Proč bojujeme (ILN, 29. září 1917)

September 29, 1917

Why We Fight

Naše současná situace je pravým opakem té, která byla obvyklou pro filosofii míru. Dávno před válkou šířila velmi moderní morální theorie pacifismu jisté předpoklady: a ty jsou dnes pravým opakem skutečných faktů. Říkali nám, že nás naše divošské vášně nebo touhy mohou dohnat ke krvi a zkáze, že naše okázalejší pocity marnivosti nebo msty nás mohou podnítit k válce, ale že rozum a správné myšlení, pokud zvítězí, vždy zvítězí pro mír. Obraťte tuhle pozici úplně vzhůru nohama a budete mít cosi, co se bude podobat dnešní skutečnosti. Všechny naše divošské touhy jsou dnes po odpočinku a skoro po spánku, pouhé vášně nyní směřují k míru.  Pouze náš rozum, a téměř výlučně náš rozum nám říká, abychom dokončili dílo války. Právě správné myšlení, a téměř jen správné myšlení, nám říká, že je pořád správné bojovat. Válka nastala v samotném lidském těle—a jde v ní o to, zda jej stále má vést jeho hlava. Je to vskutku konflikt mezi zákonem v údech a zákonem v duchu a údy jsou poloviční pacifisté, podobně jako mnozí údové poslanečtí. Člověk není bojovné zvíře, bojuje proto, že není zvíře, bojuje ještě dávno potom, co by každé zvíře uteklo. Ale to, co ho udržuje není žádné opojení ani iluse, není to cosi vnitřního—naopak, je to oko, kterým může vidět, co je vnějšího. Bojuje, docela doslova proto, že ho neopustily smysly. Bojuje proto, že jeho pět smyslů je pořád pěticí oken, které pouštějí světlo do příbytku jeho rozumu, bojuje proto, že přemýšlí. A tak člověk, který se potácí ve skutečné bitvě může mít ohlušené uši či oslepené oči zraněním či slabostí. Ale dokud vůbec může slyšet, bude slyšet pušky a děla, a dokud bude vůbec něco vidět, nebude vidět nic než nepřítele. Ani my nevidíme nic než nepřítele, a právě náš rozum, nebo co nám z něj zbylo, nám říká, že nepřítel je fakt—že nepřítel je nepřítel. Ti, kdo říkají, že viděli, jak se jeho tvář proměnila v tvář přítele prošli slabostí do deliria.

Vykreslil jsem zde pravdu co nejtemněji, protože objektivní pravdu lze nejlépe vidět v průzračné atmosféře tragedie. Ve skutečnosti se nezapotácíme ani nepadneme, jde ale to, že pokud by se tak stalo, pravda by zůstala stejná. A hlavním faktem je nepřítel, který by bez ohledu na to, co by se nám v deliriu nebo snech smrti mohlo zdát, zůstal s úsměvem na tváři. I kdyby nás mělo poklesat srdce (což je, díky Bohu, nadmíru nepravděpodobné), měli bychom si uchovávat dostatečně čistou hlavu, abychom viděli, o co dalšího bychom mohli přijít. A celý historický řád, ze kterého jsme vzešli je v tomto konfliktu tak úžasně v sázce, že by snad bylo snazší se ptát, oč nepřicházíme. Slýcháme, že se tento konflikt, ne nerozumně, označuje za nejhrůznější válku v dějinách. Nejrůznější na tom ale je, že by to nebyla nejhrůznější válka. Pokud nedokážeme v této válce ospravedlnit a obnovit křesťanskou rovnost a rytířskost, další a děsivější války budou následovat. Z válčení kvůli tomu nebude méně děsivý pocit, ale v mysli je proto váleční nevyhnutelnější. I v té nejbolestivější agonii je to pořád problém rozumu, ba i smyslů—smyslů pro vnější věci.

Postoj nepřítele přitom není zrovna jedinečný, ale rozhodně velmi vyniká. Do stejné chyby nedopatřením upadly jiné národy, i my sami jsme k ní měli nebezpečně blízko—hlavně myslím proto, že právě ta mocnost, která je nyní naším nepřítelem, byla tak dlouho naším spojencem. Je to ale jeden z případů, kdy se můžeme radovat, že Angličané nebyli dost pitomí na to, aby se naučili všechno, co Němci byli tak pitomí, aby se naučili. Když litujeme, že naše populace nebyla důkladně vzdělávaná, měli bychom mít na paměti, že přinejmenším po dlouhou dobu by to znamenalo, že by byla důkladně teutonizovaná. Tuto zvláštní vlastnost lze definovat jako zvyk vytvářet sebeuspokojení z jakéhokoliv materiálu. Smrtelné nebezpečí takového postupu je v samotném faktu, že je tak snadný a proto nekonečný, ať už dělá cokoliv. Vždy se mohu chválit, že to dělám. Když chodím, ukazuje to mou energii, když sedím, ukazuje to mou vyrovnanost, když padnu, ukazuje to mé nebojácné přijetí rizika. Tahle dětinská myšlenka se ve školách německého myšlení rozvinula se sloní a klopotnou důsledností. Je-li Němec milován, je to proto, že milý, je-li nenáviděn, je to proto, že je záviděníhodný. Pokud spokojeně splyne v cizí zemi, ukazuje to, že je perfektní kolonista a světoobčan; pokud je v cizí zemi nápadně nespokojený a nápadně opovrhovaný, dokazuje to, že je příliš pravdivý a příliš ušlechtile hrdý na jemnosti dekadentnějších společností. Pokud dobude nějaké město za den, nikdo by je nemohl zdolat rychleji, pokud je nedokáže obsadit po deseti letech, pak by nikdo nemohl zvládat takové obléhání trpělivěji. To všechno je dobře známé, ale za zmínku může docela dobře stát praktický vztah, který to má k otázce rozumu ve válce a správnému posouzení vnějších věcí. K nespornému vítězství nad německou říší totiž musí dojít proto, že cokoliv jiného Němci okamžitě obrátí v nesporné vítězství německé říše. Říká se, že jejich tovární výroba je velmi rychlá a efektivní a v téhle výrobě jsou dozajista úžasně rychlí a efektivní. I když se o nich někdy říká, že jsou pomalí, nehodu v kompliment umí obracet opravdu svižně. Viděli jsme to sami při každé z obrovských katastrof či transformací, jak postupně přicházely jako vedlejší produkty této obrovské záležitosti. Přistoupení Ameriky k věci spravedlnosti bylo ještě kontroversnější ranou pro německou věc než praktickou ranou pro německou politiku. Nebi a zemi to dokázalo, že pruská pozice je neudržitelná, ale tihle neobyčejní lidé to nepovažují za doklad, že jejich obrana je o to pochybnější, ale berou to jen tak, že jejich vzdor je o to obdivuhodnější. Ale i když síla Ameriky musí posílit jejich slávu na Západě, slabost Ruska nesmí nijak umenšit jejich slávu na Východě. Neuspět v dobytí Paříže, když ji hájí jen docela podřadné síly, znamená být hrdinou sraženým divokými masami tohoto světa. Úspěšně obsadit Rigu, kterou nehájil nikdo, znamená být tímtéž hrdinou, který nakonec triumfuje všem protivenstvím navzdory a s masami obyčejných lidí se vypořádá, jako by to byly myši. Jedním z hlavních argumentů Němců nebo těch, kdo jim stranili, byla neutralita Ameriky, dalším byla ruská autokracie. Obojí bylo postaveno na hlavu, pokud jde o fakta, aniž by byly kdykoliv staženy nebo opraveny jako argumenty. Tato samožravá samochvála, zcela nepoměrná vůči té, která je obecnou slabostí lidstva, je nejpevnějším z vnějších faktů, kterým musíme čelit. Světový mír bude záležet nejen na faktech, ale na německé verzi faktů a fakta musí být připravena tak, aby je nebylo možné převrátit, alespoň ne za jistou míru. Je marné říkat, že nepřítele je nutné zastavit, pokud nebude poražen, jistě se nebude cítit zastaven—jen se bude cítit nezdolný.

Smyslům je zřejmé, pro ty, kdo je neztratili přirozenou únavou nebo rozhořčením , že tento dobře známý fakt je smyslem všech incidentů z nejposlednější doby. Je to smysl bláznivého příběhu o tajných zprávách z Anglie žebronících o mír, což vůbec není způsob, jak by naši politici uzavírali mír, i kdyby byly tak slabí, aby mír uzavírali.  Vlastně by teď ani nemuseli uzavírat mír, stačilo by jim dovolit, aby ho uzavřeli Němci. Je to smysl přehlídky povýšeného váhání nad papežovými názory spojené s úsečnými a lehkovážnými poznámkami o evakuaci Belgie. Poté, co se pokusili udělat ctnost ze spáchaného zločinu, se nyní  pokouší udělat další ctnost z toho, že jim nepodařilo jej spáchat. To, co chtějí, lze říci velmi prostými a lidovými slovy, chtějí z Belgie vypochodovat se stejným naparováním, s jakým napochodovali do ní. To, čemu jejich apologetici říkají lepší německé city, je opožděný pokus vyrobit akt velkomyslnosti z frustrace nad hanebným aktem. I když byli nuceni svůj záměr opustit, není důvod, abychom my opouštěli pravdu, a i kdyby naše lidské chuti vyžadovaly (a ony nevyžadují) přijetí čehosi, co není spánkem ale snem, náš rozum stále může zdravit realitu.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 166-170 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989