XX. O snech

Vždy se připouštělo, že téma snů je spojeno s mysticismem a nemá daleko k pověře. Výklad snů patřil k dobře známým funkcím mnoha starých proroků a je zvolna odumřel pod tím, co bylo považováno za pochod osvícení. Bohužel v tomto, podobně jako v řadě jiných věcí, zamířil pochod k osvícení velmi zpříma mezi veškerou dávnou temnotu a tajemství. Člověk, který mluvíval o svých snech a už s tím u snídaně poněkud nudil najednou zjistil, že může nudit širším, chytřejším a universálnějším způsobem v přednáškové síni nebo z tribuny vědecké či náboženské debaty. Psychoanalýza vzkřísila archaického vykladače snů stejně, jako paranormální bádání vzkřísilo archaického nekromanta, neboli profesionálního vyvolavače duchů. Často čteme o tom jak se moderní svět vysmívá pověrám minulosti, dokonce minulosti bezprostřední, ale téměř pravý opak je pravdou. V současnosti se berou vážně věci, které by byly před sto lety, v některých případech pře dvěma sty lety, vysmívané. Voltaire by vědcům nevěřil, ani kdyby našli fosilii ryby. Můžeme se jen domnívat, kdyby mu takový vědec jako třeba sir Oliver Lodge nabídl, že mu představí přízrak člověka. Celé moderní hnutí, od Huma po Huxleye mělo lidi probudit z každého snu a dokonce přiřadilo jejich duchovní vize a zjevní k jejich snům.
Přesto je právě tohle obecný dojem, který přineslo symposium o snech s příspěvky mnoha vynikajících a předních osobností, zejména těch nejmodernějších: Jistěže svou důvěřivost neformulují do nějakého vyznání víry, ale značná část moderní liberálnosti spočívá prostě v tom, že nechává být vyznání víry a drží se důvěřivosti. To, co někteří z nich říkají jak na tomto symposiu, tak mimo ně je velmi poutavé a mimořádné. Pan Algernon Blackowood je jistě uznávaný badatel ba autorita v oblasti mysticism a možná, že právě proto, je jeho příběh ten nejuměřenější a jeho komentáře nejobezřelejší. Jednoznačně dosvědčuje věc, kterou sám ztratil, sice sám nevěděl kde, ani jak přesně mu bylo místo jejího úkrytu sděleno ve snu a posléze ověřeno jako skutečnost. Bere to však zlehka a téměř vesele, jak se patří na zkušeného mystika a je ochoten to vše připsat nějakému běžnému procesu podvědomí. Slečna Storm Jameson zaznamenala případ v němž byla zcela zmatena praktickým problémem všedního života. Měla rovněž dojem, že přezkoumala všechny možnosti, jak mu uniknout a poté se jí zdál sen, sice očividně naprosto bez souvislosti, ale velmi krásný a útěšný, plný podivných zahrad a krásných bílých květů. Když se ráno z toho snu probudila v hlavně jí zářil zcela nový a naprosto jasný a praktický způsob, jak se s s problémem vypořádat. Neměla podle všeho vůbec žádnou pochybnost, že to bylo jediné správné řešení a že jí ho ve spánku zjevila jakási neznámá dobročinná moc. Nepokouším se tyto zkušenosti hodnotit ve vztahu k nějaké theorii: poukazuji jen na způsob, jímž i ti nejmodernější lidé dokáží přijímat vedení sny a přijímat něco tak mystického zcela praktickým způsobem. Nejpozoruhodnější je prohlášení pana C. R. Nevinsona, horlivého umělce a kritika. Začíná tvrdým popřením jakékoliv víry v nadpřirozeno a zejména v posmrtný život. Není mi tak docela jasná, co měl na mysli, když napsal: „Poté co jsem byl blízko smrti častěji než mnoho smrtelníků, má důvod věřit, že je to jeden dlouhý věčný spánek.“ Nechápu co s tím má tak či onak do činění skutečnost, že byl blízko smrti. Rozdíl mezi smrtí a životem nemá obdoby, ale k tomu, aby šlo o falešný argument stačí i jen se dotknout rozdílů mezi živými lidmi. Mnohému milionáři se může přihodit, že když se ohlédne za svými největšími finančnickými triumfy a podařenými výsledky, uvědomí si, že neměl několikrát daleko do Dartmooru (pověstné anglické vězení pozn. překl.) Nebudu však kvůli tomu souhlasit, že by snad takový milionář pohodlně rozvažující v hotelu Carl-Ritz byl nutně autoritou ohledně projektu a vnitřního uspořádání, nebo že by ho to kvalifikovalo k tomu, aby vězňům radil, jak z Dartmooru uniknout. A jak jsem už řekl nelze srovnávat tajnosti Dartmooru s tajemstvím smrti. Myslím, že kdyby do stejného omylu upadla druhá strana, všiml by si toho hned, kdyby nějaký vojenský kaplan řekl, že poté, co ho o pouhý palec minul granát či poté, co si nad ním zoufali lékaři v nemocnici, už ví všechno o očistci a ráji. Toto předběžné vyjádření naprosté skepse je nicméně cenné v souvislosti s tím, co následuje. Ještě cennější, že si uvědomuje historický fakt, který pozornosti často uniká. „Na křesťanství je mi nejsympatičtější, že původně či na svém počátku očistila temné mysli Řecka Říma od věštebných a výstražných znamení a od vší hrůzy pověrečnosti.“
Poté velmi klidně, jasně a zajímavě líčí, že mnohé z jeho vlastních obrazů byly docela jistě prorocké a že jeho prorocká moc k němu obyčejně přichází ve snu. Říká dokonce, že namaloval a vystavil i obrazy, jež se mu ani nelíbily a to z poslušnosti vůči pokynům ze sna a proto, že zjišťuje, že v nich je jakási nadlidská a nadnormální schopnost přitahovat či odpuzovat, jež může pocházet jen od moci ovládající jeho sny. Lze dodat, že takový výrok zachází mnohem dál, než slova, která bylo možné slyšet od mystiků považovaných za nejmystičtější, ba nejšílenější. William Blakem kreslil obrazy podle, mohli bychom říct, neviditelných modelů, ale nikdy neříkal, že je kreslil nerad, nebo, že by se mu kresby nelíbily, když byly hotové. Psal básně, o kterých říkal že „jejich autoři jsou na věčnosti“, nikdy ale neměl pocit, že by to byli špatní autoři nebo špatné básně. Slovo „špatné“ zde samozřejmě používám v ryze populárním smyslu nevyhovění normálnímu vkusu ne jen veřejnosti, ale dokonce i samotného básníka či malíře. Stav věcí popsaný tímto přísným skeptikem je ve skutečnosti ještě mimořádnější, než jakýkoliv stav věcí popsaný náboženskými horlivci či extatickými věřícími. O něm lze mnohem spíše než o nic říct, že věří, aniž by rozuměl, nebo možná, že poslouchá, aniž by věřil. Nakonec ho to dohání k možná jen slovní nedůslednosti, začíná totiž prohlášením, že zcela rozhodně nevěří v nadpřirozeno a končí tvrzením, že věří v cosi „coo je budď podvědomé či nadpřirozené“, přechází tedy od negativního k přinejmenším agnostickému názoru. Plně si však uvědomuji, že se slovy jen těžko zvládá popis tak krajního transcendentalismu. Nikdo¨rozhodně nemůže říct, že by to byl stav nudného a netečného materialismu. Zdá se mi, že pokud tu něco hrozí, pak spíše nebezpečí, že člověka, který poslouchá hlas bezejmenného osudu promlouvajícího pouze ve snech, bude podobně jako Řeky a Římany nutno vysvobodit od od „věštebných a výstražných znamení a od vší hrůzy pověrečnosti“.

Reklamy

XIX. O bláznovi a buranovi

Mysleli bychom přirozeně, že vulgárnost a výstřednost jsou protikladné extrémy. Domnívali bychom se, že ať bude omezený člověk dělat cokoli, opovrhne tím ,že by měl dělat cokoliv výstředního a výstředník, že bude sice dělat všechno možné, ale vysměje se tomu, že by měl dělat cokoliv vulgárního. Když se energetickém panu Bundleton-Brownovi, který si zrovna od nemajetného vévody koupil lovecká práva, začne poprvé šeptat, že „poněkud obyčejný“, znamená to, že je ho spíš příliš mnoho a to dokonce i pro ty, kdo takových znají jen pár a byli by rádi, kdyby jich bylo ještě méně. Pokud se ale řekne o panu Gurley Wowovi, který má ke střílení ptáků velmi daleko, ba naopak dokáže celé nehybně stát, aby mohli pohodlně hnízdit v jeho vlasech, pokud se tedy o něm řekne, že je „poněkud výstřední“, pak to slouží přinejmenším k očištění jeho pověsti od podezření s obyčejnosti, nudné konvenčnosti, snobského přijímání uniformní předměstské etikety a dalších takových věcí. Když už je blázen, zbavil se tím aspoň ošklivé poskvrny toho, že by byl obyčejný a všední člověk. A docela přirozeně bychom předpokládali, že i běžný a obyčejný chlapík bude stejnou měrou spokojen s tím, že není blázen. A přece se oba protiklady setkávají.
Setkávají se v moderní věci zvané žurnalismus, či tisk a důvod k tomu, že se protějšky stýkají je divný a zábavný. Vychází z kombinace dvou věcí, totiž z toho, že noviny hledají čtenáře a že shánějí články. Pro účely odbytu je věru zcela v zájmu novin, aby byl pan Bundleton-Brown velmi obyčejný. To znamená, že jich bude velmi mnoho a všichni si budou velmi podobní, všichni budou mít ty samé sociální návky, včetně návyku číst noviny. Je žádoucí, aby v jejich návycích, ba i ctnostech, byla pravidelnost a spořádanost. To znamená, že je žádoucí například, aby si pan Bundleton-Brown své noviny u stánku kupoval a ne aby mu přišlo zábavné je trafikantovi štípnout a vítězně se rozběhnout ulicí, poskakovat při tom jako mladý kozel a vydával radostný vřískot. Od pana Budleton-Browna se očekává, že projeví podnikavého odvážného ducha, ne ovšem to, že by snad byl odvážný a podnikavý nějakým podobným romanticky přímočarým způsobem. Pokud projeví dostatek podnikavosti zcela neromantického druhu, pak mu bude může být nakonec odměnou to, že bude nakupovat ve velkém a ne maloobchodně. On, který se onehdy pokorně zastavoval u stánku, aby si „koupil noviny“ a neměl při tom jiné úmysly, než být čtenářem novin, si možná jednoho dne „koupí noviny“ ve stejném smyslu, v jakém si kupuje lovecká práva a stane se vlastníkem novin. Ve svém novém postavení může zjistit, že noviny mají ještě i docela jinou stránku. Nestačí jen to, že je zapotřebí nekonečného průvodu Bundleton-Brownů kolem novinového stánku, podobného procesím kolem prodejny vstupenek nebo průvodčího. Jsou ještě jiné a hrozivější nezbytnosti. Jsou tu další a hrozivé problémy, které byly možná dosud opomíjeny a při prvopočátcích velkého kapitalistického plánu byly zlehka zahazovány stranou, teď se nicméně vrací a plní mu mysl v svrchované hodině úspěšné koupě a vlastnictví.
Něco, koneckonců, do novin dát musí. Bez ohledu na to, jak dobře vycvičení a vychovaní jsou Bundleton-Brownové jako třída, bez ohledu na to jak hladce jsou navyklí tomu, že denně vykonávají tytéž sociální funkce, bez ohledu na to, že si noviny už kupují stejně automaticky jako jedí snídani nebo spěchají na vlak, přece i s nimi by mírně pohnulo, jako zpola spící myslí pobývající v nepoznaných světech, kdyby jednoho rána otevřeli noviny a nenašli nic než prázdné stránky. Bez přehánění můžeme říct, že jim bude něco chybět, něco co by neuměli pojmenovat a co bylo součástí, řekli by biologové, jejich života. Nu, když přijde na to zaplnit stránky novin, zprávy o výstředníkovi jsou mnohem lepší než zprávy o obyčejném člověku. Člověk s ptačími hnízdy ve vlasech se hodí mnohem lépe pro příběh v listě, který má přivodit mělké rozptýlení mysli, než ctěný majitel novin, který začíná střílet zvěř v odpovídající sezoně, nebo čte noviny ve správnou hodinu. Pan Bundleton-Brown může žít naprosto podle přikázání dělat všechno tak, jak to dělá pan Jumbleton-Jones. O panu Jumbleton-Jonesovi ale číst nechce, ani o tom, že dělá všechno tak, jako pan Bundleton-Brown. Když už musí číst, a číst umí protože je svobodným moderním občanem a čtení se učil povinně, pak si radě přečte něco trochu divného nebo poněkud výstředního. A tak se pan Gurley Wow, jeho výstřední rival, vrací do svého království, divoké ptačí říše, Spolu se svými ptáky, se svými rozcuchanými vlasy a kotletami, které se s nimi lepí, může zaplnit v novinách celou ilustrovanou stránku, zatímco sdělení, že pan Budleton-Brown koupil od vévody lovecká práva vydá je na strohou větu ve zprávách ze společnosti. Noviny proto mají čím dál víc sklon zaznamenávat ojedinělé a nereprezentativní věci, dokonce i věci potrhlé a šílené. Ovšem o zvláštních a mimořádných lidech se píše proto, že se píše pro lidi běžné a obyčejné. Nelze v tom hledat žádné vodítko ohledně mínění veřejnosti o jakékoliv závažné věci, nanejvýš je to vodítko k tomu, jak smýšlí vlastník novin, nebo vodítko k tomu, že by rád zastřel buď skutečnost, že žádný názor nemá, nebo své stejně pevné přesvědčení, (upřímnější a v některých případech dokonce i možná pravdivé) že ani veřejnost žádný názor nemá. Svědčí to jen o tom, že lidstvo se chce bavit a že lidstvo se pořád ještě baví, jako se bavilo vždy, obry a trpaslíky, vousatými ženami a muži s dvanácti prsty na nohou.
Totéž do jisté míry platilo o záznamech ze vzdálené minulosti a dobře vybavené moderní noviny nejsou příliš pozadu za barbarským letopisem či ságou z temných staletí středověku. I ty s chutí zaznamenávaly, že se narodilo dítě se sloní hlavou, právě tak jako my píšeme, že výtečnému eugenickému dítěti je určeno vyrůst v nadčlověka. S radostí tehdy zapsali příběh o jakémsi dalekém tureckém sultánovi, který všem svým poddaným usekal nosy, právě tak jak naše noviny se vší vážností zaznamenávají návrhy na všeobecné mrzačení ve jménu morálky a vědy. Je s tím ale jedna malá obtíž: ve věcích víry totiž nebyli vypravěči moralisty. Činy šílených králů či pochybných mágů zaznamenali, ale nevyjadřovali s nimi souhlas o nic víc, než by ředitel kočovné přehlídky kuriosit tvrdil, že všechny ženy musí být vousaté. Kuriosity byly předváděn proto, že byly kuriosní. Trhem se nikdy nešířila panika z obavy, že by snad kuriosita byla nakažlivá. Pro ženy nikdy nebylo v módě holit si porost na tvářích, může pro ně být módní holit si porost na hlavě. Gentleman s dvanácti prsty na nohou nebyl pokládán za nadčlověka, jehož nohy jsou na horách krásnější než nohy posla přinášejícího dobrou zprávu (parafráze slov biblického žalmu pozn. překl.), nebyl považován za nový a slibný evoluční přírůstek nebo rozmáhající se organismus. Prokletím nynějšího prolnutí mezi obyčejným a všedním duchem ve veřejnosti a výstřední povahou zpráv a představ, které se jí nabízí v novinách spočívá v tom, že ty nejdivočejší záležitosti jsou předkládány s příchutí vážně míněného proroctví a především jsou ty nejbláznivější nápady hlásány nejkrotším lidem. A ti jsou tak zvyklí brát, co dostanou a tak nenavyklí chutnat, co je dobré, že nějaký takový nesmysl začne působit jako stimulant na lačný žaludek. V denním tisku je tolik nesmyslů a tak málo novinek z denního života, že může dojít k nebezpečnému narušení hranice mezi reálným a nereálným. Není to ten nejobvykleji diskutovaný problém tisku, ale je to jeden z těch, které jsou životně důležité, či smrtelně nebezpečné.

XVIII. O vévodovi z Marlborough

Pana Winstona Churchilla spojovaly noviny vždy se smělými a skvělými podniky a nebudu nikomu stranit, když řeknu, že jeho experimenty ve válce a politice jeho nepřátelé odsuzovali jako neprozřetelné a jeho přátelé je chválili jako zbrklé a neprozíravé. Bez ohledu na to, jaké jméno dáme kratochvílím a léčkám u Galiopole a Antverp, není pochyb o tom, že se od té doby pustil do odvážného, obtížného, ba dokonce ohromujícího dobrodružství v očišťování a vylepšování charakteru původního Johan Churchilla. Intelektuální odvaha takového řádu vyžaduje respekt a dokonce určitou sympatii. Je pravda, že žijeme v době, kdy se ospravedlňování Jidáše Iškariotského stalo vcelku otřepaným kusem sentimentu dobrého tak do filmu. Přinejmenším ovšem Jidáš Iškariotský nebyl voják a John Churchill se neoběsil.
Debata, která se točí, nebo se patrně bude točit kolem této knihy mě zajímá víc než kniha samotná. Samotná otázka se totiž dělí na dvě části. S jednou z nich se nepochybně vypořádává velmi zdatně kniha samotná, s druhou se téměř výlučně zaobírají recense. S užším sporem samotné knihy se zde přímo zabývat nebudu, širší spor kritiků mě věru zajímá velmi. První část otázky zní: byl velký vévoda z Marlborough vinen všemi, nebo i jen většinou, zlomocných činů, jež jsou mu připisovány? Velmi snadno se nechám přesvědčit, že správná odpověď na tuto otázku zní: pravděpodobně ne. Druhá část otázky zní: je ospravedlněním jeho špatných činů to, že je podnikal pro dobrou věc, a (mimochodem) byla ta věc dobrá? Právě této druhé otázce se totiž recensenti, vě většině recensí, které jsem četl, věnovali téměř výlučně. Jelikož jsem nečetl původní dokumenty nebo podrobnosti, jsem docela ochoten si představit, že mnoho ošklivých příběhů o Churchillovi lze popřít. Já se ale neptám na historky, které jsou popírány, ale na příběhy, jež jsou přijímány. A zajímá mě, zda se z těchto ošklivých příběhů stávají skutečně příběhy hezké a pohledné, protože jsou součástí hezkého příběhu, jemuž se dosud občas říká pokrok, ale který jsem v dobách svého dětství znal jako Dějiny Anglie pro malé Artuše. Každý přemýšlející člověk dokáže okamžitě postřehnout rozdíl mezi oběma problémy. Jedna věc je tvrdit, že můžeme Churchilla zprostit obvinění, že psal jisté dopisy, nebo že žil s jistými vynalézavými triky, protože nám důkazy nestačí k tomu, abychom ho usvědčili. Je něco docela jiného tvrdit, že musíme Churchillovi jisté triky odpustit a to proto, že jeho cíl byl tak vznešený a veřejně prospěšný, že už jen vznosnost jeho záměru ho nutila spolehnout se příhodnou chvíli a nějaký ten trik. V první případě soudíme člověka pro zločin a můžeme jej zprostit viny. V druhém případě soudíme Věc, v jejímž jménu, jak se připouští, člověk spáchal zločin. Pokud máme špatnost zločinu omluvit dobrem věci v jejímž jménu se stal, pak přirozeně o té věci chceme vědět víc. A nemůžeme se docela spokojit s tím, pokud (jako se to shodou okolností stalo v mém případě) dojdeme j upřímnému závěru, že věc sama byla horší než zločin. Pro začátek mám své pochybnosti třeba o tom, zda takový skutečně páchá zlo, aby z něj vzešlo něco dobrého. Je ale něco trochu jiného, pokud náhodou věřím,že se dopouští zla, aby z toho bylo další zlo.
Oni totiž novináři, kteří se postavili, jak jsem si všiml, na podporu pana Churchilla celkem drze a cynicky zastávají theorii, že účel světí prostředky. Marlboroughovo zrádné opuštění Jakuba II. hájí výlučně a jen na základě toho, že to bylo nezbytné pro slavnou a skvělou invasi Viléma III. Aniž bychom se pouštěli s novináři do debaty o etickém učení, které docela mylně oni připisují jesuitům, můžeme přinejmenším říct alespoň tolik, že se v takovém případě můžeme zcela oprávněně ptát, jakpak slavná a skvělá byla invase Viléma III?Byl Vilém Oranžský skutečně tak nadpřirozeným a překrásným požehnáním, takovou předrahou perlou, takovým ideálním předmětem lidské touhy, že se kvůli němu mohl člověk dopouštět libovolného stupně lsti a zrady, jen proto, aby směl v Anglii zahlédnout blažené vidění tváře onoho božského Holanďana? Byla úspěšná invase a podmanění Anglie holandskou armádou tak čistě a dokonale vlasteneckým cílem, že se kvůli němu mohl velký anglický generál spravedlivě dopustit vzpoury a zrady a odmítnout vést armádu své vlastní země k její obraně? Pravda je taková, že pro Marlborougha v této věci neexistuje obhajoba založená na normálních pojmech vlastence, vojáka či gentlemana. Lze to ověřit velmi prostou zkouškou. Ti, kdo Marlborougha nejsilněji odsuzovali byli lidé normálního mravního cítění, ve skutečnosti to ale byli lidé, kteří zdědili a představují whigovské či protestantské uspořádání. A právě kvůli něm prý měl Marlborough prodat svého pána.
Právě proto je tak obludně zábavné, že zoufalá obrana Marlborougha nyní spočívá v zuřivých a opožděných útocích na Macaulaye. Nu pro nás, kteří věříme ve starší anglickou tradici není nic nového, že Macaulay mluvil nesmysly. Zcela zapomenuto však je, zdá se, že své nesmyly říkal na zcela stejné straně s Marlboroughovými obhájci. Mohl si docela dobře myslet, že nic není ani dost dobré ani dost špatné k oslavě Glorious Revolution (Úžasné revoluce roku 1688, která vedla ke svržení Jakuba II a nástupu Viléma Oranžského na anglický trůn. Znamenala definitivní pád Stuarovců a stvrzení oficiálního postavení protestantského náboženství. Současně přispěla k posílení role oligarchického parlamentu na úkor koruny. Pozn. překl.). Byl to také nejspíš jediný příčetný člověk, který považoval Viléma Oranžského za ideální cíl a předrahou perlu. Pokud by Marlborough byl skutečně jen hrdinou Glorious Revolution, pak si vůbec nedokážu představit, jaké důvody by mohl mít Macaulay k tomu, aby ho líčil jinak, než hrdinsky. Pan Churchill podle všeho tvrdí, že Macaulay nabyl vší své předpojatosti vůči Marlboroughovi z toho, že pokorně a důvěřivě spolkl všechno, co se dočetl v jakobitských pamfletech. To je pro kohokoliv, kdo Macaulaye četl velmi zvláštní nápad, když si vzpomene jak tentýž Macaulay o týchž jakobistkých pamfletech mluví. Očerňuje je jako zcela nepodložené pomluvy proti Vilému Oranžskému. Proč by je tedy neměl brát na stejně lehkou váhu jako pomluvy proti Marlboroughovi? Marlborough byl vším, co Macaulay obdivoval: velký Whig, velký tvůrce revoluce, velmi anglický voják, a Macaulayův patriotismus věru nebyl malý. Zdá se mi až překvapivě očividné a zřejmé, že Macaulay je poněkud váhavým svědkem, pokud vůbec, proti velkému whigovskému válečníkovi. Jenže Macaulay měl i morální smysl a cit, což je kus viktoriánského nábytku, který dnes zrovna není v módě. V každém případě doznávám, že je tu jedna autorita, která pro mě hraje mnohem větší roli než Macaulay. Je ještě více příkladem nezávislého svědka, který pokud něco dělá, tak svědčí proti své vlastní straně. Když už máme někomu dovolit, aby kritizoval vévodu z Marlborough, pak nechť je to vévoda Wellington. Nikdo nemůže tvrdit, že by vévoda Wellington byl romantický jakobita nebo sentimentální irský fenián želící vítězství u Boyne. Ovšem Wellington Marlboroughovy zrady litoval, a litoval je velmi mírné slovo. Řekl, že si nedokáže představit, že by nějaký voják cosi takového udělal, a jeho slovo je těžké vymazat.
Zůstává však otázka, zda pokud byla zrada spáchána proto, aby zvítězila pravda, byla to opravdu pravda, co zvítězilo? Byla skutečně Pravda tou vynikající vlastností dlouhé agitace proti poslední Stuartovcům, jež začala prohlášeními reverenda Tita Oatese (podněcovatel a šiřitel lží o katolických spiknutích s cílem zavraždit krále Karla II. Přispěl k pronásledování, věznění, ba popravám řady lidí, sám byl nakonec odhalen a několik let vězněn pozn. překl.) a skončila příběhem o nahřívací pánvi (propagandistické zpochybňování legitimního původu syna svrženého Jakuba II. Ten se posléze stal proslulým pod přízviskem Old Pretender a marnými pokusy dostat se zpět na anglický trůn pozn. překl. ). Byla pravda, či snad spravedlnost, ba dokonce, když na to přijde, svoboda něčím obzvlášť charakteristickým pro dynastii, jíž revoluce nahradila Stuary? Je to pokrok jehož praktická stadia v dějinách nesou jména Glencoe (povraždění desítek skotských horalů roku 1692 protože váhali složit hold Vilému Oranžskému. pozn. překl), Limerick (dvakrát obléhané město za Vilémova tažení v Irsku. Výsledkem byla mj. smlouva právě v Limericku podepsaná, která měla irským katolíkům garantovat toleranci a plná zákonná práva pokud se králi zaváží loyalitou. Angličané a protestanty ovládaný irský parlament smlouvě nedostáli. Pozn. překl. ), Woodova halfpenny (neoblíbené mince ražené v Anglii pro oběh v Irsku pozn. překl.) a Jihmořská bublina (finanční skandál z počátku 18. stol. Pozn. překl.)? Kdybyste mě zabili, nenapadá mě nic, co by znamenalo jakékoliv obzvláštní vylepšení ve věcech svobody a osvícení, které by jakkoliv nastoupili s uchvatitelským nástupem Viléma Oranžského k moci. Poslední Stuartovci mnohem víc přáli svobodě, osvícenství, náboženské toleranci, mezinárodnímu míru, kultuře a porozumění uměním. Připouštím, že k dobrému či zlému přišel mnohem později nový druh svobody a osvícení s francouzskou revolucí. Mezi Glorious Revolution a francouzskou revolucí není ani stopa po logickém spojení. Jak Macaualy správně řekl, ta první byla slavná a úžasná jen pro Viléma Oranžského a její duch dnes přebývá jen v pár oranžistech. Při vší úctě k nim, nejširší filosofii moderní doby zrovna nepředstavují.

XVII. O obluditelnosti mládeže

XVII On the Deceptibility of Youth
Mezi četné omyly v tom, co noviny tak rády nazývají Výzvou k mládeži patří, že mládež je se vší svou krásou a přednostmi ve skutečnosti důvěřivější než staří lidé v tom, jak přijímají přitažlivost starých věcí. Mladí staré věci přijmou docela přirozeně, v přesvědčení, že jsou nové. Když ti divočejší z umělců a básníků z Chelsea a Bloomsbury začali nedávno nosit krátké licousy jen u uší po španělském stylu, je docela dobře možné, že to mladé dámy podobného věku a postavení (vychované ve věku hladce oholených tváří) skutečně považovaly za nádhernou novinku a variaci k přirozené živelné vlasatosti umělců a básníků, jako kdyby licousy byly křídla, jež na lidské hlavě vyrostla, aby ji přenesla do nadlidského nebe. V každém případě to vypadalo revolučně a rozhodně to vypadalo nově pro každého, kdo byl na to dostatečně mladý. Ovšem každému, kdo byl dostatečně starý, aby si pamatoval, že je nosil jeho otec, když byl bankovním úředníkem za královny Viktorie, kdy se jim říkalo skopové kotletky budou připadat stejně nudné, ctihodné, staromódní a důvěrně známé jako hovězí kotlety. Sám jsem právě tak starý, abych si vzpomněl, že jsem takové věci vídal ve starých rodinných albech a na prvních fotografiích. Umělec z Chelsea mi tedy ani trochu nepřipomíná španělského anarchistu. Připomíná mi spíš poněkud staromódního viktoriánského makléře, který se vydal na maškarní převlečený za svého dědečka. Tam, kde se četní mladíci vydali cestou futuristické vize pumpek nemohli vidět starší nic než vzdálenou ozvěnu starých v bocích rozšířených a dole zúžených kalhot. Zmizení vousů ve dvacátém století shawovské mu Methusalemovi nemohlo připadat nové, protože si pamatoval jejich vymizení ve věku sedmnáctém. Stejně tak by nevítal jako vesmírné svítání ani nezdravil jako šťastné a chlupaté jitro, kdyby se móda rozhodla napodobit vous D. H. Lawrence, jak dřív imitovala vousy Alfreda Tennysona. Ovšem velmi mladá osoba, věkem bezprostředně D. H. Lawrencovi blízká může plnovous považovat z cosi drzého a po bolševicku zlého. Záležitost těchto návratů a podobností, nebo částečných podobností je téměř výlučně záležitostí dostatečně dlouhého života. Žena, která by žila dostatečně dlouho by mohla po nějakém století či dvou pokroku zjistit, že si na pudrování nosu dává záležet právě tak, jak si onehdy dávala záležet na pudrování svých vlasů. Tyto triviality v každém případě odhalují skutečnou pravdu stejně jasně jak to činí závažnější pravdy. Nová generace může být ve stovce ohledů úžasná a může být libovolným počtem způsobů nadřazená libovolnému počtu předchozích generací. Je jedna jediná věc, jíž nová generace nemůže být žádným představitelným způsobem. Nemůže nejlépe posoudit, co je nové.
Naprosto souhlasím s tím, že není svrchovaně důležité, zda je něco nové, pokud je to pravdivé. Nějaká generace může nevědomky a prakticky automaticky reprodukovat celý sociální systém mrtvý stejně jako je mrtvý starý Egypt nebo říše Etrusků a představovat si přitom, že je to zcela nová Utopie, na jakou nepomyslel ani pan Wells. A moc by na tom nesešlo, pokud a dokud by měla říše Etrusků některé z předností a vlastností utopie. V tónu a duchu vynálezce to ovšem velký rozdíl znamená, právě a přesně pro to, že víme, že etruská říše Utopií nebyla. Můžeme vrátit lepší stav věcí z minulosti, ale nikdo rozumný si nemyslí, že v minulosti byly věci v perfektním pořádku, ale mnozí jsou velmi přísně a prapodivně vyučováni v tom, že musí očekávat, že se nějaký takový objeví v budoucnosti. To je skutečný rozdíl mezi člověkem, který ví, že obnovuje něco starého a mezi člověkem, který si myslí, že ví, že vynalézá něco nového. Můžeme se setkat s muži, kteří nosí třírohé klobouky a prohlašují, že jsou navrženy podle nových matematických diagramů, můžeme je vidět, jak se přiodívají válečným brněním a prohlašují, že je to zcela nové rozšíření ocelářského průmyslu. Můžeme je vidět obuté do sandálů stejných, jaké nosili staří Římané, jak si přitom představují, že tím zdokonalují poslední výstřelek nejnovějších Rusů. Můžeme je vidět oděné toliko do borytové modři a slyšet, jak o tom mluví jako Nudismu a Nové prostotě. Vždycky ale bude jistý rozdíl mezi těmito nevinnými postavami a těmi, kdo dělají cosi podobného, ale jsou vybaveni znalostmi dějin, která je zkrátka jen věděním o lidstvu. Ti druzí budou vždy vědět, že dokonce i návrat k dobrým nebude návratem k dokonalosti. Sandály mohou či nemusí přispívat prostotě, ale neudělají z Nerona světce, ba ani vegetariána ne. Doby, kdy byli rytíři udatní, byli dobami, kdy rozumný počet rytířů byli mizerové a třírohé klobouky mohou mít matematické tvary, ale seděly uř na velmi mnoha nematematických hlavách. Jsou tu burleskní příklady, ale stejná pravda platí i symbolech a asociacích, jimž lidé docela vážně věří. Bylo velmi mnoho inteligentních a význačných moderních lidí, kteří byli velmi vážně přesvědčeni, že jisté velké změny zvyků či způsobů, výživy či životní kázně způsobí, že prakticky všichni lidé budou dobří a šťastní. Od takové iluse je svobodný jen jediný člověk. A to ten, který shodou okolností ví, že téměř jedna každá z těch diet a kázní už někde existovala a nezabránila tehdy a tam lidem, aby nebyli tak zlí nebo hloupí, jak se jim zamanulo.
S tímtéž principem se můžeme setkat v praktické politice. Mnoho velkých převratů či reforem nebo jiných sociálních výbuchů lze nejlépe vysvětlit tak, že si všimneme doby, kdy už nějaká stará zkušenost nejen nebyla na úrovni doby, ale stala se opravdu a skutečně zastaralou. Byla už tak stará, že se velmi snadno mohla stát novou. Proto k takovým revolucím dochází ne tehdy, když lidi na něco přijdou, ale spíše tehdy, když na něco zapomenou. Něco sešlo z očí na dobu dostatečnou k tomu, aby to lidé viděli zcela odlišně, až se to zase objeví. V dějinách se nebere dostatečný zřetel na tato data zapomenutí, na rozdíl od dat uznání, protože to jsou věru data nedostatku uznání.
Když přišla doba, kdy se Evropa, zejména Severní Evropa, vrhla s takovým nadšením do národní politiky a naprostého vzájemného rozdělení jednotlivých provincií křesťanstva, měla už dost času na to, aby zcela zapomněla na to, jak pekelnou obtíž onehdy shledávala v životě v kmenech a městech, z nichž všechny měli své odlišné bohy a neslučitelné ambice, jak tomu bylo před řádem římské říše, před tím, než Caesar sjednotil politiku či předtím, než Konstantin sjednotil náboženství. Když lidé pokročili dost daleko od barbarství a zaslepených válek, aby na ně dokázali zapomenout i hned se do nich vrhli znovu. Skutečné nebezpečí a obtíž každé ideje si musíme co nejpečlivěji připomenout, především a právě ve chvíli, kdy se vrací oživena a snad po právu oživena po dlouhých obdobích zanedbávání a občerstvená staletími spánku. Neříkám, že bychom její návrat neměli přivítat, nebo přijmout její návrat jako triumf, tvrdím však, že právě to je chvíle, kdy si musíme připomenut její nedostatky, současně s tím, jak se snažíme obnovit její kvality. Nebezpečí spočívá v tom, že můžeme vytvořit jakousi zmraženou a fanatickou kopii, z níž bude jedna generace šíleně nadšená a která bude nejspíš už další generaci k smrti nudit. Velcí mužové francouzské revoluce, kteří nebyli o nic menší proto, že se je snažilo umenšit velké množství maličkých škol reakcionářů, této chybě nesporně propadli velmi hluboce. Uplynulo již tolik tisíc let od dob, kdy kdokoliv skutečně obýval malý a primitivní městský stát raně pohanského vzoru, že své ideální republiky vykopali jako zasuté chrámy a sochám Ctností se klaněli, jako modlám tak podivným, až vypadaly skoro nové. Protože je už poněkud unavoval Tomáš Akvinský a Duns Scotus, nikdy je ani nenapadlo, že už i školáci, které vyučují budou otrávení a unavení Catonem a Senecou. Toto varování revoluce je i výstrahou kontrarevoluci a fašisté si musí dávat velký pozor, aby nás nošení černých košil neunavilo právě tak, jak většinu z nás otrávilo oblékání červených.

XVI. O jazzovém vězení

XVI On the Prison of Jazz
Už jsem, se vší zdrženlivostí, jíž jsem schopen, poznamenal, že ze všech moderních fenoménů je nejobludnější nejzlověstnější, nejviditelněji znetvořený chorobou, nejchmurněji věští zkázu, nejzřejměji a nejnesporněji je podnícen zlými duchy, nejrychleji a nejděsivěji překrývá hněv nebes, nejblíže šílenství a morálnímu chaosu, nejvíce čpí peklem a zoufalstvím zvyk naslouchat hlasité hudbě při jídle v restauraci. Má v sobě cosi z rozptýlení, které je horší než plýtvání. I když totiž lehko hovoříme o tom ,že děláme to či ono proto, abychom rozptýlili svou mysl, ve skutečnosti stejně jako jazykově dál platí, že být rozptýlený znamená být rozrušený. Původní latinské slovo neznamená být uvolněný, ale být rozpolcený, jako roztržený ve dví divokými koni. Původní řecké slovo, jež tomu latinskému odpovídá je použito v textu, který mluví o Jidášovi, jehož tělo se roztrhlo. Nejlepší způsob myšlení, je myslet v jednu chvíli na jednu věc, je však možné svým způsobem myslet na dvě věci, pokud je jedna z nich skutečně podvědomá a tedy opravdu podřízená. Ovšem zabývat se druhou věci, která se svou samotnou povahou pořád tlačí před první věc znamená ocitnout se v samém středu psychologického ukřižování. Mnohokrát jsem zjistil, anglické osoby vytříbeného vkusu, které považují za modlářství rozjímat o obraze se příště objeví celé nadšené a plné obdivu k nějakém jogínovi nebo esoterickému hinduistovi, který své rozjímání soustředí toliko na palec své nohy. Přinejmenším ale něco rozjímá a nepotřebuje deset tisíc břeskných bubnů, aby ho k tomu povzbuzovaly. Navzdory své filosofii je prozatím skutečným filosofem. Nepokouší se dělat dvě neslučitelné věci najednou.
Některá společenská gesta byla shledána slučitelnými se společenským stykem na základě oné velmi praktické psychologie, která je stará jako svět. Pití podněcuje hovor, jídla si lze dopřát s náležitou střídmostí a uměřeností. Ovšem mluvit na lidi, kteří naslouchají něčemu jinému, co není hovor, je jaksi složité či až marné. Naslouchat hluku, který je dost hlasitý na to, aby nebylo slyšet řeč a není dost hlasitý na to, aby učinil ticho příhodným, je rdousící křížení protikladů. A je to též, jak jsem mnohokrát říkal, velmi hrubé ke všem zúčastněným. Je to jako bych si šel poslechnout na koncert Paderewského nebo Kreislera a začal si tam prostírat elegantní večeři s ústřicemi, holubičím koláčem, šampaňským, kávou a likéry. Jedno je urážkou pro kuchaře a to druhé pro hudebníka, obojí by ale bylo urážkou společníkovi, který přišel v domnění, že se bude bavit za normálních a tradičních podmínek pozornosti při koncertu nebo hovoru při večeři. Někdy je host opravdu pozván na „klidný oběd“. Když se nad tím zamyslíme je to hodně zvláštní věta. Jako by naznačovala, že sama večeře může být hlučná, že polévka burácí jako moře, nebo že se najednou chřest dá do řeči, či že hovězí na talíři začne pronikavě křičet jako mandragora. Svědčí ale o normálním chápání pohodlí, v němž klidný oběd znamená klidný hovor. Proč by tedy měli dva lidé vejít do ohromného hluku, aby si mohli v klidu pohovořit?
Nicméně jsem v rozporu se všemi svými dosavadními slovy a proti všem svým principům onehdy věnoval jakousi pozornost kapele, která hrála v jedné restauraci. Všiml jsem si, že strašidelný hluk, připomínající spíš pekelné trouby než trubky říše vil, je zpravidla doprovázen spodním proudem bušící jednotvárnosti, která patrně má patřit ke kouzlu jazzu. Bez toho, že bych tvrdil, že toho o hudbě nějak moc vím, jsem si o jazzu vytvořil docela silný dojem. Jazz cosi vyjadřuje a to co vyjadřuje je otroctví. To je důvod proč lze dosáhnout stejného vzrušení duněním divošských bubnů v hudbě nebo v dramatu spojeném s velkou africkou zemí otroků. Jazz je pravým opakem projevu svobody, ba i přehnaného projevu svobody, či dokonce i přehnaného projevu svévole. Je projevem pesimismu, že příroda nikdy nepřesáhne přírodu, že život nikdy nevzedme nad život, že se člověk vždy znovu ocitne na začátku, že nebude žádné revolty, žádného vykoupení, žádného úniku pro otroky země ani od tužeb země. Je mnoho pesimistické poesie, která je svým vlastním způsobem vzrušující, a vzrušující může být jistě i hudba na toto téma. Nemůže ovšem osvobodit, ba ani uvolnit, nemůže uniknout v tom smyslu, jak muže uniknout běžná či vulgární melodie. Je to píseň šlapacího mlýna. Zvykl jsem si už na to tupé dunění na oněch místech natolik, že mi nebrání myslet, i kdyby mi bránilo v hovoru. A pak znenadání začali muzikanti hrát melodie z jistého předválečného období, což byla víceméně též doba mého vlastního raného mládí. Byly to vesměs velmi levné melodie k velmi hloupým písničkám. Byly to ale melodie a písničky. A proto vyjadřovaly, co bylo dosud tajemstvím člověka a celým smyslem jeho postavení v přírodě. Ty písničky byly projevem svobody.
Právě tohle je totiž paradox proměny, která nastala. Stará populární melodie či nápěv byly banální, ale byly svobodné. Jejich rytmus nebyl jen samé opakování. Rozbíhal se jen proto, aby vyskočil a jeho poslední kolo bylo velkým skokem, zvaným chorus. Komíhání v něm nebylo houpáním kyvadla, ale máchnutím kladiva, když je konečně s mrštěním vypuštěno z ruky ve starém sportu horalů ze skotské Vysočiny. Jinými slovy unikl, kdesi v něm byl obsažený, jakkoliv hrubý či očividný, pohyb směřující k úniku. Jediným smyslem jazzu na druhé straně je, že úniku není. Jak to bylo s hudbou (k čertu s tím!), tak tomu bylo i s literaturou (Pámbu pomáhej!). Ta stará hloupá písnička sice byla sentimentální, ale byla taky romantická. To znamená, že věřila v sebe a svou vlastní šanci na individuální štěstí, a štěstí je třeba brát vážně. Jenže moderní svět svede věřit jen v neštěstí, a proto je odmítá brát vážně. Výsledkem však je velká ztráta čistě lyrické kvality a instinktu. Pro refrén z mých mladých let „Pivo, pivo, skvělé pivo, pořád musím tebe pít“ nepožaduji vznešené postavení v anglické literatuře ani přední místo v Golden Treasury. Tvrdím, ale že ještě nikdo, kdo vypil velké množství ještě nebyl inspirován k zvolání tak vášnivému, spontánnímu a přímému. Poesie inspirovaná koktejly ke krotká, mučivá, plná básníkových rozpaků a nepřímá. Netvrdím, že písničku začínající slovy „Daisy, Daisy“ lze počítat mezi nejlepší plody anglické múzy, tvrdím ale že je to písnička, která se dá zpívat. Ve věku jazzu a koktejlů lidé buď píší písničky, které se prostě nedají zpívat nebo je už netvoří vůbec a místo toho píší zlomky zpitomělých deníků.
Právě ztrátu tohoto velkého gusta považuji za nejpodivnější výsledek uvolnění viktoriánských konvencí. Pořád se nám totiž říká, jak jsme byli vždy omezováni, že naše otce a matky drtily konvence a naše dětství, že by zmražené samou slušností a ctihodností. A přece je pravda, že i pokud byly ony staré písničky špatné a banální, byly pořád mnohem odvážnější a bouřlivější než cokoliv z toho, co je vystřídalo. Mám za to, že naši otcové skutečně tvrdě pracovali a měli skutečné dovolené. Jejich dovolené sice byly často orgiemi otřelosti, ale měli opravdu volno. Ovšem moderní básník se musí vždy chovat co nejlépe, tím samozřejmě myslím, že jeho způsoby musí být pořád co nejhorší. Nikdy nesmí být spatřen jinak než v uniformě, tedy v šaškovských pohřebních šatech cynika. Nikdy se nemůže stát součástí zástupu, i kdyby jen kvůli sborovému zpěvu. Smutně jsem se rozhlížel kolem sebe ve své restauraci. Byla plná vybraně oblečených lidí, ale nikdo se nepokusil sborem zazpívat „Pivo, pivo, skvělé pivo.“ Proto jsem, jak se píše v povídkách, zaplatil svůj účet a smutně vyšel do noci.

XV. O psech se špatnou pověstí

K téměř každému člověku, který má positivní charakter či positivní přesvědčení, které se s ním obyčejně pojí a ještě důležitější, patří jistá negativní nevýhoda. Literát, který se vyznačuje silnými a jednoznačnými zálibami a nelibostmi ve stylu dr. Johnsona, Cobbetta nebo Coventry Patmore, se stává natolik příslovečným nebo směšným jménem, že už nikdo nevěří, že by se o něm mohl dozvědět něco nového. Cokoliv řekne nového je přibarveno, či spíš odbarveno buď tím, co lidé vědí , že řekl, nebo co si myslí, že by řekl. A dokonce i to, co vědí, vědí často špatně a když začnou hádat, téměř vždy hádají špatně. Ještě podivnější ale je, že i tehdy, když vědí, pokračují přesto v hádání. Když je nové stanovisku skutečně napsáno, nikdo je opravdu nečte. Včítá místo toho do něj cosi jiného, uznanou a rozšířenou fámu o tom, co se od příslušného excentrika očekává, že řekne. Většina kritiků totiž po pravdě řečeno o autorovi nezjistila nic jiného, než je to excentrik, a i v tom se mýlí. Získal si onu pověst v zásadě tím, že se zaměřil na jistá základní nebo kosmická přesvědčení. Pokud je velmi zbožný nebo velmi bezbožný, budou ho nejspíš označovat za výstředníka. Přitom by mu měli zjevně říkat dostředník, protože střed jeho mysli se správně soustředí na ústřední problémy existence. Jenže tito lidé označovaní za výstředníky, jako třeba svým způsobem Johnson nebo Patmore či jinak Shelley a Shaw, vždy trpí tou zvláštní nevýhodou, že i když lidé téměř pokaždé připustí, že to jsou velcí řečníci, současně málokdy poslouchají, co ve skutečnosti říkají. Lidé nikdy neposlouchají, co ti druzí řeknou, aby opravili či přehodnotili, cokoliv z toho co řekli, nebo se domnívali, že řekli. Co řekli, to řekli, nebo co řekli, že řekli, to řekli a tím to končí. Jejich místo je v populárním smýšlení velmi pevné a kupodivu obvykle začínají tím, že jsou velice nepopulární a končí tím, že jsou mimořádně populární. Nejsou však dost populární na to, aby směli poukázat na smysl vlastních slov.
Viděl jsme proto velmi mnoho kritiků, kteří trousili kolem dokola obecná tvrzení o tom, co „příznačně“ řekl pan Bernard Shaw, zatímco jsem přesně věděl, že to zcela odporuje všemu co říkal. Tak kupříkladu proto, že by Ir a to Ir, o kterém se předpokládalo, že je zábavný a protože si často dělal legraci z různých rysů Angličana, předpokládala řada lidí, že musí být jakási stoupenec fenniánského hnutí a zuřivý irský nacionalista bouřící se proti britskému impériu. Ovšemže Bernard Shaw nejen nikdy ani na chvíli nepředstíral víru v jakýkoliv nacionalismus, ale za politické krise byl k irskému nacionalismu obzvláště chladný. Ba co víc, pokud vůbec něčemu dával přednost, pak britskému imperialismu. Byl kupříkladu na straně britského impéria proti Búrům, když všichni národní Irové byli na straně Búrů proti britskému impériu. Předpokládám ale, že anglický lid se bude držet roztomilé legendy o Shawovi, který jím opovrhuje a vysmívá se mu, třebaže ten ho hájil, když jím celá Evropa opovrhovala. Nemůže dodat onen poslední fakt k populární legendě o Bernardu Shawovi ani po dobrém ani po zlém a ani kdybyste vytiskli jeho skutečná slova literami osm stop vysokými. Veřejnost měla svou představu a obraz o Bernardu Shawovi už dávno před oním konkrétním incidentem a bude dál věřit legendě proti faktu, obrazu proti tváři.
Vzpomínám si, že jsem se jednou ocitl v jednom takovém malém komickém zmatku, v němž se dva či tři výteční mužové dočkali takového zacházení, skoro bych mohl říct, kdy spolu tak navzájem zacházeli. Pan H. G. Wellls v jedné ze svých fází napsal kapitolku odsuzující vzývání nadčlověka jako jakéhosi odděleného typu obra či boha, podobného kolosálním bohům egyptského umění. Mám ten dojem, že v tom bylo cosi z pana Wellse samotného, v jiné z jeho fází, když hájil obry v Pokrmu bohů. Mohu se ale mýlit a upadat sám do omylu, jehož se při této příležitosti dopouští téměř každý. V každém případě pan Wells nejen odmítl nadčlověka coby osamoceného krále, ale ještě k tomu obvinil pana Bernarda Shawa, že pomáhal monstrózního monarchu korunovat. Není pochyb o tom, že pan Shaw o nadčlověku občas mluvil, ale neměl by žádný problém ukázat, že nikdy nevěřil v jednoho nadčlověka vládnoucího nad všemi lidmi, ale že, podobně jako pan Wells věřil jen v naději, že všechny lidi lze pozdvihnout k jisté úrovni nadlidství. Pan Shaw ovšem při té příležitosti kupodivu citoval pana Belloca a řekl, že theorie otrockého státu je jen starým útokem Herberta Spencera na Socialismus. Z toho bylo zřejmé, že pan Shaw nikdy nečetl knihu pana Belloca o otrockém státu, protože jina by věděl, že to není útok na socialismus a že se ani v nejmenším nepodobá Herbertu Spencerovi. Jenže právě tak, jako pan Wells měl za hotovou věc, že pan Shaw napsal jisté věci o nadčlověku, tak měl pan Shaw za hotovou věc, že pan Belloc napsal jisté věci o otrockém státu. A odvetou jim je, jak jsem již řekl, že všichni berou za hotovou věc, že pan Shaw napíše jisté věci o čemkoliv nebo všem možném. To co ve skutečnosti napsal nebo píše jako by nehrálo roli.
Tento prazvláštní úděl silných povah se silnými přesvědčeními pronásledoval pana Belloca i později a to v souvislosti s historickými biografiemi. Všiml jsem si recenzí jeho knihy o Napoleonovi, které mi zněly, jakoby recenzent nikdy jeho knihu o Napoleonovi nečetl a jen směle hádal, jak by asi mohla vypadat knížka o Napoleonovi, když by ji psal pan Belloc. Pan Belloc ani v nejmenším nedělá z Napoleona nadčlověka, dokonce tvrdí, že některé z jeho uznávaných vítězství byly v podstatě porážkami. Ještě podivnější je záležitost s jeho knížkou o Cramnerovi. Páně Bellocovo přesvědčení ohledně Cramnerova náboženství zná každý, ale v jeho knize o Cramnerovi se příliš neprojevuje. Je to velmi svižný a prostý osobní příběh, který mohou číst jak protestanti, tak katolíci. Ješte zvláštnější je, že je to mnohem příznivější příběh, než obvykle píší protestanti. Nepředpokládám, že by mi někdo věřil, když tento fakt konstatuji a to kvůli oné podivné přednosti, jíž se dostává utkvělé smyšlence nad skutečností. Je však skutečností, že ke Cramnerovi byl mnohem nepřátelštější protestant Macaulay než papeženec Belloc. V Macaulayově verzi cítíme strohé pohrdání nad mizerným padouchem, u Belloca cítíme značný soucit k bázlivému učenci, který byl zčásti chycen do lstí a triků, jež nebyly tak docela jeho. Přece jsem ale viděl spoustu recensí, které na knihu o Cramnerovi reagovaly tak, jako by to byl pamflet proti všem reformovaným církvím. Pravda je přitom tak prostá, jak jsem už řekl: když se člověk stane veřejnou postavou slavnou pro jisté své názory, kdekdo z kritků odmítne kritisovat cokoliv jiného, než tyto názory. Je mu k ničemu, že má i jiné názory, nebo nové názory, dokonce i na nová témata. Bernard Shaw si musí tropit šašky z Johna Bulla, třebaže Bullův Other Island je vůči němu spíše příznivý a Belloc musí pomlouvat Cramnera, když ho vlastně téměř omlouvá.

XIV. O skutečném živočichovi

XIV On the Real Animal
Je to krásné a dokonce blažené pomyšlení, že ať už se stane cokoliv, nikdy to nebude to, o čem vědečtí futuristé a fatalisté prokázali, že se docela jistě a nevyhnutelně stane. Mezi mnoha příklady je to očividně třeba nedávné oživení, neřkuli výbuch, nacionalismu v různých částech Evropy a to právě v té chvíli, kdy nám všichni prorokové evoluční etiky tvrdili, že nacionalismus ze světa mizí a osud velí, aby jeho místo zaujal internacionalismus. Pokud jde o konkrétní příklady můžeme mít všichni své oblíbené a neoblíbené, k nimž se stavíme s relativní tolerancí či netrpělivostí. Mohu mít dojem, že některé služby jsou příliš málo oceňované a některé úspěchy přeceňované. Myslím, že dávám přednost De Valerovi před Mussolinim a jsem si jist, že Pilsudskému dávám přednost před Hitlerem. Myslím, že je docela důležité, že Poláci porazili bolševismus v jedné velké bitvě dlouho před tím, než proti němu nacisté začali demonstrovat v drobných pouličních šarvátkách. Doznávám, že si myslím, že bitvě u Varšavy bude spolu s Marathonem a Lepantem v dějinách patřit poněkud působivější místo, než třeba i té pár dní staré úžasné scéně, kdy úderné oddíly rozpoutaly bouři oceli , která jim dala jméno, a odvážně napadli množství malých hochů, shromážděných k čemusi podobném slavnosti katolické školy. Je bezesporu působivé vědět, že od nynějška se děti z žádné pověrečné nedělní školy nemohou scházet bez toho, aby celá ozbrojená síla a moc Německa nesebrala odvahu a nenapadla je. Přesto mi pořád takový incident nepřijde stejně významný a působivý jako zastavení Rudé armády v okamžiku, kdy byla připravena převálcovat celou Evropu. Ovšem pokud jde argumentaci, kterou tu chci předložit, může si klidně kdokoliv říct, že v těchto konkrétních případech jsou mé preference mými předsudky. Bez ohledu na tom, jak se nám libí nebo nelíbí ten či onen projev nového nacionalismu, všichni můžeme vidět, že se nacionalismus vydal směrem, který je více či méně nový. De Valera je právě tak národní jako Mussolini a Poláci jsou stejní patrioti jako Prusové, což je skutečnost, na kterou by svět neměl zapomínat.
Mně teď zajímá jakýsi dohad o filosofii v pozadí těchto věcí, nebo spíš rozdíl mezi filosofií a náboženstvím. Zdá se mi, že náboženství skutečně může spojovat národy, jako kupříkladu islám spojil ty nejpodivuhodněji rozmanité národy. Ale internacionalismus není náboženství, je to ismus, a ismsus nikdy není náboženství. Je to abstrakce, která není absolutní. Nu, národ je cosi konkrétního, jakási věc, může to být věc špatná, ba opovrženíhodná, ale je to věc a ne theorie. Existují způsoby, jak navzájem spojovat živoucí věci, jež jakoby souvisí s životem, které jsou spojité tak, že k sobě lnou. Nejsou sešpendleny, ani slepeny ani vědecky sdrátovány, lpí na sobě, drží se pohromadě, drží samy jedna druhou. Vždy přitom dochází k neporozuměním mezi dvěma typy myslitelů, kteří se pohybují ve dvou rovinách myšlení. Je to nepochopení mezi lidmi, kteří přemýšlí o lidských bytostech jako o lidstvu a mezi těmi, kdo o lidstvu přemýšlí jako o lidských bytostech.
Humanitariáni se ale mohou poučit dokonce i z příkladu lidstva. Dokonce i v našich vztazích k ostatním zvířatům existuje pedantické rozšíření lidstva a lidské rozšíření lidskosti. Vím, že jsem živočich popsaný Řeky jako Anthropos, možná ne právě dokonalý exemplář pro museum, ale přesto pořád nesporný exemplář svého druhu. Kdyby mně ale nějaký profesor provázející lidi museem svým hostům předvedl jako lidoopa zakusil bych mražení pochyb a pocit neskutečna. Je možné, že jsem opravdu biologicky příbuzný větším opicím v sousední kleci nebo vitríně, i když se mi zdá, že touhle dobou už profesor odhalí, že jsem synovec kosmana nebo ubohý příbuzný lemura. Shodněme se, že čistě theoreticky jsem v jakési abstraktní vědecké klasifikaci blíže lidoopům než jakýmkoliv jiným zvířatům. Pokud ale bude někdo tvrdit, že mám opravdu blíž k lidoopům, než k jakýmkoliv jiným zvířatům, pak prostě vím, že to není pravda. Mnohem blíže mám k svému psovi. Popravdě řečeno, se nevcítím do jemných odstínů pocitů orangutana, zřídka se ve svých vztazích k šimpanzům dotknu citu a zalíbení a velmi vzácně mohu v praxi využít svou důvěru v to, že paviánům lze svěřit hlídání děti nebo že dokonce dokáží odhalit zloděje, který se pokouší vloupat do domu. Vím, že vztah člověka a psa je skutečný a vím, že vztah člověka k lidoopovi je theoretický, i když se ta theorie může vztahovat k některým realitám vědeckého světa.
Tato dvě zvířata poslouží velmi dobře jako bajky pro osvětlení toho, co myslím rozdílem mezi skutečností a pouhým pomíjivým výstřelkem. Pes představuje všechny skutečnosti spojené s tím, co je historické. Opice představuje všechny abstrakce spojené s tím, co je prehistorické. Historický člověk měl při sobě, po celou dobu svých dějin psa, nikdy na něj nezapomněl, jak vidíme u biblického Tobiáše nebo u Odysea. Pokud měl prehistorický člověk strýčka, který byl opicí, pak na něj od té doby co se stal člověkem historickým zcela zapomněl. Ba věru, řekl bych, že na svého strýčka nikdy nepřišel, dokud ho někdy na sklonku osmnáctého století nezačal v Africe střílet. Nu a podle toho, zda lidé cítí tento rozdíl mezi zkušeností a představou, porozumí či neporozumí dobru či zlu národa, protože národ není představa. Můžete říkat, že národy nadělají víc škody než užitku, právě tak, jako můžeme mít názor, že se psy je víc problémů než radosti. Můžete říkat, že je barbarství nechat národy, aby se po libosti bily a to stejně tak, jako můžete říkat, že je barbarské chovat psy k lovu. Zabýváte se ale velmi odlišnou věcí od jakékoliv theorie o tom, jaký mohou, mají, nebo jednou možná budou mít vztah živé bytosti, zabýváte se živými bytostmi a jejich vztahem.
Je docela pravda, že kultura Evropy pochází z něčeho mnohem staršího, než jsou moderní národy. Je vcelku pravda, že křesťanstvo existovalo dávno přede všemi národy. Je však také pravda, že ti, kdo lpí na národech, jakkoliv nevědomě, lpí na zbytcích, živých zbytcích původního života, zatímco ti, kteří tvrdí, že tvoří věci nové, nic nového netvoří, jen vymýšlejí nová jména. Vím přesně, co mám na mysli, když říkám, že jsem Angličan a ne Francouz, i když shodou okolností chovám k francouzské kultuře a tradici mimořádný obdiv. Nejsem si jist, co myslí jiní lidé tím, když říkají, že jsem součástí Ligy národů nebo že jsem stranou smlouvy sjednané politiky v řadě švýcarských hotelů. Právě tak nevím jistě, co myslí další lidé, když tvrdí, že jsem potomkem lidoopů, nebo Anglosasů, případně Árijců, jak by řekl pan Hitler. Nevím, co tím chtějí říct v tom smyslu, v němž vím, co to je být Angličanem.
Jak už jsem řekl, skutečné náboženství by bylo jiné, protože skutečné náboženství je velká realita, zatímco národ je realita mnohem menší. Vybral jsem si případ Mohamedova náboženství, které poslouží stejně dobře jako každé jiné. Islám není jen abstraktním prohlášením, že je jeden Bůh, nebo že vyznání víry obsažené v koránu je pravé. Islám je způsob života Některým lidem se líbí, jiní ho nesnáší. To samé pravé svědectví podává člověk, který říká, že Turek je barbar a jiný člověk, kterým zpravidla bývá starší žena, který tvrdí, že Turek je jediný gentleman v Evropě. Oba tím cosi míní, protože oba na cosi odkazují. Neodkazují k ničemu, co by i jen náhodou mohl nějaký politik vybrat a zapsat do nějaké smlouvy. Ale pokud a dokud nejsme muslimové a nemáme v Evropě jiné náboženství, lidé nikdy zcela neopustí to, co je přinejmenším částečně reálné, totiž tradice svých otců a kypící vitalitu mrtvých.