O netvorech

ON MONSTERS

Onehdy jsem viděl novinách následující odstavec, který mi utkvěl v paměti:

Polapení „leprechauna“

Velký rozruch způsobila v západoirském Mullingraru způsobila zpráva, že
byl chycen údajný „leprechaun“ o kterém několik dětí tvrdilo, že jej v posledních dvou měsících vidělo v Killough, nedaleko Delvin. Tvora trpasličího vzrůstu našli dva policisté v lese blízko města a odvedli ho do chudobince Mulingar, kde je nyní chovancem. Jí hltavě, ale všechny pokusy ho vyslechnout selhaly, jeho jedinou odpovědí byl velmi zvláštní zvuk znící jako cosi mezi vrčením a kňučením. Ostatní chovanci jej sledují se zájmem smíšeným s úžasem.

Vypadá to jako počátek významné éry výzkumu, vypadá to se jakoby svět experimentů konečně dotknul světa reality. Jako bychom četli „Velký rozruch na Rottern Row (jedna z hlavních cest v londýnském Hyde Parku pozn. překl) v západním Londýně způsobila skutečnost, že byl ve svém nezákonném cvalu zastaven kentaur, kterého již dříve spatřilo několik plukovníků a mladých dam.“ Případně se to také podobá tomu, jako by člověk v novinách našel: „K mírnému rozruchu došlo v západní části Margate, kde byla odchycena mořská panna“ nebo „Poněkud neočekávaně zjistil troufalý ptáčník zdolávající černohorské srázy, který hledal orlí hnízdo, že to, co našel je hnízdo andělské. “ Je překrásné vidět takhle stroze otištěné přiznání jistých spojení mezi světem lidským a světy jinými. Je zajímavé vědět, že leprechauna odvedli do robotárny. Potvrzuje to, a s velmi zdravými instinktem, nárok lidskosti v těchto vznešených podivnostech. Pokud by skutečně našli na Rotten Row kentaura, odvedli by ho do robotárny nebo do stáje? Kdyby na Margate skutečně vylovili mořskou pannu, dopravili by ji do chudobince nebo do akvária? Kdyby lidé nevědomky chytili anděla, skončil by anděl v robotárně? Nebo ve voliéře?

Idea chybějícího článku není žádná Darwinova novinka, nevymysleli ji ani jen pouzí mlhaví i když představivosti plní menší básníci, jimž jsme zavázáni za většinu našich idejí o evoluci. Lidé si navykli pohrávat si s myšlenkou možného spojení mezi lidských a zvířecím životem a už sama existence, nebo chcete-li neexistence, kentaurů a mořských panen. Sny o pololidských netvorech najdeme ve všech mythologiích. Jedinou námitkou proti kentaurům a mořským pannám bylo, že se je nikde nepodařilo najít. V každém dalším ohledu byli bráni naprosto vážně. A tak je to i s darwinistickou ideou spojujícího článku mezi lidmi a zvířaty. Není proti němu žádných námitek až na to, že o něm nejsou žádné důkazy. Jediná námitka proti Chybějícímu článku je, že je zjevně stejně pohádkový jako kentauři a mořské panny a všechny ostatní obrazy pod nimiž si člověk představoval most mezi sebou a zvířeckostí. Zkrátka jedinou námitkou proti chybějícímu linku je, že chybí.

Je tu ovšem ještě jeden velmi základní rozdíl. Řekové a středověcí lidé si vymýšleli obludnosti. Ale zacházeli s nimi jako s obludnostmi, tedy zacházeli s nimi jako s výjimkami. Z tak bezprávného tvora jako byl kentaur či mořská panna, gryf nebo hipogryf neodvozovali žádné zákony. Ovšem moderní lidé se na Chybějícím článku zákon založit pokusili. Udělali z něj zákonodárce i když po něm pátrali jako po zločinci. Stavěli na něm jako na základu dřív než byl nalezen. Udělali z něj neznámého netvora, křížence člověka a opice, zakladatele společnosti a přijímaného otce lidstva. Starověcí lidé si představovali, že existuje míšenec člověka a koně, míšenec člověka a ryby. Ale nedělali z nich otce ničeho, nechtěli aby se stal šílený míšenec základem chovu. Starověcí lidé nevytvářeli ethické systémy založené na kentaurovi, který by ukazoval, jak si muž v civlisované společnosti musí dávat pozor na ruce, ale současně nesmí tak docela zapomínat na svá kopyta. Nikdy nepřipomínali ženě, že i když má zlaté vlasy bohyně, má také rybí ocas. Modernisté ale mluv k muži, jako by byl Chybějící článek, připomínají mu, že musí brát v potaz opičí imbecilitu a zvířecké triky. Ženě pak řekli, že při vší své kráse je z polovičky zvíře. Právě tohle pořád dokola říká Schopenhauer a další proroci moderního ducha. To je skutečný rozdíl mezi oběma netvory. Chybějící článek je pořád nezvěstný a mužský protějšek mořské panny jakbysmet. A k tomu všemu tu máme leprechauna, jednoho skutečného netvora, kterého nyní zadržuje policie. Je zbytečné dodávat, že množství učenců znovu a znovu dokazovalo, že něco takového nemůže existovat. Stejně zbytečné je poznamenávat, že množství lidí neučených—dětí, matek dětí, obyčejných lidí, kteří pěstují obilí nebo chystají ryby. Téměř všechny další druhy našeho prostého precujícího obyvatelstva. Leprechauna viděl rybrář. Leprechauna viděl farmář. Dokonce i pošťák nejspíš nějakého viděl. Byl tu ale jeden prostý syn z lidu jehož cesty se dosud nikdy neproťaly s tímto divem. Leprechauna policista nikdy předtím neviděl. Otázkou bylo jen to, zda netvor unese policistu do říše vil (kde byl takový policista dozajista spoután osudovou láskou k vílí královně) nebo zda policista předvede netvora na policejní stanici. Pozemské síly převážily, konstábl chytil elfa, namísto aby elf lapil konstábla. Policista ho odvedl do chudobince a otevřel tak novou epochu v bádání o tradicí a folklóru.

Co asi moderní svět udělá, pokud zjistí (a nejspíš zjistí), že ty nejfanastičtější pohádky mají faktický základ, že tvorové z pomezí existují, že existují podivnosti na okraji daných zákonů, že existují věci dost nepřirozené na to, aby bylo snadné je označit za nadpřirozené? Nevím co si s takovými věcmi počne moderní svět, vím jen, v co doufám. Doufám, že moderní svět bude ohledně nich tak rozumný, jako byli lidé ve středověku To, že věřím, že obr může mít dvě hlavy ještě není důvod k tomu, abych ztrácel jedinou hlavu, kterou mám sám. To, že se si středověký člověk myslel, že někteří lidé mají psí hlavu ještě není důvod k tomu, aby sám měl hlavu oslí. Středověký člověk nebyl nikdy podstatně slabý nebo hloupý pokud šlo o kteroukoliv věc v niž věřil, bez ohledu na to, jak byla nepodložená. Nechyběl mu úsudek, jen příležitost k úsudku. Měl své pověry, ale nebyl ohledně nich nijak pověrčivý. Mýlil se pokud šlo o Afriku, ale bychom k něm byli spravedliví, na tom jestli má pravdu nebo se mýlí mu vůbec nesešlo. Měl v sobě něco, co moderní lidé označují za „lásku k pravdě“ , ve skutečnosti je to ale prostě jen schopnost brát vážně své vlastní omyly. Mysleli si, že obyčejní lidé představují tak vážnou záležitost, jakou skutečně jsou. Mimořádné lidi považoval za fantastickou pohádku a myslel si (velmi správně), že pohádka byla o to fantastičtější, pokud byla pravdivá. Nedopustí, aby lidé se psí tváří ovlivnili jeho chápání lidstva, považoval je za vtip, ty nejlepší za kanadský žertík. Musím ale s lítostí říct, že v naší době mohou být úchylky či obludnosti, které může objevit duchovní věda objevit považovány za skutečné zkoušky nebo klíček k lidskému údělu. Kupříkladu psychologický fenomén „rozdvojené osobnosti“ je jistě cosi natolik mimořádného, že jakýkoliv staromódní racionalista či agnostik by ho prostě označil za zázrak—a nevěřil v něj. Ovšem ti, kdo v něj nyní věří s ním jako se zázrakem, tedy s výjimkou, zacházet nebudou. Pokoušejí se z něj odvozovat dedukce, theorie o identitě, metempsychice a psychické evoluci a Bůh ví čem ještě. Je-li pravda, že má nějaké tělo dvě duše, je to právě takový vtip, jako by mělo dva nosy. Nesmí se připouštět převracení skutečných podmínek lidského štěstí. Pokud někdo řekne, že se Jones vysmrkal a Jonesova podoba je tak zvláštní, že se někdo zcela logicky může zeptat, kterým nosem smrkal. Není to ovšem důvod, proč by měla běžná podoba měla pozbýt svou běžnou lidskou užitečnost. V tom myslím spočívá jedno z nejskutečnějších nebezpečí, kterým čelí každá civilisace, která právě odhalila Leprechauna. Zase znovu budeme objevovat všechny bohy, víly, všechny duchovní hybridy a všechny výtrysky věčnosti. Na rozdíl od pohanů je ale nenajdeme v našem mládí, v atmosféře, v níž se dá žertovat s bohy a obry lze plácat po zádech. Najdeme ve starobě naší společnosti, v nebezpečně chorobné náladě, v duchu až p příliš ochotném zvolit výjimku namísto pravidla. Pokud najdeme pololidské tvory, je až příliš pravděpodobné, že to použijeme jako výmluvu, abychom se mohli sami chovat jen zpola lidsky. Nelámal bych si leprechaunem zas tolik hlavu, kdyby po něm lidé házeli kameny jako po zlé víle, nebo mu dávali mléko a oheň jako dobré víle. Na tom, že netvora odvedou, aby ho zkoumali je cosi zlověstného. Na umístění leprechanua do robotárny je cosi zneklidňující. Jedinou jistou útěchou je, že leprechaun určitě nebude pracovat.

Čtvero pitomostí

Narazil jsem právě v novinách na odstavec, který bez ohledu na to zda se týká faktů nebo jen nějakých tvrzení, podle mého mínění velmi dobře ukazuje onu hloubi nemyslící tuposti, která si říká moderní mysl. Píše se tam, že na americkou vládu působí vlivy, které se jí snaží přimět rozbíjet o boky válečných lodí při jejich křtech místo lahve šampaňského lahev vody. S tak vydatnou pitomostí je věru těžké se náležitě vypořádat. Je to asi pět bláhovost nalepených na sobě a jedna pitomost skrývá druhou, až si nakonec člověk sotva jednoho vtipu po druhém. Představa, že bychom se tohle pokusili rozplést má v sobě cosi fascinujícího.

Pitomost první. Všimněme si dojmu, že v alkoholickém nápoji je cosi tak vnitřně a nadpřirozeně zlého,že se ho skutečný abstinent nedotkne ani tehdy, když nikoho opít nemůže. To už by lidé mohli požadovat abstinentský krém na boty nebo nealkoholickou tiskařskou čerň .Pokud konvici vyvaříte denaturovaným lihem, pak je šálek čaje nebo i horkého mléka ďáblovo dílo. Kolínská je zlotřilá pokleslost i když si jí chcete jen navonět kapesníček. Pití obsahující alkohol (třeba zázvorové pivo) je prostě a pověrečně prokleté a nesmíte se ho dotknout nejen rty, ale dokonce ani rukou. Nyní už ti méně střízliví propagátoři „střízlivosti“ nemohou předstírat, že jejich návrhy jsou pouhou sociální reformou, když je zřejmé, že jde doslova o mystické tabu. Nevím, kdo dal těmhle lidem právo zesměšňovat strach divochů z fetiše a ještě méně úctu venkovanů k posvátnému ostatku. Určitě může existovat něco jako svěcená voda, pokud je takhle jisté, že existuje voda takhle nesvatá.

Pitomost druhá. Mimořádný zmatek v němž je špatné nejen víno vlastnit (i kdybyste je nikdy nepili), ale špatné je už i to, když je zničíte. To už zachází dál, než tohle divné materialistické šílenství dosud zašlo. Myslel jsem si, že když je lahev šampaňského roztříštěna na střípky o příď lodi toho nejlogičtějšího abstinenta by mělo potěšit, že je na světě o jednu lahev šampaňského méně. Nebude to ovšem asi člověk s nějakým zvláštním pochopením pro staré obřady veselí a to je také jediný věc, kterou si dokážu představit, že by se ho dotýkala. Tady v Anglii jsme si mysleli, že dokážeme v paní Carrie Nation, která chodila a svou malou sekerkou lidem rozbíjela láhve vína a lihovin, rozeznat jisté drobné projevy fanatismu. Teď to ale vypadá, že paní Carrie Nation byla nemotora, slaboch sjednávající kompromisy s alkoholickými nápoji, nepřítelem to nejúhlavnějším, možná zkorumpovaná lihovarnickým průmyslem, nebo ještě hůř, balancující na okraji onoho nežádoucího stavu člověka, který pije s mírou. Měla být pohnána před soudní tribunál těchto nových abstinentů a odsouzena za to, že se vůbec přiblížila k lahvi a dokonce se jí dotkla, třebaže sekerou, odsouzena by měla být proto, že se jen obcházela kolem pekelné knajpy, kde jí mohly stoupnout do hlavy výpary jejích ohnivých jedů. Je to zajímavý princip a dal by se rozšířit na mnoho jiných případů. Když třeba obyčejný kat spálil nějakou velezrádnou nebo heretickou knížku, dalo by se o něm předpokládat, že byl nakažen intelektuálními omyly, které obsahovaly. Podobně, když cenzor začernil odstavec v novinách, dalo by se o něm tvrdit, že zhřešil i jen tím, že se podíval na to místo v novinách, kde odstavec byl. Tohle je očividně nejnovější výmysl barbarstvím, že totiž některé ovocné nápoje jsou natolik démonické, že se proviňujeme nejen tehdy, když je pijeme, ale i tehdy když děláme co můžeme, aby k pití už rozhodně nebyly.

Pitomost třetí. Zvláštní zmrtvění mysli u těchto lidí dokládá další fáze, totiž křečovité lpění na pouhé formě, kdy nejen že neví, ale ani nepřemýšlí o tom, zda nějaká myšlenka za prvé stojí za uchování a za druhé zda ji uchovávají Tento mrtvý a rozbitý tradicionalismus se vždy vyznačuje dvěma věcmi, které lze poznat v těchto dvou faktech: že lidé věci mění, jako by nedávaly smyslu a že je přece nenapadne něco, co jim nedává smyslu zrušit. Dokážu vidět mmoho důstojnosti naprosté strohosti a odmítnutí symbolu, jakousi důstojnost dokážu najít i v ubohém utilitarismu a odmítnutí umění. Dokážu respektovat dokonalou prostotu raných kvakerů jako byl Penn, který by v paláci nesmekl klobouk, protože to byla jen planá formalita. Neopovrhuji jím proto, že posléze pochopil (mám dojem), že nechat na hlavě má právě tak svou formu, jako ji má smeknutí klobouku a začal klobouk smekat jako ostatní lidé. Kdyby se ovšem Penn přísně a výlučně omezil řekněme na to, že by pokaždé, když by vešel od královské přítomnosti, pracně sundával ze svého klobouku stuhu, pak bych si musel pomyslet, že přišel jako o své kvakerství, tak o svou společenskost. Ztratil by nezávislost, která odmítá uznání světu, a nenabyl by oné sporné náhražky dobrých způsobů. Podobně bych dokázal respektovat (i když závidět bych mu nedokázal) starého majitele manchesterské manufaktury tvrdého jako křemen, který všechna vydání za zbraně a zejména za bubny, vlajky či trumpety za nehorázné a dětinské vyhazování peněz. Nemohl bych je ovšem ani respektovat, kdyby navrhovali, aby britská armáda šla do každé bitvy pod bílým praporem, protože ten je levnější než barevný. Proč v takovém případě vůbec nějakou vlajku mít? Dokážu taky porozumět neobrácenému Scroogeovi s jeho miskou ovesné kaše a mám rád obráceného Scroogea s jeho pohárkem punče. Pokud by ovšem Scrooge každé Vánoce požadoval punčový pohárek bez punče v něm, tomu bych nerozuměl ani trochu.

Pitomost čtvrtá. Vedle této obecné zmrtvělosti je tu ještě podivná a speciální zmrtvělost vůči lidskému citu a chápání, které jsou za tímto zvláštním druhem obřadu. Pokud nějaký sentiment považujete za směšný a hloupý, neprojevujte ho, ala také ho neprojevujete jen pro to, abyste ukázali, že ho nemáte. V tomhle případě jde o prastarý sentiment oběti. Obětovat lze cokoliv: u bitevních lodí je to víno, když benátský Dóže vrhal svůj prsten do moře bylo to zlato, u dávných pohanů to mohl být vůl nebo ovce a velmi zřídka, když jsou kmeny civilisované či divošské schváceny ďábelskou panikou, pak i člověk. Musí to ale být něco cenného, nebo to nepřinese specifické vzrušení, ať zdravé či nezdravé. Obětování bývali obvykle nejlepší ovce, či nejlepší voli a v ojedinělých případech lidské oběti zpravidla někdo jako královská dcera. Jako každá jiná lidská chuť je dobrá i zlá, má mnoho kořenů, je to gesto velkorysosti, výzva k neznámému, záruka proti aroganci, matná představa neponechání všech svých výhod na štěstěně. Všechno to ale závisí na hodnotě a tihle lidé, když plní své lahve vodou, žádné z nich nerozumí.

Čtvero pitomostí

Narazil jsem právě v novinách na odstavec, který bez ohledu na to zda se týká faktů nebo jen nějakých tvrzení, podle mého mínění velmi dobře ukazuje onu hloubi nemyslící tuposti, která si říká moderní mysl. Píše se tam, že na americkou vládu působí vlivy, které se jí snaží přimět rozbíjet o boky válečných lodí při jejich křtech místo lahve šampaňského lahev vody. S tak vydatnou pitomostí je věru těžké se náležitě vypořádat. Je to asi pět bláhovost nalepených na sobě a jedna pitomost skrývá druhou, až si nakonec člověk sotva jednoho vtipu po druhém. Představa, že bychom se tohle pokusili rozplést má v sobě cosi fascinujícího.

Pitomost první. Všimněme si dojmu, že v alkoholickém nápoji je cosi tak vnitřně a nadpřirozeně zlého,že se ho skutečný abstinent nedotkne ani tehdy, když nikoho opít nemůže. To už by lidé mohli požadovat abstinentský krém na boty nebo nealkoholickou tiskařskou čerň .Pokud konvici vyvaříte denaturovaným lihem, pak je šálek čaje nebo i horkého mléka ďáblovo dílo. Kolínská je zlotřilá pokleslost i když si jí chcete jen navonět kapesníček. Pití obsahující alkohol (třeba zázvorové pivo) je prostě a pověrečně prokleté a nesmíte se ho dotknout nejen rty, ale dokonce ani rukou. Nyní už ti méně střízliví propagátoři „střízlivosti“ nemohou předstírat, že jejich návrhy jsou pouhou sociální reformou, když je zřejmé, že jde doslova o mystické tabu. Nevím, kdo dal těmhle lidem právo zesměšňovat strach divochů z fetiše a ještě méně úctu venkovanů k posvátnému ostatku. Určitě může existovat něco jako svěcená voda, pokud je takhle jisté, že existuje voda takhle nesvatá.

Pitomost druhá. Mimořádný zmatek v němž je špatné nejen víno vlastnit (i kdybyste je nikdy nepili), ale špatné je už i to, když je zničíte. To už zachází dál, než tohle divné materialistické šílenství dosud zašlo. Myslel jsem si, že když je lahev šampaňského roztříštěna na střípky o příď lodi toho nejlogičtějšího abstinenta by mělo potěšit, že je na světě o jednu lahev šampaňského méně. Nebude to ovšem asi člověk s nějakým zvláštním pochopením pro staré obřady veselí a to je také jediný věc, kterou si dokážu představit, že by se ho dotýkala. Tady v Anglii jsme si mysleli, že dokážeme v paní Carrie Nation, která chodila a svou malou sekerkou lidem rozbíjela láhve vína a lihovin, rozeznat jisté drobné projevy fanatismu. Teď to ale vypadá, že paní Carrie Nation byla nemotora, slaboch sjednávající kompromisy s alkoholickými nápoji, nepřítelem to nejúhlavnějším, možná zkorumpovaná lihovarnickým průmyslem, nebo ještě hůř, balancující na okraji onoho nežádoucího stavu člověka, který pije s mírou. Měla být pohnána před soudní tribunál těchto nových abstinentů a odsouzena za to, že se vůbec přiblížila k lahvi a dokonce se jí dotkla, třebaže sekerou, odsouzena by měla být proto, že se jen obcházela kolem pekelné knajpy, kde jí mohly stoupnout do hlavy výpary jejích ohnivých jedů. Je to zajímavý princip a dal by se rozšířit na mnoho jiných případů. Když třeba obyčejný kat spálil nějakou velezrádnou nebo heretickou knížku, dalo by se o něm předpokládat, že byl nakažen intelektuálními omyly, které obsahovaly. Podobně, když cenzor začernil odstavec v novinách, dalo by se o něm tvrdit, že zhřešil i jen tím, že se podíval na to místo v novinách, kde odstavec byl. Tohle je očividně nejnovější výmysl barbarstvím, že totiž některé ovocné nápoje jsou natolik démonické, že se proviňujeme nejen tehdy, když je pijeme, ale i tehdy když děláme co můžeme, aby k pití už rozhodně nebyly.

Pitomost třetí. Zvláštní zmrtvění mysli u těchto lidí dokládá další fáze, totiž křečovité lpění na pouhé formě, kdy nejen že neví, ale ani nepřemýšlí o tom, zda nějaká myšlenka za prvé stojí za uchování a za druhé zda ji uchovávají Tento mrtvý a rozbitý tradicionalismus se vždy vyznačuje dvěma věcmi, které lze poznat v těchto dvou faktech: že lidé věci mění, jako by nedávaly smyslu a že je přece nenapadne něco, co jim nedává smyslu zrušit. Dokážu vidět mmoho důstojnosti naprosté strohosti a odmítnutí symbolu, jakousi důstojnost dokážu najít i v ubohém utilitarismu a odmítnutí umění. Dokážu respektovat dokonalou prostotu raných kvakerů jako byl Penn, který by v paláci nesmekl klobouk, protože to byla jen planá formalita. Neopovrhuji jím proto, že posléze pochopil (mám dojem), že nechat na hlavě má právě tak svou formu, jako ji má smeknutí klobouku a začal klobouk smekat jako ostatní lidé. Kdyby se ovšem Penn přísně a výlučně omezil řekněme na to, že by pokaždé, když by vešel od královské přítomnosti, pracně sundával ze svého klobouku stuhu, pak bych si musel pomyslet, že přišel jako o své kvakerství, tak o svou společenskost. Ztratil by nezávislost, která odmítá uznání světu, a nenabyl by oné sporné náhražky dobrých způsobů. Podobně bych dokázal respektovat (i když závidět bych mu nedokázal) starého majitele manchesterské manufaktury tvrdého jako křemen, který všechna vydání za zbraně a zejména za bubny, vlajky či trumpety za nehorázné a dětinské vyhazování peněz. Nemohl bych je ovšem ani respektovat, kdyby navrhovali, aby britská armáda šla do každé bitvy pod bílým praporem, protože ten je levnější než barevný. Proč v takovém případě vůbec nějakou vlajku mít? Dokážu taky porozumět neobrácenému Scroogeovi s jeho miskou ovesné kaše a mám rád obráceného Scroogea s jeho pohárkem punče. Pokud by ovšem Scrooge každé Vánoce požadoval punčový pohárek bez punče v něm, tomu bych nerozuměl ani trochu.

Pitomost čtvrtá. Vedle této obecné zmrtvělosti je tu ještě podivná a speciální zmrtvělost vůči lidskému citu a chápání, které jsou za tímto zvláštním druhem obřadu. Pokud nějaký sentiment považujete za směšný a hloupý, neprojevujte ho, ala také ho neprojevujete jen pro to, abyste ukázali, že ho nemáte. V tomhle případě jde o prastarý sentiment oběti. Obětovat lze cokoliv: u bitevních lodí je to víno, když benátský Dóže vrhal svůj prsten do moře bylo to zlato, u dávných pohanů to mohl být vůl nebo ovce a velmi zřídka, když jsou kmeny civilisované či divošské schváceny ďábelskou panikou, pak i člověk. Musí to ale být něco cenného, nebo to nepřinese specifické vzrušení, ať zdravé či nezdravé. Obětování bývali obvykle nejlepší ovce, či nejlepší voli a v ojedinělých případech lidské oběti zpravidla někdo jako královská dcera. Jako každá jiná lidská chuť je dobrá i zlá, má mnoho kořenů, je to gesto velkorysosti, výzva k neznámému, záruka proti aroganci, matná představa neponechání všech svých výhod na štěstěně. Všechno to ale závisí na hodnotě a tihle lidé, když plní své lahve vodou, žádné z nich nerozumí.

Plán nového vesmíru

Existuje jedna theorie o původu druhů, kterou jsem ještě od nikoho neslyšel. Nejspíš je to proto, že jsem nikdy nečetl nesčetná a objemná díla, v nichž je vysvětlována. Četl jsem totiž věci mnohem šílenější a nic šíleného obyčejně moderní mysli neuteče. Jestliže však agnostikovou spořádaností otřáslo tvrzení, že rozmanitost všech tvorů způsobil Bůh, proč netvrdit, že ji způsobil člověk? Proč nesledovat obrovskou rozličnost zvířat zpět tak, jak jak to děláme u psů? Pes sám je už dnes málem světem sám pro sebe, se všemi projevy různých rodů a typů. Bernardýn se velkostí blíží lvu a ctnostmi jeho legendu převyšuje, zatímco tu máme takové pekinéze, které by člověk málem mohl zašlápnout jako nepříjemný hmyz. A přece měl celý tento evoluční svět nejspíš za svého boha Člověka. Představme si si, že by sama naše planeta ve vesmíru byla Ostrovem Dr. Moreaua. Představme si, že by Člověk měl jakousi prehistorickou civilisaci tak obrovskou a úplnou, že všechny tažná zvířata soumary , nebo vůbec všechna zvířata zvířaty domácími, všichni králíci byli domácí miláčci nebo všechny blechy cvičené. Představme si, že by ptáci byli nejprve krotcí a teprve později by přišlo to, co známe jako ptáky divoké. Pan Bernard Shaw v jednom ze svých výlevů proti rodinnému životu ženu v domě přirovnal k papouškovi v kleci se slovy, že tohle spojení vidíme jako přirozené jen proto, že nás tak naučil zvyk. Vždycky se mi zdálo, že odpověď na to je podivně zřejmá. Je nabíledni, že žena v domácnosti není pták v kleci, ale pták v hnízdě. Kdyby ovšem v tomto věku nespoutaných skeptiků chtěl pana Shawa překonat v paradoxu, mohl by skvěle uspět hypothesí, že papouškovy barvy ve skutečnosti způsobila klec a že ptačí vyhnanec si budoval jen primitivní doupět z klacíků a bahna tak, jak to dělá z domova vyhnaný psanec. Předpokládejme, že člověk byl nejen chovatelem psů, ale i vlků a hyen. Předpokládejme, že opravdu choval i nosorožce. Přestavme si, že nějaký prehistorický squire choval plemenného žirafího samce, nebo jeho půjčovatel peněz dostal šlechtický titul na základě tvrzení, že vylepšil chov krokodýlů. Pak už nám zbývá si jen představit, že se tahle universální ZOO rozpadla jako římská říše a to co vidíme je jen opuštěný nepořádek, který po ní zbyl. Tygr je toulavá kočka, která sebrala cenu (i toho, kdo ji předával) a utekla do džungle. Velryba byla jakási kráva bez rohů vyslaná do moře jako newfoundlandský pes, který najednou odmítl vrátit zpět. Tato these vysvětluje poměrnou rychlost rozrůznění druhů, kvůli které se hádají geologové a biologové. Racionalisticky vysvětluje ty důkazy tvořivého záměru, které tak zneklidňují vytříbenou mysl. Vysvětluje to velblouda, který vypadá jako by byl vždy v zajetí a vysvětlit velblouda, to už něco znamená. Především to však vysvětluje onen velmi živý dojem čehosi současně odporného a přesného v různých druzích zvířat. Směšné tvary ryb či ptáků přivedly Jefferiese k názoru, že musely vzniknout bez záměru. To mi zní jako tvrzení, že karikatura Maxe Beerbohma musela vzniknout bez záměru. Stejně jednoduše bych, pokud jde čistě jen o estetický dojem, že tvář chrliče vytvarovala jen stékající dešťová voda. Umělecky vzato nevypadají ryby jako slunečnice perská nebo ptáci jako zoborožec ani v nejmenším jako náhody, dalo by se ale říct, že se připomínají módní styly. Někteří tropičtí ptáci nebo tropické ovoce mají skutečně takový styl a a barvu, že vypadají jako poslední modely z výkladní skříně. Můžeme si představovat, že že slon byl navržen a vytvořen podle stejného vkusu jak babylonská architektura nebo že leopard a jaguár měl odpovídat stylu východních tapiserií. Nejspíš někde žije pták, který je stejně děsivý a zlověstný jako cylindr a v nějaké nádherné džungli roste květina stejně pošetilá a absurdní jako kalhoty. Netvoři mohou být jen z módy vyšlé návrhy. A tohle je jeden z nesčetných opomíjených omylů ve spletité bláhovosti eugeniky. I kdybychom teoreticky dokázali lidstvo dobře šlechtit, pořád se tu budou hemžit návrhy a vášnivá mínění o tom, co lze považovat za správné šlechtění. Pes je šlechtěn s jistým záměrem, i když dozajista ne vždy s rozmyslem. Jezevčík vypadá jako by ho sundali ze skřipce jakéhosi šíleného vivisektora, buldokovi jako by někdo uřízl nos ve snaze co nejvíc se vyřádit na jeho tváři. Podle toho, co šlechtíme my by se od eugeniků dalo analogicky očekávat, že vyprodukují plemeno hrbáčů nebo albínů.

Není doufám třeba připomínat, že v tuto theorii nevěřím, ale byli tu lidé, kteří v ni docela dobře věřit mohli. Byli lidé, kteří věřili v Swinburnovo sentimentální „Sláva Člověku na výsostech, ,protože Člověk vládne,“ a v básníkovi by toto vědomí jistě potvrdilo, kdyby si mohl myslet, že ptáci na Putney Heath nebo ryby v moři, kde tak rád plaval, předváděly své kousky, kterými byli naučeni právě tak jako cvičení psi. Představme si, že by takový nápad odpovídal některému z humanitářských náboženství té doby. Do jaké míry by to asi mohlo uspokojit takzvané náboženské cítění? Žádné náboženské cítění by to neuspokojilo, natož pak Swinburnovo. Kdyby si nemohl nárokovat nebe, na ptácích by mu záleželo právě tak málo jako Shelleyovi. Představa, že může milovat ryby by nepochybně velmi obtěžovala, kdyby nadále nesměl milovat moře. A třebaže otrávil pohanství pesimismem, který je nejen pomýlenější, ale navíc lehkovážnější, třebaže se moře pokoušel milovat jako prostopášnici nebo oblohu obdivovat jako tyrana a i když tyhle chorobné sklony jeho lásku k přírodě oslabily nejen ve srovnání s Vergilem nebo Dantem, ale i ve srovnání s Wordsworthem nebo Whitmanem, přesto byl jako každý jiný básník elementární člověk a miloval elementární věci. A to je podstatné v každé poesii a každém náboženství. Musí se dovolávat kořenů a zabývat se prvními věcmi, bez ohledu na to jak moc nebo málo o nic může říct. Musí být doma v nehostinné prázdnotě existující dřív než byla stvořena první hvězda. O nepoznatelném ví každý člověk alespoň jedno, totiž že je Nezastupitelné.

Nu, pokud si kdokoliv z čtenářů myslí, že vědecká herese, kterou jsem právě načrtl je příliš iracionální na to, any ji moderní lidé mohli zastávat, pak mám to potěšení jim oznámit, že že moderní lidé brzy oznámí, nebo již oznámili poněkud podobnou, i když mnohem méně racionalistickou a mnohem méně rozumnou heresi. Máme tu nové náboženství, tedy novou chybu nalezenou ve starém náboženství. Je tu nový plán nového vesmíru, o kterém může předpokládat, že přetrvá mnoho dalších dlouhých měsíců. Je to názor, který patrně uspokojil pana Wellse a zcela jistě pana Britlinga. Je názor, který pan Wells předložil již vícekrát a opakuje se v kostře jistých jeho přednášek. Je mnohem nadpřirozenější a dokonce pověrečnější než než moje imaginární these, protože namísto toho, aby člověku dal více božské moci, si nejprve libovolně vymyslí jakéhosi Boha a toho pak omezí lidskou bezmocí. Na rozdíl od theologií není ale tento Bůh omezen svým rozumem, spravedlností či touhou pro svobodu člověka. Je omezován nerozumem, nespravedlností a nemožností svobody dokonce i pro sebe samého. O tomhle novém vývoji se nezmiňuji proto, abych ho nějak podrobně rozebíral z theologického hlediska, i když v tomhle ohledu je tu jedna záležitost, kterou můžeme při vší úctě označit za zábavnou. Když jsem býval ještě kluk, volnomyšlenkáři křesťanství vyčítali antropomorfního poloboha, kterého divoši nahradili Neznámým Bohem, který stvořil všechny věci. Nyní je křesťanství vyčítán pravý opak, protože Bůh je neznámý a není dostatečně antropomorfní. Před třiceti lety jsme potřebovali jen první Osobu Trojice, o třicet let později jsme zjistili, že vlastně potřebujeme jen Osobu Druhou. Módní filosofie tohoto druhu bude jistě pokračovat zavedeným způsobem. Za pár desetiletí se dozvíme, že naši otcové měli hlubokou pravdu, když věřili v archanděla Gabriela, ale udělali nevysvětlitelnou chybu tím, že věřili v archanděla Rafaela. Dozvíme se, že serafové jsou zdiskreditovaná pověra, ale cherubové jsou nanejvýš cenný a nový objev. A právě tak, jako se moje poznámka nezabývá theologickou, tak nemíří ani na k čistě logické stránce věci. I zde jeví zcela zřejmé, že všechny pochybnosti oprávněně spojované s ideou pokrokového lidstva jsou naprosto zhoubné pro ideu pokrokového božství. Člověk může postupovat blíž a blíž k Bohu, ale k čemu postupuje blíž a blíž Bůh? A jak ví, které ze dvou vývojů vědomí je lepší (např. imaginativní soucit nebo imaginativní krutost), pokud není jeho přirozenosti vlastní nějaký prapůvodní standard? Na selhání této fikce tu poukazuji jen v souvislosti s tím, nakolik odpovídá selhání fikce, kterou jsem zmínil výše. Je to slabost, kterou by v nich ihned rozeznal nejen každý básník, ale i každé dítě. Jde o to, že pokud nen krásná obloha není krásné nic. Pokud není dobré pozadí všech věcí, pak je zbytečně vylepšovat popředí: může to být správné z jiných důvodů, ale z toho, který je kořenem náboženství. Materialismus tvrdí, že vesmír nemá mysl, víra říká, že je řízen myslí nejvyšší. Ani jedna strana nebude spokojená s novým pokrokovým krédem, které nadějně prohlašuje, že vesmír je přitroublý.

George Wyndham

Jsem čím dál víc přesvědčen, že neexistují žádné maličkosti, ale jen opomíjené pravdy, ovšem věci, které sám opomíjím se vrší do hor. Jedné jsem si všiml, když jsem vracel do Nation nedávno poskytnuté složky. Jinde se mi připomněla kniha, kterou jsem dlouho obdivoval a dlouho se jí těšil, ale na kterou jsem zapomínal kvůli méně příjemným věcem. Je to knížka vzpomínek na George Wyndhama, kterou nedávno napsal pan Charles Gatty a vydal pan Murray (Geroge Wyndham: Recognita, C. T. Gatty, Murray, 7s. 6d. ). Ani teď nemohu učinit knize zadost, ale vím, že pan Gatty se mnou bude souhlasit, když řeknu pár slov, abych napravil nespravedlnost vůči muži, který je předmětem knihy.
Nation před časem páně Gattyho svazek přešel bez povšimnutí nikoli z nedostatku respektu, ale kvůli jisté odtažitosti a lhostejnosti očividně založené na jisté velmi pomýlené myšlence. Ta naznačovala, že Wydham byl koneckonců intelektuální aristokrat, jeho kultura odpovídala příslušné klice a v lidové a praktické politice ji dostatečně nevyzkoušel. Je to zajímavé tvrzení, už proto, že je to pravý opak pravdy. Pokud by muži jako byl Wydhan něco mohlo zúžit rozhled a myšlení, pak byla politika podle vzoru Nation, co obojí rozšiřovalo v universální bratrství bylo to, že se dostával daleko od politiky, jako národ. Jeho soukromý život byl mnohem větší než život veřejný, i když ten zas byl větší než většina veřejných životů v čase úpadku parlamentarismu. Protože byl politik, musel být v parlamentu, a protože byl v parlamentu, musel být oligarchou. Aristokratické theorie se držel do té míry, že to byla právě ona, která ho dotlačila do politické praxe. Myslím, že věděl dost dobře, že anglický parlament je aristokratický. Postavil se na vyvýšené místo odpovědnosti plynoucí z privilegia, byl ovšem příliš upřímný na to, aby popíral, že je to privilegium. Mému příteli, který si takhle povzdechl nad jeho klopotnými obtížemi v parlamentu, řekl „Inu víte, já se už narodil is platem.“ Právě aristokratičnost, kterou Nation kritizuje je nutným základem pro parlamentní práci, kterou Nation požaduje, nebo by si ji přál. Osobně bych si nepřál ani jedno a myslím, že skutečný Wyndham přebýval ve skutečném světě, vně jak aristokracie, tak politiky. Právě tam, kde byl nejvíc doma, tam byl také nejdemokratičtější. Básníkem mezi básníky byl právě tak, jako by mohl být chodcem mezi chodci, nebo jak by to asi on řekl raději, tulákem mezi tuláky. Pochopení pro tuláky lze vzít doslova, protože si vzpomínám, že hájil cikány, když je modernější duch chtěl naučit, co je zač pokrok a rozhýbat je s pomocí policie. Možná dělal správnou věc když zasedal v kabinetech a výborech, ale když už někde, tak právě v nich byl členem klik. Možná dělal správě, když se nedežel svého vkusu, ale právě jeho vkus byl lidový, mnozí členové četných klik by jej přímo označili za vulgární. Možná dělal dobře, když nepatřil mezi líné a pohodlné boháče, ale omezením boháčů by byl ještě více nadřazen, kdyby byl jen lenošil.

Krása páně Gattyho knihy je v to, že je to vynikající zápisník plný nalepených výstřižků, jejichž samotná přerozmanitost vyjadřuje tuto téměř vandráckou svobodu. I když třeba jen zaznamenává takové věci jako jednotlivé Shakespearovy verše nad nimiž Wyndham prodléval nebo reprodukuje rohy rytin či obrazů, které upoutaly jeho oko, vypadá to, že metoda funguje. Zdá se jaksi přirozené mluvit o všem jiném než o předmětu knihy osobně, jak k tomu byl vždy připraven on. Tento rys sám o sobě podporuje pocit, že jeho nejužitečnějšími dny byly dny volna. V takovém rozpoložení by si člověk i přál, aby Wyndham nikdy nemusel být tak blízko tomu, co sám označoval za žumpu politiky a náznaky v Nation o jeho odtažitosti od parlamentní práce, která ho nejvíc bavila přijme s poněkud suchým přitakáním. Wyndham měl jistě jen málo společného s vnitřními konstruktivními zákony, které tak chválily pokrokové noviny. Nemůže si přisvojit nic ze slávy velkých sociálním reforem z těsně předválečných let (míní se první světová válka pozn. překl.) Nenese odpovědnost za souhlas s tím, aby chudákovo dítě bylo odvlečeno jako běsnící šílenec pokud má učitel za to, že je trochu příliš blbé, než aby se mohlo učit, nebo když je učitel poněkud přiblblý na to, aby je mohl učit. Nezdobí ho čest, že by zrušil zákon o habeas corpus (zákon a ústavní zásada zakazující zadržování zatčených bez příkazu a souhlasu soudu pozn. překl.) a to za tím účelem, aby amatérští kriminologové mohli držet tuláka ve vězení, dokud dokud nevynaleznou kriminologickou vědu. Nezaložil zprostředkovatelny práce, a nejspíš je ani zakládat nechtěl, o nic víc než zprostředkovatelny práce tak živě popsané v Chaloupce strýčka Toma. On nevytvořil status služebné, otrocké třídy, lidí nucených utrácet své mzdy za lékaře, které možná nikdy nebudou potřebovat, namísto toho, aby si za ně koupili lístky na tramvaj a nářadí, které potřebují nezbytně. Od toho všeho měl svůj odstup a když čteme skutečný záznam, třeba právě páně Gattyho, skoro bychom si přáli, aby měl odstup ještě větší. Při pomyšlení na svobodu jeho filosofických přátelství, musí člověk, ovšem s politováním, respektovat loyálnost jeho politických přátelství a litovat, že zdravý rozum je nutno obětovat praktické politice.

Jakmile ale taková knížka, jako páněGattyho přivede recensenta k náladě pouhého politování basníka zmarněného v politice, přijde mu na mysl jedna odpověď, na niž už současně odpovědi není. Nejzazší zkouška ověřuje, že Wyndham nakonec udělal dobře, že zůstal v politice, dokonce i v posledním hnilobném rozkladu parlamentní politiky. Za cenu nikdo neví jakých bolestí, trpělivosti, opovržení a kompromisů za sebou jako jediný mezi moderními politiky za sebou zanechá ne jen jméno, ale věc, která po něm zůstane jako za lidmi zůstávají vědecký stroj nebo zeměpisný objev. Zdařilo se mu dílo, které změnilo celý osudu západní Evropy, totiž vzkříšení Irska. Tam ustavil svobodného rolníka, což je dílo organicky odlišné od všech moderních reforem, které jsou toliko uvalovány, bez ohledu na to, zda jsou dobré nebo špatné, nebo otrokářské či socialistické. Je to stejný rozdíl, jako mezi tím, když někdo zasadí strom nebo postaví věž. Stromy, jakmile jsou zasazeny, žijí svým vlastním životem. On i jeho obdivovatelé, k nimž se počítám, se mohou vcelku spokojit s tím, že budou rozvažovat nad tímto dílem, aniž by něco přidávali, kdyby na nás nebyla složena jako náklad vzpomínek a téměř jako živý řetěz láska k Anglii.

Anglie totiž, žel!, udělala dnes ten nejhorší kompromis mezi aristokracií a demokracií. Podržela si aristokracii a přišla o aristokraty. Zemi pořád ještě squires, ale není mezi nimi mnoho venkovských gentlemanů a reforma Sněmovny lordů podle všeho znamená vyřazení gentlemanů a pečlivé zachování šlechticů. Vypadá to jako by tu byly stížnosti na stanné právo a odpovědní na ně bylo zachování celé vojenské mašinerie s tím ovšem, že by místo vojáků rozhodovali svévolně špehové. Také bychom to mohli připodobnit tomu, kdyby reakcionáři zavedli despocii a pak se sami označili za reformátory, protože jim bylo jedno, mizera je despotou. Ovšem ať už mě Wyndham jakkoliv daleko k falešné venkovské šlechtě dvacátého století, bylo by mylné i jeho přiřazení k té autentické z osmnáctého století. To bychom se trefili do typu, ale ne do člověka. Od dobrých i špatných squires ho odlišovalo, jako jednotlivce, něco mnohem staršího než venkovská pozemková šlechta, totiž představa squire coby panoše očekávajícího, dychtivého vyšvihnout se do sedla rytířství. Jeho udatnost byla mnohem méně statická než u venkovského gentlemana. Bylo to něco, co by filologovi pomohlo rozeznat, že „udatnost“ skutečně znamená spěch, nebo něco z čeho možná nějaký profesor jednou dokáže, že odvaha znamená utéct pryč. Měl duchovní ambici, která je sama o sobě stoupajícím plamenem pokory a kterou Angličané postrádali od té doby co squire přerostl rytíře. Zdálo se, že očekává dobrodružství, kterého na zemi nikdy tak docela nepotkalo a jeho život i smrt byl rychlý jako by byl zasažen bleskem coby chválou a uznáním nebo si vydobyl ostruhy, jež byly křídly ve větru.

„EGO ET SHAVIUS MEUS“

Nějak se přihodilo, že jsem tento týden zůstal bez většiny obvyklých novin a časopisů a musel jsem si vystačit sám. Proto jsem se nezvratně rozhodl, pod chatrnou záminkou, že jsem si povšiml knížky o panu Bernardu Shawovi, že napíšu článek o sobě.

Baví mě o to víc, že právě tohle by udělal i pan Bernard Shaw, ne že bych mu to vyčítal. Egoismus páně Shawova druhu se mi líbí, protože když už má velké řeči, mluví aspoň o velkých věcech, které budou určitě větčší než on sám.

Bouřím se ne proti hlučnému egoismu, ale proti laskavému egoistovi, který jemně promlouvá o maličkostech a říká takové věci jako: „Sluneční paprsky pozlacují jantar mé cigaretové špičky a já zjišťuji, že bez cigaretové špičky nedokážu žít.“ Takové aroganci vzdoruju, protože je arogantnější. Dokonce ani tak úplný hlupák nemůže skutečně předpokládat, že nás jeho cigaretová špička zajímá a musí se proto domnívat, že se zajímáme o něho. Já však hájím dogmatického egoistu právě proto, že se zabývá dogmaty.

Apoštolské vyznání víry není považováno za projev parádnické marnivosti, ale slovo „(já) věřím“ se v něm objevuje dokonce ještě před slovem Bůh. Věřící je na prvním místě, ale brzy je převýšen tím, v co věří a strhuje ho tvořivý vír a polnice vzkříšení. Pokud člověk říká, že věří v nadčlověka nebo v socialistický stát, pak ho považuji za stejně skromného, ale ne tak rozumného.

Kniha pana Herberta Skimpole Bernard Shaw, člověk a jeho dílo obsahuje řadu podnětných a cenných věcí, jimž nemohu učinit zadost, včetně odkazů na mně, které byly převážně až příliš lichotivé a v jednom případě současně zábavné i matoucí. V jedné pasáži se tam tvrdí, že všechny činné postavy v mých neužitečných smyšlených příbězích jsou zrovna tak tlusté jako já, i když si nedokážu vybavit, že by některá z nich vůbec byla doopravdy tlustá, až na onoho polonadpřirozeného netvora ve zlém snu zvaném The man who was Thursday (Anarchista Čtvrtek).

Ovšem žádný strach, že bych tu mluvil o nějakých takových hrůzách, nebo svých vlastních příbězích. Podobně jako Shaw jsem ve věcech, na k nichž záleží egoista. Pan Skimpole říká, že se já a Shaw sice shodneme na tom, že svět je třeba přizpůsobit člověku, „ale Chesterton řadí naše současné instituce k těm částem lidské duše, které nelze změnit.“ Nu a tady máme potenciální omyl a já se nebudu omlouvat, že jej beru vážněji než jakékoliv domněnky ohledně mých velmi amatérských romancí. Nemusím říkat, že mi nesejde na tom, když o mně říká, že jsem tlustý, protože kdybych měl o tenhle žertík přijít byl by ze mě málem vážný spisovatel. Dokonce mi nevadí ani domněnky, že mi vadí, když se o mně říká, že jsem tlustý. Ale tvrdit, že jsem spokojený a to spokojený se současnými institucemi moderní společnosti je smrtelná pomluva, kterou si nenechám líbit od nikoho.

Bez ohledu na to, jaké jsou instituce, které hájím, nejsou to v první řadě ty současné. Lidé se o ně pokoušeli v minulosti, doufám, že se je podaří uskutečnit v budoucnosti, ale v přítomnosti nejsou, nápadné jsou svou nepřítomností. Pan Skimpole správně říká, že hájím rodinný život, zbožnost a vlastenectví, ale to nejsou typické dnešní instituce. Typickými institucemi dneška je rozvodový soud, který řeže rodiny na kusy s rychlost stroje na krájení salámů, je jí věda hlásající osud bez theologie kalvinismu, a jsou jí finance, které překračují každé hranice se stejně osvícenou lhostejností jako cholera.

To jsou instituce této chvíle a dokonce i pan Skimpole je rozeznává, že jsou to rovněž instituce bezprostřední budoucnosti. Poněkud nevinnými slovy říká „je zbytečné, aby Shaw Chestertonovi ukazoval“ naděje kosmopolitní budoucnosti a že „internacionalismu, sociální třídní cítění imperialismus ukazují všechny stejným směrem, který on odmítá vidět.“

Je opravdu zbytečné, aby se mi Shaw pokoušel ukázat, že mám jít tam, kam tyhle věci míří. Shodou okolností imperialismem opovrhuji, v internacionalismus nevěřím a „sociálně třídnímu cítění“ nedůvěřuji, alespoň pokud rozumím, co se jím míní. Vím docela dobře, že imperiální kancléř v Berlíně, mezinárodní bankéř v Johannesburgu a anarchistický špion v Petěrburgu „všichni ukazují týmž směrem“ a právě to je důvod, proč se cítím docela bezpečně, když jdu opačným směrem.

Velmi se omlouvám panu Skimpoleovi, že jsem místo recenze jeho knihy místo recenze na jeho knihu, která obsahuje mnoho věcí, které by si opravdu zasloužily aby se o nich psalo, obzvláště ona bystrá poznámka o Shawově stylu v němž to, co je duchem paradox je formou sotva epigram. Bere nám dech spíš to, jak se bere sám sebe za hotovou věc, než to, že se sám definuje jako vzdor. Řekl bych ale, že by pan Skimpole bude mít porozumění pro to, že se starám v první řadě o jeho názory, právě tak jako on mé a my oba o názory páně Shawovy.

Svým důrazem na ony věci, jež jsou v člověku trvalé dospěl ke skutečně zásadnímu tématu. Když říkám, že náboženství, manželství a loaylta k místu jsou v lidstvu trvale zakotveny, mám tím na mysl, že se vrací pokaždé, když je lidstvo nejlidštější a jen relativně upadají podle toho, jak relativně nelidská je společnost.

V moderním světě upadly. Možná se vrátí skrze válku, ale v každém případě všude tam, kde je malá farma a svobodný člověk a bojový duch, všude tam budou lidé zdravit půdu, střechu a oltář.

Abych vzal poněkud pohodovější příklad, mám zato, že když jsou lidé šťastní, zpívají a to nejen u piana, ale i pluhu, přinejmenším v přestávkách mezi oráním, šťastní lidé zpívají v práci i na procházkách. Vím velmi dobře, že moderní lidé na ulicích moc nezpívají. Vím velmi dobře, že mezinárodní bankéři nezpívají, ale umírají s veškerou svou hudbou v sobě. A vím, že píseň šťastného obchodníka s masem není o „našich současných institucích“.

Vím, že je těžké potkat za úsvitu nějakého osamělého londýnského bankéře prozpěvujícího sladčeji než skřivan a dokonce ani jeho úředníci nezpívají sborem nad svými účetními knihami. Přesto si pořád myslím, že je lidštější spíš zpívat než nezpívat a protože je to lidské je to i v lidstvu trvaleji přítomné.

Nějaká spravedlivá revoluce bankéře a obchodníky naučí, že ptáčky, kteří mohou zpívat a nezpívají je nutno ke zpěvu přinutit, nebo aspoň ke kníkání. Pěvecký instinkt mezitím najde útočiště k menším umění zvaném poesie, nebo dokonce v próze. Zítra možná horečka osobní upřímnosti pomine a já se s pokorou vrátím k literatuře.

Taffy

Velšanům nerozumím. Když o někom říkám, že mu nerozumíme, pak tím obvykle myslíme, že je nám ta či ona osoba protivná. Nějak nás ten člověk obtěžoval a hádanka jaké má motivy a další záměry začala být praktická. Nic podobného ale já teď na mysli nemám, míním právě jen to, co říkám. Vzdálení Trójané mi mi nikdy nic neudělali. Taffy (pejorativní přezdívka pro Velšany) nikdy nevešel do mého domu ani mi neukradl část zásob. Naopak, historicky vzato, jsem já přišel domů k Taffymu a pobral docela dost z toho, co patřilo jemu. Nemyslím, že by Taffy byl zloděj, dokonce ho neznám dost ani na to, abych si by jist svým předběžným tvrzením, že je to Velšan. Chci prostě říct,, docela prostě a duchaplně, že o Walesu nevím nic, dokonce si ani nejsem (úplně) jist, že nějaké takové místo existuje. Je pravda, že jsem se před pár týdny vypravil do zvláštního místa plného kamení, a tamní lidé říkali, že je to Wales. Jenže zase jiní lidé říkali, že tamní lidé jsou velmi prohnaní a úskoční a že nemůžeme věřit všemu, co napovídají. Jelikož jsem ale těm druhý lidem, kteří tvrdili, že se těm prvním nedá věřit, nevěřil, všechno se vrátilo k původnímu příjemnému stavu, tedy k prázdné a nezaujaté nevědomosti, což je postoj,k který zaujímám vůči mnoha věcem v tomto světě. Víru si nechávám pro věci z jiného světa. Pokud jde o tento svět jsem naprostý agnostik.

Ovšem pokud jde o tento konkrétní případ nevědomosti zdá se mi, že v tom nejsem tak docela sám. Myslím, že většina Angličanů nemá skutečnou představu o velšanském typu či duchu, ať už to je cokoliv. O Skotech a o Irčanech nějaké ponětí mají, sice bývá pomýlené, ale vždy v sobě má něco ze skutečné tradice. Skotovi Anligčan rozumí vždy i když mu, abychom tak řekli, rozumí špatně. Angličan ví, co jsou zač Irčané i když se pořádá obrací k nebesům a rozhořčeně se dotazuje, co jsou ti Irčani zač. Lakotný puritán v plédových kalhotách je velmi hrubá a nespravedlivá verze oné prazvláštní směsi, která působí, že Skot je jistou kombinací hrubosti povahy s velkým intelektuálním zaujetím pro abstraktní, ba mystické věci. Přesto je to pořád jakási verze, karikatura pořád ještě obsahuje Skotovu poesii i prózu. Obrázek Paddyho u Dannybrooku pomíjí všechny jemnosti a sebetrýznivou ironii, která se mísí s irskou bojovností. Ale Irové jsou pořád bojovní, Angličan vystihl jejich hlavní vlastnost správně. Ví, že přes všechnu svou ekonomičnost bývá Skot poněkud potrhlý a že Ir mívá ve svém…..vosu, která bodne sebe nebo kohokoliv jiného čistě jen pro legraci či slávu. Karikatury, i když jsou upjaté, velmi kolorované, zastaralé a převážně lživé, nám v těchto případech říkají zbytky několika pravd. Viděl ale kdy kdo karikaturu Velšana? V Punchi a podobných časopisech nevidíme nic než obrázky Velšanek, jako by v té prapodivné skalnaté zemi žádní muži nebyli. Dokonce i ženu je jako Velšanka k pozvání jen proto, že je oblečená do výstředního kostýmu poněkud podobného tomu, který nosila Popelčina nadpřirozená kmotříčka. Aniž by umělec naznačoval jakýkoliv kostým, obzvláště hloupé portréty Irčnaů poznáme podle dlouhých horních, málem opičích, rtů. I bez nápovědy plédových kalhot si člověk všimne tuhých vousů a tvrdých lícních kostí Skotů na obrazech Charlese Keena. Pokud byste ale sebrali Velšance její mimořádný klobouk, nic už by nenasvědčovalo tomu, že je to právě Velšanka. Nemáme v mysli žádný velšanský typ ze kterého bychom si mohli dělat legraci. Je zajímvé si vzpomenout, že očividně Shakespeare takovou představu měl.

Tento stav naprostého nepochopení (odlišný od neporozumění) Velšanům mi právě nyní přijde nejen jedinečný, ale i důležitý a poměrně závažný. Pokud se totiž úplně nemýlím bude Wales hrát jistou zvláštní a možná dominantní roli v tom, co se odehrává v naší mimořádné době. Pokud nás Velšané začínají ovlivňovat, aniž bychom si my je dokázali i jen představit, pak nás čeká zase znovu to samé, co s Iry a se vším všudy: postupné a nedokonalé porozumění věci s níž se pereme ve tmě. Náznaky takového pohybu ve Walesu (ať už je kdekoliv) , dojem rostoucího vlivu Velšanů (ať už je to kdokoliv) k nám přichází spíše ze široce rozprostřených událostí a nápovědí, než jedním teatrálním příkladem. Jistěže by někteří označili za teatrální příklad pana Lloyda George, o něm byly řečeny ještě neobyčejnější věci. A do jisté míry je to pravda. Pan Lloyd George je mnohem autentičtější a upřímnější a víc imponující coby vůdce malého velšského národa než v kterékoliv jiné ze svých rolí a funkcí, v nichž je bláhově veleben a ještě směšně proklínán. Ovšem pro každého kdo má smysl a postřeh k tomu, aby viděl právě se odehrávající historické události zaujímá i ten nejmenší stávkový tajemník na velšských drahách nebo v uhelném dole větší místo než pan Lloyd George. Právě ve Walesu se odehrály některé z nejdramatičtějších a nejúčinnějších dělnických revolt a především právě ve Walesu se projevily jejich některé jedinečné rysy, dobré či zlé, které je vydělily z celku nálad a zvyklostí v Anglii poslední doby. Episoda s poníky v dolech se stala výzvou pro moderní theorii o zvířatech. Zuřivé antisemitské nepokoje v posledních týdnech představují výzvu moderní theorii o Židech. Na nás a na Západ se řítí věci věci sotva známé, věci zuřivé, dávno od středověku ztracené.

Když už padla zmínka o podivném incidentu sporů mezi Velšany a Židy využiju té příležitosti, abych podivný omyl, který lne k myšlenkám řad lidí, kteří mi píší. Jeden obzvláště zachmuřený gentleman z Ameriky se mně pořád ptá jak moc se rozmáhají antisemitské předsudky a obecně projevuje zvědavost, kolik hebrejských zubů jsem minulý týden vytrhal a jak často se před mým domem odbývají pogromy. Podle všech to vše zakládá na nějakých mých tvrzeních, že Židé jsou tyrani a zrádci. Na tom patrně zakládá své výmluvné, obsáhlé a (dle mého) spravedlivé rozlícení. Jediná slabina, která ovlivňuje celou tuto nástavbu je drobná maličkost, že jsem nikdy neřekl že Židé jsou tyrani a zrádci. Řekl jsem, že konkrétní druh Žida má sklony k tyranství a jiný konkrétní druh Žida má sklony ke zrádcovství. A říkám to znovu. Zřejmé fakty tohoto druhu jsou přípustné v kritice každého jiného národa na této planetě: není považováno za neliberální říkat, že jistý druh Francouze má sklony ke smyslnosti. Je naprosto zřejmé, že pařížská tradice života a literatury obsahuje nápadný rys smyslnosti. Právě tak je naprosto zřejmé, že věřitelé mívají sklony k tyranii a kosmopolitismu budou vždy v pokušení stát se špehy. To nemá nic společného s naznačovánám, že většina jakéhokoliv národa do tohoto typického pokušení upadá. V tomto ohledu si dokážu představit, že se Židé ve svých morálních proporcích navzájem liší tak, jako zbytek lidstva. Rechabeám byl tyran, Jóšafat ne. V pravděpodobně nejslavnějším souboru Židů v dějinách byl zrádcem z dvanácti jeden. Nechápu ale, proč by tyrani neměli být nazváni tyrany a zrádci označeni za zrádce, proč by Rechabeám neměl vyvolat vzpouru, nebo proč by se Jidáš neměl stát předmětem nelibosti jen proto, že jsou příslušníky rasy, která jindy pronásledována z jiných důvodů. To jsou mé názory o Židech. Jsou rozumnější než názory lidí, kteří jim rozbíjejí obchody, a mnohem rozumnější než názory lidí, kteří je ospravedlňují za jakýchkoliv okolností.