Naše ideály a naše trpělivost (ILN 6. července 1918)

July 6, 1918
Our Ideals and Our Patience

To nejsenzačnější na poslední velkém proslovu německé vládnoucí skupiny byla stopa skromnosti. Byla to ta skutečnost, že Kuhlmnan připustil pochybnost o tom, kdy válka skončí, a možná i o tom, jak skončí. Na nikoho z nás nejspíš příliš nezapůsobila jeho verze o tom, jak začala. Zdá se, že nynější pruský styl velí svalovat vinu na carskou vládu—možná proto, že car nemůže reagovat. Můžeme tomu říkat konec války v obou slova smyslech. Ti totiž, kdo takhle mluví, jsou neurčití o konci ve smyslu závěru a neurčití jsou i o konci ve smyslu cíle a záměru. Přesto ilustrují velmi důležitou pravdu o vztahu mezi skutečností, kterým musíme čelit, a ideálem, kvůli kterému jim čelíme.

Lze ji formulovat takto—že čím určitější je náš ideál, tím neomezenější, rozumí se nekonečná, musí být naše trpělivost. Můžete určit, jak dlouho budete pracovat, pokud se spokojíte s čímkoliv, co za tu dobu získáte. Nemůžete přesně určit, jak dlouho budete pracovat, pokud jste určili, pro co pracujete. Spojenci nepracují od hodiny, ale od kusu. Pokud máme nějaký kus práce označit za typický, můžeme vzít Polsko—kus, který by měl být jejich mistrovským kusem. Pokud lze Polsku navrátit svobodu a plnost, bude vzorem pro ten druh ideálu, pro který lidé musí pracovat a čekat—ne proto, že ideál jen neurčitý, ale proto, že je precizní.

Obnovit Polsko je spravedlivé, je to příhodné—ale není to snadné. Zachrání to Evropu, zachrání to Anglii, je to správné podle všech sobeckých i nesobeckých počítání, vyjma holé kalkulace, že válka bude trvat jen určitý počet dní. Pokud by byla nějaká pravda v etické výmluvnosti, kterou jsme slýchali od svého mládí—slova o úsilí, o nadšení, o následování ideálu a záře, zde je konkrétní a pochopitelný případ, aby inspiroval naše námahy a oběti ležící před námi.

Mezitím musím listu Nation poblahopřát, že po čtyřech letech války objevil, o čem celá válka je.  Velmi zdatní autoři onoho periodika nám nabízeli různá řešení jako idealistická řešení—nebo alespoň idealističtější než naše vlastní. Když Lenin a Trocký záměrně ničili armádu své vlastní země—pokud nějakou zemi mají—a pak šli vyjednávat s vítěznými armádami prušáctví s kousky papíru v rukou, připisoval jim Nation nejen nadpřirozenou dokonalost, ale jakousi nadpřirozenou moc. Tihle dva nebo tři potulní Židé měli nejen vzdorovat prušáctví jako mučednici, ale diktovat mu jako jeho páni. „Ideje jsou v sedle,“ napsal editor Nationu, „a síla najde své meze.“ Rád bych slyšel, jaký měl potom názor na to, jaké ideje jsou nyní v sedle v Rumunsku nebo na Ukrajině a jaká omezení byla nalezena pro sílu Postupimi a Berlína. Zdravý rozum takových věcí je únavně prostý. Jsou říše, kde ideje vládnou každá sama a samostatně, ale ideje nemohou vypudit sílu z její vlastní říše jinak, než že do té říše vstoupí. Omezení síly jsou v tom, že nemůže ideji zabránit být idejí, ale může jí zabránit stát se skutečností. Idea může být v „v sedle“ svého okřídleného Pegasa nahoře v oblacích, ale sama jako taková nezabrání pár tisícům hulánům, aby jeli, kam chtějí dole na pláních. Pokud nezáleží na tom, kam ve skutečnosti huláni jedou, pokud idea zůstává ideou—pak to dává dokonalou logickou základnu pro pacifismus a mnoho dalších věcí. Je to pozice tibetského mnicha, orientálního poustevníka, který lhostejně sleduje jednu vlnu orientálních výbojů a zotročování—a je to také velmi logická posice. Pro editora radikálního listu to není příliš slibná posice, protože implikuje právě tak zdrženlivost od vnitřní reformy a revolty jako od vnější intervence a invaze. Ale to nač si přesně u takového člověka, jako je editor Nationu, je to, že svou zahraniční politiku zakládá na polovině této ideje, a ne na celé. Kdyby byl úplnou osobou, bude nejméně kvaker a přinejlepším anarchista. Ve skutečnosti jde nějakou část cesty s válkou a pak zastaví, protože zjistí, že je to válka. A tak v pasáži, která mi dělá větší starosti, se ani nepokouší popírat, že plné ustavení svobodného Polska je spravedlivé—tedy, že je to idea, která by byla v sedle, pokud by ideje skutečně byly v sedle. Pak se střetne s faktem síly a svoje omezení musí najít svá omezení—„Německo tohle Polsko nedá, musí z něj být vyrváno. Miliony chlapců atd.“

Německo určitě nevydá, co vydat musí—to je důvod proč s ním jsme ve válce. Být s čímkoliv ve válce je hrozná věc, protože kvůli tomu musí strádat miliony chlapců. Máme ale nebo nemáme z toho vyvozovat, že se nemá usilovat o spravedlnost, vyjma těch, kdo ji dají. Pokud ano, řekněme to hned, a ušetřeme si obětování stovky chlapců, deseti chlapců nebo jednoho chlapce. Máme kapitulovat, protože oběti musí být bez určitého konce? Pokud ano, kapitulujme před bitvou, a ne v její polovině. Tyhle zřejmé pravdy musí samozřejmě platit zrovna tak pro jakýkoliv ideál, po němž Nation touží, jako pro ideál sjednoceného Polska, o jehož žádoucnosti možná pochybuje. Ať už kdo chce cokoliv—světový stát nebo socialistický stát nebo Společnost národů, nebo mezinárodní zničení národů—může být nezbytné za to bojovat, aby toho dosáhl a bude záviset na neznámých silách, jak dlouho proto bude muset bojovat. Logická posice je tak, kterou zaujme člověk, který vůbec bojovat nebude za naplnění svého ideálu, protože je s ním docela spokojený jako s ideálem. Nikdy nedokáže říct, kolik trápení přinese jeho uskutečňování. Může tu být něco současně drsného a neuchopitelného, na své vlastní úrovni, na pasivní resistenci. Ale není naprosto v co doufat, ani čeho se bát, pokud jde o částečnou resistenci. Bolševičtí předáci mohli být působiví, kdyby byli bezmocní. Mohli být šílení, ale pořád by to byli mučedníci, a je pravda, že vavřínová koruna dobyvatele, jelikož je na jiné úrovni, nikdy nemůže zastínit trnovou korunu mučedníka. Ale Nation nám bolševiky nenabízí jako mučedníky, ale jakési hypnotyzéry. Nebyli představeni jen jako muži vzdorující armádám nebo pohrdající armádami, ale jako muži, kteří jakousi záhadnou silou vůle odvedou práci armád i bez armád. Petrohradský idealista nebyl představen jako křesťanský mučedník, který svou víru prokáže tím, že ho sežerou lvi, ale jako krotitel lvů, který lvům zabrání, aby ho sežrali. Je to kompromis mezi důslednou militantností a důsledným mučednictvím, a Nation po nás žádá, abychom v něj uvěřili a je to kompromis, který se zhroutil.

Reklamy

Co stojí vyhrát válku (ILN, 29. června 1918)

June 29, 1918
The Cost of Winning the War

Četl jsem nedávno velmi zvláštní a zajímavou poznámku pana  Roberta Della, gentlemana vypovězeného z Francie panem Clemenceauem, který se označuje jako svého druhu exulant, protože je brutálně hnán zpět do své rodné země: „Dokud jsem nebyl silou vypuzen ze země, která byla téměř dvanáct let mým domovem, neuvědomoval jsem si plně, jak hluboce mé přilnutí ke Francii zakořenilo.“ Tomu dokážu docela věřit, protože z toho, co pan Dell psal, dokud byl ve Francii, nemohl nikdo vyčíst, že vůbec kdy k Francii nějak přilnul.  Věnoval se běžné internacionalistické práci zjemňování politiky Ústředních mocností, nepřátel, kteří Francii denně požírali, a vzrušivost průměrného Gala je taková, že takové lakování na růžovo považuje za větší pošpinění než vyválení ve smůle.

Slobva pana Della, která mě obzvláště zaujala, jsou tato a myslím, že stojí za trochu analýzy. „Vladaři Centrálních říší začali už dávno počítat náklady, jak to králové a vlády ve válce v minulosti dělávali, na straně Spojenců bylo počítání nákladů považované za téměř velezrádné počítat náklady—a z toho plyne rozdíl mezi dvěma politikami.“ Tahle poznámka, jak ji pan Dell sestavil, je jen součástí dobře známého procesu germanisace černé a bílé této války do jakési obecné polní šedi. Co je na nedávném postřehu pana Della jedinečné, ba šokující, je to, že je docela pravdivý. Je naprosto pravda, že vládci Centrálních říší už dávno začali počítat náklady. Počítali náklady, když se vypravili za kořistí, počítali je, když počítali každou penci peněz druhých lidí, které zamýšleli vymoci a každý yard země jiných lidí, kterou chtěli ukrást. Říkat, že počítali náklady, je jen jiný způsob, jak říct, že plánovali zločin.

Je naprosto pravda, že nepřítomnost této chladné a zločinné vypočítavosti na straně Spojenců vyznačuje rozdíl mezi dvěma politikami. Především ale je naprosto pravda, že mezi Spojenci je považované za téměř velezrádné počítat náklady. Obě politiky se liší kvůli stejnému prostému faktu—že napadeni byli Spojenci a Centrální mocnosti na ně zaútočily. Je vždy velezrádné—a vždy je a musí být samo o sobě zbabělé a opovrženíhodné—počítat náklady boje, když je někdo k boji nucen z důvodu cti.

Důvod proč Spojenci nemohou počítat, kolik je bude stát vítězství ve válce je ten, že žádná lidská představivost nedokáže spočítat náklady, co by stálo, pokud by nevyhráli. Existuje počítání, které je marnější než jakákoliv libovůle. Nedává smysl sestavovat nějaké rozvrhy ukazující, jak dlouho člověk potřebuje zápasit, než je svržen ze srázu. Nedává smysl brát si stopu dlouhé pravítko a měřit, kolik tisíc stop by raději z útesu padal. Pruský profesor by nepochybně takové výpočty vypracoval v libovolném počtu svazků až po poslední desetinné číslo. Takové dílo by on označil za „důkladné“, ale jen důkladně hloupé. Selhání je zkáza a zkáza je absolutní. V mezinárodní záležitosti prvním a posledním faktem je docela jednoduše to, že Francie zachránila nás, své spojence, od této zkázy a od ničeho menšího. Pan Dell se převážně věnuje tomu, aby tvrdil, že nabídka rakouského císaře prostřednictvím prince Sixte Bourbonského nebyla Francií náležitě uvážena. Sám se pro tuto chvíli jen poukážu, že v každém případě není myslitelné, že by byla uvážena v Anglii.

Jen pro účely diskuse předpokládám, že Rakousko nabídlo Alsasko-Lotrinsko, které je předmětem sporu, předpokládám i to, že by se Německo mohlo k té nabídce přidat, což je ještě pochybnější.

Poukazuji zde docela zřejmý fakt, že pokud by Francie nabídku přijala, my bychom ji museli odmítnout a že bychom mohli docela dobře projevit trochu slušné vděčnosti za to, že ji odmítli za nás. Pokud Francie ztratila velké výhody, ztratila svoje vlastní. Pokud zastávala extrémní nároky, stála za našimi extrémními nároky. Protože naše nároky, mnohem více než její, musí být extrémní. Francouzi se mohou považovat přítomností Prusů ve ztracených provinciích toliko za uražené. Zatímco my jsme skutečně uražení—a spíše ohroženi—přítomností Prusů ve světě. Mohou stáhnout všechny své vojáky z podmaněné půdy, aniž by stáhli jedinou svou ponorku z otevřeného moře. Dokud nás ohrožují na moři, a my zůstáváme ostrovem, stále hrozí, že nás bude náhle vytaženo mučení vyhladověním, jako otočením kola skřipce. Pro nás je ve zcela zvláštním smyslu hrozbou nikoliv přítomnost Německa někde, ale moc Německa všude. Když objevíme, čím ta moc je a kdo a jak jí vládne, musíme ji za každou cenu jako moc zeslabit a ne přesměrovávat její úsilí z jednoho místa na jiné. Pokud to nedokážeme, jsme ztraceni—a to ve smyslu právě tak málo metaforickém jako muž padající z útesu. Od tohoto pádu nás Francouzi zachránili jednoduše svou věrností duchu úmluvy a společné věci a jejich odměnou očividně je, že jim nadávají jistí angličtí lidé pro jejich pirátskou aroganci a zuřivou ambici. Jistě překračuje meze tolerance, pokud by někdo z nás kritizoval Francouze, že neopustili alianci. Je přesmíru, aby kdokoliv označoval spojence za hurávlastence kvůli tomu, že neuzavřel separátní mír nebo ho vinit z imperiální tyranie kvůli tomu, že se nedopustil mezinárodní zrady.

O prohrávání války a vyhrávání pře (ILN, 22. června 1918)

June 22, 1918

On Losing the War and Winning the Argument

Existuje jeden dost pochmurný vtip o pacifistických nebo patriotických skupinách v jejich argumentaci o válce. Je skutečností, že pokud prohrajeme válku, určitě vyhrajeme spor. Naštěstí či naneštěstí nechceme spor vyhrát tolik, jako chceme vyhrát válku. Pro svět bude lepší, když bude Prus poražen, než kdyby byly přesvědčen—v tom smyslu, že je důležitější, aby byl Prus poražen, než aby byl pacifista přesvědčen. Kdyby ale Prus porazil nás, velmi rychle by přesvědčil sám sebe, kdyby se Prus stal podmanitelem na hodinu, pacifista by byl přesvědčený na věky. Správnější by bylo říct, že by už nezbyli žádní pacifisté k přesvědčení. A kdybychom na tomto ostrově čekali na vyhladovění, protože naše potraviny mohly být docela dobře odříznuté ponorkovým pirátstvím a naše námořnictvo a armáda byly trvale omezeny ve své velikosti podle diktátu z Paříže, Říma nebo možná Londýna, bylo by pro nás nepochybně velkou útěchou, kdybychom Superetické společnosti z Horního Tootingu dokázali, že jsme nesporně měli celou dobu naprostou pravdu. Podobně mohou být mezi blaženými stíny v Elysiu, kde někteří ze zemřelých mohou z osobní zkušenosti dokazovat, že voda topí a vlci požírají, že útesy a kyselina kyanovodíková (anglicky zvaná pruská pozn. překl.) mají velmi rychlý účinek. Můžeme diskutovat a jistě můžeme předvést, ale budeme debatovat a předvádět na ostrově mrtvých.

Obecně musíme přijmout pravdu, že žádný takový čistý, dokonalý a vykroužený způsob, jak vyhrát spor pomocí prohrané války neexistuje. Nikdy nemůžeme mít tak nevývratně pravdu, jako pět minut poté, co jsme byli nevratně zruinováni. Někteří z nás ovšem se ovšem pořád kupodivu zdráhají přijmout řešení spočívají v porážce tím, čím opovrhujeme, abychom objevili, co již víme. Správně se říká, že Rusko již bylo poraženo a takový objev učinilo. I když je to ale pravda, pravdu to neříká dostatečně naplno. Z ruského selhání se nemůžeme ani začít dohadovat, co by doopravdy znamenal pruský úspěch. Rusko je ve stavu toku změn, kde nic není definitivní a Německo nemůže být na Východě v bezpečí, dokud nebude v bezpečí na Západě. Pořád ještě má motivaci ke smířilivosti—to jest ke lhaní. Pořád ještě má potřebu předstírat dobrou vůli, i když jeho dobrá vůle se může dost dobře podobat brutalitě kohokoliv jiného. Se svými novými ukrajinskými přáteli zachází právě tak zle, jako se svými starými nepřáteli Poláky. Ale nezachází s nimi ani z jedné setiny tak zle, jako s nimi bude jistě zacházet, až budou ještě bezmocnější, než byli jeho nepřátelé Poláci. Poláci totiž byli v minulosti bezmocní proto, že západní civilisaci nebylo možné přimět zasáhnout v jejich prospěch. Ukrajinci budou napříště ještě bezmocnější, pokud nebude západní civilisace, která by mohla zasáhnout. Ani v těchto divokých východních pustinách se pruský vlk ještě neprojevil, jak se ještě může projevit, ve svém zcela vlčím já. Pokud je jeho beránčí roucho čím dál odranější, pořád ještě na vlkovi visí cáry vlny. Některé jsou jistě dosti měkce vlnité, jako slova, jimiž se pokouší svým vlastním krotkým socialistům vysvětlit válku proti celé socialistické revoluci, nebo i jen sociální reformě, v Rusku. Teď tu ale nejde o to, že by jeho výmluvy kvůli zradě a rozbití ruské reformy byly ošemetné a bezcenné výmluvy, jde o to, že  považuje za užitečné vůbec nějaké výmluvy předkládat. Pořád se musí namáhat s klamáním, než se pustí do ničení. Jeho pokrytectví je šťastné znamení a mělo by nás potěšit na duchu. Když Prus pořád mluví o spravedlivém uspořádání, pořád mluví trvajícím míru, pořád želí vraždění a dovolává se společnosti národů, víme, že je zadržován, aby se protivil vlastní přirozenosti. Víme, že nejen lže, ale že je z nějakého důvodu ke lži puzen. Vyjadřuje cosi, co je mu tak cizí, že to lze sotva vyjádřit ve struktuře jeho jazyka a nelze to citovat na jediném příkladu z jeho historie. To, že Prus vůbec mluví o míru pro Evropu a svobodě pro malé národy je samo o sobě důkazem, že si sám ještě netroufá být sám sebou.

Je-li člověk arogantní, když se omlouvá, jaký bude, když bude omluvu požadovat? Pokud se může prosadit jen tehdy, když se musí vnutit do přízně, co bude dělat, když mu bude stačit se prosadit—nebo spíš rovnou vnutit? Pokud byla smlouva s bolševiky tím, co si představuje jako uklidnění socialistů, jakou přívětivou představu si nemáme udělat o jeho způsobu rozdrcení socialistů? Pokud se má jeho příspěvek k politice Ukrajiny považovat za úplatek, co při všech čertech asi může považovat za trest? Čím víc se nad těmito věcmi zamýšlíme, tím více se vracíme k příjemné vzpomínce, že jsme Prusa vlastně ještě neviděli. Viděli jsme zatím jen něco z pruské záliby v maskách a převlecích, a je to velmi pruská záliba. Tu a tam převlek zcela zmizel a my jsme nyní viděli skutečnost, která vysvětluje podivnou povahu převleku. Ale ani tehdy jsme ji neviděli tak, jak ji ještě vidět můžeme, pokud ji necháme žít a zvítězit. V této záležitosti jsem nakloněn ve vší vážnosti souhlasit s proněmecky smýšlejícími, kteří mi říkají, že moderní Německo vůbec neznám. To je pravda, nevím, a žádný lidský tvor neví čeho může být moderní Německo schopné. Neví to ani samo moderní Německo, slepotě a šílenství svého pádu do temnoty dává jméno pokroku a vůle k moci. Nikdo netuší, jaké mohou být konce toho, čeho jsou mučení a infanticida pouhým počátkem. Mocně vzejde něco, co je horší než všechny zločiny a je podstatou všeho—něco, čemu Řekové říkali zpupnost a popření bohů. Národy, které padly shledají zbytek svých dnů naplněný neustávajícím přívalem urážek. Mimo to nikdo nemůže ani hádat, jak by ten rudý úsvit byl, pokud by dospěl k polednímu. Nastal by pruský mír, jemuž by všechny pruské války byly jen poměrně konejšivou předehrou, zrovna tak jako nastává tropické poledne jeho teplo může být jen zhoubou a světlo jen oslepením—poledne noci ničivější.

Fakta versus falešná historie (ILN, 15. června 1918)

June 15, 1918

Facts versus False History

Když je v obecné smíšené společnosti učiněno oznámení v tom smyslu, že po venku běhá vzteklý pes, je možné k tomu mít různé obecné postřehy—pokud je čas nějaké postřehy mít. Lze říkat, že někteří lidé jsou ze psů docela idiotsky nervózní, a to je naprosto pravda. Lze říkat, že naprostá většina psů je nejen přátelská, ale téměř snobsky společenská a to je naprosto pravda. Lze říkat, že většina nedorozumění se psy vzniká jen kvůli lidem, kteří o psech nic nevědí, a to je naprosto pravda. Ale tato tvrzení neřeší otázku, pokud již vyvstala, to lze udělat jen dvěma dalšími tvrzeními—tvrzením, že žádný pes není vzteklý a tvrzením, že tenhle pes je v pořádku. A nyní je již docela zřejmé, že právě takhle věc stojí, pokud jde spor mezi Pruskem a křesťanstvem—i odpověď těm, kdo tvrdí, že hurávlastenci všech zemí jsou absurdně podezíraví vůči cizincům, že většina Evropanů se může shodnout na jistých morálních základech a že mnohá mezinárodní nedorozumění povstávají z mezinárodní ignorance. Tato tvrzení jsou všechna pravdivá, ale nejsou to tvrzení o faktu, který stojí před námi. Když jsme po rozumnou dobu stáli, dívali se a zaznamenávali každé kousnutí tohoto konkrétního psa následované hydrofobií, naslouchali jsme dalším a obecnějším pravdám s odtažitostí hraničící s lhostejností.

Můj přítel „Sagittarius“ z proněmeckých Continental Times s velkým zalíbením diskutuje, zda nějaká věc „objektivní“—nebo, abych použil jazyka lépe známý v zemi živých, zda je to fakt. Nakolik dokážu nesmyslu německých filosofů o „subjektivním a objektivním“ porozumět, vypadá to, že se domnívají, že pravda se od faktu liší—nebo že dokonce pravda může být opakem faktu. Ať už je to ale jakkoliv, to na čem jsem celou dobu trval, je, že každý jeden z mezinárodních bodů, které zpochybňuje, je prostě faktem a ne imaginací, dojmem nebo i přesvědčením. Je faktem, že anglická vláda nechystala válku proti Německu, je faktem, že Prus byl nenáviděn v Evropě, když v Anglii v nenávisti nebyl, a je faktem, že fakta, a pouze fakta, donutila ten druh lidí, kteří v Anglii vládli, dosti zdráhavě převrátit spíše příznivý náhled na Němce. Zhruba řečeno, nejlepší zkouškou faktu je, že jen lze vidět z libovolného názorového hlediska, protože je pevně daný. Všechna tato fakta mohu vyslovit způsobem Anglii nepříznivým. Mohu tvrdit, že jsme žebronili o německou alianci jen proto, že Německo je silné; mohu tvrdit, že jsme tak samolibí a sobečtí jako nikdy předtím, když nasloucháme stížnostem dalších zemí proti Prusku. Tato tvrzení by téměř mohla uspokojit Continental Times v opovržlivém zabarvení, které dávají anglické pozici. Zcela aby ale, pokud jde o tuto debatu uspokojila mně, protože pořád vydávají svědectví pevnému faktu, jaká ta pozice byla.

Je kupříkladu fakt, že velký vévoda z Wellingtonu, člověk tvrdohlavý a zdaleka ne žádný humanitář, vyjádřil své soukromé zděšení nad nelidskostí Prusů, jimž veřejně vyjadřoval podporu jako loajálním spojencům. Mohli bychom tenhle příběh překroutit proti vévodovu, nebo ho můžete překroutit proti Angličanům, ale rozhodně ho nemůžete překroutit ve prospěch Prusů. Můžete říkat, že Wellington po straně pomlouval druhy ve zbrani, že klamal své krajany, můžete říkat, že Anglie byla spřažená s brutálními spojenci nebo udržovaná v brutální ignoranci, ale ať už to obrátíte jakkoliv, faktem zůstává, že Prusové byli brutální a Angličané nic nevěděli. Ta nevědomost zůstala politicky až do podzimu 1914, kdy ji poprvé vyplašil objektivní fakt brutality.

Částečně jsem se už zmínil o osvěžující pasáži v níž mě můj kritik popisuje jak „dřepím na rozcestí na temné straně hranice mezi lží a světlem“ s posedlostí pronikající mě jako kůl proražený tělem a „bělovousé lži“ Bryceho zprávy ve mně rostou jako houby. Pokud rozcestím myslí to, že se mohu dívat a hýbat každým směrem, nebo hraniční linií myslí, že mám nějakou zkušenost a zážitek z obou stran, pak má shodou okolností naprostou pravdu. Nejsem tak úplně naprosto nevědomý, pokud jde o Německo, a to i zevnitř, jak se podle všeho domnívá, ale objektivní pravda, o kterou nám tu jde, je taková, že téměř vše, co mě chce naučit, jsem se mohl dozvědět nejen zevnitř Německa, ale zevnitř Anglie. Objektivním faktem je, že v desetiletích před válkou byla Anglie plná lidí, včetně naprosto upřímných  a hluboce vážných lidí, kteří mohli Německo označovat za svůj duchovní domov. Teutonismus se učil na všech našich universitách a věc teutonismu byla oblíbená fráze známá každému vzdělanému člověku.

V Londýně, Oxfordu nebo Cambridge jsem mohl slyšet vykládat skoro tolik nesmyslů jako v Berlíně, Frankfurtu nebo Jeně. Módní britský náhled byl teutonistický v deseti tisících formách a aspektech. Nezhroutil se proto, že byl tentonistický, nebo proto, že by ho teutonisté pevně nezastávali, nebo proto, že by byl příliš málo otevřen čerstvé teutonistické propagandě, nezhroutil se proto, že by byl příliš málo teutonistický. Zhroutil se proto, že nebyl pravdivý—protože skuteční Teutoni v Belgii byli zjevně zcela odlišní od romantických Teutonů. Zhroutil se tak, jak se může zhroutit každá pouhá akademická konspirace kultury, když se věci začnou dít na plném denním světle. Tahle situace v jistém smyslu nabízí kouzelnou příležitost k metafyzickému rozlišení subjektivního a objektivního. Kultivovaný Angličan totiž stále považoval Teutona za to nejzajímavější subjekt, když byl  najednou prudce donucen nahlédnout jej jako nejodpornější objekt.

Pokus vylíčit při s Prusem jako pouhé nedorozumění, které se vyřešení setkáním s ním, já jednu fatální vadu. Je faktem, že každý národ se se s ním postupně nanejvýš násilně přel poté, co ho poznal, ne dříve. Francie byla například před válkou rozhodně protiněmecká a Anglie byla více či méně proněmecká, rozdíl přitom působila prostě zkušenost. Je ale prostě falešnou historií, říkat, že to bylo jen zkušeností války, protože Francouzi válčili s téměř každým evropským národem—ale z žádného jiného evropského národa takový pocit nemají. Není to zkušenost války, ale zkušenost pruské války. K antiněmeckému postoji lidi nevede žádný předsudek, dokonce ani patriotismus. Antiněmectví vyvolávají Němci a to je prostá odpověď na vše, co Continental Times v této věci řekly nebo řeknou. Musím tedy „Sagittaria“ zanechat tam, kde jsem ho nalezl a vrátit se ke svému běžnému zaměstnání „dřepění na rozcestí“, naražen na kůl a trýzněn lží s bílými vousky vydávajícími zvuky jako houba.

Bryceho zpráva o válečných ukrutnostech (ILN, 8. června 1918)

June 8, 1918
The Bryce Atrocity Report

Sotva jsem se před týdnem politoval zmizení onoho milého proněmeckého orgánu, jímž jsou Continental Times, již se opět objevily, zabalené ve švýcarských novinách. Byly už pár měsíců staré—možná mezitím vyhasly, což se docela dobře mohlo stát, v důsledku Lichnowského odhalení. Tak či tak, můj starý protivník „Sagittarius“ napsal nějakých sedm sloupků o mých ohavnostech, především ve dvou osobních záležitostech—předně jeho osobním postavení a za druhé o jeho osobním stylu. Dotýkaje se mé úvahy, že jelikož odmítl, že by byl Němec, mohl by být třeba Žid, říká: „To je další falešný předpoklad. To samé řízení osudu, které ustanovilo, že se narodím jako Američan, rozhodlo, že budu římský katolík.“ Narodit se jako římský katolík je kromobyčejný duchovní počin, který jaksi není v souladu s římskokatolickým učením. Předpokládám, že tím chtěl říct, že byl jako římský katolík pokřtěn, což ani není v rozporu s tím, že by se mohl narodit jako Žid. Sám jsem to slovo samozřejmě použil v jeho správném významu určení lidského plemene. Zoufale netuším, co má na mysli v náboženském smyslu, protože v jiném článku v témže listu oslavuje Německo jako „inspirátora protestantismu.“ Možná se narodil jako katolík a byl pokřtěn jako protestant. Celé je to velmi matoucí. Nikdy se to ale z nadmíru prostého důvodu netýkalo mé argumentace. Můj dohad, že je Žid, podobně jako můj první předpoklad, že je Němec, nebyly útoky na něho, ale omluvy pro něj. Pokud říká, že žádnou omluvu nemá, musí to vědět nejlépe sám.

Ale to, čím jsme se zabýval, byl ten nesmysl samotný, což mě přirozeně přivádí k mému dalšímu bodu—o jeho stylu. Ujišťuje mě, že není německý a není americký, vskutku, mám za to, že by mohl být, copak já vím, třeba zulský, nic takového jsem totiž dosud neviděl. A tak píše: „Se sadistickouReameakersovou imaginací soptící v něm a bělovousými lžemi Bryceho zprávy o válečných ukrutnostech usazenými jako houby na jeho mozku.“ Rozhodně by se mi nelíbilo, pokud by nějaká lež s bílým vousem napodobovala houby na mém mozku. Pokud jde o to ostatní, jelikož nikoho ani ve snu nenapadne pochybovat o tom, že německé ukrutnosti byly spáchány, mohu se jen domnívat, že si myslí, že sadistické je jen kreslit, nikoliv je páchat.

Mýlí se ovšem v domněnce, že bych jakoukoliv jistotu zakládal třeba i na Bryceho zprávě, jakkoliv byla přesvědčivá. Ještě víc jsem se opíral o německé odpovědi na Bryceho zprávu. A ve značné míře jsem se opíral na „Sagittariovi“ repliky vůči mě. Vezměme si příkladmo potápění neutrálních lodí: když říkám, že je to přesně to samé. Jako vyhodit do povětří projíždějící omnibus kvůli jakési možnosti, že někdo z cestujících může vézt balíček pro nepřítele a když můj kritik dovede jen mrazivě říci, že jsem „špína“, vím, že nemá, co by moc dalšího říkal. Na omnibusu není nic obscénního, název toho vozidla nemusí vhánět nach do tváří novorozeného římskokatolického nemluvněte. Kdyby dokázal místo epitetu najít omyl, jistě by to udělal. Když jediné, co ještě dokáže k ponorkovému pirátství říct, je to, že já „odsuzuji jiné povrchní, nahodilý fakt,“ vím, že žádnou obranu nemá. Mám jakýsi dojem, že oběti své utopení nepovažují za povrchní ani svou smrt za jednu z příhod svého života.

Nu a stejně tak mohou být obvinění Bryceho zprávy s konečnou platností potvrzena toliko německými odpověďmi na ně. Německým cílem je dokázat, že zabiti byli jen franc-tieurs (neoznačení nepřátelští bojovníci pozn. překl.) a to německá obhajoba sama od sebe vyvrací. Zabíjení nějakého druhu se odehrávalo ve čtyř stech sedmdesáti obcích. Německá protizpráva se pokouší vypořádat jen se čtyřiceti z těchto obcí. Pokud jde o tři sta sedmdesát sedm obcí, zřejmě od jakékoliv obhajoby upustili. A obhajoby, které předkládají, jsou takové, že kdokoliv rozezná, že jsou podvodné a falešné, bolestě a nejistě poskládané ex-post.

S tím, co tyto věci skutečně znamenají, se dostáváme k hlubšímu argumentu. Základním a zásadním faktem, je že na „Sagittaria“ upřímně a hluboce zapůsobil utiskující rváč, kterého respektuje, i kdy se ho bojí a představuje si, že ho respektujeme i my, třebaže ho nenávidíme. Nu, alespoň já z toho rváče žádný respekt nemám, vůbec žádný dojem na mě neudělal, i když o něm slyším že je to rváč tichý, klidný a pitomý. Popírám totiž, že je třeba nějaké síly charakteru, aby člověk měl radost sám ze sebe. Zejména o Prusovi ale tahle pravda zatíná hlouběji. „Sagittarius“ popírá, že by na Prusovi nenašel chybu, a jemně naznačuje, že nějakou chybu mít může. S neuvěřitelnou vážností dodává „Mnohým z nás se nelíbí zohavující způsob, jímž si stříhá vlasy—i v čase války je to přehnané.“ A dál pokračuje o jeho způsobech a mluvě, evidentně přitom předpokládá, že Prusa přijímáme jako „hrubého, spravedlivého člověka“, jehož drsný zevnějšek ukrývá mnohé ctnosti.

Čím dříve celou svou myšlenku převrátí, tím lépe. To, co shledáváme zlým není Prusův zevnějšek, ale ve zcela zvláštním a duchovním smyslu jeho nitro.  Popíráme, že by byl spravedlivý a je nám lhostejné, zda je hrubý. Je nám úplně jedno, jak si stříhá vlasy, když nepodřezává druhým lidem hrdla, ale zlo v něm je cosi ještě prvotnějšího než podřezávání hrdel. Je to hlubší nejen než jeho způsoby, ale i hlubší než jeho morálka, je to jeho duše. Takového ducha lze vidět, jako v obraze, ve slovech, která volí a obrazech, které si vybírá. Když člověk řekne, jak to řekl slavný Prus o porobených, „Musíme jim ponechat jen oči pro pláč,“ poznávám okamžitě přítomnost čehosi naprosto vzdáleného pouhé hrubosti, nebo i brutalitě. Je to studený jed krutosti, která není pyšná na zlomení silných, ale na pokořování pokorných. Když řekne, jak pravil jeden pruský důstojník, že soucit je škodlivá věc a nepropívá jeho zdraví, poznávám cosi docela nezaměnitelného a docela nepřirozeného—kulturu právě tak zvláštní jako bakteriová kultura.

Prus typu a tradice Fridricha Velkého není jen utiskující rváč, nebo i jen pouhý hrubec. Je to chorobně bledý, nevrhlý, kluzký chlapík vyměšující šílenství a prakticky asi tak milý, jako dítko zabíjející mouchy. Nic takového jako on v Evropě není a já pořád doufám, že ani v Německu moc takových není. V Německu ale už vládne a dnes lidé umírají, aby rozhodli, zda bude vládnout v Evropě. Ale ať už vyhraje či nikoliv, nic to nezmění na objevu, který učinila náhoda války. Viděli jsme ne masku, ale tvář a to tvář, která nebude zapomenuta.

Teutonské metafory a symboly (ILN, 1. června 1918)

June 1, 1918

Teutonic Metaphors and Symbols

Kdyby někdo napsal Dějiny německých veřejných prohlášení, byl by to převážně seznam metafor. A právě naprostá zvláštnost metafory, v tom, jak se liší od definice, je něco současně jasně výrazného a neurčitého. Mohli bychom je popsat jako něco, co je těžké vysvětlit a snadné zamluvit. Pokud bych během jakékoliv soukromé polemiky označil nějakého gentlemana za „aligátora antiimperialismu“ nebo „scirocco sociální reformy“, mohu to pak vždy zjemnit tvrzením, že aligátor byl ve skutečnosti alegorií a že zmínka o sciroccu byla sama jen formou horkého vzduchu. A obzvláště to platí o onom ozdobném vzorci symbolů, které tvoří tolik z německých imperiálních proklamací—německý meč, obrněná pěst, zářivá zbroj a vláda krve a železa.

I ti nejprozaičtější z Prusů mají sklony k této terminologii a vždy lze z pouhé logiky odmítnout její účinky jako rétoriky. I Fridrich Veliký byl zrovna tak špatný básník jako byl špatný člověk a podobně jako mnoho špatných básníků dokázal dosáhnout silného poetického účinku jen použitím rouhání. Hnusná metafora o „přijímání eucharistického těla Polska“ samozřejmě měla působit jako urážka, ale pořád to bylo, ve své obrazné formě, jakési uhýbání. Rozdělení Polska mohlo znamenat jen jednu věc, ale požívání Polska se dá pochopit jako mnoho různých věcí. Sotva by mě překvapilo, pokud by někteří ze vznešeněji působících pruských profesorů začali pilně psát, z oficiálního přikázání, aby dokázali, že Fridrich skutečně chtěl přistoupit ke přijímání jako zbožný křesťan, aby symbolicky prokázal své křesťanské bratrství s Poláky. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby ti samí profesoři tvrdili, že Bismarckova vláda krví a železem byla jen lékařským předpisem na pleťový krém. Stejně schopní by byli tvrdit, že obrněnou pěst německý císař zmínil jen omluvným hlasem, jímž gentleman říká „Omluvte mé rukavice.“ Bylo-li by třeba, předstírali by, že opakující se  a poněkud monotónní zmínky o „ranách kladivem“ odkazují výlučně na geologické nebo dražebnické kladívko.

Podstatná pravda, jíž je tu třeba porozumět je to, že se tu zabýváme metaforickou myslí a že si musíme dávat pozor, abychom ji nenapodobili tím, že se necháme svést na scestí metaforami.

Důležitý příklad, ve kterém se musíme dívat pod symbolický povrch je nedávná věta barona Buriana, nového rakouského ministra, že stojí před Evropou s mečem v jedné ruce a olivovou ratolestí v druhé. Zřejmě tím zamýšlel naznačit, že i když zdárně vládne mečem, pořád bude připraven nabídnout olivovou ratolest. Pro nás bude možná praktičtější pochopit ho tak, že i poté, co úspěšně nabídl olivovou ratolest, bude pořád připraven chopit se meče. Je tu ale kupodivu ještě další a jasnější způsob, jímž lze jeho vlastní metaforu oprávnit vůči němu samotnému. V jednom ohledu baron Burian, jako  představitel centrálních mocností skutečně drží v jedné ruce olivovou ratolest a v druhé meč. Nabízí jednu vpravo a druhou vlevo, jako člověk napřahující paže na opačné strany. A v tomto případě je natahuje k úsvitu a západu slunce, protože právě k Západu v jistém omezeném smyslu nabízí olivovou ratolest, zatímco k Východu nepokládá v žádném slova smyslu nic, vyjma stínu meče.

Prostými slovy a mimo jakoukoliv teutonskou metaforu, stojí připraven přijmout na Západě teutonský kompromis, pokud my přijmeme teutotonský výboj na Východě. To je racio za rétorikou a jsou mnozí, i v této zemi, kterým to skutečně zní rozumně. Je to nicméně pravý opak rozumnosti—vlastně u těch, kdo se takto cítí na Západě, je ve zcela zvláštním smyslu sentimnetální. Je to pouhá iluze vzdálenosti. Nejen úděl Evropy, ale samotná úděl Anglie se rozhoduje v divokém pohraničí někdejšího ruského impéria. Ani to není idea, již by měli Angličané nějaké zvláštní právo zpochybňovat nebo špatně chápat. Angličané mají omezení dostatek. Ale alespoň naprostá ignorance důležitosti vzdálených objektů by neměla být omezení vlastním toliko imperialismu. To, že náš život závisí na věcech vzdálených mnoho mil na mapě nemůže být pro Angličana nová myšlenka. Postavili jsme naše vojáky na stráž před palácem upadlého tureckého despoty, protože jsme považovali za nutné střežit dlouhou cestu do Indie. Posen (Poznaň pozn. překl.) není tak daleko jako Pondicherry a do Kapského Města je delší cesta než do Karpat. Ti, na které padá pouhý odpor a únava vzhledem k tomu, co je zeměpisně vzdálené se také mýlí ve starých a nových povinnostech britské zahraniční politiky. Přesto velmi okázale ukazují svůj universalismus a internacionalismus, když vybízí k opuštění Poláků, pokud tím můžeme zachránit Belgičany.

Ale naše staré imperialistické stanice nebyly nic jiného než kameny, po kterých jsme mohli dojít na konec světa. Tyto poslední evropské pozice jsou jedinými kameny, které mohou zastavit příval našich nepřátel. Jsou to obranná postavení: poslední linie naší obrany. Střední Evropa byla zlý sen sama o sobě, ale tohle je obludnější než Střední Evropa. Je to hrozba tří čtvrtin Evropy shromážděných a vycvičených proti poslední čtvrtině—poslední západní kultuře držících se atlantických útesů. Myslí si snad někdo, kdo vážně sledoval Prusku, že by byla ponechána, aby se útesů držela nějak zvlášť dlouho.

Překládání a vykládání Německa (ILN, 25. května 1918)

May 25, 1918

Translating and Interpreting German

Je dobře známo, že německý císař dokáže mluvit a psát anglicky a že mnozí z jeho omlouvačů ne.  Navíc tu jsou skutky, zejména pruské skutky, které vydají za nejvýmluvnější druh řeči; a jsou slova a zejména pacifistická slova, která vydají jen za rozrušenou formu ticha. Zdá se proto poněkud nepotřebné, aby pacifisté pořád překládali a vykládali prohlášení Prusa, který je docela schopný sám za sebe mluvit  a ještě víc sám za sebe jednat. A ještě horší je, když překladatel překládá po způsobu paní Plornish—ani ne do angličtiny jako spíš do lámané angličtiny. Continental Times, náš starý přítel, byly v tomto ohledu vždy dostatečně zábavné, byť lámaná angličtina je chabý a nedostatečný výraz pro literární styl, který v tragicky vášnivé pasáži o krvi prolité na bojištích psal jako o „rudé tekutině“. V Continental Times bývalo mnoho sloupců plných metafor a symbolů v tomto stylu, v těch šťastných dnech, kdy jsem byl považován za hodného, abych dostával jejich výtisk poštou. Všechny byly pečlivě vytištěny v angličtině k mému užitku a nehledě na mou nevědomost si skoro myslím, že by byly srozumitelnější, kdyby byly vytištěny německy.

Teď mi ale nejde o kvalitu překladu, ale o potřebu—či spíše zbytečnost—jakéhokoliv překladu. Pan Plornish by nepochybně dál překládala Italova slova do lámané angličtiny dávno poté, by se Ital sám dokázal vyjádřit perfektní angličtinou. A byl bych rád, aby bylo zřejmé, že motivy mírotvůrců byly právě tak nevinné a přátelské jako úmysly paní Plornish. Ale i když paní Plornish byla laskavá k chromému cizinci, kterého potkalo neštěstí v Bleeding Heart Yard, nedokážu si představit, že by své překladatelské služby byla ochotná poskytnout i arogantnímu a agresivnímu cizinci, který sem přišel s jediným záměrem nakopat a zchromit všechny ostatní. Kdyby se to ale mohlo stát, určitě jen Dickens by dokázal učinit zadost absurditě té scény, nebo paralelně absurditě současné scény mezi Spojenci, pruským mluvčím a pacifistickým tlumočníkem. Prus prohlašuje, hrubým ale hlasitým a docela artikulovaným způosbem „Alasko Lotrinsko je německá země.“ Pacifistický překladatel se ukloní a usměje se na nás a řekne „Vysoce urozený šlechtic navrhuje kompromis ohledně Alsaska Lotrinska.“ Prus řekne, ještě hlučněji „S Poláky a Ukrajinci udělám, co se mi zamane.“ A překladatel poznamená, zářivým a vysvětlujícím způsobem: „Náš přítel říká, že plně akceptuje princip sebeurčení pro všechny národy, zejména (například ) pro Polsko, nebo různé části rozrušeného Ruska.“ Prus zaburácí hromovým hlasem: „Dobyl jsem!“ tak, aby ho bylo slyšet ve všech ulicích kolem Bleeding Heart Yard. A pacifistický Plornish, stále ještě v dojmu, že jsme všichni hluší jako poleno svolí sdělit informaci „Říká, že, není možné, aby kterákoliv strana vyhrála moderní válku.“

S velmi dočasným uklidněním po velkém německém nezdaru u Locre, překladatel ožil a vrátil se. Protože nepřítel nedosáhl triumfu, kterým se vychloubá, jsme žádáni, abychom nejen jednali na základě předpokladu, že ho nikdy nedosáhne, ale i předpokladu, že to nikdy nebude chtít. Máme předpokládat, že severoněmecká tyranie, když se ještě cítí triumfálně a nesesaditelně, začne být najednou benevolentní jen proto, že najednou zjistí, že jeho plány byly zmařeny—což je zcela zvláštní čtení historie tyranů. Nu, na světě přitom není nejmenší pochyby o současné náladě všech, na kterých v moderním Německu záleží. Vyjadřuje se to ve všem, co Německo dělá ve východní Evropě. Chová se přesně stejně brutálně a despoticky k ukrajinském národu, který vytvořilo, jako k národu polskému, který zničilo. Protože je vskutku tou nejvnitřnější ideou a duchem prusianismu je, že může jen ničit, že to co označuje za tvoření, jsou jen různé podoby ničení, nejsou to ani formy, jen zlomky. Ale tohle panství beze smyslu, tak jak je, Německo docela bezostyšně vynucuje na Východě a každým nezaměnitelným slovem a pohybem ukazuje, že by je chtělo prosadit i na Západě. A v této souvislosti je celá věc naprosto prostá a praktická. Máme dobré důvody věřit, že nebude s to—alespoň ne do té míry a alespoň ne teď—takto je na Západě prosadit. Možná to samo ví, že je Západě nyní a v tomto rozsahu prosadit nemůže. Ale dvě skutečnosti bijí ve své prostotě do očí—první je, že by je na Západě  prosadit chtělo a druhou je to, že toho bude lépe schopno poté, co je deset let prosazovalo na Východě. Jinými slovy, za deset let od nynějška se vrátí v útoku s polovinou Evropy za sebou. Bude to zase jako v roce 1914, se stejnou bezdůvodnou německou agresí, stejné zločiny, stejné urážky, stejné nesnesitelné zkušenosti a to vše s jediným rozdílem—že „ruský parní válec“ bude mnohem víc podobný parnímu válci a bude na opačné straně.

Při tak prosté situaci s námi většina nových pohybů k míru ani nehne—jen proto, že nevěříme, že směřují k míru, ale jen k další válce. Je prostě beze smyslu připomínat nám (jako bychom to potřebovali!) hrůzy masakrů, když si myslím, že příměří masakry neodstraní ale zopakuje. Musí-li mnozí zemřít než bude střední Evropa poražena, mnohem víc bude zcela jistě těch, kdo zemřou, než bude nakonec zničena západní Evropa a střední Evropa jistě povede celou východní Evropu do války za její zničení, pokud jí k tomu nyní ponecháme schopnosti.