl Shakespeare katolík vím z těch pasáží, které se dnes užívají k dokazování, že byl agnostik.
Ale to je docela jiná a mnohem spletitější otázka a není to tak, kterou jsem si položil na počátku této eseje. Na začátku jsem se rozhodl přijmout celou zdravou a jistou pravdu Newmanova uznání, že z rozdělení Evropy skutečně povstala velká a slavná anglická protestantská literatura a přičinit k tomu bodu ještě několik dalších úvah. Myslím, že nic nemůže moderním Angličanům jasněji ukázat tu jednu největší věc, kterou neví (totiž jaké naše náboženství skutečně je a proč myslíme, že je skutečné) než, když položím tuto docela zajímavou historickou otázku. Jaký rozdíl by znamenalo pro velké mistry anglické literatury, pokud by byli katolíky?
Na tuto otázku nelze samozřejmě odpovědět přesně a vědecky, protože nikdo neví, jak by číkoliv život změnily jakkoliv změny jeho okolností. Široce vzato, ale stojí za to, položit takovou otázku idejí nebo i nauk jako téma náboženských dějin. Do jaké míry záviseli velcí protestantští spisovatelé na protestantismu.
Nemám v úmyslu se tu tím zabývat adekvátně a věru tohle není ani tak esej, jako spíš esej o návrhu na téma na esej. Je t to vlastně jemný náznak pro lidi učenější než jsem já, že shodou okolností mám velmi dobrý titul a téma pro esej. Přinejmenším mohu ale s klidem a jistotou říct, že běžný či nejobvyklejší dojem mezi Angličany v této věci je naprosto mylný. Je mylný proto, že si představuje, že čistě protestantské ideje byly jaksi neurčitě ty samé jako ideje liberální a emancipované. A mýlí se i v jednom specifičtějším smyslu, protože se zakládá na zcela mylné a prolhané historii, která předstírá, že reformace byla to samé co renesance. Bylo by velmi těžké říct, co dluží anglická literatura reformaci na rozdíl od renesance. Je tu skvělá upřímnost, jež inspirovala Bunyanovu prostou angličtinu, ale i Bunyan byl svého druhu výjimkou, která potvrzovala pravidlo. Byl puritánem, ale se vší důrazností ne puritánský puritán. Byl to člověk, kterého ostatní puritáni ve skutečnosti podezírali, protože byl spíš křesťan, než puritán. Už tehdy bylo řečeno, a pak mnohokrát znovu, že jeho theorie není na poměry sekt sedmnáctého století příliš sektářská. Mezi kalvinisty byl tak umírněný, že tisíce lidí musely číst jeho velkou knihu, aniž by na kalvinismus vůbec pomyslely. A když se podíváme na velké scény v jeho velké knize—bitvu s Apollyonem, Greatheartovo poslání, smrt Udatného pro pravdu, když zazní všechny trouby z druhé strany—není vůbec žádný důvod, aby je nemohl napsat katolík. Netvrdím, že by je napsal katolík, kdyby běh dějin připustil, aby obyčejní lidé zůstali katolíky, protože na takovou otázku nemůže nikdo odpovědět ani tak, ani tak. Mluvím výlučně o naukách v jejich vztahu k idejím a obrazům, a v tomto smyslu není žádný důvod, proč by katolíkovi jeho katolicismu bránil v tom, aby napsal takový příběh o putování člověka a jeho zápase o dosažení Boha.
Svým způsobem ještě silnějším příkladem je Milton, protože v sobě měl ještě mnohem víc Shakespeara a katolické renesance. A vážně nevím, o žádném hlubším rozdílu, pokud jde jeho poesii jako takovou, kdyby následoval další členy své rodiny ve staré víře, nemyslím, že by musel mnoho měnit, leda že by snad byl mnohem veselejší chlapík. To si mnozí neuvědomují, protože trvají na tom, že umělecká a intelektuální svoboda byla něčím v katolických zemích nedostupným a otevřeným jen protestantským. Tomu ale celá historie jednoduše odporuje. Kulturní příliv stoupal v sedmnáctém století z Francie do Anglie a ne z Anglie do Francie. Miltonovi mohlo patřit stejně ústřední místo jako Moliérovi a přesto by mohl zůstat katolíkem v katolické atmosféře. Katolík Descartes byl pravdivěji filosofem racionalistické vědy než protestant Bacon. Experimenty, nové formy, velká jména kritiků i filosofů se v posledních dvou nebo třech staletích objevovala stejně tak v katolických jako v protestantských zemích, pokud ne víc. Anglie mohla vydat velkou anglickou literaturu, právě tak jako Francie vydala velkou francouzskou literaturu i bez jakékoliv změny ve starobylém evropském náboženství.
Pravým zkušebním případem, který by se v nějaké takové eseji měl zkoumat, by byl například Cowper. U něj máme zcela jednoznačně protestantskou theologii, a máme u něj i tu nejednoznačněji anglickou poesii. Jedno s druhým, ale má má pramálo společného, dokud nepřišla ona temná hodina v níž theologie zničila poesii. Kalvinismus chudáka Cowpera přivedl k šílenství a jen jeho poesie ho nějakou dobu zachovala při smyslech. Ale ani v poezii, ani v příčenosti nebylo nic, co by mu bránilo být katolíkem. Naopak, byl tím druhem člověka, který by byl jako katolík velmi spokojený. Byl ten typ člověka, který by se oddal vzpomínce na sv. Františka, pokud by o něm slyšel, a nic by jemu, stejně jako tomu druhému, nemohlo zabránit, aby si neochočil ptáky nebo nehladil divoké lesní zajíce. Byla brutální rána od Kalvína, o dvě století dřív, co zlomilo srdce tohoto přirozeného světce a to není nejmenší z jeho zločinů.
Po Cowperově době se začíná objevovat jiný druh potíží, a není to přítomnost, jako spíš absence protestantské theologie. Už i u Burnse a Byrona byly nepochybně prvky, které by byly v rozporu se jejich katolickou tradicí,pokud by ji měli, a ještě víc pak u Shelleye a Swinburna. Ale nebyla by to ani zpola tak vzpoura proti katolicismu, jako proti protestantismu. Nakolik měli sklonky k pouhé skepsi, našli by k ní mnohem rychleji cestu četbou Rabelaise a Montaigna v katolické zemi, než ze čtení Shakespeara a Miltona v zemi protestantské. Jakmile začala revoluce, svým způsobem, jakmile začalo romantické hnutí, byla positivní puritánská theologie odložena a zanechána zpět ještě úplněji než theologie středověká. Ve skutečnosti romantici dospěli k lehké a matné sympatii když ne ke středověké theologii, tak aspoň ke středověkému náboženství. Je pravda, že Byron či Hugo dávali přednost tomu, aby opatství ležela v ruinách, ale do baptistické kaple by nezavítali ani jen pro to potěšení, vidět ji v troskách. Je pravda, že nám Scott doporučuje, abychom se na středověké Melrose (historické město ve Skotsku, stojí i tam i malebné ruiny Melrose Abbey, kde je pochováno srdce skotského krále Roberta Bruce. Pozn. překl.) dívali za měsíčního svitu, s jemným dodatkem mezi řádky, že středověké náboženství byly náměsíčné smyšlenky. V žádném případě by ale nechtěl vidět Exeter Hall (sál pro tři tisíce lidí postavený v třicátých letech 19. století a stržený počátkem 20. stol. v Londýně na Strandu. Hostil filantropická a náboženská shromáždění. Pozn překl.) ve světle plynových lamp a jeho theologii by nepovažoval za náměsíčnou, ale nafoukanou. Pochvaly k nimž se občas donutí na adresu oficiálního puritánského náboženství v jeho vlastní zemi, jsou-potvrdila by obecná shoda-nejmrzoutštějšími a nejméně upřímnými slovy, která lze v jeho díle najít. Z negativní strany, zjišťujeme tedy, je závěr rovněž negativní. Je velmi těžké, přinejmenším po pochybném Bunyanově a smrtelném Cowperově případu, najít cokoliv, co by se dalo označit za čistě literární insipiraci pocházející z čistě protestantských nauk. Najdeme spoustu inspirace pocházející více či méně nepřímo z pohanství, ale po prvním rozrušení, sotva jaká vzešla z protestantismu.
Pokud tohle platí na negativní straně, pak je to ještě větší pravda na straně positivní. Chápu to tak, že imaginativní velikost Miltonova eposu by v takových věcech, jako je Boj na nebi, byla mnohem přesvědčivější, pokud by ji více tvořil podle hlubokých středověkých tajemství o přirozenosti andělů a archandělů a méně podle pouhých fantazírujících řeckých mýtů o obrech a bozích. Ztracený ráj je nesmrtelná báseň, ale nepodařilo se jí stát nesmrtelnou náboženskou básní. Miltona čtou s největším uspokojením ti, kdo ho čtou, jako by četli Hesioda. Je sporné, zda ti, kdo hledají duchovní uspokojení ho nyní čtou i jen tak přirozeně, jako čtou Crashawa. Myslím, že se nikdo nebude přít, že Scottova pompa a slavnostní podívané by byly ještě desateronásobně skvělejší, kdyby emblémům věčné víry rozuměl s takovým citem a pochopením, jaké měl pro emblémy mrtvého feudalismu. Pro něj hábit dělal mnicha, ale ten hábit by byl mnohem živější a barvitější, kdyby v něm byl skutečný mnich, nemluvě o skutečné mysli v mnichovi, třeba mysl sv. Dominika nebo sv. Huga z Lincolnu. „Anglická literatura vždy byla protestantská“, ale mohla být katolickou, aniž by přestala být anglickou, možná by se jí podařilo vytvořit hlubší literaturu a šťastnější Anglii.

Skotské modly

Na současné kontroversi mě nejvíce udivuje, že naši naši protivníci mluví téměř výlučně o minulosti a to zcela mrtvé minulosti, kdežto my se pokoušíme zabývat praktickými záležitostmi současnosti, ať už je to pokus považován za drzý, výstřední, dotěrný či paradoxní. Zábavná komedie v tomto stylu povstala zdá ohledně skotského nacionalismu nebo myšlenky na Home Rule (samosprávu pozn. překl.) pro severní Británii. Vážený presbyterián varoval své krajany, že hnutí poskvrňuje přítomnost římských katolíků a to zejména pana Comptona Mackenzie (skotský spisovatel a nacionalista, spoluzakladatel Skotské národní strany, zemřel 1972, pozn. překl.).Upozornil že smrtelná nebezpeční v nemalé míře naznačuje skutečnost, že pan Cunninghame Graham (Robert Cunninghame Graham, vůbec první socialistický poslanec britského parlamentu, skotský politiky, spisovatel a novinář, zakladatel a první předseda Skotské národní strany, zemřel 1936) se zajímá o knihu pana Belloca, která obsahuje odporný dojem, že reformace byla ztroskotáním křesťanstva. Osobně bych se domníval, že to, že bylo ztroskotání křesťanstva, muselo být zřejmé komukoliv na kterékoliv straně v jednom konkrétním a objektivním smyslu. Představoval bych si, že to musí být zřejmé každému, kdo touží, nebo jen debatuje o znovusjednocení křesťanstva . Je nepochybné, že tu byla jedna těleso či plavidlo a to se nepochybně rozbilo na různé části. Někdo si může myslet, že ta loď byl zastaralý trojpalubník, který se rozbít musel a lidi měli štěstí, když unikli na člunech. Je však jisté, že se rozbila a čluny nebyly to samé, co původní loď. Stejně tak se někomu nemusí líbit naše tvrzení, že vzestup feudálních království a moderních národů byl součástí úpadku a pádu římské říše. Je to jen jedna ze známek jistého fanatismu, ale stojí za to ji zmínit hned na začátku. Ke zvláštnostem této formy bigotnosti patří, že nedokáže rozlišit mezi provokativními tvrzeními a tvrzením jednoduše nevyhnutelnými. Kdybych řekl, že reformace znamenala nový úpadek do barbarství, návrat ke všemu tomu nejhoršímu z temného středověku bez všeho, co v něm bylo nejlepšího, že to bylo modlářské uctívání mrtvých hebrejských dokumentů plných vizí a symbolů jimž chyběl Daniel, který by vyložil sny, že to byl bezhlavý shon za brutálním luxusem a pýchou se zástěrkou sprostého řevu kazatelských křiklounů, že to byl vzbouřený dav zlodějů a drancovníků, kteří si v čele pro štěstí nesli pár blekotajících šílenců s pěnou u úst, že to byl návrat Máního, té špinavé opice hrající si na asketika, která se spikla s čertem ke zničení světa—pokud bych řekl tohle všechno, pak by mě napadlo,že tyto poznámky o protestantismu mají poněkud provokativní příchuť. Pokud bych ale s panem Bellocem, tvrdil, že protestantismu byl ztroskotáním křesťanstva, pak bych to považoval za běžné historické tvrzení, podobně jako tvrzení, že americká válka za nezávislost způsobila rozdělení v britském impérium. Fanatik rozdíl mezi dvěma typy tvrzení nedokáže vidět, bez ohledu na to jestli je říkáme my nebo on sám.
Další zajímavostí, která stojí za povšimnutí je, že protestant dále říká, že pan Compton Mackenzie a jeho přátelé zničí Skotsko, pokud odstraní přísné učení Johna Knoxe, které očividně vytvořilo skotský charakter. To se mi zdá vůči skotskému charakteru trochu kruté. Nemohu se přimět, abych uvěřil,že charaktery Scotta nebo Stevensona, Burnse nebo Barrie jsou přesnou a nezměněnou reprodukcí strohého učení Johna Knoxe. Než se ale pustíme jakéhokoliv takového srovnávání, stojí za to říct, že na první pohled poněkud živější svět, život více obeznámený s moderními okolnostmi a pochopení pro aktuální problémy současnosti a blízké budoucnosti spíše naznačují ti kdo vyslovují slova „Compton Mackenzie“ než slova „John Knox“. Ke stejnému náboženství jako pan Compton Mackenzie se v poslední době připojilo mnoho velmi moderních mužů. Nikdy jsem neslyšel o žádném takovém mladém muži, který by projevil nejmenší chuť vrátit se ke starému náboženství Johna Knoxe. Může ho neurčitě respektovat jako skotského hrdinu na základě předpokladu (až překvapivě pomýlenému),že byl skotský patriot. Ve skutečnosti byla patriotickou stranou ve Skotsku hanebná papeženecká strana. Knox a jeho presbyteriáni velmi ochotně pomáhali tlaku Anglie a Alžběty. Ospravedlnili by se tím, že měli jedno, pravé a jedině správné náboženství. Otázka zní, kdo ještě ve Skotsku zbyl a věří to bylo jedno, pravé a jediné správné náboženství? Opakuji, tak jeden z tisíce, možná jen mezi skvěle fanatickými starými Wee Free (stoupenci skotské presbyteriánské Free Church) v Highlands. Každý kdo něco málo ví o skotských presbyteriánských církvích v posledních padesáti letech ví, že nauka, která se v nich převážně vyučovala nebyl přísný kalvinismus osmnáctého a sedmnáctého století a ještě méně divoký kalvinismus věku šestnáctého. Byla to mírná směs hegeliánské filosofie a historické kritiky, obojí vypůjčené z Německa a pečlivě studované skotskými studenty na německých universtách. A kdokoliv si všiml, jaký je opravdu moderní skotský charakter ví že už nyní v nejmenším nepřipomíná (chvála nebesům) přísnost Johna Knoxe. Je spíš sentimentální než naopak, i když své city projevuje ve víc než jednom brilantním a duchaplném člověku hodném obdivu. John Knox ani zdaleka nepředstavuje moderní Skotsko. To mnohem přesněji a mnohem čestněji zastupuje Sir Henry Lauder (slavný skotský komik a bavič konce devatenáctého a první třetiny dvacátého století) a Sir James Barrie (skotský spisovatel a dramatik, autor Petera Pana).
Druhou známkou fanatika, kterého popisuji, je těžkopádný a bezduchý zvyk dovolávat se mrtvých věcí ve světě, v němž jsme obklopeni mnohem živějšími a mnohem zajímavějšími věcmi. Bylo by mimořádně zajímavé napsat skutečnou, zdvořilou a příznivou historii pozoruhodné episody skotského puritanismu zdůrazňující její integritu a intelektuální vitalitu, pokud trvala. Ale jakékoliv upřímné bádání o něm musí skončit konstatováním, že nevytrvala. Jeden z nejbrilantnějších a nejvýznamnějších skotských profesorů z university v Edinburghu, sám zcela puritánského původu a se sympatiemi zcela opačným katolickým mi jednou důrazně a přesně popsal starý skotský sabatarianismus . „Pokrýval celé Skotsko a pak jednoho rána odevšud zmizel jako sníh.“ A třebaže lze příběh pravdivě vypovědět z obou pohledů, nebo z řady jiných, je jen přirozené, že si z něj vezmeme vlastní poučení. A je to samozřejmě poučení, které se vine celými našimi dějinami. Zrození a smrt každé hereze je pokaždé v podstatě stejné. Chorobný nebo nevyrovnaný katolík si z tisícihlavého hejna katolických idejí vybere jednu a prohlásí, že mu na této katolické ideji záleží víc než na katolicismu. Vezme ji s sebou na poušť, kde se z ideje stane obraz a z obrazu modla. Pak, po jednom či dvou stoletích, najednou procitne a zjistí, že modla je modlou a, krátce nato, že poušť je pustinou. Pokud je moudrý, označí se za blázna. Pokud je to blázen, prohlásí, že je revoluční progresista, který vyrostl z uctívání model. Podívá se kolem sebe na holou a bezútěšnou poušť rozprostírající se všude kolem a prohlásí krásnými slovy H. G. Wellse: „Nevidím nikde žádná omezení.“
Právě to se stalo kalvinskému Skotovi a naší hlavní útěšnou vyhlídkou je, že Skot zpravidla není hlupák, ani když přestane být kalvinistou. Často se ale stává a theistou a fakt, že tolik tvrdých destruktivních skeptiků od Huma dál přišlo ze Skotska, byl brzkým a významným důkazem objevu modly a pouště. To je aspoň krátké podobenství o tom, co se stalo. Kalvinista byl katolík, jehož mysli se jaksi zmocnila a přemohla ji osamocená theologická pravda o Boží moc a vědění, a on jí předložil lidskou oběť, nejen všech lidských citů, ale i všech dalších božských vlastností. Něco na té holé ideji vševidoucí, vše zkoumající a nelítostné moci jisté lidi po jistou dobu opájelo a povznášelo, podobně jako některé lidí opájí vichřice nebo nějaká hrozná divadelní tragedie. Uměřenější protestanté, anglikáni a do značné míry luteráni, chovali trochu podobně prazvláštní pocity o králi. Povstala z toho doktrína kavalírů (royalistů, stoupenců Karla I. v anglické občanské válce v 17. stol.) o božském právu—a dvorní kaplani v Prusku. Není nic podnětnějších a složitějšího pro představivost než nezbytná potřeba pokusit se pochopit jak lidé v šestnáctém a raném sedmnáctém století pociťovali jakousi altruistickou radost z pouhé moci a triumfu vladaře, toliko z autokracie pozemského panovníka. Abychom byli spravedlí ke kalvinistům, ti ji cítili jen k vladaři nebeskému. V tom smyslu se Skoti mohou za svým kalvinismem ohlížet s hrdostí. Nemohou ale hledět hrdě ke kalvinismu dopředu. Dobře vědí, jako všichni ostatní, že tuto isolovanou náboženskou ideu nelze dál držet oddělenou od ostatních náboženských idejí, které k ní patří. Kalvinismu puritánů je právě tak mrtvý jako božské právo kavalírů, lidé se už dál nemohou klanět modle, bez ohledu na to, zda je presbyteriánská nebo erastiánská. Mohou se pouze uctívat pustinu, což je atheismus, nebo jak říkají ti zdvořilejší, pantheismus.
Bez ohledu na to, zda to označovat za katolickou tendenci nebo ne, všechna hnutí všech sekt v poslední době směřovala ke snaze dát znovu dohromady rozptýlené kousky, které byly rozházeny v šestnáctém století. V naší době nejčastěji vidíme, že jeden člověk po druhém sbírají jeden kousek po druhém a skládají je do nových schémat, která si půjčují ze starých. To je dostatečný důkaz, že skutečně došlo ke ztroskotání. A že se od té doby Robinson Crusoe stále vrací, aby vybíral z vraku věci.

Nárys Pádu

Už jsem komentoval zvláštní ústupové boje v podobě blafování, které mají zakrýt darwinistické stahování se z pozic. Jeho další příklad se objevil v souvislosti s mnohem slavnějším jménem, vlastně dvěma slavnějšími jmény. Pan H. G. Wells odpověděl panu Bellocovi, který napsal kritiku Nárysu dějin především proto, aby protestoval, proti jisté svévolné generalisaci a předstírané znalosti neznámého. Typickým případem byl ten, kdy pan Wells řekl o lidech, kteří malovali soby v jeskyních : „Zdá se, že v takovém životě není místa pro spekulace či filosofii“ na což pan Belloc nikoli nepřirozeně odpověděl: „A proč ne, při všem na světě?“. Nyní se tu ale nechci zabývat jednotlivých děl. Opírají se převážně o styl řeči předpokládající, že každá jeskynní kresba má na sobě náležitě napsané datování, nebo že každá kamenná sekyra nese nápis 400 000 př. Kr. nebo možná p. N. d. čili před Nárysem dějin. Právě teď je jediným naším kontaktem to, co působí pokračování naší předchozí kritiky ohledně současného stavu darwinsmu. Zaujalo mě přitom, že i pan Well, zpravidla dostatečně vřelý polemik je v této věci poměrně a skutečně dosti chladný a jeho obrana Dariwna je mnohem víc omluvou než apologií. Věru tak, podobně jako řada jiných moderních apologií je téměř obhajobou tvrzení, že Darwin nebyl darwinista.
Viktoriánští evolucionisté se soustředili především hlásání velikosti Darwinovy teze. Noví evolucionisté se, jak se zdá, soustředí na to, aby vysvětlili, jak byla malá. Vypadá to, že se snaží tvrdit, jako v té staré anekdotě, že porodila teorii, ale velmi malou. Některá slova pana Wellse bychom bez předpojatosti mohli považovat za apologetiku. Na rozdíl od již zmíněného profesora se nepokouší slovu „původ“ vyhnout řečmi o „příčině původu“. Soustředí se na slovo „druhy“, jako by se evoluce týkala jen druhotného dělení. Dodává, že je na počátku vůbec nevztahoval na člověka. Co by na to asi tak řekli viktoriánští darwinisté, kdyby slyšeli, že se někdo uchýlil k obhajobě darwinismu tvrzením, že se nevztahovalo na člověka? Máme tomu rozumět, že božské inspirace se dostalo jen první Darwinově knize? Pan Wells dále říká, že přirozený výběr odpovídá zdravému rozumu. A nepochybně platí, že pokud se tím míní jen tolik, že věci způsobilé přežití přežívají, pak je to zdravý rozum. Mohli bychom taky dodat, že je to každý ví. Došly věci snad až tak daleko, že se Darwin hájí tím, že jenom přišel na to, co ví každý? Skutečná otázka je samozřejmě ta, kterou položil pan Belloc, když řekl, že není třeba nikomu vysvětlovat, že v potopě se rybě daří, zatímco dobytče uhyne Otázka zní: Za jak dlouho se z dobytčete stane ryba? To by byl příklad skutečné darwinské teorie, který je dnes ovšem minimalisován a představován jako pouhý jeden prvek evoluce, který postrádá i jen stopu vysvětlení. Zdá se nám, že za tím je nějaký zdravý předsudek. Pan Wells rozhorleně odmítá pomluvy pronesené panem Bellocem, který se označuje za patriota. Je ale pravda, že hluboká anglická národní hrdost má mnoho společného s touto zbožnou úctou. A tak raději, než by upřeli Anglii jejího Darwina, sebrali Darwinovi jeho objev.
Připouštím, že může znít poněkud provokativně, pokud někdo označí tak velkého génia, jako je pan Wells za provinčního člověka. Pokud by chtěl vědět, proč by někdo něco takového dělal, stačí tiše ukázat na nadpis jedné stránek jeho knihy, který zní : „Kde je zahrada Eden?“ Klesnout k něčemu takovému a považovat to za výmluvné, při rozpravě s inteligentním katolíkem o Pádu, to je provincialismus, hrdý a neocenitelný provincialismus. Francouzští venkované, o nichž pan Wells mluví, v tomto smyslu provinční nejsou. Jak pan Wells říká o evoluci a Darwinovi neví nic. Neví a nestarají se. A v tom jsou mnohem lepšími filosofy než pan Wells. Zastávají filosofii Pádu, v podobě prostého příběhu, který může být historický nebo symbolický, ale rozhodně nemůže být důležitější než to, co symbolisuje. Ve srovnání s takovou pravdou nezáleží ani zbla na tom, jestli je nějaká evoluční theorie pravdivá. Bez ohledu na to, zda byla zahrada alegorií, lze samu pravdu alegoricky zobrazit jako zahradu. A pointa je v tom, že člověk bez ohledu na to, co jiného ještě je, rozhodně není jen jednou z rostlin v zahradě, která by vytrhla své kořeny a chodila na nich kolem jako po nohou, nebo po způsobu jiřiny zahradní si nechala narůst náhradní oči a uši. Člověk je něco jiného, něco divného a osamělého a víc se podobá soše, která byla dřív bohem zahrady, ale socha spadla ze svého podstavce a leží rozbitá mezi rostlinami a plevelem. Toto pojetí nemá co do činění s materialismem jelikož odkazuje na materiály. Obraz lze udělat ze dřeva, dřevo může pocházet ze zahrady, sochař asi mohl použít a pravděpodobně použil v tom co vyrýval a vyjadřoval vlákna a letorosty dřeva. Můj příběh se ale soustředí na dvě pravdy pravého písma. První je, že do dřeva byl vyryt nebo otištěn z vnějšku a záměrně obraz, v tomto případě obraz Boží. Druhá zní, že tento obraz byl poškozen a zohaven a je proto nyní i horší i lepší než pouhé rostliny v zahradě, které jsou naprosto dokonalé podle svého vlastního plánu. Zůstává libovolný prostor pro spekulace o historii stromu než se stal obrazem, zůstává místo pro jakékoliv pochyby a tajemství o tom, co se opravdu stalo, když se proměnil v obraz, zůstává místo pro jakoukoliv naději a představivost o tom, jak bude vypadat až bude opravdu opraven a přetvořen v dokonalou sochu, kterou jsme nikdy neviděli. Má ale dva pevné body, totiž, že člověk byl nejprve pozdvižen a padl. Odpovědět na to otázkou „A kde je zahrada Eden?“je podobné, jako bychom filosofujícímu buddhistovi odpověděli: „A kdy jste byl naposledy oslem?“
Pád je názor na život. Je to nejen jediný vysvětlující, ale i jediný povzbuzující pohled na život. Proti jediným skutečně alternativním filosofiím buddhistů, pesimistů nebo prométhejců zastává, že jsme zneužili dobrý svět a ne, že jsem jen uvězněni ve světě špatném. Vztahuje zlo zpět k špatnému užití vůle a tím prohlašuje, že může být nakonec napraveno správným užíváním vůle. Každé jiné vyznání než toto je ve větší či menší míře kapitulace před osudem. Člověk, která tento názor zastává zjistí, že osvětluje tisíce věcí, k nimž pouhá evoluční etika nemá vůbec co říct. Například o ohromném rozdílu mezi úplností lidských strojů a trvající zkaženosti jeho motivů, o tom, že se zdá, že žádný sociální pokrok za sebou nenechává lidská já, o tom, že jsou to obvykle první a ne poslední lidé z různých škola a revolucí, kteřé jsou nejlepší a nejčistší – jako byl například William Penn lepší než kvakerský milionář, nebo Washington lepší než americký naftový magnát, o přísloví, že „cenou svobody je trvalá bdělá ostražitost“, které říká jen tolik, co theolog o každé jiné ctnosti a samo o sobě jen jen jedním způsobem, jak formulovat pravdu o prvotním hříchu, o těch extrémech dobra a zla, v nichž člověk překonává všechna zvířata v měřítkách nebe a pekla, o tom vznešeném pocitu ztráty obsaženém už je v pouhém zvuku vší velké poesie a nikde víc než v poesii pohanů a skeptiků: „Hledíme kupředu a zpět a soužíme se po tom, co není,“která volá proti všem domýšlivcům a pokrokářům ze samých hlubin zlomeného srdce člověka, že radost není jen naděje, ale také v podivném smyslu vzpomínka a že my všichni jsme králové ve vyhnanství.

Nuže pro lidi, kteří cítí, že tento pohled na život je reálnější, radikálnější a universálnější než levná zjednodušení, jež se proti němu stav je dosti šokující, když zjistí, že někdo, nemluvě o člověku jako je pan Wells tvrdí, že všechno záleží na nějakém detailu o umístění zahrady v Mesopotamii, jako je třeba místo označené generálem Gordonem. Pro něco tak nesouměřitelného se těžko hledají paralely, jelikož není reálné podobnosti mezi našimi upachtěnými lidským záležitostmi a událostmi, které byly sice tajemné, ale božské a písmy, jež jsou posvátná i když jsou symbolická. Nějaký stín porovnání ale můžeme odvodit od moderních mýtů. Myslím tím ten druh mýtů, jimž zpravidla věří lidé jako pan Wells, jako je například Mýtus Magna Carta nebo Mýtus Mayflower. Mnozí historikové budou tvrdit, že Magna Carta ve skutečnosti nestála za řeč, že to bylo jen feudální privilegium. Představme si ale jednoho z historiků, kteří takový názor zastávají, že se s námi začne vzrušeně přít o bájné povaze našeho běžného ponětí o Velké listině svobod. Představme si, že by nám ukazoval mapy a dokumenty dokládající, že Magna Carta nebyla podepsána na Runnymede, ale někde jinde, jak mám dojem, někteří vědci tvrdí. Představme si, že by kritizoval pomýlenou heraldiku a smyšlené oblečení na obvyklých panoptikálních historických obrazech této události. Pomysleli bychom si, že je poněkud přehnaně rozrušen kvůli detailům středověké historie. Ale jaký by to byl děsivý šok, když bychom si nakonec uvědomili, že ten muž požaduje opuštění všech moderních pokusů o demokracii, že považuje jakoukoliv zastupitelskou vládu za špatnou, že chce rozpuštění všech parlamentů a zničení všech politických práv, jakmile je připuštěno, že král Jan nepodepsal ten konkrétní dokument na onom ostrůvku v Temži! Co bychom si o něm pomysleli, kdyby si skutečně myslel, že nemáme žádný důvod mít zalíbení ani v zákonu ani ve svobodě, leda v autenticitě onoho zamilovaného královského podpisu. To jsou do značné míry moje pocity, když zjišťuji, že se pan Wells skutečně domnívá, že zářivá a hluboká filosofie Pádu znamená jen tolik, že Eden byl kdesi v Mesopotamii. Nu, jediné vysvětlení proto, že tak velký muž jako pan Wells chová tak malý předsudek, jako tento ohledně hada, spočívá v tom, že pochází z náboženské tradice, která považovala hebrejské Písmo za jedinou autoriru a zapomněla na všechno o velké středověké metafysice a rozpravy o základních ideách. To se stává člověku, který je provinční a není žádná urážka to o něm říct, i když je to jeden z největších literátů a sláva jména Anglie.

Optimista sebevrahem

Volnomyšlenkáři jsou příležitostně přemýšliví, ale nikdy ne volní. Přinejmenším v moderním světě Západu se zdá, že jsou věčně připoutaní ke klopotné dřině materialistického a monistického vesmíru. Asijský nebo antický univesrální skeptik byl možná odvážnější myslitel, i kdy velmi pravděpodobně nešťastnější člověk. To s čím se setkáváme jako se skepticismem ale není skepse, nýbrž ukvělá víra v monismus. Volnomyšlenkář nemá volnost zpochybňovat monismus. Má zakázáno například věřit, v jediném srozumitelném moderním smyslu, věřit v zázraky. Je mu to zakázané v přesně tom samém smyslu, v němž by on o nás řekl, že máme zakázáno věřit v herese. Obojí je zakázáno ne silou, ale prvními principy. Tiskové sdružení racionalistů by neuneslo, nenasadilo roubík ani by nezaškrtilo Sira Arthura Keitha, kdyby přiznal, že existuje důkaz uzdravení v Lurdech. Stejně tak by mě kardinál arcibiskup z Westminsteru nenechal pověsit, rozpárat a rozčtvrtit, kdybych zítra oznámil, že jsem agnostik. V obou případech ale platí, že člověk nemůže vykořenit své primární principy, aniž by tím nepotrhal a nezpřevracel své vlastní já. Faktem je, že z této dvojice jsem my ti volní a svobodní, protože se jen stěží najde nějaký přirozený nebo mimopřirozený důkaz, který by někde nepasoval do našeho systému, kdežto materialistovi se ani ten nejmenší zázrak nikam do jeho systému nevejde. Nechme to však stranou jako zvláštní otázku a dohodněme se, i když jen čistě teoreticky, že jak katolík, tak materialista je omezen jen svými základními přesvědčeními o kosmickém systému, pro oba je myšlení v tom smyslu zakázané a v tom smyslu volné. Když pak následně čtu v nějakých novinách debatu třeba o spiritismu, kde přední materialista jako třeba pan John M. Robertson rozebírá důkazy pro spiritismus cítím se přitom přesně tak, jak se asi, představuji si, cítí on, když slyší biskupa s mitrou nebo jesuitu v klerice debatovat o materialismu. Vím, že pan Robertson nemůže důkazy přijmout, aniž by se stal někým docela jiným, než panem Robertsonem, je to ale v moci Boží milosti. Docela jistě ale vím, že není volnomyšlenkář, leda ve smyslu, v němž jsem volnomyšlenkář já. Kdysi dávno dospěl k závěru, který ovládá všechny další jeho závěry. K přijetí materialismu ho nevedou vědecké důkazy. Materialismus mu zapovídá přijmout vědecké důkazy.
Je tu ale i jiný způsob, v němž je volnomyšlenkář nejen přemýšlivý, ale i užitečný. Člověk, který naprosto odmítá víru je často prospěšným kritikem člověka, který ji odmítá postupně, po kouskách nebo nepravidelně. Člověk, který si z katolicismu vybírá části, které se mu náhodou líbí a zahazuje jiné, které ho shodou okolností pletou vytváří nejen nejprapodivnější výsledek, ale obvykle pravý opak toho, co zamýšlel. A jeho nedůslednost lze často nejlépe odhalit stejně tak z extrémně negativního jako z extrémně positivního pohledu. Říkalo se, že když odchází polobozi, p přichází bohové, v přátelské parodii by se dalo říct, že když bezbožci přichází, polobůžci odchází a já věru nevím, zda jim to náhodou opravdu nepatří. V každém případě i atheista může ukázat, jak důležité je zachovat katolický systém pohromadě i kdyby jen proto, aby ho jako celek odmítl.
Jeden zajímavý a zábavný případ přišel z Ameriky v spojitosti s panem Clarence Darrowem (právník a aktivista za občanská práva, angažoval se v tzv. Opičím sporu ohledně zákonnosti výuky evoluce ve školách pozn. překl.). Vypadá to, že psal něco o tom, že je nemožné, aby měl kdokoliv duši – k tomu není třeba dodávat nic, leda snad (jako obyčejně) to, že je to, zdá se, skeptik, kdo o duši smýšlí pověrečně, jako o samostatném a skrytém okřídleném zvířeti, je to on, kdo přemýšlí o duši jako o něčem plně mimo sebe. Právě teď mě ale na něm zajímá něco jiného. Proti nesmrtelnosti argumentuje mimo jiné tím, že v ni lidé ve skutečnosti nevěří. A pro to má argument, že pokud by lidé věřili v nějaké posmrtné štěstí všichni by spáchali sebevraždu. Tvrdí, že by nikdo nepodstupoval muka rakoviny kupříkladu, kdyby skutečně věřil (jak očividně předpokládá, že všichni křesťané věří), že v každém případě pouhý fakt smrti uvede duši okamžitě do dokonalého štěstí a společnosti všech jeho nejlepších přátel. Katolík jistě ví, jak odpovědět. Ale pan Clarence Darrow ani v nejmenším netuší, jakou otázku položil.
Nuže, tu máme poslední květ a korunu všeho moderního optimismu a universalismu a humanitarianismu v náboženství. Sentimentalisté mluví o lásce tak dlouho, až je světu z nejvznešenějšího lidského slova zle, předpokládají, že na onom světě nemůže být nic jiného než jakási Utopie praktických potěšení, která nám slibují (ale nedávají) v tomto světě. Prohlašují, že všem bude odpuštěno, protože není co odpouštět. Trvají na to, že „odejít“ je jen jako přejít do další místnosti, trvají i na tom, že to nebude žádná čekárna. Prohlašují, že nás to musí uvést rovnou do vypolštářované síně se vším představitelným pohodlím, aniž by padla zmínka o tom, jak se tam máme dostat. Jsou přesvědčení, že neexistuje ani nebezpečí, ani ďábel, dokonce ani smrt ne. Všude samá naděje, štěstí a optimismus. A jak atheista velmi správě poukazuje, logickým výsledkem vší té naděje, všeho toho štěstí a optimismu budou stovky lidí věšících se na pouliční lampy či tisíce lidí vrhajících se do studen a kanálů. Racionální výsledek moderního Náboženství Radosti a Lásky nacházíme v jednom ohromném lidském shonu za sebevraždou. Pesimismus pobil své tisíce, ale optimismus své desetitisíce.
Já na to samozřejmě říkám, že katolík odpověď zná a to proto, že se drží kompletní filosofie, která zachovává člověka při smyslech a ne nějakého zlomku, příjemného či smutného, z něhož by se mohl snadno zbláznit. Katolík se nebude zabíjet, protože nebude brát za jisté, že s zaslouží nebe tak či tak, stejně jako nebude přesvědčen, že na tom vůbec nebude záležet, zda si je vůbec zaslouží. Nebude tvrdit, že by jistě věděl, jaké nebezpečí mu hrozí, ale ví, jakou loyalitu by porušil, a jaký příkaz či podmínku by přestoupil. Skutečně si myslí, že člověk může být způsobilejší pro nebesa, pokud vytrval jako člověk a že hrdina může být mučedníkem rakoviny, podobně jako byli sv. Vavřinec nebo sv. Cecílie mučedníky kotlů a rožňů. Víra v budoucí život, naděje v budoucí štěstí, víra, že Bůh je láska a že loyalita je věčný život, jsou věci, které nevyvolávají šílenství a anarchii pokud jsou brány spolu s dalšími katolickými naukami o povinnnosti a bdělosti a ostražitosti před pekelnými mocnostmi. Mohou vyvolat šílenství a anarchii, pokud jsou vzaty samy o sobě. A modernisté, tedy optimisté a sentimentalisté, po nás chtějí, abychom je brali samotné. Totéž by samozřejmě platilo, pokud by někdo vzal samotné nauky o povinnosti a disciplíně. To by vyvolalo další temný věk puritánů prudce černající do pesimismu. Inu extremismy se setkávají, když jsou to oba konce odseknuté od něčeho, co mělo být úplné. Naše podobenství končí poeticky, se dvěma šibenicemi vedle sebe, jednou pro sebevražedného pesimistu, druhou pro sebevražedného optimistu.
Pointa je v tom, že v této citaci americký skeptik odpovídá modernistovi, ale neodpovídá katolíkovi. Katolík má extrémně prostý a rozumný důvod k tomu, aby si nepodřízl krk kvůli tomu, aby okamžitě odlétl do ráje. Může ale vznést otázku vůči těm, kdo chodí po světě, jako by ráj se ráj stále a okamžitě plnil těmi, kdo si podřezali krky. A to je jen jeden z dlouhé řady historických příkladů, v nichž ti, kdo se snažili víru zjednodušit dosáhli vždy toho, že byla méně příčetná. Muslimům se zdálo, že je jen rozumné pokrátit své vyznání na pouhou víru v jednoho Boha, ale ve světě praktické filosofie ji posekali až na víru v jeden osud. Praktickým důsledkem pro běžného člověka byl fatalismus, projevujícím se v onom Turkovi, který se svým úrazem nejde do nemocnice, protože se odevzdává Kismetu nebo vůli Alláhově. Puritáni mysleli, že věci zjednodušují tím, že se dovolávají toho, co označili za prostá a jasná slova Písma, ve skutečnosti ale vše zkomplikovali tím, že vytvořili půl sta potrhlých sekt a bláznivých tvrzení. A moderní universalisté a humanitariáni mysleli, že všechno zjednoduší, když vyloží velkou pravdu, že Bůh je Láska tak, že nemůže nastat žádná válka s démony ani se objevit žádné nebezpečí pro duši. Ve skutečnosti ale vymysleli ještě temnější hádanky s ještě divočejšímu opověďmi, jednu z nich doporučil pan Clarence Darrow. Jistě za to s radostí přijme poděkování všech katolíků.

O čem přemýšlíme

Listoval jsem onehdy týdeníkem toho druhu, který má poskytovat populární kulturu a v tomto případě zejména zpopularizování vědy. Prakticky ale nabízel to, co přívrženci optimisticky nazývají moderním myšlením a co my obyčejněji jmenujeme modernismem. V každém případě to ale není list neférový nebo takový, který by nepřipouštěl opačné názory. Víc než jednou mi dovolil na takové názory odpovědět a bylo to právě, když jsem se na jedno takové vydání díval přitáhlo mou pozornost moje vlastní jméno.
Našel jsem je v článku o náboženských naukách pana Arnolda Bennetta. Přední místo, které si jeho jméno v tomto spojení získalo v tisku je věru jedním z trvalých tajemství moderní žurnalistky. Chovám nejen velký obdiv k jeho uměleckému géniovi, ale v moha ohledech se mi velmi líbí i jeho člověčí rysy. Mám rád jeho živost a opovržení pro pohrdání, líbí se mi jeho lidskost a milosrdná zvědavost o všem lidském. Zamlouvá se mi ona podstatná absence snobství, která mu dovoluje sympatisovat i se snoby. Ale mluvit o náboženské víře pana Arnolda Bennetta mi přijde zrovna jako mluvit o dobrodružstvích, který při lovu na lišku prožil pan Bernard Shaw (britský spisovatel a socialista, hon na lišku je takřka stavovská zábava konservativních aristokratů a podobných vrstev. Pozn. překl ), nebo o oblíbených značkách pití pana Pussyfoota Johnson (americký propagátor prohibice pozn. překl), nebeských vizích Sira Arthura Keitha (evolucionista a antropolog viz též Agnostikova maska) nebo řeholních slibech pana Bertranda Russella (britský spisovatel, pacifista a stoupenec sociálních reforem, agnostik pozn. překl.) Pan Arnold Bennett myslím nikdy neskrýval, podstatnou skutečnost, že nemá žádnou náboženskou víru, tedy takovou jaká se tím slovem rozumí v angličtině, jíž jsem se naučil. Nepochybuji ani na okamžik o tom, že má množství vysoce úctyhodných morálních citů a sentimentů. Záležitost pana Arnolda Bennetta je ale pro tuto chvíli vedlejší. Zmiňuji se tu to tom jen proto, že to jsem své jméno našel zmíněné právě v takovém článku. A musím přiznat, že jsem tu zmínku považoval za poněkud zvláštní. Čtenáře nepřekvapí, že mě autor považoval za menšího modernistu než pana Bennetta. Moje náboženská víra nepředstavuje tak čistý, panenský a neposkvrněný nepopsaný list, ale je to list počmáraný jednoznačnými prohlášeními o různých věcech. Autor ovšem sliboval, že v mém postoji najde něco pochybného nebo sporného. A jeho zmatení mě mate. Jemně naznačuje, že je ve mně uvnitř, za všemi papeženskými šarádami, víc než se zdá, ale je beznadějné se mě pokusit pitvat zaživa a odhalit to tajemství. „Pan Chesterton nás nechce poučit, protože pokud víme smýšlí ve svém nitru dostatečně modernisticky.“
Nuže bylo by považováno za poněkud otravné, kdyby nějaký atheista o nějakém neškodném protestantovi, řekněme generálovi Boothovi (William Booth, zakladatel Armády spásy, pozn. překl.) tvrdil: „Pokud víme, smýšlí soukromě dosti atheisticky.“ Mohli bychom si dokonce dovolit tázat se, jak si může atheista vůbec udělat nějakou představu o generálově smýšlení v tak dokonalém rozporu se vším co říká. Nebo i já bych na druhé straně mohl být považován za člověka méně než vybraného chování, kdybych tvrdil, že pan Bennett musí kvůli své zbabělosti skrývat svou konversi a vyjádřil se, že „Pan Bennet nám o tom nikdy neřekne pravdu, protože pokud víme smýšlí v nitru sdostatek papeženecky.“ Mohl bych být i podroben křížovému výslechu o tom, jak jsem k těmto podezřením do tajných myšlenkách pana Bennetta dospěl, zda jsem se skryl pod jeho postelí a slyšel ho ze spaní mumlat latinské modlitby, nebo zda jsem vyslal soukromého detektiva, aby zjistil, zda skutečně má žínici a poschovávané ostatky. Mohl bych se dočkat náznaků, že dokud pro svou věc nedokážu opatřit nějaké prima facie důkazy, bylo by ode mne zdvořilejší, kdybych vycházel z toho, že názory pana Bennetta jsou ty, které on sám říká. A kdybych byl na takové věci citlivý, mohl bych poměrně ostře požadovat, aby lidé, kteří o mně nemohou vědět nic, než to co sám řeknu, by kvůli všeobecnému pohodlí nás všech mohli věřit tomu, co říkám. Přinejmenším pokud jde o modernismu nebylo nikdy pochyb nebo komplikací , o tom co říkám. Shodou okolností jsme vůči modernismu choval silné intelektuální opovržení ještě předtím, než jsem skutečně uvěřil v katolicismus.
Coby produkt evoluce však patřím k řádu tlustokožců. A celá ta věc mě nijak neotravuje, jen mě pobízí velmi silné zmatení a zvědavost pokud jde o skutečné důvody k tak pozoruhodnému názoru. Vím, že autor nechtěl uškodit, ale mnohem víc bych chtěl pochopit co měl na mysli. A musím říct, že si myslím, že v této divné a tajuplné větě je skryto tajemství celého moderního sporu kolem katolicismu. Ten člověk měl ve skutečnosti na mysli: „Dokonce i ten starý chudák Chesterton musí myslet, přece nemohl úplně přestat uvažovat, ten mozek musí něco dělat, aby zaplnil ty prázdné hodiny jeho pomýleného a zmarněného života, a je přece zřejmé, že když člověk začne myslet může myslet pouze více či méně modernistickým směrem.“ Modernisté si to opravdu myslí. O to tady jde. V tom je ten vtip.
Nuže to co musíme všem takovým lidem nějak natlouct do hlav je, že myslícího člověka může jeho myšlení vést hlouběji a hlouběji do katolicismu a ne hlouběji a hlouběji do problémů s katolicismem. Musíme jim ukázat, že konverse je počátkem aktivního, plodného, progresivního a dokonce dobrodružného intelektuálního života. Protože právě tomuhle oni zatím nemohou uvěřit. Upřímně si říkají: „O čem asi tak může přemýšlet, když ne o Mojžíšových omylech objevených panem Migglesem z Pudsey, nebo drze vzdorovat všem hrůzám inkvisice, která existovala před dvěma staletími?“ Musíme nějak vysvětlit, že velká tajemství Nejsvětější Trojice nebo Nejsvětější Svátosti jsou východisky pro směry a cesty myšlení, které jsou mnohem podmanivější, důmyslnější a dokonce individuálnější a že ve srovnání s nimi je všechno skeptické škrábání stejně mělké, povrchní a zaprášené jako nějaký ošklivý případ šíření klepů v novoanglické vesnici. Přijímat proto Logos jako pravdu znamená ocitnout se v atmosféře absolutna nejen se sv. Janem Evangelistou, ale i s Platonem a všemi velkými mystiky světa. Přijímat Logos jako „text“ či „interpolaci“
nebo „vývoj“ nebo jako mrtvé slovo v mrtvém dokumentu použité jen proto, aby někdo v rychlém sledu navrhl šest jeho různých datování, znamená ocitnout se docela na nižší úrovni lidského života, handrkovat se a škorpit jen o toliko negativní úspěch a to i kdyby mělo jít o úspěch skutečný. Vynášet mši znamená vejít do vznešeného světa metafysických idejí osvěcujících všechny vztahy hmoty a mysli, těla a ducha, neosobních spekulací stejně jako osobních citů. Začít mši snižovat, vést efemérní řeči o tom, co má společného s mithrianismem nebo mystérii znamená upadnout do mnohem malichernější a pedantičtější nálady, ubožejší nejen než katolicismus, ale i než Mithrův kult.
Jak už jsem řekl dřív, je velmi těžké rozhodnout, jak se k těmto věcem nejlépe postavit a jak s nimi začít. My a naši kritikové mluvíme každý jinou řečí, takže už jména jimiž věci uvnitř popisujeme znamenají docela jiné věci podle absurdních nálepek, jimiž polepili zdi venku. Velké věci, které říkáme my budou často znít jako malé věci, z nichž nás obviňují, že je říkáme. Filosofický proces může začít jen ze správného konce a oni se všeho chytají za špatný konec. Mě samotnému se ale zdá, že bychom měli začít tím, že napadneme jednu velmi rozšířenou frázi nebo slova, věc která se stala sloganem či heslem nebo v běžném a populárním smyslu titulem. Protože je novináři pořád opakují a opakováním němu přitahují pozornost, možná bychom mohli získat pozornost tím, že je popřeme.
Když novinář řekne po tisící „Živé náboženství není v nudných a zaprášených dogmatech, atd.“ musíme ho skoro s výkřikem zastavit a říct „Ale no tak, sotva jste začal a už je to špatně.“ Pokud by blahovolně dovolil a zeptal se, cože to jsou dogmata, zjistil by, že jsou to právě dogmata, co žije, co inspiruje a co je intelektuálně zajímavé. Horlivost, láska a posvěcení jsou hodny obdivu jako květy a plody, ale pokud vás skutečně zajímají živoucí principy, pak vás musí zajímat kořeny a semena. Jinými slovy, musíme býti rozumově zaujat tvrzeními, která to všechno začala, i kdyby jen proto, abyste je popřeli. I tehdy, když kritik nemůže dospět k souhlasu s katolíky, může poznat určité ideje o Vesmíru, která z něj dělají katolíka. Pochopí, že když je jedním způsobem kosmický a jiným katolický, odlišuje ho to od jiných lidí a činí ho to přinejmenším nikoli nezajímavou postavou v lidských dějinách. K tomu se nikdy ani nepřiblíží, pokud se bude sentimentálně rozhořčovat proti katolickým sentimentům nebo laicky kázat proti katolickým kazatelům. Musí se zmocňovat idejí jako idejí a pak zjistí, že nejzajímavější jsou ty ideje, nad kterými noviny mávnou rukou jako nad dogmaty.
Například nauka o dvojí Kristově přirozenosti je zajímavá v nejpravějším slova smyslu. Musí být zajímavá pro každého, kdo jí může porozumět dlouho předtím než by jí mohl uvěřit. Má v sobě něco, co lze se ví úctou označit za stereoskopickou zajímavost, zajímavost plynoucí z toho, jak dvě oči v hlavě tvoří jeden obraz předmětu, jak dva úhly trojúhelníku určují třetí. Stará monofysitská sekta hlásala, že Kristus měl jen jednu, božskou přirozenost. Nová monofysitská hlásá, že má jednu, lidskou přirozenost. Jenže je to jen pravda a ne vtip či trik, když řekneme, že monofysita jsou od přirozenosti monotónní. V každé ze svých dvou forem má přirozeně jen jeden tón. Otázka objektivní historické pravdy je jiná věc, o které se tu nepřu i když jsem připraven přít se o ni kdekoliv. Tady mluvím o intelektuální stimulaci a o východisku myšlení a představivosti. A ty, stejně jako všechny živé věci, jsou zplozené se spojení dvou a ne jen z jedné samotné. Proto čtu studie moderních monofysitů o životě omezeného a toliko smrtelného Ježíše z Nazaretu s jistou sympatií, ale se sympatií, která je sotva víc, než jen sentiment. Respektuji jejich respekt, obdivuji jejich obdiv, vím že vše co říkají o lidské velikosti nebo náboženském géniu je pokud se tohoto týče pravdivé. Ale jejich výklad jde pořád jedním směrem a nemůže přesvědčit tak jako věci, které se sbíhají. A pak se stane, že poté co si přečtu takovou chválu etického učitele po způsobu esénů, otočím možná stránku v té či oné knize a narazím na větu ohledně skutečného i když pohanského náboženství, třeba na nějakou paralelu takzvaného pohanského Krista. Zjistím, že říká, i když jen o Atysovi nebo Adonisovi, „Existovalo pojetí, že se bůh obětoval sebe sama sobě samému“. Člověk, který taková slova dokáže přečíst bez rozechvění je mrtvý.
My budeme samozřejmě rozechvěni do větší hloubi, protože se to dotýká skutečnosti a ne smyšlenky. V tom smyslu nepřipouštíme, že by tu byly nějaké paralely s legendami dávných pohanů, jak se naznačuje v knihách moderních pohanů. A jistěže máme právo tvrdit, že zdravý rozum dá, že nemůže být úplné paralely mezi přiznaným mýtem a tajemstvím a tím, o kom se připouští, že byl člověk. Jde tu ale o to, že pravdu skrytou dokonce i v mýtech a mystériích ztratíme, pokud jsme omezeni lidským smýšlením. V tomto smyslu skrývají ironickou a nevědomou pravdu slova moderního pohana, který zpíval „pohané nás s přezíravostí přežijí a překonají“ a „naše žití a naše tužby tvoří pár“. O modernistech to platí, ne však o nás, kteří hledáme současně naplnění tužeb a záznam života. Je naprostá pravda, že v mnoha pohanských mýtech jsou matně nazstiňována křesťanská tajemství, třebaže už tím, že to říkáme připouštíme, že nástinem byly stíny. Ale ani poté, co jsme vzali v potaz veškeré imaginativní spříznění, nebude pravda, že by se mythologie kdy vznesla do výšin theologie. Není pravda, že by se myšlenka tak odvážná nebo subtilní kdy dotkla mysli, která stvořila kentaury a fauny. V žádné z nejdivočejších a nejmonumentálnějších primitivních epických fikcích není ani stopy po myšlence tak kolosální, jako je bytost, která by byla současně Diem a Prométheem.
Poukazuji na tu úvahu jenom proto, ne abych se přel o její pravdivost s těmi, kdo tomu nevěří, ale jen proto, abych zdůraznil její intensivní a intelektuální přitažlivost pro ty, kdo tomu věří. Těm, kdo mají obavy bych jen rád vysvětlil, že mysl naplněná skutečným pojetím této Dualit má dost o čem přemýšlet a nemá žádnou potřebu vykopávat staré bohy, aby diskreditovali Věčného člověka. Nemám žádnou potřebu smýšlet soukromě jako modernista nebo monofysita, protože považuji tyto názory za mnohem nudnější a triviálnější než své vlastní. Řečeno krásnými slovy z milostné písně z Kai Lungovy brašny, jedné z mála skutečně psychologických milostných písní světa: „Tento bezvýznamný a všeobecně opovrhovaný člověk bez váhání dá jeho názorům přednost před jejich.“
Mohl bych předložit řadu dalších příkladů. Tento člověk (pokud můžu ještě jednou použít ladné čínské rčení) by velice brzy vyčerpal vzrušení z toho, že Marie i Maia začínají obě na M, nebo že Matka Kristova i Matka Kupidova jsou obě zobrazovány jako ženy. Vím, ale že nikdy nevyčerpám hloubku onoho nezměrného paradoxu, který je tak vzdorně definován už v titulu Matka Boží. Vím, že ona hádanka, že dokonale lidské mělo jednou přirozenou autoritu nad nadpřirozeně božským skýtá nejen mnohem hlubší, ale i mnohem čerstvější podněty pro myšlení a představivost než jakákoliv obrazoborecká identifikace, která pohltí všechny posvátné obrazy tím, že otluče jejich tváře. A když už je pak Kristus zaměnitelný s Osirisem, zbylo z každého z nich velmi málo, ale Kristus, jak ho chápe katolická církev je sám komplexní a spojený. Není ale spojením dvou nereálných věcí, nýbrž dvou reálných. Stejně tak bude Astarot (démon z různých démonlogických systémů pozn. překl.) nebo jedna z Rafaelových Madon nebo naopak vypadat jako poněkud jako vize bez výrazných rysů, kdežto na pojmu Theokotos (řecky Bohorodička, titul Panny Marie pozn. překl.) je cosi v tom nejintelektuálnějším smyslu jedinečné. Zkrátka, na všem tom pouhém sjednocování tradic, pravých nebo falešných, je něco, co lze docela prostě označit jako bezvýraznost a bezduchost. Dokonce ani to, co se označuje za jemné doktrinářské detaily, není zcela duchaprosté a beztvaré. Podobají se nejjemnějším chirurgickým operacím, oddělují nerv od nervu, ale dávají život. Je velmi snadné srovnat všechno kolem na míle daleko dynamitem, pokud je naším jediným cílem rozsévat smrt. Ale tak jak se fysiologie zabývá živými tkáněmi, pracuje theologie s živými ideami a pokud mezi nimi vymezí hranici, je to přirozeně velmi jemná hranice. Je zvykem, i když teď už poněkud omšelým zvykem, stěžovat si že Řekové nebo Italové, kteří debatovali o Trojici nebo o oltářní svátosti se snažili rozebrat vlas. Nevím zda je třeba i dělení a rozebírání vlasů o tolik horší než odbarvování v marné snaze vyrovnat se zlatým vrasům Freyiným (starogermánská bohyně pozn. překl.) nebo černým vlasům Kotys (thrácká bohyně pozn. překl.).Polcení vlasů nám aspoň něco poví o jejich struktuře, kdežto z jejich pouhého odbarvení se nedozvíme nic. Theologie nás uvádí do struktury idejí, kdežto theosofický synkretismus smývá všechny barvy z barvitých pohádek celého světa. Mým jediným cílem zde ale bylo poskytnout ujištění gentlemanovi, kterého trápilo pomyšlení na skrytou nemoc modernity, která musí ujídat mou jinak prázdnou mysl. Se vší horlivostí spěchám ho ujistit, že se mám docela dobře, děkuji za optání, a mám dost věcí k přemýšlení, aniž bych musel upadnout do starého baconovského šílenství z pohanských paralel nebo navozování spojení mezi příběhem o býkovi, kterého zabil Mithra a písničkou z které pošla ta stará kráva (narážka na anglickou lidovou píseň pozn. překl).

Inge vs Barnes

Nikdo z nás doufám nikdy nechtěl být nespravedlivý vůči děkanovi Ingemu, i když v takových sporech občas někdo na zdvořilost zapomene. A ve velmi rozšířené tvrzení, že souhlasí s dr. Barnesem mu působí velmi krutou křivdu. Něco takového by se nemělo lehkovážně říkat o žádném gentlemanovi. Odpovídá to přinejmenším současné legendě o Chmurném Děkamovi, že když přijde požehnat, zůstává, aby proklínal. Ale pokud jedna osamocená lidská bytost o níž by si dokázal představit, že by jí chtěl požehnat, myslel by člověk, že to bude jeho spojenec, biskup Barnes z Birminghamu. A přece aliance pomáhá jen zmírnit kletbu a ne zajistit požehnání. Pokud si můžeme dovolit použít tak lidové rčení o tak vážených církevních, pak bychom byli v pokušení říci, že děkan považoval za nutné nechat biskupa ve štychu. Děkanova zajímavá recenze biskupovy nedávné knížky kázání obsahuje samozřejmě určitý počet poměrně konvenčních komplimentů a několik neočekávaných jízlivých posměšků, mohli bychom říct zavrčení, na adresu různých dalších lidí včetně větší části křesťanstva. Ale ve dvou frapantních a pozoruhodných věcech kvůli nimž byl biskup Barnes odsouzen katolíky, je téměř stejně silně odsuzován děkanem od sv. Pavla. Děkan Inge je příliš kultivovaný a inteligentní muž na to, aby měl trpělivost s nesmysly ohledně ověřování transubstanciace (katolického učení, že v proměněné hostii a víně je pod těmito způsobami reálně přítomný Ježíš Kristus pozn. překl.) chemickými pokusy nebo fysikálním výzkumem. Pokouší se co nejjemněji svému kolegovi z Broad Church (směr anglikanismu stavějící na směšování a soužití různých tradic a přesvědčení v jednom církevním společenství. Pozn. překl.), že se zesměšnil. I když ale přihlédneme k nutné zdvořilosti mezi partnery, těžko to šlo říct lépe či dokonce jednodušeji. Stroze biskupa odkazuje biskupa na zodpovědnou definici nauky v knize otce Rickabye o metafysice a suše poznamenává, že bude vypadat důmyslněji a přijatelněji než si biskup zdá se uvědomuje. Dodává také s poněkud přitažlivou bezútěšnou nestranností, že je hodně nešťastné napadat katolíky ohledně toho, zda jim mše přináší nějaký duchovní prospěch, protože se docela jistě spojí v dosvědčování, že přináší. Po těchto upřímných a poutavých přiznáních je už jen záležitostí rutiny a téměř věcí počestnosti, že děkan s biskupem souhlasí, že všechna ta sakramentalita je velice ubohá a politováníhodná, že jinak inteligentní lidé, které zná a kteří tvrdí, že našli Krista ve mši a ne v ranní anglikánské bohoslužbě musí být „přirození modláři“ a že je „zřejmé“, že nejsvětější svátost je spojena s nižššími náboženstvími. Také s nižšími třídami. A to je, zdá se mi, co na ní děkana tak znechucuje.
Důležité ale je, že děkan nepochybě kárá biskupa v jednom významném bodě, v kterém mu noviny hlučně tleskaly a široce se o něm rozepisovaly. A totéž, i když v menší míře, dělá v druhé a méně důležité věci, která se setkala s podobnou odezvou. Myslím samozřejmě na věc evoluce. Děkan, samozřejmě, věří v evoluci, podobně jako mnoho jiných lidí, katolíků, protestantů stejně jako agnostiků. I když ale věří v evoluci, nevěří v evoluci biskupa Barnese. S obdivuhodnou jasností a rozhodností komentuje o bláhovosti spojování evoluce a pokroku nebo i jen její komplikování pokrokem. Nic nemůže být lepší než krátké a svižné věty jimiž naprosto odmítá tu idealisaci vědecké theorie, která je ve skutečnosti její obyčejnou neznalostí. Prostě řečeno, biskup Barnes, přes všechnu svoji hřmotnost, ví o evoluci téměř tak málo jako ví o transubstanciaci. Děkan od sv. Pavla samozřejmě pravdu nepodává v tak prostých slovech, ale daří se mu ji podat velmi zřetelně. Jeho upřímnost i v této věci musí být samozřejmě opět vyvážena obecným vyjádřením souhlasu s biskupem a poněkud srdečnějším projevem nesouhlasu s kýmkoliv jiným, zejména s biskupovými nepřáteli. Děkan opovržlivě připomíná svět pravověří, jakoby nutně a nezbytně zavrhl určité biologické theorie a jako by nějak moc záleželo na tom, jestli to udělal. Rozdíl mezi příslušníkem Broad Church a katolickou církví není v tom, že první považuje evoluci za pravdivou a druhá ne. Jde o to, že první považuje evoluci za odpověď a druhá ví, že to není vysvětlení. Proto první myslí, že je tak důležitá, a druhá myslí, že je poněkud nevýznamná. Protože děkanovi tento princip uniká nezbývá mu než citovat starou viktoriánskou frázi a říkat, že nový vědecký objev prochází třemi stadii, že je postupně označován za absurdní a odporující Písmu a nakonec je shledán docela starým a důvěrně známým. Mohl ještě docela dobře dodat, že obyčejně přijde ještě čtvrté stadium, totiž je že rozeznán jako vcelku nepravdivý.
Protože to je totiž velmi prostý fakt, který děkan Inge i biskup Barnes pomíjejí a který se zdá zcela neznámý jak jasnějšími racionalismu jednoho, tak hrubšímu sekularismu druhého. Nejenže měl arcibiskup z Canterbury pravdu, když tvrdil, že staří gentlemani jako on sám znají evoluci důvěrně celý svůj život, ale mohl ještě dodat, že si jí jsou mnohem více jisti v dřívějších částech svého života, než na jeho konci. Ti z nich, kdo skutečně četli nejnovější evropské bádání a a spekulace ví, že darwinismus se den za dnem stává méně dogmatem a více pochybností. Ti kdo spekulace a pochyby nečetli jednoduše dál opakují dogma. Zatímco Barnes pronáší kázání pečlivě vystavěná na padesát let staré biologii, pan Belloc jednoznačně prokázal, že pan H. G. Wells a Sir Arthur Keith nejsou obeznámeni s pět let starou biologií. Je zkrátka jen spravedlivé, jak jsme již řekli, trvat na odlišnosti mezi děkanem Ingem a dr. Barnesem, která se podobá rozdílu mezi Huxleyem a Haeckelem. Všichni by na tom byli lépe a byli by šťastnější, kdyby byl děkan Inge znám jako profesor Inge a dr. Barnes byl ne jen tak nějaký profesor, ale přímo pruský profesor. Pak by mohl být vychvalován spolu s dalšími barbary útočícími na křesťanství, aniž by měl tu církevní výsadu, že skutečně pronásleduje křesťany. Jsou ale pohani a pohani a pronásledovatelé a pronásledovatelé. Děkan je pohanský Říman v Senátu. Biskup je pohanský Teuton z bažin a mokřadů. Děkan nemá rád křesťanskou tradici v duchu Diokleciána a Juliána. Biskupovi se nelíbí v prostším duchu dánského piráta zírajícího na nekompromisní tajemství římsko-britské církve. Dokonce ani společná věc a široce bratrská zásada christiani ad leones (křesťany předhodit lvům pozn. překl), zdá se mi, ne vždy smíří Římana s Gótem. Tato historická srovnání mohou vypadat jako fantazírování a v jednom smyslu jsou opravdu obě strany velmi silně připoutány ke svým historickým obdobím. Oba jsou velmi viktoriánští, ale i tady je rozdíl a nadřazenost. Děkanovou předností je to, že to ví a říká. Je dost mužem na to, aby se svým viktoriánstvím chlubil a nic si nedělal z toho, že je prohlašován za reakcionáře. Kdežto biskup se velice těší z prazvláštního dojmu, že jeho myšlenyk jsou nové a aktuální.
Mají samozřejmě společnou filosofii a bylo by levné zjednodušení označovat ji za materialismus. To bychom o materialismu vskutku mluvili se skoro takovou mělkostí, s jakou oni mluví o magii. Pravda je taková, že podivná bigotnost, která biskupa vede ke křiku a horlení proti všemu sakramentalismu jako magii je ve své nejvnitřnější podstatě pravým opakem materialismu. Věru nic není ani z poloviny tak zdravé jako materialismus. Kořenem tohoto předsudku není ani tak důvěra v hmotu jako spíš hrůza z hmoty. Člověk s touto filosofií vždy požaduje, aby byly bohoslužby zcela duchovní nebo dokonce zcela intelektuální. To proto, že cítí skutečné znechucení z myšlenky, že by duchovní věci měly tělo a pevnou formu. Pravděpodobně se skutečně mysticky otřese při pomyšlení, že by Bůh mohl přijít ve chlebu a vínu i když jsem nikdy nepochopil proč jím stejné zachvění neprojede při pomyšlení, že Bůh stává tělem a krví. Ovšem bez ohledu na to, zda jsou tito myslitelé ve své filosofii důslední, je tohle myslím jejich filosofie. Má velmi dlouho historii a velmi starobylé jméno. Není to materialista ale manichejec.
A děkan věru vyslovil nevědomou pravdu, když řekl, že sakramentalisté musí být „přirození modláři“. Odtahuje se od toho nejen proto, že je to modlářské, ale také proto, že je to přirozené. Nemůže unést představu, jak přirozené je prahnout po nadpřirozeném. Nemůže snést a tolerovat myšlenku, že by skutečně působilo skrze prvky přírody. Tento druh intelektuála sice nepochybně nevědomě, ale velmi zatvrzele cítí, že naše duše sice mohou náležet Bohu, ale naše těla jen ďáblu či zvířeti. Manichejská hrůza z hmoty je jediným inteligentním důvodem pro jakékoliv tak paušální odmítání nadpřirozených a sakramentálních divů. Všechno ostatní jsou už jen fráze, opakování a argumenty kruhem, samý nepodložený dogmatismus o vědě zakazující lidem věřit v zázraky, jako by věda mohla lidem zakázat věřit v něco, o čem sama tvrdí, že nezkoumá. Věda studuje přípustné zákony existence, nemůže prokázat universální negaci o tom, zda tyto zákony vůbec kdy mohou být pozastaveny něčím, co je možná nad nimi. Je to jako bychom řekli, že je právník tak hluboce obeznámen s americkou konstitucí, že ví, že v Americe nikdy nemůže být revoluce. Nebo se to podobá situaci, kdy by člověk tvrdil, že je tak důkladným znalcem textu Hamleta, že může popřít, že by nějaký herec upustil lebku a utekl, když v divadle vypukl požár. Ústava se ubírá jistým směrem, dokud má kam jít, hra se odvíjí jistým směrem, dokud se hraje, viditelný řád věcí sleduje jistý směr, pokud není ni za ním, co by ho mohlo zastavit. To ale nijak neosvětluje otázku, zda je za ním něco, co by mohlo zastavit. To je otázka filosofie nebo metafysiky a ne materiální vědy. A z úcty k inteligenci obou ctihodných gentlemanů a zejména k vysoké inteligenci děkana od sv. Pavla si raději budu myslet, že se proti tomu co označují za magii staví jako důslední filosofové a ne jako nedůslední vědci. Raději bych si myslel, že smýšlí podobně jako velcí gnostici a buddhisté a jiní mystici temné ale důstojné tradice, než se pletou v prosté logice v zájmu levně popularizované vědy. Dokonce dokážu pochopit nebo představit si i ono rozechvění odporem, které se jich zmocňuje v přítomnosti božského materialismu mše. Přesto si pořád myslím ,že by bylo důslednější a úplnější, kdyby dali docela jasně najevo že dovedli svůj princip k úplnosti a řekli, jako říká muslim o Vánocích „Daleko buď od Něj, aby měl syna“ nebo s vyděšeným učedníkem „Daleko to buď od Tebe,“ když Bůh šel do Jeruzaléma, aby byl ukřižován.

Zotročená mysl

Zvolil jsem si téma zotročení mysli, protože mám za to, že si řada vážených lidí myslí, že jsem sám otrok. Povahu mého předpokládaného otroctví nemusím označovat a nemám v úmyslu nějak zvlášť probírat. Sdílí ji všichni lidé zdravé mysli, když si v Bradshawovi (jízdním řádu, pojmenovaném podle vydavatele jednoho z nich. Pozn. překl.) vyhledávají vlakové spojení. To znamená, že spočívá v uznání nějaké autority za spolehlivou, což je zcela rozumné. Bylo by věru poněkud náročné cestovat každým vlakem, abychom zjistili, kde má konečnou. Bylo by ještě obtížnější jet na konečnou proto, abychom zjistili, zda je bezpečné cestu začít. Představme si,že by se objevila šílená fáma, že Bradshaw je spiknutí zaměřené na vyvolávání železničních neštěstí. Člověk může dál věřit, že Průvodce zůstává Průvodcem a fáma může zůstat fámou, ale o existenci fámy bude vědět. Zotročením mysli míním stav, kdy lidé neznají alternativu. Je to něco, co omezuje a zahlcuje mysl, jako droga nebo hypnotický spánek, takže člověk nemůže o některých věcech vůbec přemýšlet. Není to stav, v němž by řekl „Chápu co myslíš, ale sám si to myslet nemohu, protože si upřímně myslím tohle“ (což je prostě racionální): je to stav, v němž na jiný názor ani nepomyslel. I když zde nedebatuji o svém náboženství myslím, že jen správné říci, že jeho autority nikdy takhle úzkoprsé nebyly. Jejich odsudky můžete odsuzovat jako utiskovatelské, ale ne v tom smyslu, že by byly tmářské. Sv. Tomáš Akvinský začíná své zkoumání tím, že řekne něco jako „Existuje Bůh? Zdálo by se, že ne a to z následujících důvodů,“ a nejkritizovanější z nedávných encyklik každý názor nejprve uvedla, než ho odsoudila. To co mám na mysli je neschopnost člověka formulovat názor oponenta a častokrát i neschopnost formulovat svůj vlastní.
Kupodivu zjišťuji, že právě tahle věc je obzvlášť rozšířená v naší době, která se chlubí populární kulturou nebo tím, jak je osvícená. Všude najdeme zvyk předpokládat určité věci bez toho, aby si lidé i jen představili věci opačné. Například na základě toho, jak se vyučuje dějepis téměř každý předpokládá, že ve všech významných konfliktech v minulosti vyhrála ta správná strana. Takový člověk se nikdy vážně nezamyslel nad jiným pohledem. Zkuste mu říct, že bychom na tom dnes všichni byli lépe, kdyby Charles Edward a Jakobité obsadili Londýn, místo aby ustoupili k Derby(narážka na pokus Jakobitů nastolit zpět na anglický trůn Stuartovce v roce 1745 pozn. překl.) a bude se smát . Bude si myslet, že je to to, čemu říká „paradox“. Nenajdeme ale střízlivější či solidnější fakt než to, že když byla věc nerozhodná, stáli moudří a přemýšliví muži na obou stranách a že jakobitskou teorii nijak nevyvrací, že Cumberland mohl u Drummosie ochvátit pozice klanů (narážka na bitvu u Cullodenu, která v roce 1746 skončila brutální porážkou Skotů a Jakobitů a skončila tak snahu prince Charlese Edwarda Stuarta o znovuzískání anglického trůnu. Pozn. překl.) Nediskutuji tu, zda to byla theorie správná, jen podotýkám, že není připuštěno, aby nad ní někdo přemýšlel. Když někdo řekne, že svět by byl dnes lepší, kdyby Napoleon nikdy neprohrál, ale založil svou imperiální dynastii, lidé musí s cuknutím přizpůsobit své myšlenky. Samotný nápad je pro ně nový. A přece by to tehdy předešlo pruské reakci a zachránilo rovnost a osvícenství bez smrtícího sporu s náboženstvím. Sjednotilo by to Evropany a možná se vyhnulo parlamentní zkaženosti a fašistické a bolševické odvetě. Ale v tomto věku volnomyšlenkářů, nemají lidské mysli skutečnou svobodu myslet si takové věci.
Stěžuji si tu na to, že ti, kdo takto přijímají verdikt osudu, jej přijímají bez toho, aby věděli proč. Je bizarní paradox, že ti, kdo předpokládají, že historie vždy míří správným směrem jsou obvykle právě ti lidé, že neexistuje nějaká zvláštní prozřetelnost, která by je vedla. Titíž racionalisté, kteří se posmívají zkoušce bojem ve starých feudálních ordáliích ve skutečností přijímají, že zkouška bojem rozhoduje veškeré lidské dějiny. V americké válce Severu s Jihem si někteří jižanští rebelové psali na své vlajky verše „Conquer we must for our cause is just“ (Nakonec zvítězíme protože naše věc je spravedlivá pozn. překl. ). Byla to pomýlená filosofie, proto si zasloužili, že jejich protivníci heslo kopírovali a dodávali k němu „Conquer they didn’t; so their cause wasn’t.“ (Nevyhráli, nebyla pozn. překl.). Ale logika druhé veršovánky byla stejně pomýlená. Četl jsem zrovna knihu Americká herese pana Christophera Hollise. Je velice brilantní a originální, ale vím, že nebude vzata dostatečně vážně, protože čtenář bude muset své myšlení vyvést ze zaběhaných kolejí už jen proto, aby si představil vítězství Jihu a ještě víc, aby si představil, že někdo může tvrdit, že malá omezená a zemědělská Amerika by mohla být lepší pro všechny—zejména pro Američany.
Mohl bych přidat řadu příkladů toho, co míním tímto spoutáním představivosti. Najdeme je v podivné pověře vyrábění posvátných postav z jistých historických osobností, které se nesmí ani hnout ze svých strnulých symbolických postojů. I jejich špatné vlastnosti jsou posvátné. Na královnu Alžbětu I a na Marii Stuartovu bylo vrženo v poslední době mnoho nového světla. To je příznivé nejen k Marii, ale vcelku i k Alžbětě. Zdá se celkem jisté, že Marie neosnovala vraždu Darnleye. Zdá se velmi pravděpodobné, že Alžběta neintrikovala, aby zabila Marii. Ale mnoho lidí stejně něžně přilnulo k představě nelítostné Alžběty jako k představě vražednické Marie. Člověk oddaný protestantismu by se měl radovat, že Alžběta uspěla, člověk oddaný katolicismu by si měl přát, aby uspěla Marie—to by všechno bylo normální a přirozené. Ale Alžběta nebyla protestantismus, a nikoho nemůže rozrušit, že byla sotva protestantkou. Ještě menším uspokojením pro její stoupence musí být tvrzení, že byla tyrankou. Ale existuje jakási historie v podobě voskových figur, která nebude spokojená, dokud nemá Alžběta sekryu a Marie dýku. Tento smysl pro pevně dané a posvátné postavy má patřit k náboženství, ale spekulace o dějinách nejsou náboženstvím. Věřit v kalvinismus víru samou, to se dá pochopit. Věřit v Cromwella vírou samou, to už se pochopit nedá. A je nanejvýš nepochopitelné, že když kalvinisté v kalvinismus věřit přestali, trvali na víře v Cromwella, Pro prostého racionalistu, jako jsem já, je těžké tomu porozumět.

Několik našich omylů

Hloubavého čtenáře studujícího osvícenou a vědeckou literaturu poučující nás o etice a náboženství velmi zaujme věta, která skutečně dává smysl. Ba co dím, se vzrůstajícím zájmem a vzrušením zjistí, že skutečně obsahuje pravdu. Většina dalších vět, které jsou stejného druhu a měly by ji provázet se ukáží nejen jako nepravdivé, ale i téměř smysluprosté. Když modernisté říkají, že musíme lidský intelekt osvobodit od středověkých sylogismů, je to jako by tvrdili, že ho musíme vyprostit ze spárů násobilky. Někteří lidé dovedou počítat nebo přemýšlet rychleji než druzí, někteří lidé postupují přesně krok za krokem a jsou v bezpečí, jiní kroky vynechávají, a pořád mají pravdu a mnozí sejdou z cesty a pak se mýlí. Ale postup násobení je pořád stejný, i proces dokazování je pořád ten samý. Lidé tak myslí, leda když tomu uniknou tím, že myslet přestanou. Nebo jinak. Když ve stejném kontextu najdeme tvrzení, že nějaké křesťanské učení, které známe je „jen formou“ jakéhosi pohanského kultu, který nikdo pořádně nezná, uvědomíme si, že matematik zachází s neznámou kvantitou jako se známou. Když ale najdeme mezi těmito omyly větu o níž mluvím, bude od nás moudré, když se nad ní pozastavíme s větší trpělivostí. Ta věta zní „Potřebujeme přeformulovat náboženství,“ a i když byla řečena asi třicet tisíc krát, je docela pravdivá.
Je také pravda, že ti kdo to říkají, myslí často pravý opak toho, co říkají. Jak jsem řekl už jinde, velmi často nezamýšlí nic nově formulovat, ale chtějí říct něco jiného a použít přitom tolik starých slov, kolik jen bude možné. Nejen slovo náboženství, ale i slovo reformulace jsou dnes už slova docela stará. Tak či onak jde hlavně o to, že oni ve skutečnosti nechtějí dodat náboženství na čerstvosti a novém úhlu pohledu tím, že ho nazvou válením sudů nebo hopsa hejsa. Naopak, mají na mysli, že bychom měli vzít něco docela jiného a shodnout se na tom, že tomu budeme říkat náboženství. S trochou smutku podotýkám, že už jsem tohle říkal dříve, protože jsem zjistil, jak je těžké přimět je, aby si všimli téměř srdceryvně prosté skutečnosti. Zdá se, že jim připadala jen jako jemný odstín rozlišení, mě to ale přišlo jako poněkud groteskní a závratný opak. Byl by to stejně jemný odstín rozlišení, kdyby někdo, kdo si zakládá na elegantním oblékání za mnou přišel s výtkou, že můj starý otec stojí v hadrech u mého prahu a nutně potřebuje nový klobouk a nový kabát a vůbec celé oblečení, pak podnikl co nejčilejší přípravy k převlečení mého rodiče a nakonec by celá episoda skončila tím, že by mi představil naprostého cizince, který by prosil o tátův starý klobouk.
Sám opravdu věřím, že je potřebí náboženské pravdy nově formulovat, ale formulací něčeho zcela jiného, čemu nevěřím, že je pravda. Věřím, že je velmi naléhavě potřeba slovně parafrázovat mnoho fundamentálních nauk, prosotě proto, že lidé přestali jejich tradiční formulaci rozumět. Z toho neplyne, že tradiční formulace není správná. Znamená to jen tolik, že ji nutno nyní přeložit, i když překlady jsou sotvakdy pravé. To platí zejména v souvislosti s katolickými idejemi, protože ty byly původně formulovány v tom, co někteří označují za mrtvý jazyk a jiní za jazyk věčně trvající. Tak či onak, byly formulovány v jazyce, který se od té doby rozdrobil do jiných řečí a smísil s jinými dialekty a vytvořil populární patois (směs, slang, nářečí pozn. překl.), které je duchaplné, často skvělé, ale nutně méně exaktní. Mám za to, že špatným populárním pochopením své původní terminologie katolická kultura velmi trpí. A myslím, že si za to katolíci v mnoha případech mohou sami, protože si neuvědomili, že jejich nauky potřebují čerstvou formulaci a že je nelze ponechat v jazyce, který je sám o sobě správný, ale prakticky zavádějící. Ti, kdo se označují za liberály obvykle berou za hotovou věc, že za to může mrtvý jazyk v protikladu k jazyku, který se rozvinul. Kdyby byli skutečně liberální, dokázali by své mysli rozšířit natolik, aby poznali, že tu může být i případ jazyka, který degeneruje. V každém případě je pravda, že dochází k nedorozuměním a že naším přáním by mělo být zejména to, aby lidé porozuměli. A myslím, že zde máme své vlastní chyby a hlouposti, a že není vždy chybou našich nepřátel, že špatně rozumí. Jsou případy, kdy je sami více či méně nevědomky desinformujeme. Při ospravedlňování slov, která používáme nedostatečně bereme v potaz odlišnost slov, která oni slyší. V tomto článku chci říct pár slov, které lze označit za katolickou kritiku katolických chyb, nebo toho co jsou (v mnoha případech) je katolické nehody a nedorozumění.
Jsou tu kupříkladu nedorozumění, která jsou prostě chybným překladem. Možná jsme jim nikdy pořádně nevysvětlili, pravé důvody proč používat latinu pro něco, co musí být neměnné a universální. Pokud ale polovina z nich dnem i nocí kvílí po mezinárodním jazyce a přijímá novinářské tlachy s plurály končícími na „oj“ protože nic lepšího je nenapadne, mohli bychom od nich rozumně očekávat, že budou něco matně tušit o tom, jak starou latinu používali Erasmus nebo Bacon. K plné obraně takového posvátného jazyka možná něco řeknu později. Nyní ale myslím na jisté omyly povstávající převážně z našich a ne jejich chyb. Vinit nemáme církevní latinu, ale angličtinu anglických katolíků. Nemýlíme se ne proto, že ji nepřekládáme do lidového jazyka, ale proto, že to děláme. Když něco překládáme do angličtiny, velmi často to slouží jako zářný důvod k tomu nechat to latinsky. Latina je latinský jazyk a vždy říká přesně to, co si myslí. Ale populární verze latinských věcí často slouží jen tomu, aby způsobily, že budou nepopulární.
Dovolím si použít jeden příklad, o které mám velmi silné mínění. Mohl by někdo s větší autoritou než já oznámit hlasem hromu, hlaholem trubky nebo salvou z velkých děl, zásadní a velmi naléhavě potřebnou pravdu, že dulcis není latinské slovo pro sladký? Sladký není anglické slovo pro dulcis o nic víc, než pro doux nebo douce. Má zcela jinou konotaci a atmosféru. Dulce et decorum est pro patria mori neznamená „sladké a slušné je zemřít pro naši zem“. Znamená to něco nepřeložitelného jako cokoliv, co má nějaký smysl. Je to spíš něco jako „je to ušlechtilá věc a dobré osvědčení zemřít pro naši zem.“ Když Roland umíral v horách, když zatroubil na svůj roh a zlomil svůj meč a myslel na „La doulce France“ a muže ve své řadě, neposkvrnil své rty tím, že by řekl „sladká Francie“ ale něco jako „Francie krásná a spanilá“. V angličtině je slovo „sweet“ pro, sladký beznadějně ulepené, kvůli nehodě se slovem „swetes“ pro cukrátka, cukroví a sladkosti. V každém případě to naznačuje cosi mnohem silnějšího, ba čpícího sladkostí, jako tablety sacharínu, které obsahují koncentrovaný cukr. Je to slovo současně příliš silné a příliš slabé. Nemá stejnou chuť jako v latinském jazyce, kde často neznamená víc než jemný či vznešený (gentle) jak bylo použito v označení „dokonale jemný a ušlechtilý rytíř.“ Ovšem anglický katolicismus, který při velké pohromě našich dějin musel v šestnáctém a sedmnáctém století odejít do exilu (právě ve chvíli, kdy se definitivně tvořil náš moderní jazyk), musel přirozeně nacházet nejvybranější nadšení pro cizí řeči. Nemohl najít pozdravení mše či Blahoslavené Panny než ve francouzštině, italštině, španělštině nebo jiném takovém jazyce a Překládal takové věci zpět do řeči, s níž ztratil kontakt a jeho cit nebyl už příliš pevný a jistý. Zdálo se potřebné používat slovo „sladký“ v jednom každém případě toho druhu, což přineslo nejen cosi, co neznělo anglicky, ale navíc cosi, co neznělo ani v nejmenším jako latina či francouzština. V určitém počtu případů je to samozřejmě přesně to správné slovo, právě tak jak tomu je čas od času v běžné anglické poesii. Někdy je správné prostě proto, že to očividně slovo tak přirozené a nevyhnutelné, že by bylo více škrobené je nepoužít než použít, jako je tomu v Burnsově písni: „Má láska je jak melodie, jež sladce hrála v písni“. Jindy je to správné, protože je tu něco, co dodá soli k této sladkosti, jako ve slovech Sira Philipa Sidneye „Před očima Francie, toho sladkého nepřítele“. Podobně je to často naprosto správné v dobrých katolických překladech či skladbách v angličtině. Ale zafixovaná představa, že je nutné je vždy použít kdekoliv se takový jemný výraz objeví v romantické literatuře je prostě chyba v překladu a to chyba, která má velmi zlé důsledky v oblastech mnohem vážnějších, než je literatura. Jsem přesvědčen, že toto nepřiměřené a nepřesné používání slova sladký odvedlo od katolické církve víc Angličanů, než všechny jedy Borgiů nebo všechny jedovaté lži lidí, kteří o nich psali.
Naše náboženství je v nynější době to nejracionálnější. V jistém smyslu je také dokonce tím nejracionalističtějším náboženstvím. Ti , kdo o něm mluví, jako jenom či hlavně emotivním prostě neví, o čem mluví. Jsou to všechna ostatní náboženství, všechna moderní náboženství, která jsou pouze emotivní. Platí to stejně o emotivním salvationismu prvních protestantů jako o emotivním intuicismu posledních modernistů. Jen my dál přijímáme, činnost rozumu a vůle, bez nějaké nutné součinnosti emocí. Přesvědčený katolík může být velmi snadno tím nejtvrdohlavějším a nejlogičtějším člověkem, který dnes chodí po světě. Jenže ta stará pomluva o slizké sentimentalitě ve všem co říkáme a děláme se tragicky šíří a opakuje kvůli tomu pouhému zmatku se slovy. Pořád se o nás předpokládá, že máme jakési přihlouplé pobožnosti, když máme ve skutečnosti ty nejrozumnější a to jenom proto, že jsme vzali cizí věty a špatně je přeložili, místo abychom je buď nechali v latině pro ty, kdo umí latinsky číst, nebo je v angličtině svěřili lidem, kteří umí anglicky psát. I když ale připustíme v tomto případě, že nedorozumění je spíš naše vina, než našich oponentů, je vina, kterou vyznáváme pravým opakem chyby, na kterou si naší oponenti stěžují. Nevznikla z katolické praxe používání latinských modliteb. Naopak vzešla z protestantské praxe vždy je používat v angličtině. Nastala následkem spíše slabého a mechanického ustoupení protestantskému tlaku v době, kdy naše tradice byla zcela nemoderní a zastaralá. Jinými slovy vzešla přesně z toho, co nám radí dělat a z toho, že jsme to neudělali dobře. Netvrdím samozřejmě, že není dobré mít dobrý populární překlad, pokud je dobře udělaný. Myslím, že je to věru dobrá věc. Ale třebaže já chápu, co mluví pro kult lidového jazyka, protestantský kritik nechápe co mluví pro pevnou formu klasického jazyka. Nechápe ani, že něco mluví pro obecnou myšlenku, že katolická poesie má být v lidové řeči jako Božská komedie a že katolická liturgie jako mše má být ve fundamentálním jazyce.
Máme na výběr mezi mrtvý jazykem a jazykem umírajícím. Každá živá řeč je umírajícím jazykem, a to i pokud nezemře. Její části trvale zanikají nebo mění smysl a z tohoto uplývání je jen jediná cesta pryč a jazyk musí zemřít, aby byl nesmrtelný. Styl anglického jakubského překladu je ušlechtilý a prostý, ale i jeho slova degenerují. Není to jejich chyba, ale naše, kdo je zneužíváme, ale jsou zneužívána. Žádná řeč se nemůže vznést do vznosnějších a prostších tónů než „Těšte, těšte můj lid“, ale i tady jen co dojdeme k „mluvte k srdci Jeruzaléma,“ zakopneme o slovo, které bylo zvlugarizováno (GKC cituje pravděpodobně úvodní slova Händelova Mesiáše, vzatá z biblické knihy proroka Isaiáše – v angličtině v King James Version, což je ten zmíněný jakubský překlad. Citovaná věta zní v angličině Comfort ye, comfort ye my people…speak ye comfortably to Jerusalem. České překlady od Kralické po ekomenický mají to „k srdci Jeruzaléma“ angličtina má „mluvte útěšně k Jeruzalému“ – jenže comfortably zní taky hodně pohodlností, což je asi to slovo, které Chestertonovi zní zvlugarizovaně. Nám by zase mohlo znít velmi devalvovaně to srdce. Pozn. překl. ).
Jenže svět dělá paseku ve všech takových slovech, ať jsou v anglické bibli nebo latinském kánonu mše. Je mnoho katolicky používaných slov, které byly v praxi takto zneužity. Když někdo z venku slyší, že katolík se něčeho zdržel z obav, že „způsobí pohoršení“ (v originále scandal pozn. překl. ), má okamžitě popuzený dojem, že tím myslel obavu, že by se mohl dostat do řečí všech starých hloupých drben ve městě. Nic takového samozřejmě na mysli neměl. Nemá to takový význam ani v řečtině, ani v latině a nesmí to mít takový význam v angličtině. Má to znamenat to, co to říká, obavu, že způsobí něčí klopýtnutí, že položí do cesty kámen úrazu nějaké klopýtající lidské bytosti. Kdybych lákal na hospodský tah člověka, který se musí držet od skleničky dál, působím pohoršení. Když vedu řeči, které někomu zní jako zdravý realismus před mladou a nevinnou osobou, jíž to bude nesporně znít jako pouhá obscénnost, působím pohoršení. Dělám něco, co je pro mne v pořádku s nebezpečím, že ho příměji udělat něco, co je pro něj špatné. Prohlásit, že je to nehajitelný a neospravedlnitelný postup je ukázka morálního zdravého rozumu. Ale v moderní angličtině to z řeči o způsobení pohoršení neplyne. V moderní angličtině z toho posluchač porozumí jen tolik, že takto jednající osoba jen opovrhuje planými řečmi a neodpovědnou kritikou, což je přesně to čím všichni světci a mučedníci důsledně žili a umírali. A to je dobrý příklad co myslím překladem, nebo reformulací, pokud dáváme přednost takovému slovu. To ale neznamená převrátit a zneužít starou formulaci, která byla ve skutečnosti postavena zcela správně. Znamená to pouze znovu přesně říct, co říkala stará formulace.
Mohl bych dát spoustu dalších příkladů slov, které byly správné v latině, ale které jsou dnes obskurní vinou svého špatného používání v angličtině. Vždy to pociťuji v nezbytně častém rčení o „urážení Boha“, které mělo původně téměř až hrůzný smysl zranění Boha. Aplikací na člověka to slovo ale degenerovalo natolik, až zní docela malicherně a zvrhle. Říkáme, že pan Binks je docela uražený nebo, že se teta Susan bude cítit uražena a ztrácíme z očí podstatnou pravdu a dokonce dogma, že Bůh je poslední koho bychom mohli urazit (v tom nižším smyslu). Ale zde bychom opět neměli nadávat latině, ale měli bychom vynadat naší vlastní vulgarizaci angličtiny. V tomto konkrétním bodě, o reformulaci náboženských idejí mají reformátoři pravdu ve všem, s jedinou podstatnou výjimkou, totiž v tom, na koho hází vinu.