Výstava fotografií (ILN, 19. května 1917)

May 19, 1917

The Photographs Exhibition

Na nynější Spojenecké výstavě válečné fotografie v jihokensingtonském museu, kterou nedávno otevřel lord Derby, a každý by ji měl vidět a jíž mnozí, mně v to počítaje, měli již tu příležitost se procházet se zvědavostí nikoli bezvýznamně posilovanou nevědomostí, je mnoho velmi rozmanitého a výrazného. Rozmanitost je vlastně možná tím nejpositivnějším dojmem, protože je tu stále velmi mnoho těch, kdo by ji sotva očekávali. Fotografie je pořád ještě považována za součást kosmopolitního hodinového strojku vědy, který je všude tolik stejný, podobě jako železnice, elektrické tramvaje a telegrafní sloupy. Ale tak, jak prokázal Sherlock Holmes, že osobnost proniká a psacím strojem, tak i soubor fotografií jako je tenhle, může docela dobře ukazovat, že národnost proniká i kamerou. Tímto způsobem je samotná sbírka fotografií, která je projevem vzájemné zdvořilosti mezi Spojenci, je pro alianci velmi symbolická. Aliance na rozdíl od svého nepřítele tolik netrpí tím, čemu se říká organisace, a někteří nepochybně odseknou, že trpí desorganisací. Ale lze stejně dobře říct, že získává rozmanitostí. Němečtí žurnalisté říkají postupně každému spojeneckému státu, že je nevinnou obětí druhých. Říkají Francii, že se snadno nechala ošidit, aby posluhovala ambicím Ruska a Rusku, že je nástrojem francouzské msty. Se zřejmou vážností tvrdí, že každý anglický Tommie má na srdci vyryto „Calais“. Ale i pro ně by bylo těžké vážně tvrdit, že je naše aliance anglicizovaná, galicisovaná nebo rusifikovaná ve stejném smyslu jako je ten jejich prusifikovaný.

Při letmém pohledu upoutá člověka výtečný francouzský příspěvek jako zasažený především vědou, a italský příspěvek uměním. Italská sekce ostatně padne mezi ostatními do oka skoro jako výstava akvarelů. Nejenže jsou volněji použity různé odstíny a barvy fotografie, ale samotné scény se ve srovnání s ostatními nutně jeví jako výjevy ze světa pohádek. Vážně si myslím, že některé formy alpských výstupů jsou závratnější než aviatika. Je neobyčejné, aby člověk vylétl z ulice ke hvězdám, ještě neobyčejnější se zdá, aby ulice vlekl s sebou. A to je jediné slovo pro některé z divokých a nádherných věcí, které Italové provedli se svými komunikačními vedeními. Je tu fotografie vedení nataženého rovně jako žebřík po neuvěřitelném srázu, který jako by držel nebesa a přece po tomhle vedení míří nahoru a dolů výzbroj, zásoby a nemocní lidé, jako by to byla bathská silnice—tak úžasné, jako to, co brilantní slova Francise Thompsona označila za provoz na Jákobově žebříku.

Bez oživování umělecké polemiky, zda může být fotografie stejně dobrá jako obraz, lze skromně tvrdit, že může být mnohem lepší než některé obrazy. A tenhle záblesk světla odhaluje, jako šlehnutí blesku, jakoby náhodou některé ze skrytějších cílů malíře. Na nynější výstavě v jižním Kensigtonu je záběr představující těleso vojáků v s ocelovými helmami, pokyvující se po cestě v silném slunečním žáru, který je poutavým příkladem toho, co mám na mysli. Odhaluje něco, oč skutečně usilují kubisté a někteří další pokročilí umělci—něco, co mimochodem sami kubisté a další pokročilí umělci ne vždy sami velmi jasně odhalují. Nazval jsem to tělesem vojáků, protože to skutečně připomínalo tělo. Vypadalo pevné, ale pohyblivě, sjednocené ale kolísavé, tělo nějakého velkého zvířete—nepozemského aligátora nebo pásovce. A přece každý voják jednoznačně a zřetelně voják a celek je docela realistický, jen je něco víc než realistický. Je na něm cosi oslnivého a závratného, což může být právě to, co se pokouší noví umělci zachytit ve svých lomených světlech a odrazech, paradox, v němž může být v samotném faktu uniformity jakýsi chaos. V některých případech jsou účinky, třebaže právě tak okamžité, klasičtější—ba i jakoby věčné. V britské sekci je postava jednoho z našich afrických bojovníků s fezem, stojícího osaměle jako stráž, což je letmý pohled do mnoha tisíců let. Tvář pod fezem je doslova, linku po lince, tváří, kterou považujeme za nejarchaičtější, nejkonvenčnější, ba dokonce nelidskou, když ji vidíme vyrytou na nespočetných sfingách, nebo mumiích v strnulém hieratickém umění starého Egypta. Když rovné světlo dopadá na vysoké lícní kosti, ospalé oči, ústa, která vypadají jako udělaná pro onen konvenční hranatý nebo klínový vous pod spodním rtem, zdá se těžké uvěřit, že něco tak důvěrně známého z mrtvé výzdoby může být naživu. Je to jako bychom viděli jít po ulici muže se středověkou svatozáří, nebo jako by samotná ulice skončila fantastickou perspektivou vrbového vzoru čínského porcelánu.

V britské sekci je samozřejmě mnoho jiných věcí, které jsou obzvláště zajímavé pro britskou imaginaci. Je to třeba fotografie australského kontingentu, pořízená nějakým technickým trikem, kterému nerozumím, takže z něj vidíme tolik, kolik je jen možné—jako by divák procházel kolem něj. Je tam několik zajímavých portrétů, ty které vznikly jako momentky, jsou přitom lepší, než ty formální. Tak třeba portrét celé postavy sira Douglase Haigha je sice vnímavý, ale je jistě méně charakteristický, zatímco je tam také nahodilá skupina s lordem Kitchenerem zdravícím francouzského generála v Salonice, která je hotovou esejí o falešných a skutečných kontrastech mezi našimi dvěma národy. Francouz je vážný, jak Francouzi při zdvořilostních příležitostech vždycky jsou, Angličan se zubí. Je tu obrázek Hodsonovy Jízdní útočící s napřaženými kopími a řítící se s téměř brutální ušlechtilostí na mužnější asijské typy—dojem, který je také jedinečným způsobem případný pro onen divný, dobrodružný a bezohledný anglický typ jehož jméno jednotka dosud nese. Říká se, že fotograf, který ten záběr pořídil byl sám téměř zabit útokem, který zaznamenával—a zní to docela pravděpodobně.

Myslím, že obrázek, který má největší nárok na to, aby byl označen za historický, je jeden ze srbské sekce a zachycuje starého srbského krále a za ním jeho důstojníky—nebo takříkajíc nad ním, protože král stojí myslím na vrcholu schodů nebo nějakého sestupujícího popředí. Ale linie skupiny, i když jsou asi nahodilé, se podobají liniím nějakého velkého sousoší: postavy vzadu se trochu předklání, skoro jako okřídlení postavy v nějaké alegorii, postava v popředí vržená dozadu s nohou nakročenou kupředu—postoj hrdiny v baladě, který se opřel zády o strom s nohou proti keři. A je to postava hrdiny, i když děsivějšího druhu než jsou ty, které nám předvádí zdvořilé veřejné fikce—taková, jako byl starý král u Macaulaye, z pod jehož šedivého obočí pořád šlehaly blesky neuhasitelného hněvu. Jsou věci, které nemůžeme soudit—temná hrdinství, která nás zostuzují a současně šokují, tragický svět, kde je vražda na tyranu jedinou odpovědí na zradu, patriotismus stejně nelítostný jako Řím. Starý král hledí daleko dopředu z obrázku s rozžehnutýma očima a člověk by odpřisáhl, že viděl před ním a svírající se kolem něj nespočetná nepřátelská vojska, mechanická, nelítostná, vláčející všechny své ozdoby a zářící všemi svými odznaky na slunci—čnící pokrytectví Rakouska. Takhle ti, kdo ztučněli a zbohatli z Kříže přišli zničit ty, kdo pro něj hladověli a umírali. V oné silné a sardonické postavě je všechna velikost malých národů, všech Poláků, všech Irů, všech Belgičanů—všech těch, kterým lidé s kratší pamětí a měnlivějšími ideami kladou otázku: „Je dobře, že tak planeš?“ Takoví lidé pro tuhle zmučenou neústupnost nemohou najít jméno, leda by ji nazvali „pomstychtivostí“, protože tihle lidé dávají své pouhé prostořekosti a zapomětlivosti vznešené a tvrdé jméno dobročinnosti. Tak či tak právě ona postava starého srbského krále zůstává ze všech oněch obrazů nejdéle v mé mysli. „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 91-95 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

 

O vzdělávání Němců (ILN 12. května 1917)

May 12, 1917

On the Education of the Germans

Je nadmíru legrační, že dr. Derneburg, nechvalně známý propagátor Německa v Americe, má teď něco říkat proti Německu. Ještě legračnější je, že by měl říkat proti Německu něco, co je koneckonců poněkud nespravedlivé proti Německu. A přece to ve velmi skutečném smyslu platí o poznámkách, v nichž vyjádřil lítost, že Německo zanedbalo politické vzdělávání Němců. Je to, jak říkám, dostatečně zábavné samo o sobě, protože mezi tisícem věcí, jimiž se moderní Němci až do této chvíle neustále vychloubali, bylo první a nejpevnější chloubou to, že jsou všichni politicky vzdělaní. A vskutku, pokud by existovala taková naléhavá potřeba po vzdělávání Němců, zdálo by se smutné, že dr. Dernburg plýtval svým talentem na úloze vzdělávání Američanů. Z toho, co jsem slyšel, si vážně nemyslím, že by se Stará sláva zahalila do černých pásek v každé yaneeské vesnici, kdyby pan doktor vždycky zůstával doma a namáhal se na své vinic, učil mladého Němce ideji, jak střílet—zejména, jak střílet vlastního výcvikového seržanta. Po pravdě ale, jak jsem už naznačil, je stěží fér nazývat Němce nevzdělanými, zejména politicky nevzdělanými. V těchto sloupcích jsem proti nim řekl mnoho věci, ani jen neříkám prostě něco v jejich prospěch, když tvrdím, že jejich nárok na rozhodnou kulturu je oprávněný. Mladé skutečně musíte učit ideji, jak střílet, pokud chcete, aby stříleli jeptišky, ošetřovatelky a klopýtající starce, protože každá normálně ustrojená idea, zejména pokud je opravdu mladá, je příliš blízko Bohu a své matce, aby ji něco takového napadlo. Zlému snu, který severní Německo rozšířilo po celých evropských provinciích, nerozumí nikdo, kdo si neuvědomuje, že jeho hrůza spočívá v tom, že jsou lidé krotcí a ne v tom, že je ten sen divoký. A právě sama mírnost jednotlivého Teutona vyživuje masakry, kdyby byl zuřivější, mohl by být volnější. Voják není ani tak popouštěný jako meč, jako spíše zvláčněný jako bič. Je to vlastně německá měkkost, co je bičem národů.

Ale politické vzdělávání je hlubší a subtilnější než tyto prosté a dětinské lekce a zahrnuje víc než tři Z znásilnění, zapálení a zboření. Mezi jednotlivými Němci lepšího druhu, stále ještě (doufejme) neochočených pro tuto vražednou mírnost, lze najít jedinečnou kulturu, s jejími podivnými druhotnými instinkty a podivným umělým svědomím. Němec je spíš více než méně než ostatní Evropané učen, brát se společensky a politicky vážně. Tento náhled je všeobecný, soudržný a vpravený do každého koutu dějin, smířený s každým závěrem vědy a přinejmenším pokud jde o účinek na jeho žáky, přesvědčivý. Má jen dva drobné nedostatky—že je zcela nepravdivý a že je zcela neslučitelný s racionální existencí kohokoliv druhého. Ale nazývat ho nevzdělaným znamená přetahovat význam slov. Pokud by dítě v americkém Snooksville bylo schopné recitovat dlouhé a propracované genealogické tabulky, srovnávající vedle sebe všechna data a dynastie světa, aby prokázalo, že má dědický nárok na Severní a Jižní Ameriku, bylo by to pravděpodobně nepříjemné dítě, pochybuji ale, že bychom mohli (v našem nejvřelejším bezprostředním podráždění) je náležitě označit za nevzdělané dítě. Pokud malé dítě v Tootingu dokáže zvládnout zkoušku ze všech svých panovnických výsad a ústavních omezení ve svém postavení císaře světa, můžeme jej považovat za znepokojivého klučíka, která možná vyžaduje lékařskou péči. Těžko ale můžeme říct, že se mu nedostalo žádného politického vzdělání. Teuton se mýlí, protože byl mylně naučen, ne proto, že by ničemu naučen nebyl. Tahle věc stojí za zmínku proto, že napravuje nekonečnou důvěřivost moderních lidí vůči některým kouzelnickým trikům, které považují za vzdělávání. Může jim to připomenout, jak marné je ptát se, zda jsou lidé vyučování bez toho, abychom se tázali, co jsou vyučováni. V neposlední řadě je docela omyl předpokládat, jak to zdá se někteří lidé nyní dělají, že nebezpečí tohoto německého vzdělávání spočívá toliko ve skutečnosti, že Němci jsou vyučování uctívat Kaisera. Mluvíme o to, že Kaiser prohlašuje Boha za svého partnera a dárce jeho božského práva panovat, je ale mnoho Němců, kteří ani v jednu z těchto autorit nevěří a kteří se považují za víc božské než jeden či druhý z nich. A i pokud jde o mdlejší řadové případy, žádná kázeň vytvořená vírou v božské právo není tak mrtvá, jako ta vytvořená vírou v osud, zatímco k víře v božské právo je třeba nějakého druhu náboženství a jiného druhu náboženství je třeba k tomu, aby se mu vzdorovalo. Pokud se Stuartovci dovolávali božského práva, puritáni nalezli stejně božské právo spoutat své krále řetězy a své urozence zakovat do želez. Ale náhled na vesmír jako na hodinový stroj udělá i z mysli hodinový stroj a moderní Němci nachází cosi přísnějšího než jakoukoliv pověru v onom materialismu, který může jejich krále svázat řetězy kauzality a jejich velmože zakovat do želez logiky.

Sám dr. Dernburg je Žid, patrně monista, a když mluví o vzdělávání, myslí tím asi vzdělávání v tomto druhu monismu. Tak či tak je ale krajně nepravděpodobné, že by dr. Dernburg trpěl mystickou a romantickou úctou k božskému císaři. Dokud byla německá věc podporována, nikoli božským právem, ale nadmíru pozemským druhem moci, byl připraven lichotit všemu jejímu předstírání, podporovat všechny její úklady, souhlasit s každou brutalitou a podpořit každou lež. Zneužíval americkou pohostinnost, trávil americkou neutralitu, nikdy neprojevil nejmenší respekt k legitimnímu americkému míru. Když zjišťuje, že se Německo ocitá v menšině, začíná se mu rozednívat, že se také Německo může mýlit. To pak povstává v zářivé drzosti a „lituje“, že Německo jeho špatné vzdělání svedlo k tomu, aby zkřížilo cestu „světu toužícímu žít v míru“. Tahle chladnokrevná, kosmopolitní krysa „lituje“, že špatné vzdělání, pro jehož šíření dělal, ,co mohl,  přinejmenším probudilo hněv pokojného světa, o kterém soustavně prohlašoval, že je to svět bezohledně válkychtytivý.

Dr. Dernburg podporuje to, co označuje za liberální Německo, možná bude blahosklonně nakloněn revoluci nebo přezíravě svolí být presidentem republiky. A alespoň já odmítám důvěřovat liberálnímu Německu, pokud je dr. Dernburg liberální Němec. Nevěřil bych německé revoluci ve prospěch dr. Dernburga, ani nepodporoval okamžitý mír s německou republikou, jíž by mohl být  dr. Dernburg president. Nechci, aby byl národ, i kdyby to měl být ten německý, politicky vychováván v Dernburgy, nebo i jen k tomu, aby toužil po takovém míru, po jakém Dernburg touží. Pouhý triumf německého vzdělávání nad německým militarismem neodstraní hrozbu—protože jejich vzdělávání je nemorálnější než jejich militarismus. Nemůžeme důvěřovat takovému typu oportunisty, jen proto, že vidí, že doba obrátila proti všem tyranům, jimž sloužil. Nemůžeme vsadit vše na ten typ Němce, který zradil své rivaly a zradil své hostitele jen proto, aby byl nakonec zrádcem svého krále. Měli bychom se všichni radovat, pokud zbytky zdravého rozumu a křesťanské tradice Německu kdy způsobí šíření skutečné duchovní revoluce. Ale šíření „politického vzdělávání“ může dát jen nový důvod k matení jejich politiky a maření bídáckých triků.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 87-91 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Významy „demokracie“ (ILN, 5. května 1917)

May 5, 1917

The Meanings of „Democracy“

Člověka by napadlo, že slovo může současně být samo o sobě chvalořečí a pořád přitom zůstat netaktním komplimentem. Slovo úctyhodné, tak jak se používá o nějakém opatství, by nemělo být v každém případě aplikováno na nějakou tetičku, zrovna tak jako není moudré připisovat stejný ročník přítelovu vínu u večeře i vejcím u snídaně. Může být bezpečnější blahopřát wesleyovskému duchovnímu k šíři jeho rozhledu než k širokosti jeho vtipů, stejně jako bude laskavější mu říkat, že dosahuje svobody, než že si hodně volně dovoluje. Horší to ale je, když jedno takové slovo beze smyslu násobí v každém aspektu života, a když se člověk dočkává chvály za svůj klobouk otevřeného smýšlení, boty otevřeného smýšlení a deštník otevřeného smýšlení, nebo je neustále chválen za svůj ctihodný hlas nebo ctihodnou vizitku. A vůbec nejhorší je, když příslušné slovo není tak neurčité jako tahle, ale je velmi určité a dokonce naukové, hodnotné jen v tom, že odlišuje jisté názory od jiných.

Mám za to, že jsme ve značném nebezpečí upadnout právě teď do této chaotické situace, pokud je o slovo „demokratický“. Fakt, který považuji za nezpochybnitelný, že bojujeme proti nezvládnutelné a bezohledné tyranii mnozí  autoři a řečníci rozkládají do anithese mezi demokracií a despotismem. Není to mimochodem zrovna korektní antihese, protože po celou lidskou historii byl despotismus blíže demokracii než mnoha formám oligarchie, a despotismus také není správné slovo pro ďábla, který pohání Prusko. Jsa sám demokratem snad bych směl předložit tvrzení, že většina Angličanů odmítá pruskou válečnou školu, ne proto, že jsou demokraté, ale proto, že jsou slušní lidé. Tohle nechme ale na chvíli stranou, protože fenomén, na který si stěžuji, je čímsi mnohem zmatenější a nedbalejší, je to zkrátka přemožení slova až k zeslabení jeho náležitého a velmi důležitého významu. Soudě podle novin právě nyní velká spousta lidí podle všeho nasazuje demokratické klobouky a otevírá demokratické deštníky, prochází se v demokratických botách a zanechává demokratické navštívenky. Přídavné jméno se používá s takovými podstatnými jmény, že to zjevně musí kazit jedno i druhé. V dnešních novinách čtu, jak jsou všichni potěšeni „demokratickou prostotou“ pana Balfoura. Nu i já jsem v poslední době dospěl k jakémusi poměrnému nadšení pro pana Balfoura, nakolik je to možné pro starého a zarytého stoupence Home Rule (irské samosprávy pozn. překl.) a i tu neutralisuje jistota, že to není pan Balfour, ať už je to jinak kdokoliv, kdo by bránil schválení Home Rule. Pokud jde o to ostatní, reprezentuje myslím tu nejlepší národní tradici, která v parlamentu zbyla—člověk s důvtipem mezi klauny, patriot mezi šiřiteli paniky, filosof mezi těmi, kdo se honí za peněz a hlavu přitom mají napěchovanou plytkými frázemi a ve srovnání s korupcí, do které upadla nižší část stranické politiky, cosi jako člověk mezi opicemi. Nepochybuji, že lidé byli panem Balfourem potěšeni, nemyslím ale že by byli potěšeni jeho demokratickou prostotou. Nemyslím, že by jeho mysl byla prostá a jsem si docela jist, že není demokratická.

Už je totiž tak, že já v demokracii věřím. A jelikož v ni věřím, tak taky vím, co je zač. Jsem přesvědčen, že i když jsou všechny lidské vlády vadné, totiž nejméně vadné v tom, co si ti neojobyčejnější lidé mohou říkat, že chtějí a požadují a dostat to, a kde jsou nejméně vydáni na milost nadřazené třídě, i když to skutečně milost je. Je tu ale velmi mnoho mých krajanů, kteří se mnou v tomhle vůbec nesouhlasí, ale souhlasí se mnou, že barbarský imperialismus, jehož osa je v Berlíně se pokoušel vše zachytit do svého kola a zlámat v tom kole věci lepší než je on sám, počítaje v to Evropu a nezapomínaje úplně na Anglii. Jako starý radikál mám dojem, že se s mými politickými oponenty nedobře nakládá a že jsou dokonce klamáni a šizeni, když se jim podsouvám, že  nemohou bránit svou zemi, pokud současně nehájí i mou politiku. Revoltuji v zastoupení reakcionářů. Činím se pilířem Primrose League. Svým tělem pokrývám celou konservativní stranu.

Ti, kdo tohle dobře mířené zneužívání slova páchají mají nejspíš velmi na mysli Američany, ale to já mám o Američany prvořadou starost také. Vím, že Američané jsou demokraté, vím, že nejsou hlupáci a obávám se, že bláhové a až příliš snadné klevětění o demokracii, jako by to byla ta nejsnazší věc na světě, může jen dohnat některé americké emoce k reakci a ke vzpomínce. Mnozí z nich si přinejmenším nemyslí, že jsme demokracie, jejich hlavní patriotická tradice je, že se od nás odtrhli, protože jsme nebyli demokracií. A  ta tradice jim říká, ať už jim jinak říká cokoliv, že není snadné stát se demokracií—že to pro jejich otce zdaleka snadné nebylo a že to znamená oheň a meč a postavení bratra proti bratru. Když je jakákoliv tradice takto poznamenána tragedií, nelze slovo používat lehkomyslně. Běžný Angličan pochybující Američany neuklidní, když jim bude vykládat, že je vlastně republikán, zrovna tak jako neutiší pochybující Iry, když jim bude tvrdit, že je vlastně římský katolík. Dvě věci ale říct může a pro Američany jdou přímo k jádru věci. Za prvé ať už bojujeme za demokracii nebo ne, bojujeme za lidskost, která je jejím základem.

A druhou věc, kterou je třeba říkat americkým demokratům, a zejména jim ji musí říkat Angličané, je následující. Je pravda, že všechny naše naděje na rozvoj demokracie, v Anglii i kdekoliv jinde, jsou svázané s konečnou porážkou Pruska. Je pravda, že dokud není pruská prestiž rozdrcena, bude pruský úspěch nebo poměrný úspěch poměrnou překážkou k pokroku lidové vlády kdekoliv. Anglie možná není demokracie, ale Prusko je zcela jasně a zuřivě antidemokratické. A je jisté jako smrt, že pokud vyhraje tuhle válku nebo nějakou další, pak (velkými americkými slovy) začne vláda lidu, lidem a pro lid mizet z tohoto světa.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 84-87 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

O „zlotheorii“ (ILN, 28. dubna 1917)

April 28, 1917

On „Maltheory“

K několika málo problémů, které si skutečně zaslouží nazývat problémy, je správná rovnováha mezi pobouřením a laskavostí. Ač se zdá, že někteří moderní lidé se tak domnívají, není řešením být prostě laskavý a všem odpouštět, zrovna tak jako by nebylo řešením být rozhořčený a všechny pobíjet.  V jistém smyslu si všichni zaslouží být pobiti, ale tím, na koho vždy ukazuje nejvíc, je jeden každý sám, a logika jako by vyžadovala, aby sebevražda předcházela masakru, spíše než aby následovala po něm. V jistém smyslu je nutné také každému odpouštět, ale v žádném smyslu není nutné všechny pobízet. Vůbec v žádném smyslu není nutné všechno omlouvat, protože to obvykle znamená dávat druhým lidem mnohem víc k vymlouvání. Jsem si například vědom, že jsem nedávno napsal esej o motivech prohibicionistů, ve které jsem byl, mám nyní pocit, vůči prohibicionistům příliš rozzuřený, třebaže připouštím, že nikdo nemůže být nadmíru rozzuřený, pokud jde o samotnou prohibici. Týkala se, mimo jiných věcí, dr. Saleebyho, který se vší vážností navrhuje, abychom chudým lidem, ba i chudákům vojákům, upřeli nejen pivo, ale i tabák. Vidím starého chudáka, který nemá v životě žádné potěšení, který se těší na jeden žejdlík piva na Vánoce a který žádným způsobem nemůže získat další a vidím žejdlík náhle a brutálně vyražen z ruky. Vidím otrhaného hrdinu v zákopech, který pět hodin bojoval a který si myslí, že si může v pauze dát cigaretu a vidím cigaretu mrzce a zlodějsky sebranou z jeho úst. O tom, že to jsou počiny tyrana a zloděje mám právě tak málo pochybností, jako mám pochybností o morálnosti vaření nemluvňat. Rozhořčen se obracím, abych se postavil tyčícímu se tyranovi a zloději a nenacházím nic než dr. Saleebyho. Cítím se jist, že dr. Saleeby je lidský člověk a všechno myslí dobře. A pokud něco myslí zle, pak je to škoda je subtilnějšího a podvědomějšího druhu než by mu bylo možné nezbytně objasnit poukázáním na to, jak se jeho počínání podobá jednání tyrana a zloděje. Co je skutečnou nápravou situace, kdy šokující věci nešokují vážné a ethické lidi, kteří je páchají? A jak to máme objasnit těm, kdo jsou tak nekonsistentní, aby nebyli ničemní lidé, když se velice konsistentně dopouští ničemných věcí. Je to problém nejen aktuální, ale naléhavý, protože je to celý problém, který musíme uvážit jak u pacifisty, který si myslím, že je špatné bojovat, tak u prusisty, který si myslí, že je správné vraždit.

Jedna předběžná věc se mi zdá docela jasná. Pokud bychom se jakkoliv pokoušeli tolerovat všechny lidi, musíme se vzdát všech pokusů tolerovat všechny názory. Nemůže být laskaví, pokud jsme liberální—v tom smyslu, že chceme (nemluvím totiž o zákonném povolení) tutéž svobodu či povolení pro všechny možné theorie.  Když potkáme mladého pacifistu, který tvrdí, že by svou manželku nezachránil před bašibozukem, nebo dokonce tvrdí, že by neovázal rány způsobené bašibozukem, kdyby to měl udělat jako „součást vojenské organizace“, předkládá se nám celý problém v prosté formě. Rozumu je zřejmé (jak říkávali středověcí scholastici), že s mladým pacifistou je něco v nepořádku. Pokud to není v pacifismu, bude to mladém muži. Pokud jeho skutečná já není špatné, musí být jeho ideální já naprosto hanebné. V obecné dobrotě musíme říct, že jeho krédo je nejen zbabělé, ale brutální, protože jediné, co bychom mohli říct jiného je to, že je nejen zbabělec, ale brutální divoch. Samozřejmě totéž platí o druhém extrému, který jsem zmínil, a krajnosti se setkávají. Pacifista dovolí, aby jej zbabělost nakonec dovedla k čiré krutosti, prusianista dovoluje, aby jej krutost vedla nakonec k čirému zbabělství. Stejně tak je ale zřejmé, že čím méně si přejeme nenávidět Prusy, tím více musíme nenávidět Prusko. Když se někdo chová tak, jak se v posledních pár týdnech chovali někteří z ustupujících Němců, můžeme říct jen tolik, že náboženská hrůza je naším jediným útočištěm před pouhým lidským opovržením. Tvrzení, že ten člověk je posedlý ďáblem jediným způsob, jak se vyhnout tvrzení, že je to ďábel.

Nestavím se jako inkvisitor, nemám žádné skřipce a neschovávám po kapsách rozpálená železa. Ale ve věci vážných abstraktních omylů si vážně myslím, že bychom měli být trochu více rýpaví. Kolika z děsivých bolestí sužujících nyní tuto planetu bychom se mohli vyhnout, pokud by si civilizace těchto omylů všímala v samém jejich rozpuku? Odmítnutím několika kariéristických reputací, vyvrácením pár cynických omylů, výsměchem pár bezprávným básníkům a zvrácených sekt, se dalo předejít positivním a negativním zlům, která jsem zmínil, aby vyrostla do této titánské velikosti a tak se rozkročila po zemi. Prušáctví nemuselo být nikdy tak silné, aby pro nás bylo hrozbou, pacifismus nemusel být nikdy tak silný, aby nás přiměl hrozbu přehlížet. Mohlo být méně příprav v Německu—nebo více v Anglii. Když na to přijde, mohlo být potřeba méně příprav kdekoliv. Ať už tahle válka přinesla jakékoliv účinky, jsem hluboce přesvědčen, že z ní vyjdeme s velmi sníženým přesvědčením o důležitosti toliko praktických věcí. Staromódní anglický kompromis byl možný toliko mezi dvěma staromódními anglickými Angličany, a nikdo by od starosvětského Angličana nemohl být odlišnější než novosvětský Němec. Nemůžete žít v jednom poli s člověkem, který žije v jiném vesmíru. Nemůžete člověka soudit podle jeho skutků, protože jeho skutkům ani nemůžete rozumět, pokud nic nevíte o jeho myšlenkách. Jen tehdy, když můžeme předpokládat, že myšlenky jsou zhruba podobné našim, můžeme na ně bezpečně zapomenout, jen tehdy, když o nich něco víme, můžeme je ignorovat. Pokud o nich zůstáváme v nevědomosti, musíme je objevit nebo zhynout. Pokud si nedokážeme udělat ani tu nejdivočejší představu o tom, co se odehrává v hlavě našeho bližního, budeme na to nejspíš muset přijít, i kdybychom měli vést šetření pažbou pušky. to je velmi rýpavá forma rýpavosti. Ale k této zuřivé a pronásledující formě rýpavosti jsme byli dohnáni, abychom vyřešili poslední z morálních problémů evropské historie. Nepléduji tu za takové kruté methody, naopak pléduji za methody laskavější a metody dřívější. Navrhuji, abychom byli příkřejší v našem postoji k thoeriím, i kdyby to mělo být jen proto, abychom vůči nim byli méně příkří, až se z nich stanou praktiky—a v případě moderního Němce—špatné praktiky. Možná už samo to slovo ilustruje zanedbání a prodlevu, na které si stěžuji. Kdybych totiž měl do tohoto sloupku ledabyle zavést slovo „zlotheorie“ měl bych být považován za někoho, kdo obohacuje anglický jazyk s poněkud nedbalou velkorysostí. A přitom právě zlotheorie mnohem víc než zlá praxe byly chorobou Německa před válkou a během války vydaly své ohavné plody. Tisíce mužů myslících si špatné myšlenky, tiše, zarputile, neustále, pod tvrdými moderními přílbami a vcházející a vycházející z tvrdých, moderních domů—bylo to všechno velmi pokojné, a my si mysleli, že to byl mír.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 80-84 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Germánská filologie a rasová theorie (ILN, 21. dubna 1917)

April 21, 1917

German Philology and Race Theory

Sotva to lze opakovat příliš často, že kouzlo, jež moderní Německo vrhá na Evropu—nebo alespoň na významné části Evropy—bylo převážně zneužitím vědy. Věda se sytí detaily a Německo usilovalo porazit naše základní ideje pomocí detailů. Například odvození jsou detaily a teuntonský trik byl nastavit odvození k ničení tradic. Stovkami způsobům nám bylo řečeno, abychom svou filosofii změnili tak, aby odpovídal naší filologii. Nu filologicky může člověk argumentovat prakticky cokoliv. Může tvrdit, že černá je bílá, a velmi věrohodně to dokládat odvozeními. Stačí jen tvrdit, že v angličtině mělo nejspíš black znamenat blank a přitom blank očividně má být blanc. Člověk by dokázal, že udatnost znamená zbabělost (courage/cowardice) jen z pečlivého posouzení obou slov. Je zapotřebí jen říct, že courage má očividně stejný kořen jako courier a znamená běžet—a pak říct, že to znamená utéct pryč. Stejné je to samozřejmě se způsoby a mravy—nebo vlastně čímkoliv dalším. Podobně může tvrdit dostatečně vzdělaná osoba, ba ne i zcela nevzdělaná osoba jako já, že hrubost je totéž co zdvořilost. Nikdo se nepře, že chevalier  a cavalier jsou prakticky jedno a to samé slovo. Stačí mi z toho jen dovodit, že pokud se k dámě chovám kavalírsky, mám s ní také zacházet s rytířskostí. Zkouška mého orgánu pravdy nastane, když zjistím, že se to dámě nelíbí. Vyzkoušen bude tím, zda tehdy zjistím, že odvození jsou často pedantická, nebo jen zjistím, že ženy jsou vždy nelogické.

Nu, skutečně nebezpečná část teutonského triku je ta další—zvyk odříznout se od všeho léku nebo nápravy výhradou nadřazenosti. Příklady, které jsem dal, jsou záměrně pošetilé, ale povrchněji subtilní by mohly docela bystré lidi svést na scestí. Člověk není bloud proto, že uvěřil nějakému pedantickému, ale uvěřitelnému odvození od faktu. Bloud je jen tehdy, pokud zjistí fakt a pořád dává přednost odvození. Dáma je fakt, a zacházení, které očekává, je oním velmi pevným faktem, kterému se říká tradice. Skutečně zlým prvkem je jistý duch, který se současně může skrývat před fakty a vystupovat nad ně vystavěním věží pýchy a opovržení. Jak jsem řekl, byl to zvyk vznášející se nad Evropou na mnoha místech, než ho odvál ten velmi výbušný fakt, kterému říkáme velká válka. Stále ještě ulpívá v koutech našeho žurnalismu a není naléhavější patriotické povinnosti než jej vymést.

Je například mnoho Angličanů, kteří jsou nyní připraveni přiznat, že věřili snůšce nesmyslů ve prospěch Teutonů. Ještě ale nejsou připraveni připustit, že přesně stejné snůšce nesmyslů proti Keltům. Nikdo příčetný nebude chtít jen nahradit teutonskou theorii keltskou theorií, protože všechny takové extrémní simplifikace jsou uhlazené jen proto, že jsou úzké. Chci ale, aby pro začátek alespoň viděli, že jedna z těchto řídkých theorií je zrovna tak dobrá jako druhá. Je možné mluvit tak, jako by všichni Angličané byli vlastně Anglové. Stejně tak by bylo možné mluvit tak, jako by všichni Britové vlastně byli Bretonci. Je jisté, že ve folkloru a prvních vyprávěních by bylo mnohem snazší najít spojitost mezi Bretaní a Británií než mezi Saskem a tím, čemu říkáme Sasové. Nepřu se ale o to, do jaké přesně míry jsou moderní Britové přesně starodávní Britoni, nebo do jaké míry jsou vlastně starodávní Germáni—odlišní (velmi doufáme) od moderních Germánů. Poukazuji na to, že naše dramatická desiluse z Německa nás má vyléčit ze všech oněch historických—nebo spíš prehistorických—generalisací, které se označují za rasové a bývají přitom často jen odlehlé. A pokud nám takové antropologické vylomeniny přinesly smůlu v naší lásce, přinesou nám ještě větší smůlu v naší zášti a vůbec největší v naší přezíravosti. Pokud bylo nemoudré uctívat Germána jen proto, že se mu říkalo Teuton, ukáže se jako ještě nemoudřejší pohrdat Irem jen proto, že se mu říká Kelt. Moderní Německo je nepochybně příkladem stavu, do které nepochybně může kultura  dospět. Zhruba řečeno, je to stav, kdy si profesor musí sundat brýle, aby viděl. Celý aparát formálního myšlení člověku brání, any myslel. Vždycky vidí dřív nálepku nebo lístek než věc, která je k nim připojená. Když otevře dveře a na prahu stojí Němec, vidí dřív Teutona než Němce. Když strčí do okna hlavu Žid vidí dřív Semitu než Žida. A když ho v pouliční rvačce praští do hlavy Irčan, hlava si matně uvědomuje, že trpí proto, že ten člověk byl Kelt, ale je příliš omráčena na to, aby se dopustila dohadu, že se tak mohlo stát proto, že ten člověk byl Irčan. Etnolog, který svou ethiku bere tímto způsobem, musí zaostávat za svou dobou ve smyslu nemožném pro největšího reakcionáře. Musí zaostávat za samotným časem, potloukat se v jakémsi prvotním světě přede všemi zaznamenanými věky a zírat tak důsledně do temnoty , že vždycky musí zavřít oči na denním světle.

Jedním ponaučením z naší velké německé herese je to, že máme věci brát takové, jaké je najdeme, a obvykle je najdeme mnohem dřív než mužové vědy. Naneštěstí například historické důvody k tomu, aby se s nám Irčan rval existují, ale my nepotřebujeme všechno ještě zhoršovat prehistorickými důvody, které neexistují. Kdybychom se prostě jen podívali na Prusy, namísto, abychom četli o Teutonech, nikdy bychom severní Němce nepovažovali za naše nejbližší a nejdražší přátele. A když se prostě podíváme na Irčany, namísto abychom četli o Keltech, neměli bychom si dál myslet, že to jsou nutně naši nejtemnější a nejbeznadějnější nepřátelé. Skutečně se od nás ve velmi mnoha ohledech liší, ale nejsou to způsoby, které by se musely navzájem zasahovat, tak jak severoněmecká megalomanie musela zasahovat do všeho. Například anglický typ ležérnosti se liší od irského typu bezstarostnosti, ale ani jeden se navzájem neliší tak, jak se oba liší od pruské pečlivosti. Jeden má neurčité a  druhý výrazné náboženství, ale ani jeden nemá náboženství bezbožnosti. Ani jeden není schopen brát docela vážně bezprávnost, nebo dělat z materialismu mystiku. Je velmi značný rozdíl mezi zastřelením bažanta a zastřelením majitele panství, ale právě v uznání této odlišnosti by se oba ostrostřelci, jsa oba křesťany, jistě shodli. Co by ani jeden z nich přesně neudělal, by bylo zastřelit člověka jako by to byl bažant, a to je stav mysli, ke kterému v posledku míří jak pruská kázeň, tak pruská věda. Celým výstupem pruského militarismu je více přemýšlet nad tím, kdo vám velí zabíjet, než nad tím, co zabíjíte a celým výstupem pruského evolucionismu je tvrdit, že Teuton je pro člověka v zásadě tím, čím je člověk pro bažanta. Možná to potřebovalo nějakou takovou cizáckou výstřednost, aby to přivedlo naše odlišné typy dohromady, myslím ale, že budou přivedeny dohromady. Nijak nevěřím v to, čemu se říká Unie, ale věřím v jednotu pod malebnou rozmanitostí Britských ostrovů. Tato jednota spočívá na historii. V pozadí celé moderní historie je válka s barbary, která plnila temná století středověku a vrátila se v naší vlastní době a byla proti stejnému nepříteli, který byl sražen ranou krále Briana u Clontarfu a ranou krále Alfréda u Ethandun.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 76-80 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Americké vyhlášení války (ILN, 14. dubna 1917)

April 14, 1917

The American Declaration of War

Americké vyhlášení války bylo prakticky verdiktem historie. Není žádným lichocením, pokud řekneme, že tato velká, demokratická a přece vzdálená populace stojí jaksi na místě potomstva. Jen v největších a nejprostších věcech je to i jen kompliment. Potomstvo se může mýlit a nejspíš se dopustí mnoha omylů v záležitostech detailu. Lépe abychom byli Číňané a uctívali své předky, než abychom byli jako někteří moderní evolucionisté a uctívali svoje potomky. Naši potomci (pokud si zachovají rodinnou podobu) velkou spoustu věci popletou a ve velmi mnoha ohledech nám budou špatně rozumět, ale jistá historická fakta budou vidět jako fakta, tak jak my vidím normanský zábor nebo objevení Ameriky. Jeden z širokých faktů, který tak uvidí vcelku, je fakt, že Prus se v dějinách objevil jako nepřítel, přesně tak jako my vidíme, že se Hun v dějinách objevil jako nepřítel. O stoupencích Attily víme velmi málo, a to málo, podobně jako tolik z toho, co moderní učenost dovodila z temných časů středověku, je pravděpodobně mylné. Ale to, že Attillova sláva byla pohromou pro společnost, že Attilova moc byla bezmocí společnosti, je verdikt a ten nebude zvrácen.

Prvním fakt, který činí americké rozhodnutí rozhodujícím, je dostatečně prostý. Přesto je třeba ho formulovat pečlivě, abych se vyhnul, jak jsem se o to vždy snažil, tónu levné nadřazenosti kvůli dlouhé neutralitě energického a udatného národa. Kdokoliv někdy předpokládal, že Američané jako takoví byli „příliš hrdí na to, aby bojovali“ v ironickém smyslu, že byli příliš krotcí na to, aby bojovali, byl hlupák, jehož drzost je prostou nevědomostí, a zejména nevědomostí o historii. V živé paměti je Amerika plná boje, v doslovném smyslu, který ani nyní není znám v Anglii, ačkoliv je Anglie plná bojovníků. Ještě méně pravděpodobné bylo, že by se od Bull Runu a Gettysburgu změnili ve vojenské kvality víc než jsme se my v naší vojenské kvalitě změnili od Plassy nebo Waterloo. Navíc mnoho z toho, co Angličanovi přijde v Americe, zrovna tak jako mu to přijde v Irsku, jako čirá anarchie, je ve skutečnosti jen jiný projev odvahy. Když jsme ale byli na stráži proti tomuto iritujícímu omylu, můžeme bezpečně vyložit čistě intelektuální pravdu. A pravda je taková, že Amerika prošla konversí, která se poněkud podobá mírnému náboženskému obrácení, k moderní ideji míru, a to v její příčetné i šílené formulaci. Rozdíl lze vyjádřit asi takto: Pacifismus skutečně byl v Americe něčím, čím nebyl nikde jinde, i když se tak vždy tváří. Byl demokratický. Lid, nebo velké skupiny lidu, skutečně chtěl mír, a nebylo to jen tak, že by jim (jako v Evropě) jen hrozně nepopulární socialisté vykládali, že opravdu chtějí mír. Právě o prostém chudém člověkovi ze Středozápadu se dalo říct, že jsou mu všechny války opravdu protivné. Nebyl to jen nějaký mezinárodní proletariát, o kterém se dá bezpečně vykládat, že se mu cokoliv libí nebo nelíbí, protože ani neexistuje, aby se mohl ozvat. Nejpřekvapivějším důkazem je fakt, že v Americe může existovat něco takového jako populární pacifistická písnička—musichallový popěvek, který není ani patriotický, jako spíše antipatriotický. Zkuste si představit, že by se „Nechce domácí ohně plát“ nadšeně zpívalo s cílem udržet všechny muže vojenského věku doma u krbu. Zkuste si představit písničku o všech britských odpíračích z důvodu svědomí ve stylu známé písničky o britském granátníkovi. To ukazuje pozici, ve  které bylo pro velmi zmužilý národ, aby tleskal matčině písni, která zní „Svého syna jsem nevychovala, aby byl vojákem.“ Ta matka už zjistila, že vám vždycky hrozí, že uděláte právě to, pokud jej vychováte, aby z něj byl muž. Nu, vrazit všechen tenhle solidní a upřímný neutralismus do války je fakt, který bude historie považovat za konečný. Žádná debata o tom, zda má pacifista důvod k zoufalství nemůže ani na okamžik za něco stát proti faktu, že byl pacifista a že byl zoufalý. Kdyby Němci spáchali něco, co by pana Bernarda Russella přimělo obléct khaki a vyběhnout z Cambridge s ústy plnými ohně a vraždění, bylo by docela zbytečné tvrdit, že to, co udělali nebylo provokativní. Kdyby nějaká německá operace probudila pana Romaina Rollanda v jeho švýcarských horách a přiměla ho seběhnout po svahu dolů a zemřít v masakru na Loiře, bylo by docela zřejmé, že jeho komentář k té operaci byl odpovědí na všechny možné její obhajování. Američané měli právo být neutrální, což se v případě pánů Russella Rollanda vysvětluje poněkud hůř, ale ti dva rozhodně neutrální být chtěli a toužili po tom a je konečnou kritikou Německa, že neutrální být nemohli, i když po tom toužili. Otázka je dále objasněna poslední provokací vůči Americe—návrh považovat sebeobranu námořních lodí jako pirátství. Tahle teorie je tak zřejmým šílenství, že to ani není sofistika. Nemá nic společného s nějakým mezinárodním porozuměním, ale s elementárním pochopením příčiny a důsledku, odpovědnosti a rozumu. Je to přesně to samé, jako kdyby městský sudí měl platit tlupě oficiálních lupičů, aby pobodali a okradli všechny chodce, a pak chodce pověsit za bouření se, pokud by se bránili. S touhle ohromnou pitomostí moderní Německo ztrácí nejen poslední spojení s civilisací, ale se samotnou lidskou myslí a jen se opevňuje v blázinci. A chvíle té ztráty je chvílí vstupu Ameriky, který lze skutečně označit za vstup lidstva. Dokonce, jak říkám, jako vstup nezrozeného lidstva. Příliš jsme mluvili o Americe jako o „dceřiném národu“ a příliš často jsme se snažili dceru patronizovat, když jsme ji ve skutečnosti měli respektovat jako velmi vzdálenou a velmi nezávislou neteř. Ale v tomhle smyslu je na nálepce něco pravdy—západní demokracie mluví za naše dcery a naše syny víc než za nás samotné. Mládí světa shledalo pacifismus nemožným, protože zjistilo, že prušáctví je nesnesitelné, právě nastupující generace tluče na brány Postupimi a tluče na ně bitevní sekerou, dítě nezrozené se hýbá a křičí proti Herodovi, který pobil tolik nemluvňat.

President Wilson byl ve svém velké řeči skutečně a důstojně tím, co kdosi kdysi nazval okázale—rétorem lidského pokolení. Už v jeho výmluvnosti bylo nádherné zosobnění, které bylo o to lidštější, že nebylo individuální, ale znělo víc jako mocný hlas vzdáleného ale blížícího se zástupu. Prostá slova, jimiž končil patřila k oněm historickým výrokům, které lze tesat do kamene. Nastala chvíle, kdy lidská morální povaha, očividně tak bloudivá, našla svou cestu s fatálností přímo osudovou. „Bůh ji pomáhej, jinak nemůže.“ To je odpověď lidstva na jakékoliv kázání o nelidskosti války, na knihovny ohavného realismu, na výhně děsivé zkušenosti, na to nejhorší, co lze říct, na to nejhorší, co lze snést. Nastává chvíle, kdy sebeobrana je tak očividně jediným možným postupem, že je skoro nadbytečné říkat, že je správný. Nic jiného, vyjma spáchání sebevraždy, nezbývá, a dokonce i spáchat sebevraždu znamená napomáhat vraždě. Pokud se člověk nestane nepřítelem takového zla, nestane se dokonce ani jeho otrokem, ale spíše jeho nejlepším bojovníkem. V tak krajním případě nakonec přichází hrozná prostota a my sdílíme něco z onoho  hlubokého duchovního pokoje, který vždy mají armády bojující v poli. Bůh nám pomáhej, jinak nemůžeme, protože Bůh sám nám nepomůže ignorovat zlo, ale jen mu vzdorovat a porazit je.

O Anglosasech a Teutonech (ILN, 7. dubna 1917)

April 7, 1917

On Aglo-Saxon and Teutons

Dostaly se ke mně v poslední době dva příběhy z fronty, z nichž každý se mi zdá směšný jako fraška a významný jako alegorie. Jeden vypráví o tom, jak nějací němečtí vojáci během nějaké série signálů a náznaků, které někteří z nich více či méně dělají pořád—buď s cílem nachytat, nebo s absurdnějším cílem přesvědčit nepřítele—postavili desku s nápisem „I my jsme Sasové“. Podle vyprávění, o kterém upřímně doufám, že je tak pravdivé, jak je určitě docela pravděpodobné, měli tu smůlu, že tenhle pozoruhodný pokus postavili naproti části britské linie, kde všichni vojáci byli Irové. Je poněkud zbytečné říkat, že takhle poctěni Hibernijci byli s jistými obtížemi odrazeni od pokusu okamžitě zmasakrovat ethnology obývající protilehlé zákopy. Je to obdivuhodný příběh, protože má tolik aspektů, obsahuje nejméně pět nebo šest protikladných záměrů a účelů. Má také velmi mnoho ponaučení—filologické, ethnické a literární, jakož i politické a morální. Ilustruje absurditu pouhého pohrávání si se slovem, které je názvem provincie v jednom místě a v jiném jménem dlouhého sváru, jednou žurnalistickou nálepkou, jindy akademickou abstrakcí. Je příkladem rčení, že překlad je zrada, protože Saxon a Sassenach není jedno a totéž. Dupe po pitomosti osoby, která si říká Anglosas, když má tu velkou slávu, že je Angličanem. Upřímně doufám, že to slovo bude po válce vůbec opuštěno, protože patří k té třídě pedanterií, které tahle války rozbíjí hodinu po hodině na prach. Říkat si Anglosas je nyní asi tak náležité a příjemné jako by bylo náležité a příjemné říkat si britský Bavor. Je to také další ověření pravdy, která z celého projektu německého a irského spojení něco tak obludného a nepřirozeného. Člověk skoro může slyšet opovržlivé syčení opovržení automaticky vyvolaného vstrčením ledového pedantství teutonismu do do ruda rozpálené reality Irska. Především se to ale zajímavě a poučeně dotýká dvou důležitých pravd o moderním Němci: že byl skutečně vzdělán a že byl vzdělán špatně.

Je skutečně pravděpodobné, že z jakékoliv dané skupiny německých vojáků značné množství z nich pravděpodobně slyšelo o teutonické teorii. Je pravděpodobné, že značné množství z nich slyšelo, že o Angličanech se říká, že jsou Sasové a že Sasové v Anglii jsou jen další (a nepochybně méně významnou) varietou Sasů ze Saska. To je to, co mají Němci na mysli, když říkají, že jsou kulturním národem a v tomto smyslu mají docela pravdu, když o nás říkají, že jsme národ nekulturní. Vážně pochybuji, že by průměrný Tommy v zákopech rozuměl tomu, že o něm říkají, že je Sas, jen o málo lépe, než kdyby mu tvrdili, že je z Würtenbergu. Pochybuji, že by věděl, co tím myslíte, kdybyste mu řekli, že je další varietou velké teutonské rasy. Vůbec si nejsem jist, zda by obvinění ze saství nepovažoval, i když z jiných důvodů, zrovna tak za urážku jako Irové. Všechno je to samozřejmě velmi smutné: a naše základní vzdělávání je v hrozném stavu. Noc našeho žalu ale možná prosvěcuje paprsek útěchy, když uvážíme, že když německý voják ví, že Angličan je Sas, ví co není. Německá znalost je špatná a v tomto smyslu je Angličanova ignorace správná. Ale ať už v tomhle paradoxu může být jakékoliv nebezpečí pýchy nebo marnivosti, lze se mu pravděpodobně postavit další úvahou, která je zrovna tak pravdivá. Nevzdělaný Angličan má víc pravdu než vzdělaný Angličan, stejně jako má víc pravdu než vzdělaný Němec. Až na samý pokraj války naše školy a koleje učily různé formy teutonské theorie a říkaly Angličanovi, aby byl hrdý v první řadě na to, že je Anglosas. Učitel s vyučováním germanismu váhal právě tak málo jako s vyučováním němčiny. Profesoři z Oxfordu a Cambridge pořád lichotili profesorům za Rýnem a standardy, které stanovili pro vzdělávání byly toho druhu, který byl označován za nejupřímnější formu lichocení. Vlastně to byl standard v dvojím smyslu, protože to byla zástava a signál s nímž jsme zdravili vzdálený, a jak se pak ukázalo, nepřátelský národ. S lítostí ale říkám, že akademická standarta, kterou jsme vytáhli na stožár nijak nepřipomínala kříž sv. Jiří a nepředstavovala ani naše náboženství ani náš patriotismus. Vztyčili jsme dřevěnou vývěsku, na kterou jsme napsali:  „I my jsme Sasové“.

Obáván se, že při tak žalostném stavu nedávné anglické učenosti nebudu prolévat krvavé slzy kvůli tomu, že se o Tommy Atkinsonovi tvrdí, že není učenec. Ani si nemyslím, že by se mnou mnozí nesouhlasili v myšlence, že je štěstí, že naši vojáci nebyli zrovna nasáklí teutonismem, než je odvedli, aby si vyměňovali takové signály a pozdravy s Teutony. Většina z nás by se shodla, že by bylo lepší, kdyby anglický voják nemohl tu vývěsku přečíst vůbec, než aby tu byla nejmenší šance, že ji přečte a bude s ní souhlasit. A to bychom si měli myslet z důvodů, které přesahují bezprostřední národní potřebu a týkají se universální pravdy v historii a filosofii. Je už tak dost špatné, že se jedna velká větev evropského plemene s horečnatou pečlivostí naučila věřit tomu, že černá je bílá, nebo věřit něčemu stejně pošetilému. Není totiž absurdnější věřit, že černá je bílá, než věřit tomu, že bílá není bílá. A Teuton, který nedokáže vidět, že je jedním bílým člověkem mezi mnoha, mezi bílými Latiny nebo bílými Slovany, je téměř doslova člověkem, který věří, že bílá není bílá.  Člověk, který se s ostatními národními druhy křesťanstva snaží zacházet, jako by byly hnědé nebo černé je v téměř fysickém smyslu barvoslepý.

Neponechal jsem si dost místa, abych náležitě pojednal druhý příběh, o kterém mohu více říct při jiné příležitosti. Nicméně jej tu stručně převyprávím, protože za opakování stojí. Využiji také příležitosti, abych poděkoval gentlemanovi, který mi jej laskavě sdělil. Je to prostě takhle. Když vešel do jednoho z měst, kterého se Britové nedávno zmocnili, našel mezi krveprolitím a zkázou nejničivější zkázy, mezi  popelem znesvěceného kostela a dohořívajícími uhlíky vypálené vsi, další vývěsku s jiným nápisem. Kdyby měla průměrně příčetná lidská bytost sto možností hádat, nikdy by neuhodla, co neuvěřitelného na ní bylo napsáno. Stála na ní německy psaná zpráva, která v hrubém překladu zní: „Nebuďte rozzuření, jen ohromeni!“

I kdybych měl víc místa, abych se mohl vyjádřit, myslím, že by mě to zanechalo neschopného slova. Tenhle kultivovaný německý gentleman by nedopustil, abychom se v jakémkoliv případě rozčílili  a takhle se vyhnul jakémukoliv podnětu k zuřivosti. Dovolil by je, abychom byli mírně ohromeni a takhle nás mírně ohromuje. Co může kdokoliv naživu na takové šílenství říct, vyjma toho, že mu nějakou přibližně vhodným způsobem sdělit, že dosáhl pravého opaku toho, co chtěl? Co můžeme říct jiného, než to, že rouhání, brutalita a ďábelská krutost nás dál přivádí k zuřivosti, ale u něj nás už neohromují? Čím déle si jde svou cestou, tím je ukrutnější a tím méně působivý, a na konci bude vyvolávat jen hrůzu a dokonce ani nic tak důstojného jako děs.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 69-72 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989