Mýty a metafory

Na jistých lidech, kterým někteří řkají vědci a já jim říkám materialisti, kritizuji, že pořád používají mythologii. Polovina z toho, co říkají je tak pravdivé, až jsou to banality a druhá polovina je tak nepravdivá, až je to průhledné. Své otřepané fráze i falešné nároky ovšem halí do složité nádhery legendárních a alegorických obrazů. Četl jsem, co v nějakém pojednání o darwinismu napsal jeden z posledních přežívajících darwinistů: „Jak zjistil Malthus, mezi jedinci všech druhů se odehrává soutěž v zápase o přežití a Příroda vybírá jedince, kteří variují nejúspěšnějším směrem.“ Nu, když lidé ve starých náboženstvích říkali, že Bůh si vyvolil národ a povolal proroka, alespoň tím něco mysleli a to, co říkali mysleli vážně. Mysleli tím, že bytost schopná myslet a obdařená vůlí obojí použila při aktu volby. Kdo ale je Příroda a jak je ona, on, či ono dokáže vybrat kohokoliv či cokoliv. Jediné co ve skutečnosti a autor říká je, že se jistí jedinci objevují, když jsou jiní vyhlazeni. Asi sotva potřebujeme Darwina či darwinisty, abychom se tohle dozvěděli. Ovšem Příroda, která vybírá ty, kdo variují nejúspěšnějším směrem neznamená vůbec nic, leda tolik, že úspěšní mají úspěch. Jenže celý tenhle kruhem dokazovaná banalita je obklopena mythologickým mračnem uvedením mythologické bytosti, kterou dokonce i sám autor považuje za mýtus. Čtenáře má ovlivnit a zmást představa ohromné kamenné bohyně zasedající na horském trůně ukazující na konkrétní žábu nebo konkrétntního zajíce a hromovým hlasem diktující, že tenhle a právě jen tenhle kus má přežít. Všichni víme, že (prozatím) přežije a pak se pyšníme tím, že dokážeme zopakovat obyčejný fakt, že přežil padesáti rozmanitými a květnatými způsoby: že byl cenný pro přežití, že byl přirozeně vybrán k přežití, nebo že přežil, protože byl nejlépe uzpůsobený k přežití, nebo že mu velký zákon Přírody o přežití nejschopnějších přísně nakazoval přežít. Kritici náboženství říkávali, že jeho tajemství a mystéria byly jen šarády a maškarády, ale tyhle věci jsou maškarádami ve zvláštním a konkrétním smyslu slova. Jsou to věci předkládané důvěřivým shromážděním věřících kněžími, kteří vědí, že to jsou maškarády. Je nemožné dokázat, že by kněz věděl, že v jeho svatyni není žádný bůh, nebo že v jeho orákulu není pravdy. Víme však, že materialisté vědí, že neexistuje žádná zhýčkaná a vybíravá dáma jménem Příroda, která ukazuje prstem na žábu.
Konkrétní případ, na který byla tahle mythologická metafora použita je samozřejmě jiná věc. Je to věru věc, která v různých dobách obsahovala hodně z tohoto prvku materialistické mythologie. Abychom poznali jakou pravdu ve skutečnosti obsahovala, museli bychom se vracet ke staré darwinowské debatě a to teď vůbec nemám v úmyslu. Mohu ale jen mezi řečí podotknout, že tahle představa Přírody jak něco vybírá a volí je obzvláště neslučitelná se vším, co lze říci ve prospěch jejich vlastní věci a že už samo jméno přirozeného výběru je to nejnepřirozenější označení, které pro to lze zvolit. Jejich hlavní a jediný argument přece je, že vše se děje, v běžném lidském slova smyslu, náhodou. Spíš bychom měli mluvit o shodě náhod a někteří z nás to považují za hodně neuvěřitelnou shodu náhod. Tak či onak, celá ta věc stojí na tom, že jeden čtvernožec měl náhodou dlouhý krk a náhodou žil zrovna tehdy,když bylo zapotřebí dosáhnout na vyšší keř nebo strom. Když se tyhle náhody nahodile přihodily asi tak stokrát po sobě, pokaždé přesně stejně, můžete takovým postupem proměnit nějakou ovci v v kozu nebo žirafu. Zda je to pravděpodobné nebo ne je jiná otázka. Ovšem celý darwinovský argument spočívá v tom, že to není příroda, o nic víc než Bůh nebo kdokoliv jiný, kdo by vybíral, ale že se to tak prostě přihodí. Jsme docela připrace se, tam kde je to vhodné, zabývat stromy a žirafami, aniž bychom se pořád zmiňovali o Bohu. Nemohli by materialisté ovládat svůj rétorický a romantický sentiment, alespoň do té míry, aby se obešli bez neustálého odkazování na Přírodu? Mohli bychom se dohodnout, že my na chvíli odložíme svou theoologii, pokud oni nechají být svou mythologii?
Mythologické návyky se ovšem neomezují zcela a výlučně na vědce, ba ani na materialisty ne. Mythologie tohoto druhu je jaksi obecně rozptýlena po celém moderním světě. Populární formou mythologie je metafora. Jisté řečové obraty jsou pevně zachyceny v moderní mysli zrovna tak, jako byly bajky o bozích a nymfám pevně zachyceny v myšlení pohanského starověku. Je až zarážející, jak často, když někoho oslovíme čímkoliv, co se jen podobá ideji, odpoví nám nějakou zavedenou metaforou považovanou za vhodnou pro takovou příležitost. Když mu řeknete, že dáváte přednost principu cechu před principem trustu, nebude se bavit o principech. Můžete se spolehnout, že odpoví „Přece nemůžete otočit hodiny zpět,“ se spolehlivou jistotou tikajících hodin. Tohle je velmi krajní případ mentálního zhroucení, které doprovází upadnutí do metafory. Člověk totiž svou vlastní věc chápe z čiré lásky k metafoře. Možná nemůžete vrátit čas, ale hodiny obrátit zpět ano. Kdyby mluvil o abstrakci zvané čas byl by v lepší pozici, ale všepohlcující chuť pro řeč v obrazech ho nutí mluvit o hodinkách. Skutečná otázka o kterou tu jde samozřejmě nemá nic společného ani s hodinami, ani s časem. Jde tu o to, zda jisté obecné principy, jimiž se lidí v minulosti řídili a možná také ne, mají být stejně dodržovány i v budoucnu. Vtip je ovšem v tom, že dokonce i člověk, který si myslí, že nemůžeme rekonstruovat a obnovit minulost může jen stěží rekonstruovat svou větu jinak, než této obrazné podobě, Bez svého mýtu či bez své metafory je ztracen.
Další spousta metafor se odvozuje od fenoménu jitra, nebo faktu, že slunko vychází respektive (v pokorné omluvě se plazím před muži vědy) vypadá, že vychází. Je to naprosto přirozená metafora pro básníky nebo vlastně pro všechny lidi v tom ohledu, v němž jsou všichni lidé mystiky. Je jistě pravda, že ve všech těchto přirozených věcech jimiž imaginace rozumí jemněji a důkladněji než rozum, je obsaženo tajemství. Nechovám ani žádné opovržení ani vůči mythologii posuzované a chápané jako mythologii. Pokud ale chceme vědět, co chce někdo udělat, pokud se zeptáme volnomyšlenkáře, co si myslí a proč si to myslí, pak je to trochu únavné a otravné, pokud se dozvíme, že očekává Úsvit, nebo že se zrovna věnuje zpívání Písní před úsvitem. To je pak člověk v pokušení odseknout, že Jitro není vždy tak docela příjemná záležitost a to ani pro ty lidi ne, kteří se věnovali svobodnému myšleni o společnosti v níž žijí. Člověku se může stát, že ho za úsvitu zastřelí.
Ani na chvíli si samozřejmě nemyslím, že bychom se měli bez mýtů a metafor úplně obejít. Sám je užívám neustále a budu to dělat i nadále. Myslím si ale, že si musíme všichni dávat pozor, abychom je nepoužívali jako náhražku rozumu. Možná by bylo dobré mít postní den, kdy bychom se zdrželi všeho, až na používání abstraktních pojmů. Shodněme se, že si každý pátek odřekneme vedle masa i metafory. Jsem si jist, že to intelektuálnímu zažívání jen prospěje.

Reklamy

Filosofie do školní třídy

Jedna věc, kterou by měli moderní lidé prostě pochopit je to, že každý argument začíná od předpokladu, tedy od něčeho, o čem nepochybujete. Samozřejmě, pokud chcete, můžete o předpokladu, ze kterého váš argument vychází pochybovat, ale v tom případě začínáte jiný argument s jiným výchozím předpokladem. Každý argument začíná nějakým neomylným dogmatem a to lze zpochybnit jen tak, že ustoupíme k nějakému jinému neomylnému dogmatu. Své vstupní tvrzení nemůžete dokázat, jinak by nebylo vstupní. Tohle všechno je abeceda myšlení. A je na ni zvláštní a positivní, že ji jako ostatní abecedy lze vyučovat v škole. To, že se nemáme pouštět do sporu a argumentovat, aniž bychom nejprve formulovali a předložili naše východiska, lze ve filosofii vyučovat právě tak jako u Euklida v jedné a téže obyčejné školní třídě s tabulí. A řekl bych, že tomu lze učit i mládež, než je vypuštěna do ulic a zcela vydána logice a filosofii Daily Mail
Mnoho z našeho chaosu kolem náboženství a pochyb začíná právě v tomhle, totiž v tom, že naši moderní skeptici začínají právě tím, že nám vykládají, čemu nevěří. Ale i u skeptika chceme v první řadě vědět, čemu věří. Než se začneme přít, chceme vědět, o čem se přít nemusíme. A celý tenhle zmatek nekonečně narůstá tím, že všichni skeptici naší doby jsou skeptiky v různé míře rozkladu.
Vy a já máme na všemi těmihle bystrými filosofy jednu výhodu, shodou okolností totiž nejsme šílení. Všichni věříme v katedrálu sv. Pavla, většina z nás i ve sv. Pavla. Uvědomme si ale zřetelně, že věříme ve spoustu věci z našeho každodenního života, které ale nelze dokázat nebo předvést. Nechme náboženství na chvíli úplně stranou. Tvrdím, že všichni rozumní lidé věří pevně a nezvratně v určité věci, jež jsou nedokázané a nedokazatelné. Zhruba si je nastiňme:
Každý člověk věří, že svět kolem něj a lidé v něm jsou skuteční, že to nejsou jen jeho přeludy nebo sny. Nikdo nezačne zapalovat Londýn ve víře, že jej sluha brzy vzbudí ke snídani. Ale to, že zrovna v danou chvíli nesním je nedokázané a nedokazatelné. Nedokázané a nedokazatelné je i to, že existuje cokoliv vně a mimo mě.
1)Všichni příčetní a zdraví lidé věří nejen, že tento svět existuje, ale také, že na něm záleží. Každý člověk věří, že máme povinnost se o tuto vizi či panorama života zajímat. O člověku, který by říkal „Nestál jsem o tuhle frašku, vadí mi a nudí mně, Vím, že někdo o patro níž zrovna vraždí jednu starou paní, ale já jdu spát.“ by si myslel, že se mýlí a jedná zle. Existence jakékoliv takové povinnosti vylepšovat věci, které jsme neudělali je nedokázaná a nedokazatelná.
2) Všichni příčetní a zdraví lidé věří, že existuje jakési já, ego, které trvá. Neexistuje ani palec mozkové hmoty, který by byl stejný jako před deseti lety. Ale pokud jsem před deseti lety zachránil člověku v bitvě život, jsem na to stále hrdý, pokud jsem utekl, pořád se stydím. Existence tak ohromného „Já“ je nedokázaná a nedokazatelná. A nejen, že je nedokázaná a nedokazatelná, mnoho metafysiků ji zpochybňuje.
3) A do třetice, věří většina zdravých a rozumných lidí věří a všichni příčetní a zdraví lidé v praxi předpokládají, že mají možnost rozhodovat se a odpovědnost za své počínání.
Jistě by bylo možné sestavit nějaké prosté, nudné stanovisko jako tohle právě uvedené, aby lidé věděli, kde stojí. A pokud se mládež budoucnosti nesmí (nyní) učit žádné náboženství, pak by se alespoň, jasně a jistě, mohla naučit třem či čtyřem zdravým základům a jistotám svobodného lidského myšlení.

Návrat andělů

Tyto poznámky píši s jednou velkou nadějí a to s nadějí na vyvolání sporu. Je skutečně zvláštní a ojedinělé, že při všech řečech o velkém díle fysické vědy a jejím údajném vítězství nad náboženským dogmatismem si nikdo nevšiml co ve skutečnosti bylo největším ze všech triumfů vědy. Byl to objev mnohem větší, než evoluce. Byl to objev nikoli faktu, ale methody, matky to nespočetných faktů. Methodou je samozřejmě to, co je ve vědecké theorii známé jako methoda hypotézy. V běžné řeči obyčejných lidí ji lze asi nejjednodušeji a nejjasněji přiblížit slovy, že to, zda nějaký kabát člověku padne nejsnáze zjistíme tak, že je nebudeme oba měřit, ale kabát vyzkoušíme. Je to nahrazení velmi pomalé logické methody postupného shromažďování absolutního důkazu, methodou rychlou, experimentální a imaginativní, která nám dlouho předtím než můžeme získat absolutní důkaz dá velmi dobré pracovní přesvědčení. Dozvím se, řekněme, o nějaké theorii o vesmíru. Pokusně předpokládám, že je pravdivá a když pak s překvapením zjistím, že vysvětluje boty na mých nohou i nos v mé tváři i to proč má můj deštník nový a zářivý smysl, seznám, že mé vstupní dveře mají nyní své vlastní vysvětlení, že mě ve velkém zástupu denně a neustále obklopují pravdy o mém psu, kočce, manželce, klobouku a kredenci. V takovou theorii věřím a věřím v ní pořád víc a víc.
Pokud by na druhé straně theorie pravdivá nebyla, byl bych si tím naprosto jist deset minut poté, co bych ji zkusmo přijal za svou, protože bych si polámal nohy o nějaký její rozpor. Natáhli jsme a pozapínali kabát na svět (toho kulatého a trpělivého gentlemana) a on se na zádech roztrhl. Je docela zřejmé, že právě na této methodě jsme založili všechny naše reálné víry a že především na tomhle zakládáme svou víru v evoluci. Kolik z těch tisíců lidí tak elegantních a brilantních jako my, kteří zhruba věří v darwinovskou nauku ví, která kostra či zkamenělina, který papouščí ocas nebo který žaludek sépie je opravdu považován za přesvědčivý příklad a absolutní doklad přirozeného výběru? I darwinovských faktech, které vedly ke konversi víme pramálo. Co však známe, je mnohem důležitější, totiž darwinovská fakta, jež přišla po naší konversi. Abychom užili vznešenějšího jazyka: to, co známe, jsou plody ducha. Víme, že jakmile se tato idea ocitne v naší hlavě milion věcí v tu chvíli zprůsvitní, jako by za nimi byla rozsvícena lampa: vidíme tu věc ve psu na ulici, v hrušce na zdi, v knize o dějinách, kterou čteme, dítěti v kočárku a posledních zprávách z Bornea. Naplnění, jež se na nás vylévá je tak přirozené, setrvalé a zaplavující, že se nakonec dostavuje okolnost zvané víra. Viděli jsme tolik důkazů oné theorie, že jsme je všechny zapomněli. Theorie je nám tak jasná, že ji sotvakdy vůbec dokážeme hájit. Kdybychom přišli za prvním racionalistou, na kterého si vzpomeneme a vyzvali ho, aby dokázal evoluci, byl by z toho omráčený jako člověk, po kterém bychom chtěli, aby obhajoval spravedlnost.
V této fázi filosofického vývoje je nutno říci, že především právě touto methodou úspěšné hypotézy, teorií, která se sama ospravedlňuje se velké množství mladých lidí v této generaci navrátilo k jisté duchovní nauce. Je možná správné tuto nauku popsat tak suše a stručně, jak to jen lze. Je to názor, že svět při bližším zkoumání krajně sugestivně ukazuje k existenci duchového světa, světa sil zjevně nezpůsobených hmotou, které jsou do jisté míry schopny inspirovat a ovládat a do jisté míry se dokáží dávat poznat. Tvrdím, že je nezbytné jasně říct, že se mnozí z nás k této víře vrátili a že jsme se k ní vrátili ne kvůli tomo či onomu argumentu, ale protože ona theorie, když si ji osvojíme, funguje všude, protože kabát, když si ho vyzkoušíme sedí v každému záhybu. To je nutno říct proto, že staří racionalisté se na nás po právu hněvají a to do té míry, nakolik se jim zdá, že tak ohromné učení zakládáme na několika zoufalých úskocích, vytáčkách a slovíčkaření a nakolik se jim zdá, že se náboženství chytáme jak tonoucí stébla…Návrat k duchovní theorii v ničem takovém nepočívá. Podobně jako hnutí směrem k evoluci záleží v tom, že funguje. Nasadíme si theorii jako kouzelný klobouk a historie je najednou průhledná jako dům ze skla.
Začněme na začátku. Přihodila se nedávno podivuhodná a sensanční věc, tím naznačuji příchod tvora zvaného člověk. Zváženo z kosmického pohledu je to událost nedávná, porovnatelně řečeno, je jen trošku příliš stará na to, aby ji hlásaly titulky večerníků. Novost, náhlost a naprostá jedinečnost vzestupu člověka nám poněkud připomíná Japonsko na Východě, jen je to ještě víc….Může to mít sto vysvětlení. Nikdo příčetný nebude tvrdit, že šlo o duchovní dedukci. Je s tím ovšem v souladu, a to ve velmi dobrém souladu, předpoklad, že vedle vedle zvířecí existuje i jiná atmosféra života a že do onoho tvora v té chvíli vpadl tento duchový svět. Fenomén nedokazuje náboženství, ale náboženství vysvětluje fenomén. Fenomén je to právě tak osamělý jako Vtělení. To lze vysvětlit tak, že to v jistém smyslu Vtělení bylo. Potom pokračujme dál. Je jedna věc, již dosvědčuje, bez jakékoliv výjimky, celé lidské plémě. Od nejzšeřelejších věků a zemí, kdekoliv se nalézalo lidské símě, vždy prohlašovalo, že k takovému vpádu došlo na počátku, že oni či jejich otcové jednali s temnější či úžasnější bytostí. Pokud lidské svědectví vůbec něco znamená, pak tohle je patrně jediná věc, o níž máme svědectví a důkazy ohromující.
Máme téměř ohromující lidské svědectví o nutnosti morálky, máme docela ohromující lidské svědectví o skutečnosti duchovního života. Jsme náležitě připraveni dovolávat se svědectví všeho lidstva k podpoře policejních regulací nebo ethických danost, máme ovšem za to, že lidstvo musí povídat nesmysly, když se jedním všeobecným zvoláním dovolává věci, která je starší než hřích. Je důležité, že Marcus Aurelius, američtí Indiáni, hinduističtí mudrci a italští lupiči a a pan Spurgeon a pan William Crookes všichni, svými odlišnými cestami, dospěli k tomuto závěru. Ještě důležitější pak je, že tato víra v ducha není zdaleka morbidní záležitostí, že ji zastávají téměř všichni lidé, kteřé jsou fysicky zdatní a žijí na čerstvém vzduchu. Silní venkované a sedláci vysocí šest stop, všichni věří ve víly. Racionalismus je chorobou měst, podobně jako bytová otázka. Tohle vše samozřejmě jen naznačuje, ale naznačuje velmi jednoznačně. Fenomén nedokazuje náboženství, ale náboženství vysvětluje fenomén…..K duchovní theorii jsme se nevrátili kvůli té či oné trivialitě—kvůli ospravedlnění čtvrtého evangelia nebo škrábání po stole. Vrátili jsme se k ní proto, že s odmítnutím racionalismu se svět náhle stal rozumným.

Daily News, 14. března 1903

Ženy na pracovišti – a doma

Nedávný spor o profesním postavení vdaných žen byl součástí mnohem širšího sportu, který se neomezuje na zaměstnané ženy, ba ani ne ženy jako takové. Patří k němu rozlišení, na něž aktéři sporu z obou stran obyčejně zapomínají. Pře se většinou točí kolem toho, zda je rodinný život tím, co označují za „zaměstnání na plný úvazek“ nebo zda je to „práce na půl úvazku“. Jenže mezi celým úvazkem a polovinou či setinou úvazku je ještě jeden rozdíl. Nemá nic společného s tím, kolik práce zabere, ale spíš s tím, jaký prostor pokryje. Jeden průmyslový expert se dokonce onehdy chlubil, že k výrobě špendlíku je zapotřebí dvaceti mužů a já doufám, že si na nějaký připínáček sedl. Jenže člověk, který vyrobil jednu dvacetinu nepracoval jen jednu dvacetinu hodiny. Se vším pravděpodobností pracoval celých dvanáct hodin—a pokud by záleželo na šťastném a spokojeném průmyslovém expertovi, tak by klidně mohl dřít celých čtyřiadvacet. Může pracovat celý život, ale nikdy nevyrobí celý špendlík.
Nu, na světě pořád přebývá řada šílenců, k nimž mám tu čest se počítat, kteří si myslí, že je dobré zachovat tolik zaměstnání, kolik je jen možné. Po našem bláznivém způsobu si blahopřejeme, kdykoliv potkáme kohokoliv, kdo dělá cokoliv osobně a úplně. Radujeme se, kdykoliv zjistíme, že jsou ještě případy, kdy jedinec může být u své práce od počátku do konce. Jsme si velmi dobře vědomi, že to často není slučitelné s moderní vědeckou civilisací a ta skutečnost nás někdy pohnula k tomu, abychom řekli, co si o moderní vědecké civilisaci myslíme. V každém případě, ať už máme pravdu nebo se mýlíme, je to důležitý rozdíl, na který se vždy nepamatuje, který je nutno mít nejvíc na paměti a na který se v moderní debatě o zaměstnanosti žen myslí nejméně.
Možná je nutné, aby jistý počet lidí dělal práci, kterou neudělají celou. Možná je nutné, aby někteří lidé dělali práci, které nerozumí. Nechceme však jejich počty donekonečna násobit a pak to všechno skrýt výkřiky o emancipaci a rovnosti. Umožnit ženám, aby vyráběly kus špendlíku je možná emancipace, pokud žena opravdu chce vyrábět kousky špendlíku. Možná to je rovnost, pokud jí zmítá hněvivá žárlivost nad manželem, který má tu výsadu, že může vyrábět kousky špendlíku. Pochybujeme ale o tom, jestli je opravdu větším lidským výkonem vyrábět kousek špendlíku nebo celou zástěru (v originále slovní hříčka pin – špendlík, pinafore: což může být zástěra i malé dítě viz dále pozn. Překl.) A půjdeme ještě dál a budeme se ptát, zdali lidštější ušít celou zástěru než se starat o celé dítě a jeho blaho. Při všech řečech o tom, zda je mateřství práce na „půl úvazku“ jde o to, že je to přinejmenším jedna z prací, kterou lze považovat za celou a téměř za cíl sám o sobě. Lidská bytost je svým způsobem sama sobě cílem. Cokoliv ji činí šťastnou a velkomyslnou je, před Bohem, věcí zaměřenou k poslednímu cíli. Není, na rozdíl do většiny řemesel a profesí, jen nástrojem a prostředkem k cíli. A je to věc, o niž lze, vzhledem k ustrojení lidské přirozenosti, usilovat s positivním a nekoupeným nadšením. Ať už to je práce na půl úvazku nebo ne, nemusí to práce dělaná jen s polovičním zaujetím.
Nu, ve skutečnosti není tolik zaměstnání, jež by normální a běžní lidé mohli vykonávat s nadšením pro ně samé. Proti tomu se obyčejně staví odkazy na výjimečné případy specialistů, kteří dosáhli úspěchu. Může třeba existovat žena, která tak ráda plave v Kanálu, že to bude dělat, dokud nepřekoná rekord. Když na to vlastně přijde může existovat žena, která tak ráda objevuje severní pól, že ho hledá ještě dlouho potom, co byl objeven. Takové senzační úspěchy se samozřejmě hodně vyjímají v novinách, protože to jsou senzační případy. To však není otázka o tom, zda jsou ženy svobodnější v profesionálním nebo v rodinném životě. Abychom na ni odpověděli, museli bychom předpokládat, že všichni námořníci na lodích na Kanále jsou ženy, že všichni rybáři ve sleďové flotile jsou ženy, že všichni velrybáři v Severním moři jsou ženy a pak rozvažovat, zda ti nejhůře placení a nejtvrději pracující z nich žijí skutečně šťastnějším nebo tvrdším životem. Okamžitě by se ukázalo, že velká většina z nich podléhá rozkazům, a že značná menšina z nich podléhá rozkazům, jimž ne tak docela rozumí. Neměla by existovat obec, kde by průměrná žena velela lodi. Mohla by ale existovat taková obec, kde by žena velela domu.
Vzít ze sta domů sto žena a dát jim sto lodí by bylo zjevně nemožné, pokud by ty lodi nebyly kánoe. A to by znamenalo dovádět do pozoruhodného extrému individualistický ideál lidí, veslujících si jen na své vlastní kánoi. Vzít sto žen ze sta domů a umístit je na deset, či spíše možná jen na dvě lodi by očividně znamenalo velmi zvětšit počet služebníků a notně umenšit počty paní. Jediná loď s takovým mužstvem (možná bychom měli říct ženstvem) byla loď, jíž v Bab Ballad velel poručík Bellaye (poznámka: Poručík je hrdinou Gilbertova „Příběhu ženy z Bumboat“. Je tak milován, že značný počet mladých žen se zamaskuje za námořníky a ukryje se na jeho lodi) – a i v tomhle případě by se dalo říci, že mladé dámy, které s ním vypluly měli nakonec spíše rodinné než profesní ideály. Ovšem námořní velitel sám nebyl zrovna velký profesionál, pamatujeme si, že své námořníky zprostil většiny jejich povinností a bavil se tím, že střílel ze svého jednoho velkého děla.
Obávám se, že zkušenost většiny podřízených žen v obchodech a továrnách je poněkud tvrdší. Použil jsem velmi elementární a hrubý příklad, nejsem ovšem první rétor, kterému se hodilo debatovat o státu pomocí jasného a originálního podobenství lodi. Ovšem pro loď i pro obchod platí stejný princip. Velmi přesně platí pro moderní obchod, který je skoro větší než moderní loď. Na lodi či v továrně musí pracovat v největší míře lidé ve služebném postavení, jednou z mála lidských institucí, kde není nutné, aby měli sluhové tak velkou převahu je právě lidská domácnost a rodina. Proto si pořád myslím, že pro dámu se zájmem o lodi nadále zůstává nejsvrchovanějším y nejsymboličtějším momentem chvíle, kdy se její loď vrátí domů. A myslím si také, že jsou jisté symbolické lodi, které by se měly mnohem raději vrátit domů a doma zůstat.
Vím všechno o nutných úpravách a kompromisech, vyvolaných nahodilými podmínkami současnosti. Nejsem ohledně jich nerozumný. My ovšem nediskutujeme o návrhu, že by se měl změnit ideál. Jde o návrh, že by se ideál měl zrušit. Jde o návrh, že by se na tu věc měl vztáhnout nový test či metoda posouzení a to ne taková, která by zkoumala zda je o úplnou práci v tom smyslu, že si vystačí sama a je uspokojivá, ale v tom, zda jde o to, čemu se říká poloviční úvazek, tedy zda jde o záležitost, která by měla být poměřována mechanickými počty moderního zaměstnávání.
Existovali domácí bůžci domácí světci a domácí víly či skřítkové. Nejsem si jist, zda továrny už mají své bůžky, své světce nebo víly či skřítky. Můžu se plést, přes ekonomiku zas takový expert nejsem, ale ještě jsem o nich neslyšel. A my si myslíme, že důvod spočívá v rozdílu, který jsem zmínil v úvodu těchto poznámek. Když lidé zacházejí s čímsi, co sice může být malé, ale je to současně vykroužené a úplné jako vesmír, pak má jejich představivost, náboženský instinkt a lidský smysl pro humor volné pole působnosti.
Místem, kde rodí děti, kde lidé umírají a kde se odehrává drama smrtelného života, není ani kancelář, ani obchod, ani úřadovna. Je to cosi mnohem menšího rozměry, ale mnohem většího záběrem. A i když nikdo nebude takový hlupák, aby tvrdil, že je to jediné místo, kde mají ženy pracovat, má povahu jednoty a universality, kterou nelze najít v žádné jiné z fragmentárních zkušeností dělby práce.

(Illustrated London News, December 18, 1926)

Kořeny země

Bylo nebylo, žil byl jednou v jedné zahradě jeden malý chlapec v zahradě. Směl v ní trhat květiny, ale měl zakázáno je vytrhávat i s kořeny. Rostla tam ovšem i jedna květina, která nevypadala nijak důležitě, byla poněkud trnitá s malým, hvězdičkovýni květy, kterou chlapec opravdu moc chtěl vytrhnout i s kořeny. Jeho učitelé a poručníci, kteří s nim žili v domě byli vážení, formální lidé a tak mu rozumně vysvětlovali, proč ji nesmí vytrhnou. Zpravidla to byly hloupé důvody. Žádný z nich však nebyl tak hloupý, jako byl důvod proč to malý chlapec chtěl udělat. Tvrdil totiž, že Pravda si žádá, aby věci vytrhával i s kořeny, aby viděl, jak rostou. Byl to však jeden z těch ospalých domů, kde se nemyslí a tak mu nikdo nedal pravou odpověď na jeho argument, totiž tu, že by to květinu zabilo a že na mrtvé květině není víc Pravdy než na živé. A tak jedné tmavé noci, kdy mračna zcela skryla měsíc, jako tajemství příliš dobré či příliš strašné, než aby je bylo možné říct, sešel malý chlapec po starých vrzajících schodech ze svého stavení a v noční košili se vplížil do zahrady. Říkal si dokola, že není žádný důvod, aby tu rostlinu ze zahrady nevytrhl, ne větší, než proti tomu, aby, když bezmyšlenkovitě odsekne v cesty vršek bodláku. A přece mu temnota, již si zvolil, odporovala a tak jeho vlastní bušící srdce, protože si pořád dokola říkal, že může být příštího jitra ukřižován jako rouhač, který vyrval z kořenů posvátný strom.
Možná by mohl být ukřižován, kdyby ho vyrval. To nemohu říct. Ovšem on ho nevyrval a nebylo to proto, že by se nesnažil. Když totiž chytil tu malou rostlinku v zahradě, tahal a tahal a zjistil, že drží tak pevně, jako by do země byla vkována železem. A když zatáhl vší silou potřetí ozval se za ním hrozivý zvuk a buď nervy nebo (což by chlapec popřel) svědomí, ho přiměly, aby odskočil zpět, a klopýtavě se rozhlížel kolem sebe. Dům, v němž žil vypadal jen jako černá masa proti téměř stejně černé obloze. Po dlouhém zírání si ale všiml, že i samy obrysy domu už mu nejsou podvědomé, protože velký kuchyňský komín se zkroutil a hrozil pádem. Zoufale znovu škubl rostlinou a zdáli zaslechl, jak se propadla střecha stáje a koně zaržáli a vyrazili. Pak vběhl do domu a zahrabal se do peřin. Druhý den ráno se ukázalo, že kuchyně je rozbitá, jídlo na celý den zničené, dva koně že zahynuli a tři další se utrhli a utekli. Chlapcem ovšem stále zmítala zuřivá zvědavost a krátce poté, když mlha od moře skryla zahradu i dům zase tahal za kořeny nezničitelné rostliny. Visel na ní jako kluk při přetahování lanem, ale ona nepovolila. Z šedé mořské mlhy se jen ozvaly zdušené výkřiky hrůzy, volaly, že králův hrad padl, že věže střežící pobřeží jsou pryč, že polovina velkého přímořského města se utrhla a sklouzla do moře. To chlapce na chvíli vystrašilo a už o rostlině nemluvil. Jenže pak dospěl do silné a bezstarostné mužnosti a zkáza v celé oblasti byla pomalu opravena. Tehdy před lidmi otevřeně řekl: „Vypořádejme se konečně s hádankou toho iracionálního býlí. Vyrvěme je, ve jménu Pravdy.“ I shromáždil velký počet silných mužů, jako armádu, která by se měla postavit invazi a ti se všichni chopili malé rostlinky a dnem i nocí za ni tahali. V Číně se zhroutilo čtyřicet mil Velké zdi. Pyramidy byly rozpolceny do zubatých kamenů. V Paříži se Eifellova věž překotila jako kuželka a zabila polovinu Pařížanů a v New Yorku se náhle v přístavu zřítila kupředu Socha svobody a roztříštila americkou flotilu, v Londýně katedrála sv. Pavla zabila všechny žurnalisty z Fleet Street, Japonsko zaznamenalo sérii zemětřesení a pak se potopilo do moře. Někteří prohlašovali, že dva poslední incidenty nebyly pohromami v pravém slova smyslu, ale do toho se pouštět nebudu. Oč tu běží je, že ani poté, co siní muži oné země nějakých čtyřiadvacet hodin tahali za onu rostlinu a povalili přitom asi polovinu civilisovaného světa, ale rostlinu nevytáhli. Nebudu čtenáře unavovat všemi skutečnostmi tohoto realistického příběhu, tím jak k tomu, aby květinu vytáhli použili nejprve slony a pak parní stroje a jak jediným výsledkem bylo, že rostlina dál vězela v zemi, ale měsíc se začal chvět a i slunce bylo poněkud neklidné. Lidské plémě nakonec zasáhlo, jak to vždy vposledku dělá, za použití revoluce. Ale dávno před tím chlapec či muž, který je hrdinou tohoto příběhu, nechal celou věc být a svým patronům a pánům řekl jen: „Dali jste mi mnoho promyšlených a planých důvodů, proč nemám tohle křovisko vytrhat. Proč jsme mi neřekli dva dobré důvody: za prvé, že nesmím a za druhé, že poničím vše ostatní, když to i jen zkusím?“
Všichni ti, kdo se ve jménu vědy snaží vykořenit náboženství se podle mého chovají velmi podobně jako onen chlapec v zahradě. Skeptikům se nedaří vyrvat křesťanství z kořenů, vede se jim ale v tom, že vykoření každý normální keř révy a fíkovník každého běžného člověka v jeho obyčejné zahradě a na zelinářských záhonech. Posvátné věci se sekularistům zničit nepodařilo, ale povedlo se jim rozbít věci světské. Nelze předvést náboženství, které dospělo k obludnosti, náboženství je obludné od počátku. Ohlašuje se jako mimořádnost. Nabízí se jako výstřednost. Skeptik nás může nanejvýš vyzývat, abychom se svého vyznání vzdali jako čehosi nespoutaného. A my jsme jako cosi nespoutaného přijali. Zatím by jeden řekl, že jsme se ocitli ve slepé uličce přehrazené bariérou mezi námi a těmi, kdo nemohou cítit jako my. Jenže pak přichází prazvláštní praktická zkušenost, jež náboženství v našem rozumu potvrzuje jednou provždy. Nepřátelé náboženství je totiž nedokáží nechat být. Dřou se a namáhají ve snaze náboženství rozbít a rozmetat. Náboženství rozdrtit nedokáží, daří se jim ale rozbít vše ostatní. S vašimi otázkami a dilematy nemůžete způsobit ve víře rozruch a zmatek. Od počátku totiž byla transcendentním přesvědčením, a víc přesažná už být nemůže. Způsobíte ale (pokud vám to přinese nějakou útěchu) jistý rozruch a zmatení do běžné morálky a zdravého rozumu.
Protivníci našeho náboženství nás nepřiměli přijmout jejich axiomy, naše axiomy jsou stejné jako dřív, oni se však poddali všem a každé nauce šílenství a zoufalství. Nás nebijí, ale mihnou se kolem nás na svém pochodu do bažina a do propasti. Pan Blatchford nás nemůže přimět přijmout jeho komentář, že člověk není obrazem svého tvůrce, protože to je tvrzení právě tak dogmatické jako jeho popření. Sám se ale může poddat a také poddává tvrzení, jež je lidsky absurdní a nesnesitelné, že nesmím kritizovat násilníka, ani chválit muže, který ho srazí k zemi. Evolucionista nás nemůže donutit , abychom kvůli bezejmenné gradaci v přírodě popřeli, že Bůh je osobní, protože osobní Bůh může pracovat s použitím gradace právě tak, jako čehokoliv jiného, je ovšem tyhle gradace dohání k tomu, že popírají existence osobnosti pana Jonese, protože je v záběru evoluce a jeho okraje jsou jí omílány. Evolucionisté rvou z kořenů svět, ne rostliny. Titáni nikdy nevystoupali k nebi, ale zemi změnili v pustinu.

The Daily News, 17. srpna 1907.

Vláda a práva člověka

Nikdy mi nebylo jasné, proč by člověk, který nemá svobodu otevřít ústa, aby se napil, měl být svobodný, aby je otevřel k řečnění. Řeči druhým lidem ubližují mnohem příměji. Vesnický opilec přinese obci méně přímých trampot a strádání, než jsou ty, které může způsobit vesnická klepna, nebo vesnický horlivec a řečník, či vesnický zlosyn, který svádí vesnické panny. Tyhle a dvacet dalších forem zla jsou páchány jednoduše jen řečmi, je zřejmé, že kdybychom všichni nosili roubíky, předešlo by se tím obrovskému množství zla. Odpovědí není popírat, že pomluva je sociálním jedem, nebo svedení duchovní vraždou. Odpovědí, je že dokud člověku není dovoleno promluvit může být stejně dobře šimpanzem, který dokáže jen brebentit. Jinými slovy řečeno, pokud člověk ztratí odpovědnost za tyto nejzákladnější funkce a formy svobody, přichází nejen své postavení občany, ale i své lidství.
Stále jsou nám ale přiznávány další osobní svobody, složitější a civilisovaější, než prostá lidská řeč, jež je pořád blízce příbuzná šimpanzímu brebentění. Díky jakémusi úřednímu nedopatření, které si vůbec nedokážu vysvětlit, stále ještě smíme psát soukromé dopisy, pokud je hodíme do veřejných poštovních schránek. Nejvyšší poštmistr nám všechny dopisy nepíše, dokonce ani místní pošťák zatím takovou místní pravomoc nedostal. Naprosto nechápu, jak je možné, že reformátoři nepostřehli potřebu sjednotit, reorganisovat, koordinovat, kodifikovat a popropojovat celý tento složitý, chaotický, a plýtvavý systém, či spíše nedostatek systému. Určitě je tu spoustu překrývání, třeba když šest mladých gentlemanů píše dopisy jedné mladé dámě. Určitě tu máme hrozivě nízké vzdělanostní standardy, když si kdekdo může v soukromých dopisech používat kdejakou gramatiku. Určitě se tu formuje řada špatných psychologických návyků u hloupých lidí, kteří píší svým synům do kolonií či svým matkám do chudobinců. A celá tahle anarchie a úpadek by se dala zastavit jednoduchým procesem standardizace veškeré korespondence. Vím, že když použiju slovo „standardizace“ pan H. G. Wells to uvítá a začne o tom vážně uvažovat (a věru se tu přede mnou otevírá výhled na obrovskou sociální reformu).
První a nejočividnější metodou by od podívání bylo, aby vláda rozeslala oficiální formuláře pro naši přátelskou korespondenci, které by se vyplňovaly stejně jako formuláře pojištění nebo daně z příjmu. Tu a tam by i v té nejmodelovější komunikaci byla ponechána volná místa pro některá slova, která může vyplnit sám. Mám v hlavě zpola zformulovanou představu oficiálního milostného dopisu, předtištěného stylem „________ tě“ aby mohl občas s ohledem na nový civilní sňatek a manželství dopsat slova „miluji“ „mám rád“ nebo „zbožňuji“, nebo „nechci“, „zříkám se“ nebo „zatracuji“ s ohledem na ještě novější a civilnější rozvod. Ovšem i tato volná místa pro slovní vyjádření je radno zavádět opatrně, protože cílem celé reformy je pozvednout obecnou úroveň korespondence do výšin, jež jsou zatím většině populace nedostupné.
Dalo by se naznačovat, že tuto reformu navrhuji a podporuji s čistě sobeckých důvodů, protože by mi dovolila zanedbávat mou korespondenci na úrovi theorie tak, jak ji už odbývám v praxi. Sotvakdy někomu píšu a nikdy nepíšu lidem, které mám nejraději. Kvůli nim se netrápím, protože oni to chápou. Jsou tu ale dopisy od naprosto cizích lidí, na které jsem neodepsal a nad nimi mě jímá lítost. Jednou budu muset napsat seznam lidí, jimž jsem měl odepsat, nebo si dát inzerát s tolika podrobnostmi o nich, na něž si dokážu vzpomenout. Kdybych měl nějaké peníze, rád bych jim odkázal po své smrti miliony. Dalo by se říct, že bych z toho vyklouzl velmi lehko, kdyby jim všem a každému vláda poslala místo toho mým jménem pohlednici.
Ovšem ani moje vlastní selhání a neúspěch mě o mém vlastním projektu nepřesvědčují. Nejsem opravdu přesvědčen o nezbytnosti standardizované korespondence a to ani existencí zločinných dopisů, ani mým vlastním zločinným zanedbáváním psaní dopisů. Až a jestliže, v nějakém vzdáleném dni v podivném rozpoložení, skutečně odpovím na nějaký dopis, rád bych si ho přece jen raději napsal sám. I kdybych nemohl napsat nic jiného, než omluvu za to, že jsem nenapsal, pořád bych dal přednost tomu, aby mé sebeponížení mělo povahu sebeurčení.
Je nanejvýš zvláštní, že veškeré moderní řeči o sebeurčení se vztahují na všechno možné s výjimkou vlastního já. Vztahuje se na stát, ale ne na to, co určuje znění samotného slova. Alespoň já věřím v ono mystické učení o demokracii, které předpokládá, že Anglie má duši, či že Francie má své já. Ještě zřejmější ovšem je, že Jones má své já a Robinson má své já. A otázka jíž jsme se zde v podobenství o poštovním úřadě zabýval není otázkou o tom, zda lidé zneužívají pití a špatně jí, tak jako v poštovní schránce či v pošťákově brašně ležívají pomluvy a vydírání. Otázka zní, zda stranou nároků vlády zůstanou vůbec nějaká práva člověka.

Illustrated London News, July 30, 1921

Rozvod versus demokracie

Předmluva
Byl jsem požádán, abych formou brožury vydal tuto poněkud kvapně napasanou esej tak, jak se objevila v Nash’s Magazine, což zde, s laskavým dovolením vydavatele, činím. Teď už nelze změnit poněkud chaotickou povahu tohoto žurnalistického dílka. Přesvědčení, na nichž je založeno je neměnné a nezměnitelné. Vlastně, pokud je od té doby nějak ovlivnily okolnosti, pak leda tak, že je velmi posílily. Pokud jsem psal něco, co vypadalo poněkud spoře a bezvýznamně, bylo to zčásti proto, že jsem polemizoval proti zlu tak rozptýlenému a nedefinovatelnému, které je současně zkusmé i všudypřítomné. Od té doby nemoc propukla naplno, zejména na severu Evropy. Onen historický zvyk, který působí, že se nějaký konkrétní evropský národ stane vlajkonošem jisté sociální tendence a který způsobil, že se impérium stalo impériem římským a revoluce revolucí francouzskou, se přičinil o to, že se severní Němci stali obzvláštními stoupenci a šiřiteli té moderní změny, která by způsobila, že stát bude nekonečně mocnější, než rodina. Tvrdí se dokonce, že pruská politická moc nyní dokonce povzbuzuje opuštění běžné morálky ve prospěch populace, a i kdyby taková hrozná věc nebyla pravda, je velmi významné, že to lze věrohodně říkat o Prusku a jistě ne o žádném jiném křesťanském státě. A v novém světle jednání lze jasněji stopovat trend k rozvodu podobně, jako lze sledovat trend k další pohanské instituci otroctví, která by ho jistě doprovázela. Zotročující síly ovšem udeřily v Evropě příliš brzy a celé hnutí se znenadání zastavilo.
Stejné okolnosti dodaly na významu mé vlastní mé vlastní myšlence, kterou dosud považuji za poměrně důležitou. Lze ji stručně shrnout a označit jako patriotismus domácnosti. Ve zkušenosti národnosti nepřipouštíme, že by jakékoliv přebytek zoufalství mohl přejít do téhož logického světa jako deserce. Žádná míra tragedie se nemůže rovnat zradě. Křesťanský pohled na manželství chápe domov jako samosprávný způsobem analogickým k nezávislému státu, totiž tak, že k němu může patřit i vnitřní reforma, ba vnitřní vzpoura, ale vzhledem k poutu nikoli vzpoura proti němu. V tom smyslu je domácnost jakýmsi stálým a trvalým reformátorem státu, protože stát je souzen podle toho, nakolik jeho uspořádání prospívá nebo škodí lidské plnosti a plodnosti svobodné rodiny. Tak třeba Proradných Deset bylo v Římě odsouzeno a svrženo, protože jejich veřejná moc připustila zlo vůči čistotě soukromé rodiny. Proto středověká vzpoura proti dani z hlavy začala tehdy, když autorita úředního hodnostáře urazila autoritu otce rodiny. Lidé se dnes nestávají tím, že dostanou úřední postavení o nic víc bezhříšnými, než tehdy, a pokud byly domácí záležitosti chudáků jednou vloženy do rukou pouhých právníků a inspektorů, chudí se tak brzy ocitnou v situaci, kdy je nezachrání nic, než Virginiův meč nebo kladivo Wata Tylera. Pokud jde o tu část bohatých, kteří nadále usilují o otrocké řečení, stále se snaží samozřejmě i o rozšíření rozvodu. Je to jen „divide et impera“ a jejich cílem je rozdělením pohlaví docílit rozdělení pracujících. Jeden a tentýž ekonomický kalkul, který je vede k tomu, že podporují tyranii v dílně a obchodě je pobízí, aby podněcovali svévoli v rodině. Nyní však svobodné rodiny pěti velkých států povstaly proti nim a jejich spiknutí je zmařeno.

Rozvod versus demokracie

Pokud jde o záležitost rozvodu netvrdím, že jsem nestranný, protože jsem nikdy nepochopil jakýkoliv rozumný smysl onoho slova. Hlásím se jen (a ve vší skromnosti), že mám pravdu. Hlásím se i k tomu, že jsem representativní , tudíž demokratický. Nu, v demokracii jeden věřit může a druhý nemusí. Bylo by velice nefér zastírat skutečnost, že potíže tu jsou na obou stranách. Potíž s vírou v demokracii je v tom, že je těžké v ni věřit—podobně jako je těžké věřit v Boha a většinu dalších dobrých věcí. Potíž s nevírou v demokracii spočívá v tom, že v nic jiného věřit nelze. Tím chci říct, že nic jiného na zemi či v pozemské politice není. Není-li aristokracie vyvolena bohy, pak ji musí vybírat lidé. Je možné, že je negativně a pasivně snášena, ale musela ji připustit buď nebesa nebo lidstvo, jinak by neměla víc autority než kapesní zlodějíček s trochou štěstí. Mluvit o „nadlidech“, o „přirozené aristokracii“ nebo o „hrstce moudrých“ je jen dětské žvatlání, „Hrstka moudrých“ musí buď být ti, které jiní považují za moudré—a kteří jsou často jen blázni, nebo ti, kdo se považují za moudré sami—a to jsou blázni a hlupáci vždy.
A když někdo zrovna v demokracii věří, jako třeba já, jako v projev velké důvěry v aktivní a pasivní úsudek lidského svědomí, nemůže nijak váhat, či být „nestranný“ ve svém názoru na rozvodu a zejména v názoru na rozšíření rozvodu v demokracii. Demokrat jakéhokoliv druhu musí považovat toto rozšíření za poslední a nejhorší urážku, již moderní boháči uštědřili moderní chudině. Bohatí lidé v rozvod povětšinou věří, chudí v převážně většině věří ve věrnost. Jenže moderní boháči jso mocní a moderní chudina je bezmocná. Proto bohatí již léta a celá desetiletí káží své vlastní cnosti a hodnoty. Když teď začali kázat i své neřesti mám za to, že přišel čas kopnout. Proti popularisaci rozvodu stojí jedna ohromná a základní námitka, která předchází i jakékoliv úvahy o povaze manželství. Vypadá to jako abeceda napsaná písmeny tak velkými, že je nejde vidět. Ta námitka zní: I kdyby demokracie schvalovala rozvod tak silně a hluboce , jak jej demokracie (ve skutečnosti) neschvaluje, musí už dnes každý člověk se zdravým rozumem vědět, že se ta záležitost nakonec vyvine nejspíš proti demokracii, ale dozajista se o to postará plutokracie. Zdá se, že lidem nedochází, že ve společnosti, kde se moc pojí s bohatstvím a kde je bohatství rozloženo krajně nerovně znamená rozšířit moc zákona něco zcela jiného, než rozšířit moc veřejnosti. Vypadá to, že zapomínají, že je velký rozdíl mezi tím, co zákony definují a co působí. Chudou ženu zruinovala těžká pokuta, kterou dostala za to, že v levné hospodě dala dítěti hlt piva s limonádou. Nikdo nepředpokládal, že by zákon výslovně stigmatisoval takové počínání proto, že se ho dopustila chudá osoba v levné putyce. Nikdo si ovšem ani netroufne předstírat, že by boháč, který dá hochovi upít šampaňského byl ztrestán stejně tvrdě, nebo vůbec jakkoliv potrestán. Viděl jsem takové věci na venkovských sídlech mnohokrát a můj hostitel a hostitelka by byli velice překvapeni, kdybych vyšel ven a zavolal policii. Zákon theoreticky odsuzuje každého, kdo se pokouší zmařit počínání policie nebo jí i jen nepomůže. A přece si bohatí motoristé mohou udržovat organisovanou službu protipolicejních detektivů—oblečených do nápadných uniforem—s neskrývaným a otevřeným záměrem ukazovat motoristům jak se vyhnout přistižení. A opět, nikdo nepředpokládá, že by zákon nějak výslovně říkal, že právo organisovat se za účelem vyhýbání se zákonům je výsadou bohatých a ne chudých. Podrobme to ovšem téže praktické zkoušce. Co by řekla policie, co by řekl svět, kdyby po ulicích stáli lidé v zelených a žlutých uniformách a všichni věděli, že jejich úkolem je varovat kapsáře, kdyby se objevili policisté v civilu? Co by svět řekl, kdyby po nocích hlídali respektovaní činitelé ve špičatých kloboucích s cílem varovat domovního zloděje, že na něj čeká policie? Principiálně přitom není rozdílu mezi touhle policejní pastí a jinou policejní pastí, tou která brání motoristovi přejet a zabít dítě jako kuře, která přechází tomu nejfrivolnějšímu druhu vraždy, té nejžalostnější podobě náhlé smrti.
Nuže, zákon o chudinském rozvodu bude aplikován právě tak jako byly aplikovány ostatní zákony. Každý musí vědět, že v praxi budou mít nad životem rodiny více moci dobře oblečení muži: doktoři soudci a inspektoři než špatně oblékaní muži: nádeníci, klempíři a slévárenští dělníci. Nikdo nebude mít tolik drzosti, aby předstíral, že by nádeníci, klempíři a slévárníci měli (jednotlivě či společně) víc moci nad rodinnými životy doktorů, sudích a úředníků. Nikdo si netroufne tvrdit, že když je rozvod záležitostí státu měl by chudý občan mít přímou či nepřímou moc rozvést vévodkyni a vévodu či zrušit sňatek bankéře a jeho ženy. Nikdo ale neoznačí za nepředstavitelné, že by se moc bohatých rodin nad chudými, která je už tak velká, moc vévody jako majitele nájemního bydlení, moc bankéře jako věřitele, že by se tato moc mohla ještě značně zvýšit, když sudí dostanou více práv zasahovat do soukromého života. Vévodové a bankéři jsou často sami sudími a činiteli s výkonnou pravomocí a vždy jsou jejich přáteli. Nádeníci nikoliv. Nádeník bude předmětem nových pokusů , dozajista ale nikdy ne pokusníkem. Právě chudák bude tím, kdo velkou představivostí obdařenému oku vědy ukáže všechny ty hrůzy, jež podle novinových dopisovatelů, volají hlasitě po rozvodu: opilství, šílenství, krutost, neléčitelné nemoci. Bude-li předveden, jak pracuje pro svého pána, bude „vadný“. Pokud je prací pro svého pána strhaný, pak bude „degenerovaný“. Pokud se mu naskytne nějaká konkrétní příležitost a dá přednost práci pro sebe před prací pro svého pána, pak bude zjevně šílený. Pokud nikdy neměl příležitost pracovat pro žádného pána, pak bude „nezaměstnatelný“. Všechny hořké nesnáze a spletitosti krajní chudoby budou užity k tomu, aby rozbily manželské štěstí právě tak, jak jsou již užívány, aby zlomily rodičovskou autoritu. Všude tam, kde je manželství námahou a úsilím bude označeno za neúspěch a selhání právě tak, jako jsou rodiče v moderní Anglii posíláni do vězení pro zanedbávání dětí, které si nemohou dovolit živit.
Vezmu jen jeden příklad nezměrnosti a hlouposti, kterou s sebou nesou tyto návrhy na rozšíření rozvodu. Vezměme si případ často citovaný mnoha účastníky diskuse v novinách –případ toho, co se označuje za „krutost“. Nu jaký má tohle slovo význam a smysl, když se vztahuje na prosperující a když se vztahuje na zápolící třídy společnosti? Podívejme se nejprve na úspěšné třídy. Každý ví, že všichni, jež je možno označit za gentlemany se hlásí ke konkrétní tradici, zčásti rytířské, zčásti jen moderní a elegantní—k tradici zapovídající „vztáhnout ruku na ženu, leda v laskavosti“. Tím nechci říct, že gentleman nesnáší zastrašení ženy hrubou silou: to musí nesnášet každý muž. Chci říct, že má svůj rituál, jakési tabu proti tomu, aby na ženu i jen prst vztáhl. Pokud gentleman (pravý nebo napodobený) svou ženu třeba jen zlehka udeří, cítí že udělal jednu z věcí, jež rozechvívají myšlenky dojmem hranice, něco podobného odříkání Otčenáše pozpátku, sáhnutí na horkou konvici, obrácení krucifixu nebo „porušení slibu“. Manželka to muži může odpustit snáz než mnoho jiných věcí, ale manžel zjistí, že sám sobě odpustí jen stěží. Je to čistě třídní cit, podobný tomu, jak chudí nemají rádi nemocnice. Jak tento třídní sentiment působí na rozvod ve vyšších třídách?
Prvním důsledkem je přirozeně to, že velmi napomáhá oněm falešným rozvodům, jež jsou tak běžné mezi elegantními a mondénními. Chci říct, že tam kde existuje tajná dohoda si lze vzpomenout, přehnat nebo vymyslet nějaké drobné lípnutí nebo strknutí a přece to vážnému soudci připadá u lidí jeho vlastní společenské třídy jako velmi vážná věc. Vně těchto tříd ovšem tahle zkouška není tak docela nemístná, jako když se aplikuje na bohatší třídy. Navzdory tomu, že gentleman cítí nebo na něj působí tato konkrétní hrůza, to skutečně vypadá velmi zle, když ji gentleman prolomí, vypadá to jako šílenství nebo osobní nenávist a pronásledování. Může to dokonce vypadat i jako horší věci. Když je muž s blahobytnými zvyky, žijící v prostředí plném umění, krutý vůči své ženě, může to mít souvislost s nějakou zvráceností sexuální krutosti, jak se naznačovalo (nevím nakolik oprávněně) v případě milionáře Thawa. Nemusíme popírat, že takové případy jsou případy pro rozluku, když ne pro rozvod.
Ovšem tento test technické krutosti, který lze snadno a rychle aplikovat na bohaté je zcela šílený a smyslu prostý, když se aplikuje na chudé. Chudá žena nepovažuje svého muže za násilníka podle toho, jestli ji kdy uhodil. Stejně dobře bychom mohli říkat, že školák posuzuje to, zda je další školák násilník podle toho, zda někdy udeřil. Chudá žena, právě tak jako školák, posuzují násilníka podle toho, zda je násilníkem. Žena ví, že zatímco bití manželky může být skutečným zločinem, udeření manželky je někdy docela spravedlivá sebeobrana. Nikdo neví lépe než ona, že manžel toho musí někdy docela dost snést, někdy to od něj i sama požaduje, někdy spravedlivě. S tímhle chodí za sudím a říká mu to pořád dokola, u jednoho stání policejního soudu za druhým se to žena s monokly kolem očí pokouší vysvětlit sudím, kteří oči nemají. V jedné ulici za druhé se žena hněvivě pouští do pomýleného rytíře, který se připletl k chvilkovému nedorozumění. V životech těchto lidí jsou místnosti přeplněné, nátury pocuchané na hadry, přirozené úniky jsou zakázány. V takových společnostech je trestat nebo rozvádět lidi kvůli ráně stejně nesmyslné a zvrácené, jako by bylo trestat či rozvádět gentlemana za to, že za sebou praštil dveřmi. Kdo ale může pochybovat o tom, že pokud bude rozvod aplikován na populaci, bude aplikován v duchu, který každou ránu bere velmi vážně? Pokud o tom někdo pochybuje netuší, v jakém světě žije. Je dnes běžné setkávat se s lidmi, kteří mluví o tom, co oni označují za volnou lásku, jako by to bylo cosi jako stříbro zdarma—nový a prohnaný politický projekt. Vypadá to, že je stejně snadné uvážit co to bude zač, jako by bylo snadné posoudit, co bude zač zákonné manželství. „Volná láska“ fungovala v každém městě a vsi od počátku světa a první fakt, který o ní zná každý světák je sdostatek prostý. Nikdy nepřináší nic z oné divoké čistoty a dokonalé svobody, kterou jí její stoupenci připisují. Kdyby měly nějaké noviny kuráž nadepsat sloupek „Selhal konkubinát?“ místo „Selhalo manželství?“, odpověď Ano by poskytla osobní paměť všech lidí. Moderní lidé pořád dokola citují jakási divoká vyjádření mnichů z pouště (z dob, kdy byla celá civilisace sužována výčitkami) o hrozných vlastnostech Ženy, o tom, kterak byla přízrakem, hadem a sžíravým ohněm. U jeptišek usazených o pár mil dál asi Muže popisovaly jako plaza a přízrak, ale jejich díla se nám nezachovala.
Nu všechna takhle starosvětská kousavost proti ženáčovi Benedickovi je docela rozumná. Ovšem stejně dostatečně rozumné bylo staromládenectví starých mnichů, kteří ji pronášeli. Je naprostá pravda, že zaplést se s jinou duší v té nejjemnější a nejtragičtější míře znamená, ve vší racionální pravděpodobnosti, udělat ze sebe buď blázna nebo mučedníka. Většina moderních odsudků manželství by mohla být opsána přímo z nejšílenějších mnišských deníčků. Útok na manželství je argumentem pro celibát. Není to argument pro rozvod. Ono zapletení se, jemuž se celibát tak výslovně vyhýbá se totiž rozvodem jen obnovuje a opakuje. Pomyšlení, že nemá manželku mohlo být pro gentlemana v Africe jakousi vážnou útěchou. Gentlemanovi v Americe nemůže než přimést zneklidnění úvaha, kterou že to vlastně ženu má. Pokud pokrok znamená, jako v absurdní definici Herberta Spencera „postup od jednoduchého ke složitému“, pak je rozvod jistě součástí pokroku. Nelze si představit situaci složitější, než případ muže, který se rozhodl definitivně se usadit, po čtvrté či po páté za sebou. Nelze si představit nic složitějšího než postavení prostopášníka, který nejen, že má deset vztahů, ale přímo deset právních a legálních vztahů. Volná láska skutečně může lidi v jistém smyslu osvobodit. Ale volnější rozvod by je polapil do nejspletitější sítě, která byla kdy spletena v tomto proradném světě.
Tragedie lásky spočívá v lásce, ne v manželství. Neexistuje manželství, které by nemohlo být stejně nešťastným konkubinátem, nebo mnohem nešťastnějším svedením. To, zda je svazek právní a zákonný někdy hraje roli pro nevěrnou stranu, pro věrnou nic neznamená. Pathos spočívá v zcela prostém faktu, že když někdo záměrně vyvolá buď vášeň nebo náklonnost, je za ně odpovědný dokud trvají tak, jak je člověk opovědný za to, když spustí povodeň nebo zapálí město. Jeho lékem je nevyvolávat je, jako poustevník. Jeho trestem, pokud trest zaslouží, je strávit zbytek života snahou odčinit zlo, kterého se dopustil. Jeho únikem je zoufalství, jemuž se v této souvislosti říká rozvod. Každý zdravý člověk totiž ve své duši pociťuje jeden zásadní fakt. Cítí, že musí žít život, ne sérii životů. Bude raději, když lidské drama bude tragedii, než kdyby mělo být sérií čísel z music-hallu a krátkých skečů. Člověk se pokouší spasit duši všech lidí, jimiž byl: mizerného školáčka, pochybovačného a morbidního mladíka, milence, manžela. Reinkarnace mi vždy připadala jako studená víra, protože každá inkarnace musí zapomenout na ty ostatní. Ještě horší by bylo, kdyby tyto krátké lidské životy měly být rozbity do ještě kratších životů, z nichž každý by byl postupně zapomínán.
Pokud jste demokratem, který je také rád upřímným člověk, pokud (jinými slovy) chcete vědět, co lidé chtějí a ne jen to, co je nějak můžete přimět, aby chtěli, pak není vůbec žádných pochyb o tom, že chtějí právě tohle. Uvědomíte si to jen tehdy, když se po lidské přirozenosti budete dívat někde jinde než v přehledech volebních výsledků, jakmile to ale jednou uděláte, uvidíte ji a nikdy na ni nezapomenete. Miliony a miliony detailů všedního života, počínaje tím, že všichni považují za přirozené, že mladí muži a ženy budou vyrývat jména do kůry stromů a konče tím, že všichni považují za nepřirozené, aby byli staří muži a ženy odloučeni v chudobinci, dokazují, že lidé vztahy považují za normálně trvalé a to ne jako vizi, ale jako slib.
Nyní k výjimkám, pravým či falešným. Rád bych poukázal na podivné a dokonce hloupé přehlédnutí v diskusích o takových výjimkách, jež pronásleduje většinu sporů o větším rozšíření rozvodu. Běžný emancipovaný šosák nebo básník, který se bere za tuhle stránku otázky vždy mluví na ten samý způsob. „Pro většinu lidí může být manželství to nejlepší,“ říká, „existují ale výjimečné povahy, které vyžadují vlnitější zkušenost. Pro běžné stádo postačí věrnost a vytrvalost, ale existují složité povahy a složité případy, pro které by věrnost a vytrvalost nikdy nedoporučil. Nevolám (v této fázi pokroku) po zrušení manželství, chci jen, aby od něj mohlo být ustoupeno v takových jednotlivých a krajních příkladech.“
Nuže, pro mě je naprosto ohromující, aby se kdokoliv, kdo chodil po této zemi mohl dopustit takového omylu o plemeni jemuž říkáme lidstvo. Je samozřejmě nabíledni, že když si budete říkat o hrůzné výjimky dostanete je, a dostanete jich až moc. Dovolte mi ještě jednou použít přibližné podobenství. Představme si, že bych si dal do novin inzerát, že nabízím místo pro kohokoliv, kdo je příliš hloupý, než aby mohl být úředníkem. Nejspíš bych neměl dostat žádnou odpověď, možná nanejvýš jednu. Je také možné (ba spíš pravděpodobné), že ji pošle člověk, který rozhodně nebude žádný hlupák. Představme si ale, že bych inzeroval místo pro každého, kdo je příliš mazaný, než aby mohl být úředníkem. Moje kancelář by se ihned ocitla v obležení všemu největšími hlupci z celé země. Hledat na inzerát výjimky, znamená prostě jen hledat egoisty. Hledat na inzerát egoisty znamená hledat idioty. Právě ti nejnudnější lidé si myslí, že jsou zajímaví. Právě ti skutečně obyčejní mají za to, že jsou neobyčejní. Je to vždycky někdo nudný, kdo si myslí, že je pěkně divoký. Ptát se výlučně po divných zkušenostech znamená pustit si do uší všechny útulky pro choromyslné. Ať už je správná jakákoliv jiná theorie, tato theorie výjimek je zjevně mylná—či (a na tom našim moderním atheistům záleží víc) je očividně nepraktická. Pro každého s populárními politickými sympatiemi je to navíc velmi hluboká a promyšlená forma zrady. Tím, že dáme takový důraz na výjimečné hrubě podvádíme podvědomí normálního. Zdá se, že je podivně zapomenut fakt, že lhostejnost národa je stejně posvátná jako jeho různice. Dokonce i veřejná apatie je veřejným míněním svého druhu—a v řadě případů míněním velmi rozumným. Když všechny vyzvu, aby hlasovali o minerálních jídlech a nevrátí se mi jediný hlasovací lísek, mohu tvrdit, že lidé nehlasovali. Jenže oni volili.
Princip, který zastává populace, proti níž se chystá toto plutokratické spiknutí, je zkrátka prinicpem vyjádřeným v Book of Prayers slovy „v dobrém i zlém“. Je to princip, že za všechny ušlechtilé věci se platí, i kdybyste za ně měli jen zaplatit slibem. Na Anglii si nikdo žádný úrok nevezme, na rozdíl od vládních obligací. Člověk není Angličanem, pokud nedokáže přestát i úpadek a smrt Anglie. A právě tak jako je každý občan potenciálním vojákem, je každá manželka a každý manžel potenciální zdravotní sestrou v nemocnici, ba dokonce pečovatelem v ústavu pro choromyslné. I když se totiž všichni shodneme, že jisté tragedie lze zmírnit celibátní rozlukou—přece jen čím skutečnější láska a čest byla v takovém manželství, tím méně skutečného zmírnění a úlevy je v takovém rozloučení. Ale tento zdravý veřejný instinkt jak o patriotismu, tak o manželství trvá i na tom, že první slib či závazek má být zmírněn, ne pouze smazán a zapomenut. Mnohá dobrá žena milovala a odmítla pochybného muže s tím, že jiného si nevezme. Stará instituce manželství měla týž smsl pro pomanželskou tragedii. Věc zůstává skutečná, někoho k něčemu poutá. Pokud bych musel z Anglie odejít do exilu, šel bych a žil kdesi na nějakém ostrově a snažil se být tak veselý, jak by to jen šlo. Nestal bych se vlastencem žádné jiné země.