VIII Konec domácích bůžků

Ozvěnu skutečného mínění anglických mas nalezneme jedině v konversaci nebo v komické písničce. Ta druhá je zjevně pochybnější, ale je to zase jediná zaznamenaná věc, již je možné citovat a která je alespoň trochu blízko. Sice mluvíme o populárním tisku, ale popravdě řečeno, žádný lidový tisk neexistuje. Je to možná dobře, v každém případě by ale většina čtenářů byla mírně překvapena, kdyby byl úvodník napsaný jazykem nádeníka. Tisk se někdy zajímá i o věci, které jsou i skutečným zájmem demokracie, třeba koňské dostihy. Někdy je tisk asi tak populární jako útisk nahaněčů vojenského námořnictva (hra se slovy Press a Press Gang, což byl způsob víceméně násilných odvodů zejména do britského vojenskéhko námořnictva. Pozn překl.). Mluvíme o vůdcích labouristů v parlamentě, ale ti by se chovali velmi neparlamentně, pokud by začali mluvit po dělnicku. Bolševici se tuším hlásí k tomu, že propagují cosi, co označují za „proletářské umění“, což jen dokládá, že slovo bolševismus bychom někdy mohli zkracovat jako blbost. Takový bolševik není proletář, ale spíše právě to, z čeho obviňuje všechny ostatní, že jsou. Bolševik je především buržoa, židovský městský intelektuál. A argument proti průmyslovému intelektualismu, lze formulovat sotva lépe než právě tímto srovnáním. Žádné proletářské umění nikdy neexistovalo, ale velmi určitě existovalo venické, rolnické umění. A jedinou literaturou, která nám připomíní tón a řeč anglických pracujících tříd lze najít v komických písních anglických musichallů. První z nich jsem slyšel na své cestě do Ameriky, uprostřed oceánu na dohled Nového Světa, kde se na obzoru začínala rýsovat Socha Svobody. Z úst, ze všech lidí na světě, mladého skotského inženýra, jsem poprvé slyšel tato nesmrtelná slova z londýnského musichallu:
Táta dostal padáka z vodárny
že kouřil svou třešňovou bruyerku
Táta dostal padáka z vodárny
páč by tu vodárnu mohl zapálit
Jak jsem řekl svým přátelům v Americe, myslím, že vlastnec se nemá chlubit a chlubení samo o sobě není nic, čím by se člověk měl chlubit. Pochybuji o přesvědčivé síle angličitny, příkladmo u Kiplinga. Člověk ji může cizincům vnucovat až příliš silně, jak se zase můžeme poučit u Diceknse. Nejsem žádný imperialista a šovinista jen při vzácných a náležitých příležitostech jsem šovinista. Když ale slyším ona slova o tátovi a vodárně, když pod dalekou cizí oblohou slyším něco tak skvělé aglického, pak věru (řekl jsem jim):
Milosti a nebesům díky vzdávám
že na mě usmály se, když jsem se narodil
a dopřály mi, jak vidíte mě dnes, být
malým anglickým dítětem.
Ona ušlechtilá sloka o vodárnách má v sobě vedle národnosti i další prvky ušlechtilosti. Nabízí stručné a téměř dokonalé shrnutí celého sociálního problému v průmyslových zemích , například vAnglii či Americe. Kdybych chtěl systematicky vyložit prvky etického a ekonomického problému v Pittsburghu nebo Sheffieldu, nemohl bych udělat nic lepšího si vzít těchto pár slov a rozdělit je jako nadpisy pro kázání, Dovolte mi zde tyto body zhruba nastínit.
I. :Táta Toto slovo se dosud užívá mezi více nevědomou a hůře placenou částí průmyslové společnosti, je to odznak staré konvence či jednotky zvané rodina. Muž a žena si vzájemně slíbí věrnost a muž přijme odpovědnost za všechy ženiny děti a proto se mu obecně říká „otec“. Nesmíme se domnívat, že básník či zpěvák je jedním z těch dětí. Může to být manželka nazývaná podle téhož rituálu „matka“. Chudé Angličanky říkají „Táta“ a chudé Irčanky „On sám“ a obě míní titulární hlavu domácnosti. Nutno si uvědomit, že mezi ignoranty tato konvence či zvyk stále existují. Otec a rodina jsou základy myšlení, přirozená autorita připadá básníkovi stále přirozená. Je však překrývána a odvracena umělejšími autoritami: úředníkem, ředitel školy, policistou, zaměstnavatelem atd. Jaké jsou tyto síly bojující s rodinou uvidíme drazí bratři, jakmile postoupíme k druhé části jíž je
2. Dostal padáka. Tento idiom charakterisuje pozdějí fázi dějin jazyka než poměrně primitivní slovo „táta“. Je zbytečné se přít, zda pojem pochází z Turecka či jiné otrokářské společnosti. V Americe říkají,že tátu vyrazili. Toto vyjádření ovšem vyjadřuje plně jedinečný ekonomický systém v němž nyní otec musí žít. Rodinou tradicí je sice považován za pána, ale v průmyslové tradici nyní může být jen jistým druhem služebníka, a to služebníka, který nemá jistoty otroka. Kdyby vlastnil svou vlastní dílnu a nářádí, nemohl by dostat padáka. Kdyby byl byl vlastnictvím pána, nemohl by dostat padáka.Otrok a člen cechu ví, kde budou každou noc spát. Jen proletář individualistického industrialismu může dostat padáka: pokud ne tím stylem, že by ho hodili z Bosporu, pak jistě tak, že by ho vyhodili na nábřeží Temže. Postupme nyní k třetí části
3. z vodárny. Tento detail tátova života je velmi důležitý, je totiž odpovědí většině socialistů, tak jak byla předchozí část odpovědí většině kapitalistů. Vodárna, která otce zaměstnala je velmi velká, oficiální a neosobní instituce. Jestli je to technicky vzato byrokratické oddělení nebo velký podnik má malý nebo žádný vliv na to, co o ní táta cítí. Vodárna může a nemusí být a znárodněna a to nutně nemusí mít žádný vliv na to, jestli tátu vyhodí a vůbec žádný vliv na to, že bude obviněn, že si zahrává s ohněm. Ve skutečnosti je to tak, že jestliže se od kapitalisty dá spíš očekávat, že mu dá padáka, pak u socialisty je ještě víc pravděpodobné, že mu zakáže kouřit. Táta nemá žádnou svobodu a na jakýsi druh soukromého vlastnictví věcí jako je voda a oheň. Pokud by vlastnil svou studnu, nikdo by mu nemohl odpojit vodu a když bude sedět u svého krbu nemusí nikdy odložit dýmku. To je skutečný smysl a význam vlastnictví majetku a skutečný argument proti socialismu a možná jediný argument proti socialismu.
4. že kouřil. Na naší prapodivné přechodové fázi industrialismu není nic divnějšího než fakt, že zatímco zaměstnavatelé si nadále nárokují právo propustit člověka jako zaměstnance, začínají si již nárokovat právo dohlížet na něj jako na syna. Ekonomicky může jít a hladovět na nábřeží Temže, ale ethicky a hygienicky musí být hlídán a rozmazlován v dětském pokoji. Vláda odmítá jakoukoliv odpovědnost dohlédnout na to, aby měl chleba. Velmi naléhavě ale přebírá veškerou odpovědnost postarat se, aby nedostal pivo. Nechá schválit pojišťovací zákon jímž ho donutí, aby si sám obstaral léky, ale je jí zapřisáhle jedno, zda si dokáže sehnat něco k jídlu. A tak jestli že je vyhazování z práce neslučitelné s rodinou, pak už vůbec nejde dohromady s dohledem. Je to jeden velký zamotaný řetěz rozporů a protikladů. Je pravda, že ve zvláštním a posvátném textu Písma, nad nímž tu rozvažujeme je kouření zakázáno z obecných a veřejných důvodů a ne z medicinských a soukroumých. Přesto však není o nic méně důležité si uvědomit, že když jeho páni už prokázali, že alkohol je jed, mohou velmi brzy dokázat, že i nikotin je jed. A je vůbec nejvýznamnější, že toto nebezpečí je ještě větší v takzvané nové americké demokracii, než v takzvané staré anglické oligarchii. Když jsem byl v Americe, lidé tam již „bránili“ tabák. Lidé, kteří hájí tabák jsou na nejlepší cestě k tomu, aby dokazovali, že je obhajitelné denní světlo, nebo že skutečně není hříšné kýchnout. Jinak řečeno, potichu začínají šílet.
5. svou třešňovou bruyerku. Zde vidíme přechodný a anomální stav instituce vlastnictví. Dokonce, možná především, mezi chudými stále přežívá jistý sentiment. Pojí se ale spíše s hračkami než s nástroji, k drobným výrobkům spíš než k výrobním prostředkům. Stále však lze pozorovat cosi z vlastnického rozumu, například prvek obyčeje a kontinuity. Byla to jeho stará bruyerka z třešňového dřeva, stará společnice, možná spojená s různými romantickými nebo zábavnými událostmi v jeho životě, kterou táta pořád kouřil, nazvdory všem vodům a nástrahám cigár wodbinek či levných cigaret. Je to možná stejně tak relikvie jako tretka. Protože to ale není skutečný nástroj, protože člověku neumožňuje chopit se kreativních energií společnosti je, spolu se vší jeho sebeúctou vydána na pospas tomu, čemu se říká padák. Když dostal padáka z vodáren, je až příliš pravděpdobné, že bude muset svou starou třešňovou bruyerku zastavit.
6. páč by tu vodárnu mohl zapálit. A tento jediný verš, jako jediné verše velikých básníků je tak plným, konečným a dokonalým obrazem všech zákonů, které schvalujeme a všech důvodů, jimiž to vysvětlujeme, tak přesnou analýzou logiky všech našich současných preventivních opatření, že dokonce i ruky komentátorovy vypadá pero a nezbývá, než aby mistrovské dílo mluvilo samo za sebe.
Analýzy třeba jako ta výše uvedená podávají lepší výpověď než mnoho jiných o anomálním postoji a situaci dnešního anglického proletáře. He příhodnější, protože se vyjadřuje slovy, které on skutečně používá a k nimž dozajista nepatří slovo proletář. Bude se připomínat, že vše co se podílí na vytváření oné složitosti je v nedokončeném stavu. Vlastnictví ještě docela nevymizelo, otroctví ještě tak docela nenastoupilo, manželství v obtížích přežívají, sociální usmětňování existuje s omezeními či spíše vytáčkami. Otázkou zůstává, která ze sil má navrch a zda mohou staré síly odolat novým. Doufám že ano, ale vím, že vzdorují s víc než jedním těžkým handicapem. Hlavním mezi nimi je ten, že dělníkovy rodiné city jsou nyní už spíš instinktem než ideálem. Zřejmou obranou ideálu je náboženství. Zřejmou obranou manželství a rodiny je křesťanské náboženství. Z různých důvody, které by mohly vysvětlit jen dějiny Anglie (třebaže to dělají jen zřídka) byly přitom dělnické třídy této země od křesťanství odříznuty. Nechci vůbec popírat, ba budu při každé příležitosti souhlasit, že monogamii a její domácí odpovědnosti lze hájit na racionálním základě odděleném od náboženského. Náboženství je ale praktickou ochranou každého morálního ideálu, který má být populární a bojovný. A náš ideál, pokud má přežít, se musí vyznačovat obojím.
Ti, kdo si dělají legraci z hospodyně, která pamatuje lepší časy a o nichž jsme tu už něco řekli, obvykle mluví se stejnou novinářskou rozmarností o jejích domácích potřebách jako o jejích domácích bůžcích. Byli by celí vyjevení, kdyby zjistili jak moc mají pravdu. Modernímu naterialistovi chybí přesně to, čím pro antického pohana mohli být domácí bůžci. Ti antičtí nebyli jen z kamene a dřeva, či alespoň v kameném obložení domácího krbu a dřevě střešní konstrukce je vždy víc, než jen stavební materiál. Dokud křesťanství zachová tradici svatých patronů a přenosných ostatků potrvá i tato idea požehání domácnosti. I Pokud lidé nemají rodinná božstva, mohou stále mít zbožštělý domácí život. Když křesťanství zchladlo vlivem puritánství a racionalismu, v krbu povadlo teplo skrytého a utajeného domácího ohně. Několik uhlíků ovšem pořád žhne, nebo ještě matně svítí a mezi chudými se pořád drží vzpomínka na to, že hmotné vlastnictví je cosi posváného. Znám chudáky pro které je životním dobrodružstvím odmítnout velké sumy peněz nabízené za staré měděné ohřívače.Nechtějí je pro jakýkoliv jednoduchý užitek. Nepoužívají ho k ohřívání, ale hřeje je už jen to, že ho mají. Je to věru, jak vesele poznamenal seržant Buzfuz, poklop skrytého ohně. A je to ten oheň, který hořel před cizími a neotesanými bohy, podobnými obřím dřevěným pannám, v chyší starověké Itálie. Je to domácí bůh. A já si dokážu představit jak nějaký zanedbaný a nešťastný Angličan umírá s očima upřenýma na rudé žhnutí toho kousku mědi tak, jak šťastnější muži umírali s očima upřenými na zlatý třpyt kalicha nebo kříže.
Vždy se proto bude poukazovat na to, že vždy existovala jakási spojitost mezi mystickou vírou a materiální podobou rodinného života, že obecně vždy držely spolu a co je smutnější spolu vymizely. Pracující třídy nemají žádné majetkové reservy s nimiž by mohly bránit ostatky svého náboženství Nemají náboženství, jímž by posvěcovali a dodávali důstojnost svému majetku. A především mají tu nesmírnou nevýhodu, že mají pravdu a neví o tom. Drží se svých zdravých principů, jako by to byly rozmrzelé předsudky. Své drobné jmění skrývají skoro tak, jako by ho ukradli. Chudá žena kolikrát řekne soudci, že se bude držet svého muže s takovým vzdorem a zoufalstvím, s nímž se prostopášnice rozhoduje od svého manžela utéct. Když je zbavena dítěte bude často bude plakat tak beznadějně, jako by jí nebylo pomoci, skoro podobná dítěti, kterému sebrali panenku. Ba co dím, dítě brečící kvůli ztracené panence na ulici se setká s větším soucitem než ona.
Zábava zatím pokračuje a dokonce i v novinách se dočteme o mnoha takových konfliktem mezi rodiči se zlomeným srdcem a filantropy, kteří se jim vloupali do domu, a vždy samozřejmě se stejným výsledkem. Když na tohle přijde musíme být prostořecí, protože jediná alternativa by znamenala zuřit a já nechci skončit záchvatem všeobecného vzteku. Vím, že mnozí z ěch, kdo tuto mašinerii spustili to udělali z podnětu upřímného i když popleteného soucitu a mnozí další z těžkopádného i když nikoli bezecetného lékařského či právnického zvyku. Ale i kdybychom já a ti, kdo se mnou souhlasí měli sklony k jisté příkrosti a prudkému odsudku, nemají tito vážení lidé s naší netrpělivostí ztrácet trpělivost. V měřítku jejich velkých plánů je jistě pod jejich úroveň stěžovat si na protesty tak bezvýslednými proti křivdám tak individuálním. V téhle kapitole jsem se zamyslel nad šancemi obecné demokratické obrany cti rodiny a domácnosti a byl jsem donucen dospět k závěru, že v současnosti nevypadají příliš nadějně a že je přinejmenším jasné, že je nemůžeme zakládat na žádných osobních nadějích. Pokud takový závěr znamená naši porážku, říkáme tím současně, že nás to vede k nezaujatosti. Přinejmenším není na nás a pro nás, abychom protestovali způsobem, který by sliboval cokoliv demagogovi, natožpak patolízalovi. Ti, jimž sloužíme nikdy vládnout nebudou a ti, jichž litujeme, nidky nedosáhnou vzestupu. Parlament nikdy neobklopí předlužené babičky mávající lístky ze zastaváren. Postižené děti nemají žádné odbory. Těžko předpokládat, že by moderní vládu svrhlo pár ubohých špinavců omylem, či spíše běžnou náhodou poslaných do vězení. Všem těm vznešným socialistům, nebo těm velkých reformátorům a rekonstruktérům kapitalismu, rozmachujícím se ke svým vědeckým triufům a nestarajícím se o nic z těcho věcí, jistě nestojí za to, aby mručeli nad našim marným hněvem. A je-li marný, pak je přinejmenším méně shnilý a zkorumpovaný a nakolik je beznadějný, natolik je i nevděčný. Mají své velké kampaně a kosmpolitní systémy pro usměrňování milionů i výsledky vědy a pokroku. Nemají proč se hněvat na nás, kteří prosíme za ty, kdo nikdy nebudou číst naše slova, ani neodmění naše úsilí, třeba jen vděčností. Jistě na nás nemusí pohlížet s ničím horším než se zmatkem, když vidí, že připomínámím těchto maličkostí o zlomených srdcích a vylomených zámcích domovních dveří neděláme nic, než že zapisujeme nezaznamenatelné: triviální tragedie, které budou v proudu času čím dál rychleji blednout, nářky které v prudkém a nekončícím větru nikam nedolehnou, prudká slova zoufalství napsaná jen na plynoucí vodě. Leda snad, že by snad byla, jak někteří podivínky a zarputile tvrdí, byla kdesi hluboko vtesána do rudé žuly Božího hněvu.

Reklamy

VI. Soumrak svobody

Kdyby se návrhy na nějakou eugenickou sociologii objevily v době mezi Foxem a Gladstonem, mnohem zuřivěji by jim oponovali reformátoři než konservativci. Jestliže by ji toryové považovali za urážku manželství, radikálové by ji ještě mnohem rozhodněji chápali jako urážku občanství. V mezidobí jsme ale museli snést proces připomínající jakousi mystickou otcovraždu, podobnou tomu, co se vypráví o tolika bozích a platí o tak mnoha velkých idejích. Svoboda zplodila skepticismus a skepticismus zničil svobodu. Milovníci svobody se domnívali, že ji jen ponechávají neomezenou a přitom ji jen zanechali nedefinovanou. Když myslili, že ji jen ponechávají nedefinovanou, nechali ji ve skutečnosti bez obrany. Když lidé jen zjistili, že jsou svobodní, zjistili, že mohou zpochybňovat cenu hodnotu svobody. Na tomto reakcionářském skepticismu je ale důležité pochopit především to, že tak jak musí být neomezený teoreticky, musí být právě tak neomezený v praxi. Moderní mysl je jinými slovy namířena takovým směrema a řídí se takovým postojem, který ji povede nejen k eugenické legislativě, ale i k jakýmkoliv myslitelným i nemyslitelným výstřednostem eugeniky.
Ti, kdo odpovídají na jakékoliv volání po svobodě upadají vždy do té samé pasti. Debatoval jsem těchto věcech s nespočtem různých lidí a přiznávám, že mě docela baví sledovat, jak do ní jeden po druhém padají. Vzpomínám si, že jsem tuhle diskusi vedl před klubem velmi aktivních a inteligentních stoupenců ženského volebního práva. Pro jednoduchost ji zde zopakuji tak, jak se tehdy odehrála. Předpokládejme čistě teoreticky, že jsen řekl, že sebrat chudákovi korbel piva znamená obrat ho o jeho osobní svobodu. Je velmi důležité všimnout si, jak zní obvyklá nebo téměř universální odpověď. Velmi zřídka, z toho či onoho důvodu lidé řeknou, že lidskou svobodu tvoří ty a ty věci a pivo je výjimkou, kterou mezi ně nelze z takových a takových důvodů počítat. Téměř vžd ale někdo řekne něco ve smyslu: „A co je to vlastně svoboda? Člověk musí žít jako člen společnosti a poslouchat zakony, které atd. atd.“ Jinými slovy řečeno dopustí se úplného doznání, že napadají všechnu svobodu a jakoukoliv svobodu. Doznávají, že popírají samu existenci či samu možnost svobody. Už jen způsobem své odpovědi připouští plný rozsah obvidění proti nim. Ve snaze odmítnout menší výtku, doznávají vinu ve větším případě.
Velkou důležitost tohoto rozlišení nám může ukázat praktické podobenství. Představme si, že procitneme v půli noci a zjistíme, že do domu vešel soused a to ne předními dveřmi, ale světlíkem. Můžeme mít podezření, že si jde pro krasné staré rodinné šperky. Může nás uklidnit, když to dokáže vysvětlit nějakou mimořádnou příhodou, že třeba spadl na střechu z aeroplánu, nebo na ni musel vylézt na útěku před zuřivým psem. Čím je příběh podivnějšís výjimkou povídaček neuvěřitelných , tím lepší je to výmluva, protože čím mimořádná událost vyžaduje mimořádnou výmluvu. Sotva by nás ale uklidnilo, kdyby na nás jen zasněně a toužebně zíral a řekl: „Koneckonců, co je to vlastnictví? Proč by měly hmotné věci tak uměle náležet atd. atd.“ Jen bychom poznali, že jeho přístup umožňuje, aby vzal šperky a všechno ostatní. Nebo, když by se k nám soused blížil s velkým nožem, z něhož by kapala krev, mohlo by nás přesvědčit jeho vyprávění, že zabil dalšího souseda v sebeobraně, že tichý gentleman odvedle byl ve skutečnosti vraždící maniak. Věděli bychom, že vražedné šílenství je výjimkou a že my sami jsme velmi šťastní, že jím netrpíme a protože jsme prosti nemoci můžeme být i prosti nebezpečí. Nijak nás ale neuklidní pokud by muž s krvavým nožem měkce a trudomyslně pravil: „Koneckonců, co je to lidský život? Proč bychom na něm měli lpět? Krátký v nejlepším, smutný v nejjasnějším, není sám o sobě nic než nemoc, z níž atd. atd.“ Postřehli bychom, že skeptik je v rozpoložení, kdy je schopen nejen vraždit, ale i zmasakrovat každého v ulici. Zcela stejný účinek jaký působí otázky „Co je to majetek?“ a „Co je to život?“ vyvolává i otázka „Co je to svoboda?“ Dopřává tazateli volnost znevažovat každou svobodu, jinými slovy tedy, možnost dovolit si cokoliv. Už to co říká, je předběžná omluva a výmluva pro cokoliv by se mohl rozhodnout udělat. Jestliže někomu nasadí roubík aby mu zabránil v rouhavém klení nebo jiného zavře do sklepa na uhlí, aby nešel flámovat, vždy přitom může spokojeně říkat: „A co je koneckonců ta svoboda? Člověk je přece členem atd. atd.“
To je náš problém a to je i důvod proč nyní není obrany proti eugenice ani žádným dalším pokusům. Kdyby se ti, kdo pivo sebrali jako nedovolené potěšení na chvíli zamysleli nad tím, jak definovat potěšení dovolená, mohla být situace jiná. Kdyby ti, kdo nějakou svobodu upřeli využili příležitost jinou svobodu podepřít, mohli mít nějakou obranu. Jenže je nikdy ani nenapadlo nějakou svobodu připustit. Nikdy jim to ani na mysl nepřišlo. Výmluva posledního útisku tak vždy stejně poslouží poslouží dalšímu pronásledování. A tyranii není nikdy konec.
Tak tedy tyranie udělana jen jediný krok, aby se dostala na tajné a posvátné místo osobní svobody. Žádnému příčetnému člověku se nikdy ani nesnilo, že by ji tam a zejména ve svatyni pohlaví, spatřil. Když se ptáte „Co je to svoboda“, je stejně snadné vzít člověku jeho ženu nebo dítě, jako mu sebrat jeho pivo, právě tak jako je stejně jednoduché mu useknout hlavu, jako mu ostříhat vlasy, pokud se smíte ptát „Co je to život?“Mezi obyvatelstvem není žádná obecně rozšířená racionální filosofie lidských práv na niž bychom se mohli odvolávat v obraně i těch nejintimnějších či nejindividuálnějších věcí, které si kdo může představit. Pokud v nich totiž dosud byl nějaký nezřetelný princip, byl zcela změněn. Říkávalo se, že člověk může mít svou svobodu, pokud tím nezasahuje do svobody druhých. To dodávalo jakéhosi hrubého ospravedlnění běžného právního názoru člověka s korbelem piva.Bylo kupříkladu logické uznat jistý rozdíl mezi pivem a čajem kvůli tomu, že přemíra piva může člověka pohnut k tomu, aby hodil korbel někomu na hlavu. A dá se říct, že staropanenskou tetičku přemíra vypitého čaje jen málokdy přivede k tomu, aby někomu hodila na hlavu šálek od čaje. Jenže nyní je celý základ argumentu jiný. Lidé totiž neposuzují, co působí opilec házením půlitrů jiným, ale čeho se pitím piva dopouští na sobě. Argument je založen na zdraví a tvrdí se, že vláda musí chránit zdraví společnosti. A ve chvíli, kdy se tohle řekne pomine i jen stín rozdílu mezi pivem a čajem. Lidé si jistě mohou kazit zdraví čajem, tabákem či dvaceti dalšími věcmi. Logický hygienik přitom nemá jinou možnost, než je všechny omezit a zregulovat. Pokud má hlídat zdraví společnosti musí nutně střežit a ovládat všechny zvyky všech občanů a mezi jinými i jejich zvyky v oblasti sexu.
Jde tu ale ovíc. Platí nejen to, že člověku jsou upírány jeho poslední svobody a ne první nebo nejpovrchnější. Je právě tak nevyhnutelné, že o své poslední svobody přijde člověk nejdřív. A stejně tak je neodvratitelné to, že nejsoukromější záležitosti se ocitnou pod nejveřejnějším donucovacím tlakem. Tato obrácenu variace je velice důležitá, třebaže si jí málokdo všímá. Je-li něčí zdraví předmětem veřejného zájmu, pak jsou jeho nejsoukromější činy veřejnější než jeho nejveřejnější úkony. Představitel úřadu se musí příměji zabývat ranním čistěním zubů, než tím, jak používá jazyk na tržišti. Inspektor musí víc zasahovat do toho, jak spí v hloubi noci, než do toho, jak ve dne pracuje. Soukromý občan musí mít méně co mluvit do své koupele nebo ložnice, než do svého hlasování ve volbách nebo účtu v bance. Policista musí být v novém smyslu soukromým detektivem a musí být jeho stínem spíše v soukromých, než ve veřejných věcech. Policista za ním musí zavírat dveře z obavy, že by mohl kýchnout, nebo pod něj strkat polštáře v obavě, že¨by mohl chrápat. Tohle vše a ještě mnohem fantasknější věci plyne z prosté formule, že stát musí nést odpovědnost za zdraví svých občanů. Zásadní ale je, že se policista musí věnovat v první řadě a rychle občanu v jeho vztahu k jeho domovu a jen nepřímo a pochybněji s občanem v jeho vztahu k městu. Celá logika této zkoušky je v tom, že král musí slyšet to, se šeptá v domácích pokojích a sotva si všímat toho, co se hlásá ze střech. Slýcháme o revolucích, které všechno zpřevrací. Tohle je však revoluce, která obrátí téměř doslova vše naruby.
Kdyby obezřetný reakcionář metternichovské tradice chtěl v devatenáctém století zvrátit demokratické tendence, začal by přirozeně tím, že by demokracii upíral její pochybnější práva nad odlehlejšími věcmi. Docela dobře my například mohl začít tím, že by kontrolu nad zahraničními záležitostmi odebral lidovým shromážděním. Je možné obhajovat názor, že lidé dokáží pochopit své vlastní věci, aniž by cokoliv věděli o záležitostech zahraničních. Mohl by pak také centralizovat velké národní otázky a ponechat na místní správě hodně místních otázek. Tak by to mohlo pokračovat ještě velmi dlouho, než by nejtemnějšího teroristu z despotických časů napadlo zasahovat do toho, jak je člověk zvyklý žít ve svém domě. Ovšem noví sociologové a legislativci jsou z povahy své teorie nuceni začít tam, kde despotové končili i kdyby končili tam, kde despotové začínali. Jak by sami řekli, první a nejdůležitější pro ně musí býts sám pramen života, lásky, zrození a dětství. Tyto prameny jsou vždy skryté, vytékají z tichých domácích dvorů. Samotný život by pro ně mohl být, jak řekl pan H. G. Wells, jen předivem porodů. Jejich vlastní racionální princip je nutí začínat se vším donucováním na opačném, vnitřním, konci. O to, co se se stane na vnějším konci externích a vzdálených občanských sil a schopností se moc nestarají. Je docela dobře možné, že demokratické instituce posledních několika století budou smět v nerušené důstojnosti ještě sto či dvě stě let upadat. Naše civilisace se tak ocitne v zajímavé a nikoli nezábavné situaci. Předpokládá se, že občan v ní může stále vládnout imperiální mocí nad dalekými končinami země, a současně se připouští, že nad svým tělem a svou duší žádnou vládu nemá. Politici se ho pořád budou dotazovat, zda je opium dobré pro Číňany, ale ne na to, zda je pivo dobré pro něj. Velmi podrobně se ho budou vyptávat na mínění o tom, jak nebezpečné bude dovolit Kamčatce válečné loďstvo, ale vůbec se ho nezeptají,zda dovolí svému dítěti dřevěný meč. A především bude konsultová ohledně delikátní diplomatické krise vyvolané navrhovaným sňatkem čínského císaře, ale nebude smět se uzavřít sňatkek podle vlastní vůle.
Část tohoto proroctví či pravděpodobnosti se již naplnila a zbytek se, bez protestů a odporu, naplňuje. Snadno bychom mohli předložit nekonečný katalog příkladů toho, jak přinejmenším v zacházení s chudšími třídami již donucování dostoupilo k téměř přímé kontrole vztahů mezi pohlavími. V této kapitole mi ale jde mnohem víc o to, že všechny tyto věci byly již přijaty principiálně, i když zatím třeba nebyly naplněny v praxi. Je mnohem důležitější si uvědomit, že se reformátoři chopili principu, který, pokud bude přijat, všechny tyto věci zahrne a který není chápán dost na to, aby se proti němu protestovalo. Jde o princip, zda nejhlubší věci těla a ducha mají a musí mít nejpřímější vztah s diktaturou státu. Musí a to na základě celého důvodu a příčiny, na nichž celá věc závisí. Je to systém, který bychom mohli symbolicky připodobnit telefonu z ústředí stojícímu u něčí postele. Musí mít ke své vládě stejný vztah, jako má ke svému Bohu. To znamená, že čím hlouběji vstupuje do svého pokoje a čím pevněji zavírá dveře, tím víc je sám se zákonem. Sociální mašinerie, která takový stát činí uniformním a poddajným bude z domova ovládána jako rukojetí či jediným mechanickým přepínačem nebo knoflíkem. V hrůzném smyslu, naplněném strachem, hanbou a každým detailem zneuctění, bude možné říkat, že doročinnost začíná doma.
Dobročinnost bude doma začínat v tom smyslu, že všechny děti budou jako děti z dobročiných ústavů. Filantropie bude začínat v domácnostech, protože všichni jejich členové budou chuďasové. Doma bude začínat i policejni správa, protože všichni občané budou jako odsouzení provinilci. A až do sféry této sociální disciplíny přejde zdraví a zábavy všedního dne, až se připustí, že společnost musí v první řadě kontrolovat primární zvyky, až budou všechy zákony začínat těsně u jeho kůže či co nejblíže jeho životně důležitým orgánům—pak jistě bude vypadat absurdně, že by sňatky a mateřství neměly být podobně řízeny a uspořádány. Pak věru bude vypadat nelogicky, a bude nelogické, aby byla svobodná láska, když život o svou svobodu přišel.
Podle všeho se tedy zdá, že lidské mysli opustil onen prazvláštní sen a fanstasie zvaná svoboda. Bez ohledu na to, jaká budoucnst čeká tyto evoluční experimenty a jaké budou jejich dopady na civilisaci, je tu přinejmenším jedna země, která má co oplakávat. Pro nás v Anglii mizí a hyne cosi, čeho si naši otcové vážili o to víc, že se ani nestatrali o to, aby tomu dali jméno a nehledě na to, jak budou hvězdy přát všeobecnějšímu osudu, velká hvězda naší noci zašla. Angličané přišli o mnoho dalších věcí, které získali nebo si zachovali lidé stejného původu. Nebylo jim, na rozdíl od Francouzů, dáno ustavit věčné obce a jasná pravidla rovnosti, ani si nemohli, oproti jižním Němcům, zachovat lidovou kulturu svých písní, ani, ne tak jak Irům, jim nebylo dáno denně umírat pro velké náboženství. Od samého počátku s nimi ale byl duch, který stovkami podivných obyčejů a právních fikcí lemoval cestu člověka, který se jí chtěl ubírat sám a beze jména. Nebylo jen tak, že zapomněli na všechy své zákony, aby si pamatovali jméno psance a vyplnili zelené srdce Anglie postavou Robina Hooda. Nebylo jen tak samo sebou, že i knížata umění a literatury měla v sobě cosi z královského inkognita neodhaleného formálním či akademickým věhlasem. Nikdo proto nemůže sledovat mladého Shakespeara, jak si vykračuje zelenými stezkami ze Stratfordu nebo mladého Dickense, když se poprvé ztratil pod londskými lampami. Není to jen tak náhodou, že i samy cesty jsou tak pokřivené a vrtkavé, že když se někdo podívá na mapu připomínající spleť labyrintu pochopíl, že si prohlíží domov potulného lidu. Na jeho lesích spočíval jako odpočívající vítr duch současně divoký i důvěrně povědomý. Pokud tento duch skutečně zmizel, málo už záleží na tom, žr jej vyhnaly zvrhlosti, jež sám připustil, obludy, které sám nedbale vypustil. Industrializace, kapitalismus a prudký rozvoj tělesné vědy byly anglické experimenty v tom smyslu, že se Angličané propůjčili k jejich povzbuzování. Jenže v nich a za nimi bylo ještě cosi,co nebylo z nich—jménm to byla svoboda a byl to náš život. Možná, že tento křehký nepoddajný duch nakonec skutečně vyprchal. Je-li tomu tak, pak málo záleží na pozdějích vnějších experimentech našeho národa. Ten, na nějž se díváme bude mrtvý, oživovaný jen svými vlastními parasity. Angličané by tak zničili Anglii.

III. Skutečný příběh eugenika

Nežije v temné věži u moře, z níž by se rozléhaly řev zaživa pitvaných mužů a žen. Naopak, žije v Mayfair. Nenosí velké gobliní brýle přes něž by se jeho oči jevily velké jako měsíce a lidé kolem něj malí jako brouci. Když je důstojnější nosí jen cvikr a je-li inteligentnější, mrká. Ovšemže není tak docela bez zájmu pokud jde o dědičnost a eugenickou biologii, ale jeho studia a pokusy se soustředily takřka výlučně na equus celer, rychlého koně či koně v trysku. Není lékařem i když zaměstnává doktory, kteří pracují na důkazech pro eugeniku, právě tak jako zaměstnává doktory, kteří napravují chyby jeho večeře. Není právník, i když je bohužel často sudím. Není spisovatele ani novinářem i když nezřídka vlastní noviny. Není vojákem, i když možná má důstojnický patent v selské jízdě. Mnohdy není ani gentleman i když je často šlechticem. Jeho jmění nyní často pochází z velkého množství zaměstnaného personálu, který pobíhá po velké budově, zatímco on hraje golf. Základy svého bohatství ale často založil velmi podivným a poetickým způsobem, jehož povaze jsem nikdy plně neporozuměl. Spočíval v tom,že procházel bez klobouku po ulici, došel k dalšímu muži a pravil: „Řekněme,že má dvě stě velryb v Severním moři.“ Na to ten druhý odvětí: „A představme si, že já vlastním dva tisíce sloních klů.“ Pak udělají směnu a ten první jde ke třetímu člověku a říká mu: „Předpokládejme, že jsem nedávno přišel ke dvěma tisícům sloních klů, mohl byste atd.“ Když tuhle hru hrajete dobře, můžete hodně zbohatnout, když špatně, tak se musíte zabít nebo zkusit štěstí u soudu. Muž o němž mluvím musel hrát dobře, nebo v každém případě aspoň úspěšně.
Narodil se kolem roku 1860 a někdy od roku 1890 byl poslancem. V první půli svého života byl liberálem, druhou polovinu konservativcem, ale jeho skutečná politka v parlamentu zůstala po celou dobu v zásadě stejná a důsledná. Jeho parlamentní politika byla následující: usadí se v místnosti dole ve Westminsteru, z náprsní kapsy vyndá skvělé cigaretové pouzdro a z něj pak vyjme výtečnou cigaretu. Poté si zapálí a konversuje s dalšími takovými vlastníky o equus celer a jiných věcech, které mu mohou přinést potěšení. Dvakrát či třikrát za odpoledne zazní zvonek, to pak s velkou pečlivostí odloží cigaretu do popelníku, dávaje si velmi pozor, aby neodklepl popel a vystoupá k horní místnosti, kolem níž vedou dvě chodby. Projde to té z nich, kterou mu ukáže mladý muž z vyšší třídy, který drží kus papíru. Až chodbou projde, vrátí se, mladý muž ho započítá, on sejde zpět dolů a vezme si svou cigaretu, opět přitom dává pozor, aby nesklepl popel. Tento proces, známý jako zastupitelská vláda, ho nikdy nenutil k nějak zvlášť rozmanitému způsobu života. Nicméně i když jeho parlamentní politika zůstává beze změny, jeho přechod z jedné strany Sněmovny na druhou odráží jistou změnu v jeho obecné podnikatelské politice a společenském životě. Změna stranické nálepky je dnes už jen maličkost. V jeho případě šlo ale o změnu politiky nebo aspoň změnu projektu, i když než by se z něj stal Tory, je z něj spíš špatný druh socialisty. Je to muž, který má něco za sebou. Má za sebou smutnou historii, protože je nesporně méně dobrým člověkem než byl na začátku. A proto je právě on tím člověkem za eugenikou. Protože zdegeneroval začal mluvit o degeneraci.
Když ještě býval radikálem (abychom citovali jednoho člověk, který poněkud odpovídá jeho typu) byl mnohem lepším člověkem, protože byl mnohem osvícenějším. Počáteční drzost jeho manchesterského individualismu změkčovaly dvě poměrně lidské vlastnosti: první byla velká zmužilost v jeho pýše, druhou byla ještě mnohem větší upřímnost v jeho optimismu. Pokud jde o první věc, moderní kapitalista je jen průmyslový, ale tenhle člověk byl také podnikavý a přičinlivý. Byl pyšný na tvrdou práci, ba i na práci málo vznešenou—pokud o ní mohl mluvit v minulém a ne přítomném čase. On dokonce vynalezl nový druh viktoriánského snobství a postavil snobství na hlavu. Thackerayovi snobové dělali z Muggginsových De Mogynse, Dickensovi snobové psali dopisy v nichž se popisovaly jako důstojnické dcery „uvyklé každému přepychu—vyjma pravopisu.“, ovšem individualista celý život strávil tím, že skrýval své úspěšné rodiče. Když začínal byl spíš jako americký plutokrat, ale postupem doby ztratil americkou prostotu. Francouz pracuje až se ani bavit nemůže a pak děkuje čertovi, svému pánovi, že je dost oslem na to, aby pošel v postroji. Ale Angličan, jímž se postupně stal, pracuje dokud nemůže začít předstírat, že vlastně nikdy nepracoval. Stal se, jak to jenom jde, někým jiným—venkovským gentlemanem, který nikdy ani neslyšel o svém krámku, a jehož levice třímající pušku netuší, co dělá jeho pravice v účetní knize. Šlechtický titul používá jako přezdívku a velké statky jako jakési alibi. Přísný skotský duchovní o hraní golfu s hrozivou vážností poznamenal: „muž, který hraje golf zanedbává svou práci, zapomíná na svou ženu a nepamatuje na svého Boha.“ Asi mu nedošlo, že hlavním cílem života mnoha moderních kapitalistů je zapomenout na všechny tři.
Toto opuštění chlapecké marnivosti v práci vystřídané senilní marnivou netečností je prvním projevem úpadku anglického boháče. Když byl ještě aspoň továrním mistrem byl víc člověkem, než když je zkrátka pánem. Druhým důležitým rysem v němž byl zpočátku lepší pak bylo to, že tehdy nějak matně a napůl věřil, že obohacuje stejně tak jiné lidi jako sebe. Optimismus raně viktoriánských individualistů nebyl zcela pokrytecký. Někteří z nich s nejjasnější hlavou a nejtemnějším srdcem, třeba Malthus, viděli kam to spěje a odvážně své město Manchester založili na pesimismu spíš než na optimismu. Ale to nebyl běžný případ. Většina slušných boháčů toho druhu jako Bright a Cobden měli jakousi zmatenou víru, že se ekonomické konflikty nakonec nějak srovnají k užitku všech. Mysleli, že potíže chudých nemůže napravit zásah státu (to si mysleli o všech problémech) ale nerozmýšleli chladnokrevně o tom, jak se tyto problémy čím dál víc zhoršují. Kvůli jednomu z triků či šálení mysli, které matou hlavy blahobytným lidem všech věků, si občas mysleli, že v nich samých symbolicky triumfuje celá populace. O svých trůnech ze zlata si rouhavě mysleli to, co lze říci jen o kříží—že až budou vyvýšeni, přitáhnou všechny lidi k sobě. Romantická představa, že se kdokoliv může stát londýnským starostou je ovládla natolik, až se zdálo, že sklouzli k myšlence, že jím může stát každý. Vypadalo to, jako by v Mansion House mohlo bydlet sto Dicků Whittingtonů doprovázených stovkou koček. Bylo to celé nesmysl, ale ještě to nebyl (až do pozdější doby) podraz a švindl.
Pozvolna a postupně si ovšem tento člověk začal s rostoucí a hrůznou jasností uvědomovat, co dělá. To je obvykle jeden z nejhorších objevů, které může člověk udělat. Britský plutokrat se asi domníval, že každý tulák s sebou nosí kouzelnou kočku Dicka Whittingtona stejně upřímně jako bonapartistický vlastenec říkal, že každý francouzský voják nosí v torně maršálský baton. Jenže právě tady se objevují nebezpečí a rozdíly. Nelze srovnávat něco tak dobře vedeného jako byla Napoleonova armáda a něco tak nespravovatelného jako je moderní konkurence. Logicky bylo samozřejmě nemožné, aby všichni vojáci měli v torně maršálskou hůl, nemohli být všichni maršály o nic víc, než by všichni mohli být starosty. Ale i kdyby neměl francouzský voják v torně pokaždé baton, měl vždy tornu. Když ale onen svépomocník nesoucí krásné jméno Smiles řekl anglickému tulákovi, že ve svém ranci nosí šlechtickou korunku, anglický tulák odpověděl způsobem, na který nebylo co říct. Ukázal, že žádný ranec nemá. Mocnosti, jež nad ním vládly mu žádný nedaly, natožpak aby ho vybavily nějakou budoucnosti, či snad aspoň přítomností. Zchudlému Angličanovi, který je velmi dalek toho, aby i jen doufal, že by se mohl stát někým, nebylo nikdy nic takového ani dovoleno. Ambice francouzského vojáka se mohly ukázat nejen jako krátký, ale jako úmyslně zkrácený žebřík s vyraženými horními příčkami. Angličanům byly ale zpovyráženy spodní příčky, takže oni ani nemohli začít po žebříku stoupat. A v přímé úměrnosti ke své inteligenci začal anglický plutokrat dříve či později chápat nejen to, že chudí jsou bezmocní, ale i to, že v tom spočívá jeho jediná síla. Spíš než by je jeho bohatství zanechávalo v chudobě byla jejich bída popravdě jedinou silou dostatečně mocnou na to, aby způsobila jeho bohatství. A jak uvidíme právě tento paradox tvoří zvláštní rozdíl mezi jím a každým jiným druhem zloděje.
Myslím, že vůči němu jen spravedlivé, když řekneme, že když si tohle uvědomil, docházelo mu to pomalu. Mám za to, že na to přišel (jak už tomu u záležitostí zdravého rozumu bývá) poněkud neurčitě a ve vidění—tedy z pouhého vzhledu věcí. Starý Cobdemitovský zaměstnavatel mohl docela oprávněně argumentovat, že země není nebe, že nejlepší dosažitelné uspořádání může zahrnovat řadu nutných zel a že Liverpool či Belfast navzdory žalostným věcem, které je v nich možné vidět, rostou do větší prosperity. Jednoduše ale nevěřím tomu, že by se dokázal podívat na Liverpool a Belfast a smýšlet stále stejně. Proto se z něj stal falešný venkovský gentleman. Země není nebe, ale místo, kde se dokážeme nejblíž nebi přiblížit nesmí vypadat jako peklo a Liverpool a Balfast se peklu podobají, bez ohledu na to čím jsou nebo nejsou. Taková města by mohla jako celek být úspěšnější kdyby pár jejich občanů čím dál víc chudlo. Jenže bylo čím dál všeobecně zřejmější, že tato města právě a přesně jako celek nebohatla, nýbrž jen pár jejich občanů bohatlo na jejich čím dál horší bídě. Když je v nějaké zemi čím dál víc černochů nemůže říct, že se stává bílým státem. Když se v nějakém obci rodí stále více žen nemůžete tvrdit, že je čím dál mužnější. A stejně tam nemůžete tvrdit, že je nějaké město čím dál bohatší, když víc a víc jeho obyvatel jsou velmi chudí lidé. Možná existuje falešné dojetí vyvolané ojedinělými případy v jinak docela normální obci. Jenže faktem zůstává, že člověk nemůže přejet taxíkem napříč Liverpoolem, aniž by získal docela úplný a souvislý dojem, že takový žal a dojetí není rozlítostněním nad jednotlivými případy, ale celkovým zármutkem. Mluví se o keltské zádumčivosti, ale v Irsku najdeme jen velmi málo věcí tak smutných jako je Ir v Liverpoolu. Pustota Tary je ale ve srovnání se zpustlostí Belfastu plná veselí. Panu Yeatsovi a jeho zarmouceným přátelům doporučuji, aby svou pozornost obrátili právě k Belfastu. Zavěsí-li jednou harfu v továrně lorda Furnsee myslím, že by se mohl stát, že by praskla další struna.
Obecně vzato, tak jak se věci oku jeví, budou města jako Leeds vypadat jako žebrák mezi měšťany, když je postavíme takovým měst jako je Rouen, Florencie, Chartes nebo Kolín nad Rýnem. PO tak ohromujícím a nepříjemném dojmu je už zbytečné se přít, že jsou bohatší kvůli tomu, že pár jejich parasitů zbohatlo natolik, že se vydali žít někam jinam. Můžeme to tedy říct i jinak. Nejde ani tak o to, že by modernější města měla monopol na to či ono dobro či zlo, jako spíš o to, že jakékoliv dobro mají ve čtvrtořadé kvalitě a každé zlo v nejhorší podobě. Jistý zajímavý týdeník The Nation kupříkladu přátelsky napomenul pana Belloca a mně za to, že jsme tvrdil, že veselí a chvála kvašených nápojů jsou příznačné spíše pro obce kontinentální a katolické, než pro ty s civilisací a náboženstvím Belfastu. Tvrdili tam, že pokud bychom „překročili hranice“ do Skotska, pochopili bychom, v čem se mýlíme. Nu, nejenže jsem hranici překročil, ale měl jsem o svátečním večeru značné problémy přejít v jistém skotském městě silnici. Ve stokách podél ní leželi lidé doslova naházení jak mrtvoly a do kanálů vytékala whisky z rozbitých lahví. Těžko ode mne proto očekávat, že bych celému průmyslovému Skotsku připisoval naprostou a vysušenou abstinenci. Nikdy jsem ale netvrdil, že by pití bylo typické spíš pro katolické země. Řekl jsem, že uměřené popíjení je charakteristické pro spíše katolické země. Jinými slovy, o běžném typu občana kontinentu netvrdím, že jediným člověkem, který pije, ale spíš, že je jediný, kdo ví, jak pít. Gin nesporně patří k Hoxtonu jako pivo k Mnichovu. Kdo je ale labužník, který hoxtonskému ginu dává přednost před mnichovským pivem? Protestantský Skot si jistě řekne o „skotskou“ právě tak, jak si lidé v Burgundsku řeknou o burgundské. Najdeme je ale ležet na hromadách po obou stranách cesty, když se vydáme na vycházku burgundskou vsí? Najdeme francouzské venkovany ochotné nechat burgundské odtéct do kanálu? A tento jeden v bod v němž jsem ochotný přijmout výzvu The Nation lze přesně připodobnit téměř každému budu, podle kterého poměřujeme a zkoušíme civilisaci. Nezáleží na tom, zda jsme pro alkohol nebo proti němu. Tak či onak je víc sporný Glasgow než Rouen. Francouzský abstinent nadělá méně rozruchu a francouzský pijan menší pohoršení. Stejně je tomu s vlastnictvím, s válkou, se vším. Dokážu pochopit,že abstinenta děsí, kvůli jeho principům, italské pití vína. Jednoduše ale nedokážu uvěřit, že by jím mohl být zděšen víc, než pitím ginu v Hoxtonu. Chápu, že pacifistu jeho zvláštní skrupule vedou k tomu, že jej znechucuje Belfortův militarismus. Rozhodně ale popírám, že by ho mohl znechutit víc než berlínský militarismus. To, že dobrý socialista nenávidí drobnou péči spojenou s distribuovaným venkovským vlastnictvím dokážu pochopit. Popírám ale, že by ji kterýkoliv dobrý socialista nenávidět víc, než nesnáší velké jmění Rockefellerovo. V tom spočívá velká tragedie dnešního plutokratického státu, že totiž nemá žádný úspěch, který by mohl postavit proti omylům a chybám, které vidí a nachází v latinských a jiných metodách. Můžete (jste-li bezpečně z jeho dosahu) irského vesnického balíka označovat za pověrečného ubožáka. Pak od vás ale chci, abyste proti jeho pověrečnosti a ubohosti postavili občanský a osvícený život anglického vesnického balíka.
Dnešní boháč už ve svém srdci ví, že je rakovinou a ne orgánem společnosti. Od všech ostatních zlodějů a parasitů se liší v tom, že lapka, který okrádá násilím si přeje, aby jeho oběti byli bohaté. Ten, kdo vyhrává na základě jednostranné smlouvy si ale ve skutečnosti přeje, aby byly chudé. Když slyší Rob Roy ve své jeskyně, že se k němu blíží nějaká družina, doufá (nebo se ve zbožnějších chvílích modlí), že přijde obtížená zlatem či zbožím. Ovšem pan Rockeffeller ve své továrně ví, že ti kdo se k ní přiblíží obtíženi zbožím půjdou zase dál. Proto se bude (ve zbožnější chvíli) modlit, aby to byli nuzáci a byli tak donuceni pracovat v jeho továrně pro něj za hladovou mzdu. Říká se (a jak vím i zpochybňuje), že když Blücher projížděl bohatšími částmi Londýna zvolal „V tomhle městě by se plenilo“ Jenže Blücher byl možná bandita, ale voják. Pravý vyděrač a vykořisťovatel to vidí přesně opačně. On vidí zlatem dlážděné ulice když projíždí nejchudší částí Londýna, kde jsou ulice dlážděny ležícími sluhy. Jeho srdce povyskočí radostí, když vidí šedé vyzáblé míle Bow a Poplaru, protože ví, že teď je v bezpečí. Tohle není rétorika, ale ekonomika.
To opakuji proto, abych ukázal, že zbohatlík a šmelinář byl bez viny, protože nic nevěděl, svedly ho pohodlné a lákavé okolnosti. Byl tak nevinný jako nový thán z Glamnis, jako nový thán z Cawdor, ale král, moderní Macbeth, se rozhodl vytáhnout pod mlčenlivou hrozbou nebes. Věděl, že kořist chudých je v jeho domech, ale po zralé úvaze a pečlivém výpočtu nepřišel na žádný způsob, jak by se k ní mohli dostat, aniž by skončili ve vězení pro vloupání. Postavil se k budoucnosti čelem s tváří ztvrdlou v křemen pýchou a nekajícností. To období lze prakticky datovat do doby, kdy staré a autentické anglické protestantské náboženství začalo selhávat a průměrný podnikatel začal být agnostikem, ne tak proto, že by nevěděl kde je, ale protože chtěl zapomenout. Mnozí boháči se na skepticismus další přesně tak, jak se chudí dávali na pití, byl to způsob úniku. Ovšem v každém případě ten, kdo se dopustil omylu se z něj nejen odmítl poučit a napravit jej, ale držel se ho dál. Tím se však dopustil ještě dalšího a zábavnějšího omylu a ten se stal počátkem vší eugeniky.

VIII. Shrnutí falešné theorie

Dosud jsem se, doufám, věnoval eugenikům s takovou vážností, s jakou oni chápou sami sebe. Pokusil jsem se analysovat jejich teorii, jako by to byla teorie zcela abstraktní a nezaujatá a z tohoto pohledu se zdá, že z ní zbylo pramálo. Než však budu pokračovat druhou částí této knihy, v níž pojednám o těch ošklivých věcech, které opravdu zbyly, chci shrnout podstatné body v jejich zásadním pořadí, aby nějaký osobní úsudek (vím, že k tomu mám sklony) o významnosti nebo nedůležitosti, nezmátl postup argumentace, již považuji za naprosto férovou a konsistentní. Aby to bylo ještě jasnější shrnu vše po kapitolách a v docela krátkých odstavcích.
V první kapitole jsem se pokusil definovat podstatný bod, v němž si eugenika může nárokovat a nárokuje, že je novou morálkou. Jádrem věci je, že když posuzujeme nevěstu, můžeme posuzovat i její děti. Nepřijímám ideální nezodpovědnost člověka, který se ptá copak pro nás naše potomstvo udělalo. Ptám se ale, pro začátek, zda pro naše potomky můžeme udělat něco jiného, než se budeme jednat férově s našimi současníky. Pokud muž nemiluje svou manželku, kterou vidí, jak může milovat své dítě, které ještě neviděl?
V druhé kapitole poukazuji na to, že na toto rozdělení ve svědomí nestačí jen pouhé zmatení mysli, které z každé ženy, jež odmítne muže eugeničku. Ve světě bude vždy cosi, co bude působit, že pobuřující svazky zůstanou vždy spíše výjimkou. Vlivem, který to působí není eugenika ale smích.
V třetí kapitole se snažím popsat dosti mimořádnou atmosféru, která takové věci umožňuje. Označuji ji jako anarchii, ale vysvětluji, že je to anarchie v ústředích, kde by měla dlít autorita. Vláda se stala nezvládnutelnou, to proto, že nedokáže přestat vládnout. Zákon se stal psancem, to proto, že nedokáže postřehnout, kde my měl mít své meze. Zásadním rysem naší doby je pokoj lůzy a šílenství vlády. V této atmosféře je přirozené, že se i lékařští experti, coby autority, zblázní a pokouší se tak nahodilý a nezralý sen, jako je tohle laskání a proklepávání (a celkově spíš kažení) nenarozeného dítěte.
V kapitole čtvrté jsem ukázal jak ona netrpělivost prolétla úzkým kanálem zákonů o šílenství a zničila je tím, že je rozšířila. Blázen není nic jiného než výjimka potvrzující pravidlo. Eugenici se ale snaží zacházet s celou společností jako se sérií výjimek–aby ze všech lidí nadělali blázny. Na tomto základě nemá nikdo naději, protože každý názor má svého autora, a všichni autoři mají své předky. Eugenikova mentalita pobízí, aby v eugeniku věřil stejným způsobem, který unáhleného milence má k tomu, se proti ní proviňoval. Podle materialistické hypothesy jsou obě mentality stejně nezodpovědným výsledkem více či méně neznámých fysických příčin. Skutečná obrana člověka proti logickému eugenikovi se podobá falešnému bezpečí Macbethovu. Jediný eugenik, který by na něj mohl racionálně zaútočit musí být muž nezrozený ze ženy.
V následující kapitole, kterou jsem pojmenoval „Unikající autorita“ jsem se marně snažil pevně lokalizovat jakoukoliv autoritu, která by mohla racionálně rozhodovat o lidech v takto zakořeněné a universální záležitosti. Málo by pomohlo, kdyby to dělali jedni obyčejní lidé pro druhé a pokud by takovou moc běžní lidé vykonávali, velmi brzy by tisícem vrtochů a malicherných sporů prokázali jak moc jsou obyčejní. Poté jsem se zabýval osvícenou despocii několika obecných profesorů hygieny a zjistil jsem, že nemůže fungovat z jednoho podstatného důvodu. Můžeme totiž vždy získat lidi dostatečně inteligentní na to, aby se pro nás víc naučili o tom či onom úrazu, bolesti nebo nemoci, ale nemůžeme počítat s tím, že by se objevili velcí kosmičtí filosofové. A jen od nich bychom mohli očekávat, že budou vědět víc než my o normálním jednání a obecném zdravém rozumu. Zkrátka od takové odpovědnosti by se odtahoval každý druh člověka, vyjma toho druhu nejhoršího, který by se jí chopil.
V další kapitole pak přecházím k posouzení, zda toho víme o dědičnosti dost na to, abychom mohli postupovat rozhodně, i kdybychom věděli, kdo má povinnost jednat. Zde eugeniky odkazuji na odpověď pana Wellse, s níž se pokud vím nikdy nevypořádali vůbec, natožpak uspokojivě—totiž s důležitou a prvořadou námitkou, že zdraví není vlastnost, ale poměr vlastností, čili že i ze svazku dvou zdravých lidí může vzejít výstřednost zvaná nemoc. Zde je třeba poznamenat, že konkrétní biolog může upřímně věřit, že s Mendelovou nebo Weissmannovou pomocí objevil pevný princip. My se tu ale nezabýváme tím, zda ví dost na to, aby si mohl oprávněně myslet (jak je jakýmsi zvykem lidoopů Homo), že má pravdu. Zabýváme se tím, zda víme my dost na to, abychom jako odpovědní občané mohli svěřit takové pravomoci do rukou lidí, kteří mohou být buď podvedeni, nebo mohou být podvodníky. Docházím k závěru že ne.
V poslední kapitole první části knihy jsem ukázal, co považuji za pravé tajemství toho zmatku, tajemství toho, co eugenici skutečně chtějí. Chtějí, aby mohli zjistit, co vlastně chtějí. Nestačí jim, že na výzkum dávají peníze, chtějí, aby výzkum získal oficiální postavení, které by mu dalo stejně donucovací moc uvalovat povinnost jako vzdělávání nebo státnímu pojištění. Přesto jde stále o výzkum a ne o objev. Chtějí zkrátka státní církev nového druhu, jíž má být Oficiální církev pochybnosti—namísto víry. Nemají žádnou eugenickou vědu, ale myslí vážně to, že pokud se podrobíme vivisekcím, jednoho dne velmi pravděpodobně nějakou dohromady dají. Poukazuji, poněkud důstojnějšími slovy, že je to poněkud hloupé a těžkopádné.
A teď v druhé části knihy budeme pokračovat posuzováním skutečných záležitostí. S hlubokým zármutkem říkám, že je nutné se vrátit k realitám vašeho a mého každodenního života. Naše veselá dovolená v zemi nesmyslů skončila, víc již nespatříme její krásné město s téměř biblickým jménem Žvást, ani lesy plné nepořádku a divů stejně úžasných jak nejnovější objevení Ameriky, ani pole vikví jež mohou sklízet pouze náměsíčníci. Již se nesetkáme s těmi rozkošnými obludkami, které by mohly klábosit v jednom bláznivém klubu se Snarkem a Jabberwockem, Pobblem či Dongem se zářivým nosem. Nesetkáme se s otcem, který sice vůbec nerozumí matce, ale je má naprosto jasno o dítěti, které jednou bude čekat, ani právníkem, který musí své zákony honit skoro stejně rychle jako před nimi zločinec utíká. Konec je schůzkám se dvěma bláznivými doktory, kteří se mohou milion roků hádat, kdo z nich má právo toho druhého zavřít, s gramatikem, který se křečovitě drží trpného rodu a tvrdí, že jeho čehosi povinností, aby se stalo bez jakéhokoliv lidského přičinění. Už se neuvidíme s mužem, který sezdává obry tak dlouho až to jejich páteř nevydrží, tak jako dítě, vrší jednu cihlu na druhou kvůli zábavě z toho, jak se celá ta rozkymácená věž skácí k zemi. Především už se pak nepotkáme s oním výtečným vědcem, který po vás chce abyste ho platili a korunovali proto, že dosud na nic nepřišel. S těmito pohádkovými brach se musíme rozloučit. Sice existují, ale na to co se děje nemají žádný vliv. Jsou to upřímní hlupáci a nástroje právě tak, jako jsme se vy i já téměř stali upřímnými hlupáky a nástroji. Pokud se s chladnou hlavou zamyslíme nad světem v němž žijeme, pokud jak prakticky se chová praktický politik, alespoň pokud jde o hotové peníze, jak nudní a přízemní jsou povětšinou milionáři a manažeři tiskových trustů, jak velmi obezřelí a zcela protikladní idealistickému neklidu jsou ti, kdo ovládají kapitalistickou společnost—když se nad tohle vše posoudíme je po pravdě neuvěřitelné, že je eugenika nejpřednějším módním tématem a téměř již přijatým a platným zákonem i kdyby byla v praxi jen nezavršenou fantasií, jíž je, jak jsem ukázal, v čistém rozumu. I kdyby to byla jen revoluce, byla by to pro moderní státníky revoluce příliš revoluční, pokud by za ní nebyl ještě něco jiného. I kdyby byla pravým ideálem pro naše „praktické muže“, kdyby tu nebylo ještě i něco praktického. Nuže, cosi praktického tu doopravdy je. Eugenika nemá žádné důvody či rozum, ale spoustu motivace. Její stoupenci jsou velmi neurčití pokud jde o teorii, ale budou až bolestně praktičtí pokud jde o její praktikování. A i když musím zopakovat, že mnozí z jejích výmluvnějších propagátorů jsou vcelku nevinnými nástroji, jsou tu, dokonce i mezi eugeniky, už i tací, kteří vědí co dělají. Těch se nemůžeme ptát co je to eugenika, nebo co to propána dělají. Těm můžeme jen říct „Běda vám pokrytci, kteří vyjídáte domy vdov a pro přetvářku užíváte dlouhých slov.“