Slepé prohlížení pamětihodností

The Blindness of the Sightseer
Měl jsem onehdy potěšení seznámit se s jedním Američanem, velmi inteligentní a inspirativní osobou, který v pause v diskusi o scenérii s nenapodobitelným přízvukem řekl: „Víte, já nechápu, co chcete vidět na švýcarských horách, když tu nejvyšší jste už viděl.“ Byl tímhle americkým smyslem pro soutěživost ta dokonale posedlý, že připouštěl i soutěž mezi horami a několik set strmících štítů země posuzoval stejně jako by posuzoval šest amerických hotelových sluhů zápolících na nádraží s jeho zavazadlem. Existuje velmi obecná myšlenka, neumím si ani představit, jak obecná je, že konkurence vytváří nebo napomáhá individualitě. Obránci těch nejkrajnějších forem soutěže trvají všichni a neochvějně na tomhle argumentu, že totiž zápas rozvíjí osobitost a rozmanitost. Nic takového, samozřejmě, nedělá. Konkurence a soutěž je prostě jen napodobování, a bez ohledu na to, jak může být soutěž zuřivá a nelítostná bude to jen zuřivé a nelítostné napodobování. Tam,kde tím nejdůležitějším objektem v krajině musí být něco zapsaného v průvodci—nejvyšší kopec, největší strom, nejkulatější díra ve zdi—tam se promarní tisíce dalších krás na míle kolem jako nevyužité talenty mezi lidmi. Lidé si prohlédnou Madelaine a Louvre, ale nevidí Paříž. Vidí hrad Pfalz a Drachenfels, ale nevidí Rýn. Vidí westminsterské opatství a Stratford-on-Avon, ale nikdy neviděli Anglii. Pro ně je Anglie stále neobjevenou Antlantidou. Vidí pyramidy, dolmeny, šikmé věže, velké zdi, visuté zahrady, katakomby, obří sochy, nikdy ale neviděli ten jeden zázrak, proti kterému jsou tyhle všechny ničím. Viděli sedm divů svět, svět však nezahlédli.
Dovolte mi hned spěšně podotknout, že nemám ani trochu pochopení pro ono pohrdání, jež je někdy vyjadřováno vlažností vůči těm, kdo cestují. Já si nestěžuji, že lidé jsou nadšení Drachenfels, ale že nejsou nadšení z jiných věcí. Skutečné zlo je to, které bere tyhle věci stojící za vidění z jejich prostředí a dělá z nich důvody k cestování. Když má člověk alespoň nějakou imaginaci, cesta do Francie nebo Německa mu velmi prospěje. Já jen tvrdím, že by získal sotva o atom méně, kdyby neviděl žádné z těch míst, kam jsou výpravy universálně a systematicky směrovány. Kdyby k nim člověk přišel náhle a přirozeně, účinek by to mělo úžasný. Sochy a katedrály by ho zastihly stejně náhle, jako trs květů v živém plotu nebo tvar v mracích. Vydat přes nádherné kopce v Sussexu, narazit na dlouhé linie velkého lesa a obrovskou pevnost pak se dozvědět, že je to hrad Howardů. Procházet se po písčinách na nádherném normandském pobřeží a spatřit na moři vesnici přilepenou na skalnatém útesu a zvědět, že tohle Mount St Miachel. To bylo skutečné poučení plynoucí z cestování. V takovém případě by ale ty největší věci stojící za vidění byly završením řady menších, které jsme obdivovali a těšili se z nich stejným způsobem. Člověk, kterému by se nelíbily Sussex Downs, by nenašel skutečné zalíbení ani v hradu Arundel. Když na někoho nezapůsobil pouhý písek a obyčejné moře, tak mu ani hrozné archandělovo skalisko nic neřekne. Jenže systém moderního cestování tyhle věci vyjímá z jejich prostředí a dělá z nich divy, které mají cenu samy o sobě. Pokud jde podstatnou pověru, není si co vybrat mezi středověkým poutníkem, který šel celé míle, aby se na okamžik dotkl konkrétního kamene a moderním turistou, který jede mnoho leguí, aby se na ten kámen mohl chvíli dívat. Všichni dokážeme vycítit tenhle podstatný rozdíl mezi tím, když se na něco díváme jako na příklad prostředí a když se na totéž díváme jako na výjimku z prostředí, pokud si jen představíme aplikaci téhož principu na jiné formy v přírodě. Kdybychom šli dlouhou stezkou v Surrey a uviděli, řekněme, neporovnatelný živý plot z šípku táhnoucí se zjevně celé míle, pořád ještě bychom mohli zůstat stát v úžasu nad velikostí a krásnou některé větve či květu. Kdyby ale ta větev byla podél celé cesty ta nejvyšší, dostala kvůli tomu jméno, měla reklamu po celé zemi, kdybychom se dozvěděli, že bylo poblíž ní postavené nádraží, že jsou k ni ve svátky vypravovány omnibusy a zvláštní vlaky a že za použití těchto nástrojů byly nějaké ty stovky neškodných a nevinných lidských bytostí vyvlečeny z Londýna, vysypány, aby na ni minutku nebo dvě zíraly, a pak zase vláčeny zpět, pak bychom měli říct, že magie se vytratila.A kdybychom byli moudří, věděli bychom, že se magie nevytratila, protože vlaky jsou hnusné a výletníci oškliví, jak si se domnívají někteří přejemnělí lidé. Magie ovšem z větví šípkových keřů zmizí z toho prostého důvodu, že nepřebývala jen v nich samých, byla to totiž zčásti i magie té cesty, samoty a kombinace dvou nejpodivnějších a nejpůsobivějších věcí—ticha a života. Nu a právě tohle provedly parníky a výlety s průvodcem takovým místům jako je Rýn: objevili šípkový keř a ztratili stezku. Je lépe stokrát se po ní toulat a nikdy nevidět to největší a nejpřirozenější, co na ní kdy vyrostlo, než to spatřit a považovat za obludnost. Nakolik lidé něco označí za úžasné a podivuhodné, není ta věc a ani nemůže být, representativní. Posuzovat Itálii podle šikmé věže je něco takového, jako kdybychom lidstvo soudili podle vousaté ženy na výročním trhu. Tenhle typ divů světa je založen na principu, že podivuhodnost spočívá ve věcech, které se nepodařily: pro poněkud podstatnější představivost je autentický úžas spíš v tom, se něco povede. Když se vážně zamyslíme nad dějinami člověka, není šikmá věž v Pise ani zdaleka tak šokující jako nejbližší vodárenská věž. Div je v tom, že se všechny naše věžice a věžáky neklátí na tu či onu stranu, jako ve výjevu Posledního soudu.
Velké budovy a velká města, která si dáváme tu práci navštívit za tu námahu v jednom smyslu stojí méně, než ony běžné scény postavy, které po ulicích tak lehko míjíme. Velké budovy totiž patří k velkým tradicím evropské civilisace, které jsou po celé Evropě podobné. Ať už se člověk něčemu vážně přiučí při návštěvě westminsterského opatství nebo kolínské katedrály, přinejmenším se bude pokaždé učit něčemu podobnému. Skutečný rozdíl, kvůli kterému stojí za to přeplout moře, najdeme v nahodilém pásu v krajně nebo nahodilé skupince na ulici. Architektura německé a anglické kaedrály patří ke stejné škole, ale architektura Němce a Angličana vykazuje ty nanejvýš fascinující rozdíly. Každá země, každé město, mají svou temnou a posvátnou individualitu. Tu zemi a to město navštívil ten, kdo tohle pochopil, a jen on. Možná, že poté, co jsme, poslušni moderní kultury, cestovali po všech královstvích světa a shromažďovali o nich vědomosti, můžeme začít pronikat do onoho území ze všech nejneprobádanějšího, do naší vlastní země. Můžeme začít poznávat, z čeho se skládá anglická krajina a v nespoutaném vývoji nějakých dalších staletí se začneme třeba být patrioty.

Reklamy

Vycházky

Walking Tours
Konec času dovolených a prázdnin vede většinu z nás k úvahám o fiilosofii cestování a mnohé z nás k rozvažovaní nad její nejprostší formou, totiž filosofií vycházek. Chodci, kteří to myslí vážně a mají imaginaci, se dělí jen do dvou škol či stran. Jedna tvrdí, že chodec má vyrazit bez mapy či kompasu a toulat se dokud ho nezláká nějaký les nebo mu stezka neukáže směr jak namířený prst. Druhá škola zastává názor, že výletník má prozkoumat a naplánovat každou podrobnost místa, kam se chystá jít, a pak jít někam jinam. Idea, že někdo má takový pevný záměr a drží se ho, ať se mu daří nebo ne, by vydala na výtečný středověký náboženský slib, ale postarala by se o hodně mizernou dovolenou. Někteří lidé na pěší tůry vyráží s tou nejhroznější lhostejností vůči ideji samoty a svobody, jež je podstatou takového podniku. Někteří si dokonce nechají dopředu poslat bagáž do hotelů kam se chystají zamířit, což je temný a padlý způsob, jak nahlížet na lidskou přirozenost. To už by rovnou na každé třetí míli mohli nechat postavit livrejované lokaje servírující kávu a lihoviny. Jakmile je pěší cestování spoutáno s konkrétním hotelem, i kdyby byl třicet mil daleko, ničí to všechnu krásu a smysl takové výpravy. Výletník už pak není divoký tvor jako jestřáb nebo zajíc, je z něj už jen kráva na obzvláště dlouhém řetěze. Poslat si napřed zavazadla je predestinace, je to jakýsi výletnický kalvinismus, zatímco samou duší chození po vycházkách je svobodná vůle. Hledá-li se společník na cest, měl by se hledat mezi milovníky potulek a spontánnosti. Měl by být hledán mezi pravými ctiteli svobody, kteří cítí jisté pokoření pokaždé, když si kupují zpáteční lístek. Nutno se vyhnout těm, kdo mají zálibu v památkách a starožitnostech, ale ještě horší jsou ti, kdo se zajímají o to, čemu oni říkají příroda. Velké veřejné budovy byly koneckonců alespoň v jistém smyslu postavy proto, aby na ně lidé hleděli, ale považovat naši matku zemi toliko za něco, nač se má zevlovat, je skoro to samé, jako kdybychom naši staropanenskou tetičku vystavovali v kleci. Člověk by se krajinou měl procházet proto, aby se stal její součástí, ne proto, aby vyšplhal na vrchol daného kopce a viděl zneklidňují počet hrabství.
Když jde člověk na pěší tůru měl by být otevřený všem obvyklým zajímavostem. Měl by se těšit z krajiny, kostelů a brouků, měl by se ale také těšit, jako z něčeho velmi důležitého, z vycházky samotné. Neměla by ho stravovat žádná sžíravá přednost jít kamkoliv. Jeho touhy by na konec cesty neměly být upjaty o nic víc, než je touha dítěte upjata na konec sladké tyčinky. Vycházka má být uměleckým dílem, jehož skutečné barvy a hodnota nejsou zřejmé, dokud není hotové. Cíle vycházky často zklamávají, ale náhody po cest bývají skvělé. Pravý dobrodruh nevyráží na cestu ani tak v naději, že najde města či hory, jako spíš s tím, že doufá, že na konci své výpravy objeví, proč se na cestu vydal. Temnota tohoto velkého tajemství bude v jeho mysli vždy přítomna. Každý zákrut cesty, každá houština stromů může skrývat vysvětlení jeho vlastní výtečné bláhovosti. Hledá ústřední příhodu své cesty a to může být podivný západ slunce, bitka s lupičem, trs petrklíčů nebo šílenec se zeleným deštníkem. Tak jako se nějaký primitivní hrdina svěřil hřbetu draka či hippogrifa, tak se výletník svěřuje tomu nejnespoutanějšímu koni, ubíhající cestě. Vzato kolem a dokola by se dalo připustit, že by sebou chodec měl nést mapu, ale neměl by se do ní dívat příliš často a vždy by se měl těšit z vzrušující a utajované myšlenky, že vlastně jde celou dobu špatně. Mapu by měl s sebou mít vlastně hlavně proto, že je tak obzvláště krásná sama o sobě. Mnoho dalších věcí by mělo být vybíráno a zachováno podle stejného principu. Pěší tůra je kupříkladu nemyslitelná bez vycházkové hole, i když ti zkušenější budou mít ty nejsilnější vnitřní pochybnosti, zda je vůbec k něčemu a ta nejvycházkovější ze všech vycházkových holí je ta, kterou si pro ten účel uřízneme v lese, protože ta je ze všech nejvíc pokroucená a nepohodlná. Když člověk nese takovou hůl, cítí se jaksi pozemsky. Je skoro kráčejícím kusem lesa, nese strom stejně jako armáda, která dovedla Birnama k Dunisane. A pokud kráčel vesele a dobře, tak až zarazí hůl do země a usadí se k večernímu odpočinku, učiní to s v takovém stavu dovnitř obrácené slávy, že by ho sotva překvapilo, kdyby z hole vyrazily před jeho očima květy jako z papežovy hole v Tannhäuserovi. Podstatným důvodem, proč je nemoudré a neužitečné vycházky plánovat příliš podrobně a systematicky s mapami a knižními průvodci je cosi, co je snadné cítit, ale ne tak snadné analysovat. Jedné věci si však všimnout lze. V naší době, kdy máme jméno pro všechno a ode všech míst plány, máme velké sklony zapomínat, že existuje místo zvané svět. Svět byl kupříkladu tím místem, kam se pohádkoví hrdinové vydávali hledat své štěstí. Začínal na konci zahrady jejich otce a táhl se do nekonečna plného všeho od ptačích hnízd po draky, od jabloní po obry. Tohle pozoruhodné místo, svět, je jediným místem, které nenajdeme vyznačené na nejnovějších a nejpřesnějších kartografických plánech. Tvář země musíme pokaždé vyrýt do našeho vlastního libovolného dílu, jímž je pokaždé Sussex, nebo Essex, nebo Kent, nebo Norsko, nebo Patagonie a nikdy prostě země. Věda nám dala vulgární obeznámenost se zemí, důvěrnou známost bez znalosti. Na nedostupné vrcholky, na něž člověk nevystoupil a nepřístupné hlubiny obývané tvory, kteří nikdy nevystoupali k povrchu, jsme vtiskli pečeť obyčejnosti. Máme jména a vstupenky do památek a oblastí, které nevlastníme o nic víc, než kdyby existovaly jen v něčím snu. Tisíce a tisíce leguí za nejvzdálenějšími hranicemi naši osobní zkušenosti obsahuje země věci právě tak úžasné jako jakákoliv pohádka. My ale nemáme tu moudrost, již měli lidé v pohádkách, abychom ta místa nazývali kraji pohádek či hrady na východ od slunce a na západ od měsíce. My jim říkáme Jonestown a Smithova řeka a Snooksville, U.S.A.
Dokonalý chodec by měl vždy vyrazit na cestu jako třetí syn v pohádce. To, že je každá osoba na tomto světě vnitřně přesvědčena, že je v kosmickém systému třetím synem je mystické a krásné uspořádání Prozřetelnosti. Když bude chtít, vydá se Kentu, když se mu zamane vypraví se Buckinghamshire, a když bude chtít zamíří do Itálie nebo Normandie, nebo taky do Číny, pokud by se mu tak zalíbilo, na prvním místě a především však půjde do světa. Půjde za jakýkmkoliv cílem se mu zamane: střílet lvy, trhat květiny, sbírat fosilie nebo najít opuštěný ostrov či si najít ženu, ale v první řadě a především půjde, abychom použili onu větu z pohádek, najít své štěstí. V životě průmyslové civilisace, kde se všechno děje podle nějakého mechanismu, většina z nás zapomněla, že nějaké štěstí máme. Většina z nás zapomněla, že někde v končinách a zákoutích světa na nás všechny čeká opomíjený osud. Když chválíme řád Přírody, mohli bychom stejně velebit mechanický mandl nebo strojovou drtičku, užitečnou pro naše vlastní praktické cíle, zrovna tak jako staří stříbrotepci křičeli „ Velká je Diana Efeská“. Tak jako oni i my jsme zapomněli na pravou identitu Luny, jež byla patronku šílenců a bohyní křižovatek.

Vyprávějí příběh

Tvrzení, že díla starých mistrů mohou být užitečná pro populární vzdělávání není taková banalita, jak by se na první pohled jevilo. Je současně spornější i pravdivější, než vypadá. Pravda je totiž taková, že velké umění minulosti lze pro tento účel použít tam, kde je nasazení velmi mnoha jiných method, nyní obecně používaných docela neohrabané a marné. Něco z této užitečnosti sdílí Shakespearovy hry a pak už nevím o ničem, než o obrazech takových mužů, jako byli Tizian a Leonardo.

K tomu, aby člověk mohl vysvětlit tento zvláštní druh veřejné hodnoty musí nejprve pochopit jednu z nejhlubších odlišností, a možná chorob, naší doby. V minulosti bylo známkou umění, zejména renesančního umění, že velký člověk byl člověkem. Býval to mimořádný člověk, ale jen v tom smyslu, že to byl obyčejný člověk, který měl něco navíc. Shakespeare či Rubens byli ve všem stejní jako obyčejní lidé, jedli, pili, dychtili a umírali zrovna jako oni. To je to, co měli lidé na mysli, když říkali, že tihle bohové mají nohy z jílu, že jejich boty ztěžkly močály země. To je to, co mají lidé na mysli, když říkají, že Shakespeare byl často hrubý, to je to co mají lidé na mysli, když tvrdí, že byl často nudný. Míní tím, že u velkého básníka staršího druhu byla místa, která byla líná a bezmyšlenkovitá, že ho často vedlo jeho podvědomí, že se roztahoval, že nebyl „umělecký“. Ono není pravda jen to, že Homér občas zaklimbal, klimbání přímo patřilo k jeho velikosti. Jedno jeho ospalé pokývnutí zatřese hvězdami právě tak, jako pokývnutí jeho Jupitera.

Staří umělci tedy byli prostí a lidoví v základnějších a (s dovolením) nižších složkách své osobnosti. Ovšem moderní umělec usiluje být tvorem zvláštního a fantastického druhu, který se živí a cítí svým vlastním, zvláštním způsobem. Porovnejte Velazqueze s Whistlerm, Shakespeara se Shawem, nebo i Addisona se Stevensonem. Whistler se prohlašoval za motýla hodujícího na podivných květech a létajícího po nevypočitatelných trasách. Stevensona mnozí jeho přátelé označovali za přítele elfů a tím nemysleli, že by byl nelidský, ale to, že byl svým způsobem netělesný. Bernard Shaw je nepochybně z říše pohádek, irských pohádek, což je horší. Shakespeare, podobně jako Pastýř z Iolanthe, byl pohádkovým tvorem jen do pasu. Kdyby se pokusil proniknout klíčovou dírkou, abychom citovali totéž umělecké dílo, nechal by na druhé straně své kopající nohy.

Nuže, tento rozdíl mezi dvěma pojetími génia, mezi Něčím navíc a něčím odlišným, hluboce ovlivnil vliv obrazů na veřejnost. Velcí malíři měli vše, čemu u velkých básníků říkáme slabosti, pořád pracovali na zakázku, občas pochlebovali. Mnohdy se zdálo, že jim málo záleží na slávě a někdy, že jim dost nezáleží na cti, svoje díla zahazovali a jak Ruskin správně řekl, nechávali své velké fresky „aby se do nich opíral mořský vítr, nebo je žral červ“. Jestliže však měli všední neřesti, měli i všední ctnosti a bez ohledu na to zda byli sami dobří lidé nebo ne, jejich idea dobrého člověka byla shodná s tou, kterou měli všichni ostatní. Jestliže se příliš zřídka pokoušeli napravit své jednání, nikdy se nepokusili předělat své svědomí. V důsledku toho si uchovali množství primitivních intuicí, chutí a nevědomých instinktů, jež jsou totožné s těmi, které mají obyčejní lidé dokonce i v našich zkažených moderních městech a které v našich moderních zkažených městech budou nyní hrát důležitou roli.

Bez toho, abychom, třeba i jen v závorce, připomněli starý spor ze Swiftových a Templeho časů o relativních přednostech starobylých a moderních lidí, si můžeme být docela jisti, že pro demokratické účely jsou ti staří lepší. Pár šedých a zelených črt na kusu hnědého papíru může být svým vlastním způsobem stejně dobrých jako „zátiší“ vlámského nebo Svatá rodina italského malíře. Každému však musí být naprosto zřejmé, že ty dva druhé obrazy prostému člověku mnohem pravděpodobněji pomohou pochopit, co obraz představuje. Někdy mluvíme poněkud zlehka o uměleckých „školách“ Ať už je Rafaelovo umění lepší coby umění nebo ne, jistě je lepší coby škola. Impresionismus, postimpresionismus či postpostimpresionismus a to ostatní jsou projevy vývoje, které lze ocenit nebo kritiovat, podle toho, jakou má kdo estetickou filosofii. Může to být konec umění ve smyslu předmětu a cíle umění. Může to být konec umění ve smyslu zrušení umění. V žádném případě to ale není počátek umění, není to iniciace, původ, úvodní motiv. O tom, čím umění začíná, čím zjevně je, jaký je důvod k tomu, proč je kdokoliv kdykoliv dělal, o tom vše se dnes lidé mohou učit u starých mistrů. A od nikoho jiného se to naučit nemohou.
Mohli bychom vzít stovku příkladů, ale vezměme jednu běžnou větu, jeden běžný úšklebek uměleckých kritiků. Mám na mysli frázi, že „obraz, který vypráví příběh“. Nemůže být ostřejšího příkladu rozdílu mezi starým hrdinou, který byl člověkem, a víc než člověkem a novým hrdinou, který není člověkem vůbec. Obraz Leonarda da Vinciho vypráví příběh. Obraz Paola Veroneseho vypráví příběh. Tizianůn nebo Tintorettův obraz vyprávějí příběh. První a nejdůležitější otázka zní, jaký příběh? Většina středověkých a renesančních obrazů vypráví příběh, příběh na kterém je založena celá naše evropská civilisace a je na něm založena stejně definitivně a určitě, ať už je to celé jen pohádka nebo ať už je to pravda. Námitka proti obrazům, které „vyprávějí příběh“ se objevila až v naší době a to z toho prostého důvodu, že ten příběh byl kromobyčejně nudný. Nebudu tu rozebírat otázku, zda byl velký příběh o Bohu, který se stal člověkem zničen. Omezím se na to, že řeknu, že zcela jistě nebyl nahrazen.
Staří mistři jsou právě tak demagogy jako polobohy i v dalších věcech. Tím myslím, že jsou i další prvky v nichž se věčně odvolávají na lidový instinkt, který byl v nich i v jejich patronech i v jejich populaci. Vybral bych dva příklady jasnosti a uchopitelnosti. V Michelangelově Posledním soudu se objevuje skutečný člověk na skutečné obloze. Člověk je hmatatelný. Obloha je jasná. Kultivovaným a vzdělaným lidem to může přijít neuvěřitelné, lidstvu, oné universální církvi, jíž je kultura malou a pochybnou sektou to přijde mnohem uvěřitelnější. Pro lidstvo, lidi takové, jací obyčejně jsou, nebude úplný člověk objevující se na jasné obloze neuvěřitelný. Bude mnohem uvěřitelnější, než impresionistický portrét skutečné osoby nebo postmipresionistický obraz skutečného místa.
|Chci proto naléhavě vyzvat k opětovnému vydání starých a dobrých obrazů jako skutečné součásti oné hrubě zanedbávané věci, totiž populárního vzdělávání. Naši historici lžou mnohem víc, než naši novináři, naše oblíbená pojetí dějin se mění stejně rychle jako módy a jsou fantastická a hnusná. Ale staré barvy na starých plátnech nelžou, byly skutečně provedeny v dobách, které parodujeme nebo převracíme a přímost jejich kresby, jasnost jejich barev i podstatná upřímnost jejich námětů nám pořád ještě něco poví o otcích, na které jsme zapomněli. Nezajdu tak daleko, abych řekl, že jsme upadli zpět do barbarství. Řeknu ale, že právě nyní se můžeme nejvíc naučit z obrázkového písma.

Zimní slavnost

Tihle moderní lidé, kterým víc záleží na tom, aby byli moderní, než aby byli lidmi, mají jeden drobný zvyk , který se netěší takové pozornosti jak by měl. Velmi rádi nejprve nakreslí lilii a pak z pokresleného povrchu dokazují, že to vždy byla papírová květina. Nic těmhle inteligentním tvorečkům nedělá větší potěšení, než pozlatit přečištěné zlato a pak je zuřivě odírat s přiznáním, že to jen trochu kazí. Mám na mysli to, že nejprve vezmou něco přirozeného, pak to omatlají, zamaskují a zohaví, potom si postěžují, jak je ta věc nepřirozená a zahodí ji. Na začátku musí být takové změny přijímány jako vylepšení. Na konci je pak každé vylepšení slouží k tomu, aby ukázali, že tu věc je spíš zapotřebí zrušit než změnit.
Tak i símě demokracie, shromáždění vesnice či kmene, je stejně staré jako svět a možná sahá až zpět kamsi k podobným shromážděním havranů či vlků. Stále existuje v mnoha rolnických komunitách, zejména v horách, a tam, kde je náležitě civilisované, tedy humanisované, a především tehdy, když je křesťanské, je to pořád ještě zrovna tak spravedlivá a slušná a důstojná forma vlády jako každá jiná a to ve světě, v němž vlády jen stěží patřívají k jeho šťastnějším produktům. Nu, my lidé moderního a západního světa jsme tuhle starobylou věc vzali a jali se ji vylepšovat. Demokracii vylepšujeme demagogií, čili profesionálními politiky, volby vylepšujeme předvolební agitací, tedy organisovaným lhaním, oznamování vylepšujeme reklamou, to znamená, že troubení na roh ke shromáždění mužů kolem vesnického stromu nahrazujeme megafonem s jehož pomocí může státník mluvit jako obchodník a který usnadňuje všechny směny v nichž voliči mohou prodat své hlasy a státníci svou duši. Přímo jsme se pyšnili technickou obratností, s níž jsme dokázali akt zastoupení změnit v umění klamu. A pak, když byla celá idea tímto cynickým způsobem zdokonalena k nepoznání, zjišťujeme obecně, že z cyniků se stali skeptici a to skeptici ohledně samotné demokratické ideje. Tihle lidé se svými úžasnými demokratickými vylepšeními udělali z lidové vlády vládu lidem neoblíbenou. Jelikož se ale sami nejspíš stali poněkud nepopulárními, často se dnes projevují s jemně vybranou aristokratickou pýchou, a vyjadřují své opovržení nad veřejným míněním.
Tentýž druh ironické nespravedlnosti se vztahuje i na každý oblíbený lidový svátek, jako jsou třeba Vánoce. Postupujíce krok za krokem ve vznešeném pochodu pokroku jsme Vánoce nejprve zvulgarisovali a pak odsoudili jejich vulgaritu. Vánoce jsou příliš komerční, mnozí z těchto myslitelů by pokažené Vánoce zničili a zachovali komerci, která je pokazila. Kdybych mě tu teď našli jak se toulám nebo jak mně to táhne zpět k úvaze o tom, co Vánoce jsou, když jsou definovány, nebo co byly, než byly pokaženy, velmi mnozí z těchto myslitelů by mě považovali prostě jen za zpozdilou a zmatenou bytost. A není žádné překvapení, že titíž moderní gentlemani, kteří odvedli onen nevídaný výkon, že nejprve po věci házeli špínu a pak si stěžovali, že je ušpiněná, nadělali stejně špinavý zmatek ve skutečné historii věci, již pohřbívají pod urážkami, protože ji samým vylepšováním zahubili.
První věc, kterou vám tihle lidé dnes nejspíš řeknou je, že Vánoce jsou vlastně pohanský svátek, protože mnoho jeho tradičních prvků bylo převzato od pohanů. Podle všeho nechápou, že nakolik je to pravda, tak to jen potvrzuje, že staří pohané byli mnohem rozumnější, než jsou pohané moderní. Je mnoho psychologických pravd o tomhle lidské zvyku, které zůstávají skryty těm, kdo mluví o psychologii dnem i nocí, ale jediná psychologie, na níž jim doopravdy záleží je psychologie obchodu. Staří pohané věděli, že takové rituály musely být staré, že musí být náboženské a že se musí týkat podstatně prostých věcí jako je dřevo nebo voda či oheň a že také svým zvláštním způsobem musí být revoluční, povyšovat ponížené, mocné sesazovat z trůnů. To bylo mezi pohany i mezi křesťany vyjádřeno stovkou způsobů. Pro otrokářskou společnost byly připraveny saturnálie, oni otroci ale dostali jeden nevázaný svátek. Středověcí křesťané museli existovat ve feudální společnosti, ale všechny její koledy a legendy stále znovu vyprávějí příběh v němž k pastýřům promlouvají andělé a krále pobízí ďábel. V dávném rituálu je uchována dávná vzpoura. Nu a důvod, proč bylo pro křesťany docela jednoduché tyto pohanské zvyky pojmout je v tom, že v tomhle ohledu to byly zvyky skoro křesťanské. Člověk, který nechápe, že saturnálie byly skoro křesťanský svátek nikdy nečetl Magnificat.
Předpokládat, že pohanství pojalo křesťanství, když tisíce věcí ukazují, že to bylo křesťanství, kdo pojmul pohanství je veskrze špatná historie. Kupříkladu vše, co raná církev považovala mezi pohany za hrůzné naprosto zmizelo. Pobíjení lidských bytostí v amfiteátrech, jež bylo pro veškerou ohromnou populaci starověku neobyčejně oblíbeným sportem, zcela vymizelo. Jistě, vymizelo zčásti proto, že v amfiteátrech trpěli křesťanští mučedníci, zčásti proto, že hrdinný poustevník sv. Telemachus, se sám vrhl do arény, aby tam hlasitě křičel k Bohu a lidskému svědomí proti tomu, aby se lidská krev při slavnosti prolévala jako víno. V každém případě a z jakéhokoliv důvodu, zmizelo. Pokud různé staré pohanské lidové obyčeje, jako třeba Zimní slavnost, nezmizely, bylo to docela jistě proto, že tak neurážely nevinnost a rozhorlení mladého křesťanství. Když Konstantin udělal z křesťanství náboženství římské říše, mohlo toto náboženství cokoliv z pohanství, co by skutečně potlačit chtělo. Je tu kupříkladu celá ohromná masa pohanské literatury, kde jen stěží najdeme deset stránek, kde by nebylo něco, co by se dalo křesťanům prominout, kdyby to chtěli potlačit. Už jen sám fakt, že se takhle masa kultury dostala až k nám je pro mě mnohem pozoruhodnější, než pár náhodných příkladů údajného potlačení. Mohli bychom kupříkladu první generace světců jistě omluvit, pokud by pro ně byla Sapfó už příliš pokud by hlásala, co se s jejím jménem spojuje. Ve skutečnosti ale sotva najdeme i jen útržek historického důkazu, že by něco takového buď hlásala, nebo že by byla potlačeno. To, co je pro kohokoliv s obecným pohledem na historii je skutečně pozoruhodná a zajímavá tolerance prvních křesťanů k posledním pohanům. Církev zcela jistě nesmetla všechny staré záznamy o starých bozích tak, jak Mohamed smetl starodávné modly. Nikdy jen tak nepálila knihy způsobem, jakým obrazoborci ničili sochy. Augustinův přístup k Platonovi a Akvinského k Aristotelovi je opravdu mnohem uctivější a chápavější, než přístup Hobbesův nebo Humův k Akvinskému. Krátce řečeno, křesťané vždy páchali nespočet zločinů, ale tito křesťané se tohoto konkrétního zločinu nedopustili. Nebyli nehistoričtí. Křesťanství v praxi selhávalo mnoha způsoby, ale zachování kontinuity byla jedna věc, v níž neselhalo. Křesťané byli často zločinci, ale nebyli Vandalové. Platonici, třeba svatý Augustinm žili v obležených městech, o Vandalech toho věděli až moc.
To, že do sebe začlenila tolik pohanských tradic je tedy největší slávou křesťanské tradice. Nejúžasnější na nich je ovšem, dle mého mínění, to že jsou to tradice lidové. A nejlepším a nejnápadnějším příkladem je to, jak křesťanství, ve své míře, pojmulo a zapojilo starý lidský a pohanský koncept Zimní slavnosti. Jsou tu vlastně dvě hluboké a tajuplné pravdy, které je tu třeba udržet v rovnováze. První je, že to co bylo tehdy pohanské, bylo pořád ještě lidské, tedy že to bylo jak mystické, tak materiální, vyjadřovalo se to v posvátných látkách a svátostných úkonech, chápalo to tajemství stromů, vody a svatého plamene. A tou druhu je mnohem netaktnější a víc iritující tvrzení, že co je pohanské ještě není plně lidské. Nám tu ale jde o to, že pohanský prvek ve Vánocích přišel křesťanům docela přirozený, protože vlastně nebyl křesťanství příliš vzdálený.
Vezměme si kupříkladu celou základní ideu Zimní slavnosti. Máme tu naprosto přirozenou paralelu mezi náboženstvím, které vzdoruje světu a obřad, který vzdoruje počasí. Pohanství ve smyslu hedonismu, soutředění mysli na čirou rozkoš jako takovou , by se soustředilo hlavně na myšlenku Letní slavnosti. V zimě, ale i boháč pocítí jakési náznaky problémů chudého člověka, sice se může vyhnout tomu, aby hladověl, ale ne vždy se vyhne tomu, aby mrzl. Volba chvíle společného mrznutí jako stvrzení obecného bratrství už sama svou vnitřní povahou předznamenává to, co označujeme za křesťanskou ideu. Patří k tomu tvrzení, že radost pochází zvnitřku a ne zvenčí. Patří k tomu tvrzení , že nebezpečí a možnost bolesti jsou samy o sobě důvodem k vděčnosti a radosti. Patří k tomu tvrzení, že i když jsme jen pohané neznamená to, že bychom byli toliko pantheisty. Nejsme jen uctívači přírody, protože člověk se usmívá, když se příroda mračí. Vždy k tomu patřila, s různými omezeními v různých společnostech idea pohostinnosti, zvláště pohostinnosti k cizincům a obecně pohostinnosti k chudým. K tomu, abychom v zimě chtěli pít víno nebo se ohřát u ohně máme naprosto přirozené důvody, ale to není odpověď, leda snad pro ty, kdo již mají špatně poučený předsudek, že křesťanství musí věcem odporovat jen proto, že jsou přirozené. Jde tu o to, aby právě o něco šlo, zvláštní zájem spočívá ve zvláštní příležitosti, v tom, že v Zimní slavnosti, ať už je pohanská nebo křesťanská, vždy byla v jisté míře přítomná idea zapojení druhých do veselí, nabídnutí vína, nebo usazení pocestného u krbu. To, že křesťané měli dojem, že se mohou takové tradice a pokračovat v ní mezi pohany není bod polemiky proti nim, jen to ukazuje, že křesťané poznali křesťanskou věc, když na ni narazili.
Možná to ve svátečním čase bude vypadat jako chmurný dojem, ale prostá pravda je taková, že staří původní křesťané by měli víc důvodů se přít s novými křesťanskými Vánocemi, než měli důvody se svářet se starými pohanskými Vánocemi. V naší přehuštěné komerční době začaly Vánoce spíš přestavovat nákup zboží, než rozdávání dárků. Pokud si na ně nějaký revoluční kritik stěžuje kvůli tomuhle, pak si musí stěžovat právě na svou revoluční kritiku, nebo aspoň na předchozí revoluční kritiky. Vzpomínám si, že pan Bernard Shaw, hlavní mluvčí socialismu pozdního devatenáctého století, že se Vánoce dnes drží jen kvůli obchodníkům. Myslím, že by těžko dokazoval, že každý malý kluk a malá holka na Štědrý den pověsí punčochu nebo spí s jedním okem otevřeným jen proto, že si spočítali, že když přijde čas Santa Clausových pochůzek bude to dobré pro obchod. Pokud ale stížnosti obsahují nějakou pravdu, pak to není nevýhoda staré tradice, ale spíše nevýhoda posledních revolucí. Podivně se zapomíná, že kapitalismu, který teď chtějí svrhnout, zavedli právě radikálové a reformátoři. Postarali se o to, když ne socialisté, tak jistě revolucionáři, ve smyslu extrémních průkopníků pokroku. Vánoce a vše ostatní kupříkladu z venkova do města přinesl právě pokrokový prorok nových věcí. On řekl mladému muži, že ulice Londýna jsou dlážděné zlatem a že ve velkých městech jako je Chicago a Philadelphia je práce pro všechny. On tvrdil, že žít na farmě není život ale smrt, že všichni venkovani jsou jen řepy a jejich víry jen řepné přízraky. Byl to tedy on, kdo způsobil, že staré vánoční hry a maškary relativně ztratily smysl, protože je z polí, kde rostly, odnesl na tržiště, kde je lze jen kupovat a prodávat. Vánoční poleno odnesl z místa, kde bylo skutečně součástí stromu na místo, kde bylo jen kusem mrtvého dříví, jmelí sebral z místa, kde se skutečně sbíralo z dubu, aby je uložil tam, kde je leží skladem jako mrtvé roští, donesl by si i hlavu divočáka (za předpokladu, že by se vůbec zabýval lahůdkářstvím), za podmínek, které by činily značně nepravděpodobným, že by sám v lese loveckým kopím divočáka proklál po starém hrdinském způsobu lovu, kdy lidé lovili a poráželi zvěř silnější, než oni sami. Všechna tato autentická a dokonce velkorysá chuť starých vánočních symbolů jistě utrpěla tím, že byla zpola strávena průmyslovým městem, ale město postavil reformátor stejného druhu. Je pravda, že si tehdy říkal individualista a ne socialista, a touhle dobou už si asi bude zas říkat nějak jinak. Ať už ale nosil jméno jakékoliv, vždy byl tím, co by staří pohané i křesťané označili za světskou osobu. Vánocům nerozumí, on nechápe ani saturnálie. Pan Scrooge nenáviděl Vánoce, protože byl utilitarisa, totiž myslel si, že ekonomika spočívá jen v šetření. Pan Gradgrind tím, že Velikonce nenáviděl začal, ale jeho partner pan Bounderby brzy postřehl, že by mohl vydělat na tom, když bude prodávat krocany a hračky zrovna tak, jak prodává bavlnu a uhlí. Ve své době ale byli tihle všichni reformisté, všichni si říkali radiklálové. Možná je čas, abychom se přestali soustředit na reformu a vrátili se k formě.
Tato skutečná historie Vánoc má velký význam pro skutečnou krisi v křesťanstvu. Žijeme v hrozném čase války a zvěstí o válce, žijeme s barbarským nebezpečím skutečné reakce, která se nevrací ke staré formě, ale ke staré beztvarosti. Mezinárodní idealismus je ve své snaze držet svět pohromadě a v míru, který by dokázal odolat válkám a revolucím zjevně oslabován a často zklamáván. Měl bych prostě říct, že nejde dost hluboko. Křesťanství dokáže čerpat život z hlubin pohanství, ale pouhý modernismus nedokáže čerpat ani z jedněch hlubin. Dobročinnost je příliš strojově vyrobený kus a příliš málo přirozený produkt. Liga národů je příliš nová na to, aby mohla být přirozená. Moderní materialistický humanismus je příliš mladý na to, aby byl vitální. Pokud bychom chtěli si opravdu živě představit hrůzy zkázy a prostě ukázněného vraždění, pak si je jednoduše musíme představit jako útoky na krb a lidskou rodinu a mít Hitlera stejný dojem, jaký lidé měli z Heroda. Pokud chceme mluvit o chudobě, musíme o ní mluvit jako o hladu lidské bytosti, o bolesti, již lze zakusit zrovna tak, jako bolest zubů, a ne jako propadu mezd, selhání dovozu, nebo i snižování ekonomických životních standardů. O žebrákovi musíme říct nejprve, že nemá, kde by hlavu složil, a ne mluvit o nedostatečných ubytovacích kapacit. Lidské rodině musíme nejprve říci, že v zájezdním útulku pro ni není místo a ne, že pro ně ve fabrice není práce. Musíme totiž o lidské rodině mluvit stejně prostým, praktickým a positivním, jakým mystici mluvívali o Svaté Rodině. Musíme se znovu naučit používat holá slova, která popisují přirozené věci, a pro tuto chvíli odložit všechny mnohoslabičné sociologické výrazy, jimiž se umělá společnost naučila mluvit o umělých věcech. Tak se dostaneme k síle, která poháněla mnoho tisíciletí a z hlubin lidství vyvoláme skutečnou lidskost.

Kultura versus civilisace

Mezi kulturou a civilisací byl nedávno vymezen zajímavý rozdíl, který je téměř protikladem. Dva přední současní spisovatelé, jeden Rus a jeden Němec, onen rozdíl přijali, třebaže jej užívají poněkud rozdílně. Němec, jsa volnomyšlenkářem a agnostikem, je samozřejmě pevně svázán železnými okovy dogmat materialismu. Rus, jsa řeckopravoslavným křesťanem a pozůstatkem zničené a pronásledované církve, je o něco veselejší a vypadá to, že si myslí, že existuje cosi jako lidská svoboda a šance na lidskou volnost. Oba se však, víceméně shodnou, na jisté theorii vztahu mezi kulturou a civilisací a ta zhruba zní, že civilisace je koncem kultury, dokonce v tom smyslu, že je smrtí kultury.

Když zde celou věc přeformuluji pro své vlastní cíle, pak jde o to, že kultura je růst, jsou to originální výhonky duchovní a umělecké povahy člověka, objevující se v původním folkloru nebo primitivní architektuře celých národů. Civilisace je pak spíše omezením či kompromisem uloženým na základě objevu, že existují jiné národy nebo methody výroby. Když člověk následuje kulturu rozvíjí svá umění, tedy svůj vkus. Proto také podobně jako pravá láska a dobročinnost i kultura začíná doma. S civilisací pak přichází něco, co je nejen čistě veřejné, ale také poněkud bezdomové. Kultura pěstuje takové kvetoucí stromy, které rádi vidíte ve své zahradě před domem a sázíte si je, kde chcete. Civilisace znamená vést soudní spor se soudem, jestli vaše stromy stíní jeho zahradu nebo zavolat policajta, když se po hádce o stromy chce začít prát.

V tomhle rozlišení je možné rozpoznat jistou hrubou pravdu i bez toho, aby se člověk poddal oněm pesimistickým názorům, které čerpá Spengler ze svých geologických epoch s jejich lidskými fosiliemi. Stačí říci, že my fosilie nejsme, že Isaiáš, Pythagoras a Augustin nebyli fosilie. Spnegler má sklon chápat nástup úplné civilisace jako nástup doby ledové, která zmrazí všechen lidský život jako led mrazí všechen život živočišný. Rus Berďajev je, jak jsem už řekl poněkud volnější a uvolněnější, ale zejména volnější. Nechci zde ale vynášet soudy o theorii nebo tvou theoreticích. Zajímá mě tu jen jeden konkrétní úhel či aspekt ovlivňující civilisaci v níž většina mých krajanů musí doopravdy žít—civilisaci Londýna a velkých průmyslových měst—pokud tomu tedy chcete civilisace říkat.

Zde je kupříkladu jedna pochybnost, která mně trápí. Pokud by tu měla být jedna věc, o níž bychom předpokládali, že ji pro nás civilisace udělá, pak to bude to, že zcivilisuje naše chování. Už samo anglické slovo pro zdvořilost politeness je ve skutečnosti řecký výraz pro civilisaci, právě tak jako civilisace je ve skutečnosti jen latinské slovo pro zdvořilost. Je potěšující pomyšlení, že slova policista a politeness mají nejen tentýž význam, ale jsou vlastně téměř jedním slovem. Ovšem když Římané tyhle pojmy zdědili od Řeků ustavili ideu toho, co je občanské (civic), tedy co náleží k občanu hned se k tomu jaksi neurčitě připojila idea slušnosti (civility). Civilisace, či veřejný život takhle zřejmě do jisté míry fungují. Lidé začínají cítit novou a podivnou zdrženlivost, kvůli níž se cítí poněkud zahanbeni z toho, že by naprosto neznámým lidem, jimiž nebyli nikdy představeni, shazovali klobouky nebo je tahali za nosy. Nová jemnost, nový smysl pro to co je taktní a vhodné je vede k tomu, aby bili, tloukli a kopali své nejbližší a nejdražší a jejich nejdůvěrnější přátele. Celý příběh má ale ještě jednu stránku a ve světle oné these o civilisace jako fosilisaci definitivním koncem skutečně tvořivého života kultury se stává příběhem poněkud tragickým. Myslím, že pokud se objeví tendence k tomu, aby se občanský a veřejný život stal hrubším a brutálnějším, než život soukromý a vzdělávací, pak máme důvod k vážné kritice a obavám. Když lidé začnou být k lidem, které neznají hrubší než k přátelům je to temné a zlověstné znamení.

Koneckonců, domov, nakolik z něj zůstávají stát alespoň nějaké trosky, je pořád školou dobrých mravů. Mnozí vynakládají velké úsilí a většina alespoň nějaké, k tomu, aby své děti vycvičili v alespoň nějakých standardech společenského chování. Drobná netrpělivá gesta, která si vy nebo já můžeme dopřát—hrnec s polévkou vržený přes stůl, porcovací nůž třímaný s gesty, jež by povrchní pozorovatel mohl zaměnit s těmi, která předchází vraždě—nic nemění na tom, že dokonce i v téhle domácnosti se věnuje jakási péče tomu, aby byla dítka vychována ve věcech roztírání džemu a rozlévání mléka. Nakolik staré tradice chování, pokud existují, jsou pořád převážně tradicemi domácností, týkají otevírání dveří dámě, nebo podání hořčice hostovi. Skoro vše zbylo z forem zdvořilosti jsou formy pohostinnosti. Ať už tomu říkáte chovat se jako gentleman nebo chovat se jako snob, doma se člověk ještě pořád pokouší žít podle svých nejvyšších standardů a konat obřadnosti, jež jsou ve skutečnosti starodávné obřady a slavnosti jeho kultury.

Na veřejnosti se ale věci hodně změnily. Ostrou pravdou a zkouškou je to, že člověk obyčejně nejedná podle svých nejvyšších měřítek, ba ani podle měřítek své rodiny, ale často je zoufale opouští, když se ocitne v ruchu a tlačenici moderního pouličního života. Člověk, který by druhého do salonu uvedl s úklonou se spokojí s tím, že do tramvaje se prodere. Člověk, který by našel pro hosta místo ve své maličké vile nenechá žádné místo pro všechny své občany v ohromně velkém vagonu metra. Jinak řečeno, veřejný život, život označovaný Řeky za zdvořilý (polite), život, který Římané označovali za civilní je nyní mnohem barbarštější, než život v osamění nebo život kmene.

Můžeme snášet představu, že naše civilisace činí naši kulturu chladnější či oficiálnější. Nesmíříme se ale snadno s představou, že naše civilisace působí, že jsme čím dál větší barbaři. Kultura, tak jak ten pojem používají autoři, které jsem zmínil, je cosi niterného, imaginativního a takřka posvátného, co, když nabude formy, rozpoznáváme jako charakteristické dílo jistého národa, tak jako rozpoznáváme jisté umění, jako dílo určitého umělce. K růstu anglické kultury kupříkladu patří, že majitelé i těch nejchudších chalup rádi pěstují v zahrádkách před nimi spousty květin. Anglická kultura dokonce svým způsobem roste jistou zvláštní krásou anglických chalup a vesnic, které jsou pohledné i tehdy, když jsou nepohodlné. Bez ohledu na to, co myslíme byl bylo poněkud smutné, kdybychom měli ustoupit spořádanější civilisaci, která by narovnala vesnické uličky nebo i dodala vesnickým budovám vznešenosti. Jenže tady o nic takového nejde. Naše dnešní civilisace nic nenarovnává, ani ničemu nedodává vznešenosti. Romantické smetiště chalup a jejich zahrádek nebude nahrazeno vyrovnanými avennuemi nebo klasickými kolonádami. Budou nahrazeny nepořádně zapíchnutými cedulemi a tu a tam pohozenými bungalovy. To je jeden z aspektů soumraku civilisace, nad nímž tito literáti lamentují. Civilisace působí, že se stáváme hrubšími—jako člověk v metru.

Chvála koláče

Měli bychom vyslovit vroucí a nadšené díky duchovnímu, který onehdy napsal do The Times, aby protestoval proto opomíjení, jak samotného jména, tak instituce, onoho slavného anglického národního statku známého otcům pod jménem jablečný koláč, a který všelijací mizerní vyvrhelové a vetřelci nazývají jablečný dortík. Jak velmi precizně vystihl, nikdo neříká, že je pokoj v naprostém pořádku. Jak vřele potvrzuje, žádný vtipálek nezastele postel, tak aby se do ní nikdo nedostal a nikdo ani do jednoho nezatahuje do toho jablečné dortíky (neohrabaný překlad slovní hříčky s anglickými idiomy, kde se vyskytuje v obou případech normálně apple pie a tady autor nahrazuje pie tart). Ať už jde o pořádek v pokoji nebo nepořádek v ložnici, tradice našich otců svědčí řádné formě slov. Zní stovka inspirativních bojových písní, které pobízejí k pochodu, jako ona vpravdě národní hymna, která říká:

„Nejsem žrout

ale koláč si dám“

stejně jako ony verše, které tvoří základ všeho vzdělání a říkají nám A jako apple pie. Koláč je plné a mocné slovo jako prase nebo vepřové, jež ústa naplňuje náležitou a předjímavou plností. Je nemožné říct slova „Mám rád dortík“ a vytvořit přitom požadovaný efekt hovoru s plnými ústy.

Není to ani malicherná ani triviální věc. Existují otázky, navenek nahodilé, které rozdělují společnost duchovními propastmi, které jsou mnohem hlubší, než umělé hranice politických frakcí. Armády koláčníků a dortíkářů se proti sobě staví přes propast. Vášnivé jedlíky koláčů od upjatých oždibávačů dortíků dělí cosi podstatnějšího, než kdy rozdělovalo torye a whigy a konservativce a liberály. Z toho, jak ignorantské jsou něčí instinkty v tak vznešené a vážné věci můžeme odhadnout, k jakému náboženství patří nebo se aspoň kloní. Nejde jen o to, že kdo říká koláč a dortíku nerad slyší uchovává řeč Shakespearovu legendu anglického a čistého náboženství, dýchajícího domáckými zákony. Ona nauka je ještě subtilnější. Ten, kdo mluví o koláči je ten, kdo ujištěn, že tělesná věc je správná, nejen že není zahanben tím, že je tělesná, ale nachází mnohem víc křesťanské pokory v upřímném doznání těla. Ten však kdo se štítivě odtahuje od starého hrubého slova v kterém cítí jakousi chamtivost či ostudu, patří ke kmeni, který se mění v theosofy, esoterické buddhisty a končí jako pouzí manichejci nenávidějící tvořivý svět. Ti, kdo naznačují, že ji jen tak pohrávají s drobnými cukrovinkami , když jsou postaveni před vážnou povinnost sníst koláč jsou také ti, kdo si stěžují na obhroublost svatebního obřadu nebo řinčení kostelních zvonů nebo na zvyk zpívat o vánocích koledy. Nemíníme těm, kdo jednají z nezaviněné nevědomosti vyčítat, že ze zvyku a na základě učení špatně poučených pastorů a učitelů říkají „dortík“, ale když se na věc podíváme zpříma a férově zjistíme, že ti zatvrzelí a nekající patří k tomuhle druhu. Patří také k těm, kdo zblednu nad vtípkem, nebo, což je ještě horší, vážně diskutují nad tím, zda jej příklad Shakespearův činí přípustným. Pro radost z toho, že jim to bude protivné, pronášíme hlasitě tento proces ve prospěch koláče, symbolu zbožnosti (pie as a symbol of piety).

Koníček a vrchní

The Hobby and the Head Waiter

V záležitostech vlastnictví můžeme najít očividné, ale užitečné podobenství, v rozdílu mezi bydlením v domě a bydlením v hotelu. Hotel má své praktické výhody, na prvním místě je tu ale megalomanská nádhera velkých prostor a zlacených stropů, což není praktické ani trochu. Přinejlepším tu najdeme romanci osobního dobrodružství a náhody, ne však žádný společný nebo pospolitý život.

K tvořivé povaze vlastnictví se dostaneme ve chvíli, kdy přejdeme k praktickým rozdílům mezi domem a hotelem. Tenhle řečnický obrat jsem použil pro pohodlí a názornost, protože si nemyslím, že by všichni chápali, co rozumíme pod touto tvořivou vlastností. Nuže v hotelu je člověk naprostým příjemcem. Může přijímat právě tolik věcí, kolik jich průměrný člověk přijímá v průměrném domě. Může dostávat víc věcí než dostává většina moderních lidí ve většině moderních domů. Všechny ty věci ale musí být jistého uznávaného a konvenčního charakteru. K hotelu nemůže nic doplnit. Kdyby se pokusil hotel nějakým rozsáhlým a nápadným způsobem vylepšit, bylo by to poněkud sensační dobrodružství. Bohatí lidé jsou v bohatých hotelích v jistém smyslu chráněni a příliš chráněni, ale třebaže mají ochranu, hotel jim nepatří. Jde tu ale o to, že tvořivé potřeby nelze zaopatřit předem, jak je to možné u potřeb ochranných. K povaze každého tvoření patří, že je v jistém smyslu originální a je v povaze čehokoliv originálního, že to nelze předvídat. Nelze prorokovat poesii, dokonce nelze ani prorokovat proroctví. Futurista nemůže předpovědět písničku , i kdyby ji dokázal složit, což není vždycky pravda. Nemůže předvídat báseň nebo předvídat obraz, nemůže dokonce předvídat ani kanadský žertík. A vlastně, kdyby mohl, tak by se ten žertík asi nestal.

V některých hotelích amerického druhu stával v ložnici jakýsi přístroj, který se na první pohled nejspíš podobal hodinám, s ručičkou, která se dala otočit k různým nápisům na ciferníku a ty měly představovat úplný seznam potřeb člověka na jeho nejvyšší úrovni, úrovni častého hosta amerických hotelů. Ať už chtěl prérijní ústřice nebo koňský hřbet, sekretáře nebo sendvič, nebo (pokud vím) cokoliv od denního tisku po dentistu, stačilo mu otočit ručičkou na ciferníku a vnitřní mechanismus hotelu nějak doručil dotyčný předmět nebo osobu. Nu, je pravda, že dokonce i skutečný seznam byl dlouhý a podrobný a že ho bylo možné podle jistých pravidel prodloužit a aplikovat téměř do libovolné délky. Nepochybně by vedle dentisty uměl poskytnout i detektiva.

Od fantasií o tom, co by si člověk mohl přát bychom se tu ale obraťme k faktům o tom, co si přeje. Pro každého člověka je nejjednodušší použít sebe sama jako příklad, jako typický a ne nutně egoistický příklad. Nejsem člověk, který by měl nějak zvlášť povahu k tomu, aby dělal v hotelu potíže, nejsem vegetarián, nejsem epikurejec, dokážu jíst, pít a kouřit běžné věci poskytované na běžných místech. Kdybych měl žít v hotelu svůj život, zejména tu část mého života, která je kreativní v tom smyslu, že je osobní, pak si myslím, že bych seznam věcí hodinách v ložnici shledal poněkud nedostatečným. Mám-li kupříkladu koníčka, nebo případného koníčka, pak to nejspíš bude loutkové divadlo. Koníčky implikují volno, dovolenou, svátky a i když by se dalo snad tvrdit, že novináři ve skutečnosti nepracují a je také pravda, že nemají žádnou skutečnou dovolenou. Kdybych si ale nepotřeboval vydělat na svůj chléb a sýr, neměl zemi ani svědomí a žádný takový nesmysl, pak bych se usadil a dal svému životu vážný záměr, který by spočíval ve stavbě loutkového divadla. Dnes mi připadá jako krabice plná zázraků skoro stejně, jako když jsem ho viděl jako malé dítě a mám dojem, že jsem svět na jevišti znal dřív, než ten skutečný. Zlacené postavy prince a princezny září v mé paměti proti temnému zapomnění a pamatuji si je skoro dřív, než svého otce, který je pro mě udělal, což může být i alegorie. Nu, tento příklad, to jsou jen velmi mírná slova. Nejsem s tímhle vkusem sám, sdíleli jen Stevenson, můj otec, a evidentně mnoho dalších. Je to však výtečný příklad něčeho, co sice není výstřední, ale současně je to dostatečně neběžné, aby bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by si toho jakýkoliv praktický organizátor všiml, opatřil to, nebo to zařadil do jakékoliv určité třídy věcí. Nemyslím, že bych mohl číšníkovi jen tak nedbale, přes rameno říct, „Prosil bych kávu, Benediktinku a loutkové divadlo.“ Nedokážu si představit vrchního, jak burácí do mluvicí trubice „třikrát Manhattan koktejl a jedno loutkové divalo“. Nedokážu si představit, že by bylo zmíněno mezi drobným přepychem sepsaným na hodinách v kuchyni. I kdyby tam ale bylo, pořád by to nebylo ono. I kdyby se číšník vrátil obtížený loutkovými divadly, zrovna tak, jak se někdy přichází obtížený krabičkami cigaret, problém by to neřešilo. Hobby totiž implikuje jak zábavu , tak práci, proces i výsledek. Trochu blíž požadovanému by bylo, kdyby mi vrchní přinesl krabice pozlátka a kartonu a úžasný metalický papír stejně opojný jako všechna jeho vína, s šarlatem bohatším než jeho burgundské a zelenou lepší než nejzelenější Chartereuse. I pak by to fungovalo jen tehdy, pokud by si vrchní sedl se mnou na podlahu a pomáhal mi vystřihovat, a tím si jeden nemůže být nikdy jist.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, můj odpoutaný zrak se upírá na obyčejné dřevěné křeslo podobné těm, která ve Wycombe dělají z dřeva ze South Bucks. A jako ve vidění se mi před očima vyjevuje, že kdyby někdo z křesla odřezal opěrku zad, odsekal jeho pásy a zohýbal je do tvaru rámu na čtyřech nohách, byl by to dohromady téměř přesný model loutkového divadla s pásy mezi nohama tvořícími závěsy pro kulisy. Nemohu si zrovna teď udělat přestávku na příslušný experiment, protože mám na práci něco horšího, ale už i ta představa je zrovna přesný příklad toho, co mám na mysli, představa, již nelze předvídat, kterou je ale docela dobře možné naplnit. Žádný velký organizátorský mozek nenařídí: „Zařiďte objednávku sedmi tisíc křesel z High Wycombe, pro případ, že by z nich někdo chtěl udělat loutková divadla.“ S pravděpodobností sto ku jedné takový nesmysl ještě nikdy nikoho nenapadl, a nikdy už nikomu na mysl nepřijde. Netvrdím, že by tím svět o něco přišel, ale tvrdím, že bych já o něco přišel a že to něco mi patří, Je to soukromé vlastnictví.

Nu, když ve svém vybraném a výtečném apartmánu v Hotelu Belzebub odpočívám na koberci z leopardí a tygří kůže pod stěnami pokrytými zlatohlavem je docela jisté, že mi nikdo nebude radit a povzbuzovat mě, abych se spěšně pustil sekyrou a nebo pilou do některého z hotelových křesel a začal je řezat a štípat na kusy. Moje vysvětlení, že z něj dělám loutkové divadlo by bylo přijato velice chladně. Mohlo by to dokonce vést k tomu, že bych ze svého čalouněného apartmánu byl přemístěn do komnaty ještě lépe vypolstrované, obyčejně nazývané polštářovaná cela. Jde nám tu však o to, že dvě formy lidského pohodlí a úlevy běží zřetelně vedle sebe a žádná zesílení jednoho je nepřivádí ani o palec blíž druhému. Hotel může počet svých křesel násobit milionem, může mít tisíce variant jejich vzorů, ale tím nikdy nevstoupí do téhož světa, v němž se objevil onen převrácený a osobní denní sen o proměně křesla nejprve ve stoličku a pak v jeviště. V onom světě jsou všechny divy tvořivé stránky vlastnictví a i když jsem pro jednoduchost použil lehčí a přenosnější typy vlastnictví, platí tatáž psychologie i pro větší ekonomickou produkci. Člověk chce mít své vlastní pole, v prví řadě proto, že jeho produktivita je ochranou jeho cti a nezávislosti, ale zčásti i proto, že se svým polem chce dělat věci, které nemůže nikomu vysvětlovat, a o kterých má sám jen neurčitou představu. Zvažuje rovnováhu mezi konkrétními nezbytnostmi a konkrétními nadbytečnými věcmi, které se vymykají popisu, je takříkajíc připraven kvůli šanci pěstovat tabák se živit tuříny. Chci tím říct, že připraven jednat přesně podle takové kalkulace jako je přeměna dřevěného křesla v dřevěné jeviště, tedy čehosi současně fantastického i úsporně šetrného. Tam, kde je tato moc demokraticky distribuována jsou lidé víc, než občané, jsou všichni umělci.

Touto poznámkou o čistě tvořivé stránce vlastnictví uzavírám náčrtek, který jsem se tu pokusil předestřít proti komunismu. Nemusím po sté opakovat, že argument proti komunismu není argumentem pro kapitalismus, vlastně argument proti komunismu je v tom, že je až příliš podobný kapitalismu. Pramálo záleží na tom, zda našemu alegorickému hotelu říkají kapitalisté hotel nebo komunisté nocležna. Argumentem proti němu je to není domov, že duch člověka se v něm nikdy nebude cítit doma. Může být doma jen tam, kde má dojem čehosi současně klidnějšího i bujnějšího, co je náladou vší tvořivé činnosti. Jen tím, že se duše stěsná do omezení místa a soukromí, může se pak rozevřít skutečnou imaginací a novotou. Naslouchat všem těm moderním řečem o obchodu a dopravě je jako sledovat člověka, který chodí bezcílně kolem a vláčí strom vyrvaný z kořenů. Strom má být přesazen, týkají se ho problémy přepravy, těší se ze všech výchovným zdokonalení cestování. Cestuje kosmopolitními vlaky úžasnou rychlostí rozmanitými zeměmi, je vykládán nebo převážen obrovitými nádražími s úžasnou organisací. Ovšem jsou tu jen dvě věci, které o tom stojí za to říct. Jedna je, že ten strom je už možná mrtvý. Druhá je, že je jediná možnost, jak ho zase přivést k životu. Jen pokud bude konečně pevně zasazen na dané místo na tváři země, může začít nést ovoce, kvést, nebo se stát zeleným příbytkem ptáků.