Překládání a vykládání Německa (ILN, 25. května 1918)

May 25, 1918

Translating and Interpreting German

Je dobře známo, že německý císař dokáže mluvit a psát anglicky a že mnozí z jeho omlouvačů ne.  Navíc tu jsou skutky, zejména pruské skutky, které vydají za nejvýmluvnější druh řeči; a jsou slova a zejména pacifistická slova, která vydají jen za rozrušenou formu ticha. Zdá se proto poněkud nepotřebné, aby pacifisté pořád překládali a vykládali prohlášení Prusa, který je docela schopný sám za sebe mluvit  a ještě víc sám za sebe jednat. A ještě horší je, když překladatel překládá po způsobu paní Plornish—ani ne do angličtiny jako spíš do lámané angličtiny. Continental Times, náš starý přítel, byly v tomto ohledu vždy dostatečně zábavné, byť lámaná angličtina je chabý a nedostatečný výraz pro literární styl, který v tragicky vášnivé pasáži o krvi prolité na bojištích psal jako o „rudé tekutině“. V Continental Times bývalo mnoho sloupců plných metafor a symbolů v tomto stylu, v těch šťastných dnech, kdy jsem byl považován za hodného, abych dostával jejich výtisk poštou. Všechny byly pečlivě vytištěny v angličtině k mému užitku a nehledě na mou nevědomost si skoro myslím, že by byly srozumitelnější, kdyby byly vytištěny německy.

Teď mi ale nejde o kvalitu překladu, ale o potřebu—či spíše zbytečnost—jakéhokoliv překladu. Pan Plornish by nepochybně dál překládala Italova slova do lámané angličtiny dávno poté, by se Ital sám dokázal vyjádřit perfektní angličtinou. A byl bych rád, aby bylo zřejmé, že motivy mírotvůrců byly právě tak nevinné a přátelské jako úmysly paní Plornish. Ale i když paní Plornish byla laskavá k chromému cizinci, kterého potkalo neštěstí v Bleeding Heart Yard, nedokážu si představit, že by své překladatelské služby byla ochotná poskytnout i arogantnímu a agresivnímu cizinci, který sem přišel s jediným záměrem nakopat a zchromit všechny ostatní. Kdyby se to ale mohlo stát, určitě jen Dickens by dokázal učinit zadost absurditě té scény, nebo paralelně absurditě současné scény mezi Spojenci, pruským mluvčím a pacifistickým tlumočníkem. Prus prohlašuje, hrubým ale hlasitým a docela artikulovaným způosbem „Alasko Lotrinsko je německá země.“ Pacifistický překladatel se ukloní a usměje se na nás a řekne „Vysoce urozený šlechtic navrhuje kompromis ohledně Alsaska Lotrinska.“ Prus řekne, ještě hlučněji „S Poláky a Ukrajinci udělám, co se mi zamane.“ A překladatel poznamená, zářivým a vysvětlujícím způsobem: „Náš přítel říká, že plně akceptuje princip sebeurčení pro všechny národy, zejména (například ) pro Polsko, nebo různé části rozrušeného Ruska.“ Prus zaburácí hromovým hlasem: „Dobyl jsem!“ tak, aby ho bylo slyšet ve všech ulicích kolem Bleeding Heart Yard. A pacifistický Plornish, stále ještě v dojmu, že jsme všichni hluší jako poleno svolí sdělit informaci „Říká, že, není možné, aby kterákoliv strana vyhrála moderní válku.“

S velmi dočasným uklidněním po velkém německém nezdaru u Locre, překladatel ožil a vrátil se. Protože nepřítel nedosáhl triumfu, kterým se vychloubá, jsme žádáni, abychom nejen jednali na základě předpokladu, že ho nikdy nedosáhne, ale i předpokladu, že to nikdy nebude chtít. Máme předpokládat, že severoněmecká tyranie, když se ještě cítí triumfálně a nesesaditelně, začne být najednou benevolentní jen proto, že najednou zjistí, že jeho plány byly zmařeny—což je zcela zvláštní čtení historie tyranů. Nu, na světě přitom není nejmenší pochyby o současné náladě všech, na kterých v moderním Německu záleží. Vyjadřuje se to ve všem, co Německo dělá ve východní Evropě. Chová se přesně stejně brutálně a despoticky k ukrajinském národu, který vytvořilo, jako k národu polskému, který zničilo. Protože je vskutku tou nejvnitřnější ideou a duchem prusianismu je, že může jen ničit, že to co označuje za tvoření, jsou jen různé podoby ničení, nejsou to ani formy, jen zlomky. Ale tohle panství beze smyslu, tak jak je, Německo docela bezostyšně vynucuje na Východě a každým nezaměnitelným slovem a pohybem ukazuje, že by je chtělo prosadit i na Západě. A v této souvislosti je celá věc naprosto prostá a praktická. Máme dobré důvody věřit, že nebude s to—alespoň ne do té míry a alespoň ne teď—takto je na Západě prosadit. Možná to samo ví, že je Západě nyní a v tomto rozsahu prosadit nemůže. Ale dvě skutečnosti bijí ve své prostotě do očí—první je, že by je na Západě  prosadit chtělo a druhou je to, že toho bude lépe schopno poté, co je deset let prosazovalo na Východě. Jinými slovy, za deset let od nynějška se vrátí v útoku s polovinou Evropy za sebou. Bude to zase jako v roce 1914, se stejnou bezdůvodnou německou agresí, stejné zločiny, stejné urážky, stejné nesnesitelné zkušenosti a to vše s jediným rozdílem—že „ruský parní válec“ bude mnohem víc podobný parnímu válci a bude na opačné straně.

Při tak prosté situaci s námi většina nových pohybů k míru ani nehne—jen proto, že nevěříme, že směřují k míru, ale jen k další válce. Je prostě beze smyslu připomínat nám (jako bychom to potřebovali!) hrůzy masakrů, když si myslím, že příměří masakry neodstraní ale zopakuje. Musí-li mnozí zemřít než bude střední Evropa poražena, mnohem víc bude zcela jistě těch, kdo zemřou, než bude nakonec zničena západní Evropa a střední Evropa jistě povede celou východní Evropu do války za její zničení, pokud jí k tomu nyní ponecháme schopnosti.

Reklamy

Opravdovost patriotismu (ILN, 18. května 1918)

May 18, 1918

Patriotism Become True

Všichni si můžeme představit, i kdyby jen kvůli diskusi, člověka, který vždy změní téma řečí o počíasí. Když je vyzván, kupříkladu, aby platil férovou mzdu, řekne, že je pěkný den, nebo když se od něj čeká, že zaplatí sklenici piva, bude nesprávně tvrdit, že bude asi pršet. Kousek po kousku bychom asi upadli do zvyku vést debatu od meteorologických témat a odrážet je všude, kde se objeví. Pokud bychom byli skutečnými filosofy, měli bychom připustit, že počasí je široké a skvělé téma a že nejprostší dítě při hře nebo oráč při práci mohou mít nesrozumitelnou inspiraci o všem, co patří Shelleyovi nebo Turnerovi. Měli bychom nicméně jemně, ale pevně, odvést myšlení takového člověka od počasí a přivést ji zpátky ke mzdě. Pokud bychom se například dozvěděli, že náš dům a rodina byli zasaženy bleskem, mohlo by to přísně vzato být považováno za konverzaci o počasí. A pokud bychom se tomu vyhýbali jen kvůli tomuto atmosférickému přístupu, pak bychom mohli promeškat poslední šanci uhasit nějaké kusy nábytku, nebo blízkého příbuzného v plamenech. Zkrátka mnoho zkrátka mnoho důvěrně známých věcí může být  triviálním tématem k hovoru i tématem děsivým. A kupodivu, cosi podobného tomuto problému vyvstalo kolem války.

Při psaní na tomto místě jsem se vždy záměrně vyhýbal věcem, v nichž se moji krajané především neshodnou. Tento list je dobře znám mezi spojenci, i mezi našimi nepřátel: a těm musíme říkat především to, na čem se shodujeme. (Vzpomínám si na jednu frašku, citovanou v mém dětství, ve které jediným anglickým slovem, které Němec dokázal, s hrdelní neurčitostí, říct bylo „Illustrated London News“.) Ale každý, kdo trvá na důležitosti oné shody má sklon ocitnout se spíše ve falešné pozici mého smyšleného proroka počasí—člověka přirozeně podezíravého vůči pouhým názorům na vyhlídky na bouřku, když  on ve skutečnosti přináší o následcích bouře. Příliš často bude vypadat, jako by v patriotismu hledal útočiště jako v banálních pravdách, i když ve skutečnosti je patriotismus paradoxem a výzvou—pořád má povahu divokých zpráva revolučních vyrušení. Sama existence našeho národa je skutečně smrtelně ohrožena, poslední naděje všech národů skutečně lpí ve vítězství nad Pruskem. Všechny rozepře o prostředcích, jakkoliv zapálené a upřímné, musí být skutečně podřízené tomuto svrchovanému cíli, všechny rozmíšky mezi námi musí skutečně drženy pod pokličkou, protože tento jeden boj buď vyhrajeme nebo zanikneme. A přece konstatování těchto pevných faktů nevyhnutelně zní řídce a slabě, člověk, který se držel skutečné hrozby vypadá jako by byl bezvýznamně upadal do obecných řečí. Už se zdá, že mluví o věcech příliš zašlých a dobře známých, i když to, o čem mluví skutečně začalo velmi nedávno a velmi rychle spěje ke svému konci.  Vypadá jako by mluvil o počasí, vypadá jako by zíral na barometr, když ve skutečnosti vyhlíží blesk z čistého nebe.

A důvod omylu je opět ten samý, je to proto, že takový patriotismus byl brán zlehka jako počasí, než začal být bolestně zakoušen jako válka. Patriotismus byl skutečně používán jako výmluva lidmi, kteří si netroufali říkat pravdu o pivu nebo mzdách, než se před námi rozzářil jasně jako blesk a začal spalovat jako oheň. Patriotismus se stal posledním útočištěm některých, než se stal první velkou hrozbou prostého váženého člověka. Je to vzpomínka na okázalé a studené apely v době míru, které se nyní zdají jako by vyvracet naprosto praktické apely v čase války. Obyčejný politik měl ten neobyčejný osud, že byl současně potvrzený i zmatený. Zasáhlo ho něco stejně podivného jako zbloudilý blesk, jeho vlastní slova se naplnila. Bez nějaké vážné nespravedlnosti bychom mohli říct, že se naplnily jeho vlastní lži. Tenhle typ politika předstíral, že svolává oheň z nebes a oheň skutečně přišel, z nebe nebo možná z pekla. Sliboval, že zemi poskytne kormidelníka, který obstojí v bouři a byl značně znepokojen, když mu nebesa bouři poskytla. A teď, když žalostně a vytrvale volá, že skutečně nastala bouře, zdá se některým, že pořád ještě nahodile vykládá o počasí.

Ve staré mírové politice byly výzvy k jednotě falešné, prostě proto, že to byly výzvy z mnohem větší věci k mnohem menší. Polemiky, které lidi rozdělovaly byly skutečnější než fráze, které je měly spojovat. Bylo například vskutku absurdní, že pouhá výzva „držet stranu pohromadě“ měla zabránit liberálům, kteří věřili v jihoafrickou válku, aby ji podporovali, nebo liberálům, kteří jí opovrhovali, aby ji odsoudili. Jihoafrická válka byla věc mnohem menší než evropská válka, ale byla to věc mnohem větší než nějaký jeden konkrétní politický klub s jednou konkrétní barvou svých stužek a kokard. Někteří se museli nyní spojit proti hrozbě mnohem skutečnější než jakákoliv vášeň. Tak často museli klesnout do skutečných rozmíšek kvůli čemusi neskutečnému, že sotva dokáží uvěřit, že musí zanechat svých skutečných rozmíšek kvůli sváru mnohem skutečnějšímu.

To je nyní jejich hlavní hrozba—ne mezi národními stranami, ale mezi spojeneckými národy. Je zcela zásadní, aby tyto spolupracovaly, ve velmi skutečném smyslu je zcela zásadní, protože jakákoliv pošetilost, které se nějaký národ dopustí, tou pak bude v přirozeném řádu trpět, ale úspěch moderní německé říše je nepřirozeným trestem, který si ani zlý svět nezaslouží. Velmi prostý způsob, jak vyjádřit pravdu, je říci, že v žádném z našich spoluobčanů nebo našich spojenců není nic, nač bychom si mohli stěžovat, a co by vítězné Prusko nevnutilo světu se vším sobě vlastním zlem a s démony ještě horšími než ono samo. Není žádné naší choroby, kterou bychom se mohli pokusit vyléčit, kterou by oni neučinili prostě nevyléčitelnou. Pokud nás jednou bezostyšný militarista a materialista srazí k zemi, omráčí nás jednou provždy. Ztratíme sílu k nápravě, ba i k tomu, abychom se káli.

Nesvědomitý odpírač (ILN, 11. května 1918)

May 11, 1918

The Unconscientious Objector

Po světě stále přetrvává—spíš se líně potlouká—jeden zvláštní druh odpírače z důvodu svědomí, který je naštěstí menšinou, a to i v oné malé menšině odpíračů z důvodu svědomí. Přesněji bychom ho mohli popsat jako nesvědomitého odpírače—protože méně věří ve své vlastní svědomí a více nevěří v obecné svědomí, které je duší každé možné společnosti. Jeho nenávist k patriotismu je mnohem prostší než jeho láska k míru. Ale právě tak jako okamžitý dotyk ledu byl zaměněn za rozpálené železo, tak nepřirozený chlad jeho osobnosti je někdy zaměňován s fanatismem. Nejhrozněji nesvaté a nešťastné je na něm jeho mládí. Většina representativnějších pacifistů jsou starší muži—a vlastně, vyjma jejich přítomnosti, staré nudle. Ale jsou laskavé staré nudle,  a jejich pacifismus je ponejvíce předsudek zanechaný sektářskými výstřednostmi lidí, kteří nemohli přestat být křesťany i poté, co se stali puritány. Tihle lidé vždy odmítali to, čemu vágně říkali militarismus, který považovali záhadným způsobem za jakousi formu rozptýlení. Jelikož byli naučeni nedívat se na víno, když bylo červené, tak byli naučeni také nedívat se na uniformy, pokud byly červené. S kulkami nesouhlasili podobně, jako nesouhlasili k biliárovými koulemi na základě matné asociace myšlenek, která je spojovala s příjemně prožitým časem. O tom, zdá je válka skutečně uchichatým kolečkem veselí dnes patrně mohou vydat svědectví mnozí. Tu jde o to, že tento druh svědomitosti byl nejkomičtějším převrácením křesťanské tradice, ale byl stále křesťanský v tom smyslu, že byl převrácením právě toho a ničeho jiného. Jistá upřímnost, jiná prostota, jistý žal nad druhými dodával umírající sektě důstojnost.

Ale na pozoruhodném mladém muži, kterého mám na mysli žádná taková pozůstávající ušlechtilost neulpívá. Je chladný klackovitý, intelektuálně šikanuje a jeho intelekt je mdlý a řídký. Vyznačuje se imaginativní nedostatečností, kterou nelze porovnat s ničím vyjma se zastižením velitele, který ve víru bitvy hledí místo do polního dalekohledu do kapesního zrcátka. Vzpomínám si na jednu debatu před téměř čtyřmi lety, v níž se nějací stoupenci pana Normana Angella pokoušeli přesvědčit mě, že jsem naším morálním pokrokem vyrostli ze samotného pojmu války. Když jsem jim poukázal, že už jen samotné opuštění války, jen kvůli vydělání peněz, vůbec žádný morální pokrok neukazuje, naklonil jeden mladík z Cambridge hlavu na stranu a řekl: „Moje etika nijak asketická není.“ Ještě pořád ho vidím, s očima vyvrácenýma do rohu stropu a bílé světlo dopadající z vysokého okna na jeho legrační hlavičku. Shodou okolní právě v ten den poslalo Rakousko Srbsku své ultimátum.

A co horšího, duch této neradostné drzosti se někdy rozšířil a zastydl krev lepších mužů. Všiml jsem si toho v poslední době v upjaté póze lidí, kteří se pořád pokouší o vyčpělou hru svádět vinu za válku na všechny dávno poté, co Lichnowského odhalení a mír vnucený Rusku tuhle vinu s docela konečnou platností připsal. Lidé jako pan A. Hobson a pan Brailford, tváří v tvář těmto veřejným faktům a lidovému odporu začali být jen nabubřelí, povýšení a omezení na zaprášené detaily. S tím, jak se proti postupně obrací jedno po druhém velká fakta, zdá se, že je čím dál víc zajímají fakta malá—což jsou příliš často malé lži. A tak, když se pan Brailsford pokouší odpovědět na nadmíru zdatnou kritiku v New Age tak, že i když připouští, že většinu viny nesla Kaiserova vláda, zčásti ji lze též přičítat některým jednotlivcům v carově vládě. Co má člověk říci, aby vyvážil to ohromující přiznání s tak triviální pochybností? Možná by bylo praktickým zjednodušením říct panu Brailsfordovi: „Nu dobrá, budete bojovat dokud Kaiser neodejde tam, kam odešel car?“ Než ale padne Kaiserova koruna, musí být rozbity jiné a určitě to nebude nimráním se v maličkostech.

Ale i v hrubší a agresivnější podobě věc zůstává. Vzpomínám si, že jsem četl jeden román, který vyšel před krátkou dobou a sděloval právě toho ducha, kterého mám na mysli. Jmenoval se Fortune a napsal ho Donald Goldring. V podtitulu a ve své podstatě se hlásí k jakési romanci intelektuálního přátelství, ve skutečnosti je to ale spíše romance intelektuálního otroctví. Popisuje vliv, který má na život mladého muže přítel, jehož nekonvenčnost nakonec nabyde formy pacifismu—a jehož pacifismus v konečném důsledku nabyde podoby, jako jí nabývá vždy, proněmectví. Vztahy obou mužů v tomto případu ale v žádném případě nejsou vztahy dvou přátel, ale spíše pána a sluhy. Pán dává najevo svůj antimilitarismus—blahoslavení surovce. Zčásti to připomíná psaní nějaké dosti morbidní ženy, protože takové uctívání nadřazenosti je skoro hodné „Ouidy“.  Pro celkovou morální atmosféru podle mého příliš nezáleží na tom, že to není modloslužba nadutého vojáka, ale jen modloslužba člověka příliš nadutého na to, aby svolil být vojákem. A zajímavé do jisté míry je, že autor, podobně jako „Ouid“ skutečně píše docela dobře a atmosféra proto jeho dílo neoslabuje. „Pacifistický intelektuál je účinně a pravdivě popsán, jen má být skvělý a přitažlivý a je přitom odporný, ba politováníhodný.

Je tu totiž přítomné cosi, co alespoň já nacházím všude tam, kde dochází k pouhému uctívání intelektu—a tím myslím úpadek intelektu. Pacifistické—nebo spíš proněmecké—výroky nadřazeného mladého muže začala být čím dál podřadnější, nakonec jsou hodny odpadkového koše Continental Times.

Vezmu jeden nahodilý příklad reprezentující ignorantskou a v podstatě obyčejnou až banální sebejistotu typu, který popisuji.  Existuje nespočet dalších, dokonce i v tomto konkrétním románu—který je realistickým záznamem pokud jde o tento typ. Zde je například pasáž, kterou s povzdechem, nechceme-li mluvit o zívání, rozezná člověk, který s láskou prodléval nad svým výtiskem Continental Times—„Němci jsou, při všech jejich chybách, úžasné plemeno, plné energie, imaginace a charakteru. Ale Francouzi umírají. Jsou to Řekové moderního světa; Paříž je reinkarnací, chcete-li, Athén. Francouzi budou jako mrtvola kolem krku téhle budoucnosti téhle země.  “ Francie se nyní chová jako docela slušně živá mrtvola, ale pokud něco může přemoci ten téměř brutálně energický národ únavou, může to být nutnost číst podesetitisící ty samé teutonské žvásty. Předpokládám, že bylo marné doufat ve změnu, naznačovat, že vedle Atén nakonec upadly i jiné historické mocnosti a aniž by toho pro svět mnoho udělaly.

Na onu poznámku nebo na knihu, kde se vyskytuje, odkazuji jen proto, že zní právě tou notou nesmyslu, který jsem popisoval. Naznačuje, že přežití jistého druhu mladého muže, který je pacifistou ne proto, že by byl kvaker, ba ani ne proto, že by byl anarchistou—ale proto, že je snob a nic jiného. A snob není ani z přesmíry svědomitosti, ani není pedant z nadmíry učenosti. Nemá nic než ideje, které jsou nejen druhořadé, ale jsou i z druhé ruky. Z Tolstého článků si půjčil impossibilismus bez idealismu a z Nietzscheho článků způsob, jak být nadčlověkem, který nebude bojovat.

Německý obdiv k Anglii (ILN 4. května 1918)

May 4, 1918

The German Admiration of England

Každý ví—totiž je prostou pravdou—že, když nepřítel hledá chyby, je to mnohem méně nebezpečnější než jeho lichocení. Vůbec nejnebezpečnější je to, které někteří říkají nejupřímnější forma lichocení. A jak se ukáže, nápodoba byla, od začátku do konce, nejupřímnější formo německé kultury. V pozdějších dobách byly obrovské přehlídky teoretického germanismu, v praxi ale bylo pravou německou silou v praxi vytrvalé a pilné napodobování neněmeckých věcí. Pokud jde o metodu, nehledě na motiv, jiné jméno pro pruskost bylo plagiátorství. Bylo tomu tak v osmnáctém století, kdy Hohenzollernové vytvořili úžasný funkční model francouzské armády. Bylo tomu tak ve dvacátém století, kdy vytvořili další funkční model, tentokrát britského válečného námořnictva. A není ani pouhou ironií nazývat nápodobu upřímným lichocením, protože lichocení je skutečně upřímné. Nacházíme je nejdříve v obdivu Fridricha Velikého k Voltairovi. Později totéž nacházíme v Kaiserově obdivu ke Kiplingovi. Ocenění a uznání je v takových případech pravděpodobně docela autentické, obecně lze ale dojít k závěru, že oceňované není to nejlepší. Ani u těchto konkrétních věci, to nebude to nejlepší, co bude oslovovat Prusy, ještě méně pak to, co je lepší než oni. Těžko od něj očekávat, že by těmto hlubším elementům porozuměl, například těm, v nichž je Rabelais víc francouzský než Voltaire, nebo v nichž je Dickens víc anglický než Kipling. Ale vše, co má upřímnost, má i sílu a upracovaný a doslovný německý talent k nápodobě je jak silný, tak nebezpečný. Stejně tak, jako středověcí mystici říkali, že ďábel je opice boží, tak v určitém smyslu je i severní Němec opicí křesťanstva. Ale opice může být silnější než člověk: a opice má i jiné zvyky než jen nápodobu.

Německý obdiv k Anglii představuje nyní velkou hrozbu. Správněji bychom to měli nazvat německým obdivem k britskému impériu.  Právě tento rozdíl totiž přesně definuje jeho meze, a to i v definici jeho přemrštěnosti. V samotné Anglii, její národní půdě a duši, ve zvláštní notě anglického smíchu, zvláštní barvě anglické krajiny, znamenitých anglických ctnostech, ba ani ve skutečných anglických neřestech, se severní Němec vůbec nevyzná a nedávají mu smyslu. A už vůbec nemůže žádný kritik v Německu zachytit onu vzdálenou a slabou melodii anglické nedbalosti, která je pravým opakem německé starostlivosti. Žádný teutonský profesor nemůže napsat spolehlivou poznámku o onom refrénu, který dovršuje tolik anglických písní a který se vyskytuje například a na konci veršů začínajících slovy „Mrtev, pohřben Oliver Cromwell leží,“ kde myslím jediný populární verš vzpomínající na velkého vojevůdce kavalerie puritánského věku, jej odbývá slovy—

Sedlo a uzda na polici leží:

Pokud chceš víc, sám si zpívej.

Pro německého kavaleristu sedlo a uzda nikdy na polici neleží a německý pěvec bude dál zpívat bez konce a bez asistence.

Je nicméně pravda, že hrozba spočívá v německém obdivu k britskému impériu, i když mnohým  ta hrozba může připadat jako paradox. Němci britské impérium popisují jako intolerantní, zpupné, utiskovatelské a kruté a tyto fráze obvykle nejsou závazkem. Ale jsou docela autenticky německé coby komplimenty. Pilný Teuton je plně zaměstnán tím, že nám lichotí—lichotí nám tak, že nás označuje za chladné, že o nás říká, že jsme drak požírající zemi a moře, nebo zlý obr popíjející řeky krve lidských plemen. To jsou dvorské komplimenty v kruzích jeho vlastního dvora, jsou to pěkné proslovy, které vždy uspokojí jeho vlastní prince. A je v nich bohužel cosi, co všude poněkud zbavuje hněv a tiší marnivost, padlého lidství. Pokud dovolíme, aby to odzbrojilo náš hněv, pokud svolíme, aby to tišilo naši marnivost, pak jsme upadli do poslední a nejsubtilnější nástrahy našeho nepřítele. Když říká, že celá válka je ve skutečnosti válkou mezi Německem a Anglií, pronáší lichotku—tedy pronáší něco, co je současně komplimentem a lží. Když říká, že konflikt je ve skutečnosti střetem mezi starou a silnou mocností, která má kolonie a novou a silnou mocností, která po koloniích touží, pronáší kompliment a lež. Nebude těžké zjistit, proč ji pronáší, protože takový názor na válku má pro něj současně teoretickou i praktickou hodnotu. Teoretická výhoda, která je méně důležitá, je v tom, že naznačováním, že jen my jsme jeho mocným nepřítelem, může podporovat svou pošetilou libůstku starého učitele o teutonské rase, podle níž jsme jeho bratranci. Naznačováním, že Anglie je nutno se jako jediné ze Spojenců obávat, může pořád ještě podsouvat, že jen jeho plémě je mezi všemi lidskými plemeny třeba respektovat. Angličané samozřejmě nutně nejsou Teutoni.

K pruskému lichocení je ale i praktičtější důvod. Má dosáhnou toho, oč usiloval tisíc německých úskoků—vrazit klín mezi nás a naše přirozené spojence. Má za cíl nás zostudit v našich vztazích s Američany. Je již kořenem našich problémů, jak oslovit Iry. V těchto i dalších zemích jsou miliony těch, kdo snesou každou urážku a trýzeň pro radost ze zničení německé říše, pokud si mohou být jisti, že jim nehrozí blahopřání, že zachránili britské impérium. Subtilněji má za cíl nás v duchu oddělit od Francouzů. A ještě jednoznačněji má za cíl nás oddělit od takových států jako je Belgie nebo Srbsko a zastřít jasný historický fakt, že jsme do této války zcela jednoznačně vstoupili na obranu zcela konkrétních malých národů. Ale především má za cíl zabránit nebo napravit jistou mylnou událost naší doby, největší události za mnoho staletí našich dějin—návratu Anglie do Evropy.

Odhalení knížete Lichnowského (ILN, 27. dubna 1918)

April 27, 1918
Prince Lichnowsky’s Revelations

Úplné vydání prostého a senzačního záznamu knížete Lichnowského „Má mise do Londýna“ vydaného nyní ve formě pamfletu panem Cassellem s předmluvou profesora Gilberta Murraye k sobě váže zájem, kdysi připisovaný objevu a detailnímu prozkoumání blesku. Ať už teorie bude znít, že blesk je mýtus nebo meteoritický kámen, tento blesk není mýtus, ale kámen tak pevný jako kterýkoliv kámen, který najdete u silnice. Jeho bližší ohledání může připomenou fakt, že padl, ale nemůže doufat, že by mohlo soupeřit s okamžitým šokem z jeho pádu. Když z něj bylo poprvé citováno i jen pár řádků, celý svět konečně a jednou provždy věděl, kdo skutečně začal Velkou válku.  Někteří z nás to věděli již dříve, a pro ty, kdo nevěděli, mám jen jednu radu. A to takovou, že když je jim teď  přirozeně zle z vraždění  a bídy, měli by teď už přestat svádět to na „válku“, což je nesmyslnější, než kdyby je sváděli na kyj nebo nůž. Ať, se vší možnou vášní a vehemencí, viní zločin, a když viní zločin, ukáže se, že jasnosti mysli svědčí vinit zločince. Právě tak definitivně jako Harvey prokázal, že lidská krev v těle obíhá, tak bylo nyní prokázáno, že Prusko nařizovalo, aby tekla lidská krev. To je nyní prostý fakt historické vědy.

A to vše završuje studený a nevyvratitelný fakt, že dokonce i německé úřady, které reagovaly na Lichnowského, se ani nesnažily mu protiřečit. A to je samozřejmě další a nanejvýš zajímavá věc na celém problému. Jak profesor Gilbert Murray poukazuje ve svém typicky jasném a působivém úvodu, jediným zbývajícím tajemstvím je to, proč udělali němečtí vládci tak málo pro to, aby potlačili skandál nebo odpověděli na obvinění. Po plném uvážení pevně věřím, že takto jednali, protože skutečně považují takový skandál za svou slávu a takové obvinění za kompliment. Lze to říci větou profesora Murraye: „Myslí si militaristé, že je jejich triumf v bezpečí a že přišel čas odhodit masku? “ Nebo to lze říct, jak bych to řekl já, tak, že moderní Němec neměl než krátkou, mělkou a oportunistickou touhu popřít své zločiny zakrývající jeho hlubokou trvající touhu se jimi vychloubat.

V pruském vlivu je to, co mystici a moralisté vždy připisovali nejzazšímu zlu ve vesmíru. S tím jak nabývá (nebo si to aspoň myslí) přemáhající moci, stává se (a raduje se z toho) méně atraktivní. Vždycky se říkalo, že i pokušitel přestane pokoušet, když začíná triumfovat. Právě když položí svou nohou na padlého, není pochyb, že ukazuje svoje rozštěpené kopyto.

Náš přítomný nepřítel je totiž také jen pochybný, dokud si nemůže dovolit být nechvalně známý. Dokud je ve stínu, můžeme jen říkat, že jeho chování má své stíny. Až když se dostane na své místo na slunci odhazuje svou masku a všechno ostatní civilisovanější oblečení. Ostatně slavná věta o německé koloniální ambici může také zastupovat jisté bažení všeho tohoto studeného barbarství po tropické libovůli, po chvíli, kdyby se král Pruska mohl začít chovat jako král Kanibalských ostrovů. Právě tehdy se rozmáhá o veselí, které považuje za přirozený důsledek slunečního svitu, příčetnější lidé by jej ale mohli zaměňovat s méně přirozeným důsledkem úžehu. Viděl jsem dopis anglického důstojníka, který unikl z německého vězení, který jako šílené převrácení psychologie poznamenává, že po německých porážkách bylo s vězni zacházeno dobře, zatímco po německých vítězstvích se jim vedlo zle. U lidských bytostí by zdravý rozum předpokládal opak, že lidé budou ve vítězství přízniví a mstiví v porážce. A tací též budou, pokud jejich krutosti povstávají z něčeho tak vysokého jako je mstivost. Ta ale nepochází z hněvu, ale z chuti a tam, kde by Francouzi byli příliš ublíženi na to, aby vraceli národní pokoření, byli by Němci příliš depresivní na to, aby si dopřáli národního sportu.

K témuž procesu patří i to, aby rakouský císař v jednu chvíli dychtil požádat o mír s Francií a v pozdějším okamžiku jen horlivě popíral, že to udělal. Na sebezradě jeho poslední věty je cosi až děsivě nevinného: v tom smyslu, že jeho jediná odpověď zazní nyní z děl na západní frontě. Pan Clemenceau je brilantní diskutér, nestává se často, aby jedno z jeho oponentů byl takhle naprosto zaražen a umlčen. Sotva kdy se stane, aby francouzský royalista, nebo socialistický senátor debatující s nynějším francouzským premiérem, musel z kapsy vytáhnout pistoli a vystřelit z ní, aby dal průchod svým pocitům. Ale rakouský císař, když nemá žádnou možnost, jak by panu Clemenceauovi odpověděl, může jen konversačně poznamenat „Bang, bang, bag!“ a rozhovor uzavřít. Lhostejnost ohledně Lichnowského znamená, že i Prusko je čím dál víc pruské. Před rokem či dvěma, když bylo Německo obklíčeno, se pruský vládce chtěl odřeknout odpovědnosti, ne za to, že zavedl Německo do války, ale za to, že dovedl k porážce. Nyní, když doufá v triumf, je pro něj téměř urážkou, aby dokazoval, že doufal v mír a vůbec žádný dojem na něj nedělá dokazování, že o mír usiloval lord Gray.

Pravý Prus má potěšení z pomyšlení, že až budeme nakonec zastiženi bezbranní, bude on shledán nehajitelným. Pokud může válku skončit po svém, bude se těšit, že ji po svém začal. Bude to jeho vlastní velké dílo, pomník trvalejší mosazi a drzejší. Je to ohavné zvrácení, nebo spíš převrácení lidské představivosti, ale ne o moc překvapivější než mnohé jiné divoké episody známé z dějin, zejména náboženských dějin. Není to o nic neobyčejnější než fakt, že lidé, a to lidé civilisovaní, uctívali bohy, protože ti byli zlí a ne dobří, lpěli na vyznáních, protože byla chmurná a ne milosrdná, chválili vášně, protože ty byly nepřirozené, uctívali modly, protože byly ošklivé. Tento cynismus není ve větším protikladu vůči civilisaci, která jej obklopuje než lidské oběti v Kartágu, nebo Neronovy lidské pochodně. Intelektuální převrácení v tomto případě spočívá v přímém potěšení z toho, když je někdo právě tak nenáviděn jako obáván. Plně může existovat jen v malé hrstce, ale schopnost cítit a šířit je se nachází v rukou malé hrstky. Ale ti, kdo si myslí, že  mnozí nemohou být takto ochromeni a otráveni takovou hrstkou nic neví o podivném příběhu člověka.

Pokud si ale tento zlý imperialismus představuje, že dospěl do konce, zjistí, že dospěl jen k počátku lidské vzpoury proti němu. I kdybychom vedli dvacet válek namísto jedné, byla by každá novým svědectvím našeho odmítnutí snášet takový konec příběhu světa.  I kdyby měla tato válka jen sloužit k probuzení národů k hrůze, která strmí nad nimi, pořád bude platit, že nyní procital národ za národem. Pro rozbřesk takového smrtícího osvícení, nezáleží ani na tom, zda byli tak osvíceni, aby se zapojili do války, jako to udělali Američané, nebo zda byli osvíceni jen natolik, aby válku opustili, jako to udělali Rusové. A nezáleží na tom, které straně nasloucháme v Lichnowského debatě v Německu, zda se pravdu dozvíme od německého služebníka, který se kál příliš pozdě, nebo od německého pána, který se chlubil příliš brzy.

 

Proč jsou Němci jiní? (ILN, 20. dubna 1918 )

April 20, 1918

Why the Germans Are Different

Sotva lze opakovat nadmíru často, že člověk se za internacionálního obvykle označuje jen proto, že je sám izolovaný. Není to paradox, ale obyčejná pravda, protože i jen kratičké zamyšlení ukáže, že tomu tak musí být. I v rovné ulici, kde všechny domy vypadají stejně, se člověk musí v domě zavřít, aby si myslel, že všichni lidé vypadají stejně. Pokud vyzkouší experiment se zaklepáním na všechny vstupní dveře, jedny po druhých, aniž by k tomu měl jiný důvod než sociologické bádání, bude překvapen nad fascinující rozmanitostí lidských tváří a lidských výrazů, které se ve dveřích objeví, nad bohatou různorodostí lidských osobností, které na něj vyskočí, nad dramatickými rozdíly temperamentů—o náturách ani nemluvě. V moderním městě, kde nejsou sousedé, ale jen cizí lidé odvedle, tak může vůbec poprvé zjistit, že jeho ulice obsahuje nějaké takové poklady je opilec, nebo drogový zběsilec, nebo profesionální rouhač, nebo prorok nějakého moderního náboženství. A pokud tohle platí o tiché ulici v malém předměstí, kde všechny venkovní znaky jsou téhož vzoru, je to přirozeně mnohem víc pravda o celém světě, nebo o celém kontinentu. Jak se nám přihodilo, byli jsme velmi překvapeni, že jsme v naší malé a tiché evropské ulici objevili opilce, narkomana a rouhače a ještě více překvapeni, když jsme zjistili, že se považuje, a v jistém smyslu i je, prorokem moderního náboženství.

Nu, existuje jistý druh moderního člověka, který se obecně označuje za racionalistu a přesněji by ho bylo možné označit za iracionalistu. Jeho interpretací racionalismu je nejen ptát se pro důvodu věcí, ale odmítat věci, pokud důvod vidět nedokáže. A to je samozřejmě skutečná pozice těch, kdo jsou nejvíce zmateni morálním problémem války. Někteří z nich, protože nedokáží vysvětlit, nemohou uvěřit; nemohou uvěřit, ačkoliv vědí. Vědí, že Němci jsou velmi odlišní od ostatních národů, nedokáží ale pochopit, proč by se měli od ostatních národů lišit. Musíme vysvětlovat, proč zprušáčtět znamená propadnout perverzi , nebo tito lidé  nepřijmou svou vlastní zkušenost, když jim dokazuje totéž.

Nu, rozdíl mezi Němcem a jeho západními nepřáteli není povrchní, ale hluboký. Naopak podobnost není hluboká, ale jen povrchní.  Jak jsme již viděli, přesně se podobá případu šílence bydlícího v klidné ulici. Což není pravda, že když jdeme po ulici, vidíme jeden dům s vršky komínů vzhůru nohama, taškami pomalovanými všemi barvami duhy, a čelem postele nebo jídelním stolem houpajícími se z balkonu jako vývěsní štít taverny a pak vejdeme do domu, zjistíme, že pán domu je koneckonců tichý a rozumný chlapík, přesně takový jako jeho sousedé. Něco takového se stává teprve v poslední době. Co se děje, je to, že vršky komínů, balkon a jídelní stůl, jsou nám docela povědomé, a právě nejniternější, nejmystičtější duše zešílevšího člověka, jak říká náš dojem, přebývá v poušti deset tisíc mil daleko. Podobně je naprosto snadné nacházet podobnosti mezi Německem a dalšími evropskými zeměmi, jako mezi tím a oním předměstským domem, za přísné podmínky, že je to podobnost povrchní. Je naprosto snadné dělat generalizace o Německu a Francii a Anglii, pokud je to vždycky mělké zobecnění. Je snadné říct, že budou mít všechny velvyslance, armády, odbory a noviny. Ale německý velvyslanec přiváděl neutrální státy do takového zoufalství jako žádný jiný, německé armády šířily teror a nenávist jako žádné jiné a německé odbory a noviny, kdykoliv se od nich něco obecně očekává, téměř vždy udělají něco přesně opačného. A dělají to z prostého důvodu, že německá duše se skutečně stala čímsi vysoce odděleným a ojedinělým. Proč to udělala?

Velmi stručně pro to jsou dva obrovské historické důvody—každý by je měl znát zpaměti, i když se zdá, že zná jen málokdo. První lze snadno popsat v oblíbených pojmech právě těch kosmopolitů a pacifistů, na jejichž otázky odpovídáme. Někteří všechny své naděje skládají na Společnost národů,  někteří jdou až tak daleko, že vzývají, jak by H. G. Wellls řekl, světový stát, ale velmi málo z nich si uvědomuje prostý historický fakt, že ať už tyto věci budou existovat v budoucnu, něco jim velmi podobného již existovalo v minulosti. Společnost národů ani zdaleka není jen experimentální myšlenka, její oponenti by ji mohli označit za myšlenku již vybuchlou. Svět se se ani zdaleka pochybovačně nepohybuje směrem ke světovému státu, už po téměř tisíc let se pohybuje opačným směrem. Kdysi existovalo cosi, co se velmi podobalo světovému státu zahrnujícímu většinu tehdy známého světu, pokud ne celý—v podobě římské říše, a kdysi existovala Společnost národů, zahrnující většinu, pokud ne všechny státy, kterým se nyní říká národní—a to za křížových výprav. Nu a výjimky z takové historické universality jsou velmi důležité, protože hlavní výjimkou bylo severní Německo. Jen vnější okraj, i jen jižního Německa byl kdy vůbec civilisován římskou říší nebo pokřtěn krví za křížových výprav. Vše, co představoval Řím ve starověké historii, vše, co představovalo Křesťanstvo v moderní historii bylo dominantními německými kmeny (pokud vůbec) přijímáno v opožděné nápodobě a ne jako domorodé dědictví. Není nijak divné, že takové vnější napodobení zanechá mysl Němce záhadnou, přinejmenším stejně záhadnou jako zanechává mysl Asiata či Afričana. Můžeme vidět, že barbar za římskou hradbou  má naše zbraně a kola a nástroje, aniž bychom si byli jistí, že má naše myšlenky—stejně jako můžeme vidět, že černošský král má na hlavě cylindr, aniž by nás to jakkoliv osvítilo, pokud jde o to, co se děje v jeho hlavě. Je to prostá věc a je přehlížena z prostého důvodu—že internacionalisté podle všeho neví, že jeho vlastní myšlenky už byly skutečností. A zrovna tak, jako lze první důvod vysvětlit v samotném jazyce pacifisty, lze i druhý formuloval v proněmeckém jazyce. Je naprosto pravda, že všichni Němci jsou vzdělaní. Jsou vyučováni systematicky a vědecky, ale čemu jsou vyučování? Přirozenosti a nutnosti této války byli naučeni dávno před tím, než taková válka vůbec nastala, aby ji ospravedlňovali jim bylo řečeno dávno před tím, než jim bylo řečeno, aby ji vedli. Jeden každý z nich bere myšlenku, že Teutoni musí obnovit válku v osvěžení civilisace tak, jako vy a já bereme myšlenku, že Anglie byla spojována s mořem. Zastává to stejně pevně, jako člověk zastává myšlenku, když už zapomněl, kdy jsi poprvé slyšel. Invaze je pro něj to, co je pro školáka inventura—něco, co znal dřív, než šel do školy. Nezůstalo to ale volné jako idea dobrodružství, ale bylo vnuceno jako myšlenka vojenské služby. Vzdělávání bylo uspořádáno po vzoru militarismu a povstalo výlučně z militarismu. Stát nepovolal studenty do zbraně, jen zavelel vojákům vypochodovat ze škol. Tyto dva fakty—že jedna a zlověstná mysl se nacházela vně evropské zkušenosti, a tato jedna mysl se zarytě milionásobně duplikovala do myslí lidí pod ní—docela postačují k vysvětlení zlověstných znamená pirátství, otroctví, masakru a mučení, které jsme viděli.

Obyčejní muži, neobyčejní vojáci (ILN, 13. dubna 2018)

April 13, 1918

Ordinary Men, Extraordinary Soldiers

Oslavování toho, co je skutečně slovutné je současně příliš snadné a příliš těžké. Například pouhý fakt, že naši vojáci, včetně našich velmi nových vojáků, bojovali jeden proti čtyřem a někdy jeden proti deseti, je záležitost, kterou lze téměř ponechat v pojmech holé aritmetiky, jimž se vzpírá. Nevyhnutelným paradoxem přináší opakování zvrat a jeho samotná skutečnost působí jako neskutečnost. Každý to cítí, a všichni to proto říkají, a přece pouhý fakt, že to všichni říkají ještě nevede k tomu, aby to všichni cítili.  Mluvíme, protože jsme upřímní  a proto vypadáme neupřímně. Ani nemůže nikdo dosáhnout mezi legitimní chvály, protože ty se rozšiřují do nekonečna—a to nejen směrem ven, ale i dovnitř. Taková udatnost je více než kolosální—je také nepatrná, každá vybojovaná píď, každý přetrvaný okamžik přesahuje cokoliv, vyjma božského měření. Nejlepší je v zoufalém zápase vzít jeden detail tuhle a jiný tamhle, a myslím, že obraz, který bude v mnoha myslích přetrvávat jako svého druhu legenda je případ, kterému se začalo říkat batalion nádeníků. Doufám, že čtenáři nemusím připomínat, že když Pátá armáda ustoupila ze St. Quentinu, narychlo sebraní nádeníci, úředníci, nosiči a nepopsatelní jedinci zuřivě vzdorovali německému náporu v oné temné hodině, kdy se zdálo, že v zuřící bouři hasne hvězda Anglie a když, ačkoliv nebyli víc než tenká linie prohnutá dozadu ve vzdálených polích cizího města, zdálo se mi, že celé velké základy naší země otřásly na dně moře. v tom ohromném čase nebylo žádných spolehlivějších vojáků a většina z nich nebyli vojáci v žádném běžném slova smyslu.

Myslím ale, že bude dobré si tuto pravdu vzít především jako text pravdy ještě větší. Bude konecknců dobré si zapamatovat, že téměř každý batalion je nádenický batalion. Nejběžnější typ v zákopech, předmět tak široké a náležitě zasloužené chvály v tisku a veřejných proslovech, je koneckonců totožný s jiným typem—běžným tématem ulic a zábavného tisku. Britský voják je obyčejně náš starý přítel, britský dělník. Živil se řemesly, považovanými příliš často za pouze špinavá nebo bizarní, a v případě nových a téměř syrových odevedeneckých armád, jako byly ty které jsme v poslední době sestavili, tyto nástroje a tato řemesla opustil teprve nedávno. Je to instalatér, který dostal za úkol jen tak se v něčem celé dny povrtávat než zastaví drobnou netěsnost v nějaké trubce, kdo často svým tělem během pár minut zastavil průlom v posledním okopu civilizace, aby dovnitř neproniklo moře barbarství a o jeho svařování možná bude dokonce méně vtipů, protože na ně bude možné odpovědět vtipy o jeho vojákování.  Je to drožkář, o kterém se předpokládalo, že bude skuhrat na svůj osud, ale který si nadmíru nestěžuje na docela jiný druh ježdění, zejména tomu, kterému říkáme válčení. Stejné to přirozeně je se společenskými předsudky, které ho považují za téměř neustále podnapilého. I zde může být napříště satira omezena, nebo se setkat s prudkou odpovědí. Bylo hodně těch, kteří si vzali drožku, protože byli opilí, ale není pravda, že každý, kdo drožku řídí, to dělá čistě jen z toho podnětu. To, čeho si je třeba v této souvislosti všimnout je, že nikdo neřekne o člověku, který se strojní puškou zacházel s naprostou přesností, že byl opilý, a nikdo nebude popírat, že se lidé obejdou bez  pití, když musí vydržet bez jídla a spánku  a jsou v okamžiku připraveni zůstat i bez života. A účelem této odbočky je jen podpořit obecnou pravdu, že mnoha vytříbeným osobám prospěje přehodnotit svůj morální odhad mas. Zdá se, že některým lidem ani nepřipadlo na mysl zapřemýšlet, jaká by asi byla všechna práce na světě, kdyby chudí byli právě takoví idioti, nebo tak nezodpovědní, jak si o nich podle všeho myslí. Každý dům, ve kterém žijeme, by spadl, každý vlak, kterým cestujeme, by havaroval, každá židle, do které usedáme, by se rozbila (dle mé zkušenosti se tohle židlím občas stává, ale mám za to, že je to právě osobní zkušenost), každá loď by se potopila, každé stádo zatoulalo, každá brázda by vedla křivě—celý rámec našeho pozemského život by se okamžitě rozpadl na kusy.  Mohli bychom být vděční, i když nemáme žádný zvláštní důvod být hrdí, že jsme museli čekat, aby nás meč poučil o pluhu, že jsme málo věděli o povaze nářadí, dokud jsme neviděli zacházení se zbraněmi, nakonec nám došlo, že člověk, který dovede zacházet s válečným ořem, může něco vědět i o koni, kterého zapřahá do vozu a že pokud lze člověku svěřit zákopový minomet, možná by bylo možné svěřit mu i trakač. Není málo lidí, zejména v umělých částech velkých měst, kteří se tak nadýmají pýchou nad tím, že člověku za něco platí, že zapomínají, že z povahy věci platí za něco, co by sami udělat nedovedli. Ale patriotismus ani zdaleka není nejužší, nýbrž naopak ta nejširší z lidských emocí. V praxi otevírá tu vůbec nejširší ze všech bran bratrství,  a skrze tuto bránu se dokonce i hrstka nešťastných může vrátit zpět do města společenství. Ve zkušenosti, jako je tato, musí dokonce i snob objevit do jaké míry nezávislost jeho země prostě znamená jeho závislost na svých krajanech.

Je tu ale ještě jeden důvod, který je právě nyní velmi praktický, proč si tohle všechno uvědomit. To, co chce chudý občan, není jen charita, dokonce ani ne pochopení, ještě méně regulace, ale je to respekt, který je sociální půdou sebeúcty. To je důvod, proč je někdy spokojenější jako voják, navzdory všem děsivým hrůzám vojákování, protože lidstvo vždy respektovalo, a vždy bude respektovat vojáka. Ale v naší upadající politice se objevili jistí profesionální politici, označovaní za pacifisty, kteří o sobě tvrdí, že jsou velmi universální jen proto, že nedokáží pochopit universální cítění. Tvrdí, že jsou velmi pokročilí, protože ještě nedošli dost daleko na to, aby respektovali obyčejného vojáka, natožpak skutečně respektovali obyčejného nádeníka. Jejich sekta se v tuhle chvíli smrskla do čiré neviditelnosti v šoku nad nedávnými a opakovanými odhaleními Pruska. Jako myšlenková škola opravdu nemůže přežít dvě z nich—svědectví Lichnowského o způsobu, jímž Prusko začíná válku a svědectví Trockého o způsobu, jímž ji končí. Pan Philip Snowden může jen chabě říkat, že přijde čas (jako ničema v divadelní hře), že přijde čas, kdy anglická demokracie, která s ním nesouhlasí, může doručit jeho zprávu německé demokracii, která neexistuje. To je mnohem větší fiasko než konečný postoj samotného Trockého. Je prostě zřejmé, že pokud se německá populace nepohne ani po tom, co alespoň znělo jako volání polnice úspěšného lidového vůdce, jakým je Trocký, těžko s ní pohne pískání obzvláště nepopulárního představitele parlamentu, jakým je pan Snowden. Pokud se nevzbouřili kvůli tomu, co se prohlašuje za ruskou většinu, proč by se měli bouřit kvůli rychle se menšící anglické menšině? Ale jistě, menší se příliš rychle na to, aby vyžadovala takový můj argument a můj argument je řečen jinde.

Teorie tak řídké a bezcenné, jedinci tak malicherní a pedantičtí by nikdy neměli ani takhle omezený vliv na základě svých teorií a svých individualit. Tak viditelní byli jen proto, že v našem sociálním vědomí zela velká mezera či díra, proti které se jevili jako červené tečky a to dírou byla nedbalost k důstojnosti chudých. Tvářili se, že ji zaplňují, i když sami nebyli ani chudí, ani důstojní. Alespoň se tvářili, že berou lidi vážně, prostě proto, že všechno berou upjatě a nadmíru vážně, alel i od těchto pedantů se můžeme naučit nebrat chudobu jen jako vtip. v tomto je chudoba jako válka—jako žert ji mohou brát ti, kdo ji nejlépe znají jako tragedii.