V. Církev otrockého státu

Musím přiznat, že nevím, proč by pouhé rouhání samo o sobě mělo být omluvou tyranie a zrady, nebo proč by osamocená skutečnost existence nějakého člověka, který nevěří v Boha měla odůvodnit mou víru v Něho.

Ovšem poněkud staropanenské vzrušení mezi některými starými volnomyšlenkáři v tom vyjevilo zrnko pravdy, což působí na myšlenku, kterou chci na těchto stránkách zdůrazňovat až do omrzení. Jde o to, že nová společnost, právě budovaná kapitalisty, bude společností velmi úplnou a absolutní, jež nebude tolerovat nic skutečně nezávislého. Přitom platí, že jakékoli pravé nebo falešné positivní náboženství k takové nezávislosti směřuje. Může to být římský katolicismus, islám, nebo materialismus, ale pokud je skutečně rozhodně vyznáván, stane se ostnem v boku otrockého státu. Muslimové považují všechny lidi za nesmrtelné, materialisté soudí, že všichni jsou smrtelní. Muslimové si ovšem nepředstavují, že bohatý Sindibád bude žít věčně, zatímco život chudého Sindibáda skončí na jeho smrtelné posteli. Materialisté neučí, že by pan Haeckel odešel do nebe, kdežto rolníci by skončili v urně, jako končí jejich kuřata v hrnci. Každá vážně míněná nauka o lidském osudu v sobě nese alespoň stopu učení o rovnosti všech lidí. Ovšem kapitalisté skutečně závisí na jisté nauce o nerovnosti. Kapitalista se musí nějak odlišit od lidského pokolení, musí být zjevně nad ním—nebo by se ocitl zjevně pod ním. Vezměme si jen nejméně přitažlivou a populární stránku dnešních velkých náboženství: zvažme pouze zákazy stanovované islámem, katolicismem či atheismen. Muslimové zakazují opojné nápoje všem třídám. Pro kapitalistu (který předsedá Licenční komisi a také velkému obědu) je naprosto nezbytné rozlišovat mezi ginem a šampaňským. Atheistické odmítání zázraků se týká všech tříd. Je však naprosto nutné, aby kapitalista rozlišoval mezi svou ženou (aristokratkou, která se radí s věštci z křišťálu a hvězdopravci z West Endu) a sprostými zázraky, které nabízejí cikáni a potulní kejklíři. Katolický zákaz lichvy, jak jej definují věroučné koncily, se týká všech tříd. Ale kapitalista musí co nejpečlivěji rozlišovat mezi dvěma druhy lichvy: lichvou, kterou shledává užitečnou a lichvou, která je pro něj neužitečná. Náboženství otrockého státu nesmí mít definice ani dogmata. Nemůže si žádné definice dovolit. Definice jsou totiž strašlivé a působí dvě věci, jež většina lidí, zejména ti pohodlní, nemůže snést. Definice totiž bojují a bojují čestně.

Každé náboženství, vyjma otevřeného uctívání ďábla, musí povzbuzovat ctnosti nebo předpoklady ke ctnostem. Ctnosti, obecně řečeno, jsou nějak prospěšné každému. Je proto potřeba nějak rozlišit mezi lidmi, jimž měly přinést prospěch ty, kterým skutečně prospěly. Moderní liberální myšlení prospívá bohatým a nikdo jiný z něj nic dobrého nemá. Bylo vymyšleno tak, aby prospívalo bohatým a nikomu jinému. Pokud se vám to zdá nepodložené, položím vám jednu prostou otázku. Existují nějaká potěšení chudých, jež mohou prospět i bohatým a jsou jiná potěšení chudých, jež bohatým nijak prospět nemohou? Všimněte si tohoto rozdílu a pohlédnete na celé stvoření pečlivého otrokářství.

Dvě věci, zvané pivo a mýdlo, končí v posledku jako pěna. Obě jsou hlubokou pod vysokým pohledem skutečného náboženství. Je tu ale jeden rozdíl: zatímco mýdlo činí továrnu uspokojivější, pivo činí dělníka spokojenějším. Počkejte a uvidíte, zda mýdla nepřibude a piva neubude. Počkejte a uvidíte, zda náboženství otrockého státu nečiní ve všem to, co o něm prohlašuji, že totiž povzbuzuje malé ctnosti podporující kapitalismus a potlačuje velké, které mu odporují. Mnohá velká náboženství, pohanská i křesťanství, trvala na víně. Jen jedno myslím trvá na mýdle. V Novém zákoně najdete, že je tam připisováno fariseům.

Reklamy

IV. Válka o svátky

Obecné tvrzení, jež nelze vždy zcela definovat, že vláda kapitalistů bude panstvím hulvátů—tedy oněch neotesanců, kteří nejsou ani občany ani gentlemany—lze velmi dobře sledovat na jejich postoji ke svátkům. Zvláště symbolický zaměstnavatel dneška, moderní zaměstnavatel (to je ta nejhorší sorta), chová ve svém hladovém a zlém srdci upřímnou nenávist ke svátkům. Nemyslím, že by nutně chtěl, aby všichni jeho zaměstnanci pracovali do padnutí, to se stává jen tehdy, když je vedle pitomosti ještě i zkažený. Neříkám, že by byl nutně neochotný poskytnout to, co nazývá „slušnou pracovní dobou“. Můžete s lidmi zacházet jako se špínou, ale pokud chcete vydělat peníze, třeba i ze špíny, musíte jim dopřát nějaký odpočinek. Může s lidmi zacházet jako se psy, ale pokud není blázen, nechá spící psy ležet.

Ale lidská a rozumná pracovní doba nemá vůbec nic společného s idejí svátků. Není to ani otázka deseti či osmihodinové pracovní doby, ani otázka omezování volného času na dobu nezbytnou na jídlo, spaní a cvičení. I kdyby moderní zaměstnavatel dospěl z nějakého důvodu k závěru, že ze svých lidí dostane nejvíc, když budou tvrdě pracovat jen dvě hodiny, přesto může mít ke svátkům zcela odcizený a nepřátelský postoj. Veškeré jeho myšlení totiž vychází z toho, že pro jeho podnikání jsou podobně užiteční jak pracovní doba, tak volný čas. Jeho mlýny semelou jako obilí vše, i mlynáře. Jeho otroci mu slouží i v bezvědomí, jako psi lovící i ve spánku. Jeho obilí drtí nejen hlučná kola z oceli, ale i tichá kola krve a mozků. Jeho pytle se tiše plní, když dveře do ulice jsou zavřené a mletí je slyšet jen potichoučku.

Velký svátek

Svátky nemají žádnou spojitost s využíváním člověka, ať už k bití nebo krmení. Když dáte člověku svátek, dáte mu zpět jeho tělo a jeho duši. Dost možná se tím na něm dopouštíte nespravedlnosti (byť by si to on sotva pomyslel), to ale nic nemění na tom, jak se na věc dívají ti, po něž je svátek svatý. Nesmrtelnost je velkým svátkem; a svátek je, stejně jako nesmrtelnost, podle starých theologií dvousečnými privilegiem. Kdekoliv je ale svátek autentický, vždy znamená obnovu a dovršení člověka. Kdyby se lidé dívali na tištěné slovo před svýma očima, zaznělo by slovo „odpočinek“ jako hlahol trub, jako „vzkříšení“ .

Pokud je člověk pouze užíván je nutně neúplný, zejména pokud jde o moderního člověka a prospěšnost se hodnotí utilitárně. Při příchodu do moderního klubu člověk odkládá svůj klobouk; dělník moderní továrny v šatně odkládá hlavu. Pak jde a věrně pracuje pro svůj starý podnik, aby z něj vybudoval velkoprůmyslovou továrnu (k tomu není hlavy zapotřebí), když však svou práci skončí, jde jako člověk v klubu do šatny, a znovu si svou hlavu vezme. A to je jádro svátku. Lze namítnout, že z klubu člověk často odchází s kloboukem někoho jiného a totéž může platit o továrních rukách, které odložily hlavu. Ruce, které ztratily hlavu mohou ovlivnit vybíravou a smíšenou metaforu, jenže—Bůh nám všem odpusť—jaká je to nesmíšená pravda. Téměř bychom mohli dokázat celou naši věc zvykem nazývat pracující lidské bytosti pouhýma „rukama“, jako by ty ruce byly strašlivě uřezány, jako ty jež pohoršovaly. Jakoby nešťastné ruce, poté co hříšník zmrzačen vešel do nebeské slávy, stále dřely a hromadily bohatství pro pekelné pány. Ale vraťme se k člověku, který čeká v šatně na svou hlavu. Jak jsme již řekli, lze namítnout, že si možná vezme špatnou hlavu, jako by si vzal cizí klobouk. Zde však podobnosti končí. Jak si totiž všimli laskaví pozorovatelé dramatu života, omylem sebraný klobouk je často lepší než původní, kdežto klobouk nasazený po mnoha hodinách dřiny je určitě horší: lpí na něm pavučiny a prach z této popelnice všech staletí.

Nejvyšší dobrodružství

Všechna slova označující místa, kde se jí a pije jsou čistá a poetická. Dokonce i slovo hotel značí pohostinnost. A sv. Julián jehož klaret jsem pil o těchto vánocích, byl patronem hostinských, protože (pokud jsem mohl zjistit) byl pohostinný k malomocným. Nechci tím říci, že by běžný hoteliér na Piccadilly nebo na Avenue de l’Opera objal malomocného, poklepal mu na rameno a řekl mu, aby si objednal nač má chuť, ale tvrdím, že pohostinnost je ctnost jeho podnikání. Tvrdím dále, že je dobré, abychom měli na očích nejvyšší dobrodružství ctnosti. Jste-li stateční, myslete na člověka, který byl statečnější než vy. Pokud jste laskaví, myslete na člověka, který byl laskavější.

Takový byl smysl svatých patronů. Jde o spojení mezi chudým světcem, který přijímal tělesně malomocné a majitelem velkého hotelu, který (obyčejně) přijímá malomocné na duchu. I slovo slabší než hotel ilustruje totéž—slovo restaurace. I zde se připouští, že existuje budova či stavení, jejichž konečným účelem je obnovit nesmazatelný obraz člověka, některými nazývaný obraz Boží. A to je svátek, restaurace či náprava věcí, jež jako by mávnutím kouzelného proutku promění člověka v něj samého.

Takto úplný a obnovený člověk je noční můrou moderního kapitalisty. Celý jeho záměr by popraskal po celé šíři jako Shallotské zrcadlo, kdyby byl prostý člověk připraven na své dvě prosté povinnosti—připraven na život a připraven na smrt. Děs ze svátků, který je pro moderního kapitalistu tak příznačný, je především děsem z představy úplné lidské bytosti: něčeho co nejsou jen ruce, nebo jen „hlava na fugurínu“. Nic než jakási hrozná příšera, jež se setkala sama se sebou v pustinách. Zaměstnavatel poskytne čas na jídlo, na spaní, ale má děs z času k myšlení.

Nikomu kdo trochu zná dějiny není nutné připomínat, že svátky byly zničeny. Jak nedávno podotkl pan Belloc, který zná dějiny lépe než vy nebo já, v Pall-Mall Magazine název Shakespearovy hry Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, prostě znamená, že divoký zimní karneval pro každého trval až do dvanácté noci po vánocích. Ti z mých čtenářů, kteří pracují pro moderní úřady nebo továrny můžou od svých zaměstnavatelů chtít po vánocích dvanáct dní svátků. A ať mi dají vědět, jakou dostali odpověď.

III. Nepraktické podnikání

Pohádky, které jsme se všichni naučili, nejsou, narozdíl od dějepisu, který jsme se učili, samá lež. Na některých částech příběhu o Kocourovi v botách či Honzovi z bezu si realistovo oko všimne jisté neobvyklosti a takříkajíc nezvyklého postupu, jinak však obsahují velmi solidní a velmi praktické pravdy. Kupříkladu vzpomínám-li si dobře, tak v Kocourovi v botách i v Honzovi z bezu byl lidožravý obr nejen lidožrout, ale i mág. Můžeme si rovněž všimnout, že pokud se v takových příbězích vyskytuje zlý král, je to obvykle čaroděj. Takto se uchovala jedna velmi důležitá lidská pravda. Špatná vláda, stejně jako dobrá vláda, je věc duchovní. Dokonce ani tyran nikdy nevládne jen hrubou silou, ale hlavně pomocí pohádek. Pohled na milionáře je sotva kdy okouzlující v běžném smyslu toho slova, nicméně milionář je kouzelník svého druhu. Jak se o něm píše v nadšených magazínových článcích, je fascinující osobností. Totéž platí o hadovi. Ten přinejmenším fascinuje králíky a stejně působí i milionář na ten druh lidí, který ze sebe dámy a páni s králičími mozečky nechali udělat. Sesílá jakoby kouzlo, které působí stejně jako to, jež uvěznilo prince a princezny do podoby sokolů a jelenů. Skutečně proměňuje lidi v ovce, jako je Kirké měnila v prasata.

To hlavní z pohádek, z čeho čerpá svou slávu a lesk, je jakési neurčité spojení, jež se mu podařilo vytvořit mezi idejí velikosti a idejí praktičnosti. Mnoho dam a pánů s králičími mozečky si, navzdory sobě samým a vlastní zkušenosti, skutečně myslí, že obchod se stovkami různých dveří a množstvím horkých a nezdravých podzemních oddělení (musí tam být horko, to je velmi důležité) zaměstnávající víc lidí—kteří říkají „Tudy madam,“ a „V dalším oddělení pane,“ —n ež se vejde na válečnou loď nebo do katedrály, určitě prodává dobré zboží.

Krátce řečeno si myslí, že velkopodnikání je výkonné. Není. Každý domovník, když má zrovna upřímnou náladu — tedy , když je zrovna špatně naložený—vám poví, že není. Ale i domovníci jsou jen lidé, tedy složití a nedůslední, a tak nelpí pořád na pravdě a mizerné náladě. I na ně působí prapodivná modloslužebná úcta k obrovskému a složitému a nemohou se ubránit pocitu, že něco tak složitého prostě přece musí šlapat jako hodinky. Ovšem složitost není zárukou přesnosti, ani u hodinek, ani u ničeho jiného. Hodinky můžou jít stejně špatně, jako myslí lidská hlava, a mohou se zastavit stejně náhle jako lidské srdce.

Tato podivná poesie plutokracie přitom lidi přemáhá navzdory jejich vlastním smyslům. Napíšete do některého z velkých londýnských obchodů či obchodních domů a objednáte si, dejme tomu, deštník. Za nějaký měsíc nebo dva vám přijde velmi promyšleně vyrobený balíček a v něm zlomený slunečník. Velmi vás to potěší. S uspokojením přemýšlíte, kolik asistentů a zaměstnanců spojilo své síly, aby zlomili slunečník. Libujete si a v myšlenkách znovu procházíte všechny ty velké místnosti a dumáte, kdeže byl zlomen vámi nikdy neobjednaný slunečník. Nebo třeba budete chtít svému dítěti koupit k vánocům hračku slona, protože děti jsou jako všichni příjemní a zdraví lidé velmi ritualistické. Pár týdnů po Třech králích máte to potěšení spatřit—po odstranění třech vrstev lepenky, pěti vrstev hnědého a patnácti vrstev hedvábného papíru—rozbitou sošku krokodýla. V rozhazovačném duchu se rozesmějete. Cítíte, jak vaši duši rozšiřuje představa neschopnosti provozované v tak velkém měřítku. Čím dál víc obdivujete obrovské a všudypřítomné mozky organizace průmyslu, jež vprostřed mnohotvárných starostí nepohrdnou vědomím své povinnosti rozbít i tu nejmenší hračku tomu nejmenšímu dítěti. Nebo si představme, že objednáte dvě role kokosových rohoží a po náležité lhůtě na rozmyšlenou vám obchod pošle pět rolí drátěného pletiva. Dopřejete si to potěšení a spočinete v rozvažování nad tajemstvím: jen hrubá a neotesaná mysl by to mohla nazvat omylem. Utěšuje vás, že víte, o jak velké podnikání jde a jak ohromné množství lidí bylo potřeba, aby mohlo dojít k takové mýlce.
Takový je příběh, který se povídá o velkých obchodech v literatuře a umění, které si obchody platí a které budou (jak jsem uvedl v předešlých článcích) co nevidět k nerozeznání od běžné reklamy. Literatura je obchodní záležitost a je jen správné poznamenat, že obchod bývá často také samé psaní. Není to romance, ale pouhé smetí.

Dnešní velké obchodní koncerny jsou skutečně výjimečně nekompetentní. A budou ještě méně kompetentní, až budou všemohoucí. To samozřejmě byl a zůstává konečný cíl monopolu a starý a zdravý argument proti němu. Právě jen proto, že je nekompetentní se snaží být všemocný. Když jeden velký obchod zabere celou jednu stranu ulice (někdy i obě) dělá to proto, aby lidé nemohli dostat to, co chtějí a dali se dotlačit k tomu, aby kupovali to, co nechtějí. Rychle se blížící království kapitalismu zničí, jak už jsem řekl, umění a literaturu. A dodávám teď, že v jediném smyslu, který lze označit za lidský, zničí i obchod.

Nepřejdu Vánoce jen tak, i když píšu pro revoluční noviny, jež oslovují mnoho čtenářů, kteří nesdílí žádný z mých náboženských citů, aniž bych se těchto citů nedovolal. Vím o člověku, který si ve velkém bohatém obchodě objednal figurky do betléma. Přišly rozbité. Myslím, že jedině pro dělání takových věcí mají dnes podnikatelé smysl.

II. Literatura a noví laureáti

V těchto článcích uvádím ne několik příkladů první a základní skutečnosti naší doby, totiž skutečnosti že se kapitalisté otevřeně stávají králi naší společnosti. V předešlém článku jsem psal o příkladu umění a reklamy. Vyzdvihl jsem, že umění se musí zhoršovat — toliko proto, že reklama se zdokonaluje. V oněch dnech se Millais blahovolně sklonil k Pearsově mýdlu. Dnes by se Pears laskavě snížil k Millaisovi. Teď ale svou pozornost zaměřím k umění, o než vím víc, totiž k žurnalistice. Jen v mém případě umění hraničí s naivitou.

Velká potíž s angličtinou spočívá v tom, že jí chybí cosi jako demokratická představivost. Snadno si uvědomíme jedince, ale velmi těžko chápeme, že velké masy pozůstávají z jednotlivců. Náš systém byl aristokratický v tom zvláštním smyslu, že se na jevišti pohybovalo je pár herců. Zákulisí je pečlivě ponecháno v temnotě, přestože je v něm celý zástup tváří. Home Rule má tendenci nebýt ani tak irská jako byl starý Gladstone. Búrská válka vykazuje známky, že je méně jihoafrická než nějaký prostý „Joe“. A jak ukazuje zábavná, leč skličující skutečnost, každá politická vedoucí třída, když přijde její čas vystoupit do popředí, se nechá chytit do světel ramp a stane se malou aristokracií. Na aristokracii si určitě nestěžuje nikdo víc než labouristé. Na nedávném kongresu Labour Party se skutečný rozdíl mezi Larkinem a labouristickými vůdci neprojevoval v ničem z toho co správného či špatného řekl, jako spíše v tom, jak jakýmsi elementárním ba mystickým způsobem připomínal dav. Dokonce i stoupencům oficiálnější politiky však musí být jasné, že pro pana Havelocka Wilsona byl ústřední otázkou pan Havelock Wilson a že pan Sexton se převážně zabýval důstojností a jemnými city pana Sextona. Můžete říci, že byli citliví jako aristokrati, nebo durdiví jako děti, ale rozhodující je, že jejich city byly osobní. Ale Larkin, jako Danton, nejen mluvil, jako by mluvilo deset tisíc mužů, ale mě v sobě i cosi z bezstarostnosti arcijského kolosu: „Que mon nom soit fletri, que la France soit libre.“

Tanec ponížení

Je zbytečné dodávat, že tento ohled vůči osobám vedl všechny ostatní strany k ponižujícímu tanci. Rozvrátili jsme Jižní Afriku, protože kdybychom ji zachránili, znamenalo by to podcenění lorda Gladstona. Máme špatnou armádu, protože dobrá armáda by urážela lorda Haldana. A žádny toryovec nesmí říci Marconi, protože panují obavy, aby pan George neřekl Kynoch. Tento podivný osobní prvek, se svým šokujícím nedostatkem patriotismu, se v nové a divné podobě objevil v další sféře života, v oblasti literatury, zejména periodické literatury. Podobu, již na sebe bere použiji jako další příklad způsobu, jímž se nyní kapitalisté ukazují, čím dál otevřeněji, jako páni a knížata naší společnosti.

Abych poukázal na změnu, použiji, podobně jako v případě Bublinek v reklamě, viktoriánský příklad. V dobách mého dětství tvrdívali toryové staršího a apologického ražení, že W. E. Gladstone byl stoupencem volného obchodu jen kvůli tomu, že byl partnerem v Gilbeyových zahraničních vinicích. Byl to bezpochyby nesmysl, ale obsahoval matnou či hlavně prorockou pravdu. I tehdy do jisté míry platilo a od té doby to platí čím dál víc, že státník je spojencem obchodníka a zastupuje nejen národ kramářů, ale i jeden konkrétní krám. V Gladstonových časech ovšem, i kdyby to byla pravda, nebyla by to pravda celá a nikdo by nevystál, aby to byla přiznaná pravda. Politik nebyl jen nějakým výmluvným a vemlouvavým obchodním cestujícím určitého podnikatele, byl vázán nutností přimíchat i do své korupce nějaké srozumitelné ideje a politická pravidla. A zde je důkaz: přinejmenším to byl státník, kdo byl v očích veřejnosti velký a jeho finančník byl zcela skryt v pozadí. Staří gentlemani mohli pokašlávat nad svým portským s morální jistotou, že premiér má podíl v podniku obchodníka s vínem. Ale starý gentleman by na místě zemřel, pokud by vinařský obchodník nabyl stejné důležititosti jako předseda vlády. Kdyby to byl sir Walter Gilbey, koho by odsuzoval Dirsraeli a karikoval Punch, kdyby se oblíbený límec sira Waltera Gilbeye (s jehož tvarem nejsem obeznámen) rozrostl jak archandělská křídla, kdyby sir Walter Gibey proslul tím, že svou malou sekyrkou vykácel všechny britské duby, pokud by poblíž chrámu a soudního dvora byly naše pohledy zasaženy majestátem sochy velkoobchodníka s vínem nebo pokud by vážná konservativní dáma vrhající zázvorové perníčky po premiérovi změnila svůj cíl a zamířila na vinařského velkopodnikatele byl by to pro viktoriánskou Anglii nepochybně mimořádně velký otřes.

Svatozáře pro zaměstnavatele

A přitom něco velmi podobného se děje, obyčejný bohatý zaměstnavatel počíná mít nejen moc, ale i cosi ze slávy. V několika magazínech, a to magazínech prvotřídních, jsem nedávno zaznamenal výskyt nového druhu článků. Muži od pera jsou najímáni, aby chválili osobu velkopodnikatele, jak byl člověk zvyklý chválit krále. Nejenže hledají politické důvody pro obchodní záměry — to dělali už nějaký čas předtím — ale už také hledají jejich morální obhajobu. Podnikatelův ocelový mozek a zlaté srdce popisují způsobem Angličany dosud přinejmenším ze zvyku vyhrazovaný romantickým postavám, jako byl Garibaldi nebo Gordon. V jednom takovém vynikajícím magazínu popsal pan T. P. O’ Connor — když se mu chce, umí psát jako spisovatel—růžové stránky chvalozpěvu na sira Josepha Lyonse, majitele čajových obchodů. Náhodou se v nich objevila i rozkošná pasáž o krásných duších jakéhosi Salmona a Glücksteina. Nejvíce se mi líbilo místo, kde tvrdí, že mezi Lyonsovy společenské úspěchy patří i jeho talent „napodobit Žida“. Článek doprovází velkým portrétem s poněkud chmativým kosým pohledem, díky němuž vyznívá zmíněný řečnický obrat ještě překvapivěji. Další literát, dozajista schopný lepších věcí, sepsal pro další list uctivou poklonu hrdinskému panu Selfridovi. Není pochyb, že se tato móda rozmůže a umění vládnout slovem vyleštěné a vybroušené Ruskinem či Meredithem bude dále zdokonaleno, aby svedlo prozkoumat labyrint Harrodova srdce či porovnat prostý stoicismus Marshallův se světeckým šarmem Snelgroveho.

Každý člověk může být chválen a po právu chválen. I kdyby jen stál na dvou nohách, dělá věc, kterou kráva nedokáže. Pokud se na dvou nohách udrží rozumnou dobu boháč, říká se tomu sebeovládání. Když má jen jednu nohu, mluví se potom (něco pravdy by na tom bylo) o sebeobětování. Svedu říct něco pěkného (a pravdivého) o každém člověku, kterého jsem potkal. Nepochybuji proto, že bych našel něco pěkného i na Lyonsovi či Selfrdovi, stačilo by hledat, ale to já nebudu. Nejbližší pošťák nebo taxikář mi nabídne týž ocelový mozek a stejné zlaté srdce jako oni smutní šťastní muži. Nelíbí se mi ale, že celý věk patronátů je oživován tak absurdními patrony a že se všichni básníci stávají dvorními básníky králů, kteří nesložili žádnou přísahu a nepovedou nás do žádné bitvy.

I. Umění a reklama

Předkládám čtenářově trpělivosti pár článků věnovaných proroctví. Jako všichni náboženští i světští proroci při zdravém rozumu mohu i já prorokovat jen v rozhořčení a když soudím, že věci vypadají pro všechny zle. A jako všichni proroci se zdravou myslí prorokuji i já v naději, že se má proroctví nenaplní. Předpovědi pravého věštce jsou totiž jako varování dobrého lékaře. Doktor triumfuje právě tehdy, když pacient odsouzený jím k smrti ožije novým životem. Hrozba je ospravedlněna v tu chvíli, kdy je vyvrácena. Znova a znova jsem říkal (a budu v tom zas a zas pokračovat při těch nejnevhodnějších příležitostech), že musíme bít kapitalismus a že jej musíme bít tvrdě z toho prostého a definitivního důvodu, že nabývá na síle. Většina výmluv, kterými se kapitalisté maskují, jsou samozřejmě výmluvy pokrytecké. Lžou, když se označují za filantropy, necítí k lidem o nic specifičtější lásku, než byla Albova láska k Číňanům. Lžou, když tvrdí, že se svého postavení domohli  toliko svými organisačními dovednostmi. Obecně vzato mají lidem platit stejně za to, že důl opatří, i za to, že do něj sfárají. Často lžou o současném bohatství, stejně jako obvykle lžou o své někdejší chudobě. Když ale tvrdí, že připravují „konstruktivní sociální politiku“ nelžou. Skutečně konstruktivní sociální politiku připravují. A my musíme připravit stejně destruktivní sociální politiku a zničit tu proklatou věc již staví, dokud je postavena jen zpola.

Příklad umění

Nyní postupně proberu určité aspekty a oblasti moderního života a popíši čemu se po mém soudu budou podobat v ráji plutokratů a utopii zlata a drzosti, které jako by zakončovaly velký příběh Anglie. Řeknu, co podle mého názoru učiní naši noví páni, obyčejní milionáři s jistými lidskými zájmy a instinkty, jako jsou umění, věda, právní nauka nebo náboženství, pokud neudeříme včas, abychom jim v tom zabránili. Kvůli pořádku argumentace proberu v tomto článku příklad umění.
Většina lidí viděla obrázek zvaný „Bubliny“, který se užívá v reklamě na oslavované mýdlo, jehož malá kostka je vložena do komposice díla.  Kdokoliv se smyslem pro rozvržení obrazu (karikaturista Daily Herald kupříkladu) uhodne, že obrázek tak původně nevypadal. Všimne si, že ničí obrázek jako obrázek, jako by mýdlo bylo použito na sedření kresby. I malá kostka rozbíjí a mate celou rovnováhu prvků komposice.

Nebudu soudit Milliasův podíl na této záležitosti, skutečně o něm nic nevím. Pro mne je v této chvíli důležité, že obrázek nebyl namalován kvůli mýdlu, ale mýdlo pomohlo obrázku. Zde je nejlepší ukázka toho, jak nás duch poškozující změny odloučil od viktoriánské epochy: viktoriánská atmosféra, se všemi svými chybami, by takový druhu patronátu prostě nedovolila. Michelangelo byl možná pyšný na svou pomoc císaři nebo papeži, i když si samozřejmě myslím, že byl spíše hrdý sám na sebe. Nevěřím, že by sir John Millias byl hrdý na svou pomoc výrobci mýdla. Netvrdím, že by to považoval za špatné, ale hrdý na to nebyl. A právě zde se značí změna mezi jeho a naší dobou. Naši obchodníci si osvojili styl obchodních knížat. Začali otevřeně ovládat naši státní civilisaci, jako papežové a císaři otevřeně vládli Itálii. V Miliasově době se o umění, obecně vzato předpokládalo, že to bude dobré umění a reklama byla chápána jako umění podřadné. Hlava černého muže, namalovaná, aby propagovala něčí černidlo bude hrubým symbolem, podobně jako hostinský vývěsní štít. Černý muž má být černý tak akorát. Od umělce, který vystavuje obraz černocha se očekává, že ví, že jeho model není tak černý,  jak je vymalován. Očekává se, že použil tisíc šedých, hnědých a fialových tahů štětce. Nic takového jako černý člověk neexistuje, stejně jako neexistuje bílý člověk. Právě tato zřejmá linie odděluje reklamu od umění.

První důsledek

Mohu říci, že prvním důsledkem kapitalistova triumfu (necháme-li ho triumfovat) bude naprosté zmizení této demarkační linie. Už nebude umění, které by nemohlo stejně dobře posloužit reklamě. Nemyslím tím, že by nutně už nemohlo být žádné dobré umění, mnohé může být, stejně jako dnes, velmi dobré. Pokud se vám to bude líbit víc můžeme říci, že dojde k velkému zlepšení reklamy. Nebude žádným překvapením, pokud černá hlava propagující páně Kohosova černidla bude vyvedena v pečlivých a jemných barvách, které by starý a pověrečný malíř obětoval tak na vyobrazení mouřenínského krále nesoucího dary Kristu. Zdokonalení reklamy je ovšem degradací umělců. Jsou degradování z jasného a zásadního důvodu: umělec už nebude pracovat jen aby potěšil bohaté, ale jen proto, aby jejich bohatství rozmnožil, což je povážlivý sestup. Koneckonců Rafaelovy náčrtky či Celliniho sochy potěšily papeže či knížete jako lidské bytosti. Kníže zaplatil za sochu, ale neočekával, že by mu socha vydělávala. Mám dojem, že na náčrtcích objednaných papežem u Rafaela nejsou k vidění žádné kostky mýdla. A nikdo obeznámený s malicherným cynismem naší plutokracie, jejím pohrdáním svědomím, nemůže pochybovat, že reklamní umělec bude často asistovat podnikání, nad nímž nebude mít morální kontrolu a s nímž nebude morálně souhlasit. Bude podporovat šíření mastičkářských léků, podezřelých investic a pracovat ne pro Medicejské, ale pro Marconiho. Před touto základní chytrostí má sklonit ty nejčistší a nejpyšnější intelektuální ctnosti, schopnost přitahovat své bližní a vznešenou povinnost chválit. Milliasův obraz je totiž velkou alegorií. Je téměř proroctvím budoucího použití krásy dětí ještě nezrozených. Chvála bude přesně toho druhu, která může být zcela po právu nazvána mýdovou a podnikání přesně takové, že si po právu zaslouží označení Bubliny.