IX Krátká kapitola

Někdy kolem roku 1913 se eugenika změnila z podvodu v módu. A tehdy mohu-li si dovolit takové shrnutí, začala teprve ta pravá legrace. Organizující a spořádávající mysl, již jsme viděli už posuzovat problém populace slumů, populárních materiálů a možnosti protestů, měla dojem, že přišel čas zahájit tažení. Eugenika se začala objevovat ve velkých titulcích hlavních deníků a na velkých obrázcích v častopisech. Gentlemanovi z ciziny jménem Bolce žijícímu v Hampsteadu se dostalo velké reklamy kvůli jeho jednoznačnému záměru stát se otcem Nadčlověka. Nakonec se narodila Superžena a dostala jméno Eugenetta. O rodičích se psalo, že udělali naprosto vše proto, aby vytvořili dokonalé prenatální podmínky „Odstranili ze svého života vše co nesměřovalo k naprostému štěstí.“ K tomu by jistě byli připravení mnozí jiní, ale ve přebohatém novinářském psaní o tomto tématu nemohu najít podrobnější poznámky o tom, jak se to má udělat. Byl konsultován pan H. G. Wells, dr. Saleeby a zjevně dr. Karl Pearson. V rodičích byla pečlivě pěstována každá vlastnost žádocí pro ideá,ní dítě. Problém smyslu pro humor byl považován za mimořádně vážnou věc. Eugenický pár se přirozeně obával, že by v tomto směru mohl mít nedostatky a proto se jako praví vědci obrátili na odborníky. Aby pěstovali svůj smysl pro legraci a zábavu navštívli Harry Laudera (slavný skotský komik a bavič pozn. překl.), poté Wilkie Barda a poté i George Robeye (hvězdy anglických music-halls pozn. překl.), ale jak se zdálo, vše marně. Čtenáři novin se však zdálo jakoby jména Mečikova, Steinmetze a Karla Pearsona měla být brzy skoro tak známá jako Robeye, Laudera a Barda. Spory o těchto eugenicích a zprávy o polemikách na eugenických kongresech plnily nesčetné novinové sloupce. Skutečnost, že tvůrce dokonalých prenatálnách podmínek pan Bolce čelil posléze u soudu žalobě kvůli tomu, že svůj byt ponechával ve špinavém a zanedbaném stavu vrhl jen malý a prchavý stín na překrásný úsvit vědy. Bylo by marné zaznamenávat kterýkoliv z tisíce svědectví o jejím triugfu. Přirozenost věcí je taková, že by to znamenalo napsat velmi dlouhou kapitolu či spíše začátek další knihy. V nespočetných příkladech by zaznamenávala triumfy popularizace eugeniky v Anglii. Jenže tahle kapitola není první, nýbrž poslední. A musí to být kapitolka velmi krátká, protože celý tenhle příběh byl ukrácen. Stalo se cosi velmi zvláštního. Anglie se vydala do války.
Už to samo o sobě by stačilo nepříjemně narušit život malé Eugenettky a počátky nastolení eugeniky. Musíme si ale všimnout mnohem hrozivější a znepokojivější skutečnosti. S kýmpak se to, běda, Anglie pustila do války? Anglie se vydala válčit s Nadčlověkem v jeho rodišti. Pustila se do boje právě s tou zemí vědecké kultury z níž vzešel samotný ideál Nadčlověka. Válčila tedy s celým dr. Steinmetzem a asi i s nejméně polovinou dr. Karla Pearsona. Vedla bitvu s rodištěm devíti desetin profesorů, kteří byli proroky nové naděje lidstva. Do pár měsíců bylo už jen samo označení profesor předmětem sykotu a nízké plebejské zábavy. Samo jméno Nietzseho, který pozvedal před lidstvem tuto naději v něco nadlidského se dočkalo výsměchu celého světa, jako kdyby byl stižen šílenstvím. Na celý národ sestoupila jiná nálada. Byla to chuť dát se na pochod, duch spontání vojácké bdělosti a demokratické disciplíny, jíž velely vzdálené zvuky polnice. Lidé se, kupodivu, začali bavit o starých a společních věcech, o anglických hrabstvích, jejich klidných krajinách, o mateřství a zpola pohřbeném náboženství své rasy. Smrt osvěcovala zemi jako nové slunce a vše činila živým a viditelně drahým. A v přítomnosti této urgentní skutečnosti se jaksi zdálo, že i pan Bolce a eugenické dítě, jsou kdesi nesmírně daleko a skoro stejně tak k smíchu.
Takový zvrat vyžaduje vysvětlení, které můžeme ve stručnosti nabídnout. A Evropě byla jedna provincie, která dovedla blíž než kterákoliv jiný ten druh řádu a předvídavosti, které jsou předmětem této knihy. Už dlouho byla příkladným státem pro všechny ony racionálnější moralisty, kteří ve vědě viděli spořádanou spásu společnosti. Měla jistě před všemi státy náskok v sociální reformě. Všechny systematické sociální reformy si od ní všichni hrdě a otevřeně půjčovali. Když pak tedy tato provincie Prusko seznala, že by bylo příhodné svůj imperiální systém rozšířit o sousední a neutrální Belgii měli všichni vědečtí nadšenci příležitost a privilegium, jichž se pouhým theoretikům často nedostává. S uspokojením mohli sledovat jejich utopii v chodu, ve velkém měřítku a z blízka. Na rozdíl od ostatních evolucionistických optimistů nemuseli čekat na pomalé přibližování se nečeho, co by se blížilo jejich snům. Nemuseli čekat na něco vzdálenoho, na vize budoucího státu, viděli svůj Ráj zpřítomněný. A pět let mlčeli.
Nakonec ta věc pošla a její puch táhl až do nebes. Dalo by se předpokládat, že taková hnusota nikdy zcela nevymizí z lidské paměti, ale paměť lidská je nestálá. Je možné, že tihle zmatení hlupáci opět shromáždí pospolu a znovu se pokusí věřit svým snům a nevěřit svým očím. Někteří možná milují otrokářství tak ideálně a nezaujatě, že k němu budou loyální i v porážce. Kdekoliv bude nalezen zlomek tohoto roztrhaného řetězu, najdeme je jak se ho usilovně drží.Věčná milost ale stanovila meze pro toho, kdo byl nejprve podveden a posléze oklamal sám sebe. Viděli své vzory vědy a organizace, jak dělají svoje na zemi i na moži a ukazují svou lásku k učenosti v Lovani a lásku k lidstvu v Lille. A alespoň na chvíli věřili svědectví svých smyslů. A pokud nevěří nyní, neuvěří, ani kdyby jeden vstal z mrtvých, ani kdyby vstaly na svědectví proti nim miliony těch, kdo padli, aby porazili prušáctví.

Reklamy

VII. Proměny socialismu

Socialismus je jedna z neprostších myšlenek na světě. Vždycky mi bylo divné, proč je kolem ní tolik zmatku, nepochopení a ubohých pomluv. Svého času jsem se socialismem souhlasil, protože byl jednoduchý. Nyní s ním nesouhlasím, protože je příliš jednoduchý. Přesto s ním většina jeho oponentů zachází jako by nešlo jen o nepravost, ale o přímo o tajemství zla, což je podle všeho mate ještě víc, než je to přivádí k šílenství. To, že jeho odpůrci budou socialismem zmateni nemusí vypadat divně. Zvlášnější a zajímavější se jeví, že stejně popletení jsou i jeho obdivovatelé. Nepřátelé socialismus měli ve zvyku socialismus odsuzovat jako anarchii, jež je jeho protějškem. Jeho příznivci podle všeho předpokládají, že je to jakýsi druh optimismu , což je téměř stejný opak. Přátelé i nepřátelé se vyjadřovali tak, jako by socialismus obsahoval jakousi vírou v ideální lidskou přirozenost, což by mě nikdo nenapadlo. Socialistický systém je víc než jakýkoliv jiný založen ne na optimismu, ale na dědičném hříchu. Navrhuje, aby stát jako svědomí společnosti držel všechy primární formy vlastnictví a to očividně proto, že lidem nelze umožnit aby vlastnili, obchodovali, sdružovali se, nebo si konkurovali, bez toho, aby si u toho tím ubližovali. Právě tak jako může stát vlastnit všechny zbraně, aby se lidi nepostříleli, tak může držet všechno zlato a veškerou půdu, aby se vzájemně nepodváděli, nevydírali a nevykořisťovali. Vypadá to mimořádně prostě a dokonce očividně a tak tomu i je. Je to příliš do očí bijící, než aby to mohla být pravda. Ale i když je to očividné, je skoro neuvěřitelné, že to kdy kdo považoval za optimismus.
Osobně jsem proti socialismu nebo kolektivismu či bolševismu, nebo jak to budeme chtít pojmenovat v první řadě z důvodu, jemuž se tu nevěnuji, totiž iedálu vlastnictví. Říkám ideál a ne jen idea a už to samo ukazuje na morální omyl v celé věci. Odstraňuje to všechny chmurné obavy antisocialistů o tom, že lidé zatím ještě nejsou anděly, i všechny ještě strašnější naděje socialistů, že z lidí budou brzy nadlidé. Netvrdím a nesouhlasím s tím, že by vlastnictví byl ústupek nízkosti a sobectví, myslím, že jde o věc cti. Myslím, že je to ta nejopravdověji populární věc cti. Ale i když to má všechno společné s mou výzvou za důstojnost domova, nemá to co do činění s tímto letmých shrnutím situace socialismu. Proto jen krátce poznamenám, že je marné , když mi ti vulgárnější kapitalisté ušklibující se nad ideály říkají, že abych mohl nenávidět socialismus musel bych změnit lidskou přirozenost. Souhlasím, musí ji změnit k horšímu.
Mračna kolem smyslu socialismu do značné míry rozptýlili fabiáni v devadesátých letech. Přičinil se i pan Bernard Shaw, který jako jakýsi protiromantický Quichote, se Sydney Webbem jako Sancho Panzou, útočil na rytířstvo stejně jako rytířstvo bojovalo s větrnými mlýny. Jestliže tihle paladinové měli nějaký hrad, který by hájili, pak můžeme říct, že jejich hradem byl poštovní úřad. Sloupovitá červená poštovní schránka byla nehybným kůlem k němuž byla připoutána nezdolná síla kapitalismu. Podnikatelé, kteří tvrdili, že stát nemůže nic řídit byli nuceni připustit, že všechny své obchodní dopisy a telegramy svěřují státu.
Ono se totiž nakonec ukázalo, že není potřeba, aby jedna pošta soutěžila s druhou, kdo bude mít růžovější známky nebo zajímavější pošťáky. K účinnosti poštovní služby nebylo zapotřebí aby paní poštmistrová nakupovala pencové známky za půlpenny a prodávala za dvě pence, nebo aby se zakázníky smlouvala a snažila se vydělat na každé zásilce nebo, aby na každý telegram vyhlašovala soutěž. Na tom,a aby se stát staral o národní potřeby očividně nebylo nic skutečně nemožného a poštovní úřad byl spravován přinejmenším snesitelně. I když rozhodně nebyl vždy příkladným zaměstnavatelem, mohl by se jím pomocí podobných metod stát. Nebylo nemožné, aby Nejvyšší poštmistr a obyčejný pošťák mohli dostat spravedlivou, pokud ne přímo rovnou mzdu. Stačilo by jen rozšířit toto pravidlo veřejné odpovědnosti a unikli bychom vší hrůze nejistosty a mukám soucitu, jež jako noční můry sužují lidstvo v šílených krajnostech ekonomické nerovnosti a nespravedlnosti. Jak řekl pan Shaw „Člověk musí nejprve zachránit čest společnosti, aby mohl zachránit svoji.“
Tak zněla jedna strana argumentu: že změna odstraní nerovnost. Na druhé straně byla odpověď. Nejpravdivěji ji vyslovíme, když vedle poštovního úřadu postavíme další modelovou instituci a zařízení. Má ještě blíž k ideální republice nebo obci bez soutěžení nebo soukromého zisku. Své občany vybavuje nejen poštovními známkami, ale i ošacení, stravou a bydlením a vším co potřebují. V tom všem zachovává značnou míru rovnosti, zejména v ošacení. Dohlíží nejen na dopisy, ale na všechny formy lidské komunikace, zejména ten druh zlé komunikace, která kazí dobré mravy. Toto příkladné dvojče poštovního úřadu se nazývá vězení. A mnoho z plánů příkladného státu jejich oponenti považovali za plány modelového vězení, dobrého v tom, že lidem poskytovalo rovnou stravu, ale méně přijatelný protože je stejně rovně věznil.
Je lepší být ve špatném vězení než v dobrém. Z pohledu vězně to není vůbec paradox, i kdyby jen proto, že ze špatného vězení se mu může lépe podařit utéct. Ale i když od toho odhlédneme, bylo člověku v mnoha ohledech lépe ve starém a zkaženém vězení, kde mohl žalářníky uplatit, aby mu přinesli něco k pití a pak popíjet se spoluvězni. A právě to je přesný rozdíl mezi současným a navrhovaným systémem. Současný systém nerespektuje nikdo, kdo by stál za řeč. Kapitalismus je zkažené vězení. To je nejlepší, co o kapitalismu můžeme říct. Ale je to aspoň něco dobrého, co o něm můžeme říct, protože ve zkaženém vězení je člověk o něco svobodnější, než by byl ve vězení úplném. Člověk může stejně dobře zjistit, že jeden dozorce ve vězení může být nedbalejší než jiný, jako může najít zaměstnavatele, který bude laskavější než jiní. Může si přinejmenším mezi tyrany vybrat. V druhém případě najde stejného tyrana kamkoliv se podívá. Pan Shaw a další racionální socialisté se shodli, že státu bude v praxi vládnout malá skupinka. Jakýkoliv nezávislý člověk, jemuž se ona skupina nelíbí zjistí, že na něj jeho nepřítel čeká na konci každé cesty.
O socialismu se tedy velmi stručně dá říci, že jeho přátelé jej doporučují jako rostoucí rovnost, kdežto jeho nepřátelé mu odporují jako úbytku svobody. Na jedné straně se říká, že stát posktne bydlení a stravu všem, na straně druhé padla odpověď, že to mohou udělat jen představitelé státu, kteří budou dělat inspekce po domech a regulovat, co kdo bude jíst. Kompromis k němuž nakonec došlo patří k těm nejzajímavějším a dokonce nejzvláštnějším případům v dějinách. Bylo rozhodnuto udělat vše, kvůli čemu byl kdy socialismus odsuzován a nic z toho, po čem se v něm toužilo. Jelikož se předpokládalo, že se dosáhne rovnosti za cenu obětování svobody, rozhodli jsme se dokázat, že bylo možné svobodu obětovat, aniž bychom dosáhli rovnosti. O tu se ve skutečnosti nikdo ani v nejmenším nepokusil a to zejména o rovnost ekonomickou. Zato nastalo velmi odhodlané a horlivé úsilí odstranit pomocí nové žně hrubých omezení a zásahů svobodu. Nebyl to ale socialistický stát, kdo by regulovat ty, jež by krmil, jako děti či jako vězně. Byl to kapitalistický stát podnikající nájezd na všechny, které pošlapal a opustil v libovolném doupěti jako vyvrhele nebo zlomené lidi. Moudřejší sociologové si všimli, že bude koneckonců jednoduší rovnou se pustit do hlavní práce a lidi týrat a šikanovat, aniž by se před tím zdržovali namáhavou přípravou a tím, že by je zprvu podporovali a pomáhali jim. Bylo přece jen snazší kontrolovat dům, aniž by ho museli pomáhat stavět. Při troše štěstí dokonce ho mohli dokonce zkontrolovat natolik včas, aby jeho stavbě předešli. To vše je popsáno v dokumentaci k bytové otázce, protože lidé té doby milovali otázky a nesnášeli odpovědi. Bylo snadné omezit dietu a neposkytnout večeři. To vše najdeme v dokumentech k abstinenční reformě.
Lidé se zkrátka rozhodli, že nelez dosáhnout žádného z dober socialismu, ale utěšili se tím, že dosáhli všeho, co na něm bylo špatného. Celou jeho oficiální disciplínu, z níž byli sami socialisté na pochybám nebo přinejmenším v defenzívě převzali kapitalisté. Nyní ke všem starým plutokratickým tyraniím kapitalistického státu přidali všechen byrokratický útisk státu socialistického. Zcela zásadní tu přitom je, že tím ani v nejmenším nezmírnili nerovnosti kapitalistického státu. Jen zničili ty individuální svobody, které jejich obětem ještě zůstávaly. Nikomu to neumožnilo postavit si lepší dům, jen ubylo domů v nichž mohl bydlet—nebo jak si v nich mohl uspořádat svůj život, když mu zakázali chovat prasata či drůbež nebo prodávat pivo nebo jablečný mošt. Ani to nijak nepřispělo jeho mzdě, pouze to z ní ubralo a peníze skončily, ať se mu to líbilo nebo ne, zamčené v pokladně, která byla považována za jakousi lékarničku. Nepřineslo to žádné jídlo, které by poslaly domů dětem, tam jen přišli inspektoři, aby rodiče trestali, že nemají dětem co dát k jídlu. Nepostaralo se jim o oheň v krbu, jen pamatovalo na tresty za to, že nemají požární hlídku. A ani he nenapadne, aby ji zajistili sami.
Nuže, tato anomální situace asi nakonec vyústí do otrockého státu podle these pana Belloca. Chudáci upadnou do otroctví. Stejně správně bychom mohli říct, že budou vyzdviženi do otroctví. Tím chci říct, že dříve nebo později se bohatí velmi pravděpodobně chopí jak vedle tyranské i filantropické části podniku. Budou lidi jak krmit, tak je budou honit coby vyvrhele. Pro účely mého argumentu ale ani není třeba zacházet tak daleko, vlastně ani nikam dál, než věci zatím došly. Čistě negativní fáze vměšování a zasahování v níž nyní vězíme je sama o sobě docela příhodná pro všechny tyto eugenické experimenty. Kapitalistovi, jehož zpola vědomé myšlenky a postup jednání jsem v předchozích kapitolách zjednodušil do příběhu, toto nedostatečné řešení pro jeho potřeby docela stačí. Už dlouho měl dojem,že musí nějak hlídat, nebo vylepšit neuvážené a nahodilé rozmnožování podrobené rasy, jež současně překonává jeho požadavky a nedokáže naplnit jeho potřeby. Anomální situace ho přitom už naučila činit věcem přítrž. U prvních zásahů do věcí sexu postačí, když budou negativní a těch je už nyní bezpočet. Zamyšlení nad tímto stadiem socialismu nás tedy přivádí ke stejnému zavěru jako to na ideálem svobody formálně vyznávaným liberalismem. Ideál svobody je ztracen a ideál socialismu je změněn natolik, žes se stává pouhou výmluvou pro útisk chudých.
První pohyby směrem k zásahům do nejhlubším domácích záležitostí chudých měli všechny povahu negativního vměšování. Matkám v chudých ulicích byly rozesílány úřední papíry, v nichž někdo naprosto cizí kladl těmto ženám otázky, za které by ho, ve třídě již jsme označovali za gentlemanskou nebo v zemích lidí nazývaných svobodnými, zabili. Ony otázky se měly vztahovat k podmínkám mateřství, ale nám tu jde o to, že reformátoři nezačali budováním těchto ekonomických či materiálních podmínek. Nepokusili se zaplatit peníze nebo založit vlastnictví, aby je vytvořili. Nikdy nedávali nic—vyjma rozkazů. Další formou zasahování, kterou jsme již zmínili, je unášení dětí na základě nejfantasknějších výmluv podvodné psychologie. Jacísi lidé sestavili aparát zkoušek a záludných otázek ze kterých by mohla být docela zábavná hra na hádanky u rodinného krbu. Jako důvod k mrzačení a trhání rodin se ale jeví nedostatečnými. Další se začali zajímat o beznadějné morální podmínky dětí, jež se narodily do ekonomických podmínek, které se oni nepokusili zlepšit. Velmi zdůraznili, že zločin je nemoc a svá kriminologická bádání tak úspěšně, že otevřeli polepšovny malým klukům záškolákům, ale pro napravovatele žádný nápravný ústav neudělali. Nemusím se zastavovat, abych vysvětloval, že zločin není nemoc. Nemocí je kriminologie.
Nakonec lze dodat jednu věc, která je přinejmenším zřejmá. Bez ohledu na to, zda se organizaci průmyslu podaří pozitivně přispět k eugenické rekonstrukci rodiny, již se jí podařilo přispět negativně, tak jak jsme již zmínili, konkrétně jejím zničením. Vzala na sebe podobu propagandy všobecného rozvodu vypočítanou přinejmenším na to, aby masy uvykla na novou myšlenku proměnlivých a přeskupujících se rodin. Otázce rozvodu se zde nebudu věnovat v její vnitřní podobě, což jsem udělal jinde a jen na něj poukážu jako na jednu z forem, jež nahradily positivní ekonomickou rovnost. Kázalo se o něm s divným veselím, jako by sebevražda lásky byla něčím nejen lidským, ale i šťastným. Není však třeba vysvětlovat a už vůbec není třeba popírat, že pronásledovaní chudí nemocného industrialismu skutešně udržovali manželství proti všem možným nevýhodám a často v rozvodu našli individuální úlevu. Industrialismus přináší mnoho nešťastných manželství ze stejného důvodu z jakého vytváří tolik nešťastných lidí. Jenže všechny reformy měla za cíl spíš zachránit industrialismus než štěstí. Chudé páry bylo zapotřebí rozvést, protože už byli rozděleni. Vším tím moderním zmatkem se vine podivný principo obětovat starobylý způsob nakládání s věcmi proto, že se nehodí k modernímu zneužívání. Když se v obilí najde koukol projeví se největší rychlost a praktičnost vždy v pálení obilí a shromažďování koukolu do stodol. A jelikož had obtočený kolem poháru vypustil svůj jed do vína z Kány pustili se analytici ihned do práce, aby zachovali jed a vylili víno.

V. Z pohnutek nízkých a nečestných

Kdyby se kdpokoliv ptal, zda je představitelné, aby nějaký běžný bohat člověk mohl prob,ém analyzovat nebo připravit tento plán, nelidsky dalekozraký plán, odpověděl by, že samozřemě ne. Mnozí bohatí zaměstnavatelé jsou na něco takového příliš velkorysí, četní jsou přliš hloupí na to, než aby věděli, co dělají. Eugenická příležitost, již jsem popsal je jen konečnou analýzou celého směřování toho druhu člověka, který neanalyzuje své myšlenky. Vidí zhrbeného tuláka, s nemocnou ženou a řádkou rachitických dětí a upřímně rozvažuje, co si s nimi může počít. Prosperita ale sebezpytu nepřeje on se sám sebe ani neptá, zda spíš myslí na to, jak by jim mohl pomoci nebo na to, jak by je mohl využít—co by ještě pro ně mohl udělat nebo co by oni mohli ještě udělat pro něj. Možná má upřímně na mysli obojí, ale to druhé mnohem víc než to první. Nad rozlámaným nářadím Mamonu hořekuje mnohem víc, než na rozbitými božími obrazy. Bylo by téměř nemožné došátrat se do limbu jeho skutečného smýšlení, můžeme si však být jisti jednou věcí, kterou si nemyslí. Nemyslí si: „Tenhle člověk by mohl být zrovna tak veselý jako já, kdyby za mnou nemusel chodit kvůli práci nebo mzdě.“
Že je eugenik v jádru zaměstnavatel dokládají po všech stránkých mnohačetné důkazy, které jsou ale z povahy věci nutně velmi rozmanité a většinou negativní. Neohromnější důkaz je současně patrně nejnegativnější: zdá se totiž, že si nikdo nedokáže představit obětování kapitalistického indistrialismu jakémukoliv jinému cíli. Kvůli zvláštnímu opakujícímu se sklouzávání mysli, protivnému stejně jako zasekávající se hodiny, lidem uniká hlavní věc a soustředí se na podružnosti. „Moderní podmínky“ považují za danné a neměnné, i když samo slovo „moderní“ naznačuje, že jsou pomíjivé a prchavé. Se „starými ideami“ zachází jak s něčím nepoužitelným, třeba už jejich věkovitost často dokládá jejich trvalost. Před pár lety jisté dámy sepsaly petici za zvýšení nástupišť na našich velkých nádražích, protože je to pohodlnější, když nosí velmi úzké sukně. Nikdy je nenapadlo, že by se mohly převléct do nějaké rozumnější sukně. A ještě méně jim docházelo, že ve srovnání se všemi dámskými módami, které po něm povlávaly je dnes už nádraží St. Pancras stejně historické jako chrám sv. Petra.
Mohl bych celou tuto knihu naplnit přílklady všeobecného nevědomého předpokladu, že život a pohlaví se musí podřídit zákonům „podnikání“ nebo indistrialismu a ne naopak. Byly by to příklady ze všech časopisů, románů a novin. Pro stručnost a příznačnost, použiju jeden příklad z víceméně eugenického listu, který tu leží přede mnou otevřený–listu, který se v záhlaví stále chlubí, že je výlučným orgánem vzbouřené demokracie. A zde jakýsi člověk píše, šíření krajní bídy se nikdy nezastaví, pokud nižší třídy nevzděláme v metodách jimiž vyšší třídy předcházejí plození. S hroznou hravostí se pak ještě podepsal „V naději“, Nuže, metod jimiž lidé ve vyšších třídách předchází plození je jistě mnoho, jednou z nich je to, čemu se říkalo „platonické přátelsví“, než pro to v Old Bailey našli jiné jméno. Nemyslím, že by onen nadějeplný gentleman doufal v tohle, ale někteří z nás považují potrat ve který doufá za téměř stejně odpornou záležitost. To ale není ona podivnost. Podivné je, když náš nadějný autor závěrem píše: „Když mají lidé velké rodiny a nízké mzdy, nejen že je vyšší míra kojenecké úmrtnosti, ale často ti, kdo se dožijí dospělosti krní a slábnou proto, že museli rodinný příjem po nějakou dobu sdílet s těmi, kdo brzy zemřeli. Bylo by méně neštěstí, kdyby nebylo nechtěných dětí.“ Všimnete si, že malé mzdy a zoufale sdílený příjem bere mlčky za stejně hotovou věc jako den a noc, podmínky lidského života. Ve srovnání s nimi jsou manželství a mateřství přepychem, věcmi, které lze upravit podle situaci na mzdovém trhu. Jsou tu nechtěné děti, jenže kým nechtěné? Tento pisatel ve skutečnosti neymslí, že by je nechtěli rodiče. Má na mysli, že zaměstnavatelé je nechtějí řádně platit. Nepochybně, kdybyste se ho zeptali jestli je pro nízké mzdy, odpověděl by, že ne. V této kapitole ale nemluvím o tom, jaké důsledky pro moderní mysl by mohlo mít podrobné vyptávání, jemuž se nepodrobují. Mluvím o tom, jak jejich mysl pracuje, o instiktivních tricích a zvratech jejich myšlenek, o věcech, jež předpokládají než začnou argumentovat a o způsobu, jímž jemně vyciťují, kudy se svět bere. A upřímně řečeno jejich smysl se stáčí k tomu, aby řekli dítěti, že je nechtěné právě tak, jako se moje smysl stáčí k tomu abych řekl zbohatlickému šmelináři, že o něj nikdo nestojí. Oni cítí, že mateřství a plné dětství a krása bratrů a sester jsou svým způsobem dobré věci, ale ne tak dobré jako špatné mzdy. Píše o zohavení ženství a masakru nenarozených a podepíše se „V naději“. Doufá v pokoření a pohanu ženy a v ničení lidí. Pokud by ale šlo o zlepšení nízkých špatných mezd, to by se podepsal „Bez naděje“.
To je první důkaz o motivu: všudepřítomný předpoklad, že život a láska se musí vejít a přizpůsobit danému rámci zaměstnání a to i (jako v tomto případě) špatného zaměstnání. Druhým důkazem je, že smlčené a naprosté přehlížení vědecké otázky všude tam, kde nejde o otázku zaměstnání, kupříkladu sňatků a manželství v šlechtických, patricijských či jen plutokratických rodinách. Netvrdím samozřejmě, že se s nimi přísně nevypořádali žádní z mužů vědy, i když žádný případ si nevybavuji. Nemluvím však o zásluhách jednotlivých vědců, ale o tlaku a moci v pozadí thoto hnutí, o tom, co dokáže něco takového přivést do módy a přčinit se o politický význam. Tvrdím, že pokud by tato moc měla jakýkoliv zájem na pravdě ba i na humanitě, první oblastí jejího studia by byly sňatky bohatých. Nejenže by získali jasnější záznamy a zjevnější příklady, ale i jejich případy by byly zajímavější a přesvědčivější. Velké sňatky totiž přinesly obojí extrémy problémy rodokmenu: nejprve „křížení čím dál víc dovnitř“ a později nejabsurdnější kospolitní směsi. Bylo by velmi opravdu zajímavé zjistit, co funguje nejlépe, nebo který kompromis je nejbezpečnější. Chudí (o nichž novinoví eugenici vždy mluví) totiž nemohou nabídnout žádný stejně úplný zkušební případ. Číšníci si nemusí brát číšnice tak, jako si princové musí brát princezny. A (pro druhý extrém) domácí služky se jen zřídka vdávají za Indiány. Možná je to proto,že není s jakým se oženit. Ovšem pro milionáře jsou kontinenty jen rychle ubíhajícími zastávkami železnice a ty nejvzdálenější rasy lze velmi rychle pospojovat. Svatba v Londýně či Paříži může spojit Ravennu s Chicagem nebo Ben Cruachan (skotská hora pozn. překl.) s Bagdádem. Mnozí evropští aristokraté se v manželství spojují s Američany, všeobecně známým nejsmíšenějším rodem na světě. Nezaujatý eugenik by zde bez velkých problémů mohl svému potěšenému zaměstnavateli odhalit značné zásoby černošské a asijské krve. Místo toho otupuje naše a trápí naši vybranost nudnými pomluvami jednobarevných sňatků chudých.
Na tom, jak eugenik přehlíží aristokrata a jeho rodinu je cosi doopravdy směšného. Lidé pořád ještě mluví o hrdosti na rodokmen, nelze ale přehlédnout, že je to záležist v níž jsou aristokraté až morbidně skromní. Kdybychom se směli dozvědět o jejich dědičnosti jen polovinu toho, co víme o jejich účesech museli by se z nás stát učení eugenikové. Moderního aristokrata vidíme v obrázkových časopisech v těch nejlidštějších pózách, jak si hraje se svým psem nebo papouškem—ba co dím, vidíme ho hrát si s jeho dítětem, nebo vnoučetem. Je tu však cosi srdcervoucího na tom, jak si odmítá hrát se svým dědou. Kolem předků našich nejpřednějších rodin bývá tolik neurčitého, ba fantastického, že by to eugenikovi dopřálo obdivuhodný prostor nejen pro bádní, ale i pro experimenty. Kdyby dostal patřičná oprávnění, dokázal by eugenik určitě přivést smíšené materiály vládnoucí třídy k jistým podivuhodným výsledkům. Abychom použili divoké a hypotetické příklady předpkládejme, že by oženil skotského earla řekněme s dcerou židovského bankéře nebo anglického vévodu s americkým parvenu zpola židovského původu. Co se stane? Zde máme neprobádané pole.
Neprobádné zůstává nejen kvůli snobství a zbabělosti, ale i proto, že eugenik (přinejmenším vlivný eugenik) napůl vědomě ví, že tohle k jeho práci nepatří. Po něm se ve skutečnosti chce, aby vládnoucí třídě umožil uřídit nezvládnutelný přírůstek chudých lidí. Vůbec nezáleží na tom, jestli všichni potomci lorda Cowdraye vyrostou tak slabí, že nebudou s to udržet nějaký nástroj nebo otočit kolem. Hodně by záleželo na tom, zejména z pohledu lorda Cowdraye, pokud by tak vyrostli všichni jeho zaměstnanci. Oligarcha může být nezaměstnaný, protože on práci hledat nebude. Praktický a populární exponennt eugenicky proto vždy hledí ke slumům a instiktivně myslí v jejich pojmech. Když mluví o segregaci nevyléčitelných sexuálních násilníků má na mysli lumpy napadající děvčata v uličkách. Neuvažuje o milionářích, třeba Whiteovi, oběti Thawově (první se ucházel o tanečnici, která se pak provdala za druhého, železničního magnáta. Ten pak později prý kvůli předchozím pletkám s jeho nynější ženou prvního zastřelil. Pozn. překl.). Pokud mluví o beznadějné situaci slabomyslných, myslí přitom na nějaké zakrnělé stvoření tupě zírající na beznadějnou výuku v chudinské škole. Nepřemýšlí o milionářích, třeba Thawovi, který zabil Whitea. A to ne proto, že by byl takový barbar, aby se mu lidé jako White nebo Thaw libíli víc než nám, ale proto, že ví, že jeho problémem je degenerace užitečných tříd. Ví, že White by se nikdy nestal milionářem, kdyby všichni jeho dělníci běhali za ženskými jako White. Ví, že by Thaw nikdy nebyl milionářem, kdyby všichni jeho služebníci byli jako on. Ornamenty se mohou nechat vyblednout, ale stroje se musí opravovat. To je druhý důkaz, že za veškerou eugenikou je plutokratický podnět, protože nikdo neuvažuje o tom, že by ji aplikoval na prominentní třídy. Nikdo neuvažuje, že by ji použil tam, kde by to bylo nejjednoduší.
Třetím důkazem je podivný nový zvyk považovat chudé za rasu, jako by to byla kolonie Japonců nebo čínských kuliů. Jasně to uvidíme ve srovnání se starým, indiviudálnějším, laskavějším a (mohl by říct eugenik) sentimentálnějším pohledem na chudobu. U Goldsmithe, Dickense, nebo Hooda najdeme základní myšlenku, že konkrétní chudá osoba by neměla být tak chudá: je to výsledek nějaké náhody nebo křivdy. Oliver Twist či Malý Tim jsou pohádkoví princové, kteří čekají na svou vílu kmotřičku. Jsou drženi jako otroci skoro tak jak bývali hrdina a hrdinka španělských či italských romancí drženi v otroctví Maury. Moderní chudí budou považováni za otroky v odlišném a všezahrnujícm smyslu černochů na plantáži. Pouto vážící bílého hrdinu k jeho černému pánovi bylo považováno za abnormální, pouto černého k bílému za normální. Podle toho co vím, by eugenik už jen samu existenci Malého Tima považoval za dostatečný důvod k masakru celé rodiny Cratchitů. Ve skutečnosti tu ale máme velmi dobrý příklad toho, jak mnohem více praktickému životu odpovídá sentiment než cynismus. Chudí nejsou rasa, ba ani typ. Je nesmysl mluvit o jejich šlechtění, protože nejsou plemeno. Holá pravda je, že jsou, jak je popsal Dickens „odpadkovým košem individuálních nehod“ poškozené důstojnosti a často poškozené ušlechtilosti. Je to třída tvořená převážně zcela slibnými dětmi, které se ztratily jako Oliver Twist nebo set jako Malý Tim staly mrzáky. Obsahuje, jako většina odpadkových košů, velmi cenné věci. Jenže eugenikův blud o barbarském plemeni v propastné hlubině ovlivňuje dokonce i laskavější filantropy, kteří strádajícím nuzákům chtějí pomoci a ne je jen vykořisťovat. Zdá se, že působí nejen na jejich mysli, ale i na samotný zrak. Paní Alec Tweedie se tak téměř opovržlivě ptá: „Když procházíme slumy, vidíme snad nějaké krásné děti?“ Odpověď zní: „Jistže, velmi často.“ Viděl jsem ve slumech děti tak pěkné, že by to mohla být Malá Nell nebo vyvrhel, o němž Hood psal, že je „mladý a tak sličný“.Krása ani nemá nutně co společného se zdravím, najdme krásné zdravé děti, krásné umírající děti, ošklivé umírající děti, ošklivé děti hlučně hlomozící v Petticoat Lane nebo Park Lane. V jedné postraní zastrčené ulici bydlí lidé všech fysických a mentálních typů, všech forem zdraví a rodu. Nemají společného nic, než křivdu, jíž se na nich dopouštíme.
Důležité ovšem je, že je víc faktu a realismu v těch nejodvázanějších a nejlegantnějších starých smyšlených příbězích o vyděděných vévodech a dávno ztracených dcerách, než najdeme v tomto eugenickém pokusu udělat ze všech chudáků to samé—jakýsi černý houbovitý porost neúnavně se rozmáhající v hlubinách. Ošlivý a levný úšklebek o chudých hospodyních tvrdí, že vždycky říkají, že bylo lépe. V devíti případech z deseti to říkají proto, že je to pravda. Co lze o velké většině Angličanů říct, pokud někdo zná historii, než to, že bývalo lépe? A tvrzení hospodyně není snobské ale spíš oduševnělé a odvážné, je to její svědetví pravdě obsažené ve starých příbězích o nichž mluvím, že nemá být tak chudá a mít tak služebné postavení, že normální osoba má mít víc majteku a moci ve státě než tolik, co má ona. Takové sny o ztracené důstojnosti jsou možná tím jediným, co stojí mezi námi a rájem šlechtění dobytka, který je nám zaslibován. A nejsou to zcela beznocné sny. Vybavuji si zajímavý článek, který pan T. P. O’Connor napsal o madame Humbert a kde říká, že irští venkované a možná venkované vůbec mívají zpola vymyšlenou rodinnou legendu o panství, na které mají nárok. Bylo to napsáno v době, kdy žili irští rolníci ve své zemi bez půdy a o to víc jejich blouznění bavilo pozemkové vlastníky, kteří nad nimi vládli a lichváře, kteří vládli jim. Ovšem sen zvítětil nad realitou. Přízračné farmy se zhmotnily. Jen tím, že se houževnatě drželi toho druhu pýchy, který přichází po pádu, udržovali pamět staré civilisace a odmítnali novou, opakovali stará tvrzení a nároky, které většině Angličanů připadaly jako lež zbankrotovalého správce penzionu v Margate—tím vším Irové dosáhli, čeho chtěli na pevném bládě a trávě. Jejich imaginární panství zmohlo všechy tři stavy celé země.
Angličan bez domova si ale nesmí ani vzpomenout na domov. Jeho dům má tak daleko k tomu, aby byl jeho hradem, že nesmí mít ani vzdušný zámek. Musí zůstat bez vzpomínek, to proto ho neučí žádným dějinám. Proč mu neřeknou nic z pravdy o středověké civilisaci, vyjma pár krutostí a chemických omylů? Proč se středověký měšťan nikdy neobjeví dřív, než ho mohou přivést jen v košili a s oprátkou? Proč se středověký klášter nikdy neobjeví dřív, než je natolik „zkažený“, aby otřásl nevinností Jindřicha VIII. ? Proč slyšíme jen o jedné chartě—a to chartě pro barony—a ani slovo o chartách pro tesaře, kováře, loďaře a všechny ostatní? Je to proto, že anglický rolník nejen nemá nárok na své panství, on ani nemá nárok na ztracené panství. Minulost je nutno vymalovat temně černou, aby mohla být horší než současnost.
To, co je na eugenice silné, překvapující a vynikající je její zloba. Bohatství a sociální věda bohatstvím podpořená se pokusili o nelidský experiment. Experiment naprosto selhal. Snažili se hromadit bohatsví –a dosáhli toho, že lidé upadají. Pak místo toho, aby se ke svým omylům doznali a pokusili se obnovit jmění nebo napravit úpadek se pokusili svůj první krutý experiment zakrýt druhým, ještě krutějším. Na otrávenou ránu přiložili jednovatý obvaz. Nejhnusnějším na tom všem je, že zmatení, které vyvolali svým prvním omylem mezi chudými označili za důvod, který jim měl umožnit chybovat znovu. Očividně jsou připraveni pozavírat všechy odpůrce jejich systému jako šílence, jenom proto, že to to systém k zešílení. Představme si, že kapitán v horké, vyprahlé zemi sesbírá dobrovolníky s příslibem, že je přivede k vodě a že ví, kde je zbytek jeho regimentu. Představme si, že by je vedl špatně, na místo, kde jejich regiment nebude ještě celé dny a kde není voda. Představme si ještě, že je jednoho po druhé srazí do písku úžeh a oni budou kopat kolem sebe, tančit a třeštit. A když pak nakonec dorazí jejich regiment, představme si, že se kapitánovi podaří jeho omyl úspěšně zakrýt, protože všichni jeho muži jím trpěli příliš, než aby o tom mohli podat svědectví. Co byste si o udatném kapitánovi pomysleli? Právě to si myslím o tomto konkrétním kapitánovi průmyslu.
Nikdo samozřejmě nepředpokládá, že si všichni kapitalisté, nebo většina z nich, tento intelektuální trik uvědomuje. Většina z nich je stejně zmatená jako otloukaný proletariát, ale jsou i tací, kteří mají méně dobrých úmyslů a více zloby. A tihle vedou své velkorysejší kolegy k naplnění jejich skoupé kličky, pokud ne k jejímu porozumění. Vladař kapitalistické civilisace, který se začal zabývat myšlenkou, že by nakonec mohl dělníky chovat a šlechtit jako dobytek musí teď posoudit jisté současné problémy. Musí zvážit, jaké ještě existují v moderním světě síly, které by jeho plán mohl zmařit. První otázkou je, kolik zbývá ze starého ideálu individuální svobody. Druhou otázkou je, do jaké míry je moderní mysl oddána těm rovnostářským ideám, které by mohl implikovat socialismus. Třetí pak zní, zda tradice samotného lidu obsahuje nějakou sílu k odporu. Tyto tři otázky postupně posoudím v následujících posledních kapitolách. Zde stačí říct, že mám za to,že pokrok těchto idejí se zarazil přesně tam, kde se jim nepodaří experiment odvrátit. Krátce řečeno, pokrok zbaví kapitalistu jeho starých individualistických skrupulí, aniž by ho podřídíl jeho novým kolektivistickým povinnostem. Je ve velmi nebezpečném postavení, protože přestal být liberálem, aniž by se stal socialistou a most po němž přecházel se propadl na propastí anarchie.

IV. Msta těla

Kvůli zvláštnímu paradoxu nám obyčejně uniká smysl prostých příběhů, nejsme totiž dostatečně bystří, abychom porozuměli jejich prostotě. Dokud měli lidé zalíbení v nějakém konkrétním náboženství nebo něčem podobně obecně romantickém, viděli to jasně a příjmali v celku, protože věděli, že jsou ve shodě. Jakmile, ale o instink, který je vedl kvůli porozumění k prostotě, museli být velice důvtipní, aby mohli pochopit. Velmi použitelný příklad můžeme najít třeba ve starých puritánských dětských povídačkách o strašlivých trestech za malicherné hříchy, příbězích o tom, kterak se malý Tomík utopil, protože rybařil v neděli či Staníka strazil blesk, protože zůstal venku po setmění. Nu tyhle mravoličné poříběhy jsou nemravné, protože nemravný je kalvinismus. Mýlí se, prototže puritánství je pomýlené. Ale nejsou zas tak špatné, nejsou ani ze čtvrtiny tak zlé, jak se domnívali mnozí povrchní učenci.
Pravda je taková, že vše, co kdy vyšlo z lidských úst má lidský smysl a žádný ze zavedných bláznů lidských dějin nebyl tak hloupý, jak by se mohl zdát. A když naši prastrýčkové a prababičky našich babiček vykládaly dítěti, že by se kvůli porušení neděle moho utopit, jejich duše (třeabaže nesporrně, podotkl by Touchstone, v problematickém stavu) nebyly natolik prosťoučké, jak by mohla naznačovat představa, že jejich bůh byl démonem, který házel z rozmaru děti do Temže. Sama o sobě je tato forma náboženské literatury morbidní, odpovídá však jisté psychologické skutečnosti, jejíž dotyk cítila při různých příležitostech většina lidí, bez ohledu na to jaké vyznávali náboženství, ba i pokud se k žádnému nehlásili. Je to, při vynechání, pokud to lze, všech náboženskcýh pojmů, podvědomý pocit, že člověk může vycházet s přírodou po zlém či po dobrém, že příčinou špatného vztahu může být detail (v divošských pověrách je to často nějaká malichernost). Rozumí se přitom, že pokud vychází s přírodou opravdu špatně, pak není žádný konkrétní důvod, který by bránil tomu, aby všechny řeky utopily a všechny blesky udeřily toho, kdo je podle této neurčité, ale velmi živé hypotézy jejím nepřítelem. Je to možná mentální nemoc, ale je to nemoc přliš lidská či příliš smrtelná na to, abychom ji označovali za pověru. A není to pouze pověra, není jen jednoduše vnucena lidské přirozennosti nečím, co se usadilo na ní. Bez zábran bují v nekřesťanských systéme a daří se jí zejména v kalvinismu, protože kalvinismus je nejnekřesťanštější ze všech křesťanských systémů. Jenže jako na všem, co přebývá v přirozených smyslech a duchu člověka, na tom něco je, není to čirý nerozum. Je-li to nemoc (a tak tomu často je), pak je to jedna z nemocí, které jsou údělem a dědictvím těla, ale dědictvím právoplatným. A jako mnoho jiných pochybných lidských instinktů či chutí, je někdy takový pocit dobrý jako varování před horšími věcmi.
Problém s devatenáctým stoletím vznikl převážně z toho, že o tohle přišlo, že přišlo o to, co bychom mohli nazvat přirozeným a divošským pohanským mysticismem. Moderní kritici, kteří tvrdí, že Julius Caesar nevěřil v Jupitera, nebo že papež Lev nevěřil v katolicismus přehlíží zásadní rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou. Julius možná nevěřil v Jupitera, ale víru v něho neodmítal. V jeho osobní filosofii ani ve filosofii oné doby nebylo nic, co by mu zakazovalo myslet si, že ve světě existuje osobní a vládnoucí duch. Moderní skeptici ale pochybovat nesmí, mají zakázáno věřit. A tak zatímco si pohanských divoch mohl pomoci náhodnými znameními, zvláštními shodami okolností či příležitostnými sny, aniž by s jistotou věděl, zda jde o skutečné náznaky nebes nebo výstrahy jeho vlastního mozku, moderní křesťan, který se stal pohanským divochem na nic takového nesmí ani pomyslet. Musí věštby odmítnout stejně jako odmítl oltář. Moderní skeptik byl omámen vůči všemu, co je v nadpřirozenu přirozené. A právě proto moderní tyran vytáhl vstříc svému osudu tak, jak by se žádnému doslovně pohanskému tyranovi nemohlo stát.
Jedna myšlenka tohoto druhu, myšlenka s hlubokou morálkou i když samy příběhy jsou nemorální, se vine většinou oblíbených příběhů (napřklad těmi, na nichž jsou tak často založena Shakespearova dramata). Mohli bychom to nazvat chybou konání: představu, že pokud plně využiji získané výhody, dozvím se něco, co mě poškodí. Midas například upadl v omyl ohledně měny a brzy měl své důvody být víc než bimetalistou (bimetalismus je způsob stanovení hodnoty měnové jednotky poměrem dvou kovů, zlata a stříbra, stanoveým zákonem pozn. překl.). Macbeth zase trpěl bludem ohledně lesnictví, pro les neviděl stromy. Zapomněl, že i když místa se nemohou hýbat, stromy jež na nich rostou ano. A takový Shylock se mýlil ohledně fysiologie. Zapoměl, že když se vloupáte do domu života, bude to krvavý lup v tom nejvýmluvnějším slova smyslu. Jenže moderní kapitalista pohádky nečetl a nikdy se v zákrutech cest nedíval po malých znameních. Teď už si (nebo jeho nejinteligentnější část) uvědomuje svou situaci a ve svém srdcí ví, že je špatná a falešná. Myslel si, že poměr lidí propuštěných z práce byla dobrá pro jeho podnikání, ale už si teď nemůže vážně myslet, že by byla dobrá pro jeho zemi. Už nemůže dál být tím starým „paličákem“, který věcem nerozumí, může už být jen člověkm tvrdého srdce, který jim čelí. On ovšem táhne dál s jistotou, že se nemýlil.
Jenže se dopustil omylu, omylu stejně konkrétního a zřejmého, jako je chyba v násobení. Stručně ho můžeme shrnout tak, že stejná nerovnost a nejistota, která vytváří levnou pracovní sílu může způsobovat špatnou pracovní sílu a nakonec i žádnou pracovní sílu. Je to jako by člověk požadující něco od svého nepřítele ho nejdřív donutil, aby zaklepal na jeho dveře v zoufalém strachu ze zimy a pak ho nechal čekat ve sněhu, aby ještě vylepšil své vyjednávací postavení a nakonec vyšel ven jen proto, aby toho člověka našel ležet mrtvého na prahu.
Poznal božský bumeranf, dostihl ho jeho vlastní hřích. Individualistický experiment s ponecháním dělníků napůl v práci a napůl bez zaměstnaní byl příliš důmyslný na to, aby v něm nebyla nějaká chyba. Byla to rovnováha příliš křehká, než aby vydržela sílu hladovějících a bdělost zpozdilých. Bylo to opatření příliš zoufalé na to, aby mohlo spoléhat výlučně na zoufalství. Hrozná pravda se navíc postupem doby projevila a přihlásila sama. Degradovaná třída začala skutečně degenerovat. Lidé byli podle všech pravidel používáni jako nástroje a nářadí, ale neustále používané nářadí se opotřebovalo. Bylo samozřejmě docela rozumné a počestné zahodit člověka jako kus nářadí, ovšem nářadí odhozené do deště reziví. Ovšem přirovnání k nářadí bylo nedostatečně a děsivý důvod, proč tomu tak bylo začal vyvstávat v pánově mysli. Když si vyberete kladivo nenajdete celou rodinu hřebíků, která k němu lne. Když zahodíte vedle cesty dláto nenarodí ze z něj spousta dalších malých dlátek. Jenže člověku, nejposlednějšímu mezi nástroji, stále, nepochybně omylem, zůstalo tohle podivné Bohem dané privilegium. Bez ohledu na všechno zdokonalování strojů, byla jejich nejdůležitější část (součástky technicky zvané „ruce“ ) byly očividně čím dál horší. Firmu nezatěžoval jen jeden neužitečný služebník, ale okamžitě z něj bylo pět zbytečných sluhů. „Chudé nelze emancipovat,“ říkával starý reakcionář, „dokud nebudou na svou svobodu připraveni.“ Pokud by ale tento propad pokračoval vypadalo by to brzy tak, že by chudí nestáli ani dost vysoko na to, aby se hodili k otroctví.
To se alespoň zdálo, nepochybně do značné míry nevědomě, člověku, který vsadil celé své jmění na to, že chudí jsou bohatým k užitku a na závisilost bohatých na chudých. Přišel čas, kdy poněkud bezstarostné plození v propastných hlubinách přestalo být zásobárnou a stolo se spíš jakousi produkcí odpadu. Už se dál nepodobalo chovu psů cvičených na lišku a začalo se nebezepčně blížit nutnosti střílet lišky. Situaci zhoršovalo také to, že sexuální potěšení bylo často jediné, které si velmi chudí lidé mohli dopřát a proto se mu věnovali až neúměrně a také to, že vzhledem k jejich podmínkám života byla prenatální výživa a další věci zcela abnormální. Začaly se objevovat důsledky. V míře značne menší než tvrdí eugenici, ale přesto v míře, která stojí za povšimnutí a ve smyslu značně volnějším než předpodkládají eugenikové, ale přesto v jakémsi smyslu začalo přibývat nedostatetečných, nevypočitatelných či nezvládnutelných lidských typů. Pod venkovskými živými ploty, na lavicích parků, zahálejíc pod mostem nebo nahýbajícíc se z nábřeží Temže začala se objevovat nová lidská rasa: lidé, kteří dozajista nebyli šílení, na které nevrhneme žádné vědecké světlo, když je označíme za slabomyslné, ale kteří jsou v rozmanité individuální míře zmatený nebo nasáklý pitím, nebo líný, nebo prohnaý podvodník, nebo člověk unavený na těle a duchu. Na pěstění zla se podílelo pašováníg ginu a špatné pivo (to je samo sobě kapitalistickým produktem) v míře mnohem menší, než se nás snaží přesvědčit abstinenti, přesto však významně, ale samo to zlo nevyvolalo. Lidé bez jakýchkoliv lidských pout k poučenému člověku, lidé, kteří mu připadali jako obludy a nemysící stvoření kazili pohled na tržiště a vyvolávali hrůzu na prázdných cestách. Bohatí měli obavy.
Navíc, jak už jsem podotkl výše, zadržování ubožáků mimo veřejný život a deptání je zmatenými zákony, mělo na jejich inteligenci dopad, který je paralyzoval i jako proletariát. Moderní lidé proti sobě staví rozum a autoritu, ale sama autorita v sobě zahrnuje rozun, protože jinak by jejím příkazům ani nebylo rozumět. Když řeknete svému komorníkovi, aby se postaral o knoflíky na vaší vestě může to udělat, i když po něm hodíte botou. Pokud ale po nem budete chtít, aby se podíval na knoflíky na vašem cylindru neudělá to, i kdybyste na něj vysypali celé obuvnictví. Když nařídite školákovi, aby zpměti napsal Ódu na Horatia v latinském originálu může to zvládnout i bez výprasku. Pokud po něm budete chtít aby Ódu na Horatia napsal v německém originále nezvládne to ani kdybyste mu nařezali tisíckrát. Když se vy nenaučíte logice, on se jistě nenaučí latinsky. Myslím, že absurdní zákony, jimž jsou potřební podrobeni (jako je ten, který trestá bezdomovce za to, že nemá domov, kam by se mohl uchýlit) mají skutečně hodně co do činění s jejich nesporně rostoucí přestrašeností a hloupostí a tedy s jejich průmyslovou nešikovností. Podle jedné z obludností theorie o slabomyslnosti má být člověk zproštěný viny soudcem a porotou být poté přezkoumám lékaři z hlediska stavu jeho mysli, patrně proto, aby odhalili, jaká chorá výstřednost ho přiměla zdržet se zločinu. Řečeno jinými slovy, když policie nemůže někoho zavřít, protože něco nespáchal a je nevinný, zavřou ho proto, že je příliš nevinný na to, aby se něčeho dopustil. Vůbec nemyslím, že je takový člověk idiot, ale dokážu pochopit, že si tak připadá po zákonném procesu připadá víc než, před ním. Všechny tyto faktory—tělesné vyčerpání, hrozivý strach z hladu, bezmyšlenkovité hledání útočiště v sexualitě a zatracené obtěžování mizernými zákony—pak společně působí, že je zaměstnanec čím dál méně zaměstnatelný.
Je teď zapotřebí pochopit, že nespokojený kapitalista konfrontovaný s novým ohrožením tímto skutečným či údajným úpadkem mohl pořád ještě postupovat dvěma způsoby. Za prvné mohl takříkajíc obrátit chod svého stroj a začít odvíjet dlouhé lano závislosti na němž prve přivlekl proletariát ke svým nohám. Jinými slovy, mohl se postarat, aby něli dělníci víc peněz, víc zabávy, víc prospěchu, lepší postavení v obci a pak se spolehno, na normální instinkty rozumně spokojených lidských bytostí, že přivedou na svět generaci, která se na rodí do lepšího, dočká se lepší výchovy a péče než tihle zmučení lidé, kteří mu budou čím dál méně k užitku. Stále ještě nemuselo být pozdě na to, aby byl lidský dům přestavěn podle takého architektonického plánu, že by z něj chudoba vylétla oknem s rozumnou vyhlídkou na to, že dveřmi přijde láska. Mohl zkrátka dát anglickým chudákům, z nichž většina není slaboduchá i když většina z nich slábne, dát rozumnou šanci, aby dosáhli sami svého eugenického znovuzrození tím, že jim dá víc peněz. Nikdy nebylo prokázáno a ani to nelze prokázat, že by tato metoda selhala. Lze ale ukázat, a musí být jasně a důkladně popsáno, že tato metoda má velmi přísná omezení z pohledu zaměstnavatelů. Pokud by dopřáli dělníkovi moc velké pohodlí už by nepracoval, aby přinesl prospěch jiným, kdyby mu dali příliš velkou nezávislost už by nepracoval jako člověk v závislém postavení. Kdyby například měl tak dobrý plat, že by z něj mohl spořit, mohl by přestat být námezdním pracujícím. Kdyby mu jeho dům či zahrada patřili, mohl by v nich přestát ekonomické obležení. Celý kapitalistický experiment stojí na jeho závislosti, ale nyní se začal vymykat z rukou a to ne směrem ke svobodě, ale k upřímné bezmoci. Dalo by se říc, že jeho závislost se stala nezávislou n ovládání.
Byla tu ovšem ještě jiná cesta. A k ní začaly zaměstnavatelovy myšlenky zabíhat, nejrpve temně a nevědomě, posléze čím dál jasněji. Poskytování majektu, potěšení a postavení stojí peníze. Je tu ale jedna lidská síla, která nestojí nic. Právě tak, jako žebráka nestojí ani penny, když si poshoví, tak nebude zaměstnavatele ani penny když zaměstná, Nevymění ani levně nevylepší stoly či židle. Byly tu ale dva kusy nábytku (jeden označený „manžel“ a druhý „manželka“) jejichž vztahy byly mnohnem levnější. Mohl zněnit manželství v domě způsobem, od něhož si sliboval co největší počet dětí, které se mu zamlouvaly a co nejmenší počet těch, které by se mu nezamlouvaly. Mohl přesměrovat sílu sexu tak, aby neplodila vandráky. A ke svým vznešeným strojům mohl zapřáhnout nezakoupenou rudou nepřerušenou řeku krve člověka v jeho mládí, právě ta, jako k nim již připoutal všechny volně tekoucí řeky světa.

II. Skutečné dějiny tuláka

II. Skutečné dějiny tuláka
Procitl v temných časech středověku, ve tmách ucítil svítání a věděl, že není docela otrokem. Bylo to jako v nějaké Andersenově pohádce, kde tyčka nebo židle zapomenutá přes noc v zahradě ožila a zakořenila jako strom. Taková je totiž pravda za starou právní fikcí otrokářských zemí, že otrok je „movitým majetkem“, tedy stejným kusem zařízení jako tyčka nebo židle. Jsem si jist, že v duchovním smyslu to nebyla nikdy tak nezdravá smyšlenka, jak se dnes domnívají Nietzscheho nohsledi. Jsem si jist, že žádná lidská bytost, pohanská či křesťanská,nikdy nepovažovala jinou lidskou bytost za křeslo nebo stůl. Žádný člověk nebyl nikdy prost vědomí přítomnosti jiného—ba ani nebyl lhostejný k jeho názorům. Dáma o níž se tvrdí, že se chlubila lhostejností k nahotě před mužskými otroky se buď předváděla—nebo měla na mysli něco jiného. Pán, který krmil ryby tím, že jim přehazoval otroky si dopřával téhož, co většina kanibalů—ďábelské strojenosti. Dáma byla vědomě bezostyšná a pán vědomě krutý. Jenže lidský rozum jednoduše nedává vyřezávat muže jako dřevo či zkoumat ženy jako slonovinu právě tak, jako neříká, že dvě a dvě je pět.
V právní přirovnání k nábytku ovšem bylo něco pravdy: otrok totiž i k když byl dozajista člověkem, byl v jistém smyslu mrtvým člověkem a to v tom tom smyslu, že s ním bylo možné hýbat. jeho pohyb mu nepatřil: jeho pán hýbal s jeho rukama a nohama jako by byl marionetou. Nyní je v první řadě důležité uvědomit si, co by zahrnovala ona imaginární pohádka o židli, která zapustila kořeny jako keř. Obecný moderní dojem totiž určitě život a svobodu jistě spojuje s novotou a ne s nepohnutým státním. Jenže s židlí se hýbe právě proto, že je bez života. Strom je živý právě proto, že stojí na místě. To byl také hlavní rozdíl mezi pohanským otrokem a křesťanským nevolníkem. Nevolník stále náležel svému pánu podobně jako by hůl, která zapustila kořeny v zahradě stále patřila vlastníkovi zahrady, ale stala by se živým vlastnictvím. Na základě přírodních zákonů je tedy majitel nucen s ním zacházet s určitým respektem, začne mít jisté povinnosti. Nemůže ji jen tak vyrvat, aniž by ji zabil, získala si své místo v zahradě—nebo ve společnosti. Moderní lidé se ovšem jednoduše mýlí v domněnce, že jen změna, svátek a různost mají v sobě nutně jakýsi prvek tohoto života, která je jediným semenem svobody. Pokud chcete, můžete tvrdit, že když zaměstnavatel vezme všechny své pracující do nové továrny v Garden City dává jim větší svobodu lesnaté krajiny a nezakouřené oblohy, Když na to přijde, můžete říkat, že obchodníci s otroky vzali černochy z jejich stísněných a hrubých afrických vesniček a dali jim přepych zaoceánského cestování a zdraví prospěšný pobyt na čerstvém mořském vzduchu. Ale malé semínko občanství a nezávislosti, které bylo již přítomno v nevolnictví temných staletí středověku nemělo nic společného s příjemnými věcmi, které mohl pán dělat pro nevolníka. Spočívalo v tom, že byly jisté ošklivé věci, které nevolníkovi provést nemohl—nebylo jich mnoho, ale nějaké se našly a jednou z nich bylo vypovězení z půdy. Nemohl nechat nevolníka naprosto bez půdy a beznadějně odříznutého od výrobních prostředků, i když není sporu, že spíše pole vlastnilo nevolníka než nevolník pole. Ale i kdybyste chtěli nevolníka nazvat polním zvířetem, přesto nebyl tím, co jsme se snažili udělat z městského dělníka, totiž zvíře bez pole. Foulon o francouzských venkovanech řekl, ať jedí trávu. Kdyby to řekl o moderním londýnském proletariátu, mohl by mu odpovědět: „Ani tu trávu jste nám k jídlu nenechali.“
Teoreticky i prakticky tedy měl nevolník své jistoty a to proto, že ožil a zakořenil. Feudální pán nemohl stát v dešti a slunku s bitevní sekyrou v ruce a číhat, jestli si nevolník z půdy neuzme nějaké živobytí o nic víc, než by člověk v mé pohádce mohl sedět celou noc za zahradě s deštníkem, aby se ke keři nedostal vlahý déšť. Vztah pána a nevolníka tedy zahrnuje kombinaci dvou věcí nerovnosti a jistoty. Vím, že tu jsou lidé, kteří okamžitě začnou zuřivě vytahovat všechny pravdivé i smyšlené příklady o nejistotách středověkého života, ale to jsou lidé, kteří nechápou co myslíme charakteristickými institucemi společnosti. Když na to přijde, existuje dostatek příkladů středověké rovnosti, třeba řemeslníků v ceších, nebo mnichů volících svého opata. Právě tak ale jako moderní Anglie není feudální zemí, třebaže tu zbyl podivný přežitek zvaný Heralds‘ College—a jako irsko není podnikatelskou zemí, třebaže tam zbyl zvláštní podivný přežitek zvaný Belfast—platí o rozsahu a tvaru společnosti, která vzešla z temných staletí středověku a skončila za reformace, že se nestarala o to, aby každému dala stejné postavení, ale záleželo jí na tom, aby každý měl své místo. Už na samém počátku té doby se tak dokonce i otrok stal otrokem, kterého nebylo možné se zbavit, jako toho skotského sloužícího, který umanutě trval na tom, že pokud jeho pán nezná dobrého sluhu on zná dobrého pána. Svobodný rolník, lhostejno zda za starých či moderních časů, může přicházet a odcházet po libosti. Otrok nesměl za starých časů o své vůli ani jít, ani zůstat. Nevolník nemohl svobodně odejít, ale mohl svobodně pobývat.
Nu a co jsem s tím člověkem udělali? Je to velmi prosté. Nejsou v tom žádné historické složitosti. Zbavili jsme ho svobody pobytu. Vyhnali jsme ho z jeho pole a bez ohledu na to, jeslti to to byla nespravedlnost, jako když je ze svého pole vyhnán farmář, nebo jen krutost ke zvířatům, jako když je ze svého pole vyhnána kráva, skutečností zůstává, že byl vyhnán na cestu. Zničili jsme jsme především a nakonec jeho bezpečí a jistotu. Ani v nejmenším jsme nezničili jeho nerovnost. Všechny třídy a všechna laskavá či krutá stvoření stále vidí odlišnost této nejnižší společenské vrstvy od vyšší vrstvy, ba i od vrstvy střední. Stále zůstává stejně odloučený a oddělený jako nevolník. Z Marsu spadlá obluda naprosto neznalá našeho prostinkého světa by rozeznala, že tulák stojí na žebříčku úplně dole, stejně jako by to poznala u nevolníka. Ohrazení z bláta už nestojí kolem jeho hranic, ale jen kolem jeho bot. Hrubý ježatý plot už netrčí na konci jeho zahrady, ale lemuje jeho bradu. Ale bláto a bodláčí jej stále obklopují jako děsivá svatozář a oddělují ho od jeho rodu. Marťan by bez obtíží poznal, že je to nejchudší člověk v zemi. Je pro ně stejně nemožné jako bývalo pro nevolníka oženit se s bohatou dědičku, vybojovat souboj s vévodou, ucházet se o křeslo v parlamentu, vejít do klubu na Pall Mallu, získat stipendium na Ballliolu, zajít na operu, navrhnout dobrý zákon nebo se postavit proti špatnému. Liší se v něčem zcela jiném. Přišel o to, co bylo možné pro nevolníka. Nemůže se přes den v holé zemi hrabat ani na ní v noci spát, aniž by ho chytila a zavřela policie.
Když tvrdí, že tento člověk byl utiskován jako snad žádný jiný na této zemi není to rétorika. Říkám to s jasným záměrem a věřím, že se mi podaří ho laskavému čtenáři vysvětlit. Netvrdím, že se s ním zacházelo hůř: tvrdím, že se s ním zachází jinak, než s nešťastníky všech dob. A rozdíl je v tom, že všem ostatním bylo řečeno, aby něco dělali, a byli mučeni a zabíjeni pokud dělali cokoliv jiného. Tomuto člověku nikdo neřekne, aby něco dělal, jen mu zakazují, aby dělal cokoliv. Když byl otrokem říkali mi: „Spát budeš v téhle boudě, a budeš bit, pokud budeš spát kdekoliv jinde.“ Když byl nevolníkem řekli mu: „Najdu tě na tomhle poli. Oběsím tě, pokud tě najdu na poli kohokoliv jiného.“ Když je ale teď tulákem říkají mu: „Pokud tě najdu na čímkoliv poli, půjdeš do vězení, ale žádné pole ti nedám.“ Říkají mu: „Pokud tě najdeme spát někde jinde než v tvé boudě budeš potrestán, ale žádná bouda pro tebe není .“ Pokud si myslíte, že moderní soudce by se tak šílených rozporů nedopustil, pak vám s naprostou říkám, že právě tohle říkají. Před krátkým časem byli před sudího předvoláni dva tuláci obvinění, že spali pod širákem, protože neměli kde jinde spát. Ale to není celá legrace. Ten pravý vtip je v tom, že oba horlivě vytáhli asi tak dvoupenci, aby dokázali, že si mohli zaplatit nocleh, ale záměrně to neudělali. Na to policista odvětil, že za dvě pence by si nocleh nepořídili. Nemohli si dovolit zaplatit lůžko a proto (argumentoval onen důmyslný důstojník) musí být potrestáni za to, že si žádné nepořídili. Rozumný sudí byl takovým argumentem velmi ohromen a poslal oba muže do vězení, protože neudělali, co udělat nemohli. Dal si ale záležet na tom, aby vysvětlil, že pokud by zhřešili zbytečně a z prostopášné protiprávnosti odešli by od soud bez poskvrny na svém charakteru, ale protože se svému počínaní nemohli vyhnout, mohou si za to jen a jen sami. Takové věci se dějí v každém koutě Anglie každý den. Jejich obdobu najdeme denně i v každých novinách, ale nemají obdobu u žádného jiného národa na zemi v žádné době, leda snad v onom šíleném příkazu dělat cihly bez slámy, který přivolal všechny egyptské rány. Onen známý historický vtip o Jindřichu VIII., že nechal jednoho člověka oběsit, protože byl katolík a upálit, protože byl protestant je vtip jen symbolický. Skeptik v tudorovských časech mohl něco udělat: vždycky mohl souhlasit s Jindřichem VIII. Dnešní zoufalý člověk nemůže dělat nic. Nemůžete totiž souhlasit s šílencem zasedajícím na soudcovské lavici jemuž trčí z vlasů sláma a který říká: „Vem odnikud třípenci a já ti dovolím, aby ses obešel bez ní.“
Na případnou odpověď, že tulák může jít do chudobince odvětím, že se zakládá na popleteném myšlení. Je pravda, že může jít do chudobince, ale k tomu je svobodný právě tak, jako k tomu, aby šel do vězení. Právě tak svobodně mohl jít nevolník pod šibenicí jít hledat svůj pokoj v hrobě. Mnozí chudáci dávají hrobu velkou přednost před chudobincem, ale o to mi tady zrovna nejde. Zásadní je, že nemohlo být základní politikou pána vůči nevolníkům pobít je všechny jako mouchy. Jeho stálou „radou pro nevolníky“ nemohlo být „Nechte se oběsit“. Stálou radou sudích občanům nemůže být, aby se nechali zavřít do vězení. A právě tak přesně i jednoduše nemůže být základním doporučením boháčů chudákům, aby šli do chudobince. Znamenalo by to totiž nesmírné zvášení jejich vlastních chudinských dávek, aby mohli dál udržovat obrovské a nákladné otrocké zřízení. I k tomu může dojít, jak tvrdí pan Belloc, ale to není theorie na níž by to, co nazýváme chudobinci stálo. Už podoba (ba i sama velikost) chudobince vyjadřuje, že byl založen pro docela výjimečné případy lidských selhání a neúspěchů—podobně jako blázinec. Řekněte člověku „Jdi do blázince“ a odpoví vám: „Copak jsem blázen?“ Řekněte tulákovi u plotu: „Jdi do domu pro výjimečně neúspěšné“ a on vám stejně oprávněně odpoví: „Jsem na cestách, protože jsem bez domova. Chodím, protože koně nemám. Spím po venku, protože nemám, kde jinde hlavu složit. V čem jsem neúspěšný, v čem jsem selhal?“Možná bude mít dost rozumu na to, aby dodal: „Ba věru, vašnosto, pokud se tady někdo nepoved, tak já to myslím nebudu.“ připouštím, že při všem náležitém spěchu by možná řekl „vo mě to asi nebude“.
Na křivdě, kterou tento člověk utrpěl je jedinečné to, že je to jediná křivda v dějinách, která má vlastnosti nonsensu. Může se přihodit jen ve zlém snu, nikoli v jasném a racionálním pekle. Je vrcholem a hrotem anarchie ve vládnoucím smýšlení, jež je, jak jsem již řekl na začátku. Hlavním rysem modernity a to zejména v Anglii. Jestliže je ale prvním rysem naší politiky šílenství, pak druhým je nesporně mrzká nepřejícnost. Náš člověk je polapen do dvou obzvlášť podlých a slabošských právních pastí. První mu brání dělat to, co by dělal každý normální divoch nebo nomád, totiž zkoušet štěstí a snažit se uživit jen z prostých plodů země.
Zakazovat to je velmi ubohé a nízké, protože právě tohoto dobrodružného a tuláckého ducha vzdělané třídy chválí ve většině svých knih, básní a proslovů. Vláčet se cestou, lovit v bezejmenných kopcích a chytat ryby v tajných potůčcích, nemít jinou adresu než „za hory a doly“, být připraven snídat za úsvitu bobule a za soumraku večeřet rozmoklou kůrku, živit se zvěřinou a být zase klukem, to všechno jsou nejsrdečnější a nejupřímnější podněty v kultuře poslední doby. Najdeme je ve Stevensonových příbězích a písních, v kultu George Borrowa a v roztomilých knížečkách vydávaných panem E. V. Lucasem. Je to jediná pravá výmluva v jádru imperialismu, která nepatrně zmírňuje špinavou všednost a tupohlavou zkaženost selfamademana, který „přišel do Londýna s dvoupencí v kapse“. Když ale chudší leč odvážnější člověk s méně než dvěma pencemi v kapse učiní z modré oblohy svůj příbytek a dělá tak právě to, co vždy chválíme, pošleme ho do příbytku hanby a bičování. Bereme chudobu jen samu o sobě a připouštíme ji pouze za předpokladu náležitého majetku. Dovolíme člověku, aby byl chudý jen tehdy, když je bohatý. A nejbrutálněji jednáme, když se tulák snaží polapit své živobytí právě těmi způsoby, jichž jsou plné naše klukovské příběhy a dobrodružství: lovem v lese a rybolovem. Extrémně přísné anglické honební zákony stíhají s největší tvrdostí to, co vysoce unáhlené anglické romance nejneodpovědněji velebí. Celá naše literatura je plná chvály honu, zejména honu na divoké kachny. Kdyby se ale chuďas držel Tennysona a šel „až tam kam divokou labuť křídla ponesou, kde svět se smáčí v moři a písku“ Tennyson by mu sotva dovolil divokou labuť chytit. Kdyby ulovil nejdivočejší kachnu v nejpustším močále v nejdivočejším soumračném kraji, velmi pravděpodobně by zjistil, že boháč nikdy nespí a že v Anglii už žádná divočina není.
Anglický vladař zkrátka apeluje na národ sportovců a soustředí všechno své úsilí na to, aby jim v jakémkoliv sportování zabránil. Imperialista vždy nadšeně tvrdí, že běžný Angličan může vést dobrodružný život kdekoliv po zeměkouli. Pokud se ale běžný Angličan pokusí o dobrodružný život v Anglii, dostaneme se stejně hrubého zacházení jako zloději a skoro tak hrubého zacházení jako slušnému žurnalistovi. Je to pokrytectví: sudí, který svému synovi dá Ostrov pokladů a pak pošle do vězení tuláka, je pokrytec, statkář hrdý na anglické kolonisty a shovívavý k anglickým školákům, ale krutý k anglickým pytlákům se blíží onomu hlubokému místu, kde mají své místo všichni lháři. Nám tu ale jde o to, že ubohost a podlost spočívá v myšlence zmatení tuláka, v tom, že se mu nenechá žádný prostor pro pokání. Je samozřejmě docela pravda, že v dobách otrokářství či nevolnictví byli potřební od kažení honů boháčům odrazováni ještě horšími tresty. Starý případ ale odlišovaly dva základní rozdíly, z nichž druhý je hlavním tématem této kapitoly. První je, že v poměrně nespoutané společnosti, bez ohledu na to, jakou měla zálibu v honech, se zdá nemožné, aby bylo ohrazování půdy a lesů či služba hajných mohla být tak účinná a všudepřítomná jako ve společnosti plné map a policistů. Na druhý rozdíl jsme již poukázali.: pokud měl otrok či polootrok zakázáno opatřit si potravu v zeleném lese, bylo mu řečeno, ať si ji sežene jinde. Rys nerozumu chyběl.
To byla první mrzkost a podlost, druhá je jí podobná. Pokud je dnešní moderní kultivovaná literatura něčeho plná, vedle dobrodružství, pak je to altruismus. Pořád nám někdo říká, abychom pomáhali druhým, považovali svoje bohatství za jejich, abychom dělali tolik dobrého, kolik jen můžeme, protože znovu touhle cestou již nepůjdeme. Humanitáři nás všude pobízejí, abychom chromým psům pomáhali po schůdcích přes ploty—i když je pravda, že někteří humanitáři chovají podle všeho poněkud chladnější zájem o chromé a chabé muže a ženy. Přesto se mezi všemi literaturami v dějinách ta naše vyznačuje lidskou láskou k bližnímu. Čím se ale vyznačuje naše zákonodárství? Naše legislativa vyčnívá mezi všemi ostatními v dějinách především tím, že dobročinnou lidskou lásku zakazuje. Je to hrozný paradox, věc odporující vší logice a svědomí, že člověk, který si vezme něčí peníze se svolením dotyčného je potrestán, jako by je sebral bez dovolení. Ve všech těch temných nebo šerých věcích minulosti, v dobách senilní strnulosti, feudální nestoudnosti, moru a občanských válek a všeho ostatního, co může chudé odírat, bylo považováno za legitimní, aby slabí prosili o dobročinnou pomoc a její poskytnutí bylo hodno obdivu. Ve všech ostatních stoletích krátce řečeno mohly být příležitostné zlé skutky zlých lidí zčásti napraveny a překryty příležitostnými dobrými skutky dobrých lidí. To je ale nyní zakázáno, protože kdyby směl tulák žebrat měl by poslední šanci.
Teď už bude zřejmé, že zajímavý vědecký pokus na tulákovi spočívá v tom, že nesmí mít žádnou šanci a ne jedinou šanci – jako měl otrok. O ekonomických omluvách útisku a trestání žebráků bude přirozenější pojednat v následující kapitole. Zde postačí říct, že jsou to jen výmluvy pro politiku, která odpovídá, i když možná nevědomky, sobeckému a atheistickému nevědomí. Byla to politika s určitým přímým cílem—jinak by nemohla tak čistě a hladce roztínat sice sentimentální ale upřímné moderní trendy dobrodružství a altruismu. Její cíl brzy pojmenujeme. To vše, čím se budu rovněž zabývat v další kapitole, je zde důležité jen k tomu, abychom mohli ukázat poslední pravdu dotýkající se zoufalého člověka. Honební zákony mu sebraly jeho lidskou vládu nad přírodou. Zákony o žebrotě mu sebraly jeho lidský nárok vůči člověku. Poničené a ponížené jím i lepšími než on, přesto to byly věci přinesené z ráje, kde z něj Bůh udělal poloboha , a nezávisí na penězích, a jen málo na čase. Může tvořit ke svému obrazu. V jádru stovek legend a mysterií dlí strašná pravda. Tak jak bylo možné skrýt Jupitera před vše požírajícím Časem a Krista před Herodem, tak je nenarozené dítě stále skryto před vševědoucím utiskovatelem. Ten kdo dosud nežije, a jen on, zbývá a oni usilují o jeho život, aby jej o něj připravili.

I. Bezmoc nekajícnosti

Základním předpisem každé epochy je nepsaný zákon, stejně jako první ze všech zákonů, který chrání život před vrahem také není zapsán nikde ve sbírce zákonů. Nicméně to, pokud někdo má nebo nemá pojem o těchto základních předpokladech epoch působí zásadní rozdíl. Středověcí lidí nás tak kupříkladu budou svou dobročinností a krutostmi, svou askezí i přepestrými barvami jednoduše mást, dokud nepostřehneme jejich celkový zápal pro stavění a plánování a oddělování toho od onoho hradbami a ploty—tento duch učinil architekturu jejich nejúspěšnějším uměním. I otrok tak vypadal posvátně protože božství ohrazující krále v jistém smyslu ohrazovalo i nevolníka, jelikož nebylo možné ho vyhnat zpoza jeho plotu. I svoboda se tak stala čímsi positivním jako privilegium. Dokonce i tehdy, když jim měla většina mužů, nebyla otevřená jako svoboda divočiny, ale udělená jako plnoprávné občanství města. Podobně se nám sedmnácté století s jeho takřka samolibě upjatou chválou parlamentů a docela barbarskými masakry vězňů může zdát jako chaos zmítaný protiklady, dokud si neuvědomíme, že byl-li středověk domem zpola postaveným, pak sedmnácté století bylo domem v plamenech. Jeho tónem byla panika a ta zuřivá upjatost a výlučnost, jež pochází ze strachu. Jeho charakteristickým náboženstvím byl dokonce i v katolické církvi kalvinismus a důraz na těsnost cesty a nepatrnost počtu vyvolených. Jeho politiku určovalo podezírání—„neskládejte svou naději v knížata“. Snažilo se všechno rozebrat a rozbít učenou, zuřivou a nestálou polemikou, svou populaci čistilo upalováním čarodějnic. A ještě jiný příklad, osmnácté století, které nabízí výjevy vypadající naprosto protikladně a přece se zdají zcela příznačné pro svou dobu: vyplenění Versailles a Vikáře wakefieldského, Watteauovy pastorely a výbušné proslovy Dantonovy. Tomu všemu však lépe porozumíme, pokud si všimneme ideje poklízení, která se celou epochou vine. Nejtišší lidé byli více hrdí na svou upravenost, civilisovanost a dobrý vkus než na jakoukoliv ze svých ctností. Ti nejdivočejší pak nemilovali (a to je to nejdůležitější) na rozdíl od Nietzscheho či anarchických básníků nevázanost jen pro ni samou, ale byli připraveni ji použít, aby se zbavili nerozumu či nepořádku. U každé z těchto etap není rozhodně nemožné říct, že klíčem k nim je taková či onaká slovní formulace. Epochu pro níž je prakticky nemožné najít podobná slova je ta naše.
Přesto myslím ,že naším klíčovým slovem je „nevyhnutelnost“, spíš bych měl chuť říct „nekajícnost“: Podvědomě nás po všech stránkách ovládá dojem, že není cesty zpět, který koření v materialismu a popření svobodné vůle. Porovnejte si libovolnou hrstku moderních faktů a srovnejte je s odpovídajícími skutečnostmi z před několika století. Srovnejte moderní systém politických stran s politickými klikami sedmnáctého století. Rozdíl je, že ve starší domě si straničtí vůdci nejen opravdu navzájem sekali hlavy, ale (což je ještě víc alarmující) opravdu si vzájemně rušili zákony. Za nás se stalo tradicí, že jedna strana dědí a nechává nedotčené zákony, které schválila strana druhá, bez ohledu na to, jak zuřivě je napadala při projednávání. Jakub II. ani jeho synovec Vilém nebyli zrovna z nejveselejších kumpánů, ale oba by rozesmála představa „kontinuity v zahraniční politice.“ Toryové nebyli konservativci, byli to v pravém slova smyslu reakcionáři. Nechtěli jen ponechat na trůně Stuartovce, oni je chtěli přivést zpět.
Nebo se zamysleme nad tím, s jakou zatvrzelostí se středověká anglická monarchie ve snaze zvrátit rozhodnutí osudu vracela pořád dokola ke své vizi francouzských držav. Pomysleme, jak útočili znovu Eduard III. po porážkách krále Jana a Jindřicha III. a Jindřich V. po Eduardu III. a jak dokonce i Marie měla na svém srdci napsáno, co nebylo ani jméno jejího chotě, ani její víry. A pak považme, že jsem poměrně nedávno znali všeobecnou orgii zvanou imperialismus, kdy jednota impéria byla jediným tématem, kolonie se počítaly coby korunovační klenoty a Union Jack vlál po celém světě. A přesto nikdo ani nesnil, nebudu říkat o znovuzískání amerických kolonií pod jednotu impéria (to by pro moderní budovatele říše byla příliš nebezpečná úloha), ale dokonce ani o převyprávění toho příběhu z imperiálního hlediska. Jindřich V. ospravedlnil nároky Eduarda III. Josephu Chamberlainovi by se ani nesnilo o tom, že by měl ospravedlnit nároky Jiřího III. Ba co dím, Shakespeare ospravedlňuje stoletou válku, drží s Talbotem a vzdoruje legendě o Janě z Akru. Pan Kipling by se neodvážil ospravedlňovat válku s Amerikou, držet se Burgyona a vzdorovat Washingtonově legendě. A přece by se toho ve prospěch Jiřího V. dalo říct mnohem víc, než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož, aby podle toho jednali, kvůli onomu modernímu dojmu, že jelikož je budoucnost je nevyhnutelná je minulost neodvolatelná. Každá událost tak konečná, jako bylo americké opuštění impéria musí být brána za definitivní pro celé věky, třebaže se stala před sotva více než sto lety. A přitom bylo ve prospěch Jiřího V. říct mnohem víc než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož aby podle toho jednali a to kvůli onomu modernímu pocitu, že jelikož je budoucnost nevyhnutelná je minulost nezměnitelná. Událost tak konečná jako americký odchod z impéria bude být považován za definitivní pro celé věky i když se stala sotva před něco přes sto lety. Jen proto, že se jí podařilo přihodit musí být nejprve označena za nutné zlo a pak za nezastupitelné dobro. Nemusím dodávat, že já bych o znovudobytí Ameriky neusiloval, ovšem já taky nejsem imperialista.
Je tu i jiný způsob jak to ověřit. Zeptejte se sami sebe, kolik lidí jste slyšeli skuhrat o něčem, že s tím nic nejde udělat, a kolik jsme viděli takových, kteří se do toho pustili s tím, že to jde napravit? Jak mnoho lidí jsme slyšeli nadávat na britské školy stejně, jako nadávají na britské počasí? Jak málo jsme potkali těch, kdo si uvědomovali, že britské školy změnit lze, zatímco počasí ne? Jak málo bylo těch, kdo věděli, že oblaka jsou nesmrtelnější a pevnější než školy? Kde je na tisíc těch, kdo hořekují nad povinnou školní docházkou sto, deset či jen jeden jediný, který by ji zrušil? Dokonce už samo slovo to dokazuje je, protože zní tak málo slibně a povědomě. Na počátku naší epochy lidé mluvili stejně klidně o reformách i o rušení zákonů. Dnes mluví všichni o reformách, o rušení nikdo neřekne ani slovo. Naši otcové nemluvili o volném obchodě, ale o zrušení obilních zákonů Nemluvili o samosprávě, ale o zrušení Unie. Byly to doby, kdy o „rušiteli“ mluvili jako o nejpraktičtějším politikovi, takovém, který chodí s klackem. Dnes je zahnán daleko do oblasti nemožného idealismu a když vůdce jedné z našich velkých stran v zápalu náhlé a dočasné upřímnosti řekl, že by jeden zákon zrušil, musel pak psát do všech novin s ujištěním, že by ho jen upravil. Nemusím hromadit další příklady, i když bych jich mohl navršit skoro milion. Tón doby naznačuje, že minulost je klidně možné chválit, protože se nedá napravit. V minulosti se lidé skutečně dřeli jako mravenci a padali jako mouchy kvůli tomu, aby odstranili nějaké dřívější uspořádání, které se zdálo bezpečné, ale my nemůžeme ani zrušit nějaký schválený a platný zákon. Zabýváme se malomyslným dojmem, že co se stalo, nedá se odestát. Náš názor dostatečně charakterisuje typicky viktoriánská písnička s refrénem „Mlýn nemůže mlít vodou, jež odplynula.“ Lze na to odpovědět mnoha způsoby. Jednomu (který zahrnuje pojednání o fenoménu vypařování a rose) se zde vyhneme. Další vysvětluje, že z pohledu prostých venkovanů není účelem mlýna mlít vodu, ale obilí, a že (ačkoliv se to může jevit podivné) existovaly společnosti, které byly dostatečně bdělé a udatné na to, aby jim jejich obilí pořád někam neodplouvalo v rytmu sentimentální písničky.
Nuže toto moderní odmítání odčinit co bylo dříve vykonáno není jen intelektuální chybou, je to i morální chyba. Není to jen naše mentální neschopnost pochopit omyl, jehož jsme se dopustili. Je to i naše duchovní odmítnutí připustit, že jsme se dopustili omylu. Byla to pouhá marnivost, když pan Brummell poslal pryč podnosy s nedokonale uvázanými kravatami s lehkou poznámkou „To jsou naše chyby“. Je to dobrý příklad toho, jak blízko má marnivost k pokoře, protože on aspoň připustil, že to byly chyby. Pan Brummell by ale projevil duchovní pýchu, pokud si všechny ty kravaty uvázal hezky jednu na druhou, jen aby si jeho komorník nevšiml, že jednu uvázal špatně. V duchovní pýše je totiž vždy prvek tajnosti a samoty. Pan Brummell by byl ďábelský , a také (což by mu obávám se vadilo víc) by byl špatně oblečený. Byl by ale naprosto přesným příkladem moderního publicisty, který neumí nic udělat správně a pořádně, protože nesmí nikdy připustit, že se spletl a udělat něco špatně.
Tato zvláštní, chabá zatvrzelost, vytrvalost na špatné cestě pokroku, je jako všechny slabé věci čím dál tím chabější a horší. A v době v níž píši nabývá její morální postoj zlověstnosti, ba hrůznosti. Naše omyly se staly našimi tajemstvími. Šéfredaktoři a novináři s provinilým pocitem trhají vše, co jim připomíná nesplněné stranické sliby nebo stranické ideály, jež je odsuzují. O našich státnících platí (víc než o našich biskupech, o nichž to pan Wells řekl), že jsou společnosti na očích, ale pokud jde o intelekt někde se schovávají. Společnost tíží nevyznané hříchy, její mysl je bolavá a ztichlá kvůli bolavým tématům, sžírá ji svědomí. Je mnoho věcí, které udělala či připustila, aby se staly a na které si netroufá ani pomyslet. Nazývá je jinými jmény a pokouší se sama sebe přesvědčit k víře ve falešnou minulost podobně jako si lidé vymýšlejí, co měli a chtěli říct v hádce. Jeden hřích který leží pochován nejhlouběji a přece je nejhlučnější, i když zadušený přece páchne. Je to pravý příběh vztahu mezi boháčem a chudákem v Anglii. Napůl vyhladovělý anglický proletář je nejen skoro kostlivec, on je kostlivcem ve skříni.
S jistým překvapením by se dalo říct, že dnes dnes všude slýcháme tentýž příběh o strádajícím proletariátu a sociálním problému, o dřině nekvalifikovaných dělníků nebo přelidnění ve slumech. Bereme to za hotovou věc, ale já jsem mluvil o pravdivém příběhu. Nepravdivé příběhy slyšíme na všech stranách diskuse. Máme tu zajímavé povídání o Třídně uvědomělém proletáři všech zemí, chlápkovi, který má „solidaritu“ a vždycky se zrovna chystá zrušit válku. Marxistický socialista vám o něm poví úplně všechno, jenže on neexistuje. Běžný anglický dělník je o Němci neschopný přemýšlet jinak než o Němci právě tak, jako o sobě nemůže smýšlet jinak, než jako o Angličanovi. Pak je tu opačný příběh, ten o onom ukrutném člověku, atheistovi, který chce zničit domov, ale z nějakého důvodu, jemuž rozumí jen on, to raději označuje za socialismus. Ani on neexistuje. Úspěšní a prosperující socialisté mají domovy právě tak, jako vy nebo já a chudým socialistům individualisté nedovolí, aby měli jakékoliv domovy. Pak je tu příběh o Dvou dělnících, velmi zajímavý a vzrušující povídání o tom, kterak jeden z nich minul všechny hospody v Cheapside a když došel až ke Guildhall stal se londýnským starostou, zatímco druhý do každého hostince zašel a potom už se pro takovou poctu docela nehodil. Však běda! I tohle všechno je marnost. Zloděj se londýnským starostou stát může, čestný dělník ovšem rozhodně ne. Máme tu pak též příběh o „Neúprosném osudu“, který boháče ekonomickými zákony nutí, aby brali chudákům peníze, i když by je sami milerádi nechali být. Tohle je pro svobodného člověka a křesťana myšlenka neúnosná a čtenáři se jistě uleví, když se dozví, že nic takového se nedělo ani neděje. Bohatí by mohli přestat krást kdykoliv by se jim zachtělo, jenže ani to se nikdy nestalo. Setkáme se i s příběhem o mazaném fabiánovi, který zasedal v šesti výborech současně a tak se mu povedlo ošálit boháče natolik, že se z něj stal docela chudák. Onomu talentovanému muži stačilo jen pořád šeptem opakovat „v tomhle bude nějaký háček, to musíme rozebrat“ až se mu povedlo, kousek po kousku, rozebrat milionářovo auto tak důkladně, že ten zapomněl, že kdy jaké měl. Udělal to velmi šikovně, jenže se to nikdy nestalo. Na milionářově autě se nehnul ani šroubek a je schopné v okamžiku vyrazit a nechat za sebou fabinánovu přejetou mrtvolu. Všechny tyhle příběhy jsou úžasné pohádky, které mohou socialista s individualistou střídavě vyprávět velkém sultánovi kapitalismu, pokud ho totiž jen na chvíli přestanou svými povídačkami bavit, nechá jim useknout hlavy. Kdyby ale někdy začali sultánovi vyprávět pravdivý sultánův příběh uvařil by je v oleji, a tomu se pokouší vyhnout.
Na skutečný příběh hříchu se sultán pořád pokouší, nasloucháním těmto příběhům, zapomenout. Jak už jsme si v této kapitole řekli, raději by si nepamatoval, protože se už rozhodl, že se nebude kát. Je to zvláštní příběh, a já se ho pokusím popravdě vypovědět ve dvou následujících kapitolách. Ruka tyranů v každé době tvrdne, protože tyrani měknou. Pokud si jeho auto proráží cestu krvácejícím a obviňujícím davem je to proto, že si zvolil cestu nejmenšího odporu. Je to proto, že je mnohem snazší podupat lidské plémě, než vyšlapat na ne moc strmý kopec. Utlačovatel vždy bojuje polštáři, obvykle je to válka v pohodlí polštářů—to je vždy přinejmenším jejím cílem. Velký sultán Saladin považoval, pokud si dobře vzpomínám, za největší šermířský výkon rozetnutí polštáře. A to měl dozajista pravdu, jak může potvrdit každý z nás, kdo se celá léta snažil zatnout do oteklé a nadmuté korpulence moderního kompromisu, který je současně pohodlný i krutý. V našem dnešním světě totiž opravdu existuje barva a ticho polštářovaného divanu a ten dojem paláce v paláci a zahrady v zahradě, který tvoří bohatou neodpovědnost Východu. Cožpak už nemáme tance beze slov, hostiny bez vína a všechny ostatní divné a cizí představy o přepychu bez smíchu? Což nejsme již ve zlém tisíci nocí a nekráčíme přízračnými městy neviditelných despotů? Nerdousí již naši katani potajmu ty, kdo přináší tětivy luků? Nejsme již eugeniky—tedy tvůrci eunuchů? Nevidíme již zářivé oči, nehybné tváře a vše ostatní, co tvoří přítomnost čehosi mrtvého a přece beze snu bdícího? Je to přítomnost hříchu, který je zpečetěn pýchou a nekajícností, příběh o tom, jak se sultán zmocnil trůnu. Nenaslouchá však tomuto příběhu, ale jinému který vymyslel, aby ten první zastřel—příběhu zvanému „Eugenius, aneb dobrodružství člověka nezrozeného“, vyprávění nejrozmanitějšímu a nejpoutavějšímu, které ho vždy zdárně uspí.

VII. Státní církev pochybností

VII THE ESTABLISHED CHURCH OF DOUBT
Zamysleme se nyní konečně nad tím, oč jde čestným upřímným eugenikům, protože je čím dál zřejmější, že jim nemůže jít o to, co tvrdí. Takový výklad bohužel naráží na tolik překážek, že je nezbytné zvolit přístup oklikou. Vše co se dnes tiskne a mnoho z toho co se povídá je, v jediném pravém slova smyslu, zaostalé a zastaralé. Dejte běžnému člověku den na napsání článku a vzpomene si na to nejnovější co slyšel, v poslední nádheře západu slunce pak možná rozvažovat i o tom, co si doopravdy myslí on sám. Dejte mu hodinu a začne přemýšlet jako příručku má nejblíž po ruce a udělá co nejlepší mosaiku ze starých citátů a starých autorit. Dejte mu deset minut a s křikem se uteče schovat do starého dětského pokoje, kde se naučil nejvyčpělejší přísloví nebo do staré školy, kde se naučil nejvyčpělejší politice. Čím víc novinář spěchá, tím pomaleji myslí. Výsledkem jsou naše současné noviny, které jsou doručovány den co den dříve a den ode dne stojí méně za doručení. Ubohý udýchaný kritik zaostává čím dál víc za motorovým vozem moderního faktů. Před patnácti lety byl pozadu jen o nějakých padesát let. Teď zrovna je pozadu o takových sto let, to co říká jsou totiž naprosté nesmysly pokud jde o naši dnešní společnost, ale platilo to pro naši společnost před nějakými sto třiceti lety. Nejlepším příkladem jeho opoždění je to, že pořád dokola tvrdí, že stále víc upadá víra v nadpřirozeno. Což je naprosto správné a realistické hodnocení—osmnáctého století. Pokud jde o tento věk okultistů, duchovních léčitelů, fakírů a módních věštců je to hodnocení nejhorší možné. Popravdě řečeno obvykle na tyto iluse osmnáctého století pronášené jazykem osmnáctého století odpovídám tím samým jazykem. Když mi někdo řekne „Víry vrávorají,“ odpovídám „A pruský král, sám volnomyšlenkář, jistě sebere Slezsko katolické císařovně.“A když někdo tvrdí, že zázraky je třeba přehodnotit ve světle racionální zkušenosti přívětivě odpovídám „Já jen doufám,že váš osvícený vůdce Hébert, nakonec nepožene chudinku francouzskou královnu pod guillotinu.“ Na řeči, že musíme očekávat vzestup nějakého nového náboženství, které se samo doporučí lidskému rozumí odpovídám, „Ještě víc si musíme dávat pozor na vzestup nějakého vojenského dobrodruha, který by mohl zničit republiku. A mě se zdá, že mladý major Bonaparte je poněkud příliš neklidný.“ Na takové věci můžeme odpovídat právě jen jazykem věku rozumu. Věk v němž žijme je něco víc než věk pověry—je to věk nesčíslných pověr. Já se zde ale budu zabývat jen jediným příkladem.
Mám na mysli omyl, který lidi dosud nutí demonstrovat za zrušení státních církví a mluvit o tyranii závazného učení církve nebo povinných církevních desátků. Nestojím o zbytečné nedorozumění, osobně bych zrušil výsadní státní postavení každé církve, která je početně v menšině, například welšskou nebo irskou. Myslím také, že by to hodně prospělo autentickým církvím, které se těší zčásti konvenční většině, třeba v Anglii nebo dokonce v Rusku. Ale udělal bych to jen tehdy, kdybych vážně neměl co jiného na práci a zrovna teď máme opravdu dost co jiného na práci. Zrovna teď totiž náboženství ať pravověrné nebo ne, na zbraň výsadního státního postavení nespoléhá ani na ní nezávisí. Papež neudělal prakticky nic proto, aby zachránil konkordát a zdá se, že se mu spíš ulevilo díky nezávislosti, jíž církev získala díky zkáze konkordátu. Mezi francouzskými klerikály se běžně mluví o tom, že církvi změna prospěla. Jediné skutečné obvinění, které v Rusku vznášení zbožní lidé (zejména římští katolíci) proti pravoslavné církvi není její pravověří nebo mylná nauka, ale její ubohá závislost na státu. V Anglii můžeme anglikánovu horlivost pro jeho církev téměř měřit podle jeho poměrného chladu vůči pozici státní církve—tedy tomu, že je ovládána parlamentem, kde sedí takoví skotští presbyteriáni jako Balfour, nebo welští kongregacionalisté jako Lloyd George. Ve Skotsku způsobila mocná kombinace dvou velkých sekt vně státní církve takové její postavení, že jaksi necítí žádnou radost z toho, když ji nějací právníci nazývají Skotskou církví. Netvrdím tu , že by církve neměly být na státu závislé, ani že nejsou závislé na horších věcech. Je možné rozumně zastávat názor, že síla římské víry, třeba není v žádné stání policii, spočívá v policii mravní, mnohem pevnější a bdělejší. Je možné rozumně zastávat názor, že síla anglikánské víry, i když nespočívá v jejím postavení státní církve, tkví v aristokracii a jejím stínu, kterému říkáme snobismus. Tvrdím zde jen tolik, že církve se v současnosti nijak silně neopírají o své politické postavení a nijak moc se nerozmachují světským ramenem. Jejich právně závazné desátky byly téměř všude změněny, jejich právní dozorčí rady byly smíšeny. Možná stálé užívají tyranie, a horší tyranie, tím se tu ale nezabývám. Neužívají té zvláštní tyranie, která spočívá v použití vlády.
Skrze vládu se o tyranizování ve skutečnosti pokouší věda. Věda se skutečně rozmachuje světským ramenem. A vírou, jež uvaluje skutečné desátky a zmocňuje se škol, vírou jež je skutečně vnucována pokutami a vězněním, vírou jež je skutečně zvěstována ne kázáními, ale zákony státu a šířena ne poutníky, ale policisty—tou vírou je velký ale zpochybňovaný systém, který započal evolucí a završil se v eugenice. Naší skutečnou státní církví je materialismus, protože jeho heretiky skutečně pomáhá pronásledovat vláda. Během svých sta let bylo očkování zpochybňováno asi tolik, jako křest za své dva tisíce let. Jenom našim politikům, kteří by považovali vynucování křtu za šílenství, přijde zcela normální vynucovat očkování.
Slovo pronásledování mě neděsí, když je spojováno s církvemi, a není ani v nejmenším projevem odsudku, když je spojuji s muži vědy. Je to popis právní skutečnosti. Pokud to znamená, že policie silou prosazuje široce diskutovanou a rozporovanou theorii, jež nedokáže podat definitivní důkaz—pak dnes neutiskují naši kněží, ale naši lékaři. Vnucení takových dogmat zakládá státní církev, a to ve starším a silnějším slova smyslu, než jaký lze uplatnit na jakoukoliv dnešní nadpřirozenou církev. Stále jsou místa, kde mají náboženské menšiny zakázáno shromažďování, nebo takové či onaké vyučování. Ještě víc je takových, kde jsou vyloučeny z těch či oněch veřejných postů. Nenapadá mne ale teď žádné, kde by byly nuceny trestním zákonem podstupovat nějaký obřad oficiálního náboženství. Ani Mladí Turci nechtějí obřezat všechny Makedonce.
Setkáváme se tu s úžasnou skutečností. Když byly v minulosti tak sporné názory prosazovány státní silou bylo z popudu fanatiků, kteří je měli za pevně dané a planoucím jasem zářící jistoty. Pokud se jejich nepřátelé nemohli pravdám vyhnout, jejich přátelé je nemohli změnit. Jaké jsou ale ony nesporné pravdy, k jejich prosazení nyní musí světské rameno zvedat svůj meč? Inu, je to ona masa bezedných otázek a zmatených odpovědí, jimiž jsme se zabývali v minulé kapitole. Jsou to otázky zajímavé jen tím, že jsou neschůdné a tajemné a odpovědi, jejichž jedinou slávou je, že jsou prozatímní a nové. Oddaný vyznavač se chlubil, že nikdy neopustí svou víru—a proto pro víru pronásledoval. Jenže vědec se ve skutečnosti chlubí tím,že vždy hypotézu opustí a přece kvůli ní pronásleduje. Inkvizitor silou vynucoval svou víru, protože byla neměnná. Učenec ji prosazuje silou, protože ji zítra může změnit.
Nu tak vypadá nový druh útisku a člověku lze prominout, že se ptá, zda je to proti tomu starému nějaké zlepšení. Rozdíl vypadá, alespoň pokud si lze na první pohled všimnout, ve prospěch starého. Máme-li být vydáni na milost nelítostnému člověku, většina z nás by byla raději natažena na skřipec pro víru, která existuje intensivně v čísi hlavě, než zaživa pitvána kvůli objevu, který se ještě v ničí hlavě neurodil a možná nikdy neurodí. Člověk by se raději nechal trýznit palečnicemi, dokud by se nerozhodl dostat rozum, než nechat mučit pitevním skalpelem dokud se pitvající vědec nerozhodne přijít k rozumu. A přitom právě to je rozdíl mezi dvě druhy právního donucení.. Pokud podlehnu inkvisotorovi vím aspoň, jakou víru vyznávat. Ale i kdybych řval věřím natažen na eugenikově skřipci, neměl bych potuchy, jaké krédo mám křičet a mohlo by se mi stát, že mě natáhne ještě o něco víc proto, že se přihlásím k víře, kterou vyznával ještě někdy před týdnem.
Jen ať žádní lehkomyslníci netvrdí, že tady používám výstřední přirovnání, protože je nejen dokonalé, ale i prosté. Je to proto, že rozdíl mezi mučením a vivisekcí není nijak ovlivněn zuřivostí či klidem jednoho či druhého. Ať otočili kolem skřipce jen napůl nebo stokrát, vždy, hypotheticky, pracovali s pravdou, o níž věděli, že tam je. Ať už pitvají zaživa bolestivě nebo bezbolestně, vždy se pokouší zjistit, zda tam pravda je či není. Starý inkvizitor mučil proto, aby dostal do někoho své názory. Nový inkvizitor mučí proto, aby z někoho dostal své vlastní názory. Neví, jaké jeho vlastní názory jsou, dokud mu je oběť vivisekce neřekne. Takové rozdělení myšlení je pro každého, komu záleží na přemýšlení naprostou propastí. Starý utiskovatel se ohněm a mečem pokoušel lidi učit. Nový utiskovatel se chce od občanů s pomocí skalpelu a očkovací stříkačky něco dozvědět. Učitel byl mírnější než bude žák.
Na mnoha praktických příkladech bych mohl dokázat, že ani tyto ilustrace nejsou přehnané, když bych poukázal na poklidné návrhy na vivisekci zločinců, které jsem slyšel, nebo na onen ošklivý incident, který se přihodil dr. Neisserovi. Raději bych se ale přidržel čistě logické linie rozlišování a vysvětlil, že cílem všech předchozích pronásledování bylo ukončit naši nerozhodnost, nyní nejde o nic jiného, než o to, že násilí má ukončit nerozhodnost pronásledovatelů. To je to, oč ve skutečnosti jde čestným a upřímným eugenikům, alespoň do té míry, pokud jim o něco vůbec jde. Jde jim o to, že veřejnost má být vydána ne jako pohanská země k obrácení, ale jen jako surovinapro experiment. To je skutečný, hrubý a barbarský smysl eugenické legislativy. Eugeničtí doktoři nejsou zas takoví blázni a hlupáci, jakými se jeví ve světle jakéhokoliv logického zkoumání ohledně toho, co chtějí. Neví, co chtějí, až na to že chtějí vaši duši a tělo i moje, aby to zjistili. Docela vážně jsou, jak by mohli sami říci, prvním náboženstvím, které není dogmatické, ale experimentální. Všechny etablované a státní církve byly založeny na tom, že někdo poznal pravdu. Toto je vůbec první církev, která se zakládá na tom, že pravdu nenašla.
Chovají naprosto upřímnou naději a nadšení, ale pro nás, ale pro to, co se od nás mohou dozvědět, pokud by nás mohli ovládat a řídit, jak to dělají u králíků. O dědičnosti nám nemohou říct nic, protože o ní nic neví. Docela upřímně ale věří, že se o ní něco dozví, jen kdyby nás mohli pár set let sezdávat dobře i špatně nějakých pár set let. Nedokážou nám říct, kdo by byl vhodný, aby měl takovou autoritu, vědí totiž, že nikdo takový neexistuje, ale věří docela upřímně, že pokud bude taková autorita po velmi dlouhou dobu zneužívána, nějak se vyvine někdo, kdo na tu práci bude vhodný. Nejsem žádný puritán a nikdo, kdo zná mé názory nebude považovat za pouhé žalovatelné obvinění, když o nich řeknu, že jsou to hazardní hráči. Neukázněný gambler nemá v kapse žádné peníze, má jen hlavu plnou nápadů. Tihle gambleři nemají v hlavě žádný nápad, mají jen kapsy plné peněz. Myslí si ovšem, že pokud by si za ně mohli koupit velkou společnost na pokusy, možná by je nakonec mohlo něco napadnout. To je eugenika.
Zde se omezím na konstatování, že se mi nelíbí a nemám ji rád. Jsem možná lakomec, ale jsem ochoten vědce platit za to, co ví, ne ale už za všechno, co neví. Jsem možná zbabělec, ale jsem ochotný trpět proto, co si myslím, nebo pro to, co si myslí on—nejsem ochoten trpět, ba ani nepohodlí snášet, kvůli čemukoliv, co by ho mohlo napadnout poté, co mi začne ubližovat. Běžný občan může být docela dobře velkomyslnější než já a všechno to vzít na základě důvěry. V takovém případě může být jeho úděl na onom světě šťastnější. Ale (řekl bych) smutnější na tomhle světě. Chtěl bych mu říct aspoň to,že své skvělé tělo nevydá tak, jak to dělají vojáci, pro slávu konkrétní vlajky, nebo jak to dělají mučedníci pro slávu nesmrtelného Boha. Vydá, v přesném smyslu latinských slov, své bídné tělo k pokusu—pokusu, u nějž ani sám pokusník nezná ani význam, ani cíl.