Povznesení menšinových politických sil (ILN, 30. června 1917)

June 30, 1917

The Magnification of Minority Political Powers

Paradoxem většiny parlamentů je, že se obracejí k většině a dávají moc menšině. Když se většina stane mašinerií, menšina se stane člověkem, který stroj řídí. A menšina nabude mnohem větší moci, než by měla, pokud by žádný parlament neexistoval. Celé to funguje na základě pozoruhodného na hlavu postaveného triku, připomínajícího povídání o děvčeti, které skočilo do vody, aby zjistilo, který z jejích milenců ji zachrání. Skončili za ní všichni, až na jednoho, a ona se poněkud cynicky rozhodla provdat se za toho suchého. V této válce se většina mužů skutečně projevila jako hrdinové, měli skutečně společný podnět, skončili do moře vraždění a katastrofy a politik zůstali poměrně suchý na palubě s nesporným nárokem řídit loď. Ale i v normálních dobách se většina lidí vrhne do moře problémů s nemalou smělostí a skutečný problém s demokracií není v tom, že by voliči byli nehodní, ale to, že jejich hlas je to nejméně hodnotné, co na nich je. Když nebrání svou zemi, vydělávají si na živobytí nebo vzdělávají své děti, nebo se zamilovávají, nebo nacházejí spásu, nebo dělají něco jiného zajímavějšího než politiku, a ta tak zbývá politikům, jako jediným lidem, kteří jsou tak nudní, aby se jí nechali nudit. Proto v politice nacházíme velmi mocné nepopulární osobnosti, které jsou docela bezmocné v jakémkoliv jiném oboru. Lidé jako pan Macdonald nebo pan Snowden by při všem nanejvýš ostrém cítění proti jejich protinárodní filosofii mohli snadno získat křeslo v parlamentu a vládní post mnohem snadněji, než by mohli získat jakékoliv jiné veřejné uznání—mnohem snadněji než by zvedli dav na svou podporu nebo se dočkali toho, že by k jejich poctě zazněla oblíbená písnička.

Výhoda toho, který zůstane poslední suchý na palubě je sice negativní, ale ohromná.  Pan McDonald je nadmíru suchý, pan Snowden, pokud je to vůbec možné, je ještě sušší, suchost je samotnou podstatou jejich ethiky a politiky—ztuhlost pocházející ze vzdálenosti životu. V Parlamentu se jim ale naslouchá s mnohem větší vážností, než jaké by se dočkali ve vlaku nebo tramvaji, v hospodě nebo na veřejném shromáždění. Například pan MacDonald pronesl se vší důstojností v Dolní sněmovně řeč po té, co se do něj zuřivě pustil celý odborový svaz námořníků. Mluvil o ženském volebním právu a zjevně řekl, že by bylo urážkou ženské inteligence tvrdit, že nemůže udělat křížek na kus papíru. Někdo další—pokud vím, tak z téže strany—podotkl, že udělat na kusu papíru křížek je čistě mechanický postup. Bohužel to je právě ten problém. Právě proto, že udělat křížek na kus papíru je zcela mechanický postup, nevadí tolika lidem v Leicesteru, to pro pana MacDonalda udělat. Kdyby bylo volební hlasování svěžejší a skutečně populárnější věc, volili by nejspíš někoho jiného.

Tatáž debata poskytla další příklad toho, co mám na mysli. Jeden odpůrce ženského volebního práva, zcela stejně suchý jako kterýkoliv ze stoupenců, podle všeho citoval jedinou dámskou členku amerického Kongresu, která hystericky zvolala, že „jako žena nemůže hlasovat pro válku“ a citoval ji jako příklad toho, že ženy jsou příliš hysterické na to, aby mohly být patriotické. Nu, udělal jsem si myslím jméno jako odpůrce této změny, ale se vší důrazností bych popřel, že žena, která tohle řekla, byla v jakémkoliv ohledu reprezentativní žena. Kdyby řekla, že Němců vydrápe oči, by byla poněkud reprezentativnější ženou. Ve zkušenosti mé (nebo kohokoliv jiného) nejsou ženy obecně nepatriotické (ať už jsou jinak cokoliv). Pravda je taková, že tahle parlamentní žena byla právě tak protilidová jako pan MacDonald, nebo pan Snowden, nebo mnozí další parlamentní muži. Byla výsledkem čistě mechanického postupu, který jako by vždy upřednostňoval malou menšinu. Právě proto, že byla typická pro Sněmovnu representantů, representativní nebyla.

Zahraniční aplikace této pravdy jistě vyžaduje jemnější zacházení, ale je třeba je mít na mysli. Můžeme třeba považovat ruskou revoluci za šťastnou a spravedlivou událost, aniž bychom přitom upadali do omylu a cokoliv protidespotického považovali za demokratické. Každá demokratická analogie nás povede k odhadu, že Rusko je mnohem normálnější než Petrohrad. Každá taková analogie nás povede k dohadu, že dokonce i Petrohrad je mnohem normálnější než nejpřednější osoby v Petrohradu. Některé z těchto známek menšiny, nikoli nepřirozené a často nevyhnutelné, lze vidět už ze samotné fraseologie používané novým režimem. Je to velmi knižní fraseologie, plná toho druhu knihomolství, který profesor Leacock kouzelně popsal ve své parodii na ruskou literaturu, v níž se nihilista lopotí s Hallovou a Knightovou algebrou „aby osvobodil Rusko“. Oprávněně shledáváme popis ruské demokracie jako demokracie „dělníků a vojáků“, když ani nezmiňuje slovo rolník. Varování je ale ještě zásadnější v případu Pruska, než v případě Ruska, totiž zásadnější v případě našich nepřátel než v případě našich spojenců. Jsou tu už mírotvorci naléhající na nás, abychom důvěřovali nepatrné skupince socialistů, menšině v menšině—a to zjevně z žádného důvodu, vyjma toho, že jsou menšinou politiků. Němečtí MacDonaldové a Snowdonové také vypadají větší, než jsou díky triku, který zvětšuje menšiny. Jde tu ale o tohle—nesmíme se nechat zmýlit, ani kdyby se takhle pouhá parlamentní menšina stala pouhou parlamentní většinou. Pořád to může být velmi nepopulární menšina. A do budoucna si musíme všímat toho, co naši nepřátelé hledali v minulosti—lidového vzdělávání Němců. Musíme mířit na Němcovu hlavu, ne na Kaiserovu korunu, a nepomůžeme si nahrazením monarchie aristokracií, nebo zjištěním, že deset praštěných hlav je lepší než jedna.

Bázeň z Hospodina je počátkem moudrosti, ale možná není jejím koncem. Pád vojenské moci Postupimi je počátkem německého vzděláváním ale ne jeho koncem, tím méně koncem, ke kterému je nyní záměrně připravováno. Není to tak, že  lepší kultura v Německu postupně odzbrojí Prusa, jde o to, že odzbrojit Prusa je nezastupitelný předpoklad k vytvoření čehokoliv, co by se podobalo lepší německé kultuře. Zjistit, že neexistuje žádný neporazitelný král či armáda je velmi primitivní a prostý objev, asi jako prvních pár písmen abecedy, ale ještě nebyl učiněn. Je to Lekce I. v čítance, ne problém, se kterým by se vypořádával pokročilý student. Všechny ohavné důsledky moderní německé kultury lze dosledovat zpět k jednomu kořeni—nahodilému nebo zdánlivému úspěchu pruského systému ve válce. Obraťte zdánlivý úspěch v naprosto zřejmý nezdar a skutečně obrátíte všechny myšlenkové proudy v říši. Začnou znova, možná pomalu, ale lidsky a z druhého konce. Pokud jim bude jen povolena jen hra na vnitřní reformu, bez tohoto vnějšího odsudku, metody a mravy německé kultury se v nejmenším nezmění. A proč také? Nejkrajnější pruská škola prostě řekne, že nejkrajnější pruské metody koneckonců zemi umožnily nejprve se bránit a poté se reformovat. Ve skutečnosti není ani jednoho paprsku rozumu, který by nasvědčoval tomu, že by většina Němců chtěla, nebo že by bylo pravděpodobné, že by chtěla svrhnout německého císaře. Ještě pochybnější ale je, že pokud by i svrhli dvacet německých císařů, svrhli by i německý imperialismus. Německý imperialismus je přístup k životu, návyk v jednání s lidstvem, který by nyní automaticky pokračoval dál, i kdy by na světě nebylo žádného Kaisra. Zakládá se na jakémsi božském právu, ale je to mnohem více božské právo Němců nad porobenými národy než právo německého monarchy na poddanými. Může být dobré svrhnout Hohenzollerny, kteří byli historicky architekty této obrovské a nelidské civilisace, ale zastřelení architekta pomůže jen velmi, velmi málo celého života stovek měst, která vyprojektoval. Spokojit se s tím, je jen jiný způsob jak věc označit za representativní a zapomenout, že je jen menšinou.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 115-119 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

l

Protesty proti válce (ILN, 23. června 1917)

June 23, 1917

Protests against the War

V souvislosti s nádherně přímým a demokratickým postupem Námořnického odborového svazu ve věci internacionalistických delegátů se užívala jedna fráze—fráze ukazující jako prst k jedné z opakujících se slabostí, mohu říci jednomu z krvácejících zranění velké země, k níž náležím. Kdosi vyslovil naději, že patriotický odborový svaz, „poté, co vykonal svůj protest“, pomůže delegátům dostat se přes moře a říkat nebo dělat, co budou chtít. Je to velmi typické pro anglickou lidskou přirozenost a nepochybuji o tom, že se to již v anglických dějinách stalo i dříve. Někdo nejspíš řekl královně Alžbětě, že poté, co vykonala svůj protest proti španělským nárokům, a to tím, že se projížděla v nádherném kostýmu na velkém koni, by se měla smířit s tím, že zanechá dalšího odporu proti španělské Armadě. Voják, který zatkl Guye Fawkese, mu nepochybně vysvětlil, že poté, co dal najevo svůj protest tím, že nadšence poklepal na rameni, má prostě nechat zbytek nadšencova plánu proběhnout bez přerušování. A kdyby nějací důmyslní němečtí profesoři fysiky nebo geologie přišli na nějaký způsob, jak tyto ostrovy pomalu potopit na dno Atlantiku, jistě by byl čas vznést zřetelný a jednoznačný protest, než bychom se odevzdali sledování dalšího postupu s nestranným a vědeckým zájmem. Zdá se mi ale, že by tu pořád byli tací, kteří by paličatě trvali na tom, že jejich cílem nebyl protest ale počin. Pořád by považovali za možné, aby lidé toužili nejen po tom říkat, že je něco škodlivé, ale předcházet tomu, aby to působilo škodu. Je docela pravda, že protest odborového svazu sám o sobě postačoval k tomu, aby diskreditoval jakékoliv delegáty, kteří by se tvářili, že mluví jménem britské demokracie. Je pravda, že kamkoliv by takový socialistický lídr šel, tenhle komický příběh by za ním řinčel jak plechovka přivázaná na kočičí ocas. Ale lidé, kteří si zrovna myslí, že pacifista je vzteklý pes, i kdyby to ve svém vzteku myslel dobře, budou pořád oprávněni považovat takového psa za nožného přenašeče vztekliny a zastávat názor, že plechovka nenahrazuje náhubek,  protože, že se běžně umisťuje na špatný konec. Ti, kdo ví, že nedorozumění se může šířit jako epidemie, mohou právě tak cítit, že protest nebo lékařské vyrozumění je velmi chabou náhradou karantény.

Když jsme (v minulosti) velmi oprávněně chválili naši svobodu slova, měli bychom si pamatovat její zcela zvláštní charakter. S řečí to u nás bylo velmi podobné, jako s klením—myslím tím s klením nahodilým a spontánním. Klelo se, aby člověk ulevil svým citům, ne křivdám. O řeči se vždy mluvilo jako o bezpečnostním ventilu, jako neškodném vypuštění emocí do ovzduší, podobně jako naše komíny vypouští náš kouř. Nebylo to podněcování k činu, ale spíše náhražka činu. Francouzi nebo Irové konali shromáždění a pak se dali na pochod, Angličané konali shromáždění a pak mašírovali domů. Tahle vlastnost svobody, že se zbavuje hněvu, pokud ne příčin hněvu, byla spojena s mnohým, co je v naší národní povaze dobré, zejména její dobrá nálada. Je spjata s oním rozšířením duše smíchem, které je snad nejušlechtilejším dědictvím anglického národa. Má to ale své nevýhody. A v krizi, jako je ta nynější, kdy se před našima očima tvoří všechna budoucí historie s oslňující rychlostí, by bylo docela užitečné uvážit více vnější a konečné důsledky našeho protestu. Bylo by dobré uvážit protest jako sebeobranu a ne jen jako sebevyjádření. Bylo by dobré, mohu-li to přeložit do žargonu německých sofistů, uvážit jeho objektivní i subjektivní hodnotu. Jinak řečeno, musíme se smířit s ideo lidového národního sentimentu, který se nabývá positivnosti a tvořivosti, mimoto, že by vydával svědectví jako mučedník, nese také zbraň jako křižák. Celý obrovský problém míru a války, který stojí před světem se totiž, docela mimo konkrétního sporu, který jsem použil jako výchozí příklad v prvních pár řádcích tohoto článku, se totiž rozkládá to téhož. Celá válka a tedy celý svět, může ještě na poslední chvíli skončit špatně. A pokud skončí špatně, skončí právě kvůli tomu, co bych mohl nazvat omylem protestu.

Myšlenka v pozadí myslí lepších lidí, kteří by uzavřeli válku kompromisem je tahle myšlenka. Je to myšlenka, že jsme vznesli svůj protest proti Prusku a prušáctví, a že náš protest, bezesporu ctihodný a pamětihodný, musí zůstat a všechno změnit. Bohužel otázka zní, zda něco s změnil pro Prusa a otázka to je, jak by Prus řekl, objektivní. Nu, Prus je nadmíru dobře obeznámen s protesty. Prusko se z protestu zrodilo, dalo by se říct. Pokud by svědectví lidí dovolávajících se pravdy jasné jako slunce o polednách, pokud by svědectví mučedníků víry, jež byla také skutečností, pokud by nářek knížat a národů obraných o zemi, jež byla nesporně jejich, pokud by kletby zajatců a vyhnanců, kteří stále beznadějně zastávali, co bylo bezostyšně popřeno, pokud by zlořečení matek a dětí a hněv všech, kdo jsou opuštění a utištění—pokud by tohle vše dokázalo zastavit mechanický pochod Pruska, pak by byl tento pochod zastaven pár let poté, co začal. Rakousko protestovalo proti poplenění Saska spáchanému bez stíny křivdy či třeba i formálního vyhlášení války, ale Prusko drželo Slezsko dál, protože mocnosti sdružené proti němu svůj protest nedovedly k praktickému vítězství. Polsko protestovalo proti svému rozervání na tři kusy, ale Polsko bylo na tři kusy rozerváno proto, že Poláci nebyl dost silní na to, aby dovedli svůj protest k praktickému vítězství. Dánsko protestovalo proti krádeži dánských provincií, ale Prusko mělo dánské provincie, protože Prusko mělo praktické vítězství. Francie protestovala proti krádeži francouzských provincií, ale Prusko mělo francouzské provincie, protože Prusko mělo praktické vítězství. Protestovaly samy francouzské provincie, v lidových prohlášeních nepomíjející důstojnosti a ducha, ale Prusku nikdy nezáleželo na ničí důstojnosti a duchu—ne, ani ne na jeho vlastním. Pokud nám může neustálé bušení lidské zkušenosti natlouct do hlavy nějaký historický fakt, pak je to fakt, že Prusko zůstane ve válce vedené proti němu civilisací zcela a naprosto nezasaženo jakýmkoliv morálním odsudkem. Kdyby s ním šly do války všechny státy světa, nebude se protest pamatovat, leda aby se jím chlubilo. Kdyby se s ním do války daly všichni andělé na nebi, jeho svědomí se to dotkne leda jako kompliment. Lidstvo rozeznalo tento fakt o Prusku tak, jako rozeznává zvyklosti divokých zvířat a tohle zvíře je současně příliš divoké i příliš krotké na to, aby mělo cokoliv jiného než zvyklosti. Mocná německá říše se o protesty stará právě tak málo jako o sliby: věří v to, čemu se říká fakta a nikdy neměla duši, aby pochopila, že k prvním faktům patří ideje. Abychom se s něčím takovým vůbec dovedli vypořádat, musíme své ideje přeložit do faktů a faktem, kterému Prusové porozumí, je vojenská porážka. Když bude celá vojenská síla postupimské monarchie zničena natolik, že ji nijak nepůjde opravit, pak jim pomalu začne docházet, že lidstvo vzneslo nějaký morální protest. Cokoliv menšího je pro nás pouhý sebeklam, předstírání, že náš nepřítel vidí ve své mysli stejný obraz jako my. Správný konec války přinese všeobecné dobro, cokoliv menšího nepřinese dobro vůbec žádné.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 111-114 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Chápat Alsasko-Lotrinsko (ILN, 16. června 1917)

June 16, 1917

Understanding Alsace-Lorriane

Hodně toho slyšíme o přijímání idejí bez jejich prozkoumání, protože přichází na základě autority. Moje zkušenost je už dlouho taková, že jakákoliv idea bude přijata bez jakéhokoliv zkoumání, pokud nepřichází na základě autority. Lze to kdykoliv prakticky ověřit. Vlastně je to docela zábavná společenská hra. Zajděte do přeplněného salonu a řekněte: „Mám zjevení z nebes, že je nebezpečné nosit galoše,“ a vaši přátelé budou vidět, i kdyby to neříkali, že je to bláznivá myšlenka.  Budou si myslet, že je to bláznivá myšlenka, protože jste předložili, co je koneckonců jejím důvodem. Pokud ale řeknete, bez jakéhokoliv důvodu nebo autority „Copak nevíte, že je velmi nebezpečné nosit galoše?“ tváře jich všech se náhle promění inteligencí a znepokojením a začnou probírat každý ohled této důležité novinky, vyjma otázky, kde se vzala. Řekněte že papež, Bible nebo šejch ul-Islam doporučil nosit na špičce nosu kousek omítky, a lidé v salonu se vás budou ptát, k čemu to může být dobré. Ale řekněte, že někdo, kdo nemusí být nikdo, prý doporučuje tuhle nosní ozdobu a lidé v salonu budou téměř připraveni si své nosy ozdobit přímo na místě. Je ostatně už jen v racionálním smyslu cosi ve prospěch jakékoliv formule, když za její podporu přijme odpovědnost nějaká veřejná autorita. V praxi ale, pokud vaše slova mají nějakou autoritu, lidé budou vzdorovat a kritizovat je. Pokud žádnou autoritu nemají, pak kapitulují a spolknou je. Taková je nezaujatost a smělá svoboda moderní mysli.

Nu a jelikož myšlenky takto vstupují lidem do hlavy jen proto, že jsou ve vzduchu a ne proto, že by měly důvod nebo autoritu, nachází je současný problém lidstva již zahanbené některými myšlenkami, které jsou prostě nesmysl. Jsou určité fráze opakované dvacetkrát denně, které nikdy nikdo neprozkoumal—ne lidé, kteří je opakují, ne lidé, kteří je vymysleli. Těžko pochopit, jak se kdy dostaly do oběhu a obliby, jak se tomu dozajista stalo a to  mezi tolika kulturními lidmi. Zde je jedna z nich, běžně využívaná našimi internacionalisty a antinacionalisty v polemikách o válce. Konkrétní formulace přebírám od dopisovatele píšícího v Cambridge Magazine: „Právě neznalost našich bližních totiž vyvolává neporozumění vedoucí k válce.“

Nu, proč lidi tohle říkají|? Proč to přijímají? Proč to opakují? Proč to nejen opakují jako pravdu, ale považují za truism. A proč budou mnozí z nich považovat mně za zvráceného a netrpělivého, pokud řeknu, že je to nesmyslný blábol? Je to proto, že nikdy v pravém a vážném slova smyslu nepřemýšleli o tom, co říkají: nikdy si nevšimli předpokladu zahrnutého v tom, co povídají. Jde o předpoklad, že je nemožné, aby se kdokoliv skutečně neshodl s kýmkoliv jiným na čemkoliv. Není možné, aby jeden člověk chtěl vzít, co si jiný chce ponechat. Dva muži se nemohou zamilovat do téže ženy, ani si nemohou vzájemně nedůvěřovat jako opatrovníci téhož dítěte. Předpokládá se, že musí jít o nějaký omyl jen kvůli vzájemné nevědomosti. Předpokládá se, že každý se mýlí o citech toho druhého nebo (co já vím) se mohou každý mýlit o svých vlastních pocitech. Jeden člověk nemůže chtít lovit vodní ptactvo žijící v mokřadu, který chce druhý vysušit a udělat z něj pole nebo farmu. Očividně vodní ptactvo prvního musí být pouhými přízraky mozku druhého, nebo farma druhého vzdušným zámkem vytvořeným ve fantasii toho prvního. Někdy, jako třeba na počátku této války, se ostře ukazuje, že první muž v každém případě míní to, co říká, vážně. Nejspíš to nejprve dokáže vystřílením ptactva a nakonec tím, že zastřelí farmáře. A pak, jako nyní na konci téhle války, přichází chabé a divoké doporučení, že nakonec oba mohou mít, co chtějí. Naznačuje se, že svár lze urovnat prohlášením, že nikdy nebyl. Jinak řečeno se naznačuje, že je možné zorat rybník plný vody nebo, že je naprosto reálně možné střílet vodní ptactvo ve stájí nebo stodole.

Nu a právě takový potenciální mokřad nebo pole je mezi spornými oblastmi v této válce a její jméno je Alsasko-Lotrinsko. Je čirý nesmysl tvrdit, že Francouzi se bijí se svými sousedy o vlastnictví Alsaska-Lotrinska proto, že své sousedy neznají. Každá strana nejenže perfektně ví, co chce, ale perfektní ví i to, co chce druhá strana. Němci říkají, že je podle práva německé, a chtějí je učinit německým i fakticky a být německý neznamená barvu na mapě, ale velmi jednoznačný systém vlády—nebo špatné správy. Francouzi říkají, že je podle práva francouzské, a chtějí, aby bylo francouzské i fakticky a být francouzský není jen jméno, ale realita tak zřejmá, že to Němci připouští tím, že se ji pokouší změnit. A obě strany se podstatně liší ve dvou podstatných věcech, v nichž se lidé mohou lišit—v samotné povaze lidského blaha a racionální theorii práva.

Zaprvé, nejde tu o jen o to, že německá správa Alsaska je nadmíru špatná, a to i na německou vládu—to jest současně strnulá i šílená a neustále páchající ohavné ukrutnosti, jako byly ty Zabernu. Jádro věci je v tom, že i dobrá německá vláda je pro Francouze nebo Alsasana, který se považuje za Francouze, špatná vláda. Nezamlouvá se mu, že se s ním zachází jako s porobeným Latinem, ale nezamlouvalo by se, snad ještě víc, pokud by se s ním zacházelo jako s vítězným dobyvatelským Teutonem. Nelíbí se mu, když ho v Zabernu sekají šavlemi, právě tak by se mu ale nelíbilo, kdyby do něj cpali frankfurtskou kulturu nebo mu blahopřáli postupimským řečněním. Kdyby Němci s Alsasany zacházeli dobře a ne zle, byl by výsledek skoro stejně špatný, a to je definice národnosti. A za druhé se obě strany v zásadní záležitosti testu pravdy nebo lži, o které tu jde. Když německý socialista řekne, že Alsasko je „stará německá zem“, ví dokonce i německý socialista dost na to, aby ani nepředstíral, že by kdy patřilo k nové německé říši. Myslí tím, že patří k čemusi, co nazývá německou rasou.  Tohle je pro Francouze prostě pedanterie jako opožděný nápad k pirátství a argumentuje, že to samé by Němec říkal o dalším kusu Francie, kdyby se mu ho podařilo zmocnit. Když jsme přitom, kdyby se Němec silou zmocnil Norfolku nebo Essexu neměl by vůbec žádný problém tvrdit, že jsou to staré německé země. Nemohou snad profesoři ve jménu Norfolk najít svůj oblíbený „folk“? Není snad filolog připraven dokázat odvozením, že Essex musí být součástí Saska? Francouz se řídí zdravým rozumem a jasnými fakty moderních dějin, a podle tohoto testu je Alsasko součástí Francie, která shodou okolností bývala před staletími směskou malých feudálních držav. Pokud se ale Němec rozhodne postupovat podle testu teutonského typu s určitým druhem vlasů, pleti a přízvuku, pak jistě mohou tvrdit, že jej v Alsasku našli, zrovna tak, jako jej už nacházejí ve Flandrách. A jak jsem už řekl, s trochou lepšího štěstí se už mohli věnovat jeho nacházení v Essexu. O testech lze diskutovat právě tak málo jako o vkusu, a proto není kompromisu s těmi, kdo pokryli výpary a horečkami mokřadu něco, co kdysi zářilo mezi poli Francie.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 107-110 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

O prusifikaci Anglie (ILN, 9. června 1917)

June 9, 1917

On the Prussianizing England

Varování před prusifikací Anglie, a to i v odporu proti Prusku, je samo o sobě opakem nereálného. Realističtí lidé na to ale mají sklony nedbat, protože s ním často přichází jiné lidé, kteří i když nejsou nepatriotičtí, jsou přinejmenším nepraktičtí. Pravda je ale taková že Prusko je skoro tak špatný praktický průvodce, jako je špatný ideální průvodce. Pouhé prušáctví může tuhle zemi nejen zhoršit, ale i oslabit, a to za prvé proto, že i tehdy, když je taková německá organizace úspěšná, je úspěšná u Němců, a za druhé proto, že i tehdy je často nejúspěšnější v tom, že jako úspěšná jen vypadá. Než padneme na tvář a budeme se klanět pruské helmě, je dobré si připomenout dvě věci: že pruská helma je udělaná tak, aby pasovala na pruskou hlavu a že pruská hlava nebyla o nic silnější nebo bystřejší kvůli tomu, že pruská helma měla na vršku bodlo. Nemusíme popírat, že v některých oblastech měl nepřítel výhodu organizace—nebo něco, co by bylo náležitější nazvat výhodou připravenosti. Ale než z něj udělám vzor v materiálních věcech, nemluvě ani o morálních, bude dobré si přečíst, co píše těch pár autorů, kteří měli tu nevýhodu, že to sami viděli.

Ve velmi osvětlujícím dopise, který jsem nedávno viděl, a který napsal kdosi, kdo měl něco společného s německým militarismem zevnitř, byla jedna poznámka, která vydala za stohy odtažitých spekulací a mrtvých statistik k tématu. Autor napsal, že stráže kolem vězení byly rozestaveny s nejvyšší matematickou přesnosti v naprosto shodným vzdálenostech od sebe. A dodal, že tak se postupovalo i tehdy, kdy takové rozestavení strážím bránilo cokoliv vidět a slyšet nebo být k jakémukoliv běžnému užitku jako strážný. Z takového podání by se člověk zdálo, že pokud by předepsaný počet let nebo palců postavil strážného na místo, které by bylo otevřenou studnou, tak by ho do té studny shodili. V každém případě se zdálo zřejmé, že se strážným nepohnuli pár kroků tím či oním směrem, aby využil příležitostí, které strážný ve službě má. Ať už jsou fakta o takovém způsobu disciplíny jakákoliv, může tento příběh velmi dobře stát jako symbol toho, jak může disciplína porazit sebe samu a jak může být věc, která je organizovanější, méně organická. Autor zmínil mnoho dalších věcí podle stejně dehumanizovaného vzoru, zejména jisté neobyčejné záležitosti o převrácené psychologii Němců v jejich úspěších a nezdarech. Zde se ale zabývám problémem prušáctví ve smyslu organisace a mylným předpokladem, že to, co je precisní je také nutně praktické. Dr. Johnson byl precisnější, když se dotýkal všech sloupů, jak stály v řadě, ale byl méně praktický, když kopal do kamene, aby dal najevo svou netrpělivost s filosofií neskutečnosti. Obojí mohlo být nelogické, ale to první byl šílený Johnson a to druhé Johnson příčetný. Tak či tak bychom si neměli myslet, že to byl mnohem příčetnější Johnson, protože si dal záležet, aby nakopl každý kámen v určité pevně stanovené vzdálenosti od Bolt Court. Je tu ale ještě další námitka k tomu, co se označuje za ideální organisaci, vedle skutečnosti, že cokoliv je pouze formální se může nevědomky stát fantastickým. Je tu téměř matematická námitka proti tomuto zneužití matematiky. A ta je aplikovatelná obzvláště na tvrzení činěná nyní pro jakýsi soubor předpisů pro reformu sociálního života této země. Angličané udělají dobře, pokud vůči tomu budou obezřelí právě z toho důvodu, pro který se jím Němci chlubí: že jde o všeobecný plán pro organizaci celého života národa. Právě tenhle německý ideál je totiž nepraktický—či spíše nemožný. V jednom smyslu spočívají všechny zákony na principu, že i pravidlo je výjimkou. Výjimkou je v tom smyslu, že vladař zasahuje zřídka. V současné době je pravidlem, že vrazi mají viset, ale kdyby byla většina lidí vrahy, většina lidí by nevisela. Kdyby jen polovina z nich byla vrahy, druhá polovině by se mohlo stát, že by se musela věnovat katovskému řemeslu, což by zanechalo mnoho jiných povolání a forem kultury poněkud zanedbané. Je to velmi prostá pravda, a přece její uvědomění kácí v základu z celé myšlenky organizace normálního lidského života shora. Pokud lidé nedovedou žít pohromadě v téměř úplné veřejnosti a společnosti tak, jak žijí prostí vojáci (a ti tak žijí jen bez žen a dětí), bude vždy nemožné regulovat z prostého důvodu, že nezbude dost lidí, kteří by jej regulovali. Například pro kontrolu rodinného života musíte mít alespoň jednoho policejního špeha na každou rodinu. Policejní špehové jsou dnes menšinou ( i když obávám se, že rostoucí menšinou), protože se dosud počítalo –a snad ne s příliš růžovým optimismem—že i zločinci budou menšinou. Udělejte jednou zločin z něčeho, co může udělat kdokoliv, a každý člověk musí mít v patách policistu zrovna tak, jako má každý člověk svůj stín. A přece je právě tohle nesmyslným cílem, ke kterému je zamířena většina moderních projektů „sociální reformy“, které si vybírají záležitosti jako pití, stravu, hygienu a pohlavní výběr. Pokud se lidé v těchto věcech nedovedou řídit sami, je fysicky nemožné zvládat se v těchto věcech kolektivně. Nejenže to znamená veřejnost místo soukromí, znamená to, že každý člověk má ve své veřejné roli na starosti každého ostatního člověka v jeho soukromé roli. Znamená to nejen veřejné praní špinavého prádla, znamená t také, že se všichni budeme střídat v tom, že budeme prát druhým prádlo.

Někde jsem četl o dámě ze severu, jejíž jméno jsem zapomněl (říkejme jí paní Robinson), která sypala značné množství arseniku do čajové konvice, ze které si pak naléval podle svého každodenního zvyku její manžel; ona poté jasně a srozumitelně popřela, že by ho otrávila, protože čaj mu nenalévala. Justiční autority tento názor o její vzdálenosti od případu odmítly, a nešťastná žena byla, pokud vím, popravena. Ale justiční aparát, který ji zadržel mohl pracovat jen na základě principu, že takových nešťastných manželek—nemluvě o nešťastných manželech—je jen pár. Rozšiřme princip od paní Robinson k Dickensově paní Gamp, která měla ve zvyku nalévat do čajové konvice gin a zjistíte, že byste ho měli rozšířit alespoň na paní a vlastně na mnoho dalších. Rozšiřte je od paní Prig k paní Weller, která jen pila víc čaje, než pan Weller považoval za vhodné pro její zdraví, a zločinecká třída se přímo před vašima očima rozkyne, jako čaj pijící dámy, na které si stěžoval pan Weller. Pokračujte dál na základě principu, že samotný čaj je jed jako arsenik (jak by byli docela připraveni postupovat mnozí z našich profesorů) a zanecháte hrstku nešťastných policistů zápolit s miliony mistrovských a zarputilých sebevrahů. I pokud zabránit lidem pít alarmující množství čaje by měl nevýhody, které by přivedly vaši kariéru sociálního reformátora k zármutku. Jednou z nevýhod by bylo, že k pijákům by patřil jednotlivec již zmíněný—dr. Johnson, a dr. Johnson by vás dozajista povalil.

Normální lidstvo se svobodně organizuje do rodin. Stát neměl být nikdy ničím jiným, než specialistou přivolávaným, aby se postaral o maniaky, kteří rodinou svobodu dovádí k bodu, kde sypou arsenik do čaje. Nelze jej mobilizovat, i kdyby bylo nutné jej mobilizovat, proti mírnějším nadšencům, kteří jen nalévají manžela čajem. To, že taková myšlenka na organizaci normálního vešla po dvě generace do německé představivosti, je jen jedna z velkých intelektuálních pitomostí, které vešly do německé představivosti běhen dvou generací ke zkáze a šílenství. Přejímá se proto, že je mnohem snazší organizovat než myslet a pokud se do takové organisace dáme, budeme organistovat svůj vlastní konec.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 102-106 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Svědomí a odpírač z důvodu svědomí (ILN 2. června 1917)

June 2, 1917

Svědomí a odpírač z důvodu svědomí

Až na narušení jednoznačně vojenské kázně, jsem zcela pro to, aby odpírač vojenské služby z důvodu svědomí mohl mluvit volně. Lnu k naději, že pokud bude mluvit dost dlouho a dost zeširoka, mohl by nám nakonec o svém svědomí říct něco srozumitelného. Prozatím nás pokusy porozumět tomu, co má na mysli nedovedou dál, než k pochybnosti, zda skutečně může myslet vážně to, co říká. Nakolik dokážu sledovat jeho filosofii, říká asi tohle. V každém člověku existuje více či méně fantastická schopnost, v níž se žádní dva lidé vůbec nemusí podobat, která může být proměnlivější než záliba v tom či onom druhu nádobí nebo triku nervů, ale je pokryta pojmem „svědomí“, protože je natolik morální, že se týká společenských vztahů. Nebo abychom to řekli méně jemně, je natolik morální, že může být nemorální. Z toho činí první logický krok a říká, že pokud člověk má toto hnutí nebo instinkt, musí je poslechnout. Už to samo je docela diskutabilní, včetně otázky jejich autority a původu, o nichž něco řeknu za chvíli. Připusťme ale na chvíli, že pokud člověk má takové společenské (nebo protispolečenské) nutkání, musí se jím řídit. Pokud si myslí, že je k jeho spáse nutný harém, musí ho mít, pokud si myslí, že Bohu náleží lidské oběti, musí je přinášet. Bylo mnoho svědomitých sekt, které kázaly a konaly takové věci, a jejich počínání je hajitelné je podle tohoto subjektivního principu, že pokud má člověk svůj ideál, musí jej respektovat. Pak ale činí druhý logický krok a říká, že my musíme respektovat ieho ideál. Zdá se mi, že právě tady se s ním mnoho jeho přátel a spolustvoření zprudka rozejde. Pokud je v nějakém mystickém a nemyslitelném smyslu možné, aby thugerství bylo dobré, pak se omezí na opatrnější konstatování, že může být dobré pro Thuga. Pokud je obětní vražda vůbec dobrá, budou so pohrávat se skromnější myšlenkou, že je dobrá pro vraha. Ve své starosvětské úzkoprsosti nejspíš popřou, že by mohla být dobrá pro vražděného člověka, nebo pro další lidi, kteří by mohli být vražděni. A tím tedy popřou, že by byli vázáni podstoupit riziko, že budou zavražděni připuštěním, že je dobrá v jakémkoliv vůbec smyslu. A je docela irelevantní namítat, že třeba i to nejfanatičtější neodporování není tak děsivé jako lidské oběti. Především to nutně nemusí být pravda, protože pro mnoho z nás není velkého rozdílu mezi Thugem, který zavraždí dítě a člověkem, který je zavraždit nechá, když by tomu mohl úderem předejít. Zásadní logická záležitost není jen tohle. Jde tu o to, že odpírač z důvodu svědomí celou svou věc staví na tom, co říká jeho svědomí jemu a zřetelně a záměrně ne na tom, co říká naše svědomí o něm. Celá jeho věc stojí na tom, že jeho morální smysl je odlišný od našeho a logicky ho nemůže překvapit žádný stupeň nemorálnosti, který v něm najdeme. Naše svědomí nemá mít o jeho svědomí žádnou jinou starost, než je respektovat. Proč?

Pravda je taková, že tyto skrupule jsou cáry staré nauky a ne símě nově. Stará nauka je pravdivá tak, jak ji starý dogmatik formuloval, ale prakticky nedává smysl tak, jak ji formulují noví humanitáři. Posvátnost svědomí spočívala v tom, že bylo hlasem božím, který musí být universální, nebo alespoň v communis sententia či morálním smyslu lidstva, jehož celým smyslem je, že je universální. Pokud názor konkrétního člověka není hlasem Božím, není tím, co lidé nazývají morálkou, pak jeho svědomí není nutně o nic posvátnější než jeho zlé sny. Stačí utiskovatelé byli pranýřováni, protože sami dělali, nebo druhé nutili dělat, co obecné svědomí odmítá. Nu, někteří by mohli považovat tohle rozplétání změti falešného intelektualismu za zbytečnou práci, já s nimi ale ani zdaleka nesouhlasím. Zlé myšlenky jsou u kořene ohromného zla, které nyní zaplavuje zemi a žádná idea v něm není základnější, než falešná ethika, kterou se zde zabýváme. Má na mysli ideu svědomí, které je zcela odloučené a tedy zcela pomatené.

Prus je totiž svrchovaným a typickým odpíračem z důvodu svědomí. Celý jeho postoj stojí na ideji nového svědomí, nesrozumitelném pro běžné svědomí lidí. Má výhradu svědomí k Červenému kříži, výhradu svědomí k bílé vlajce, výhradu svědomí k tyranii cáru papíru. Má výhradu svědomí ke všemu, co stará náboženství implikovala ve starých mezinárodních standardech, k předsudkům, které chrání ženy ve válkách, k formalitám, které umožňují neutralitu států. Učinil své svědomí nezávislým na Křesťanstvu a tedy nezávislým na rytířskosti. Pokud mu řeknete, že je nemorální, řekne vám, tak jak to dělá pacifista, že má vyšší morálku. Pokud mu řeknete, že si nedokážete představit morálku, ve kterou by mohl věřit, řekne vám, že jeho morálku si lidé nedokážou představit, dokud v ní nevěří. Hezky zpříma vám poví, že k posouzení německých činů musíte mít německou mysl. Pokud (což je pravděpodobné) německou mysl nemáte,  pokud (což je také docela možné) ji ani vlastnit netoužíte, pak vám poví, že se musíte klanět a uctívat ji, i když ji nechápete. Ale když zpustoší celé provincie a žádá vás o aplaus, když znesvěcuje svatyně a žádá vás o velebení, když se korunuje autoritou jen proto, že pokrývá zemi anarchií a žádá, aby byl přijat jako bůh, protože se chová jako divoch—v tom všem dělá, vzato přísně logickou analýzou, pořád jen jedno ta to samé, co dělá ten nejmírnější odpírač z důvodu svědomí, který si dělá nároky na výjimku ze zákona. Žádá vás, abyste respektovali jeho morálku, i když ji považujete za nemorálnost.

Při jiné příležitosti jsem znevažoval levné řeči o demokracii, takové, které naznačují, že toto velké (a dle mého)  pravdivé dogma je jaksi samo o sobě zřejmé a snadné. Ale v tomto smyslu demokratický truismus podkládá všechny rozmanité symboly a systémy Aliance. V tom smyslu bojujeme proti aristokracii, zejména aristokracii anarchistů. V tom smyslu bojujeme proti despotismu—proti despotismu morální odtažitosti.  Bojujeme proti tomu nejosobnějšímu ze všech vládců, který chce svou osobní výjimkou vyvrátit pravidlo. Zde vskutku bojujeme ne pro poslední odvození, ale pro první axiomy demokracie—ne tak moc pro instituce, jako pro ideje. Bojujeme za právo normálních lidí definovat normalitu. Nedopustíme, aby byl svět ovládán z útulků pro choromyslné, ať už se jim říká paláce starodávných říší nebo chrámy nových náboženství. Pokud tohle má být republikánství, pak vskutku ten největší reakcionář mezi námi je republikán a demokracie je věc, kterou přijímáme tak, jako přijímáme denní světlo. Je pár těch, kdo by nedali přednost demagogovi—který se alespoň dovolává něčeho, o čem se lze domnívat, že je to něco tak obecného jako je světlo—před mystagogem, který se pyšní jen tím, že tmě říká světlo a světlu temnota. A my alespoň něco myslíme, když svědomí označujeme za hlas Boží a věc zasluhující úctu všech lidí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 99-102 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Německý socialismus a německý imperialismus (ILN, 26. května 1917)

May 26, 1917

German Socialism and German Imperialism

Propaganda je v této chvíli možná ještě důležitější, než mohou být jiné činnosti pro Alianci. Rusko a Ameriku, zrovna tak jako neutrální země, je třeba zasypat přívalem jednoduchých a populárních brožur, propagujících určitá prostá fakta a fundamentální principy, kvůli jejichž nedostatku se ještě pořád mohou vydat špatným směrem. Všude je například potřeba vypovědět prostý příběh pod názvem jako „Odhalení německého socialismu“. Daty a jednoznačnými jistotami bychom se měli postarat, aby bylo docela nemožné, aby jakýkoliv rozumný socialista kdekoliv jinde na světě své naděje skládal v německý socialismus nebo stavěl proti sobě německý socialismus a německý imperialismus. Lze dokázat, že německý socialismus byl německý imperialismus dokud měl imperialismus nejmenší šance na úspěch. Němečtí socialisté si dali tu práci, aby cestovali do napadeného neutrálního státu a všem Belgičanům řekli, aby padli na tvář a udělali dlažbu pro císařský kočár. Všechna fakta ukazují, že není pravda, že by socialisté „nedokázali bránit“ junkerům, prostě junkerům pomáhali, dokud oni sami nezačali selhávat. A pouhých pár faktů skoncuje s „bratříčkováním“ mezi poněkud šílenými, ale jistě hrdinskými a visionářskými extremisty z Ruska a tak promyšleně vzdělanými snoby a otroky, jako jsou němečtí „sociální demokraté“. Také by mělo být napsáno něco pod názvem třeba „Rozhodný příklad Polska“. Pouhá mapa či plán doprovozené nejprostšími slovy ukážou, že bez tvrdého potrestání Pruska je nemožné dát Polsko do pořádku. Pokud budeme předstírat, že respektujeme polskou národnost za současného respektování německého císařství, můžeme už zrovna tak odmítnut udělat jediný ústupek jedinému Polákovi. Odmítnout všechny „anexe“ prostě znamená pokračovat v „děleních“, oněch žravých anexích, které dnes každý slušný Evropan odsuzuje jako nejtemnější hanbu staré despotické éry. A němečtí socialisté, o německých imperialistech nemluvě, nikdy nenabídli nic než to, že se Rusko má vzdát svého dílu polské kořisti a oni že si svůj mají ponechat. To jsou fakta a jde jen o to uvést je ve známost. A i když bych mohl poradit mnoho jiných takových témat pro propagandu proti omylům, které by nyní mohly oslabit Alianci, je tu přinejmenším jedna forma, jíž lze snadno dosáhnout, a to dokonce i bez trampot s literární soutěží. Existuje jeden nástroj, který potvrdí každému to, co bychom mohli označit za dva základní fakty současného světa. Prvním z nich je to, že cokoliv jiného než porážka Německa bude jeho triumfem. Druhým je to, že cokoliv podobného triumfu Německa bude triumfem toho nejhoršího v Německu.

Jednou brožurou, kterou bych určitě dal do oběhu ihned a to tak, jak stojí a leží, je poslední řeč německého kancléře. Je to nejúplnější a nejdrtivější odpověď poblouzněním mezinárodního idealismu, které právě nyní svádí na scestí slabší bratry. Nejde jen o to, že má kancléř tu bezostyšnost blahopřát Rusku k opuštění všech vnějších ambicí, aniž by i jen předstíral opuštění těch svých. Je to celé ještě mnohem zábavnější. Jde o to, že pruské ambice ponechal obrovské a pak udělal ctnost z toho, že je ponechal neurčité. Vypadá to, jako by měl dojem, že bude za prvé dostatečným ústupkem militaristům, pokud řekne, že musí „dobývat“ a za druhé, že bude stejně dostatečným ústupkem pacifistům nebo polopacifistům, pokud odmítne říct, co nebo koho dobývat hodlá. Je posledním slovem o německé mysli, že se tahle obludná popletenost jeví jako považovaná za umírněnost. Prostými slovy to znamená tohle—že muž války má být spokojený s myšlenkou dobývání a muž míru má být spokojený s myšlenkou neomezeného dobývání. Zloděj nejprve prohlásí, že něco ukradne, ať se stane cokoliv a pak v mírnění náladě svou oběť ujistí tím, že jí odmítne říct, kde krádeže skončí. Je ostatně docela pravděpodobné, že kancléř slibuje junkerům něco, co jim nemůže dát a že skutečným důvodem pro jeho neurčitá slova je prostý fakt, že jediné podmanění, které se blíží, je podmanění Německa.

Kdyby ale kancléřova řeč nebyla současně mlhavá i povýšenecká, někteří by alespoň očekávali, že bude účinkovat negativně v tom, že vyvolá německou socialistickou vzpouru. Ona ale byla současně pečlivě vypočítaná k nepříliš náročnému účelu udržet německé socialisty zticha. Pár ruských revolucionářů může pronést neopatrné družné výkřiky, ale bude ještě méně pruských revolucionářů, kteří by na ně odpověděli. Pravda je taková, že jakákoliv ruská vize pruské revoluce je založená na úplném omylu, a to nejen o povaze, ale také o filosofii. Nejde jen o to, že by o němečtí socialisté byli krotcí, ale krotký je německý socialismus a to prostě proto, že je fatalistický. Ruští povstalci válku nepochybně považují, k dobrému i zlému, za jedinečnou příležitost ke vzpouře, která se nemusí nikdy opakovat. Je ale v přímém rozporu s celou theorií Karla Marxe považovat válku za příležitost nutnou k revoluci. Je v přímém rozporu s marxovským nebo materialistickým socialismem nazývat ji příležitostí, která se nemusí nikdy opakovat. Základní doktrínou německých „sociálních demokratů“ je to, že dovršení a zhroucení kapitalismu přinese samotná ekonomická evoluce—s válkou či bez ní, s příležitostí nebo bez ní. Kdo nevidí, že nevidí, že německá socialistická theorie prakticky eliminuje nutnost revoluce, a zcela eliminuje nutnost války, ten ji prostě nezná. Proč by měl německý proletář vzdorovat bičům a šavlím svých celoživotních pánů kvůli něčemu, co se k němu stejně blíží na hladkých kolem ekonomického zákona? Proč by měl umírat na barikádách kvůli něčemu, co může vidět triumfovat přirozeně ve své dílně? Tenhle optimistický fatalismus je velmi pošetilý—stejně jako velká spousta dalších věcí, kterým Němci věří—jisté ale je, že oni jim věří. Poté, co droga determinismu již dávno v německých socialistech otupila revoluční impuls, zůstala zbytku jejich přirozenosti volnost sytit se obecně na marnivostech německé filosofie a ethiky. Německý socialista je tedy jako socialista uspán a pak poslán, ať vyvede, co dovede nejhoršího jako Němec. To je vysvětlení návštěvy socialistů v Belgii, to bylo vysvětlení jejich činnosti a nečinnosti v každém jednotlivém případě a bude to dál vysvětlením celé jejich historie, ať už ji budou pokrývat jakákoliv povrchní  nálady a hnutí. Mohou nastat vnitřní změny, právě tak mechanické jako systém, který mění. Mohou vystoupit proti kancléři, třeba i proti císaři. Mohou se pokusit vzít císaři jeho boha, nebo i zemi jejího císaře. Budou ale dělat v tak bezduchém duchu, že i nejbláhovější zaběhlý šílenec od revoluce v křesťanském Rusku by se snížil, pokud by se takového slizu dotkl i jen nohou.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 95-99 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Výstava fotografií (ILN, 19. května 1917)

May 19, 1917

The Photographs Exhibition

Na nynější Spojenecké výstavě válečné fotografie v jihokensingtonském museu, kterou nedávno otevřel lord Derby, a každý by ji měl vidět a jíž mnozí, mně v to počítaje, měli již tu příležitost se procházet se zvědavostí nikoli bezvýznamně posilovanou nevědomostí, je mnoho velmi rozmanitého a výrazného. Rozmanitost je vlastně možná tím nejpositivnějším dojmem, protože je tu stále velmi mnoho těch, kdo by ji sotva očekávali. Fotografie je pořád ještě považována za součást kosmopolitního hodinového strojku vědy, který je všude tolik stejný, podobě jako železnice, elektrické tramvaje a telegrafní sloupy. Ale tak, jak prokázal Sherlock Holmes, že osobnost proniká a psacím strojem, tak i soubor fotografií jako je tenhle, může docela dobře ukazovat, že národnost proniká i kamerou. Tímto způsobem je samotná sbírka fotografií, která je projevem vzájemné zdvořilosti mezi Spojenci, je pro alianci velmi symbolická. Aliance na rozdíl od svého nepřítele tolik netrpí tím, čemu se říká organisace, a někteří nepochybně odseknou, že trpí desorganisací. Ale lze stejně dobře říct, že získává rozmanitostí. Němečtí žurnalisté říkají postupně každému spojeneckému státu, že je nevinnou obětí druhých. Říkají Francii, že se snadno nechala ošidit, aby posluhovala ambicím Ruska a Rusku, že je nástrojem francouzské msty. Se zřejmou vážností tvrdí, že každý anglický Tommie má na srdci vyryto „Calais“. Ale i pro ně by bylo těžké vážně tvrdit, že je naše aliance anglicizovaná, galicisovaná nebo rusifikovaná ve stejném smyslu jako je ten jejich prusifikovaný.

Při letmém pohledu upoutá člověka výtečný francouzský příspěvek jako zasažený především vědou, a italský příspěvek uměním. Italská sekce ostatně padne mezi ostatními do oka skoro jako výstava akvarelů. Nejenže jsou volněji použity různé odstíny a barvy fotografie, ale samotné scény se ve srovnání s ostatními nutně jeví jako výjevy ze světa pohádek. Vážně si myslím, že některé formy alpských výstupů jsou závratnější než aviatika. Je neobyčejné, aby člověk vylétl z ulice ke hvězdám, ještě neobyčejnější se zdá, aby ulice vlekl s sebou. A to je jediné slovo pro některé z divokých a nádherných věcí, které Italové provedli se svými komunikačními vedeními. Je tu fotografie vedení nataženého rovně jako žebřík po neuvěřitelném srázu, který jako by držel nebesa a přece po tomhle vedení míří nahoru a dolů výzbroj, zásoby a nemocní lidé, jako by to byla bathská silnice—tak úžasné, jako to, co brilantní slova Francise Thompsona označila za provoz na Jákobově žebříku.

Bez oživování umělecké polemiky, zda může být fotografie stejně dobrá jako obraz, lze skromně tvrdit, že může být mnohem lepší než některé obrazy. A tenhle záblesk světla odhaluje, jako šlehnutí blesku, jakoby náhodou některé ze skrytějších cílů malíře. Na nynější výstavě v jižním Kensigtonu je záběr představující těleso vojáků v s ocelovými helmami, pokyvující se po cestě v silném slunečním žáru, který je poutavým příkladem toho, co mám na mysli. Odhaluje něco, oč skutečně usilují kubisté a někteří další pokročilí umělci—něco, co mimochodem sami kubisté a další pokročilí umělci ne vždy sami velmi jasně odhalují. Nazval jsem to tělesem vojáků, protože to skutečně připomínalo tělo. Vypadalo pevné, ale pohyblivě, sjednocené ale kolísavé, tělo nějakého velkého zvířete—nepozemského aligátora nebo pásovce. A přece každý voják jednoznačně a zřetelně voják a celek je docela realistický, jen je něco víc než realistický. Je na něm cosi oslnivého a závratného, což může být právě to, co se pokouší noví umělci zachytit ve svých lomených světlech a odrazech, paradox, v němž může být v samotném faktu uniformity jakýsi chaos. V některých případech jsou účinky, třebaže právě tak okamžité, klasičtější—ba i jakoby věčné. V britské sekci je postava jednoho z našich afrických bojovníků s fezem, stojícího osaměle jako stráž, což je letmý pohled do mnoha tisíců let. Tvář pod fezem je doslova, linku po lince, tváří, kterou považujeme za nejarchaičtější, nejkonvenčnější, ba dokonce nelidskou, když ji vidíme vyrytou na nespočetných sfingách, nebo mumiích v strnulém hieratickém umění starého Egypta. Když rovné světlo dopadá na vysoké lícní kosti, ospalé oči, ústa, která vypadají jako udělaná pro onen konvenční hranatý nebo klínový vous pod spodním rtem, zdá se těžké uvěřit, že něco tak důvěrně známého z mrtvé výzdoby může být naživu. Je to jako bychom viděli jít po ulici muže se středověkou svatozáří, nebo jako by samotná ulice skončila fantastickou perspektivou vrbového vzoru čínského porcelánu.

V britské sekci je samozřejmě mnoho jiných věcí, které jsou obzvláště zajímavé pro britskou imaginaci. Je to třeba fotografie australského kontingentu, pořízená nějakým technickým trikem, kterému nerozumím, takže z něj vidíme tolik, kolik je jen možné—jako by divák procházel kolem něj. Je tam několik zajímavých portrétů, ty které vznikly jako momentky, jsou přitom lepší, než ty formální. Tak třeba portrét celé postavy sira Douglase Haigha je sice vnímavý, ale je jistě méně charakteristický, zatímco je tam také nahodilá skupina s lordem Kitchenerem zdravícím francouzského generála v Salonice, která je hotovou esejí o falešných a skutečných kontrastech mezi našimi dvěma národy. Francouz je vážný, jak Francouzi při zdvořilostních příležitostech vždycky jsou, Angličan se zubí. Je tu obrázek Hodsonovy Jízdní útočící s napřaženými kopími a řítící se s téměř brutální ušlechtilostí na mužnější asijské typy—dojem, který je také jedinečným způsobem případný pro onen divný, dobrodružný a bezohledný anglický typ jehož jméno jednotka dosud nese. Říká se, že fotograf, který ten záběr pořídil byl sám téměř zabit útokem, který zaznamenával—a zní to docela pravděpodobně.

Myslím, že obrázek, který má největší nárok na to, aby byl označen za historický, je jeden ze srbské sekce a zachycuje starého srbského krále a za ním jeho důstojníky—nebo takříkajíc nad ním, protože král stojí myslím na vrcholu schodů nebo nějakého sestupujícího popředí. Ale linie skupiny, i když jsou asi nahodilé, se podobají liniím nějakého velkého sousoší: postavy vzadu se trochu předklání, skoro jako okřídlení postavy v nějaké alegorii, postava v popředí vržená dozadu s nohou nakročenou kupředu—postoj hrdiny v baladě, který se opřel zády o strom s nohou proti keři. A je to postava hrdiny, i když děsivějšího druhu než jsou ty, které nám předvádí zdvořilé veřejné fikce—taková, jako byl starý král u Macaulaye, z pod jehož šedivého obočí pořád šlehaly blesky neuhasitelného hněvu. Jsou věci, které nemůžeme soudit—temná hrdinství, která nás zostuzují a současně šokují, tragický svět, kde je vražda na tyranu jedinou odpovědí na zradu, patriotismus stejně nelítostný jako Řím. Starý král hledí daleko dopředu z obrázku s rozžehnutýma očima a člověk by odpřisáhl, že viděl před ním a svírající se kolem něj nespočetná nepřátelská vojska, mechanická, nelítostná, vláčející všechny své ozdoby a zářící všemi svými odznaky na slunci—čnící pokrytectví Rakouska. Takhle ti, kdo ztučněli a zbohatli z Kříže přišli zničit ty, kdo pro něj hladověli a umírali. V oné silné a sardonické postavě je všechna velikost malých národů, všech Poláků, všech Irů, všech Belgičanů—všech těch, kterým lidé s kratší pamětí a měnlivějšími ideami kladou otázku: „Je dobře, že tak planeš?“ Takoví lidé pro tuhle zmučenou neústupnost nemohou najít jméno, leda by ji nazvali „pomstychtivostí“, protože tihle lidé dávají své pouhé prostořekosti a zapomětlivosti vznešené a tvrdé jméno dobročinnosti. Tak či tak právě ona postava starého srbského krále zůstává ze všech oněch obrazů nejdéle v mé mysli. „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 91-95 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989