Ideál Společnosti národů (I) (ILN 13. července 1918)

July 13, 1918

The Ideal of the League of Nations (I)

Dva muži, obdivovaní a obdivuhodní odlišnými způsoby napsali nedávno o plánu na Ligu národů—lord Grey a pan H. G. Wells. Jedno mají společné: to, co se jim nejvíce vyčítá a zač by měli být nejvíce chváleni—totiž svůj idealismus. Ať už jejich ideál přijímáme nebo ne, musíme jim poděkovat za to, že jej jasně ukázali jako ideál. Odmítat idealismus jako učení o nemožném není ani praktické, to už bychom lučišníkovi mohli vyčítat, že míří do bílé a říkat, že mu čistě bílá není v přírodě známá a že střed kruhu je imaginární bod bez částí nebo velikosti. Odpověď je taková, že pokud nemíříte, tak ani nestřílíte, ale jen se zbavujete šípů, jako se pernatí ptáci zbavují peří. Mít ideál znamená prostě zamířit a na bezcílnosti není nic praktického. Skutečný omyl ale vzchází z předpokladu, že bílá je jen barva, že všichni bereme za ideální předmět cokoliv, co je zrovna bílé—například vápno na bílení, nebo obílené hroby, nebo bílou vlajku. Jinak řečeno, skutečný omyl spočívá v myšlence, že existuje jen jeden ideál, který je současně zřejmý a bezbarvý. O národních a mezinárodních ideálech to platí stejně tak málo jako jakýchkoliv jiných. Nepřipouští se, jak zřejmě někteří předpokládají, že čím je ideál ohromnější a neurčitější, bude nutně vyšší. Lidstvo je větší a rozmanitější než nějaký národ, zrovna tak je harém větší a rozmanitější než nějaká jedna manželka.

Společnost národů skutečně stojí nebo padá s pravdivostí svého názvu. Pokud je skutečně Společností národů, může být ušlechtilou věcí, ale tak, jak ji někteří lidé předkládají, je to spíše Společnost pro zrušení národů. Není to plán na zaručení nezávislosti států, ale nanejvýš záruka jejich bezpečnosti, pokud obětují svou nezávislost. Jistě ale existuje mnohem lidštější a nadějnější výklad toho ideálu než  je tento. Co je zapotřebí, a co může docela dobře poskytnuto je společnost pro ochranu národnosti. Nu a toto primární rozlišení v ideálu nebo jeho cíli, je dobrým příkladem, jak praktické je diskutovat cíle a ideály. Přivádí nás to totiž hned k nejprostší odpovědi na nejvážnější otázku: mají Společnosti tvořit Spojenci v každém případě pro začátek, nebo máme čekat na obrácení Německa, nebo máme přijmout Německo neobrácené?

Odpověď zní, že Spojenci mají právo říkat si Společnost národů ve smyslu, na kterém Německo nemá ve skutečnosti žádný podíl. Není to vychloubání, není to součást historie, která minula. Ze Spojenců se nakonec může stát Společnost národů, protože jako Společnost národů začínali, v přísném smyslu plánu na zachování národnosti—či spíše národností. Nebylo to jen spojenectví různých věcí, ale věcí, které si přály zůstat různé. Nejenže si vzájemně pomáhali, zatímco zůstávaly vzájemně nepodobné—pomáhaly si vzájemně protože chtěly zůstat vzájemně nepodobné. Anglofrancouzské Entente nevytvořila touha Francouzů se poangličtit nebo Angličanů se pofrancouzšti: byla to touha Francouzů zůstat Francouzi a Angličanů zůstat Angličany. Srbové se děsí zatažení do systému Rakouska, Belgičané se děsí zatažení do systému Německa, nikoho ale ani nenapadlo, že by Belgičanům hrozilo zavlečení do systému Srbska.

Ať už mohou ústřední mocnosti proti svým nepřátelům říkat jinak cokoliv, nemohou říkat, že jejich nepřátelé jsou všichni jeden jako druhý, že je všechny vystihne jeden popis—nebo, že je i trefí všechny jedna urážka. Uráženi musí být  jeden po druhém, a je nutné sestavit pomluvu na jednoho každého zvlášť. To jedno, co mají společné, je to, že každý národ hájil ve zvláštním a doslovném slova smyslu sám—hájil totiž své právo být sám sebou. Spojenci měli tento konkrétní ideál—ne v pedantických plánech sepsaných na papíře na konci války, ale pod skutečným a originálním tlakem lidových vášní na počátku války. Měli alespoň jednu základní příhodnou věci, ne tak úplně zbytečnou pro sestavení Společnosti národů—měli národy.

Mnoho toho nyní slyšíme o demokratické diplomacii. Jedna věc je ale docela jistá—že pokud je kdy diplomacie demokratická, nebude kosmopolitní, nebude ve smyslu zamýšleném intelektuály ani internacionální. Pokud to bude vůbec populární, bude to velmi národní. Věří snad někdo tomu, že když zemědělský nádeník z Hampshire nebo Berksihre vstoupí do armády, bojuje a zemře, dělá to pro jakoukoliv jinou politickou kombinaci než pro Anglii, nebo se dovolává jakéhokoliv mezinárodního tribunálu, vyjma Boha? I když nádeníkův náhled může potřebovat rozšíření, existuje jeden způsob, kterým může a má být rozšířen a další, ve kterém změna není ani možná ani žádoucí. Nemyslím, že by se kdy naučil, natožpak aby se to naučit měl a musel, zapomínat na svůj kraj a svou zemi ve prospěch nějakého kusu světové politiky, který dávají dohromady ti, co tahají za drátky v Haagu. Myslím ale že by se měl a mohl naučit pamatovat, že i druzí milují své kraje a své země a myslím, že by takové zřemé pravdě měl mnohem blíž než mnozí kultivovanější a zvrhlejší lidé.

Hodnota aliance a velké emoce, z nichž vzešla, je přesně v imaginativním hnutí tohoto typu. Chudý a prostý Angličan začal cítit něco mnohem lidštějšího než solidaritu s belgickým internacionalistou—soucit s belgickou národností. Soucítil nejen s jejich chudobou a bolestí, ale s jejich patriotismem—s vlajkou, které intelektuálové říkají hadr a národem, o kterém říkají, že je to jméno. Tohle je jediná linie, po které kdy můžeme skutečně rozvinout demokratickou diplomacii. To je skutečná naděje v ideálu Společnosti národů. Pokud je autentická, bude společností všech těch, kdo milují, když jejich vlastní země respektují ty druhé. Bude-li čímkoliv jiným, bude to jen klika, v níž velmi malá hrstka těch, kdo na své země zapomněli, aby se pletli do věcí těch druhých. Mezi těmito dvěma protějšky si musí moderní svět vybrat a pro moderní jasnost je typické, že jsou oba známé pod stejným jménem.

Reklamy