Potřeba národního urovnání (ILN, 4. ledna 1918)

January 4, 1919 The Need for a National Settlement

Nedávné delikátní diskuse o válečném námořnictvu jsou poučným příkladem principu, který tu často zdůrazňujeme. Totiž toho, že mezinárodní urovnání musí být národním urovnáním. Musí brát v potaz specifický charakter a situaci každé země, včetně naší země. Musí usilovat o rovnost v rozmanitosti, ne rovnost v uniformitě. Kdekoliv se nachází něco, co instinkty křesťanstva rozeznávají jako národní duši, tam svědomí křesťanstva onomu státu uznává jistá práva na samosprávu a sebeobranu. Ale nemůže se spravovat nijak jinak než svými zcela sobě vlastními a zvláštními zákony a podobně se nemůže bránit nijak jinak než svými zcela zvláštními a sobě vlastními zbraněmi. Pokud něco takového není uznáno, pak vlastně není uznáno vůbec nic.  Jak jsem už často říkal, bylo by velmi hloupá, kdyby Společnost národů se měla ukázat jako Společnost žádných národů. Stejně pošetilé by bylo, pokud by všechny řeči o svobodě moří skončily tím, že ztratíme svobodu pevniny—svobodu právě těch zemí, o jichž osvobození jsme bojovali. A koneckonců, nemůžeme tak docela zapomenout, že mezi zeměmi o jejich svobodu jsme bojovali, je i ta naše.

Každý národ je už svou přirozeností jedinečná záležitost. Tím se liší od jakéhokoliv čistě úředního dělení prováděného nyní uvnitř jakéhokoliv nezávislého státu, nebo uvnitř jakýchkoliv spojených států budoucnosti. Národ, podobně jako člověk, pes nebo jakákoliv jiná živá věc, je velký nebo malý, nám podobný, nebo nepodobný, ale podobá se době samotnému. Argument nacionalismu proti internacionalismu je ten, že z pěti teriérů neuděláte mastifa. Ale argument nacionalismu proti jistému druhu internacionalismu je ten, že pokud má každý pes mít svůj den, pak to musí být nejen nějaký psí den, ale jeho vlastní den. Když psovi dovolíte, aby se zachránil, pak nemůžete špicovi zakázat, aby se zachránil čenicháním, nebo chrtovi, aby se zachránil rychlostí. A dodal bych, že nemůžete ani newfoundlandskému psu zakázat, aby se zachránil plaváním. Stejný princip platí pro jisté jiné prosté tvory, jejich dosavadní historická kariéra se odehrávala na moři.

Zkrátka pokud je naše válečné námořnictvo jedinečné, pak je to proto, že náš národ je jedinečný—což vůbec neznamená, že je nadřazený. Je stejně jedinečný jako francouzská občanská rovnost a jeho nádherný výsledek-francouzský demokratický militarismus. Je stejně jedinečný jako specifický druh federální svobody v Americe, kde Spojené státy jsou právě tak státy jako spojené. Pokud ale jde o všechny ty řeči o tom, zda a jak je dobré nebo špatné tak jedinečné válečné námořnictvo, je ještě těžší mluvit přesně, protože tento zvláštní případ je tak zvláštní, že se mu skutečně nic nepodobá. Hrubé ale ne unfair porovnání lze udělat mezi starým anglickým válečným loďstvem a starou ruskou armádou. Takové podobenství možná není šťastným znamením, zůstává ale heroickou vzpomínkou. V každém případe je naštěstí i to největší loďstvo kompaktním a bezpečným systémem ve srovnání i s tou nejmenší armádou a není tu obava, že by angličtí vojáci museli bojovat na vorech místo lodí, jak museli ruští vojáci bojovat s klacky místo pušek. Smysl přirovnání je ale následující a je skutečně relevantní. Nikdo pokud vím netvrdil, že je Rusko ničemné prostě a jen kvůli tomu, že mělo největší armádu na světě. Ruská vysvětlování nebo výmluvy v této věci by byly jen zdravý rozum. Zběžně by se dalo říct, že velkou armádu měla za prvé proto, že ji potřebovala k tomu, aby bránila svá velká území a za druhé, že cizí země nemohly předstírat, že by byla použita nebo se zdálo pravděpodobné, že bude použita jinak než k obraně těchto území. Rusko mělo jako stát specifické postavení, už svou povahou byl početně silný—stejně tak jako byl svou samotnou povahou slabý v různých jiných věcech. Byla to výhoda, byla to přirozená výhoda a byla to téměř nezamýšlená výhoda—skoro stejně nezamýšlená jako nevýhody, které ji doprovázely. Do této míry tu je skutečná podobnost a všeobecné uznání ruského práva na početní převahu je lehce relevantní k naší vlastní posici.  Rusko mělo slabinu širokých hranic a nikdo jí nezazlíval její specifickou sílu populace přibližně odpovídající její úloze. My máme slabinu rozptýlených držav a majetků, které jsou prostředky našeho živobytí a nikdo nám nemusí zazlívat naši specifickou mořeplaveckou tradici, která rostla skoro stejně přirozeně jako populace. Pokud a dokud tu není nic nad tuto národní a přirozenou specializaci, moou velké národy nejen zůstat v pokoji, ale mohou zůstat také prakticky rovné. Nepřirozený duch vstupuje tehdy, pokud nastává pouhá konkurence, protože konkurence je bláznivé napodobování.

Pokud by němečtí vládci udělali to, co někteří tvrdí, že udělali, pokud se pokusili získat nad Rusy početní převahu tím, že pro druhé zavedli otroctví a pro sebe polygamii—pokud skutečně zahájili tyto dva pohanské experimenty, pak je jejich populace nebude přirozenou charakteristikou, ale nepřirozeným zločinem. A když němečtí vládci udělali to, co víme, že udělali—když se pokoušeli užívat si anglické zvláštnosti bez anglické omluvy pro ni, nešlo o vývoj, ale o plán.  Jsem pravým opakem hurávlastence, ale pokud řekneme, že v tomto naprosto nestranném historickém smyslu bylo britské válečné námořnictvo přirozenou věcí a německé válečné námořnictvo věcí umělou, není hurávlastenectví, ale spravedlnost. Beze všech předsudků zůstává pravdou, že naši nepřátelé chtěli lodě bez kolonií—nemluvě o tom, že chtěli kolonie bez kolonistů. Než se ale nějaký další velký stát dá na tuto cestu mechanického šílenství, můžeme docela bez urážky žádat, aby bylo pamatováno na tento historický rozdíl mezi skutečným a neskutečným. Můžeme poukázat na rozdíl mezi tím, co je jedinečné a snaží se být universální a tím, co je jedinečné a jen se snaží být individuální. Anglie nežádá, aby  byla silnější než všichni ostatní—nebo v tomto smyslu silnější než kdokoli, ale žádá, aby byla tak silná, jak je jí vlastní.

Když mluvím o ozbrojení, ani zdaleka tím nemyslím, že by bylo zbytečné, aby kdokoliv mluvil o nějaké míře odzbrojení. Právě naopak si myslím, že lze udělat něco velmi platného k zastavení tak frenetického soupeření, pokud se spojí patrioti všech zemí. Nacionalisté si mohou navzájem vysvětlit, co bylo skutečně národní a tedy skutečně nutné. Internacionalisté nemohou vysvětlit nikomu nic, protože nedokáží vysvětlit internacionalismus ani sami sobě. Pokud by mohli, začali by si uvědomovat, že ve většině případů internacionalismus znamená je mezinárodní finančnictví. A je víc než kdy jindy naléhavější, aby proti takovému kosmopolitnímu spiknutí každý národ pevně stál za čímkoliv, o čem ví, že je skutečně národní, ať je humorná americká demokracie nebo skvělé a spontánní vojákování a strategie Francie. Všem našim zahraničním přátelům musíme jasně říct, že opravdu považujeme naši národní tradici za věc nacionalismu a ne vulgárního imperialismu.

Mírové Vánoce (ILN, 28. prosince 1918)

December 28, 1918 A Christmas of Peace

S blížícími se Vánoci jsme s to slavit alespoň, když už ne v širokém smyslu uzavření míru, tak jistě v jiném smyslu uzavření války. Ti, kdo Vánocům rozumí nejlépe, neshledají toliko nesoulad mezi velkou vánoční hostinou a křížovou výpravou, která končí, ale i ti, pro které je úlevou jakýkoliv druh míru, mohou právem takovou úlevu dostat. A i ti, pro které jsou Vánoce sotva příležitostí k veselí, v nich jistě najdou příležitost k díkůvzdání. O nejhlubších důvodech k takovému díkůvzdání nepovažuji za vhodné psát zde, všiml jsem si ale, že moderní úcta často dovoluje brát v potaz nevěrectví tam, kde zakazuje přihlížet k náboženství. A z některých negací, které jsme měli za války, lze stále ještě získat zvláštní poučení.

Boj posledních čtyř let, lze mimo jiné označit za boj mezi Vánocemi a svátkem Yule. Tím nechci říct, že bych chtěl onen historický rod vnitřně rozdělit, nebo z celé věci udělat souboj mezi křesťanským Santa Clausem a pohanským Otcem Christmas. Moje záliba ve fantastickém nejde tak daleko, abych z celého svátku udělal bitvu mezi cesmínou a jmelím ve stylu bitvy květin, nebo obléhání domácnosti, v němž by Yule kláda sloužila jako beranidlo nebo vánoční rachejtle jako nějaké dělostřelectvo. Vánoce lze přinejmenším ponechat jejich vlastnímu pokoji, pokud už nemůžou být v pokoji se všemi lidmi, či spíše pokud je všichni lidé nezahrnují do svého pokoje. K prvním reformám Lenina a Trockého myslím patřilo zrušení Vánoc. Není to jediný bod, ve kterém jsou předsudky těch nejemancipovanějších progresistů přesnou kopií předsudků těch nejzastaralejších puritánů.

Zdá se mi ale, že Vánocím se Trockého podaří přežít alespoň tak dlouho, jak se jim dařilo přežít Cromwella. Je nicméně pravda, jak jsem už naznačil, že nedávná kruciáta odpovídala velmi skutečné odlišnosti mezi křesťanským a pohanským potenciálem takové instituce. Takový idea jakou jsou Vánoce je sama o sobě nerozlučitelnou jednotou, v náležitém čase ale bude rozdělena. Jejich barbarský prvek by zničil jejich civilisované udomácnění či spíše zasvěcení. Vánoce by upadly do svátku Yule a z živoucího a rozvětveného vánočního stromu by se stala vskutku kláda.

Nikdo, kdo má jakýkoliv vánoční zdravý rozum nebude popírat, že Vánoce obsahují mnoho pohanských prvků. Je to jen jiný způsob, jak říct, že obsahuje mnoho prvků lidství. Vyvstává nicméně velmi zásadní rozdíl mezi dobou, kdy se křesťanstvo snažilo civilizovat Německo a nedávnějšími pokusy Německa křesťanstvo barbarizovat. Povaha spojení závisí na povaze výběru, a tedy na autoritě, která vybírá. Není špatná věc, ale dobrá věc, že si civilisace půjčuje z divokých fantasií severních lesů, pokud a dokud si půjčuje civilisace. Ale takové dobré věci z Německa jsou podobné jako další německá zboží, má být požadováno, ne shazováno. A nebylo nudnější drzosti než shazování pruské pedantrie na evropskou zbožnost. Moderní Teutoni se vždy pokoušeli zahrnout víru do systému folklóru, namísto toho, aby se, podobně jako jejich mnohem filosofičtější otcové, zahrnout folklór do systému víry. Roztahovali mýtus, aby pokryl mnoho náboženství, namísto aby jednomu náboženství dovolili pokrýt mnoho mýtů. Právě v této souvislosti je dobré si uvědomit, kde dnes stojíme.

Stojíme skoro tam, kde stáli lidé pozdní římské říše a raného středověku, když před sebou viděli obrovský problém kultivace a obrácení německých kmenů. Právě v této věci je nutné drasticky a dramaticky převrátit vztahy, které existovaly před válkou. Vánoce a další křesťanské instituce jsou příklady čehosi, co se musí rozvinout v našem směru, a ne v jejich. Princip musí být stejný jako u prvních misionářů v Německu, že křesťanství musí rozhodnout, kolik pohanství může zachovat. Rozhodně to nesmí být princip nejnovějších profesorů v Německu, že pohanství musí rozhodnout, kolik křesťanství lze zachovat.

Starý náboženský výběr byl totiž celkem vzato dobrý výběr a nový bezvěrecký výběr byl velmi špatný. Někteří z nás by starému pohanství dali docela přednost před novým, někteří z nás by v každém případě dávali přednost víceméně maskulinní mythologii před vykleštěným náboženstvím.  Představme si ale, že by první křesťanští kazatelé zjistili, řekněme, že teutonské kmeny o svátku Yule dodávali své lidské pospolitosti rozmanitosti trochou těch lidských obětí: v široké historické retrospektivě těžko můžeme křesťanům vyčítat, že se téhle formality rozhodli zbavit. Když se ale obrátíme k modernějším reformátorům svátku Yule, zjistíme, že se nechtějí ani tak zbavit lidské oběti, jako spíš lidské přirozenosti. Snobi pokrokové školy by se zbavili nejen nevlídných, ale i vlídných prvků oslav svátků, nejen rvaček, ale i hodování. Chudákovi teutonskému thanovi by zakázali nejen krev, ale i pivo, upřeli mu ani ne tak vypálené domovy, ale pohádky vyprávěné u rodinného krbu. Právě tuhle neobyčejnou směs studenosti a zuřivosti, vědecké uvážlivosti a divošské neznalosti moderní intelektem, pocházející většinou z Německa, vytvořil jako náležitý kompromis mezi starým a novým. A výběr vypadá stejně špatně, když se od neškodného humoru starého náboženského svátku obrátíme k jejich vyššímu a dojemnějšímu náboženskému smyslu. Zde není místo pro nic víc než pro náznak tohoto mystického argumentu proti modernismu, okamžitě ale bude i zde zřejmé, že pruský profesor  a jeho zahraniční žáci odstranili, co bylo důležité, protože to bylo bez významu. Je zřejmé, že z Vánoc prostě odstranili Krista. Reformátoři svátku Yule mohli odmítnout lidské oběti, reformátoři Vánoc odmítli oběť pro lidstvo.

Je téměř zbytečné dodávat, že na tomto základě a na mnoha dalších by měla naše politika směřovat co nejpříměji k oddělení jižního Německa, zejména Bavorska od neplodného cynismu Pruska. Jižní Německo si při všem svém zotročení uchovalo mnohé z tradice, které se Severní Německo pokoušelo zabít pomluvami a spekulacemi. Je zcela ve prospěch Křesťanstva podporovat Německo, které mluvilo o vánočním stromku proti Německu, které mluvilo o mýtu Krista. Přijde mi poněkud druhotné, zda dostávají nálepku v podobě toho či onoho dlouhého slova. V živé věci nálady příliš nezáleží na tom, zda hlásají pruský státní militarismus nebo pruský státní socialismus, které oba zahrnují nastolení státu na trůn Boží.

Budoucnost Německa (ILN 21. prosince 1917)

December 21, 1918 The Future of Germany

Ti, kdo nikdy nerozuměli ani válce ani míru, jsou teď všude a vykládají nám, že máme odpustit v tom smyslu, že máme zapomenout. Uniká jim ale skutečnosti, že o zapomínání tu vůbec nejde. Nikdo nezapomene, že Verdun je rozbitý nebo Belgie zpustošená. Žádnému rolníkovi vracející se do své vsi neunikne, že se z ní stala hromada kamení. Žádný rolník nebude klepat na vstupní dveře, které tam nejsou, ani se nebude pokoušet sedat na neviditelnou židli u neviditelného stolu. V lovaňské knihovně nebude knihu hledat ani ten nejroztržitější učenec. Ani ten nejnaivnější vnitrozemský venkovan si nekoupí plavbu na Lusitanii. Doufám, že lidé nezapomenou znovu vystavět své domy a obdělávat svá pole ve Francii nebo Flandrech, architektura a zemědělství nejsou ztracená umění. Otázka reparací je proto naprosto jednoduchá. Nejde o to, zda tyto věci mají zůstat v paměti nebo být zapomenuty, jde o to, zda si je mají pamatovat jen nevinní a zapomenout jen viníci. Otázka nezní, zda reparace mají být nebo ne, ale zda jejich námahu uvalit na ty, kdo zhřešili, nebo na ty, kdo trpěli. Obnovu vypáleného domu někdo zaplatí, pokud nepotrestáme žháře, budeme trestat majitele.  Takhle morální záležitost je dětinsky prostá, pokud na ni ale naléháme, odpověď samozřejmě poukazuje na rozdíl mezi pruskou vládou a německým lidem. Tohle tvrzení ovšem závisí na poněkud podobném omylu, které bude dobré si nyní všimnout.

Velmi prostá otázka zní, do jaké míry má většina Německa nějakou odpovědnost za válečné boje. Znamená to ptát se, kolik Němců mělo nějaké delikátní pocity ohledně vítězství. Mnohým se nepochybně čím dál méně líbily vyhlídky na porážku, a teď mají úplnou a konečnou nelibost z ní.  Všichni se ale shodnou, že bez ohledu na to, zda stálo za to tu hru hrát, nestálo za to ji prohrát. Žádný Němec by nebyl válce nakloněn, pokud by věděl, že ji Německo ve čtvrtém roce prohraje. Otázkou je, kolik Němců by válku odsoudilo, pokud by ji Německo vyhrálo v prvním týdnu? Kdyby rychlý postup k Paříži byl úspěšný, kdyby Anglie vstoupila do války příliš pozdě, kdyby Tanneberg skutečně odzbrojil Rusko v prvních dnech bitvy—zkrátka pokud by Bernhardiho velký plán fungoval a Prusko se stalo pánem světa, kolik Němců by své vládce odsoudilo pro jejich triumf? Možná jeden, můžeme se myslet, že dva, téměř jistě tři. Vítězná pruská vláda by byla populární , pokud někdy nějaká vláda byla populární.

Zdravý rozum myslím přijme jako fakt, že Němci by jednomyslně uvítali plnou německou nadvládu nad Evropou. Velkou otázko pro budoucnost je, zda stále ještě touží po tom, co tak nedávno ještě požadovali  a zda to budou znovu požadovat. Právě zde je zásadní zdůraznit, jak jsem se již zdůraznit pokusil, základnější povahu teutonského nároku. Není to, a nikdy nebyl, pouhý despotismus, nebo pouhý militarismus. Je to mnohem hlubší, a v jistém smyslu mnohem hajitelnější, sofisma. Je to vskutku popření demokratické rovnosti, ale to co popírá je spíše rovnost lidských plemen, než rovnost lidí. Nikdy ani tak nešlo o právo Hohenzollernů vládnout nad Němci, jako právo Němců na nadvládnu nad těmi, kdo Němci nejsou. Teď můžeme všichni vidět, že rasová nadřazenost není v rozporu s republikou. Všichni víme, že otroctví černochů nebylo v rozporu s republikou. Není v rozporu se státním socialismem hlásaným předáky pruského myšlení. Jistě není tolik v rozporu se socialismem, který hlásají nyní, jako byl v rozporu s křesťanstvím, které vyznávali dříve. Nový převlek jim v některých ohledech bude vyhovovat mnohem více než ten starý. Dovolávat se Lidstva je pro německého presidenta zrovna tak jednoduché, jako bylo německého císaře dovolávat se Boha. Král se dovolával Boha pro dílo toho nejatheističtějšího z králů, Fridricha Velkého. Profesor se může dovolávat lidskosti pro dílo toho nejnelidštějšího z profesorů, Karla Marxe. Ale jeden druh ideologického předstírání je právě tak jednoduchý jako druhý. Je to kult Železného kříže. Nebylo těžké si pamatovat materiál a zapomenout tvar. V uctívání rudé čapky svobody nebude o nic těžší zapomenout tvar a pamatovat si jen barvu. Princip krve a železa takovým postupem zůstane zachován beze změny přes všechny změny. Pro ten nejnelidštější stát by bylo právě tak snadné organizovat průvody lidského bratrství, jako bylo pro ten nejméně rytířský stát pořádat přehlídku všech rytířských řádů.  Pokud si mohl divoch obléct šat středověké Evropy, může se přiodít oblekem moderní Evropy a může to udělat mnohem snáz, protože jeho skutečná moc vyrostla v moderní době, ne v časech středověku. A vždy musíme mít na paměti, opakuji, že to co nás ohrožuje není jeho středověkost, ale modernost.

Ekonomický a politický ideál, v němž mají nyní severní Němci nalézt svou budoucnost není příliš cizí jejich minulosti. V této souvislosti může nastat mnoho omylů ze srdečných ale nejasných řečí o bolševismu. Z bolševismu se dá udělat spoustu věcí včetně počestné lidské nenávisti chudých vzdálenějších víc Berlínu než Babylonu. V tomto smyslu jsme všichni cítili něco, co by se dalo označit za křesťanský socialismus. Ale to, oč jde tu má přísný a zvláštní nárok být označeno za pohanský socialismus. Není pravda, že hrozba představovaná Prusem je bolševismus. Pořád platí, že hrozba, kterou Prus představuje je prusianismus. A žádný společenský projekt neobsahuje větší příslib prusianismu než marxistický a materialistický typ kolektivismu. Pruský socialismus je přísný státní socialismus, jinak řečeno, Prusové pořád věří v božské právo, či ďábelské právo, státu. Zůstává theorie, že stát je jediným morálním absolutnem—tedy, že od něj není dovolání k Bohu ani člověk, křesťanstvi ani svědomí, jedinci či rodině, nebo společenství všeho lidstva. Právě ta theorie, která byla etickou výmluvou všech jejich minulých zločinů je prvním principem jejich politické theorie pro budoucnost. To je fakt jistě velmi relevantní pro jakoukoliv pozůstávající hrozbu od Němců. Nyní se v praxi nemohou vybavit silou k útoku na Evropu. Vybavili se alespoň theorií, která se pro takový účel hodí. S jejich intelektuálními theoriemi jsme pořád v intelektuální válce, i když všichni můžeme doufat, že zůstane u války intelektuální. Konverze Německa by nepochybně mnohem větší věc než jeho vojenská porážka, ale Německo musí být konvertováno k něčemu, co má víc společného s lidstvem než jedna ze studených fantasií jednoho z jeho fantazírujících profesorů.

Velká válka a všeobecné volby (ILN 14. prosince 1918)

December 14, 1918
The Great War and the General Election

Dalo by se jistě tvrdit, že rychlý přechod od pojmů patřících k Velké válce k těm souvisejícím s  všeobecnými volbami trochu postrádá důstojnosti, ba slušnosti. Bylo dostatečně směšné, když straničtí politici používali válečné pojmy v době míru. Bylo to absurdní i tehdy, kdy pohodlní kandidáti i ti, kdo tahají za nitky, mohli bez ustání mluvit o zdvihání praporce a zahánění nepřítele na útěk, o vpádu do průlomu a prolomení bitevních řad. Bylo to dost špatné už tehdy, když takhle mluvili, docela matně a ztěžka političtí námezdníci, kteří nikdy nezvedli nic jiného než daně a neporušili nic než sliby. Je nesnesitelné, aby se ty samé věci vykládaly přímo v přítomnosti těch skutečných věcí, aby politici mluvili o tom, že přijdou o svá křesla před muži, kteří přišli o své ruce a nohy, že by svůj falešný boj dekorovali zástavami skutečného boje. Je nesnesitelné, aby nějaká bohatá osoba, poté co přijala postvení a plat, se zářivým úsměvem sdělovala, že se rozhodla „vyrazit na zteč“. Nepochybně touží dostat se na vrchol, ale ne v tom smyslu, že by cestou k němu vyrážela z příkopu na zteč. Je nesnesitelné, aby nějaký oligarchický hodnostář, který zrovna ve Sněmovně půl hodiny přešlapoval a vymlouval se z vládní lavice při interpelacích, o sobě říkal, že byl „pod palbou“. Všichni ví, že taková palba je pouhý ohňostroj. Tohle nejsou jen věci veřejné důstojnosti, ale záležitosti soukromé tragedie a my nechceme, aby si šarlatáni trhali své rétorické květinky z věnců na hrobech padlých.

Ony poněkud snobské klepy, kterým se nezaslouženě říká veřejné mínění má proto velké sklony udělat smyčku a pak ztratit  původní nit. Paní Grundy se v tomhle velmi podobá panu Nicklebymu. Tím chci říct, že takoví lidé mají sklon zvyknout si i na nezvyklé věci a tak zapomínat na to obvyklé a především zapomínat na rozdíl mezi oběma. Pro ně výjimka nepotvrzuje pravidlo, ale prostě se stává pravidlem. Je to něco takového, jako by si člověk šel lehnout s lehkým nachlazením a pak už z postele nikdy nevstal, dokud by nezemřel stářím. Je to něco podobného, jako kdyby si člověk vzal dovolenou pro zábavu a pak už nešel nikdy do práce. Takoví lidé měli taktickou sílu udržovat výjimky výjimečné. Když si vzali symbol z algebry, vždycky ho zapomněli uzavřít závorkami. A takoví muž by nechali postel pomalu se změnit ve smrtelné lože, válku by nechali pomalu proměnit v bezvýchodný pat. Tak jako si nedokážou vzít dovolenou a vrátit se do práce, tak nedokáží vyhrát válku a vrátit se k míru. tak jak pokračovali se absurdní politickou pantomimou ještě měsíce potom, co byla vyhlášena válka, tak budou se svými nekompetentními kontrolami a omezeními ještě měsíce poté, co byl vyhlášen mír. Tak, jako si nedokázali uvědomit, že přišel čas k omezení povolení, tak si nedokáží uvědomit, že přišel čas obnovit svobodu. Že zvon odezněl, polnice zazněla, hodina odbila a že přišel moment, který mění věci absolutně a prudce—to je myšlenka, který jim nikdy nepronikne do hlavy, která je plná monotónního bzučení o míru a válce. Ale mír a válka jsou v praktické politice úžasně odlišné a nejhorším důsledkem nekonečného plynutí od jednoho k druhému je ten fakt, že pojmy neplatí. Válka je ve své podstatě abnormální a výjimečná věc, která musí jednoznačně začít a jednoznačně skončit. Válka je vždy mezi velkými černými algebraickými závorkami,  a pokud závorky ignorujete nebo odstraníte, změníte všechna znamení. Změníte smysl každého slova, které používáte o válce, když ho použijete o míru.

První a podstatný rozdíl mezi něčím jako je Velká válka a něčím jakou všeobecné volby by měl být dostatečně zřejmý. Podstatou války je to, že nepřítel ze zásady působí škodu. Politický oponent může podle našeho mínění působit škoud, ale on si to nemyslí—nebo to rozhodně nepřipouští. Cizí nepřítel to připouští, ať už je v jiných ohledech jakkoliv politikářský nebo proradný. Admirál von Tirpitz netvrdil, že by potápění britských lodí ponorkami vylepšoval britské loďstvo nebo britský obchod. Ludendorff nepředstíral, že Velká Bertha vylepší architekturu Paříže, nebo napomůže nové výstavbě tohoto města.  Můžeme Velké Berthě dávat přednost před některými budovami, které naši architekti staví v našich městech, ale architekti naše preference nesdílí. Rozdíl je to velmi prostý a očividný, ale likviduje velmi mnoho paralel mezi politikou a válkou.

Je například přirozené ve válce žádat národní jednotu. Je to přirozené z důvodu, který lze snadno formulovat—že v době, kdy je vedena válka tu jsou lidé, kteří jsou připraveni nám ublížit a hlásí se k tomu. V politice národní jednotu podobného druhu mít nelze. Je to nemožné, protože je zjevně věcí názoru, zda se nám lidé pokouší uškodit nebo ne. Politik se nebude chlubit tím, že lidem snížil mzdy tak, jak se  populární námořník může chlubit, že potopil nepřátelské lodi. Kandidát nebude dychtivě hlásit, že zničil venkov, tak jako se může kapitán chlubit, že poplenil celou zemi. Ve vnitřních politických sporech musí otázka vždy znít nejen, co udělal nepřítel, ale kdo je nepřítel. To je možná jeden z důvodů, proč je voják obyčejně osoba upřímnějšího druhu než státník—v tom, že podniká přiznaný útok na přiznaného protivníka, že škoda, kterou udělá je popisována jen jako škoda. Voják může mít tajné metody, ale jeho cíle jsou veřejné. Jeho strategie je otevřenější než mnohá demagogie, protože jeho nepřátelé sice nemusí znát jeho strategické tahy, ale vědí, že je stratég. V každém případě je rozdíl dostatečně rozhodující, aby oprávnil protest proti tomu, aby jazyk jedné věc směl být zubožen do slangu jiné. Volání polnice k národní jednotě ve válce nesmí mí plácavou ozvěnu ve výzvách k jednomyslnosti v politice. Slova, která byla příliš slabá pro božské či smrtelné vášně, která svět poháněla v posledních čtyřech letech, určitě nesmí být dále oslabena výzvami k něčemu, pro co jsou příliš silná. Není to paralela, ale parodie.

O diplomacii a národnostech (ILN 7. prosince 1918)

December 7, 1918
On Diplomacy and Nationalities

Pozn. ed. 9., 16. a 30. listopadu 1918 měly Illustrated London News zváštní vydání k příměří a konci Války. Chestertonův sloupek v nich nevycházel.

Během plenění Belgie prohlásil nějaký pruský generál velmi pruskou maximu: „Vítězství vše zahladí.“ Zdá se, že dnes se tato maxima mění na „Porážka vše zahladí.“ Obě tvrzení obsahují tutéž ideu a mají stejný motiv. Je to idea o nezodpovědnosti prostřednictvím změny identity. Teutonský imperialismus měl, dokonce i ve svých triumfech, základní ideu zapomětlivosti. Vždycky Polákům nařizoval zapomenout na Polsko, Čechům na Čechy, lidem z Lotrinska ukládal zapomenout, že jsou Francouzi, lidem ze Šlesvicka, že jsou Dánové. Vždy zastával, že historie je fluidní a nabývala nových forem, že všechny orientační body a oddělující linie budou smyty vlnami světa. V této otázce proti sobě obě strany Velké války stály jasněji než v kterékoliv jiné. Celý nárok Říma, Galie a Británie byl v tom, že v jejich vytvoření bylo něco nepomíjivého a vskutku nevratného, a to i pokud jde o jejich zločiny. Celý nárok teutonských kmenových říší byl v tom, že poslední úspěch vše zahladí. V tomto hlubokém smyslu bylo vždy pravdivé tvrzení, že Prusko bylo atheistické, zastávalo totiž, že kosmos nemá vědomí, protože nemá paměť. Vždy usiloval vytvořit něco, co by označil ta nový svět, nakolik může být nějaká primitivní vize starodávného slizu nazývaná novým světem.

Spojenci ale představují opačný a lepší princip, nejen pro Evropu, ale i pro Německo. A je zřejmé, že nejen v Evropě, ale i v samotném Německu začíná zdvihat hlavu historičtější idea, kterou zastávají. Není to ani tak revolta nového Německa, jako návrat starého Německa-či spíše (a to tu jde) návrat starých německých států. To, co označujeme jako nový svět, je svět starší, než by se nám zdálo a jeho jednoduchosti přečkají jeho složitosti. Lidem více záleží na hadru, kterému se říká vlajka než na cáru, kterému se říká noviny. Lidem více záleží na Římu, Paříži, Praze, Varšavě než na mezinárodních železnicích, které tato města spojují, nebo na mezinárodních vztazích, které jsou často tak studené a tak mechanické a tak mrtvé jako kolejnice. Nikdo není tak u vytržení z pouhých vzájemných vztahů mezi jednotlivými národy, jako by se mohlo zdát z rétoriky idealistického internacionalismu. Je vskutku žádoucí, aby lidé a národy mezi sebou zůstávali v míru, bylo by žádoucí, aby se lidé vzájemně milovali, vždy ale s uznáním identity druhých národů a lidí. Nu, příliš mnoho z kosmopolitní kultury je pouhé chvála mašinerie. V posledku jde v ní o tom, že z jednoho konce světa na druhý lze poslat telegram, bez ohledu na tom, co v tom telegramu stojí, že člověk může telefonicky hovořit z Číny do Peru, bez ohledu na to, zda hovoří i čínské metafysice nebo čínské morálce.

Pan H. G. Wells nedávno pronesl další ze svých důmyslných a podnětných přednášek o Společnosti národů. Zdráhám se ji to probírat do detailu, protože to, co jsem viděl, byl a jistě jen spěšná zpráva, která k němu nemusí být vůbec spravedlivá a vedla by k nespravedlivému soudu i mně. Jak jsem tu často vysvětloval, byl bych docela ochotný myšlenku Společnosti národů přijmout, pokud by to skutečně byla Společnost národů, to jest společnost svobodných národů. Přijímám ji, pokud státy v ní budou mít takovou společnost, jakou má nyní Anglie s Francií, ale ne pokud by to mělo znamenat, že budou mít takovou společnost, jakou má nyní Sasko s Würtenberskem nebo společnost jakou měly Čechy s rakouským Polskem, až do dne vysvobození, jehož spatření jsme se dožili. Která z těchto dvou myšlenek je myšlenkou pana Wellse jsem si nikdy nebyl docela jistý, ale z řeči, zprávu o níž, jsem viděl, se zdálo, že použil dvě věty, které mají zajímavé spojení, bez ohledu na to, jak je spojil on sám. Jednou bylo tvrzení, že ministerstvo zahraničí mělo sklony příliš často používat zadní schodiště, s čímž docela souhlasím. Druhým bylo tvrzení, že bychom měli všichni „dávat dohromady“ všechna naše ministerstva zahraničí. S tím nejenže nesouhlasím, ale vlastně vůbec nevidím, proč by s tím měl souhlasit on. Tajná diplomacie byla skutečně příliš tajná, zhruba proto, že diplomatů bylo příliš málo a byli příliš daleko od sebe. Vůbec nechápu, jak by tohle se tohle mohlo napravit, pokud bychom se postarali, aby bylo diplomatů ještě méně a byli ještě dál od sebe. A to by skutečně musel být výsledek soustředění všech takových ministerstev do jednoho velkého kosmopolitního ministerstva. Nechápu, jak by se takové ústřední ministerstvo nestalo čímkoliv jiným než úplným labyrintem zadních schodišť. A kdokoliv ví cokoliv o kosmopolitních typech a sklonech si bude docela jistý tím, že se právě tím stane. Naše zkušenost s mezinárodními pletichami během války jistě postačí k tomu, aby nám ukázala, že nejtajnější z tajných diplomacií je ta, která vlastně ani není oficiální diplomacií. Vztahy mezi Kuhlamen a Trockým byly mnohem skrytější a vyhýbavější než vztahy mezi Hollwegem a Sazonoffem. Je více mystifikací a sporů o kariéře dr. Morela než o kariéře pana Gerarda.

Nechápu, proč bychom měli mít ostřejší lidovou kontrolu takové privátní diplomacie, protože byla odstraněna ze všech našich lidových testů a tradic.  Pokud nemůžeme dopadnout spiklence, když schází po zadních schodech v Downing Street, proč bychom si měli být jistí, že mu překazíme jeho pletky, pokud všechny svoje záležitosti bude vyřizovat na nějakém neutrálním místě jako je třeba Severní pól? Pravda je samozřejmě taková, že vláda je tím méně populární, čím méně je lokální. Dokonalá demokracie je demokracie farnosti, a třeba má takový typ komunity své vady, mnohem větší nebezpečí skýtá přílišné vzdálení se od ní. Prostředním typem, který se zdá být pro Evropany normální, je typ národní. Je v každém případě zřejmé, že se k němu Evropané vracejí, když se větší plány obrátí v trosky. To je důvod, proč jsme viděli triumf skutečných Čechů polí a lesů nad falešnými Čechy klubů a klik. To je důvod proč při srovnání Poláka nakloněného Spojencům, který je Polák a Poláka nakloněného Němcům, který je Žid, můžeme říct, bez neprominutelné uštěpačnosti, že ti dva jsou od sebe právě tak daleko jako zemské póly. Je to den návratu skutečných věcí. Vrací se křesťanstvo národů a lze v pravdě říct, že je tak hrozné, jako armáda s praporci, protože každý praporec má svůj znak.

Exploze míru (ILN 23. října 1918)

November 23, 1918

The Explosion of Peace

Od té doby, co jsem tu naposledy psal, konec války přišel náhle jako výbuch. Jednou z hlavních zbývajících hrozeb zůstává, že se ním má zacházet jako s výbuchem—tedy něčím, co se prostě stalo. Je prokletím naší kultury, že překypuje mechanickými a materialistickými pojmy, takže to nevypadá, jako by je učinili lidé, protože je učinilo tolik lidí. O válkách říkáme, že propukají jako propukají požáry, o spojenectvích, že se bortí , jako se bortí led a že vyjednávání se hroutí, jako hroutí mosty. V tomto případě, zrovna tak, přišel mír, zrovna tak jako přišla válka, jako blesk z čistého nebe a hrozí nebezpečí, že spíš ochromí, než probudí. Mohl nastat dramaticky náhle, může se ale stát, že věc je příliš náhlá na to, aby byla dramatická. To si uvědomí každý, kdo si představí Hamleta, jak zabíjí Polonia vprostřed hovoru s herci, nebo Macbetha, jak se bije s Macduffe, když nejdřív po vraždě zaklepe na dveře. To by ani nebyla sensace, protože publikum by netušilo, co to má znamenat. V tomto případě hrozí nebezpečí, že publikum může mí takové nedostatečné ponětí, co to znamená. Pro nějaké obzvláště smysluprosté osoby může být možné, aby konec války posuzovali tak, jak takoví lidé posuzovali začátek války—jako nehodu ohromné velikosti. Takoví náměsíční materialisté si docela vystačili s tím, že říkali, že v roce 1914 „propukla“ válka. Ale válka v roce 1914 „nepropukla“. To už bychom mohli říct, že když jsme našli u našeho prahu pobodaného a umírajícího člověka, že se „zhroutil“. Tahle válka byla ta nejlidštější ze všech lidských událostí ta nejlidštější. Lidé ji začali, lidé ji skončili, ale naštěstí ti, kteří ji začali, nebyli ti, kteří ji skončili.  Celou ji sama a jasně vedla lidská vůle, tak jako jakýkoliv souboj ve starém dramatu nebo duelu v soukromém životě. A poslední fáze nebyla jen ta nejnamáhavější, ale i ta nejprostší. Boj Macbetha s Macduffem ve fikci nebyl základnějším boje člověka s člověkem. Boj Bruceho s Bohunem v historii nebyl čistěji osobním střetem. Foch odrážel něco tak osobního a smrtícího jako výpad mečem a svůj protivýpad vedl se silou jednoho meče.  Nebyl to důsledek nehod, ba ani okolností—protože nehody, ani okolnosti, nemohou vytvořit záměr, tím méně umělecké dílo. Zemětřesení v sousedství nemůže vytesat sochu, nesvede to ani sousedící krajina. Prostředí takové věci nevypěstuje, jsou tvořeny a tvoří je duch člověka. Válka nebyla výsledek působení evoluce, dokonce ani revoluce ne—ve slepém smyslu reakce. Byla to zřetelně intelektuální odpověď lidské cnosti na lidskou ničemnost, příběh hříchu, oběti a vykoupení, stejně čistě duchovní jako alegorie. Anarchická čísla, cizí jména, obrovská bludiště vojenské strategie a ekonomické mašinerie jsou jen irelevantní komplikace uspořádání scény, nikdy neměly ani na okamžik vliv na samotný příběh. Válka nezačala, byla započata, protože v srdci člověka dlí anarchické umění začínat takové věci. Válka neskončila, byla ukončena, protože v srdci člověka dlí ona jasnější tvořivá naděje, že  může přetrvat a ukončit je.

Existuje ještě další forma téhož materialistického omylu, kterou bláhoví lidé v posledních čtyřech letech rozesívali. V její nejmódnější formě ji lze shrnout frází „Za sto let to bude pořád stejné.“ Četl jsem pacifistické básně a eseje, ve kterých je stará rétorická ozdoba o tom, jak pole válečná zarostou obilím a břečťan pokryje vyvrácené pevnosti, používána k tvrzením, že nic nezáleží na tom, zda byla bitva svedena nebo pevnost vyvrácena. Kdyby některé velké historické konflikty dopadly opačně, vůbc bychom tu nebyli, abychom mohli moralizovat o břečťanu na hradech nebo obilí na polích. Pokud by se jisté barbarské invaze s konečnou platností přehnaly civilisovanými oblastmi, lidé by velmi pravděpodobně zapomněli, jak pěstovat obilí a docela jistě by zapomněli, jak psát básně o břečťanu.

O některých z takových východních imperialistů se jakýmsi příslovím říkávalo, že kam šlápnou, tam tráva neroste. Od toho, aby se postupně proměnila v takovou poušť byla Evropa uchráněna sérii historických a hrdinských obranných válek, jako byly války Řeků proti Peršanům, Římanů proti Kartagincům, Galů proti Hunům, Alfréda proti Dánům, nebo Karla Martela proti Maurům. V jednom každém z těchto případů důležitost výsledku neklesá, ale zcela jistě s časem stoupá. Stoupá s každou novou generací, které je zachráněna od takové zkázy, s každým civilisovaným dílem, které je postavené na takové jistotě, s každým dítětem, které by nikdy nebylo pokřtěno nebo vychováno, s každým stéblem trávy, které by nikdy nevyrostlo tam, kde dnes roste.

Fráze „ode dneška za sto let“ byla původně používána ve volném ale legitimním smyslu o malicherných dynastických a diplomatických válkách, které po sto letech mohly být docela stejné. Častěji byla používána o malicherných parlamentních a stranických půtkách uvnitř státu, o nichž by se dalo ještě pravdivěji říct, že jsou nyní pořád samé. Mám o těchto vnitřních politických svárech vlastní mínění, ale záměrně jsem je vynechával z toho, co bylo mým úkolem zde na těchto stránkách v posledních čtyř letech psál.  Tyto poznámky byly v nejhrubším smyslu slova žurnalistické, snažil jsem se ale jejich filosofii udržovat v nějakém slova smyslu historickou. Snažil jsem se myslet na velkou válku tak, jak by se jevila našim dalekým předkům, kdyby věděli, že přichází, jak se bude jevit našmi vzdáleným potomkům, kteří budou vědět, jak přišla. Zdálo se dobré trvat na příčině války, která zůstala po celou dobu nezměněna, ještě víc než na jejím průběhu, který byl pokřivován velkými dezercemi a velkými posilami, a to nesmírně víc než běhu politické kritiky války, který znetvořily obvyklé odrůdy frází, mlácen prázdné slámy a efemerního egoismu. Tahle válka bude něčím větším než byli ti největší muži, kteří v ní bojovali a tedy také nekonečně větší než nejmenší muži, kteří se o ni přeli. A přinejmenším kvůli všem těm, kdo zemřeli a všem těm, kterým jejich smrt způsobila strádání, je třeba obhájit jejich dílo proti slabomyslnému cynismu, a prostě a jednoduše říct, že jen velmi málo z pacifistické politiky naší doby, která si říká občanská nebo konstruktivní, bylo i jen z poloviny tak trvalé, praktické nebo plodné pro Boha nebo člověka jako tyto čtyři roky zkázy.

Trvající německé lži (2. listopadu 1918 ILN)

November 2, 1918

The Continuing German Lies

Existuje jeden aspekt mezinárodní situace, který byl sotva dostatečně zdůrazněn, a to spojení mezi podivným německým tvrzením o obranné válce a následným německým tvrzením o příměří. Mohli bychom začít už tím, že se dá tvrdit, že poslední oficiální komunikace od nepřítele předstírala, že se německé panování zcela změnilo, ale obsahovala také nejlepší možný důkaz, že se nezměnilo. Německé panování hájilo i v minulosti, kdy je většina z nás považovala za zvůli. Popírala zločiny starého režimu, které by skutečně nový režim mohl docela dobře přiznat. Lidé o revoluci v Německu mluvili od té doby, co začala s Německem válka, a mnozí z nich by nyní tvrdili, že ta revoluce skutečně přišla. Pokud ale skutečně přišla, pak by odpovědnost za všechny předchozí rozkazy byla skutečně pryč. Zdálo by se, že skutečně revoluční vláda by neměla žádný zjevný důvod zastírat zločiny reakcionářské vlády, kterou se jí právě podařilo svrhnout. Kerenského nebo Trockého vláda nevydávala prohlášení, ve kterém by popírala carský despotismus, ohrazovala se proti pomluvám o sibiřských věznicích a odmítala staré zvěsti o knutě. To, že pruská vláda přijímá odpovědnost za činy, které považujeme ze zločiny—protože i když popírá zločiny, činy samotné připouští—je důkazem praktické kontinuity.

A vskutku, jak jsem často poukazoval, celá otázka se točí kolem skutků, které musí být přiznány—které, i tehdy, když jsou hájeny, nemohou být popřeny. Německé úřady navrhují, aby určité komitéty neutrálů vyšetřovaly obvinění, která proti Německu vznášíme, ale v tom je zahrnuto jisté zapomenutí, jaká naše obvinění proti Německu jsou. Naše obvinění stojí tak, jak stálo vždy—že namítáme proti prosté a veřejné stránce, ještě víc než proti pokradmé a tajené stránce, pruské politiky. Nejde o to, že bychom odsuzovali, co oni popírají, ale odsuzujeme, co oni hájí. Je nyní zřejmé, že nová německá vláda to hájí tak, jak to hájila stará německá vláda. Když noví představitelé Německa říkají, že se ohrazují proti obvinění z nelidskosti, mohou tváří v tvář tak zřejmému a nezměrnému typu počínání, že si nemyslí, že by bylo nelidské. Přinejmenším ale nemůže být pochyb, že bylo zřejmé a nezměrné. Když například zvlášť vyhlásili novou ponorkovou válku jako neomezenou, odhalili ji jako bezpříkladnou. Když byli sami donuceni mluvit o invazi do Belgie jako o anomálii, bylo by to od nás slabé slovo, pokud bychom řekli, že je to inovace. Jinak řečeno, je to jejich odpovědnost, že při jakékoliv dohodě zavedli nějaké nové a neobyčejné věci. Jednou z věcí, kterou chceme vědět, je to, zda nová německá vláda považuje tyhle věci za nutné nebo hajitelné, nebo zdá má volnost je odsoudit tak, jako měl Lenin volnost odsoudit Stolypina. Pokud platí to druhé, pak skutečně mohlo dojít k německé revoluci, stejně skutečné, jako byla ruská revoluce. Pokud to pravda není, pak tu máme něco zcela odlišného od ruské revoluce, i pokud by se to v nějakých ohledech lišilo od původního německého panství.

Zdá se mi teď nutné spojit, co tato slova znamenají, pokud jde o obrannou válku, s tím, co s tím, co znamenají, pokud jde o navrhované příměří. První bylo samo o sobě tajemství, a přece to bylo samo o sobě řešením druhého tajemství. Společně tvoří politiku, která může být docela dobře politikou původních pruských vojenských úřadů. Tyto vojenské úřady, i kdyby jen proto, že to jsou vojenské úřady, velmi dobře vědí, že neexistuje žádný vojenský koncept obranné války, která by pokračovala do soudného dne. Docela dobře ale mohou mít koncept obranné války vedené do příhodně uzavřeného příměří a vedené dokonce se značným dojmem vytrvalosti a úspěchu. Právě toto pojetí triumfální obrany až do dne míru nejspíš ovládá jejich mysli a v tom smyslu musí ovládat i naše mysli. Kdyby navrhli příměří jako první a nedosáhli ho, museli by možná ustoupit k hlásání trvalé obrany a pak neuspět v její trvalosti. Ale jejich cílem bylo zajistit nějaký konec války, hned poté, co vyhlásili připravenost k válce bez konce. Poslední fáze jejich staré obrany se může jevit jako první zahájení nové obrany. A tak by nakonec bylo možné oživit legendu o jedinečném nezdolném charakteru popruštělého Německa. Pořád by ještě bylo možné říkat, že jsme nerozbili velkou militaristickou mašinerii a že ji nikdy nebudeme s to rozbít. Ale vítězství v tomto bodě je přesně vítězstvím ctnosti, protože je to vítězství nejen světa institucí, ale světa idejí. Jediná naděje pro Německo, jakož i pro Evropu, leží ve zničení iluze této poslední nadřazenosti Prusa pro praktické účely války.

Byla by to přinejmenším v mnoha aspektech docela jiná věc, pokud bychom skutečně čelili nekonečné obranné válce, nebo i jen dlouhé obranné válce. Každá úvaha zdravého rozumu ale nasvědčuje, že se válka již rychle blíží ke konci a neméně rychle proto, že je zrovna správný konec. Už to, že nepříteli tolik záleží na to, aby ji skončil právě takhle, nebo tak blízko, jak se k takovému konci dokáže dostat, je samo o sobě důkazem, že jsme blízko tomu, abychom válku skončili po našem. To, čemu se nepřítel stále pokouší vyhnout je skutečný obrat vztahů mezi jím a námi. Zvratu Sedanu by se vyhnul ještě raději než navrácení Alsaska. Nechce, aby velká světová válka skončila jednou z rozhodujících světových bitev. Proti fyzické přítomnosti útočníků na německé půdě ho varuje týž instinkt, který obrátí novější tradici, že Němci vždy vpadají a Francouzi jsou vždy napadení a navrátí starou evropskou tradici, že právě Galové, ještě víc než Teutoni, překračovali, když to bylo nutné, Rýn.

Německo v poslední době vybudovalo legendu, že je nelze napadnout, což by byla hodnější legenda, pokud by ji vždy neprovázela legenda, že Německo vždy může napadat další státy. Všechny příhody této války tuto legendu dosud potvrzovaly a právě proto, že je ta legenda těsně před vyvrácením, resignuje se na vše ostatní, aby mohla být ta legenda zachráněna. Pokud bude legenda zachráněna, nic dalšího zachránit nelze. Ta legenda je totiž lží, která je dohnala k jejich falešnému postavení v moderní Evropě.

Barbar v dějinách (ILN, 26. října 1918)

October 26, 1918
The Barbarian in History

Nebývá to často, aby uklouznutí pera bylo skutečným omylem—nebo v každém případě omylem, na kterém by záleželo. V tomto sloupku se ale (18. října 1918 pozn. red.) nedávno objevil jeden, který je sice sám o sobě malý, ale je také velmi symbolický v souvislosti s válkou. Měl jsem napsat: „Plémě bez záznamů nebo památek může zajít kamkoliv“ nebo něco v podobném smyslu. Nějak se stalo, že vypadlo „bez“ a výsledek se podobná tomu, když jakýsi tiskař vynechal „ne“ z Desatera. Nebyl přítelem oné negativní morálky plné zákazů, tolik kritizované v moderním světě. Když byl s Deskami zákona hotov, musely obsahovat řadu velmi pozitivních, povzbuzujících a možní poněkud překvapivých přikázání. Tak či tak, moje  poznámky vyšly v této podobě: „Plemeno se záznamy a památkami může zajít kamkoliv“—o čemž musím být skromně přesvědčen, že to dávalo ještě menší smysl, než věta, kterou jsem původně zamýšlel. Zaznamenávám odlišnost a vracím se k té větě, protože si myslím, že opravdu zahrnuje zajímavý bod o německé obraně a porážce—bod, který je poněkud opomíjený.

Říci jsem chtěl asi toto. Když Němci tvrdí, například, že Alsasko je „stará německá zem“, využívají ve skutečnosti toho, že neexistovalo žádné staré německé právo. Svou teorii staví na samé pustotě svých barbarských počátků. Francouzi volají  něčem, co lze definovat—po jistých smlouvách, trváních, vztazích a směnách, které lze sledovat ve výborných francouzských historických knihách na toto téma. Ale potulní divoši, kteří přišli na jih v Temném věku žádné konkrétní smlouvy nesjednávali ani nezaznamenávali žádná zvláštní hlasování. Proto barbaři tvrdí, že byli všude, jelikož mohli být kdekoliv, ale stopy nezanechali nikde. Pokud by někdo tvrdil, že Římané cestovali do Číny, měli bychom se ptát, proč tam nejsou žádné římské pozůstatky, ale kmen nomádů se do  Číny může vypravit, aniž by po něm cokoliv zůstalo. Římský tábor by se nejspíš dochoval, cikánský asi ne. Kdyby se Normané vydali do Polska, mohli by vystavět Varšavu, tak jak vystavěli Westminster.  Ale Vandalové by mohli vpadnout do Westminsteru, jen aby tam něco zničili, aniž by cokoliv postavili. Taková je teutonská teorie, tak jak ji vyučují moderní Teutoni. Celé své tvrzení o tom, co vykonali, zakládají na něčem, co neudělali.

Nu a tento instinkt dělat z minulosti barbarské prázdno se v této válce hodně počítá, zejména v současné diskusi o míru. účinek severních Němců je zcela nihilistický a negativní.  Svou moderní válkou zničili mnoho—smlouvy, území, domovy a kostely a nemocnice, něco by ale zničili ale i cestou míru, i kdyby to měla být jen paměť.  Ve válce toho mnoho zrušili a nyní si přejí jediné, zrušit válku.

Nemyslím to v tom smyslu, ve kterém chceme válku zrušit všichni, ale ve svém velmi zvláštním smyslu. Netvrdím, že by ji chtěli ukončit, ale spíše, že předpokládají, že nikdy nezačala. Bylo kdysi řečeno, že ani sami bohové nemohou odestát, co se stalo., ale Gótové se vždycky považovali za něco více než bohové. Smysl myšlenky návratu do jejich hranic z cizího území, je ta stará nomádská myšlenka, že kmeny mohou jít kam chtějí a nemusí zanechat stopy, kde byli. Nemusí to být jejich zem, nebo zem kohokoliv jiného, vše závisí na válečném štěstí, protože skutečné ponětí o vlastnictví země nemají. Nu a argumentem proti tomuto pouhému ústupu jako úpravě a novému uspořádání je to, že je plný tohoto beztvarého a bezzákonného ducha, a to, že novou Evropu musíme založit na něčem stabilnějším a pevnějším než je pouhý pohyb přílivu a odlivu. Naše města nemůžeme vystavět na ustupujícím moři, právě tak jako je nemůžeme postavit na moři postupujícím. Tento duch bude vždy rychle zapomínat a po horečce ho zachvátí zimnice. Vždy bude podporovat náladu proti paměti. Ale křesťanstvo má paměť, protože má smysl a musí vědět, co tohle uspořádání skutečně znamená.

Mám za to, že většina z nás myslí něco jako tohle. Nijak netoužíme po tom, abychom bránili Bavorsku aby bylo bavorské, nebo Sasku, aby bylo saské, a tedy v tomto smyslu ani po tom, abychom bránili Německu být německé. Chceme ale zabránit německé říši, aby byla imperialistická. Stojíme proti německé říši ze dvou jasných a přesvědčivých důvodů—za prvé, že není německá, za druhé, že je to říše. Není to národ ale říše, a není to německá, ale pruská říše. Určitá mašinerie vojenské a ekonomické moci byla sestavena kolem roku 1870 a do práce se znenadání dala v roce 1914. Když říkáme, že ji chceme zastavit, nemyslíme tím jen to, že chceme zastavit fungování mašinerie posledních čtyř let, ale že chceme skoncovat s fungováním mašinerie za posledních čtyřicet let. Ta mašinerie jistě není totožná s německými národy, který bylo v minulosti lépe bez ní, a bude jim bez ní lépe, dá-li Bůh, v budoucnosti. Ale ta mašinerie je německá říše a je tím, co nejvíce lidí považuje za Německo. A především je tím, čemu německé národy dosud důvěřovaly a nač spoléhaly a co přivolily označovat za Německo. Prostým faktem je, že bylo považováno za největší úspěch na světě. Musí být považováno za největší nezdar na světě. Ale pro takový účinek nezdaru a selhání nestačí, že dosáhne nezdaru. Nestačí, že by jen neudělalo něco, o čem si myslíme, že udělat chtělo, ale co samo popírá, že by mělo jakkoliv v úmyslu udělat. Nestačí, aby se mašinerie zastavila, musí být rozbita. Nic jiného nepřinese ten konkrétní účinek, o který usilujeme—účinek abnormální pohromy přicházející po abnormálním experimentu. Řešením musí být něco naprosto vnějšího  oné atmosféry staré anarchie, kmenových přílivů stoupajících a klesajících bez jakýchkoliv skutečných orientačních bodů. Musí existovat orientační bod, který je trofejí díkůvzdání a výstražným majákem.

Věděli jsme, že tohle je nezastupitelné i tehdy, když se to zdálo nemožné. Říkali jsme, že je to jediná věc, kterou stojí za to udělat, a to i tehdy, když se zdálo, že je to nesmírně vzdálené a těžké to udělat. Stokrát tu bylo řečeno, že toto očištění křesťanstva nemůže docílit nic než sensanční—či chcete-li, teatrální—vítězství v poli. Bylo to řečeno tak často, že čtenáře to může unavovat číst zrovna tak, jako to autora může unavovat psát, ale autor neřekl a neřekne nic jiného. Rada totiž musí být monotónní a politika konsistentní. Bylo nutné říct, že státním cílem je rozbití pruského imperiálního systému, i tehdy, když se všechny naše systémy zdály být rozbité. Nebylo co jiného říct, a my jsme to řekli. Takový byl ideál států, byť byl nedosažitelný. Bylo by podivné jej opoustit nyní, kdy je téměř dosažen. Taková byla naše naděje, když jsme byli beznadějní, bylo by podivné, kdyby to nebyla třeba i jen víra, když je to téměř fakt. Ti, kdo i v tak srdceryvných časech dávali přednost vítězství před mírem si těžko budou stěžovat, když jsou tak blízko obojímu. Nepochybně tu ale bude debata až do samotného konce, a lidé budou debatovat nepřekonatelné problémy, jak to udělat, ještě když přijdou zprávy, že se tak již stalo.

„A Alsasko-Lotrinsko?“ (ILN, 19. října 1918)

October 19, 1918

“And Alsace-Lorraine?’’

Tyto řádky píšu v poměrně divokém a odlehlém koutě britských ostrovů, kam zprávy přichází nepřímo a téměř nahodile, jako by je zavál vítr. I místní noviny, zdá se, přichází a pozdě a jakoby náhodně. To sice může být iluse toulajícího se cizince, jisté však je, že většina nutných a účinných zpráv se šíří od úst k ústům. Byl bych raději, pokud by člověk závisel na svědectví z doslechu, než aby byl tak omámen tím, co bych mohl nazvat „slyšený-psaný“ důkaz, že je příliš hluchý na to, aby něco slyšel a příliš němý na to, aby něco řekl. Ale u zpráv, které jakkoliv jsou epochální, nutně přichází ze vzdálených zemí a prostřednictvím dlouhé a umělé komunikace, je zřejmé, že pro ně tohle rozhodně neplatí. Místní mínění je nemůže s žádným prospěchem přetvořit, často je přijímá, tak jak tomu je v tomto případě, velmi pozdě v oslaben podobě.

Četl jsem někde, jak se jednou Henry Rochefort, zapálený a efektivní francouzský žurnalista, ocitl v podobném postavení, alespoň zeměpisně, pokud ne psychologicky. Když byla oznámena zásadní a klíčová událost francouzsko-ruské aliance—záležitosti, který není bez důsledků pro dnešní svět, byl daleko z Francie, alespoň z Paříže. Noviny, pro které běžně psal úvodníky, druhý den otiskly nanejvýš neobvyklý úvodník.  Byl to prázdný bílý sloupec, obsazený jen třemi slovy, které Rochefort poslal telegramem z odlehlého letoviska, kde trávil dovolenou. „Et Alsace-Lorraine?“ Nevím, jestli to tak bylo doopravdy, vím ale, že je to případné a náležité. Vím, že ať už člověk píše z jakékoliv vzdálenosti, v jakékoliv nevědomosti, v jakékoliv krizi dnešního vývoje, stále ještě můžu tahle tři slova použít jako test a motto velké války. Ať už Německo žádá cokoliv, tohle je test toho, co dostává. Ať už cokoliv nabízí, tohle je zkouška toho, co dává. Jakýkoliv je jeho odhad porážky, tohle je definice porážky. Jakékoliv jsou jeho šance na navrácení, tohle se pokusí navrátit. Ještě po staletích budou historici soudit celou povahu toho, co se stalo v těchto čtyřech strašných letech podle toho, co se stane s Alsaskem-Lotrinskem.

Logicky je tohle docela jasné a docela pevně to drží pohromadě. Je to právě ta věc, kterou Prusko udělat musí a je to docela jistě právě ta věc, kterou docela jistě nesnáší. Nepodmíněné navrácení Alsaska-Lotrinska Francii znamená donutit Prusa opustit něco, co je pro něj cílem a ne prostředkem. Neznamená to jen opustit zbraň, ale opustit cenu. Téměř všude jinde může být jeho ústup strategický. Téměř všude jinde, vyjma pruského Polska, se dopustil invaze a teprve začíná být utiskovatelem. Je lupičem, který přijde o to, co nikdy nebylo jeho. Je lupičem, který zahazuje část lupu, aby utekl s tím nejlepším. V tom smyslu může být nezdar součástí jeho politiky, zklamání může patřit k jeho plánu. Touhle dobou bude nejspíš rád, že se stahuje ze smrtící pasti starých vlámských bojišť a dokonce i, že je pryč z horské sítě balkánských národů. Bylo by pro něj nejlepší všechny je podmanit, ale jeho druhá nejlepší šance může být dostat se odsud úplně pryč. Ale přijít o Alsasko není druhá nejlepší možnost, ale ta nejhorší. Stáhnout se z Alsaska není strategický ústup, ale úprk pruského plemene. Selhat v Alsasku znamená selhat ve skutečnosti, zklamání v Alsasku znamená deziluzi z náboženství. Pruský vojevůdce, který dosáhl vítězství v roce 1870 řekl zhruba tolik, že provincie byla hodnotná především jako důkaz, že byli Francouzi poraženi. Pokud z jakéhokoliv důvodu zůstane Německu, bude to považováno za důkaz, že byli Francouzi poraženi znovu. Pokud se vrátí Francii, zůstane to důkazem, že Prusové byli poraženi způsobem, který ani Prusové nemohou popřít. Zde nejsou žádné mezitímní spekulace nebo pochybnosti o mezinárodních vztazích té či oné vlády—takové, o jakých mohou lidé diskutovat, pokud jde o skutečné záměry Německa v Belgii nebo na Balkáně, pokud jde o Anglii a německé kolonie, ohledně Ruska a brány do Byzance. Každý ví, co Francouzi chtějí, a co chtějí nejvíc, každý ví, že to, co Francouzi chtějí získat nejvíc je přesně to, co Němci nechtějí dát. Je tu přinejmenším přímý a smrtící konflikt tužeb. A po čtyřech letech srdcervoucích hrůz kvůli právě těmto sporům, tu jsou pořád lidé, kteří mluví, jako by takové spory mezi lidmi nemohly vůbec existovat.

Tohle je první fakt o Alsasku-Lotrinsku: je to zjednodušení války. Je tu ústřední rys, podle kterého na ni budou vzpomínat potomci zmatení složitostmi všech dalších otázek. Mezi tisíci věcmi, které zůstávají záhadou je i jedna věc, která se stala příslovím. Nikdo, kdo je v kontaktu s populární tradicí a pamětí nemůže pochybovat, že určujícím znamením bude pád této Satanovy trofeje. Pokud jsou nějací Angličané, kteří by to nevěděli, Němci by věděli alespoň tohle dobře. Poukázal jsem, že pruský militarismus ji právě jako takovou trofej zapřisáhle vztyčil. Jenže němečtí socialisté byli právě tak paličatí jako kterýkoliv pruský militarista v tom, aby ji jako takovou trofej uznali. Kde je trofej, tam bude triumf, a deset tisíc dohod o dalších tématech  bude v porovnání s tím jen papír k vyhození do koše.

Je tedy zřejmé, že právě tohle Prusko na poslední chvíli odmítne vydat. A to jen proto, že je ještě zřejmější, mluvím méně o faktu, že právě tohle musí vydat. Není příliš třeba mluvit o výmluvách, které byly pro nějakou anexi, považovanou v té době obecně za neomluvitelnou, vymyšleny následně. Rasová teorie, že Německo musí následovat Němce prostě znamená, že využívat faktu, že Němci byli barbaři. Rasa se záznamy nebo památníky by mohla jít kamkoliv a bezohledná vláda mohla předstírat, že je kamkoliv následuje. Argument nového množství německých kolonistů prostě znamená využívání faktu, že Německo je despocie. Plemeno otroků půjde, kam se mu řekne, a tyranovi stačí poslat nejprve své vojáky a pak kolonisty. Pokud jde o tyrana, vždycky byla jen jedna věc, která stála za to s nimi udělat a čím těžší ji bylo provést, tím nutnější bylo to udělat a čím déle to trvalo, tím naléhavější  to vždy bylo. A dnes, po delší a tvrdší námaze, než se některým zdálo snesitelné, ale méně dlouhé a tvrdé, než jsme byli připraveni vydržet, začíná se to konečně dít.

Pruská „obranná válka“ (ILN, 12. října 1918)

October 12, 1918
Prussia’s “Defensive” War

Když na ně nedávno začaly silně a hustě dopadat rány, prohlásili pruští vládci veřejně, že chtěli vést jen obrannou bitvu a očividně ji vést věčně. Byla to z několika důvodů zvláštní poznámka. Jak poukázal pan Belloc v Land and Water sama myšlenka čistě obranné války ve válce neexistuje. V toliko vojenských operacích je obranné postavení zaujímáno jen jako oddalovací opatření, než bude pokračovat útok. A není pochyb o tom, že v pruském případě prvořadým vysvětlením skutečně bude, že má být obnovena ofenzíva. Jen se tomu bude říkat mírová ofenzíva. V prvním případě je to vysvětlení možnosti sebeobrany zaujaté pruským vládcem. Pokud na konci zaujímá obranné postavení, doufá, že přesvědčí svět, že v jen v obranném postavení stál na začátku.

Toto zcela zvláštní tvrzení má ale i další aspekty. Vyvolává mimo jiné celou otázku o samotné povaze prusianismu, který je takto ochraňován. Lze docela dobře pochybovat, zda by se skutečně někdo postavil na obranu Pruska, bez ohledu na to kolik lidí by mohlo být připraveno s ním útočit. Být v obranném postavení znamená být částečně—nebo alespoň potenciálně—v postavení poraženého. Být podporován ve stavu porážky znamená být milován se značnou oddaností. Domnívám se, že v takovém případě se Prus v pasivní části ocitne v nevýhodě. Bude nahlížen jako v každém slova smyslu nehajitelný, protože celá jeho tradice se zakládala na tom, aby byl v každém smyslu útočný. Docela dobře to může být tak, že Prusko dokáže existovat jen tehdy, pokud může brát. Jeho životem je aktivita, a jeho aktivitou je agrese. Dalo by se říct, že existuje ve stavu kinetické stability, jako vrchol. Ale ta stabilita zahrnuje neustálé výpady ven odstředivou zuřivostí a zatahování dovnitř dostředivou chamtivostí. Pohyb to byl závratný a oslňujíc, mísící množství barev do odstínu polní šedi. Ale vrchol byl vždy velmi dřevěný vršek, a přímo před našima očima začíná kolísat.¨

Mezi nespokojenými skupinami Spojenců se často říká, že spojenecké vlády jsou právě tak vinny prusianismem. A ať už je to spravedlivé nebo nespravedlivé, samo konstatování zahrnuje úplné odsouzení Pruska. Kdyby pozemským centrem zla nebyl Berlín, člověk by ani neříkal, že si Anglie osvojuje pruské metody. Stejně tak by bylo pravděpodobné, že bude říkat, že Prusko si oslovuje anglické metody. Nelze odrážet obvinění z prusianismu bez připuštění obvinění proti Prusku. Bylo by absurdní, aby někdo vznášel obvinění z vandalismu, pokud by současně tvrdil, že Vandalové byly pokolení vysoce kultivovaných umělců a milovníků starožitností proslulých uchováváním památek minulosti. Bylo by nemožné se posmívat venkovanovi nebo kmánovi jako boeitovci a současně tvrdit, že Boetia byla vyspělejší a civilisovanější než Athény. Tolik je, jak tvrdím, zřejmé, morální obrana Pruska, nakolik se liší od té vojenské, byla vždy nejobtížnější, ba nejhrozivější, ze všech úloh. Vedla válku se zřejmou pravdou. Chtěla vyvracet pravdu, kterou lidé předpokládají, i kdyby jen proto, aby ji vyvraceli. Kdokoliv někdy viděl pruského důstojníka, ví, že to či ono způsobilo, že je strnulý jak prkno a úprava takového názoru, pokud by to mělo být logické počínání by měla začít dokázáním, že prkno není tuhé. Není pravda, jak nepřítel sám předstírá, že jeho vojenská ofenzíva končí a začala jeho vojenská obrana. Je ale pravda, že jeho vojenská obrana může brzy skončit a pak skutečně začne jeho morální obrana. Pak uvidíme, kolik přesně morální autority, v tom, jak se liší od vojenské síly, kdy měl nad spojením kontinentálních států, které ovládal. Vše ostatní se může vypařit a zanechat jádro jeho skutečné národní identity. Mám za to, že to jádro  bude nic.

Prusianismus je terorismus a ti, kdo tohle tvrdí, si málokdy uvědomují, jak moc velkou pravdu mají.  Ani v nejmenším to není odporná dehonestující fráze, ale prostě jen detail historického faktu. Prusko—či spíše Postupim, které jeho símě—bylo od počátku věcí strachu. Na strachu záviselo tak, jako led závisí na chladu. V teplejším klimatu nebude teplejší, ale měkčí, nebude lepší, ale nebude vůbec. Pruský vazalský stát, jemuž se říká německá říše, by vůbec neexistoval bez pověsti rigidního Prusa jako muže ze železa, kterého nelze zlomit ani bojem, ani vzpourou.  Až bude jeho kouzlo zlomeno,

To je samozřejmě ti nejzajímavější a nejdůležitější ponaučení z bulharské záležitosti. Dlouhý soumrak války nic neprozářilo nic nádhernějšího a inspirativnějšího než heroický návrat Srbů. Žádná naše slova nemohou být dostatečným holdem ani jejich tragedii, ani jejich triumfu, ani nemůže lidská řeč najít pozdrav tak přiléhavý jako jen ten, který skutečně míří do srbského kapitána jeho vojákům: „Pryč je vaše pomoc, hrdinové.“ Ale i v případě Bulharů, by bylo mnohem více možné cítit nějaké pochopení pro jakoukoliv nenávist, kterou cítí k Srbům než pro jakoukoliv loajalitu, kterou by mohli cítit k Němcům. Faktem ale je, že žádná loajalita, kterou by mohli k Němcům cítit nikdy neexistovala.  I kdyby sami Bulhaři sami cítili, že právo je na jejich straně, o Prusech necítili nikdy nic, vyjma toho, že ti mají na straně moc. Bulhaři byli připoutáni k německé alianci jen proto, že věřili, že to bude silná aliance a v tom představují celou alianci. Porážka toto spojenectví rozdělí, ale nic než porážka ji nerozdělí. Dnes je snazší Prusko porazit, ale stále je obtížné s ním vyjednávat. Prestiž pruského militarismu může setrvat nebo zmizet a tato alternativa stále zůstává skutečností jako jí byla předtím. Pokud my zvítězíme, oni prohrají, pokud jim ale vyhovíme a budeme smlouvat, pak oni budou vždycky říkat, že vyhověli nám a svolili se smlouváním.

Celá pravda se odvíjí od skutečnosti, že Prusko bylo bez srdce ve skutečném a zásadním smyslu, že žádné srdce nemělo. Neexistovala žádná svatyně, žádné duchovní centrum, ke kterému by jacíkoliv lidé měli nějakou pozitivní náklonnost, ani žádní takoví lidé neumírali pro své krby a oltáře. Tyto prosté lidské věci byly v jižním Německu, ale ne v Prusku, ale právě lidské věci byly ovládány a nelidské nebo i podlidské věci jim vládly. Ze severu vyšel studený vítr strachu a zmrazil tisíce věcí ležících dál na jihu než je jižní Německo. Nevíme, jaká Evropa bude, až bude tahle studená konstrukce odstraněna. Víme jen, že jsme se dožili konce doby ledové.