Poesie revoluce

Každý, až na důsledného a zapřisáhlého kapitalistu, který musí být čímsi velmi podobným satanistovi, musí jásat nad duchem a úspěchem boje o autobusy. Co mě na něm ovšem těší obzvlášť je to, že alespoň v jednom rysu byl vybojován ve věci, již plutokratičtí pošetilci označují za nepraktickou. Byl sveden o symbol, o odznak, o věc s níž se nepojí žádné praktické důsledky, podobně jako s vlajkami, pro něž se lidé vydávají na smrt, nebo se svatyněmi, k nimž jsou ochotni putovat ze svých domovů stovky mil. Pokud se člověk zabývá jen podnikáním, je pro něj vše, co se na této zemi děje v tomto duchu, prostě neviditelné. Ale buďme k podnikatelovu zraku tentokrát milosrdní, protože byl v této věci docela zaslepený.

Rád bych zde ovšem zdůraznil, že právě to co se označuje za nepraktickou část věci, je ve skutečnosti zcela praktické. Hlavní rozdíl mezi lidmi a zvířaty je v tom, že lidé jsou umělci, třebaže drtivá většina z nás jsme špatní umělci. Stará pohádka má skutečně pravdu, když říká, že lvi nedělají sochy a dokonce ani liščí mazanost nesvede víc, než zanechat přesný otisk lišácké tlapy a i to je právě věc, jíž by se liška raději vyhnula. Máme sochy ze zlata a slonoviny, ale ne čistě sloní sochy. A třebaže obecně mluvíme o sloním troubení, jen lidské lichocení ho je může přimět hrát na buben. Ale člověk, divoký i civilisovaný, prostý i složitý, vždy touží vidět svou duši vně sebe vtělenou do nějaké hmotné podoby. Vždy chce, aby mohl ukázat na stůl v chrámě, na látku na tyči, slovo na svitku či odznak na kabátě a prohlásit: „Zde je to nejlepší ze mě. A když bude nutno, bude to ostatní ze mě, co zanikne.“ Právě tato metoda připadá tak neseriózní těm, kdo se starají o podnikání. Je to také metoda, jíž se vyhrávají bitvy.

Symbolika odznaku

Odznak na odborářově kabátě je kusem poesie v autentickém, srozumitelném a logickém smyslu v němž Milton definoval poesii (a on to musel vědět), když řekl, že byla prostá, smyslová a vášnivá. Odznak je prostý, neboť mnoho lidí chápe toto slovo a ani by nerozumělo slovu uznání. Je smyslový, protože je viditelný a uchopitelný, je vtělený, jako byli vtělení všichni dobří bozi. Je vášnivý ve velmi přesně praktickém smyslu o němž se podnikavý člověk jednou poučí mnohem důkladněji, než by mu bylo milé a který říká, že jistí lidé vám sice dovolí škrtnout slovo v theoretickém dokumentu, ale nedovolí, abyste jim z jejich kabátu strhli velkou placku jen proto, že máte víc peněz než oni. Myslím, že tato smyslovost, vášeň a především prostota jsou tím nejpotřebnějším v současné slibné revoltě. Prostota je totiž možná to jediné, v čem selhali nejlepší druhy revolucionářů nedávné doby. K našemu velkému zármutku jsme nedávno pozdravili soumrak jedné z nepatrného počtu čistých a nezkorumpovatelných kariér v nejzkaženějším údobí křesťanstva. Quelchova smrt přirozeně obrací naše myšlenky k těm extrémním marxistickým theoretikům, kteří—ať si o jejich filosofii myslíme cokoliv—udržovali svou čest jako ze železa. Ale ani v případě této instinktivní úcty se nemohu zbavit dojmu, že nebyli dostatečně poetičtí, tedy dostatečně dětští na to, aby udělali revoluci. Měli všechnu smělost, jež je potřeba, aby člověk mohl mluvit k despotovi, ale už neměli prostotu potřebnou na to, aby promlouvali k demokracii. Vždy byli obviňováni, že jsou příliš rozhořčení na kapitalistu. Mě se ovšem vždycky zdálo, že jsou vůči němu (zcela nevědomky samozřejmě) příliš laskaví. Měli nešťastný zvyk používat dlouhých slov i tehdy, když se dala velmi oprávněně použít slova krátká. Mluvili o kapitalistovi tam, kde téměř kdokoli v křesťanstvu by promluvil o lumpovi. Lump je slovo z poetického slovníku naznačující spíše obecné a silné reakce emocí, než status definovatelný v ekonomickém pojednání. Ať po celém kapitalistovi, spícím na slunku lezou taková dlouhá slova jako množství měkkých, chlupatých housenek. Housenky nemohou bodat jako vosy. Když opakuji, že staří marxisté byli možná nejlepší a nejstatečnější lidé naší doby, chci zároveň říci, že by byli ještě lepší a statečnější, kdyby nikdy nevyslovili ani jedno vědecké slovo a nečetli nic jiného než pohádky.

Zvířecký individualista

Představme si, že nastoupím na loď, ta se téměř ihned potopí, ale já se (jako lidé v Babových baladách) se budu držet stěžně a nakonec mě moře vyvrhne na opuštěný ostrov. Nebo spíše předpokládejme, že mě voda nevyvrhla, ale pořád se motám ve vodě, protože jediným člověkem na ostrově je někdo, občas označovaný za individualistu a ten mi lano nehodí, třebaže se okolo něj, jak tak stojí na břehu nápadně válí celé kotouče lan vyrobených s tou nejotravnější pečlivostí a elegancí. Zdá se mi, že kdybych ve své snaze dokřičet se přes rozbíjející se vlny na své spolustvoření na břehu mluvil o jeho „ostrovním postavení“ a své „ polo-obojživelnické pozici“ ztratil bych příliš mnoho drahocenného času. Nejsem obojživelník. Jsem topící se člověk. On není ani ostrovan, ani individualista. Je zvíře. Lépe řečeno, je horší než kterékoliv zvíře. A když mě, zatímco se topím, nenechá se utopit, ale slíbí mi, že když vylezu na břeh, vylezu tam jako jeho otrok, který už poté nikdy nebude mít žádné lidské nároky, pak se z něj, podle celé theorie i praxe kapitalismu stane kapitalista a také se z něj stane lump.

Nuže, jazyk poesie je prostší než jazyk prózy, jak mohl zjistit každý, kdo četl to, co staromódní protestant označuje jako „svou“ Bibli. Svou větší prostotou je tento jazyk také pravdivější a též divočejší. Pro většinu hanebností naší doby také není nic dostatečně srozumitelného, kromě prostého jazyka poesie. Vezměme si kupříkladu nedávné železniční neštěstí a zbavení kapitalistů zodpovědnosti. Nemusíme zde bádat nad vědeckým problémem. Jde o zločin spáchaný před našima očima, možná jej spáchali slepci, šílenci, snad byli hypnotisováni či se snad ocitli v jiném druhu bezvědomí, ale spáchali to za bílého dne a mrtvola krvácí a našem prahu. Byly ztraceny dobré životy, protože z dobrých životů není žádný zisk, na rozdíl od špatného uhlí. Zdá se téměř nemožné dospět v celé věci k nějakému jinému závěru. A je-li v lidských dějinách něco prostého a něco strašného, pak se zdá, že to v ní bylo přítomno. Pokud nemůžeme vystát, ani po určitém studiu a porozumění starým náboženským vášním, jež byly vzkříšením Evropy, mezní hanebnost doslovného upalování heretiků a čarodějnic zaživa; dobrá, lidé při tomto neštěstí byli doslova upáleni zaživa stejně. Pokud poté, co jsme skutečně snažili rozšířit svou lásku za hranici osobních sympatií, do všech třídních a náboženských složitostí a přesto stále cítíme cosi nestoudného na triumfu provinilého muže, když je zproštěn viny, pak zde byli osvobozeni triumfující provinilci. Není to téma pro vědu. Je to téma pro poesii, ale pro hroznou poesii.

Tyranie špatného žurnalismu

Ohromující rozhodnutí vlády použít metody, jež jsou Anglii docela cizí a spíše se spojují s kontinentální policií má pravděpodobně svůj původ v chování novin, stejně srozumitelných a bojovných jako na kontinentu. Celou věc lze probrat z mnoha pohledů. Lze však říci, že monopol špatného žurnalismu brání možnému vzniku dobré žurnalistiky. Žurnalistika není totéž co literatura, ale existuje dobrá a špatná žurnalistika podobně jako máme dobrou a špatnou literaturu nebo dobrý a špatný fotbal. V posledních zhruba dvaceti letech nepřipustili v Anglii plutokraté, kteří zemi ovládají nic než špatnou žurnalistiku. Tato velmi špatná žurnalistka je prostě považována za žurnalistiku jako takovou.

Poznat prosté a základní skutečnosti o čemkoliv trvá vždycky poměrně dlouho. O moderním tisku, zejména žluťáckém již bylo řečeno vše, že je šovinistický, šosácký, senzacechtivý, zvědavý na nepravých místech, neslušný nebo příliš prostý, ale nic z toho nemá vůbec co do činění s jádrem věci.

Vůbec nejde o to, jak je tisk označován. Tisk není populární, není ani veřejný. Není orgánem veřejného mínění. Je to spiknutí malé hrstky milionářů, kteří jsou si navzájem dostatečně podobní svým typem, takže se shodují mezích toho, co může velký národ (k němuž patříme) vědět o sobě, svých přátelích a nepřátelích. Kruh ještě není docela uzavřen, stále tu jsou staromódní a upřímné listy, je však už dostatečně velký, aby měl na běžného příjemce zpráv stejný dopad jako monopol a spekulativní skoupení zboží. Všechny politické informace a všechny politické výzvy k činu, kterých se mu dostává pocházejí od zpola vědomě ustavené tajné společnosti s velmi úzkým členstvem, leč velmi objemným měšcem.

Tuto ohromnou a základní skutečnost před námi skrývá množství legend, jež přešly do běžné mluvy. Soudí se třeba, že tisk je povrchní nebo příliš prostý protože je populární. Jinými slovy je to pokus o diskreditaci demokracie prohlášením novin za její přirozenou literaturu. Což je naprostý nesmysl. Demokracie toho s tiskem má společného asi tolik, kolik s institucí peerů. Milionářské listy jsou pitomé a vulgární, protože pitomí a vulgární jsou milionáři. Majitel, nikoli šéfredaktor, jeho zástupce a už vůbec ne čtenář, je tím, koho uspokojuje tato monotónní step tištěného slova. Stejnou pomluvu demokracie můžeme slyšet, když přijde řeč na reklamu. Mnozí chovají jakousi neurčitou jemnou toryovskou představu, že naše ulice by byly ověšeny štíty a goblény, jen kdyby na ně prachsprostí ničemové nenavěsili reklamy na Sapolio a Slunečné mýdlo. Ovšem reklamu netvoří zástupy nevzdělanců, nýbrž hrstka vzdělanců. Copak jste kdy slyšeli, že by dav vyvěsil na radnici prohlášení ve prospěch Sapolia? Viděli jste snad odraného chudáka, že by pracně a pečlivě maloval na zeď kresbu velebící Slunečné mýdlo, čistě z lásky? Jednoduše nesmysl. Naše ulice zaplavuje ohavnými čmáranicemi přesně ta malá vybraná skupinka, která si stěna svého soukromí zdobí vybranými a drahými obrazy. Vulgarizaci moderního života způsobila vládnoucí, vysoce vzdělaná třída. Většina z těch, kdo věší plakáty v Camberwell, zasedá jako peeři ve Westminsteru. Avšak nejsilnějším a až donedávna neporušeným příkladem, který dosud do značné míry přetrvává je příšerná jednotvárnost tisku.

Potom tu máme další legendu, představu, že lidé v čele novinových trustů „dávají lidem, co od nich chtějí“. Je přitom samotnou definicí trustů, že dávají lidem, co jim se zamane. Za starých časů, když ještě býval v Anglii svobodný parlament bylo odhaleno, že jednomu dvořanovi bylo umožněno prodávat všechno hedvábí a jinému veškeré sladké víno.Jeden z poslanců Dolní Sněmovny se žertem otázal, komu bylo dovoleno prodávat všechen chléb. Skutečně se třesu při představě, co by onen sarkastický zákonodárce asi řekl na moderní nesmysl „posuzování zájmů veřejnosti“. Představme si, že by první dvořan řekl, že svým svou vlastní bystrostí postřehl, že lidé mají jakousi nejasnou potřebu hedvábí a dokonce hlubokou matně lidskou potřebu platit takové těžké peníze za yard! Pomysleme, jak druhý dvořan prohlašuje, že svým vlastním prostým rozumem odhalil obecnou touhu lidí po vině; a že lidé kupují jeho víno za takovou cenu—vždyť jiné si koupit nemohou! Představme si ještě třetího člena dvora, jak vyskočí a řekne, že lidé si vždycky kupují jeho chleba, když nikde jinde žádný neseženou.

Věru, dokonalé podobenství. „Hned po chlebu potřebuje lid vědění,“ říkal Danton. Vědění je dnes zmonopolisováno a k občanům se dostává v úzkých a vybraných pramíncích, jako je tomu s chlebem v obleženém městě. Lidé si musí přát vědět co se děje, ať už má privilegium sdělovat jim to kdokoliv. Musí naslouchat poslu, byť by to byl lhář. Musí vyslechnout lháře, i kdyby to byl nudný otrava. Oficiální novináři byli už nějaký čas nudní i otravní, ale až donedávna nebylo možné jejich přehledy zpráv zcela ignorovat. V poslední době začal být kapitalistický tisk skutečně zanedbáván, protože jeho špatná novinařina byla strašná a ohromující. Nedávno jsme začali skutečně zjišťovat, že kapitalismus nemůže psát, stejně jako nemůže bojovat, modlit se, uzavřít sňatek, dělat vtipy ani jakoukoliv jinou lidskou věc. Ale to byl velmi nedávný objev. Kapitalistické noviny nikdy nebyly opravdu nečteny, dokud se už vůbec nedaly číst.

Pokud se držíte otrocké pověry, že tisk, tak jak ho provozují kapitalisté, je oblíbený(v jakémkoliv smyslu vyjma toho,jak je oblíbená špinavá voda na poušti), zamyslete se nad vážně psanými články na oslavu vlastníků novin, lidí jako je Cadbury nebo Harmsworth, lidí patřících k typu členů malého klubu milionářů. Slyšeli jste někdy obyčejného člověka v tramvaji nebo ve vlaku mluvit o Carnegieho bystrém a geniálním úsměvu nebo o Rothschildově prosté a nenucené pohostinnosti? Slyšeli jste někdy, že by se prostý občan ptal na názor sira Josepha Lionse na naděje a obavy této naší rodné země? Hrstka těchto lidí nízkého rozhledu tiskne své noviny pro samochválu. Už nenarazíte na inteligentního chudáka, který by velebil duši milionáře, jedině snad za úplatu, stejně jako si ho můžete leda za úplatu najmout, aby prodával milionářovo mýdlo. Znovu přitom opakuji, že i když existují i jiné i jiné rysy nového plutokratického útoku je jedním z nejdůležitějších obyčejná novinářská žárlivost. Žlutý tisk provozuje špatnou novinařinu a chce zabránit tomu, aby se vyskytovala nějaká dobrá novinařina.

Každý obyčejný člověk bude dávat přednost tomu, aby se o Lloydu Georgovi diskutovalo jako o člověku, jímž je, tedy o Welšanovi s géniem a ideami, fascinovaném špatnou módou a špatnými financemu, spíše než o něčem, co nebyl ani on, ani nikdo jiný, tedy buď o dokonalém demokratovi nebo naprosto nechutném demagogovi. Žádný čtenář denních listů necítí větší znepokojení—a větší respekt—ohledně sira Rufuse Issaca jako makléře, než ten, který byl shodou okolností korunním žalobcem. Žádný člověk z ulice nemá větší zájem o investice Lloyda George, než o jeho kampaň za půdu. Neexistuje člověk z ulice, který by nebyl s to chápat (a mít rád) Rufuse Issaca jako Žida více, než by ho mohl mít rád jako britského státníka. Mezi žijícími novináři se zdravou myslí není ani jeden, který by prohlásil, že by oficiální verze o případu Marconi byla lepší, než pravdivé podání, s nímž přišly noviny jako jsou tyto. Spáchali jsme jeden zločin proti vlastníkovi novin, který nebude nikdy odpuštěn. Poukázali jsme na to, jak jsou jeho noviny nudné. A my chceme tisknout nějaké zajímavé noviny.

Puritánské sedliny

Mezi charakteristické vlastnosti pravého nepřítele lidu patří, že i jeho nejmenší tvrzení lomozí všemi jeho hříchy. Jako by pýcha, světská sláva a pokrytectví prostupovaly už jeho gramatikou, jeho slovesy či příslovci a předložkami, stejně jako tím, co říká, což je samo o sobě dost špatné. Dozvěděl jsem se takhle nedávno, že nonkonformistického pastora v Bromley mluvil o dojemných malých dárcích tabáku posílaných obyčejným vojákům. A říkal o nich toto. Tvrdí se o něm, že prohlásil: „Chtějí s pomocí Boží dosáhnout zastavení tohoto cigaretového podniku.“ O této větě by se dala napsat kniha, velká tlustá kniha nazvaná Úpadek anglické střední třídy. Svým zaměřením, stylem, filosofií, politickým projektem a děsem z ní plynoucí je to věta stejně bezedná jako peklo.

Všimněme si nejprve, abychom začali drobností, čehosi nedbalého a neurčitého v samotných slovech, charakteristického pro ty, kdo dávají přednost heslům před naukou. Pod „tím cigaretovým podnikem“ si můžeme představit cokoliv Může to být třeba firma pánů Salmona a Glücksteina. Ale pastor z Bromley si s ní začínat nebude, protože rozhořčení jeho myšlenkové školy, i tehdy, když je upřímné, se vždy instinktivně a nevědomky uhýbá před vším mocným a bohatým, jako jsou třeba společníci bohatého podniku a trefuje se do něčeho ubohého a bezejmenného, jako jsou vojáci v zákopech. Z jeho slov není jasné ani to, kdo jsou „oni“, o nichž mluví–zda má na mysli obyvatele Birtánie, obyvatele Bromley, nebo obyvatele tohoto bláznivého bromleyského svatostánku. Jasné není ani to, jak má být ten podnik zastaven, a po kom je to požadováno. Ve srovnání s mnohem hroznějšími urážkami v onom prohlášení jsou to všechno drobnosti, ale ani ony nejsou bez sociální a historické zajímavosti. Někdy na počátku devatenáctého století začala bohatá puritánská třída, obecně třída zaměstnavatelů dělníků, stavět sice úzkoprsé, ale nikoli nesmyslné argumenty. Na vztah mezi bohatými a chudými pohlíželi docela chladně jako na smlouvu, ale chápali, že smlouva váže obě strany. Středostavovští puritáni si začali, stručně řečeno, v jistém smyslu povídat a myslet sami pro sebe. A povídají si dosud. Myslet přestali už dávno. Povídají si o loajalitě dělníků vůči zaměstnavateli a o Bůhvíjakém ještě smetí a první drobnost, kterou mohu s určitostí říci o váženém gentlemanovi, jehož jsem citoval,je že jeho mozek se zastavil jako se zastavují hodinky, před mnoha a mnoha lety.

Za druhé, zvažme kvalitu náboženské literatury ! Tito lidé nám pořád tvrdí, že do angličtiny přeložená bible umožňuje každému dostatečný výcvik v ušlechtilém a správném přednesu a mají pravdu. Proč tedy nejsou vycvičení ? Pořád nám říkají, že Bunyan, hrubý kotlář ze Midlands, stojí za přečtení spíš než Cahucer či Spencer a je to pravda. Tak proč ho nečtou ? Nemůžu uvěřit, že by někdo, kdo viděl, byť jen v divokém dětském snu, Apollyona rozkročeného přes celou šíři cesty, mohl o cigaretách napsat takovou větu. S Boží pomocí chtějí tenhle cigaretový podnik zastavit. Proto s anděly i archanděly a všemi nebeskými zástupy, se sv. Michalem zhoubcem Satanovým a kapitánem Božího rytířstva, se vší serafskou horlivostí a planoucí trpělivostí svatých skoncujeme s touhle cigaretovou záležitostí. Kde se ztratila veškerá tradice velkých náboženských literatur, že člověk může přijít s takhle směšným sentimentálním drncáním.

Do třetice jde samozřejmě o nedostatek proporční představivosti, která se rozrůstá až do ohromného rouhání. Nespočetně mladých mužů je zraňováno granáty, kulkami, horečkou, hladem a děsem z odkládané naděje, ubližují jím kopí, meče a bajonety pronikající do krvavého domu života. A pan Price (tak se myslím jmenuje) má zatím strach z toho, aby jim neubližovaly cigarety. To je ta šílená isolace, s níž se můžete setkat v bromleyských pustinách. Tvrzení, že cigarety zdraví neprospívají je velmi dobře obhajitelný názor, zvlášť oprávněný právě u duchovního. Pokud se bude domnívat, že bromleyská mládež kouří příliš mnoho cigaret nebudu se na něj hněvat, když o tom bude kázat a přednášet, pokud bude mluvit o Bromley. Je možné, že cigarety škodí zdraví: bomby, bajonety a dokonce i ostnatý drát mu škodí určitě. Nepotkal jsem žádného doktora, který by něco z toho doporučoval. Problém s tímto druhem lidí je ovšem v tom, že se neumí srovnat s měřítky věcí. Konal by velmi dobrou službu, kdyby se vydal mezi bohaté aristokratické dámy a žádal je, aby nebraly prášky tak chronicky, jak požívají Číňané opium. Bude ale prokazovat velmi špatnou službu, když zamíří mezi lékaře a sestry v poli s výzvou, aby nerozdávali omamné látky, jako morfium v nemocnici. Celá hypotéza války, její povaha a první princip ovšem spočívají v tom, že muž v zákopu je stejně trpící a abnormální osobou jako muž v nemocnci. Ať už je zasažen nebo nezasažen, ať je dobyvatel či obět dobývání má, vzhledem k povaze věci, méně potěšení, než člověku právem a přirozeně patří.

Začtvrté (nemusím se zde totiž zabývat obyčejnou ďábelskou pitomostí, která je s to usuzovat jako by pivo či tabák byly nějak samy o sobě špatné nebo nevhodné) obsahuje tento náhlý výbuch nejdůležitější prvek, nebo alespoň prvek nejnebezpečnější a nejdůležitější pro nás. Nejdůležitějším rysem úpadku staré střední třídy je totiž naprostá ztráta náruživé chuti po svobodě. Otázkou není, zda mají muži kouřit cigarety, nebo zda se ženy rozhodnou cigarety poslat či dokonce zda se je důstojníci či lékaři rozhodnou povolit. Má se přestat. Můžeme si zde všimnout jedné z nejčastěji se opakujících myšlenek otrockého státu: mluví se o ní trpně. Musí se to zastavit, a my se ani nesmíme zeptat, kdo to zastavil.

Skutečné nebezpečí

Chraň mě Pánbůh, abych ještě někdy zabloudil do těch bažin slovíčkaření a tautologie v nichž se ještě podle všeho vrtají staré stráže determinismu. Otázka osudu či svobodné vůle nikdy nedospěje k závěru, třebaže může dojít k přesvědčení. Nejkratší filosofické shrnutí zní, že příčina i volba jsou konečné ideje uvnitř nás a pokud jeden člověk popírá volbu, protože se zdá odporovat příčině, má druhý stejné právo popřít příčinu protože se zdá odporovat volbě. Nejstručnější ethické shrnutí zní, že determinismus buď ovlivňuje chování nebo je neovlivňuje. Pokud chování neovlivňuje nemá takovou morální hodnotu, aby stálo za to kázat o něm; pokud chování ovlivňuje, musí působit směrem k bezmoci a poddanosti. Jeden autor napsal v Clarionu, že reformátor si nemůže pomoci přestat reformovat a konservativec že se svým konservatismem také nic nenadělá. Předpokládá ale, že by se reformátor snažil reformovat konservativce a udělat z něj dalšího reformátora ? Buď to může udělat a v tom případě nehraje determinismus roli, nebo nemůže a pak činí reformátory ještě beznadějnějšími a konservative ještě zatvrzelejšími. A nejkratší praktické a politické shrnutí říká, že pracující lidé budou mít s největší pravděpodobností velmi brzo tolik práce, že nebudou moci užít svou svobodnou vůli k tomu, aby dokázali, že ji mají. Nicméně se rád každý týden dívám v Kolbišti Clarionu na deterministu, jak se naběhá jako veverka—v kleci. Protože jsem však sám veverka—vesele si skáču z větve na větev—a dávám přednost činnostem, z nichž mám tu a tam nějaký ten oříšek, nebudu se do celé věci plést ani nepřímo. S výjimkou jednoho praktického bodu. Věc, kterou mám na mysli, je tak praktická až je smrtelně nebezpečná. Je to jeden z mnoha nových způsobů, jimiž se může neklidným boháčům, kteří nyní kráčí světem s ohavnou nespavostí, podařit přistihnout při šlofíku.

Tajemství musí být

Clarion otiskl tento týden dva dopisy, které mě, každý svým způsobem, mimořádně zaujaly. Jeden se zabývá obhajobou Darwina před vědeckou revoltou, která se proti němu zvedla pod vedením Samuela Butlera a mezi jiným tvrdí, že Bernard Shaw má zastaralé názory. Nuže, je jisté, že zastaralé jsou názory Původu druhů, alespoň do té míry, nakolik mohou zastarat názory upřímné a zajímavé knihy, v čisté filosofii ovšem nemůže být z módy nic, protože vesmír musí zůstat tajemstvím i pro věřícího. Mám však jednu podmínku, abych považoval za relevantní, když se o někom tvrdí, že zaspal dobu. Budu to brát vážně, když se člověk, o němž bude řeč , bude snažit rozvažováním o minulých věcech pomáhat právě tomu, co by chtěl zbrzdit. Principy se sice nemohou měnit, ale problémy ano. Proto bych označil za zpozdilce muže, který by v roce 1872 horoval ve prospěch mírumilovných německých rolníků a proti triumfálnímu Napoleonově militarismu. Stejně tak bych za člověka zastaralých názorů označil toho, kdo by v roce 1892 volal pro silnějším loďstvu, aby se mohlo postavit holandskému námořnictvu, protože to druhdy vládlo nad moři a plulo po Temži. A dozajista budu tvrdit, že se člověk nebo hnutí minuli dobou, když si v roce 1914 myslí, zatímco nás hrstka zápolí s obřím strojem posilovaným vším materiálním bohatstvím a vyrobeným s pomocí všech materiálních věd, že naším největším nebezpečím je přehánění morální či náboženské zodpovědnosti. Připomíná mi to duchapřítomnost pana Snodgrasse, který začal křičet „Hoří“, když se s panem Pickwickem propadl led.

Druhý dopis tvořily obvyklé překroucené argumenty pro fatalismus. Člověk si nemůže představit stvoření vesmíru a proto je „svým rozumem donucen“ uvažovat o vesmíru bez počátku a konce, což si (mohl bych podotknout) taky nemůže představit. Dopis ovšem končí něčím mnohem zlověstnějším, než je špatná metafysika. Zde, uprostřed Clarionu, v čistých a bojovných demokratických novinách znovu potkávám svého starého politováníhodného známého vědeckého kriminalistu. „Takzvaný zločinec by neměl být trestán za své činy, aleje třeba ho zavřít“. Do osmačtyřiceti hodin mi asi přinesou milionáři podepsanou petici podporující tuto věc. Krátce nato byl schválen zákon nařizující zadržení nezodpovědných a „zavírající“ celou novou třídu lidí „neschopných starat se moudře o své věci“. Přečtěte si seznam stoupenců podepsaných pod zákonem a poznáte, jací to jsou demokrati.

Když si teď vyčistíme hlavy od takzvané populární vědy (která nás uspává dlouhými slovy) a trochu využijeme vlastní mozky, můžeme se zabývat otázkou, jaký je rozdíl mezi tím, když někoho potrestáme a když někoho zavřeme. Materiální rozdíl může být velký nebo žádný, protože trest může být mírný a zavřen může být ve velmi krutých podmínkách. Člověku se pochopitelně nesmí líbit ani jedno ani druhé, protože pak by nemělo vůbec smyslu ho zavírat. A ujišťuji vás, že se nebude hřát v pohodlí toho, jak jste ho označili za nezodpovědného, když jste předtím učinili bezmocným. Člověk se nemusí nutně cítit svobodněji a pohodlněji v uhlazené vestě, než v kamenné cele. Morální rozdíl spočívá v tom, že člověka lze potrestat za zločin, protože se narodil jako občan, kdežto zavřít a donucovat ho lze, pokud se narodil jako otrok. Nad všemi těmito pochybnými či spornými rozdíly se tyčí jeden nápadný a hrozný. V jednom ohledu, životně důležitém pro všechny naše svobody a celé naše životy, se starý trest liší od nového zavírání. Jde o to, že plutokrati mají náskok.

Jednoduchý rozdíl

Zde je naprosto jednoduchý rozdíl. Každý trest, i ten nejstrašnější, vychází z předpokladu známého rozsahu zla a s tím spojeného jistého rozsahu odčinění. I kdybyste člověka pověsili, dvakrát ho pověsit nemůžete. I kdybyste ho chtěli upálit, měsíc ho spalovat nemůžete. A co se týče všech běžných trestů vězení, záměrem svobodných institucí od počátku světa bylo trvat na tom, že člověk může být usvědčen z konkrétního zločinu a uvězněn na určitou dobu. Jakmile ovšem připustíte myšlenku izolace z léčebných důvodů, musíte současně upřímně připustit, že může trvat tak dlouho, na jak dlouhou dobu se úřady rozhodnout myslet (nebo říkat), že musí pokračovat. Trest se vztahuje k člověkově minulosti, o níž se předpokládá, že má být prozkoumána a také, alespoň do jisté míry, prozkoumána byla. Ale jeho zadržování se týká jeho budoucnosti, již jeho lékaři, strážci a dozorci dosud neprozkoumali. Prostým důsledkem bude, že ve vědecké Utopii podle Clarionu nebudou lidé jako Mann, Syme nebo Larkin vězněni kvůli tomu, čeho se dopustili. Budou ve vězení drženi kvůli tomu, čeho by se dopustit mohli. Budovatelé nové tyranie již vskutku dospěli velmi blízko k tomu, aby se k této vědecké a futuristické metodě přihlásili. Když se právníci snažili úplně zastavit vydávání Sufražetky prakticky tím říkali: „Nevíme jakého zločinu se dopustíte příští týden, protože jste jej ještě nespáchali, ale máme vědeckou jistotu, že jste zločinecký typ. A vzhledem k neměnným a precizním zákonům dědičnosti to zdědí všechny vaše ubohé nepatrné noviny.“

Jde o výhradně praktickou otázku, proto na ní také trvám i v tak složité době. Dopisovatelé v Clarionu mají plné právo myslet si, že křesťanství je nepřítelem svobody, ba i to, že pitomost a tyranství současné vlády zavinil mnišský mysticismus lorda Morleye a pana Johna M. Robertsona. Mají právo považovat deterministickou theorii stejně jako Kalvín. Nerad se ale na ně dívám, jak kráčí přímo do olbřímí železné pasti, nastražené na ně kapitalisty, kterým se zlíbilo učinit naše zákony ještě bezprávnějšími než jsou nyní. Boháči chtějí, aby pro ně vědec psal lettres de cachet, tak jak jim lékař píše recepty. A ve veřejném vězení tak chtějí zapečetit pohoršení soukromého asylu. Ano, dopisovatelé Clarionu skutečně pro.lidské bytosti nárokují nezodpovědnost.Nezodpovědná ovšem bude vláda, nikoli ovládaní.

Já jim ovšem na závěr povím jedno malé tajemství. Na starobylé myšlence trestu není vůbec nic špatného—až na to, že my netrestáme ty správné lidi.

Babylónská věž

Mezi nejasné a symbolické příběhy z prvních kapitol Bible patří i ten o věži stavěné s úmyslem dosáhnout nebes, který ovšem ztroskotal a jeho výsledkem bylo jen zmatení jazyků. Příbeh lze vykládat mnoha různými způsoby—v náboženském výkladu lze poukázat, že duchovní drzost je počátkem každého lidského rozdělní. Bezvěrecký výklad podotkne, že nelidská nebesa nepřejí velkolepým lidským plánům a prostý satirik poznamená, že všechny pokusy dosáhnout vyšší shody končí ještě větším nesouladem. Částečně inteligentní kensitita jej může chápat jako úsudek o latinských křesťanech hovořících latinsky. Pro ještě méně inteligentnějšího profesora Harnacka je to definitivní důkaz, že celé prehistorické lidstvo mluvilo německy. Poté co bylo vše vyřčeno zůstává symbol jednoduché věže, rovné jako meč a prosté jako lilie, která však způsobila největší známé rozdělení mezi lidmi. My ze světa vzbouřenců—syndikalisté, socialisté, cechovní socialisté, nebo jak si říkáme—se nemusím bát ani písma ani alegorie. Máme skutečnost. Ať už se to, co se mělo přihodit lidem v Shinaku stalo z jakéhokoliv důvodu , přesně a prakticky totéž se stalo nám.

Nikdo z nás, kdo zná socialisty (pravdivěji řečeno, nikdo z nás, kdo byl socialistou) nemůže v nejmenším pochybovat o tom, že za tím co bylo nazýváno „L‘Internationale“ stála ušlechtilá intelektuální upřímnost. Skutečně to byl pocit, že socialismus je stejně universální jako aritmetika. Byl příliš pravdivý na idiom, nebo na to, aby se změnil ve frázi. Slovy Karla Marxe, lidé mohou poznat chladné společenství, když se shodnou, že dvě a dvě jsou čtyři. Byl asi stejně svobodomyslný jako náboženské dogma.

Přesto se tomuto universálnímu jazyku nepodařilo prosadit se v kritické chvíli v celém světě. Ne, v okamžiku krise se mu nezdařilo prosadit se ani mezi svými hlavními bojovníky. Herve nemluví ekonomickým esperantem, ale francouzsky. Bebel místo ekonomického esperanta hovoří německy. Ani Blatford nemluví ekonomickým esperantem, ale anglicky a to velmi vesele a dobře anglicky. Nevím, jestli je Vandervildovou mateřštinou vlámština nebo francouzština, ale jsem si docela jist, že po svém zápase je zná lépe, než předtím. Krátce řečeno, ať už to bylo nové souznění srdcí nebo ne, tak dozajista a skutečně nastalo nové rozdělení jazyků.

Jak můžeme tuto neobyčejnou pravdu vysvětlit, i když jí třeba želíme ? Náležitě přehlížím myšlenku, že jde o pouhý výsledek vojenského teroru nebo snobského sociálního tlaku. Socialističtí předáci v moderní Evropě patří mezi nejupřímnější muže v dějinách a jejich nacionalistická nota nese pečeť jejich upřímnosti. Nebudu ztrácet čas nad spekulacemi, zda Vabdervelde je nebo není šikanován belgickými kněžími nebo jestli Blatchforda děsí jízdní stráže před Whitehallem. Tito velcí mužové podporují entusiasmus svých prostých krajanů protože jej sdílí a sdílejí jej proto, že existuje (i když možná jen v jistých velkých okamžicích) cosi jako čistá demokracie.

Tuším, že to byl Tatar Timur, kdo stavěl na počest jistých vítězství věž složenou jen z lidských lebek, možná myslel, že takhle dosáhne k nebesům. Taková stavba je ovšem bez cementu, nejsou. Źíly a šlachy držící člověčinu pohromadě dávno odpadaly a lebky se teď bezmocně kutálí, když se jich někdo dotkne. Deset tisíc takových trofejí učiní věž jen vyšší a bláznivější. Myslím, že moderní mašinerie „hlasování“ se velmi podobá tomuto kymácivému monumentu. Mám za to, že Tatar „sčítal hlavy“ jako volební komisař. Když jsem se občas z tribuny nějaké ubohé partaje díval na řady a řady šklebících se pozdvižených tváří měl jsem chuť říci, jako básník ve Vizi hříchu: „Vítejte spoluobčané, prázdná srdce a duté hlavy“.

Ne snad, že by ti lidé byli osobně prázdní či dutí, ale účastní se duté a prázdné záležitosti: mají pomoci milému panu Binkovi posílit pojišťovací zákon proti proradnému panu Jinksovi, který může přislíbit jen tolik, že pojišťovací zákon vyztuží. V té noci se nezvedne demokratická vichřice. Až se však zvedne může se stejně dobře opřít do jedněch jako do druhých. A když se zvedne naučí je mnoha věcem. A já, za všechny, z toho učení nejsem vyňat.

Marxistické dogma zjednodušující všech konfliktů na třídní boj je mnohem vznešenější než parlamentní počítání nosů, jež tu s omluvou musíme použít pro srovnání. Přitom to srovnání je. Jsme-li zvyklí říkat, že v Německu je tolik a tolik socialistů, sčítáme lebky. Když říkáme, že proti většině složené z proletariátu všude odporuje menšina pozůstávající z kapitalistů, sčítáme lebky. Kdyby byly všem lidem pozutínány hlavy od zbytků jejich těl, jak to udělal s dobrým přehledem a předvídáním Tatar Timour, kdyby nebylo srdcí, která by mohla být ani rukou, jež by mohly vyletět a tasit zbraň ani by žádná noha necítila důvěrně známou půdu, pak by marxistická kalkulace byla nejen úplná, ale i správná. Jak dnes víme, marxistická kalkulace je úplná, ale není správná.

Nuže, zde je odpověď na otázky některých laskavých kritiků, jejichž přesná znění bohužel zrovna nemám po ruce, zda pro mne demokracie znamená vládu většiny nad menšinou. Znamená vládu pravidla, vládu pravidla nad výjimkou. Když národ najde duši, obleče ji v tělo a jedná skutečně jako živá bytost. O těch, kdo jsou vně není co říci, jen to, že jsou venku. Poté, co se o tom mluvilo celá desetiletí abstraktně, hle, toto je demokracie a je podivuhodná v našich očích. Není to rozdíl mezi devětadevadesáti osobami a stem osob, je to jedna osoba—lid. Nevím a ani se nestarám o to, kolik Belgičanů má rádo či nerado pohled na Wiertz. Neospravedlňuje jej ani je neodsuzuje pouhá většina Belgičanů. Jsem si však jist, že odpor vůči Prusku nepovstal z většiny Belgičanů. Povstal z Belgie, jedné a neviditelné—z atheistů, kněží, princů královské krve, pofranštělých obchodníků, vlámských hrubců, mužů, žen a dětí—a čím dřív pochopíme, že se takové věci mohou dít, tím lépe pro nás. Je to totiž právě toto spontánní duchovní družnost komunit v jistých podmínkách o němž dnes dobrovolně svědčí čtyři z pěti nejnezávislejších myslí v Evropě.

Není zde však výjimky: není tu nevěrný mezi věrnými ? Nenajdeme nějakého velkého socialistického politika, který by dosud zůstal nedotčen vlastenectvím prostých lidí ? Ale ano, je. Tvrdý Ramsay MacDonald, zjizvený stovkami těžkých bojů proti kapitalistickými stranám dosud zvedá svou mozolnatou ruku k míru. Jaké další svědectví potřebujeme ? Alespoň já, sám za sebe, jsem docela spokojen a nemám pochyb o tom, že pan MacDonald bude i tuto formu demokracie tlumit stejně zručně jako kteroukoliv jinou.

Kruppova symbolika

Podivné postavení, jež má firma Krupp v ohavném příběhu, který se před námi odvíjí není dostatečně pochopeno. Existuje jistá akademická jasnost definic přehlížející proporce mezi věcmi, všechno pro ni spadá pod definici a nic se nikdy neprolamuje za ni. Pro takto ustrojenou mysl (je velmi cenná, pokud se věnuje své speciální a velmi úzké práci) neexistuje nic takového, jako je výjimka potvrzující pravidlo. Když budu hlasovat pro konfiskaci milionů nějakého lichváře je to podle nich to samé, jako kdybych sebral pár penny z klobouku žebrajícího slepce.Obojí je popřením principu soukromého vlastnictví a obojí je podle našeho pohledu na věc stejně dobré nebo stejně špatné. Dokázal bych najít velmi mnoho odlišností pro takové případy. Za prvé lze říci, že odebrání lichvářových peněz oprávněno autoritou není zlodějina, ale zabavení odcizeného zboží. Za druhé lze podotknout, že i kdyby nic takového jako soukromé vlastnictví neexistovalo, stále by existovala osobní důstojnost a tu mohou různé formy zlodějství poškozovat velmi odlišnými způsoby. Podobně je tu pravda, jenž je však pouhou polopravdou, obsažená v tvrzení, že všechny současné mocnosti spoléhají na kapitalisty a vedou válku podle jejich not. Je to pravda a je to ostuda. Ale není to stejně pravdivé jako zahanbující. Není pravda, že by Černou Horu ovládali finančníci tolik, jako ovládají Prusko,a stejně tak není pravda, že by dlouhé nože nosilo za pasem stejné množství mužů na berlínské Kaiserstrasse, jako je tomu pod Černou Horou. Není pravda, že jeden každý rolník starých ruských občin je bezprostředním služebníkem boháče, jakým je každý zaměstnanec pana Rockefellera. Je to stejná lež jako tvrzení, že nikdo z chudých Američanů neumí ani číst ani psát. Ve všech moderních zemích existuje určitý prvek kapitalismu, jako v nic existuje jistá míra negramotnosti. Někteří soudí, že množství našich spoluobčanů, kteří se umí podepsat jménem nás musí utěšit navzdory tomu, že jen mimořádně malá část z nich má v bance tolik peněz, aby se měla proč podepisovat, já ale jejich názor nesdílím.

Kruppovo postavení má v každém případě zajímavé rysy. Pokud mluvíme o armádních dodavatelích jako o jedné ze základních, ale činných válečných skutečností máme obyčejně na mysli, že zatímco dodavatel má z války užitek, válka jako taková dodavatelem spíše trpí. Pohlížíme na tohoto prostředníka se znechucením či velkým hněvem, nebo pohrdavou smířlivostí, nebo s podnikatelským strachem a mlčením, podle našeho postavení a povahy. Ale v žádném případě o něm neuvažujeme, jako o někom, kdo má v posledku něco společného s bojem. Tyhle vážené a bohaté osoby zaměstnávající ženskou pracovní sílu za pár šilinků týdně nedělají nic proto, aby opatřily co nejlepší oblečení pro vojáky,.ale aby jim ty nejhorší přinesly dostatečný zisk. Jediný spor spočívá v tom, zda jsou ty hadry dost dobré pro vojáky, nebo příliš špatné pro kohokoliv a k čemukoliv. Dodavatele buď snášíme nebo nesnášíme, ale nikdo ho zvlášť neobdivuje a už vůbec nikdo mu nepřipisuje k dobru válečné úspěchy. Vědomky či nevědomky odečítáme jeho zisky nejen od toho co se týká daňového poplatníka, ale i od toho co se týká vojáka. Víme, že armáda nebude bojovat lépe přinejmenším proto, že je navlečena do oblečení sešívaného ubožačkami, které sotva viděli, či proto, že má na nohách body zflikovaných uštvanými dělníky, kteří sotva mohli přemýšlet. Za války se široce uznává, že kapitalismus není správný způsob vlády nad národem se smyslem pro vlastenectví nebo sebeúctu a a je nakvap nahrazován nejrůznějšími jinými věcmi od přísné státní organisace po docela neformální charitativní činnost. Lidé zjišťují, že „velký zaměstnavatel“ není v devíti případech z deseti nic jiného než školák či páže, které si přikrádá kůstky a sladkosti z talířů, co se nosí kolem. Jak moc se na něj kdo zlobí, to už záleží na jeho temperamentu, na tom, kolikátý chod oběda se podává—a také na tom, kolik kostiček už ukradl.

Teď se dostáváme ke skutečně zlověstnému významu Kruppovy společnosti. V Evropě je mnoho jiných kapitalistů stejně bohatých, vulgárních a sobeckých, jako tvrdě odporujících jakémukoliv společenství šťastných a nešťastných. Žádný jiný ale si nemůže tvrdit, nebo si nárokovat tvrzení, že velmi znatelně pomohl válečnému úsilí svého národa. Předpokládám, že si Liptom nezaslouží tak přísnou kritiku, kterou jeho firmě adresoval soudce Darling, ale ať už je bez poskvrny sebevíc, nikdo nemůže čekat, že by britští vojáci lépe útočili bajonety, protože by se předtím najedli právě určitého druhu pečiva. Zato Krupp může přijatelně tvrdit, že obrovské pekelné stroje, jimž je jeho země zavázána za téměř veškeré své úspěchy mohly vzniknout jen ve stejně pekelných podmínkách moderní továrny a městské a proletářské civilisace. Proto německé vítězství bude prostě vítězstvím Kruppovým a Kruppovo vítězství bude prostě vítězstvím kapitalismu. Zde a právě jen zde může kapitalismus ukázat, že se dosáhl úspěchu pro celý národ—a udělal to lépe (bude jistě tvrdit), než by to svedly malé svobodné státy nebo přirozené demokracie. Přiznám se, že považuji moderní Němce za morálně druhořadé a myslím si, že i válka, je-li vedena velmi úspěšně díky strojům je válkou druhořadou. Ovšem tato druhořadá válka se stane nejen prvotřídní, ale i jedinou jakostí pokud Kruppův kanón zvítězí a co mnohem horšího, stane se jedinou inteligentní odpovědí, kterou kdy jaký kapitalista dal na naše tvrzení, že kapitalismus je stejně marnotratný a slabý jako je dozajista zkažený a zlý. Takových konců se ovšem nebojím, protože náhodou věřím v ty muže, kteří bojují bajonety a jejichž otcové ukuli svá vlastní kopí pro Francouzskou revoluci.

Říše ignorantů

Ona budoucí anarchie, jíž se podle svého tvrzení obávají bázlivější toryové, nás už postihla. Vládnou nám nevědomí lidé. Ti největší ignoranti v moderní Británii jsou k nalezení ve vyšší třídě, ve střední třídě a zejména ve vyšší střední třídě. Neříkám to s nějakou nedůtklivostí nebo dokonce nechutí, tyto třídy jsou často velmi prospěšné svou výchovou či pohostinností nebo laskavostí ke zvířatům.

Stále ještě není žádná lepší společnost než mladí na dvou universitách, nebo ti nejlepší ze starých v armádě nebo některé jiné službě. Samozřejmě existují i vyjímky v oboru učeností, skuteční učenci jako profesor Gilbert Murray nebo profesor Phillmore nejsou ignoranti i když to jsou gentlemani. Když se ovšem někdo podívá na celek bohatších a mocnějších tříd, na epstonský Grand Stand, na okna Park Line, na lidi ve večerním oblečení při debatě nebo na okázalé svatbě, můžeme s klidem řict, že jsou to ve své většině, ta nejhůře vzdělaná, nebo úplně nevzdělaná, stvoření na těchto ostrovech.

Doslova negramotní

Samozřejmě se snaží mdle chlubit, že nejsou doslova negramotní. Vždycky říkají, že dávní baroni se nedokázali podepsat svým jménem, vědí toho totiž o historii ještě méně, než o čemkoliv jiném. Moderní baroni se ovšem svým jménem podepisují, nebo nějakým jiným pro změnu. Dokáží se podepsat svým jménem a to je skoro vše, co dovedou. Nedokážou se postavit skutečnosti čelem, sledovat argumentaci, cítit tradici, ale nejméně ze všeho jsou, přes všechno přesvědčování schopni přečíst nějakou jednoduchou nestrannou knihu (ať anglickou nebo cizí), která nebyla speciálně napsána pro utišení jejich paniky nebo pohlazení jejich pýchy. Při pohledu na tyto trůny mocných mohu pouze s určitým zoufalstvím říci to, co řekl Robert Lowe o dělnících, když nabyli volebního práva: „Musíme vychovat své pány.“

Neříkám to v paradoxním, ale ani v symbolickém smyslu, je to prostá a krotká pravda. Moderní angličtí boháči nic neznají, neznají ani věci, na něž se odvolávají. Ve srovnání s nimi mohou chudáci dozajista počítat s jistým osvícením a i když nemohou počítat se svobodou, musí být alepoň techničtí. Starý učeň se svému oboru naučil, i když byl jeho mistr nelida a tloukl ho, co se do něj vešlo. Stará hospodyně věděla, kterou stranou je chléb namazaný, i když byl třeba tak tenký, že byl rozdíl skoro nepostřehnutelný. Starý námořník znal provazy, i když si užil i s konci lan. Když se proto někdo z těchto lidí vzbouřil, staral se o věci, v nichž se vyznal, o bolesti, praktické nemožnosti nebo osobní spisy.

Však oni vědí

Učeň vykřikl „Klacky ?“ a rozbil svému sousedovi hlavu s takovou přesností a čistotou úderu, jakou může dát jen řemeslná zručnost. Hospodyně, která jasně odmítla uvařit teplý oběd přesně věděla, kolik, nebo jak málo, studeného jídla doma má. Námořník, který narušil kázeň vzpourou na Nore neporušil kázeň tím, že by spadl z lanoví nebo pustil vodu do podpalubí. Podobně moderní proletář, ať toho ví sebeméně, ví o čem mluví.

Ovšem na vzdělané třídě je podivné, že mluví právě.o tom, o čem nic neví. Chci říci, že je překvapivě neznalá věcí, o nichž by se čekalo, že je bude vzývat a chránit jejich nedotknutelnost. Věci jež vzývají dělníci mohou být ošklivější, štiplavější, špinavější, ale dělníci o nich vědí všechno. Znají z aritmetiky dost na to, aby poznali, že ceny stouply, laskavý levantinský gentleman jim vysvětlí smysl úrokové sumy a pan domácí stanoví nájem stejně tvrdě jako Ricardo. Doktoři jim na jejich prázdný žaludek vždycky napovídají něco latinského a když se pro jednou zachází s chudákem s trochou lidské úcty (to když ho ohledává koroner) skoro jednomu přijde líto, že ten chuďas už není naživu, aby si poslechl jak čistá byla před zákonem jeho smrt.

Obvykle se předpokládá, že oproti této hořké mazanosti a pustému realismu u trpících tříd zastávají volnější třídy jisté legitimní ideje, jež mají také své místo v životě, jako jsou dějiny, úcta a láska v vlasti. Ano, nemusí být špatné mít něco, i když je to cosi úzkého, co dosvědčuje náboženské nebo vlastenecké pravdy. Dříve ovšem alespoň znali své dějiny, ti bigotní znali svůj katechismus a patrioti znali cestu domů. Na moderních boháčích je šokujících jejich skutečná a upřímná nevědomost—zvláště o tom, co mají rádi.

Ne !

Vezměme si nejaktuálnější záležitost, s níž se setkáme v každém salonu: Belfast. Ulster je dozajista záležitost historická a odpor oranžistů je v jistém smyslu věc náboženská. Jděte ale, a zeptejte se pěti set vzrušených dam na zahradní slavnosti (Carsons bude podle nich tak skvělý a Belfast tak vzrušující) co se to vlastně děje, kdy to začalo, odkud se to vzalo a co to doopravdy znamená ? Jaké byly dějiny Ulsteru ? Jaké náboženství je v Belfastu ? Ví některá z nich, kde byli Uslterští v Grattanově době, ví co byl zač „protestantismus“, který na onen ostrov přišel ze Skotska, a může některá z nich říci, kterou část starého katolického systému opravdu popíral ?

Jsou obecně vzato věci, které vzrušené dámy najdou ve svých anglikánských kostelích každou neděli. Bylo by marné chtít po nich, aby popsaly kalvinistické vyznání, neumí totiž pojmenovat ani své vlastní. Bylo by zbytečné chtít po nich, aby si přečetly dějiny Irska, nikdy totiž nečetly ani dějiny Anglie. Na tom, že o těchto věcech nic neví by záleželo stejně málo jako na tom, že já neumím německy, ale němčina není to jediné, co by se čekalo, že budu znát. Dějiny a rituál, to jsou jediné věci, jejichž znalost se předpokládá u aristokratů a oni je neznají.

Smích a smích

Vzhledem k mé výjimečně důvěrné obeznámenosti s Heineho a Richterovým stylem a idiomy nejsem vykrmen želví polévkou a tokajským. Anglická vládnoucí třída se živí želví polévkou a tokajským, aby zastupovala minulost o níž doslova a do písmene nic neví, stejně jako já o německých nepravidelných slovesech a aby představovala náboženské tradice státu, když nezná ani tři theologické pojmy, jako já neumím ani tři slova německy.

To je poslední urážka pyšných vůči pokorným. Vládnou nad nimi se smějící se hrůzou dávného tajemství. Smějí se a smějí, ale tajemství zapomněli.