Sochy

Pomníky trvají věčně. Proto věčně trvají i jejich omyly. Právě tohle moderní svět nechápe na starodávné důstojnosti mramoru nebo kamene. Pokud udělám nějaký omyl při psaní článku, mohu to škrtnout. Pokud ale udělám chybu při tesání sochy Ramsese VII. (jestli nějaký Ramses VII. existoval), pak má takový omyl sklony trvat, stává se nezměnitelným, nemůžete ho škrtnout. Pokud jste vytesali jeho chřípí s tím určitým zakřivením, které naznačuje, že jeho cynismus byl spíše krutý (jak nerozumně tvrdili jeho nepřátelé), než laskavý (jak byli připraveni se vším důrazem tvrdit ti, kdo ho znali nejlépe), pak se lze obávat, že váš omyl o Ramsesovi už zůstane a bude v oné tváři z mramoru uchován navždy. Pokud jste mu nějak ukřivdili, dopustili jste se na něm věčné křivdy. Pokud jste ho pomluvili, pomluvili jste ho jednou provždy.

Samozřejmě, je tu methoda spočívající v tom, že rozbijete každou sochu, kterou vidíte. Osobně jsem jí nakloněn. Souhlasím s dávnými Židy, že modla, čili obraz nebo socha mají na lidstvo příliš hypnotický a hrozný vliv. Tedy, měly by na lidstvo příliš hypnotický a hrozný vliv, pokud by lidstvo nemělo náboženství. A já mluvím o moderním světě. Navíc, obyčejná socha má zvláštní moc či schopnost zfalšovat běžnou osobu. Hodně se toho namluvilo o staré methodě osmnáctého století spočívající v tvorbě monumentálních soch velkých mužů. Method osmnáctého století pro tvorbu soch velkých mužů byla docela prostá. Prostě jste udělali monumentální sochu velkého muže, které se velkému muži podobala co nejméně Udělali jste mu holá ramena a oblékli ho do římské tógy a označili jste to za klasický styl, a nejspíš to tak i bylo. Tenhle klasický styl má něco do sebe. Něco do sebe má také moderní realistický styl Monsieura Rodina, v němž nahodile vynecháte něčí ruku nebo nohu, abyste naznačili, že jste na ni zapomněli v záchvatu vašeho génia. Za oběma těmito styly jsou skutečné ideje, mám ale dojem, že mezi nimi bylo, zejména v Anglii, jisté nešťastné období, a že právě tohle období dalo vzejít obecném sklonu rozmlátit každou sochu, kterou vidí, sklonu, který najdeme u všech Angličanů zdravé mysli. Zajímalo by mně, zda všechny sochy bývaly stejně mizerné v době, kdy armáda Olivera Cromwella definitivně porazila armádu Karla I. Pokud byly tak mizerné, tak by to v mnohém vysvětlovalo puritánské obrazoborectví. Jsme na tě docela oprávněně naštvaní, protože zničili mnoho krásných a slavných obrazů. Ale neviděli jsme ty obrazy.

Možná nejzoufalejší příklady anglického sochařství použitého ke špatnému účelu můžeme najít v pěti nebo šesti sochách, které stojí na náměstí proti Parlamentu. Osobnost politika v nich není vyjádřena ani v nejmenším. Palmerstonova karikatura v Punchi mu dodává víc důstojnosti, než socha. Punch nenáviděl Disraeliho, ale zobrazoval ho jako skutečnějšího a obdivuhodnějšího tvora, než je ten beztvarý, před který se na Petrklíčový den kladou svazky petrklíčů (19. duben, výroční den smrti B. Disraeliho pozn překl.) Kdyby se duch těchto státníků mohl vrátit, dali by přednost prchavým karikaturám v zábavních časopisech před těmito věčnými karikaturami v kameni. Tomu, co jejich nepřátelé nakreslili v zlosti by dali přednost před tím, co jejich přátele vytvořili z úcty. A přece není tak snadné vystihnout povahu té nedostatečnosti. Postavy mají náležitý tvar, jsou náležitě oblečené. V oděvu či anatomii laikovo oko nenajde žádnou chybu, na kterou by mohlo poukázat nebo ji odsoudit. Lord Palmerston na sobě má redingot a předpokládám, že redingot nosil. Vztahuje ruku a předpokládám, že běhen své živé a zajímavé kariéry svou ruku občas vztáhl. Má licousy a předpokládám, že licousy nosil. Někdy, v temných snech vytržení si troufám doufat, že ne tyhle licousy, přece jen jsem ho ale nikdy neviděl a tak to mohlo být i takhle. Na žádné části jeho vzhledu, ani vzhledu dalších státníků, kteří s ním sdílí ono posvátné a nanejvýš působivé místo, není nic podstatně nerozumného ani nepravděpodobného. A přece, když se člověk zamyslí nad tím, jaké to je místo, vidí najednou, že jsou všechny ty postavy beznadějně a nenapravitelně komické Existuje-li nějaká Anglie, pak tohle je její nejvyšší historický senát. Existuje-li nějaká Anglie, pak tudy protéká její posvátná řeka. A když uvažujeme o Anglii jako o čemsi věčném, i tehdy pokud o Anglii uvažujeme jako o něčem uměřeně trvanlivém, vidíme najednou, jak se z těchhle viktoriánských figur stávají hloupé loutky. To musí mít nějaký důvod. A já myslím, že ten důvod je skutečně v tom, že lidé, kteří tyhle sochy postavili neměli vlastně vůbec dojem, že staví cokoliv trvalého, jako kdyby nic v Palmerstonovi (nebo aspoň v jejich pohledu na Palmerstona), jako kdyby nic v Beaconsfieldovi (nebo přinejmenším v jejich obdivu k Beaconsfieldovi) nenaznačovalo vůbec nic věčného, žádné seskupení či shromáždění, které by vypadlo, že dokáže přestát den venku. To je totiž skutečný a definitivní test sochy. Socha musí obstát ve dvojí zkoušce. Za prvé musí snést, že je vystavena veřejnosti. Za druhé musí obstát v samotě. Člověk ji musí být s to považovat za opuštěnou a zapomenutou. Válečná dramata jsou k tomu, aby se vyprávěla na slavnostech velkých vladařů, babské povídačky od toho, aby se omílaly v kroužcích drben a vesničanů, obraz patří do obydlené místnosti a miniatura do medailonku. Dokonce i kostel zdobený reliéfy je zbudován hlavně pro společnou potřebu ba i pro společné pohodlí. Ovšem kamennou sochu může člověk nechat samotnou pod hvězdami.

Bylo by zvláštní, kdyby nakonec tahle čtveřice nebo pětice kamenných postav vyjadřovala vše, co bylo s Anglií tak dlouho v nepořádku. Bylo by podivné, pokud by nedbalé tesání redignotu lorda Palmerstona bylo to jediné, co by skutečně vyjadřovalo, co je špatné na stranickém systému. A přece se mi zdá, že tady nebo někde tady kolem leží pravda Obdivujeme naše stranické předáky. Nevěříme v ně. Chválíme je, že mají takový prospěch z naší věci, jako by to celou dobu bylo něco špatného. Všichni jsou to obhájci a byli lepší v osmnáctém století, kdy všichni nosili paruky. Nemůžete vytvořit trvanlivou sochu advokáta, protože nemůžete vytvořit sochu, pokud nemáte ideu a podstatou advokáta je, že má jakoukoliv ideu nebo všechny ideje. To, co přesně lidé na Palmerstonovi obdivují je právě to, co do kamene vytesat nemohou, jeho snadnou proměnlivost, jeho rychlé skoky, které připomínaly všudepřítomnost. „Jak jenom ten chlapík dokázal,“ řekl Macaulay obdivně, „pokaždé dopadnout na nohy!“ Je to nepochybně úžasná dovednost, dopadnout vždycky na nohy, ale pokud je člověk socha, je nebezpečné dopadnout na cokoliv jiného.

Na Benjaminu Disraelim, hraběti z Beaconsfieldu, lidé obdivovali právě jeho vyplašenost či vzrušivost. Tu ale v kameni vyjádřit nemůžete. Vím, že Monsieur Rodin a další přivedli výstřednost sochařství na vysokou úroveň, ale ani jim se ještě nepovedlo vytvořit sochu někoho, kdo zrovna vyskočil do vzduchu. A u Beaconsfielda nešlo o nic, než o to, že vyskočil do vzduchu. Budu-li mluvit vážně, pak si nejsem jist, že vůbec někdy stál na zemi a proto tedy byl námětem pro sochu dosti nevhodným a jeho socha před Parlamentem je prostě velký háv s kozlí hlavou nahoře Věru ale lze sochařům sotva vyčítat pokud předvedli nedostatečné výsledky, protože jejich umění může vyjádřit toliko věčné detaily a oni byli povoláni, aby se zabývali osobnostmi, které se chlubily toliko tím, že žádná idea nemůže být věčná. Co mohli nejlepší sochaři dělat, když jim řekli, aby vytvořili charakteristické sochy šestice akrobatů?