Kapitola IV: Blázni ustupují

Pří posuzování pruského názoru jsme posuzovali zdá se, zejména jakési mentální omezení, cosi jako zauzlení mozku. Projevuje jednu a tu samou podivnou filosofickou rozmrzelost nad problémy slovanského obyvatelstva, anglické kolonisace, francouzského zbrojení a posilování armády. Nakolik dokážu tyto myšlenky sledovat, vyjadřují asi tohle: „Je velmi špatné, že bys mi měl být nadřazen, protože já jsem nadřazený tobě.“ Zda se také, že mluvčí tohoto systému mají podivuhodnou schopnost soustředit tuto spleť či rozpor někdy i do jediného odstavce či dokonce věty. Už jsem zmiňoval slavné tvrzení německého císaře, že abychom odvrátili hunské nebezpečí máme se všichni stát Huny. Mnohem silnějším příkladem je jeho velmi nedávný rozkaz jeho jednotkám ohledně války v severní Francii. Jak většina lidí ví, zněla jeho slova „Vydávám svůj královský a císařský rozkaz, abyste právě nyní soustředili všechnu svoji energii na jediný cíl a to ten, abyste veškeré schopnosti a udatnost mých vojáků obrátili v první k vyhlazení řadě zrádných Angličanů a k tomu, abyste přešli a pošlapali opovrženíhodnou malou armádu generála Frenche.“ Angličan si může dovolit přejít bez povšimnutí hrubý tón těchto poznámek, mně zde zajímá mentalita, sled myšlenek, který se dokáže i tak malém prostoru zaplést a zamotat. Pakliže je Frenchova armáda malá a opovrženíhodná, pak by mělo být jasné,že všechny schopnosti a síly německé armády by neměly být soustředěny na ni, ale na její větší a méně opovrženíhodné spojence. Jestliže se na ni soustřední všechny dovednosti a síly německé armády, pak s ní nejednají s opovržením. Ovšem pruský řečník měl na mysli dvě neslučitelné věci a byl rozhodnut říct je obě najednou. Chtěl anglickou armádu považovat za maličkost a současně chtěl anglickou porážku považovat za něco velkého. Chtěl v jednom a téže okamžiku jásat na naprostou slabostí útočících Britů i nad svrchovanou dovedností a chrabrostí Němců, s níž útok odrazí. Jakýmsi způsobem se z toho musí stát obecné a zjevné zhroucení Anglie a přitom troufalý a neočekávaný triumf Německa. Ve snaze vyjádřit tyto protikladné představy současně dosáhl poněkud smíšených výsledků. Vyzval proto Germanii, aby všechna svá údolí i hory naplnila smrtelnou agonií tohoto téměř neviditelného škvora a nechala nečistou krví tohoto švába zbarvit Rýn do ruda až dolů k moři .

Nebylo by ovšem fér stavět kritiku na výrocích jednoho nahodilého a dědičného panovníka, ona koneckonců ve stejné míry platí i o filosofech, kteří jsou nám, dokonce i v Anglii, ukazováni jako hotoví proroci pokroku. A nikde se to neukazuje ostřeji než než v podivně zmatených řečech o rase a zejména teutotonské rase. Profesor Harnack a podobní lidé nám vyčítají, jak jsem pochopil, že jsem „porušili pouto teutonského svazku“, pouto, které Prusové přísně respektovali, jak pokud jde o jeho dodržování, tak pokud jde o jeho porušení. Všímáme si toho v souvislosti s otevřeným anektováním zemí obývaných výlučně černochy, jako je třeba Dánsko. Právě to vidíme v tom jak ihned a s radostí poznávají a uznávají lněné vlasy a světle modré oči Turků. Mě ovšem pořád nejvíc zajímá abstraktní princip pana profesora Harnacka a když jej sleduji dostávám stejnou složitost bádání, ale také stejnou prostotu výsledku. Když srovnám starost pana profesora o „teutonismus“ s tím, jak mu vůbec nesejde na Belgii, pak mohu dojít jen k následujícímu závěru: „Člověk nemusí dodržet slib, který dal, ale dodržet slib, který nedal musí.“ Smlouva, která Británii zavazovala vůči Belgii nesporně existovala, i kdyby to byl jen cár papíru. Pokud existovala jakákoliv smlouva, která by Británii zavazovala vůči teutonismu, pak můžeme přinejmenším říct, že to je ztracený cár papíru, jeden by skoro řekl cár odpadkového papíru. I tentokrát posuzovaný protějšek vykazuje tak nelogickou zvrácenost, až se z toho mozek točí. Jednou tu povinnost je, podruhé není, jednou to vypadá, že Německo a Anglie musí vzájemně držet slovo, jindy to vypadá, že Německo nemusí držet slovo vůči nikomu a ničemu, jednou se zdá, že jedině my mezi všemu evropskými národy máme téměř nárok na to být Němci, jindy zase, že vedle nás vyrůstají do výšin roztomilosti německého charakteru. Za tím vším je ale tento mlhavý ovšem nikoli pokrytecký dojem a smysl pro jakýsi obecný či společný teutonismus.

Další ze svědků, kteří se postavili proti nám, profesor Haeckel, dosáhl svého času jisté proslulosti tím, že pozoruhodnou podobnost dvou vzájemně odlišných věcí dokázal tím, že otiskl dva obrázky jedné a téže věci. Příspěvek pana profesora Hacekela pro biologii byl v tomto případě právě takový jako příspěvek profesora Harnacka pro ethnologii. Profesor Harnack ví, co je takový Němec zač, jak vypadá a jak se chová. Když si chce totéž představit o Angličanovi, vyfotografuje téhož Němce ještě jednou. V obou případech jde pravděpodobně o upřímnost právě tak jako o prostotu. Haeckel si byl tak jist tím, že druhy ilustrované embryem jsou tak úzce propojené a spřízněné, že mu přišlo jen jako maličkost to celé zjednodušit prostým opakováním. Harnack si je natolik jist, že Němci a Angličané si jsou skoro podobní, že si troufne riskovat zobecnění, že jsou jedni přesně takoví jako druzí. Vyfotografuje, abychom tak řekli jednu a tutéž pěknou a bláhovou tvář dvakrát a říká tomu nápadná podobnost mezi bratranci. Existenci teutonismu tak může prokázat asi tak jednoznačně jako Haeckel dokázal udržitelnější tvrzení, že Bůh neexistuje. Nuže, Němci a Angličané si navzájem nejsou vůbec podobní—až na to, že ani jedni ani druzí nejsou černoši. Ve všem dobrém a zlém jsou si nepodobnější než jacíkoliv dva jiní náhodně vybraní lidé z velké evropské rodiny. Jejich protikladnost počíná kořeny jejich dějin, ba přímo jejich geografií. Říct, že Británie je insulární je slabé slovo. Nejen, že je Británie ostrovem, ale je to ostrov natolik polcený mořem, že se téměř rozpadá ma tři ostrovy a dokonce i v Middlands lze téměř cítit ve vzduchu mořskou sůl. Německo je mocná, krásná a plodná zem ve vnitrozemí, která se k moři dostává jednou či dvěma úzkými a klikatými stezkami, jako jsou ty, které vedou lidi k podzemnímu jezeru. Proto je britské válečné námořnictvo vpravdě národní, protože je přirozené, Vytvořilo se ze stovek nahodilých dobrodružství lodí a námořníků před chaucerovou dobou a po ní. Německé námořnictvo je ovšem umělé, právě tak umělé, jako v Anglii byly postavené umělé Alpy. Vilém II. okopíroval britské námořnictvo stejně jako Fridrich II. okopíroval francouzskou armádu a tahle japonská či protikladná horlivost v napodobování, která patří mezi stovku vlastností, které Němci mají a Angličané velmi nápadně ne. Jsou i další německé nadřazenosti, které ční velmi vysoko. Jedna či dvě věru pěkné věci, které jsou Němcům vlastní jsou právě ty, které Angličané postrádají: zejména skutečnou zálibu v lidové hudbě a starobylých lidových písních a to nejen těch, které se šíří z měst nebo je lidé pochytí do profesionálů. V tomhle Němci připomínají spíš Velšany, i když jen nebesa vědí, co v tom případě s teutonismem. Ovšem rozdíl mezi Němci a Angličany je hlubší než všechny jeho projevy, odlišují se ve svém myšlenkovém postoji víc jacíkoliv dva jiní Evropané. Liší se především v té nejangličtější ze všech anglických vlastností, v hanbě, již Francouzi možná správě označují za „špatnou hanbu“, protože se mísí s pýchou a podezíravostí, jejichž výsledek označujeme za ostýchavost. Dokonce i Angličanova hrubost mívá svůj počátek v tom, že je v rozpacích. Hlučně jí a hlučně se miluje. Nikdy se mu nezdá, že by projev či píseň nebo kázání nebo pořádné jídlo nebylo, jak Angličané říkají „ma místě“ za daných konkrétních okolností. Když jsou Němci vlastenečtí a zbožní nejsou z toho žádné reakce proti vlastenectví a zbožnosti, jako tomu je u Angličanů a Francouzů. Ne, ne, omyl Německa v moderní pohromě vzešel převážně z té skutečnosti, že si myslelo, že Anglie je velmi prostinká, když Anglie postupovala velmi promyšleně. Protože naše politika nabyla převážně finanční povahy myslelo si Německo, že je naše politika už jen finanční, a protože naši aristokraté dospěli k naprostému cynismu, myslelo si Německo, že ksou zcela zkažení. Nedokázali pochopit onu složitost, že poněkud finančně vyčerpaný anglický gentleman může prodat svou šlechtickou korunku, ale neprodá svou tvrz, že může snížit úroveň veřejného života a přesto odmítne stáhnout vlajku, Němci jsou si zkrátka vcelku jisti, že nám naprosto rozumí a zcela nás chápou, a to proto, že nám nerozumí ani trochu a vůbec nás nechápou. Možná, kdyby nám rozumět začali, nenáviděli by nás ještě víc, ale raději bych snášel nenávist způsobenou nějakou drobnou, leč skutečnou věcí, než být zahrnován láskou pro všechny možné vlastnosti, které ani nemám ani po nich netoužím. A když se Němci doberou svého prvního opravdového pohledu na to, jaká je moderní Anglie ve skutečnosti, zjistí, že Anglie má velmi rozbitý, zastaralý a nedostatečný smysl pro svůj závazek vůči Evropě, ale nemá vůbec žádný smysl pro jakýkoliv závazek vůči teutonismu.

Toto je poslední a nejsilnější z pruských vlastností, které jsme posuzovali. V pitomosti tohoto druhu je jakási kluzká síla v tom, že musí stát nejen vně pravidel, ale i vně rozumu. Člověk, kterému vůbec nedochází, že si protiřečí má velkou výhodu v polemice, i když ona výhoda se hroutí, když se pokouší ji zredukovat na sčítání, šachy nebo hru zvaná válka. Totéž platí o hlouposti jednostranného spříznění. Opilec, který naprosto cizího člověka považuje s naprostou jistotou za dávno ztraceného bratra má velkou výhodu, dokud nedojde na podrobnosti. „Musíme mít v nitru chaos,,“ řekl Nietzche, „abychom mohli zrodit tančící hvězdu.“

V těchto několika málo poznámkách jsem se snažil načrtnout hlavní a nejdůležitější body o pruském charakteru. Selhání cti, které hraničí se selháním paměti, egomanie, která je vší počestnosti slepá k tomu, že i druhá strana má své ego, a především pak skutečné choutky po tyranii a vměšování, ďábel, který všude trýzní lidi líné a pyšné. K tomu je nutno přidat jistou mentální beztvarost, která se může stahovat či rozšiřovat bez zřetele k rozumu či záznamu, což otevírá možnost pro nekonečné množství výmluv. Kdyby byli Angličané na německé straně všiml by si německý profesor jaké neodolatelné síly přispěly k evoluční formaci Teutonů. Jelikož jsou Angličané na opačné straně, němečtí profesoři řeknou, že tihle Teutoni se dostatečně nevyvinuli. Nebo možná řeknou, že jejich evoluce postoupila právě dostatečně na to, aby se ukázalo, že nejde o Teutony. Možná řeknou obojí. Pravda je ovšem taková, že všechno, co označují za vývoj a evoluci by se mělo spíš jmenovat vyhýbání a únik. Tvrdí nám, že otevírají okna osvícení a dveře pokroku. Ve skutečnosti ale boří dům lidského intelektu a uniknout mohou libovolným směrem. Mezi posicí jejich přeceňovaných filosofů a srovnatelně podceňovaných vojáků je zlověstná a téměř obludná paralela. To, co jejich profesoři označují za cesty pokroku, jsou totiž ve skutečnosti ústupové a únikové trasy.

Reklamy

Kapitola III: Choutky tyranie

Německý císař této zemi vytkl, že uzavírá spojenectví s „barbarskou a poloorientální velmocí.“ Už jsme se zamýšleli nad tím, v jakém smyslu používáme slovo barbarský a to ve smyslu někoho nepřátelského vůči civilisaci, ne někoho, kdo je nedostatečně civilisovaný. Když ale postoupíme od pojmu barbarství k pojmu orientalismu bude celá věc ještě podivnější. V ruských záležitostech není nic obzvláště tatarského, až na to, že Rusko Tatary vyhnalo. Východní útočník zemi okupoval a drtil po mnoho let, ale totéž platí i o Řecku, Španělsku a dokonce i o Rakousku. Pokud Rusko trpělo pod Východem, bylo to proto, aby se mu postavilo, je poněkud tvrdé, že právě zázrak jejího vyváznutí učiní z jejího původu tajemství. Jonáš mohl a nemusel strávit tři dny ve velrybím břiše, ale to z něj nedělá příslušníka mořského lidu. A v případě všech dalších evropských národů, které obludnému zajetí unikly uznáváme čistotu a kontinuitu evropského typu. Někdejší dávnou vládu Východu považujeme za zranění, ale ne za poskvrnu. Nnad náboženstvím a patriotismem Španělů po staletí svou mocí vládli Afričané s pletí barvy mědi. Přece jsem však nikdy neslyšel, že by Don Quichote byla africká pohádka podobná té o strýčku Removi. Nikdy jsem neslyšel, že by těžká čerň na Velasquezových obrazech byla důsledkem toho, že měl černošské předky. V případě nám blízkého Španělska uznáváme, že po letech zajetí a nesvobody nastalo vzkříšení křesťanského a kultivovaného národa. Ovšem Rusko je poměrně daleko a ti, pro které jsou národy jen jmény v novinách si opravdu mohou myslel, jako přítel pana Baringse, že všechny ruské kostely jsou „mešity“. Turgeněvova krajina přitom není divočino fakírů a dokonce i fanatický Rus bude právě tak hrdý na to, že je jiný než Mongol, jako bude fanatický Španěl hrdý na to, že se liší od Maura.

Město Reading, jak ho známe, nabízí jen velmi málo příležitostí k pirátství n volném moři a přece bylo, za časů krále Alfréda, pirátským ležením. O lidech z Berkshire bych těžko mohl říct, že jsou to poloviční Dánové a to jen proto, že Dány vyhnali. Zkrátka to,že se přes ně po nějakou dobu žene divošská potopa bylo údělem mnoha civilisovaných národů křesťanstva a je prostě směšné tvrdit, že Rusko, které bojovalo nejtvrdší boj se nejméně vzpamatovalo. Není sporu o tom, že Východ přetřel všechny porobené země jakýmsi lakem, ale ten všude popraskal. Skutečná historie je vlastně pravým opakem levných úsloví vymýšlených proti Rusům. Není pravda, že „každý Rus má pod kůží Tatara“. V nejtemnější hodině barbarského panství bylo bližší pravdě, že každý Tatar má pod kůži Rusa. To, co pod vším tím barbarstvím přežilo byla civilisace. Tuto vrcholnou ruskou romanci, tuto revoluci proti Asii dokazuje jeden čistý fakt: nejen téměř nadlidská aktivita Ruska během zápasu, ale také (což je v lidských dějinách mnohem ojedinělejší) jeho docela důsledným počínáním od té doby. Je jedinou velklou zemí, která Mongola skutečně vytlačila ze svého území a pořád pokračovala v protestech proti přítomnosti Mongola na svém kontinentu. Protože vědělo, jak se choval v Rusku, vědělo, jak by se choval v Evropě. Z toho důvodu se držela logické linie myšlení, která, když nic jiného, neplýtvala pochopením pro východní energie a náboženství. Mohli bychom říct, že každá jiná země byla spojencem Turka, tedy Mongola a muslima. Francouzi je používali jako pěšce proti Rakousku, Angličané je vřele podporovali za Palmerstonova režimu, dokonce i mladá Itálie poslala jednotky na Krym a o Prusku a jeho rakouském vasalovi už není potřeba ani mluvit. Ať už je to dobře nebo špatně, je historickým faktem, že Rusko je jedinou evropskou mocností, která nikdy nepodporoval Půlměsíc proti Kříží.

To může nepochybně vypadat bezvýznamně, ale za jistých zvláštních okolností to může být velmi důležité. Jen si tak theoreticky představme, že by se v Evropě objevil mocný vladař, který by si dával mimořádně záležet na tom, aby projevoval úctu tomu, co Tatar, Mongol a Muslim zanechali v Evropě jako předsunutý tábor. Představme si, že by existoval křesťanský císař, který by dokonce ani hrob Ukřižovaného nenavštívil bez toho, aby se cestou nezastavil u posledního z těch, kdo ho ukřižovali a nepoblahopřál mu. Kdyby tu byl císař, který by zbývajícím Mongolům v křesťanstvu dal zbraně, průvodce, mapy a vojenské poradce, co bychom mu měli říct?Myslím, že bychom se měli přinejmenším zeptat, co mínil tou drzostí, když říkal, že podporujeme poloorientální mocnost. Popíráme, že bychom podporovali poloorientální mocnost. On však nemůže popřít, že podporoval zcela orientální mocnost—ne, ani člověk, který to udělal to nemůže popřít.

Zde je však nutné zmínit podstatný rozdíl mezi Ruskem a Pruskem, zejména pro ty, kdo používají obvyklý liberální argument proti druhé z obou zemí. Rusko má svou politiku, jíž se drží, můžeme říct, v dobrém i zlé, ale přinejmenším proto, aby z ní vzešlo něco dobrého či zlého. Vezměme jako danost, že tato politika způsobila, že Rusko utlačovalo Finy a Poláky—i když se ruší Poláci cítí mnohem méně utiskovaní než pruští Poláci. Je ovšem prostou historickou skutečností, že pokud bylo Rusko pro některé malé národy utlačovatelem, jiným bylo osvoboditelem. Pokud to bylo na ní emancipovala například Srby či Černohorce. Koho ale kdy, třeba i náhodou, emancipovalo Prusko? Je věru dosti mimořádné, že v trvalých proměnách mezinárodní politiky Hohenzollernové nikdy nesešli na cestu osvícení. Střídavě byli spojenci téměř každé mocnosti, s Francií, Anglií, Rakouskem, Ruskem. Může kdokoliv poctivě říct, že na kterémkoliv z těchto národů zanechali nejmenší stopu pokroku či osvícení? Prusko bylo nepřítelem francouzské monarchie, ale ještě horším nepřítelem francouzské revoluce. Prusko bylo nepřítelem cara, ale ještě horším nepřítelem Dumy. Prusko naprosto ignorovalo rakouská práva, dnes je ale plně připraveno působit rakouské křivdy. Tohle je silný a výrazný rozdíl mezi oběma říšemi. Rusko sleduje jisté srozumitelné a upřímné cíle, které jsou přinejmenším pro ně ideály a proto kvůli nim bude schopná obětí a bude kvůli nim chránit chudé. Ovšem severoněmecký voják je svého druhu abstraktní tyran, stojící vždy a všude na straně materialistické tyranie. Tohoto uniformovaného Teutona bylo možné najít na všech možných místech, střílel rolníky u Saratogy a bičoval vojáky v Surrey, v Africe věšel černochy a ve Wicklow znásilňoval děvčata, jakýmsi tajuplným řízením osudu ale nikdy nepomohl osvobodit jediné město, ani získat samostatnost pro jedinou osamělou vlajku. Prus je všude tam, kde blahobytný útisk a opovržení, nevědomky vždy stejný , instinktivně restriktivní, nevinně zlý „následující temnotu jako sen.“

Představme si, že bychom slyšeli o člověku (nadaném jistou dlouhověkostí), který pomáhal Alvovi pronásledovat holandské protestanty, potom Cromwellovi pronásledovat irské katolíky a Claverhousovi pak pomáhal s útiskem skotských puritánů. Takového člověka snadněji označíme za pronásledovatele, než za protestanta či katolíka. Kupodivu, zrovna tohle je postavení, které v Evropě zaujímá Prus. Žádný argument nemůže změnit fakt, že ve třech konvergentních a přesvědčivých případech byl na straně tří různých vladařů tří různých náboženství, kteří neměli společného nic než to, že vládli utiskovatelským způsobem. V každé ze tří vlád, když se na ně podíváme samostatně, můžeme najít něco omluvitelného, či aspoň lidského. Když kaiser povzbuzoval ruské vladaře, aby rozdrtili revoluci, ti nepochybně věřili, že zápasí s peklem atheismu a anarchie. Když jsem jednou mluvil o Stolypinovi socialista běžného anglického druhu se na mě rozkřikl, že ten je známý především oprátkou zvanou „Stolypinova vázanka“. Ve skutečnosti bylo na Stolypinovi zajímavých mnoho věcí mimo jeho vázanky: jeho politika rolnického vlastnictví, jeho mimořádná osobní odvaha a jistě nejzajímavější byl jeho pohyb ve chvíli jeho smrtelné agonie, kdy udělal znamení kříže směrem k carovi, jako koruně a kapitánovi jeho křesťanství. Jenže kaiser cara jako kapitána křesťanství neuznává. Zdaleka ne. To, co podporoval ve Stolypinovi byla právě ta vázanka a nic než ta vázanka: šibenice, ne kříž. Ruský vladař věřil, že pravoslavná církev byla pravoslavná, tedy pravověrná. Rakouský arcivévoda choval skutečnou touhu zasadit se o to, aby katolická církev byla katolická, tedy všeobecná. Věřil, že tím, že hájí rakouské zájmy skutečně hájí katolické zájmy. Jenže kaiser katolickou věc podpořit nemohl, proto nemohl být skutečně na rakouské straně, on byl prostě a jednoduše proti Srbům. Ba co víc, dokonce i v kruté a sterilní síle a moci Turecka může každý, kdo má představivost, vidět cosi z tragedie a tedy jemnosti opravdové víry. To nejhorší co lze o muslimech s básníkem říct je to, že dávají člověku na výběr mezi mečem a koránem. To nejlepší, co lze říct o Němci je, že na koránu mu nesejde, ale je spokojený pokud může mít meč. A přiznám se, že z mého pohledu dokonce i hříchy oněch třech dalších snaživých říší nabývají v porovnání jakési žalosti a důstojnosti a mám dojem, že si nezaslouží, aby tenhle lutheránský lempl a povaleč povýšenecky chválil vše, co je v nich zlé a ignoroval při tom vše, co je na nich dobré. Není ani katolík, ani pravoslavný, ani mohamedán. Je to jen starý gentleman, který by rád měl podíl na zločinu, třebaže nedokáže sdílet víru a vyznání. Chce trestat a rozdávat štiplavé pohlavky, jen kdyby k t tomu nemusel použít svou dlaň. Všechny Prusovy instinkty jsou tak zaměřené proti svobodě, že bude raději utiskovat cizí podané, než by si přestavil, že by někdo mohl žít užitku útisku zbavený. Je jakýmsi lhostejným despotou. Je právě tak nezaujatý jako ďábel připravený odvést kohokoliv černou práci.

Tohle by samozřejmě vypadalo očividně fantasticky, nebýt hmatatelných faktů, které jiným způsobem nelze vysvětlit. Jistěže by to bylo nepředstavitelné, kdybychom přemýšleli o celých národech pozůstávajících ze svobodných a rozmanitých jednotlivců. Jenže v Prusku vládnoucí třída skutečně vládne a je to skutečná třída a stačí velmi málo takto myslících lidí, aby se postarali o to, aby všichni lidé jednali a chovali se náležitým způsobem. Tohle je pruský paradox: i když pruská knížata a šlechtici nemají na tomto světě jiný cíl, než zničit demokracii všude tam, kde se objeví, podařilo se jim zaonačit to tak, že je v ně skládána důvěra ne jako v správce minulosti, ale jako v průkopníky a zvěstovatele budoucnosti. Ani oni nemohou uvěřit, že by jejich theorie byla populární, věří ovšem, že je pokroková. Zde opět nacházíme onu duchovní propast zející mezi oběma monarchiemi. Ruské instituce v mnoha případech skutečně zůstávají pozadu za ruským lidem a mnozí Rusové to vědí. Ovšem pruské instituce mají prý jít v předvoji pruského lidu a většina pruského lidu tomu věří. Pro vojenské předáky je proto mnohem snazší jít kamkoliv a uvalit na kohokoliv beznadějné otroctví, protože na svou prostinkou rasu již jakési doufající otroctví uvalili.

A když nám lidé začnou vykládat o otřepaných ruských proviněních a o tom , jak je ruský systém zastaralý, pak jim můžeme odpovědět: „Ano, v tom spočívá ruská nadřazenost.“ Jejich instituce jsou součástí jejich dějin, ať už jako ostatky či jako fosilie. Vše, co zneužili, je použité, to znamená, že je to opotřebené a vypotřebované. Pokud mají staré mašinerie hrůzy a trýzně, pak se mohou rozsypat na prach prostě proto, že zrezivěly jako staré brnění. V případě pruské tyranie, pokud vůbec jde o tyranii, spočívá celý její nárok v tom, že vůbec není zastaralá, ale že se teprve chystá začít, jako varietní umělec. Prusko má celou prosperující továrnu na palečnice, celou kypící dílnu n výrobu skřipců pro natahování a kol na lámání. To vše podle nejnovějších a nejlepších vzorů a k tomu, aby s nimi celou Evropu získalo pro reakci _infandum renovare dolorem (nevýslovnou obnovit bolest pozn. překl.).Pokud si chceme ověřit, zda je to pravda, můžeme to udělat stejným způsobem, který ukázal, že jestliže jeho rasa či náboženství může někdy z Ruska udělat útočníka a utiskovatele, pak je stejně mohou způsobit, že bude osvoboditelem a záchrancem v nesnázích. Stejně tak, pokud jsou ruské instituce staromódní, pak poctivě ukazují, co dobrého i zlého lze ve staromódních věcech najít. Jejich policejní systém v sobě má nerovnost odporující našim představám práva. Ve své systému občin mají ale rovnost starší než právo samotné. I když se navzájem bičují jako barbaři, volají na sebe křestními jmény jako děti. V tom co je u jich nejhorší zachovali to nejlepší z primitivní společnosti. V tom co je u nich nejlepší, jsou prostě dobří, jako hodné děti či dobré jeptišky. Kdežto v Prusku vše, co je nejlepší v jeho civilisované mašinerii je postaveno do služby toho nejhoršího, co vzejde z barbarské mysli. Ani tady nenajdeme u Pruska žádnou z nahodilých kvalit, šťastných přežitků, nic z pozdní lítosti, nic z toho, z čeho se skládá záplatovaná sláva Rusi. Zde je vše zostřeno do hrotu a hrot míří k cíli a tím cílem je, pokud mají slova a činy vůbec nějaký význam a smysl, je záhuba a zkáza svobody po celém světě.

Kapitola II: Odmítnutí vzájemnosti

V předchozím souhrnu jsem řekl, že barbarství, tak jak je chápeme my, není jen pouhou nevědomostí, či i jen pouhou krutostí. Má přesnější smysl a znamená militantní nepřátelství vůči jistým nezbytným lidským ideám. Zabýval jsem se idejemi slibu a smlouvy, které by pruský intelektualismus zničil. Zdůraznil jsem, že Prus je duchem barbar, protože jeho vlastní minulost ho neváže o nic víc, než člověka ve snu. Zapřísahá se, že když v pondělí slíbil respektovat hranice, nepředvídal to, co označuje za „nutnost“ ji nerespektovat v úterý. Zkrátka, je ja jako dítě, které na konci veškerého rozumného vysvětlování a připomínek uznaných uspořádání nemá jinou odpověď než „“Ale já chci.“

V pořádání lidských záležitostí je také další idea, která je natolik základní, až se na ni zapomíná, ale nyní byla poprvé popřena. Lze ji označit za ideu vzájemnosti, reciprocity, nebo lepší angličtinu ideu kompromisu a vzájemných ústupků, ideu „něco za něco“. Zdá se, že Prus je této myšlenky prostě intelektuálně nezpůsobilý. Mám za to, že si nedokáže an představit, ani pochopit myšlenku, která je základem vší komedie, tedy že v očích druhého člověka, je právě jen druhým člověkem. A pokud tuto ideu proneseme institucemi poprušáčtělého Německa zjistíme, jak podivně byla jeho mysl v této věci omezema. Němci se od jiných patriotů liší v tom, že nedokáží patriotismus pochopit. Jiní Evropané litují Poláky, nebo třena Velšany, kvůli jejich narušeným hranicím, ale Němci litují jen sami sebe. Mohou se silou zmocnit Severnu, či Dunaje, Temže či Tibery, Garry nebo Garonne—a přece budou pořád smutně zpívat o tom jak pevně a bděle na Rýně stráž stojí, a jaká by to byla věčná škoda, kdyby jim tu jejich říčku někdo vzal. To je to, co mám na mysli, když říkám, že jim chybí vzájemnost: a najedete to všem, co dělají, tak je tomu i se vším, co podnikají divoši.

Opět je velmi nutné vyhnout tomu, abychom tuto duši divocha nezaměňovali s pouhým divošstvím či barbarstvím ve smyslu brutality či masakru, do nichž Řekové, Francouzi i většina nejcivilisovanějších národů upadala v hodinách abnormální paniky či msty. Obviňování z krutosi jsou obyčejně vzájemná. Když ovšem jde o Prusa, nic není vzájemné. Definice divocha nezáleží dokonce ani v tom o kolik víc ubližuje cizincům a zajatcům víc, než jiné lidské kmeny. Definicí primitivního divocha je, že se směje, když ubližuje vám, a kvílí, když vy ubližujete jemu. Tuto mimořádnou nerovnost myšlení najdeme v každém slově a činu, které přichází z Berlína. Například nikdo, kdo se vyzná ve světě nevěří všemu, co čte v novinách, a žádný žurnalista novinám nevěří ani ze čtvrtiny. Měli bychom proto být docela připraveni běžným způsobem ze všech zpráv o německých ukrutnostech hodně odečítat, jednu zprávu zpochybnit a jinou popřít. Jednu věc ale ani popřít, ani zpochybnit nemůžeme, totiž autoritu a pečeť císaře. V císařském prohlášení se připouští, že byly spáchány jisté „strach budící“ činy a ospravedlňují se právě tím, že vyvolaly strach. Zastrašit mírumilovnou populaci něčím necivilisovaným, něčím sotva lidským, byla vojenská nezbytnost. Nu dobrá. To je srozumitelná politika a v tom smyslu tedy i srozumitelný argument. Jakákoliv armáda ohrožená cizinci se může dopustit věcí, které budou budit opravdu velký strach. Pak ale v kaiserově veřejném deníku obrátíme list a čteme, jak píše presidentovi Spojených států a stěžuje si, že Angličané používají střely dum-dum a porušují různá ustanovení haagské konvence. Pominu teď otázku, zda je na těch obviněních slovo pravdy. Spokojím se s s tím, že se upřeně zahledím do mrkajících očí pravého, či positivního barbara. Domnívám se, že by byl docela zmaten, kdybych mu tvrdil, že porušení haagské konvence bylo pro nás „vojensky nezbytné“ nebo že pravidla konvence jsou pro nás jen cár papíru. Zabolelo by ho, kdybych řekl, že střely dum-dum „už jen strachem, který budí“ by byl velmi užitečné k udržování porobených Němců v klidu a pořádku. Ať dělá co dělá, nemůže se vymanit z myšlenky, že on, protože to je on a ne vy, může porušovat zákon a současně se zákona dovolávat. Říká se, že pruští důstojníci hrají hru zvanou Kriegesspiel neboli válečná hra. Pravda je ale taková , že žádnou hru hrát nemohou, protože podstatou každé hry je, že pravidla platí stejně pro obě strany.

Pokud si ale probereme německé instituce jednu po druhé, zjistíme, že je to pořád to samé a že nejde jen o krveprolití a vojenské chvástání. Kupříkladu duel lze legitimně označit za barbarskou záležitost, zde ale toto slovo užíváme v jiném smyslu. V Německu dochází k soubojům, ale to samé platí o Francii, Itálii, Belgii, Španělsku, vlastně k soubojům dochází všude tam, de jsou zubaři,noviny, turecké lázně, jízdní řády a vůbec všechna prokletí civilisace, vyjma Anglie a jednoho kouta Ameriky. Možná souboje považujete za historický přežitek z dob barbarštějších států, na nichž byly vystavěny státy modernější. Právě tak lze tvrdit, že souboj je všude znamením vysoké civilisace, protože značí její delikátnější smysl pro čest, její zranitelnější marnivosti nebo větší hrůzu ze společenského zneuznání. Ať už ale zaujmete kterýkoliv z názorů musíte uznat, že podstatou duelu je ozbrojená rovnost. Slovo barbarství, tak jak je používám , bych proto nepoužil pro duely německých důstojníků, ba dokonce ani pro bitky širokými meči tak oblíbené mezi německými studenty ne. Nevím, proč by mladý Prus nemohl mít tvář plnou jizev, když se mu to líbí, ba co víc, ty jsou často spíš zajímavým rysem, který vylepšuje a zachraňuje jinak poněkud málo povznášející vzhled.

Co ovšem hájit nelze, je záležitost opravdu specifická pro Prusko, o níž jsme slyšeli nespočet vyprávění, některá z nich jistě pravdivá. Mohli bychom ji pojmenovat jako jednostranný duel. Mám na mysli ideu, že je je jakási čest v tom, když někdo tasí meč na někoho, kdo žádný meč nemá, na číšníka, příručího v obchodě nebo i školáka. Při událostech v Saberne byl jeden kaiserův důstojník přistižen, jak zdatně osekává mrzáka. Ve všech těchto záležitostech se chci vyhnou sentimentu. Nesmíme se kvůli takové krutosti rozčilovat, ale musíme se držet přísného psychologického rozlišení. Bezbranné pobíjeli kvůli kořisti, chtíči nebo osobní zlobě i jiní než němečtí vojáci, jako každí jiní vrazi. Jde tu o to, že nikde jinde, než v pruském Německu se nic takového nemísí s jakoukoliv theorií cti o nic víc, než travičství nebo kapsářství. Žádný francouzský, anglický, italský či americký gentleman si nepomyslí, že by svůj charakter nějak očistil tím, že vrazí svou šavli do nějakého směšného zelináře, který nemá v ruce nic víc, než okurku. Vypadá to, že slovo, které se z němčiny překládá jako „čest “musí asi v němčině samotné znamenat něco docela jiného. Zdá se mi, že to bude něco víc podobného tomu, co bychom my označili za „prestiž“.

Základním faktem ovšem je nepřítomnost ideje vzájemnosti či reciprocity. Prus není dostatečně civilisovaný na to, aby mohl svádět souboje. Dokonce i tehdy, když s námi zkříží meče nejsou jeho myšlenky podobné těm našim. Pokud my i on oslavujeme válku, velebíme každý něco jiného. Naše medaile jsou jsou vytepány stejně jako ty jeho, neznamenají však totéž, naše jednotky jsou pozdravovány právě tak jako jeho, ale myšlenky v srdcích stejné nejsou, na prsou jeho císaře visí Železný kříž, ale není to znamení našeho Boha. My totiž, žel, našeho Boha následujeme s mnoha pády a vnitřními rozpory, ale jde za tím svým velmi konsistentně. Všemi záležitostmi, jimiž jsme se zabývali: názorem na státní hranice, názorem na vojenské metody, názorem na osobní čest a sebeobranu, vším se vine jistá ukrutná prostota, cosi příliš jednoduchého, než abychom to mohli pochopit: představa, že sláva spočívá v tom, že ocel třímáme, aniž bychom se jí postavili.

Kdyby bylo potřeba dalších příkladů, bylo by snadné jich předložit stovky. Nechme prozatím být vztah muže a muže ve věci zvané souboj. Podívejme se na vztah muže a ženy v onom nesmrtelném souboji, kterému říkáme manželství. I zde opět zjistíme, že ostatní křesťanské civilisace usilují o jakýsi druh rovnosti, i kdyby ta rovnováha měla být iracionální či nebezpečná. Dvě krajnosti v zacházení se ženou můžeme představit na příkladu toho, co se označuje za vážené třídy v Americe a ve Francii. V Americe se rozhodli pro risk kamarádství, ve Francii pro kompensaci dvorností. V Americe je prakticky možné, aby jakýkoliv mladý gentleman vzal jakoukoliv mladou dámu na to, čemu oni (musím s hlubokou lítostí říct) říkají výlet, ale aspoň jde muž se ženou právě tak jako žena s mužem. Ve Francii je mladá žena dokud je neprovdaná střežená jak jeptiška, ale když se stane matkou, je skutečně svatou ženou a když je pak babičkou, jde z ní posvátná hrůza. Z obou krajností žena dostává od života cosi zpět. Jediné místo, kde nedostává zpátky nic, nebo skoro nic je sever Německa. Francouzským i americkým cílem je rovnost, v Americe skrze podobnost, ve Francii skrze podobnost. Severní Německo má ale za jednoznačný cíl nerovnost. Žena stojí, stejně málo pobořená jako sluha nebo číšník, muž sedí a je mu právě tak málo stydno jako hostovi. Je to stejně chladné potvrzení podřadnosti jako v případě šavle a kramáře. „Když jdeš se ženou, nezapomínej na bič,“ řekl Nietzsche. Můžeme si povšimnout, že nemluví o pohrabáči, který by mohl křesťanštějšímu nebo běžnějšímu manželovi se sklony tlouct svou ženu přijít na mysl snadněji. Jenže koneckonců pohrabáč patří k domácnosti a může ho použít jak muž, tak žema. A popravdě, často používá. Meč a bič jsou zbraně privilegované kasty.

Přejděme nyní od nejtěsnějšího z obou rozdílů, tedy od manžela a manželky, k tomu nejodlehlejšímu ze všech rozdílů, k rozdílu mezi vzdálenými a nepříbuznými rasami, které si sotva kdy pohlédnou do tváře a nikdy se navzájem nezbarvili svou krví. I tady pořád nacházíme neměnný pruský princip. Kterýkoliv Evropan může cítit opravdový strach ze Žlutého nebezpečí a mnozí Angličané, Francouzi a Rusové ho cítili a vyjádřili. Mnozí mohou tvrdit, že pohanský Číňan je skutečně velký pohan a pokud se někdy pustí proti nám všechno pošlape, zmučí a naprosto zničí tak, jak to dělávají východní národy na rozdíl od západních. Nepochybuji ani o upřímnosti německého císaře, který se snažil poukázat na to, jak abnormální a hrůzné by takové přízračné tažené bylo, kdyby k němu snad mělo dojít. Teď ale přichází ona komická ironie, která se objeví bez výjimky pokaždé, když se Prus pokusí být filosofem. Bezprostředně poté, co kaiser svým vojskům vysvětlí, jak důležité je vyhnout se východnímu barbarismu, vyzve je, aby se východními barbary stala. Velmi výmluvně a jasně jim nařídil, aby jednali jako Hunové a nepřipustili, aby za nimi zůstalo stát cokoliv živého. Vlastně upřímně nový armádní sbor rodilých Tatarů na Dálný Východ, tak rychle, jak bude možné ze zmateného Hanoveřana udělat Tatara. Kdokoliv trpí bolestivým zvykem vlastního myšlení si tu opět povšimne principu ne-vzájemnosti. Když ponechám jen holé logické kosti, znamená to prostě tohle: „Já jsem Němec, ty jsi Číňan. Proto, jelikož jsem Němec, mám právo být Číňanem. Ale ty nemáš žádné právo být Číňanem, protože jsi jen Číňan.“ Tohle je patrně nejvyšší bod, jehož německá kultura dosáhla.

Zde zanedbávaný princip, který ti, kdo nemají rádi slovo rovnost, mohou pojmenovat vzájemnost, neposkytuje tak jasné rozlišení mezi Prusem a jinými národy jako první pruský princip nekonečného a ničivého oportunismu, či jiným slovy princip neprincipiálnosti. Ani člověku neumožňuje zaujmout tak zřejmé postavení ohledně jiných civilisací či polocivilisací světa. Jakási idea přísahy a závazku existuje i u nejhrubších kmenů na nejtemnějších kontinentech. Lze ovšem tvrdit, že jemnějšímu a větší představivost vyžadujícímu prvku reciprocity rozumí kanibal na Borneu téměř tak málo jako profesor v Berlíně. Úzká a jednostranná vážnost je chybou barbarů všude po světě. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl smysl jednoho oka Kyklopů: že si barbar nedokáže věci prohlédnout kolem dokola, podívat se na ně ze dvou pohledů a proto oslepne a začne žrát lidi. Jiný lepší způsob jak charakterisovat divocha jistě není možný a jak jsme už viděli, tato charakteristika ho činí nezpůsobilým pro souboj. Je to člověk, který nedokáže milovat—ne, ba dokonce ani nenávidět—bližního jako sám sebe.

Tato pruská vlastnost ovšem má jeden dopad související s toutéž otázkou nižších civilisací. Jednou provždy přinejmenším je tím vyřízeno přinejmenším civilisační poslání Německa. Je zřejmé, že Němci jsou poslední národ na světě, kterému by se takové poslání dalo svěřit. Jsou krátkozrací jak fysicky, tak morálně. Co je jejich sofismus „nutnosti“, než neschopnost přestavit si zítřejší ráno? Co je jejich ne-vzájemností, než neschopnost představit si ne boha nebo ďábla, ale druhého člověka? A tihle mají soudit lidstvo? Lidé ze dvou afrických kmenů nejen vědí, že jsou všichni lidmi, ale chápou i to, že jsou všichni černoši. V tom mají skutečně významný náskok před intelektuálním Prusem, který nedokáže pochopit, že jsme všichni běloši. Běžné oko na severovýchodním Teutonovi nedokáže rozeznat nic, co by ho ho nějak zvlášť odlišovalo do bezbarvějších tříd zbytku árijského lidstva. Je to prostě běloch se sklony k šedivosti či ošuntělosti. A přece bude, ve vážně míněných oficiálních dokumentech, vysvětlovat, že rozdíl mezi ním a námi je rozdíl mezi „panskou rasou a podřadnou rasou“. Německý filosofie se zpravidla hroutí spíš na počátku, než na konci argumentu a máme tu také problém s tím, že to, která rasa je panská neověříte jinak, než že se zeptáte, která je ta vaše. Když to nemůžete zjistit (což se obvykle stává) zbude vám absurdní práce se sepisováním dějepisů prehistorických časů. Docela vážně ovšem říkám, že jestliže mohou Němci předat Hotentotům svou filosofii, pak není důvod, proč by jim neměli předat svůj smysl pro nadřazenost. Pokud dokáží rozeznat jemné odlišnosti mezi Gótem a Galem, pak není důvod, aby podobné odstíny nemohly povznést jednoho divocha nad jiné, aby nějaký Ojibwa nezjistil, že je o odstín červenější než Dakotové, nebo aby jakýkoliv černý Kamerunec nemohl tvrdit, že není zas tak černý jak vypadá. Princip zcela neprokázané rasové nadřazenosti je totiž posledním a nejhorším odmítnutím vzájemnosti. Prus vyzývá všechny lidi, aby obdivovali krásu jeh velkých modrých očí. Pokud to dělají, je to proto, že mají oči podřadné, pokud to nedělají, pak proto, že oči nemají.

Kdekoliv měl ten nejžalostnější zbyteček naší rasy, bloudící a vysušený v pouštích či navěky pohřbený pádem špatné civilisace jakousi chabou vzpomínku na to, že lidé jsou lidmi, že dohoda je dohoda, že každá otázka má dvě strany a že je dokonce zapotřebí dvou lidí ke sporu či hádce—všude tam měl tento ostatek právo vzdorovat Nové kultuře, a to i nožem, kyjem či kamenným odštěpkem. Pro Prusa veškerá jeho kultura začíná aktem, který je zničením všeho kreativního myšlení a konstruktivního jednání. Rozbíjí zrcadlo mysli, v němž člověk může vidět tvář svého přítele či nepřítele.

Kapitola I.: Válka proti světu

Stěží se dá popřít, že u lidí, kteří rozeznali a uznali nevyhnutelnou sebeobranu v okamžitém zadržení rány anglickým mečem a máchající šavli od Sadové a Sedanu nijak zvlášť nemilují přetrvává jedna pochybnost. Pochybují, zda je ve srovnání s Pruskem Rusko dostatečně slušné a demokratické, aby mohlo být spojencem liberálních a civilisovaných mocností. Nejprve se proto podívám na otázku civilisace.

V diskusích jako je tahle je nezbytné, abychom se ujistili, že ji vedeme o smyslu a významu slov, ne jen o slovech samých. V každém sporu není nutné se dohodnout, co slovo znamená nebo znamenat má. V každé debatě je ovšem nutné shodnout se, co my chceme pod tím slovem rozumět. Pokud a dokud náš oponent chápe jo jaké věci mluvíme, pak je pro diskusi lhostejné, zda je to slovo, které bychom zvolili my či nikoliv. Voják neřekne: „Dostali jsme rozkaz jít do Mechlinu, ale já bych raději šel do Malines.“ Může rozebírat rozdíly mezi trasami pochodu z hlediska etymologie a archeologie, tady jde ale o to, že ví, kam má jít. Pokud tedy víme, co dané slovo znamená v dané diskusi nezáleží ani na tom, pokud v nějaké jiné a zřetelně odlišné diskusi znamená něco jiného. Máme jednoznačně právo říct, že okno bývá široké čtyři stopy, i kdybychom pak okamžitě a zvesela změnili téma a začali mluvit o velkých savcích a řekli , že slon má čtyři nohy a zanechává po sobě čtyři stopy. Na identitě slov nezáleží, protože tu není vůbec žádných pochyb o jejich smyslu, protože není pravděpodobné, že by si někdo myslel, že slon je dlouhý čtyři stopy, nebo že by okno mělo kly a zkroucený chobot.

Vědomí diskutované věci je nutné zásadně zdůraznit v souvislosti s dvěma či třemi slovy, která jsou jakýmisi klíčovými slovy této války. Jedno z nich je slovo „barbar“. Prusové je používají o Rusech, Rusové o Prusech. Myslím, že obě strany mají na mysli něco, co skutečně existuje, ať se to jmenuje tak, onak, či nijak. Obě strany mají na mysli odlišné věci. A pokud se zeptáme, v čem se obě věci liší, pak pochopíme proč Anglie a Francie dávají přednost Rusku a považují Prusko za toho opravdu nebezpečného barbara z obou zemí. Začněme tím, že rozdíl je hlubší dokonce i než zločiny a ukrutnosti na nichž se, přinejmenším v minulosti, všechny tři středoevropské říše podílely docela rovným dílem, když si rozdělily Polsko. Anglický spisovatel, který se snažil válku odvrátit výstrahami před vlivem Ruska, řekl, že mezi námi a aliancí stojí zbičovaná záda polských žen. Nedlouho předtím ovšem způsobilo bičování žen rakouským generálem, že byl onen důstojník vláčen ulicemi Londýna pivovarskými kočí firmy Barclay and Perkins. A pokud je o třetí mocnost, Prusy, jeví se zřejmé, že ve srovnání se způsobem, jakým zacházeli s belgickými ženami vypadá bičování jako úřední formalita. Jak jsem ale už řekl, za vzájemným obviňováním a používáním slova barbar na obou stranách leží cosi mnohem hlubšího. Když si německý císař stěžuje, že se spojujeme s barbarskou a polorientální mocností, neprolévá (ujišťuji vás) slzy na Kosciuskovým hrobem. A pokud já tvrdím (a říkám to velmi srdečně), že německý císař je barbar, pak nevyjadřuji jen nějaké předsudky, které bych mohl mít proti znesvěcování kostelů či zneuctívání dětí. Moji krajané a já máme na mysli jednu určitou a srozumitelnou věc, když tvrdíme, že Prusové jsou barbaři. Je to něco docela jiného, než to, co se připisuje Rusům a tohle Rusům připsat nelze. Je velmi důležité, aby neutrální svět pochopil, oč se jedná.

Když Němec označí Rusa za barbara asi tím myslí, že není dokonale civilisovaný. Západní státy se v poslední době vydaly po jisté cestě a lze tvrdit, že Rusko po ní nedošlo tak daleko jako státy. Znamená to, že má méně speciální moderní systém v oblastech vědy, obchodu, techniky, cestování, či politického uspořádání. Rusové orají starým pluhem, nosí bujný vous, uctívá ostatky a jeho život je právě tak drsný a tvrdý jako byl život poddaných Alfréda Velkého. Proto je, v německém smyslu, barbar. Chudáci a ubožáci jako byl Gorkij a Dostojevský museli formulovat své vlastní dojmy a zamyšlení nad tím, co viděli, bez toho, že by si pomohli obsáhlými citacemi od Schillera o zahradních křeslech nebo nápisy pobízejícími je k zastavit se a vzdát díky Všeho Otci za nejskvělejší pohledy viděné v černém chlebu. Rusové, kteří nemají než svou víru, svá pole, svou velkou udatnost a své samosprávné obce, jsou celkem odříznuti od toho, co se (na hlavních ulicích ve Frankfurtu) označuje za pravdivé, krásné a dobré. V jistém velmi skutečném smyslu lze takovou zaostalost označit za barbarskou a to ve srovnání s Kaiserstrasse. A právě v tomto smyslu je označení Ruska za barbarské pravdivé.

Nu ovšem když my, Anglie a Francie, označujeme Prusy za barbary, tohle na mysli nemáme. I kdyby jejich města vyrostla výše než létají jejich vzducholodi, i kdyby jejich vlaky jezdily rychleji než létají jejich kulky, pořád bychom říkali, že jsou barbaři. Měli bychom vědět, co přesně tím myslíme, a měli bychom vědět, že je to pravda. Nemáme totiž na mysli žádnou nahodile nedokonalou civilisaci. Máme na mysli něco, co je záměrným nepřítelem civilisace. Něco, co je ze svého rozhodnutí ve válce s principy, které dosavadní lidskou civilisaci vůbec umožnily. Jistěže, aby někdo mohl civilisaci zničit, musí být sám alespoň částečně civilisovaný. Takovou zkázu nemohou způsobit divoši, kteří jsou jen nevyvinutí nebo nehybní. Ani Hunové se neobešli bez koní, a byli by jim k ničemu, kdyby je neuměli chovat, cvičit a ovládat. Dánští piráti by byli k ničemu bez lodí a lodě by jim nepomohly kdyby s nimi nedokázali vyplout a dorazit s nimi k cíli. Člověk, kterého bych označil za positivního barbara musí být navenek víc na úrovni doby než člověk, kterého bych označil za negativního barbara. Alarich byl důstojníkem římských legií a přece Řím dobyl a vyplenil. Nikdo si nemyslí, že by se to Eskymákům mohlo povést právě tak šikovně. V našem smyslu je ovšem barbarství záležitostí cílů, ne metod. Tvrdíme, že tihle chabě zastření vandalové mají naprosto vážný cíl zničit jisté ideje, které podle jejich mínění svět překonal a bez kterých podle našeho mínění, svět zahyne.

Je nezbytně nutné pochopit tuto hrůznou zvláštnost Prusa či positivního barbara. Má dojem, že má novou myšlenku a chce ji použít na všechny. Ve skutečnosti je to jen pomýlené zobecnění, ale on se snaží se je skutečně zobecnit. Totéž neplatí o negativním barbarovi, totéž neplatí o Rusovi či Srbovi, pokud i oni jsou barbaři. Pokud ruský venkovan bije svou ženu, dělá to proto,že totéž dělali jeho otcové, je pravděpodobné, že s tím jak se bude minulost vzdalovat ji bude bít čím dál méně. Na rozdíl od Prusa si nemyslí, že pokud zjistil, že žena je slabší než muž, učinil tím nový fysiologický objev. Pokud Srb beze slova probodne svého protivníka nožem dělá to proto, že to totéž dělali jiní Srbové. Může to dokonce považovat za zbožnost, ale určitě to nebude považovat za pokrok. Na rozdíl od Prusa si nebude myslet, že tím, že začal jednat dřív, než padlo slovo „teď“, založil novou školu měření času. Nemyslí si, že jen proto, že je pozadu za světem pokud jde o mravy, je napřed, pokud jde o vojenství. Ne. Nebezpečí, které Prus představuje, spočívá v tom, že je připraven bojovat za staré omyly, jako by to byly nové pravdy. Nějak se doslechl o jistých povrchních zjednodušeních a zdá se mu, že my jsme o nich nikdy neslyšeli. A jak jsem už řekl, jeho omezené i když velmi upřímné šílenství se zaměřuje především na úsilí o zničení dvou idejí, dvojích kořenů racionální společnosti. První je idea záznamu a slibu a druhou idea vzájemnosti.

Je zřejmé, že slib, neboli prodloužení odpovědnosti v čase je to co nás odlišuje, neřeknu od divochů, ale od zvěře a plazů. Toho si povšimla důvtipnost Starého zákona, když Leviathanovu temnou nezměrnost shrnula slovy „Což s tebou sjedná smlouvu?“ Příroda slib, podobně jako kolo, nezná a je také první známkou člověka. Pouze s ohledem na lidskou lze se vší vážností říct, že na počátku bylo Slovo. Slib je pro člověka totéž, co pro ptáka zpěv, či pro psa štěkot, jeho hlas, podle kterého je znám. Právě tak, jako člověk, který nedokáže přijít na domluvenou schůzku není hoden ani to, aby byl vyzván na souboj, tak člověk, který není s to dodržet schůzku, kterou si sjednal sám se sebou, není dostatečně příčetný ani k tomu, aby spáchal sebevraždu. Není snadné mluvit o něčem, o čem se dá říct, že na tom spočívá a závísí obrovský aparát lidského života. Pokud ale na něčem závisí, pak je to právě toto křehké vlákno hozené ze zapomenutých kopců včerejška do neviditelných hor zítřka. Na něm visí vše od Armageddonu po almanach, od revoluce po zpáteční jízdenku. A barbar do tohoto osamělého provázku hrubě seká šavlí, která je naštěstí tupá.

Tohle může vidět velmi dobře každý, kdo si jen přečte o posledním vyjednávání mezi Londýnem a Berlínem. Prusové učinili nový objev o mezinárodní politice, že totiž může být často příhodné dát slib a že je pak přitom docela nepohodlné jej dodržet. Ve své prostotě byli okouzleni vědeckým objevem a velmi rádi by jej sdělili světu. Proto slíbili Anglii slib, pokud Anglie poruší daný slib a za nevyslovené podmínky, že nový slib bude možné porušit právě tak snadno jako ten starý. K hlubokému zděšení Pruska byla tahle rozumná nabídka odmítnuta! Věřím, že pruský šok byl docela upřímný. To je to, co mám na mysli, když říkám, že se barbar pokouší odseknout lano upřímnosti a čistého záznamu, na němž závisí vše co lidé udělali.

Příznivci německé věci si stěžovali, že se do nich pustili Asiaté z Indie a a Afričané z Alžíru, lidé ze samých hranic barbarství. Za normálních okolností bych měl docela pochopení pro takové stížnosti od evropského národa. Jenže okolnosti normální nejsou. I tady sahá jedinečné pruské barbarství hlouběji než k tomu, co označujeme za barbarské činy. Pokud jde o ně, je jistě pravda, že by Turek a Sikh měli pro nadřazeného Teutona velmi dobrou odpověď. Obecný a spravedlivý důvod k tomu, aby mimoevropské kmeny nebyly nasazovány proti Evropanům formuloval Chatham, když odmítl použít Indiány, totiž, že takoví spojenci mohou páchat velmi ďábelské věci. Chudák Turek by se ale po víkendu v Belgii mohl nikoli nerozumně ptát, jaké ďábelštější věci by mohl udělat ve srovnání s těmi, které již spáchali sami vysoce kultivovaní Němci. Nicméně, jak říkám, ospravedlnění jakékoliv mimoevropské pomoci je hlubší, než kterýkoliv z těchto detailů. Spočívá ve skutečnosti, že dokonce i jiné civilisace, dokonce i mnohem nižší civilisace, dokonce i vzdálené a odpudivé civilisace, závisí právě tak jako my na tomto prvotním principu, jemuž postupimská nadmorálka vyhlásila otevřenou válku. Dokonce i divoši dávají sliby a respektují ty, kdo své sliby dodržují. Dokonce i orientálci si píší záznamy a třebaže je píší zprava doleva, vědí jak důležitý kus papíru je. Mnoho obchodníků vám řekne, že slovo zlověstného a takřka nelidského Číňana je právě tak dobré jako jeho obligace a bylo to mezi palmami a syrskými pavilony, kde velký výrok otevřel svatostánek tomu, kdo nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě. K Východu nesporně patří neproniknutelný labyrint obojakosti a v jednom Asiatovi je možná víc lstivosti než v jednom Němci. My ale nemluvíme o porušování lidské morálky v různých částech světa. Mluvíme o nové a nelidské morálce, která naprosto popírá zasvěcený svátek. Prusům jejich literáti řekli, že všechno závisí na na náladě a jejich politici, že jakékoliv uspořádání se se rozplyne před „nezbytností“. V tom spočívá význam prohlášení německého kancléře. V případě Belgie se nedovolával nějakých zvláštních výmluv či omluv, které by mohly působit, aby to vypadalo jako výjimka potvrzující pravidlo. Zřetelně tvrdil, jako by šlo o princip aplikovatelný i na jiné případy, že vítězství byla nezbytnost a že čest byla jen cár papíru. A je zřejmé, že pruská polovzdělaná představivost víc nedokáže. Nedokáže pochopit, že pokud by jednání každého člověka z hodiny na hodinu bylo nevypočitatelné, byl by to nejen konec všech slibů, ale také konec všech plánů, záměrů a projektů. Jelikož to nechápe nachází se berlínský filosof na nižší mentální úrovni než Arab respektující sůl či brahmín udržující kastu. A v tomto sporu máme právo tasit vedle šavlí i scimitary, nasadit luky a šípy právě tak jako pušky, povolat africké kopí assegai, americké tomahawky či australské bumerangy, protože v těch všech je aspoň semínko civilisace, kterou by tihle intelektuální anarchisté chtěli zničit. A pokud nás při posledním střetu najdou opásané podivnými meči, shromážděné od zvláštními prapory a zeptají se zač bojujeme v tak výstřední společnosti, my budeme vědět, co odpovědět. „Bojujeme za důvěru a za dohodu, za pevné vzpomínky a možné setkání lidí, za vše, co činí lidí vším jiným než nezvládnutelnou noční můrou. Bijeme se za dlouhé rámě cti a vzpomínky, za vše co může člověka pozdvihnout nad tekuté písky jeho nálad a dát mu možnost a schopnost ovládat čas.“

Fakta případu

Jestli jsme se všichni nezbláznili je za tou nezmatenější a nejvíc šokující dnešní záležitostí příběh. A pokud jsme se všichni zbláznili, pak žádné šílenství neexistuje. Pokud zapálím dům, je vcelku pravda, že tím mohu právě tak osvítit slabosti mnoha dalších lidí jako ty svoje. Je možné, že pán domu uhořel, protože byl opilý, je možné, že paní domu uhořela proto, že byla lakotná a zahynula v hádce o to, kolik by stál požární východ. V širokém smyslu ovšem platí, že oba uhořeli proto, že jsem zapálil jejich dům. Tak se to stalo, to je příběh té události. A pouhá fakta o současném evropském požáru lze vypovědět právě tak snadno.

Než se pustíme do hlubších věcí, které působí, že tato válka je tou nejupřímnější v lidských dějinách, lze snadno odpovědět na otázku, proč se Anglie v celé záležitosti vůbec ocitla, podobně jako se člověk ptá, proč někdo propadl do uhelného sklepa nebo nepřišel na domluvenou schůzku. Fakta nejsou celá pravda. Ovšem fakta jsou fakta a v tomto případě jich je pár a jsou prostá. Prusko, Francie i Anglie se zavázaly, že nenapadnou Belgii. Prusko navrhlo vniknout do Belgie, protože to byla nejbezpečnější cesta k invazi do Francie. Prusko ovšem slibovalo, že pokud bude moci do Belgie vniknout, za cenu porušení závazku svého i našeho, pak tam vnikne, ale krást nebude. Jinými slovy jsme v jednu a tutéž chvíli dostali slib budoucí věrnosti spolu se zradou a přestoupením slibu právě teď. Ti, kdo se zajímají o lidské počátky mohou poukázat na starého anglického viktoránského spisovatele, který ve své poslední a nejzdrženlivější historické eseji psal o Fridrichu velkém, zakladateli této neměnné pruské politiky. Popisuje nejprve, jak Fridrich porušil záruky, které podepsal ve prospěch Marie Theresie a pak píše o tom, jak se Fridrich snažil věci urovnat slibem, který byl urážkou. „Kdyby mu jen přenechala Slezsko, říkal, pak by při ní stál proti jakékoliv mocnosti, která by se ji pokusila zbavit, kterékoliv z jejich dalších držav, jakoby již nebyo zavázán při ní stát, nebo jako by jeho nový slib mohl mít jakkoliv větší váhu než ten starý“. Tohle napsal Macaulay, ale pokud jde čistě o současná fakta, mohl bych to samé napsat i já.

O bezprostředně logickém a legálním původu anglického zájmu nelze vést racionální spor. Některé věci jsou natolik prosté, že je člověk téměř může dokázat náčrtky a diagramy, jako u Euklidovy geometrie. Mohli bychom si udělat komický kalendář inspirovaný tím, co by se mohlo anglickému diplomatovi přihodit, kdyby byl pokaždé umlčen pruskou diplomacií. Zkusme si to uspořádat do jakýsi deníkových záznamů.

24. července Invaze Německa do Belgie

25. července Anglie vyhlašuje válku

26. července Německo se zavazuje, že Belgii neanektuje

27. července Anglie stahuje vyhlášení války

28. července Německá anexe Belgie. Anglie vyhlašuje válku

29. července Německo se zavazuje, že neanektuje Francii. Anglie stahuje vyhlášení války.

30. července Německá anexe Francie. Anglie vyhlašuje válku.

31. července Německo se zavazuje, že neanektuje Anglii

1. srpna Anglie stahuje vyhlášení války. Německá invaze do Anglie

Jak dlouho se dá očekávat, že bude člověk pokračovat v takové hře, nebo udržovat mít za nekonečnou cenu? Jak dlouho máme jít dál cestou, kde se všechny sliby před námi podobají talismanům a za námi střepům? Ne. Na základě chladných faktů o posledním vyjednávání, jak je může vyložit jakýkoliv diplomat v jakémkoliv dokumentu, není o příběhu pochyb. A není
pochyb ani o tom, kdo je v tomhle příběhu padouchem.

Tohle jsou poslední fakta—fakta týkající se Anglie. Stejně snadné by bylo vysvětlit fakta první—který se týkala Evropy. Princ, který prakticky vládl v Rakousku byl zastřelen jistými lidmi, o nichž byla rakouská vláda přesvědčena, že byli srbskými spiklenci. Rakouská vláda shromažďovala armády a hromadila zbraně, ale Srbsku, svému podezřelému, ani Itálii, svému spojenci, neřekla nic. Z dokumentů to vypadá, že Rakouskou nechávalo v nevědomosti všechny, vyjma Pruska. Bližší pravdě bude, že Prusko udržovalo v nevědomosti všechny, včetně Rakouska. To všechno ale můžeme označit za názory, víru, přesvědčení či zdravý rozum a tím se zde nezabýváme. Objektivní fakt je, že Rakousko vyzvalo Srbsko, aby připustila, aby srbští důstojníci byli suspendováni na základě autority rakouských důstojníků a požadovali, aby se tomu Srbsko pořídilo do osmačtyřiceti hodin. Srbský panovník byl, jinými slovy řečeno, vyzván prakticky nejen k tomu, aby odložil vavříny ze dvou velkých tažení, ale i pravoplatnou korunu svého státu a národa a aby to udělal v takovém čase, v jakém od slušného občana nelze čekat ani to, že uhradí svůj hotelový účet. Srbsko žádalo o čas, o arbitráž—zkrátka o mír. Ovšem Prusko už začalo mobilisovat a protože předpokládalo, že by se tak Srbsko mohlo zachránit, vyhlásilo válku.

Každý kdo chce může o všem, co je mezi oněmi dvěma krajnostmi faktů—ultimátem Belgii a ultimátem Srbsku –mluvit jako o čemsi relativním. Pokud se někdo ptá, proč měl car spěchat na pomoc Srbsku, tak je to právě tak jednoduché, jako se ptát proč měl kaiser spěchat na pomoc Rakousku. Pokud někdo tvrdí, že by Francouzi napadli Němce, postačí odvětit, že Němci Francouze napadli. Zbývá ovšem posoudit a zvážit dva postoje či přístupy, nebo možná odpovědět na dva argumenty, které lze nejlépe posoudit a odpovědět na ně pod tímto obecným záhlavím faktů. V první řadě je tu jistý podivný mlhavý argument, který mají ve velké oblibě pruští profesionální řečníci, kteří se rozhodli poučit a napravit smýšlení Američanů či Skandinávců. Onen argument spočívá v záchvatech nechápavého opovržení při zmínce o ruské odpovědnosti vůči Srbsku či anglické odpovědnosti vůči Belgii a v tvrzeních, že bez ohledu na hranice či smlouvy jde Rusku jen o vraždění Teutonů, případně Anglii o loupení kolonií. Myslím, že v tomhle, jakož i v ostatním, postrádají profesoři jimiž jsou pláně kolem Baltu poseté jasnozřivost a schopnost rozlišovat myšlenky. Je samozřejmě docela pravda, že Anglie má materiální zájmy, které hájí a pravděpodobně jako kdokoliv jiný vyžije příležitosti, které se jí k tomu nabízí, nebo jinými slovy řečeno, Anglie by byla, právě tak jako kdokoliv jiný, spokojenější, kdy Prusko mělo slabší pozici a menší vliv. Faktem zůstává, že my jsme neudělali totéž, co Němci. Nevtrhli jsme do Holandska, abychom se zmocnili námořní a obchodní převahy a bez ohledu na to, co říkají o tom, že jsem totéž chtěli udělat v naší chamtivosti, nebo že jsme to báli udělat kvůli naší zbabělosti, zůstává skutečnosti, že jsme to neudělali. Nedokážu si představit jak by bylo možné rozsoudit jakýkoliv spor, pokud bychom neměli na zřeteli tento princip zdravého rozumu. Dvě osoby mohou uzavřít smlouvu, z níž má výlučný materiální prospěch jedna strana, ale pořád se obecně předpokládá, že morální výhodu má strana, která smlouvu dodržuje. Jistě nemůže být nečestné chovat se čestně—i když počestnost je nejlepší politika. Představme si to nejsložitější bludiště nepřímých motivů a přece není možné, aby někdo, kdo je věrný pro peníze, byl horší, než někdo, kdo se pro peníze dopustí porušení důvěry. Bude se poukazovat na to, že tato poslední zkouška se vztahuje stejným způsobem na Srbsko, jako na Belgii i Británii. Srbové možná nejsou zrovna mírumilovný národ, ale v případě, o kterém mluvíme, právě oni chtěli mír. Můžete se rozhodnout, že budete v Srbovi vidět jakéhoso zloděje od narození, ale v tomhle případě je jisté, že krást se pokoušel Rakušan. Podobně můžete dospět k jistému historickému shrnutí, kvůli kterému označíte Anglii za proradnou a osobně se přihlásíte k přesvědčení, že pan Asquith byl od malička zaslíbený myšlence vyvrácené německého císařství, že je to Hanibal a že nenávidí orly. V konečném důsledku je ale nesmysl označovat za proradného muže, který drží své slovo. Je absurdní stěžovat si na zrádnost podnikatele, který se přesně a dochvilně dostaví na sjednanou schůzku, či na neférový šok, který dlužník způsobil svému věřiteli tím, že splácí svůj dluh.

A nakonec je tu ještě jeden postoj, nikoliv neznámý v čase krize, před nímž bych těl obzvlášť protestovat. Se svým protestem se chci obrátit zejména na ty kdo milují mír a usilují o něj a velmi krátkozrace tento postoj příležitostně zaujímají. Myslím tím netrpělivost s takovými předběžným detaily, jak kdo co udělal nebo neudělal a jestli to bylo dobře nebo špatně. Vystačí si s tím, že mluví o tom, jak někteří z nás či my všichni jsme rozpoutali ohromnou pohromu zvanou válka a o tom, že by s ní někteří z nás by s ní měli skoncovat. Takovým lidem musí tato úvodní kapitola o konkrétních událostech připadat nejen suchá (a nutně musí být nejsušší částí celé práce), ale v podstatě zbytečná a jalová. Rád bych těmto lidem řekl, že se mýlí, že se mýlí pokud jde o principy lidské spravedlnosti a historické kontinuity a že se především a svrchovaně pletou pokud jde o jejich vlastní principy smírčího řízení mezinárodního míru.

Tihle upřímní a velkomyslní milovníci míru nám pořád říkají, že občané již své spory neřeší soukromým násilím a že národy své neměly řešit násilím veřejným. Pořád nám tvrdí, že se už neutkáváme v soubojích a neměli bychom vést války. Své mírové návrhy zkrátka zakládají na tom, že řadový občan nemstí se sekerou v ruce. Jenže co mu brání, aby se takhle mstil? Pokud vezme bližního po hlavě kuchyňským sekáčkem, co uděláme? Vezmeme se snad všichni za ruce, jako děti když dělají kolo kolo mlýnský a řekneme „Odpovědnost neseme všichni, doufejme však, že se to nerozšíří. Doufejme, že přijde den, kdy se přestaneme tlouct po hlavách a kdy už nikdy nic nebude nikdo sekat na věky věků.“ Říkáme snad „Nechme minulost minulosti, proč se vracet k nudným detailům, kterým to všechno začalo, kdo může říct s jakým zlověstným úmyslem tu ten člověk postával na dosah rány sekyrou?“ Ne , to neděláme. Mír v soukromém životě udržujeme tak, že se ptáme po faktech kolem provokace a po náležitém cíli trestu. Pouštíme se do nudných detailů, ptáme se po počátcích, velmi důrazně se ptáme po tom, kdo dal první ránu. Zkrátka děláme právě to, co jsem velmi stručně udělal tady.

S ohledem na to je věru pravda, že za těmito fakty jsou pravdy, pravdy hrůzné, pravdy duchovní. Je prostým faktem,že germánská moc se pletla ohledně Srbska, ohledně Ruska, ohledně Belgie, ohledně Anglie, ohledně Itálie. To, že se v tom všem mýlila mělo svůj důvod a tom základním důvodu, který proti ní postavil polovinu světa, budu mluvit později. Je to cosi příliš všudypřítomného, než aby to bylo možné dokázat, příliš nesporné, než aby detaily něčemu pomohly. Není to nic menšího než rozeznání a určení, po více než sto letech rekriminací a špatných vysvětlení, zla moderní Evropy, nalezení pramene, z něhož ke všem národům země vytékal jed.